Mám hlad!

Tedy měl jsem. To ta stvůra! Nestvůra? Mučila mne hladem! Malý/á čtenář/ka!

Že se mi nějakým tím zázrakem podařilo ušetřit 12 tisíc, to už víte.

Že už jsem je utratil, to se teprve dozvídáte. To bylo tak...

V sobotu jsem čile vstal, slušně se oděl, do města vyrazil. Něco těch cédéček jsem starostlivě nakoupil, neboť co jsem si koupil nový nábytek, zela v něm něpěkná dira, kterou jsem takto úspěšně zamaskoval.

A pak už to šlo raz dva. Nové kalhoty potřeboval jsem jak, inu, jak kalhoty, abych s holým zadkem nechodil. A džínám už je konec, jsem slušný chlapec!

O tu bundu jsem zavadil čistě náhodou. Ale že měla takovou roztomilou kapucku a že jí bylo v obchodě tak smutno... musel jsem ji vzít k sobě. Hnisavých oček neměla.

A vlněných obleků je třeba, to je neoddiskutovatelné. Navíc jsem si už dlouho přál oblek s mafiánským proužkem.

Zdalipak mi na to všechno ta ušetřená suma vystačila? Řeknu vám, (pojďte blíž), ani se neptejte!

Ale že bych se snad kvůli tomu stal žebrákem, co ani na umolousané sousto nemá, to ne. Můj hladový příběh je jiný. Zašel jsem totiž ještě do knihkupectví a zakoupil sobě knihu The Da Vinci Code. Byl bych si ji nekoupil, kdyby o ní Malý čtenář nenapsal: Je o půl ždibce méně debilní, než online chvalozpěvy na ni... naznačují.

A měl pravdu. Čte se dobře a voní hezky. Jenom ta angličtina... pět set stránek jsem přelouskal za 14 hodin, a kdo si myslí, že to byly hodiny v kuse, že na to padla celá neděle, že jsem nestačil nic sníst a že mě potom bolela hlava, má recht a může si dneska udělat dřepík navíc.