Rozlity kafe

Chodi itu po hotelu ruzne postavicky. Treba ten Spanel, Juan Antonio. Trpi nejakym tikem, furt si podupava do rytmu, na miste nepostoji, jako kdyby neustale potreboval na zachod.

A pusu nezavre. Jako kolovratek, na chvili se zamyslite a uz si plyne se svymi recmi kolem vas a dal, dal, az skoro zmizi, ale nevadi mu to, porad drmoli a vyklada ta svoje moudra.


Vyhybal jsem se mu, sec to slo. Dneska u snidane si ke mne ale prisedl. Hoholohoboholohohooohoooooooo... a se svou reci mi kamsi zmizel. Pak jsem otevrel oci a byl porad tam. Prinesl si kavu, chleb a syr.


Vzak kus syru do ruky a uzasle se na nej podival. To je syr? zeptal se nevericne. To je syr! zvolal v rozcileni a rozhledl se kolem.


Vsichni jsme mu prisvedcili, nezdalo se nam, ze by na tom bylo neco zvlastniho. Ja syr nejim, sveril se nam, myslel jsem, ze je to nejaky kolacek.


A zacal do sebe cpat suchy chleb.


Vsak si vezmi nejake kolacky, jsou tamhle na stole, povida mu nekdo, ale Juan jen vrti hlavou, nechce.


Nema totiz cas, musi nam neco rict. Bere pritom do ruky svuj salek a jak se tak cely klepe, vic a vic kavy se vyleva na podsalek, az je uplne plny, uz preteka, snazime se ho na to upozornit, ale nevsima si nas.


Az konecne, poloprazdny salek nese k ustum, jeste se staci podivit, ze si nalil tak malo, a pak ochutna a vyprskne to zpatky.


To je kafe, kafe! Ja kafe nepiju! A chce salek odlozit, ale do podsalku to nejde, Juan je zmaten, nekdo mu nalil kavu do podsalku, a tak ten zapatlany salek poklada vedle a cely rozruseny se dal cpe tim suchym chlebem a pohupuje se v rytmu pisne, kterou nikdo z nas nikdy neuslysi...