Skončil čas her a radovánek

Realita. Složenky, oprava auta, práce, déšť. Plus jedenácté září k tomu.


Čí byl ten nápad, že zpátky poletíme zrovna jedenáctého, to opravdu nevím. Neapolské letiště je směšně malé, přílety se míchají s odlety, všechno to tak bublá dohromady, a ta malá plocha byla přeplněná lidmi, kteří křičeli a rozčilovali se, neboť a protože bylo všechno zpožděné...

Bohužel vás vezmu jenom do Mnichova, tam si vyzvednete svá zavazadla a půjdete znovu na check-in, řekla nám dosti unavená slečinka checkinka a my si o ní mysleli své, neboť jsme měli na přestup v Mnichově tři hodiny.

Od bezpečnostního rámu zrovna odtahovali nějakého chlapíka, který vykřikovat, že za to nemůže, že má kovovou destičku v hlavě; o kus dál někdo vybaloval své zavazadlo a někdo z ochranky držel v ruce holicí strojek a hystericky hulákal, cože to jako má znamenat a k čemu to je.

Na tabuli odletů nám naskočilo dvacetiminutové zpoždění, odlet 16:15. Jakými záhadnými komunikačními kanály se začalo proslýchat, že ve skutečnosti odletíme až v pět. V 16:20 cedule potemněla a naskočil reklamní nápis: Využijte této ojedinělé příležitosti k nákupu v duty-free shopu!

V 16:45 se začaly rozdávat kupóny na jídlo. Čas odletu: 17:40.

V 17:45 otevřeli gate a lidé začali nasedat do autobusu. Po deseti minutách gate zavřeli. V šest autobus odjel a gate zase otevřeli. Autobus ujel dvacet metrů a zastavil před letadlem. Ti, co se do autobusu nedostali, museli jít pěšky.

V letadle se nám kapitán omlouvá za zpoždění a slibuje, že budeme ve vzduchu hned jak dostaneme pokyn ke startu. Což se za hodinu skutečně stalo. Odlétáme ve stejnou dobu, kdy má odlétat náš navazující spoj z Mnichova.

A pak už je to nuda. Přílet do Mnichova, taxi, čtyřhvězdičkový hotel, večeře, diskuse o tom, zda je lepší gin nebo vodka (včetně praktických ukázek), a druhý den dopoledne konečně v Ženevě, doma.

Charles Bacon řekl: Možná jsme schopni to vrátit. Ale opravdu to chceme?