Na obzoru plachta bila

More se ceri a tmavne. Slunce zapada. Drobne vlnky, s bilou penou na hrbetech, narazeji do skalnateho pobrezi. A na obzoru plachta bila...

Zacalo to kdysi nejakou tou povinnou cetbou. Snad to byla Puskinova Kapitanska dcerka. A uz mi ta laska k ruske literature zustala.


Kdyz Rusaci tahli domu, neco mi v tom nesedelo. Bude ted Cechov zakazany? Bude se mi nekdo smat, ze ctu Tolsteho? Tak zle to s nasim pristupem k zemi, kde zitra znamena nikdy, nastesti neskoncilo.


Literatura je siroky, az fascinujici pojem. Schova se pod nej i hudba. I ta ze Sovetskeho svazu. A mymi hudebnimi oblibenci jsou zase od nasich byvalych listopadovych pratel. Stravinsky, Sostakovic, Prokofjev.


A tak si tady v Italii ctu Vladimira Nabokova, abych se s nim pak dvojjedine vratil do Svycarska, a premyslim pri tom o blbostech. Jako ze treba nemam moc prehled o ruskych spisovatelich 20. stoleti a ze bych to mel napravit, jak jsou ta ruska jmena pekna a jaka je to skoda, ze jsem se uz odnaucil rusky.


A ze mi ta ruska manie presahuje i do ceske kultury, pres Haska, Janacka a Fillu. A kdo jako prvni uhodne, o cem mluvim, tomu neco poslu. Treba pohled. A mozna i rusky.