Tři opravdu vánoční příběhy

K zamyšlení.

Příběh první

"Pojďte si sednout," zatahal sedící pán stojící paní za kabát. "No pojďte, vždyť to vidím, nikdo vás nepustí. Já už jsem si vás vyhlídnul, jak jste čekala na zastávce, s tím břichem."

"No vidíte, a kdy se to narodí, nejlepší je to v dubnu, ne? Vydržíte do dubna? Ne? Ale vydržte, no vážně, v dubnu jsou dlouhý kapky. Teda já to nechtěl říkat, ale řeknu to. Když jsem takhle jezdil s malou holkou, tak mě nikdo nepustil sednout, víte. Nikdo. Jsem si říkal, že pak taky nikoho nepustím, těm holkám jsem říkal, jén počkejte, to se budete divit. No a vidíte, stejně jsem vás pustil."

"A co to bude, víte? Jestli se teda můžu zeptat, že jo. Víte! Ne, ne! Neříkejte mi to, to je jasné, to si nechte pro sebe. Ale já bych to snad ani vědět nechtěl, protože -"

"Nechte jí bejt, pane," ozval se soused, "to nevidíte, že mladou pani obtěžujete?"

"Jaký obtěžování!" zalapal pán po dechu, "vždyť to je to nejkrásnější, těhotenství, to je úplně to nejkrásnější, co vůbec může být, co vy o tom víte! Heleďte, stihnete to do Vánoc? Ne? No ale to je snad dobře. Víte, kolik dneska stojí ty hračky? To máte panenku, hezká je, to jo, ale jedenáct stovek. A to je jenom panenka. A teď jsou k ní takový ty pičičinky, zrcadlo a židlička, a takový to kroucený, jako ono je to roztomilý, to jo, ale patnáct stovek."

"Á, Karlák. Tak hodně štěstí, veselé Vánoce, na shledanou, na shledanou."

Příběh druhý

"Kamarádi," řekl třesoucím se hlasem, "já mám takovou radost. Úplně jste mě dojali. Já se celou tu dobu bál, že dostanu kotě. Spát jsem nemohl, opocoval jsem se. A teď jsem dojatý z toho, že jsem žádné kotě nedostal. Mně se tak ulevilo! A za to vám z celého svého velkého srdce děkuju."

Příběh třetí

"Za deset minut jsem u tebe," hlásí Pussyspacer, a skutečně, přibližně za deset minut slyším, jak někdo jde po schodech a hlasitě oddychuje.

"A-a-a-a-a-a-a!" zprudka otevírám dveře, vyrážím dopředu a zaujímám palebné postavení. "Vzdejte se," už jen tak špitnu, když vidím tu smrtelně vyděšenou tvář.

"Nic se neděje, vopravdu nic. Všechno je v pořádku. Hezký svátky, paní Uhlíková, hezký svátky."

Hezký svátky i vám.

Poslední zlý člověk na světě

- je Enimen. Protože mi nevrátil půjčenou knížku.

Byla o růžových chlupatých poutech.

Zcela zbytečný večírek

Že jsem tam vůbec chodil.

Přes den jen popojíždění sem a tam, na Florenci, než se dveře zase zavřou, slyším, že upozorňujeme cestující, že trasa C - a mně dochází, že tu neodolatelnou touhu vyzkoušet what if jsem měl naposledy někdy v půlce listopadu. Takové to - jestli by to vůbec šlo, kdy je nevhodnější moment a tak. A večer večírek.

Vánoční besídka Člověka v tísni mě letos - abych tak slušně řekl - neoslovila. Byla v Roxy, což má být nevím co přesně. Je to ošklivý, malý, hnusný sprostý pajzl, kde chtějí dvacet pět korun za šatnu, nemají tam Kinley a zvukaři nikdo nevysvětlil, za co je placený.

Hrála Pohřební kapela, co hrála, to nevím. V tom globálně hudebním hluku to nebylo slyšet. Někdo snad hrál na kytaru, občas se z toho degehluku vydělil zvuk žestů a podle dění na pódiu se zdálo, že snad i někdo zpívá.

Cílem byla hlučnost a plán byl splněn na sto třicet procent, takže povídání si s nějakými známými, pokud by tam byli, nepřipadalo v úvahu. Naštěstí jich moc nebylo, za tu dobu v Ženevě se asi od muže v nouzi rozutíkali do světa.

Ty ses vrátil z Ženevy, jo? otázal se mě neznámý mladík. A nemáš náhodou blog? Takže abych nezapomněl: Radim zdraví Mekbílovou!

Proč vlastně na takové večírky chodit? Jedině snad dojednat nějaký byznys.

Jo a vidíte, to se mi vlastně podařilo. Tak to nebyl úplně zbytečný večer.

Proč objednávat vánoční dárky přes internet. A proč ne.

Pět příběhů za cenu jednoho. Jednoho jediného, který byl v pořádku.

Je úterý 22. listopadu a já se chystám k objednání nějakých těch dárků. Nepoučen zkušenostmi loňskými a předloňskými a předpředloňskými a ještě staršími, pobouřen zmatkem, který panuje v kamenných obchodech a následně v hromadné dopravě, klikám.

Příběh první: Ostrov pokladů (a osobní odběr)

Objednávám balíček na Ostrově pokladů. Patří pod mall.cz, což je dobrá zpráva, již nikdy více Vltavu. Prodejnu mají na Sokolské, často chodím okolo, tak proč si tam balíček nevyzvednout. Údajně je to, co chci, na skladě.

Druhý den dostávám email, že balíček je opravdu na skladě a že budu informován, jakmile dorazí na prodejnu. Sakra, neměl už tam náhodou dorazit dneska?

Mezitím se vrhám do dalších dobrodružství.

Příběh druhý: Showpark (a Česká pošta)

23. listopadu. U jednotlivých kusů zboží je uvedeno dodání vždy do pár dnů, na objednávce už se o datu dodání slušně mlčí. Až bude, tak bude. Ale co, Showpark je pod mall.cz, na ty je spoleh.

Ovšem docházím k tomu, k čemu jsem došel již před rokem i dvěma. Jisté věci jsou k sehnání pouze na Vltavě. Tak tedy -

Příběh třetí: Vltava (a DPD)

Pořád ještě 23. listopadu. Vltava kdysi nabízela rozdělení objednávky bez doplácení poštovného, dneska už to možné není, tak tedy všechno najednou - expedice očekávána 14. prosince.

Příběh čtvrtý: Koření (a Česká pošta)

Je 28. listopadu, žádný obchod o sobě nedal vědět, ale vstávám nějak brzo a nějak mi nespojí, že je něco špatně. V 7.12 ráno si objednávám další balíček, a to u Koření. Ćíslo účtu, na který mám složit peníze, mi prý přijde poštou.

Intermezzo I: Čekání a divení se

Ještě ten den odpoledne mě přepadá úzkost. Tolik peněz jsem rozposílal, kde je moje zboží? Proč mi nikdo nic nepíše?

A tak píšu já - na Ostrov pokladů: Jaktože to ještě není na prodejně, když to před týdnem bylo na skladě? Na Koření: Řeknete mi teda to číslo účtu?

A koukám na Vltavu a nestačím se divit. Snad že už se poučili z té blamáž, kterou mi způsobili loni (objednávku z prosince se podařilo uzavřít již v srpnu), najednou tam můžu sledovat, jak se mi jednotlivé položky sbíhají, že jsou pro mě rezervovány, a často dokonce už před ořekávaným datem. Že by to letos vyšlo?

Ještě koukám na Showpark, mají tam možnost zjistit sav objednávky, ale vyklube se z toho jen "pošlete nám email a pak se uvidí", tak na to kašlu.

Odpověď z Koření příchází za hodinu a půl a posílám jim tedy peníze.

Příběh pátý: Inwifi (a osobní odběr)

5. prosince. Nikde se nic neděje, tak tedy do pětice všeho dobrého, protentokrát Inwifi.

V 11.45 dokončuji objednávku, zboží je prý na skladě, ale mám vyčkat dalšího emailu. O tři minuty později se mi ten další hlásí - hotovo, připraveno, můžu si hned teď přijít. Nečekané, šokující. Tady to jde a jinde ne? Hohó!

Intermezzo II: Rozčilování se

A tak tedy urguju Showpark tím jejich trapným systémem. Jsem zvědavý, jestli odpoví.

Jdu do Inwifi, vrátím se s balíčkem a už na mě čeká email z Ostrova pokladů, odpověď na můj týden starý dotaz - můžu si prý přijít ve středu. Hurá, už se to rozbíhá!

Jenomže ve středu jsem v prodejně smutný. Prodavač někam telefonuje a snaží se přesvědčit kolegyni, že nemá rozesílat lživé emaily. Měla být dneska, ale bude až zítra, vysvětluje mi, ale nechoďte sem, pokud vám opravdu nezavoláme, že to tu je!

Cestou zpět mi zvoní telefon - Showpark. Já vám musím říct, povídá slečna, že jak jste si objednal to... to... symfony, tak to nám dodavatel nedodal. Ale něco máme skladem a něco dorazí v pátek, tak vám to hned pošlem. A přeplatek? zajímám se, neboť placeno bylo předem. My jsme vám to z karty ještě neodečetli, takže vám strhneme rovnou tu nižší částku.

Pak ještě pár vřelých vět, že jsem kartou neplatil, a je to.

Ve čtvrtek čekám na zprávu z Ostrova pokladů, žel nedočkám se. Ni v pátek, tak tedy volám na jejich hotline. Slečna volá tam a zpátky, ale vlak nejede. Baliček prostě není. Možná bude v ponděli, ale jisté to není. Tak to zrušte, říkám, a konečně je mi tak nějak dobře.

Finále

Už jsme téměř v tomto týdnu. Nejprve Vltava, že expeduje. O pět dní dříve! Neuvěřitelné.

Pak email od Showparku, že "titul SYMPHONY NO.3,RÜCKERT LIEDER,KINDERTOTENL byl z tuzemske distribuce vyřazen". Chudinka Mahler. Pak další, že expedují objednávku.

Celé pondělí čekám doma. Podle informací na webu byl vltavský balíček předán DPD a ta jej posadila na náklaďák ráno v 7.05. Každou chvíli tu musí být! Ale není.

Tak aspoň volám do Koření, jestli už poslali svůj balíček. Prý už pátého prosince! Ale číslo balíku nezná, zavolá mi ho za chvilku, až ho najde.

Nezavolá. Druhý den tam volám znovu - já na vás zapomněl! Tak dneska, nejpozději večer, určitě zavolám.

Mezitím sleduju balíček ze Showparku. Česká pošta hlásí, kde se zrovna balík nachází, Praha 6, Praha 9, Praha 8 - sláva, balík je na poště, adresát prý nezastižen, běžím dolů ke schránkám, ale oznámení o uložení balíku mě tam nečeká.

A Koření pořád nevolá. Zavolá až další den, ve středu ráno. Koukám na web České pošty - balík takového čísla neexistuje.

Volám na DPD, protože poslední informace na webu je pořád pondělní "rozvoz". Zásilka byla doručena v pondělí ve dvanáct, oznamuje mi slečna, a já se hádám - nebyla! Zásilka na firmu Olmer byla doručena, přebírala paní Ouřadníková, kontruje slečna a nazdar.

Běžím dolů ke schránkám a kontroluju jména. Uhlíková, Kelcová, Jirásková - žádná Ouřadníková tady nebydlí! Zpátky k telefonu - simvás, já nejsem žádná firma a Ouřadníková tu nebydlí! A že prý teda zavolá řidiči a zjistí co a jak.

Dole v domě ale přece máme nějaké firmy! Tak tam běžím, ještě mají zavřeno, ale otevřou mi, však musím vypadat strašně. Přiznejte se, že vy máte moji zásilku! Zapírají.

Jdu tedy na matfyz, přednáška nepočká. Přemýšlím, kde asi takový řidič, když je úplně blbý, může složit zásilku. A vyindukuji (viz!), že si mohl ze dvou čísel napsaných na zásilce, totiž čísla popisného a čísla orientačního, vybrat jenom jedno, považovat ho za to druhé a...

Tak jsem se tedy pokusil najít dům, jehož číslo orientační je mým číslem popisným. Byly v něm kanceláře a dvě paní na recepci mi svorně potvrdily, že žádný balík nemají.

Přebírala ho prý paní Ouřadníková, snažil jsem se vnutit. Jo tak Ouřadníková, no tak to jděte do GTS, třetí dveře vlevo.

Ve třetích dveřích vlevo jsem vylíčil svůj trudný příběh a odměnou mi byl můj dlouhočekávaný balíček.

Za dvě hodiny mi volali z DPD, balík převzala paní Ouřadníková z GTS. A proč GTS, když to bylo na "firmu" Olmer? A proč v úplně jiném domě? Na to jsem se odpovědí nedočkal.

A po návratu z matfyzu na mě ve schránce čekalo oznámení o uložení zásilky. Zbývala poslední věc - ztracený balík z Koření.

Poštovní finále (a to už je opravdu konec)

Poslušně jsem vyčkal do pěti hodin a pak se vydal na poštu. U okénka vydávání balíků bylo ještě prázdno. Dělám jenom balíky! vyštěkla na mě pošťačka. To souhlasí, potvrdil jsem. Ale jenom vydávání, chápete?! křičela pošťačka dál. Přikývl jsem. Ale to musíte mít oznámení! V tu chvíli tam nakráčela její kolegyně, která ji stručně upozornila, že oznámení asi bude to, co se jí snažím vnutit skulinkou v přepážce.

Balík byl v hloubi pošty nalezen, potvrzení vyplněno, podepsáno, balík předán.

A ještě bych tu měl mít jeden balík, povídám, nedošlo mi oznámení, ale mám jeho číslo, byl podán pátého prosince v Plzni. Žádný balík tady nemáte a bez oznámení nic nevydáváme! rozkřičela se zase pošťačka, asi toho na ní bylo moc.

Opravdu tam není? divil jsem se. Néé, protáhla pošťačka a zpupně naťukala na klávesnici OLMER. Na displeji se objevil řádek s mým jménem. Je tu akorát jeden, řekla pošťačka tónem, jako kdyby říkala, že mi to říkala. A zase to vytáhla do výšek a hlasitosti: Ale jak vám ho asi máme najít, když nemáte oznámení?

Najděte ho tak, abych si na vás nemusel stěžovat, navrhl jsem - a světe div se, ono to nějak pomohlo a balíček byl nalezen za půl minuty.

Tři balíčky v jednom dni! Tolik slávy, radosti a štěstí! Tak přeci jen ty internetové obchody fungují. Musí se sice pořád někam psát a telefonovat, případně běhat po okolních domech, ale tlačenice u pokladen veškerá žádná!

Dárky jsou tedy nakoupeny. Nechť začnou Vánoce!

Kde koupit světelný meč

Chcete světelný meč? Není váš požitek ze Star Wars dokonalý, pokud nepobíháte s mečem po bytě? A máte sto dolarů?

Tak si ho kupte.

A pozor, dělá i zvuky!

(via Filemon - a máte pravdu, já chci robůtka)

Zdeptaný umělec

Horší než být sám na premiéře.

Plán to byl velkolepý - využít náhle se zrodivší jizvy a v předvánočním čase natočit komparistický film, ve kterém spolu budou diskutovat hlavní postavy tří fenoménů (Harry Potter, Pán prstenů, Star Wars).

Plán nevyšel. V sobotu ráno jsme na vrátnici České televize byli jen tři. Já, moje kamera a vrátný. Přijdou později, ujišťoval jsem se, a čekání si krátil přesvědčováním vrátného, že roli Yody prostě musí přijmout.

Nepřišel nikdo. Neodvážil jsem se v té potupě nastoupit do autobusu a šel na metro pěšky. Bylo zataženo a smutno.

Někdo tu byl a už není

Ještě v srpnu jsem se těšil, jak se vrátím do Prahy a budu chodit na přednášky k profesoru Červenkovi. Nepřišel jsem ani na jednu.

Byl jsem na nich párkrát, před lety. Byl bych jej úplně minul, na fildu jsem chodil nanejvýš tak pro zápočet z logiky, ale když vám dívka, kterou chcete vidět, řekne, že nemá čas, protožemusí na přednášku z literatury, tak proč tam nezajít.

Červenka byl okouzlující a já byl okouzlen. O více než rok později jsem jej pozval k sobě domů. Napsal jsem mu: Byl jsem upozorněn, že básníci jsou obvykle považováni svým okolím za bohémy, kteří svůj život tráví na večírcích se sklenkou v ruce, v objetí krásných dívek a v ohnivých diskusích se svými přáteli umělci, a řekl jsem si, že pokud si toho veřejnost žádá, mělo by jí být učiněno zadost.

Čekal jsem a dočkal jsem se, dostal jsem pohled - prý přijde. A přišel. Šel jsem mu otevřít se smutnou zprávou. Nefunguje nám tu, pane profesore, výtah. No tak jdeme, zvolal, a vyběhli jsme do třetího patra.

A teď v sobotu umřel. Bylo mu sedmdesát tři let.

Portál české literatury: Zemřel básník a teoretik Miroslav Červenka

Geometrický problém vyřešen

Nemůžu spát. Převaluju se na posteli, nemám ponětí, že je už půl druhé, myslím převážně na tátu - k tomu dojdu později, jestli teď neusnu - a lup ho, najednou to mám. Řešení záhady staré jak lidstvo samo. Tedy deset, ne-li čtrnáct let.

To pro mě byla ještě dřevní, předvopěnkovská geometrická doba na střední škole. Pomocí pravítka a kružítka jsem si snažil podmanit svět a moc mi to nešlo.

Totiž - hledání těžiště potvory zvané trojúhelník. To třikrát provedete takovou speciální operaci, výsledkem jsou tři úsečky a jakoby zázrakem se ty tři úsečky protnou v jediném bodě, a to je těžiště.

Jenomže mně, hamounovi, se protly ve třech bodech. Udělali maličký trojúhelník, a někde v něm, možná jen o kousek vedle, to těžiště bylo. Tak jsem ho tak nějak odhadl, udělal ten puntík tlustší, a bylo to. Ale celou dobu mě to trápilo. Proč? Proč zrovna já?

Teď už mě trápí něco jiného. Proč jsem na to za ta léta nepřišel? Já, takový bystrý a vnímavý chlapec! Proč si nosím takové trauma až do tmavé listopadové noci časné dospělosti?

Proč jsem tehdy to kružítko rval do sešitu tak, že jsem rázem prošpikoval deset dvacet listů?

Na moravské svatbě tři a půl

Když si Smillinu sestru bere Mechanikův brat. Tr, tr.

Palcem křížek na čelo, to mi dělala naposledy prababička. A pak až tahle cizí dáma, už ani nevím čí přesně babička. Přišel jsi na svatbu, tak jsi náš. Bojím se, že budu utlačený v koutě, všichni se tu znají, já jsem tu vlastně omylem, ale zábava pohltí všechny, vřískáme a tančíme a dupeme. A oni zpívají, ale nezlobte se, já už ty lidovky neznám.

Všichni se tu znají a přeci ne, my jsme od Olomouce, nebyli jsme tu pětadvacet let, my z Budějic, já odtamtuď, to je kousek od Kysuce, ale copak já a zeměpis, ani tu Olomouc nenajdu, natož Kysucu, tak jenom kývu, že já teda z Prahy. A příští víkend pojedeme do Prahy, plánuje ten od Olomouce, ale rodina se mu ztratila, manželka si připíjí s jiným strejdou a společně na kohosi hulákají.

Svatba je to vlastně malá, padesát lidí, nejbližší příbuzenstvo, ale žije tím celá vesnice, ani na cestu se od nádraží ptát nemusím, jde to samo, protože všichni jdou jedním směrem, gratulovat, a snad všichni pečou, tolik koláčů jsem nikdy neviděl a je mi to moc líto, protože mám koláče rád a nestihnu ani od každého ochutnat. Prý vezmete si s sebou, na cestu, ale já přijel jen s malým batůžkem, tak je tam cpu a trpím, jak jsou na sebe namačkané.

Pojď! Tahá mě za nohavici takový malý prcek, ty budeš hyena a já oslík, a tak ho musím sežrat - a ještě jednou! vykřikne, ale tentokrát jsem oslík já. Nechám se tedy sežrat a myslím, že tím hra končí, jenomže to ještě jednou znamená ještě pětkrát a končíme tím, že jsme oba dva hyeny, ale zápas je předem rozhodnutý, protože - jak mi prcek vysvětluje - on je ta větší hyena.

A pak konečně nevěsta s ženichem a kostelíček nadupaný lidmi. Kdepak stres, všechno plyne tak samovolně a přirozeně, všechno se to dá pěkně užít, to není jako ve městě, kde chvíle slávy nuceně ustupují minutám obyčejnosti a trapnosti, ve kterých matrikářka opisuje něco z občanek nebo se marně snaží vysvětlit hostům, v jakém pořadí vejdou do obřadní síně. Tady se nemusí hledat místo na zaparkování a maličké klávesy, ze kterých se táhne elektronický zvuk rádoby varhan, jsou k smíchu.

Všechno tu klape, každý je, kde má být, a když jste náhodou špatně, jako třeba já, tak se vůbec nic neděje.

Tak se tím teď trápím. Jestli všechny ty tradice a rituály, na vesnici tak přirozené, nejsou ve městě už jen směšné, protože zpitvořené, utlučené, bezobsažné. Anebo naopak, jestli bych se k nim neměl vrátit, vzít je za své. Protože jestli si o Vánocích jen tak rozkrojím jablíčko, to by přece nemuselo být směšné.

Nemůže, když budu chtít, aby nebylo.

Poslední slovo

Co si člověk neudělá sám, to nemá.

Až začne někdo v Lidovkách myslet, třeba se toho dočkáme od nich. Do té doby si holt musíme pomoci sami. Do-it-yourself! Poslední důvod, proč se matlat Archivem LN, padl.

Poslední slova Lidových novin

Jihočeské matky Václavu Klausovi

Já bych poprosil Alenku, aby se podívala ještě jednou do diáře, mno, aby to odpočítala, jestli je to skutečně, skutečně potřetí, protože pokud ano, tak už to není nějaká nahodilá, nahodilá věc, to už je skutečně, skutečně cyklus.

Opravdu potřetí! Před Vánoci 2003 se Jihočeské matky poprvé zformovaly, aby zazpívaly turistům a rituálně vhodily do kontejneru časopisy plné falešných, zlých slůvek (důkaz místo slibů).

Před Vánoci 2004 svolaly Jihočeské matky první všedřepíkářský slet, který vyvrcholil ustavením rabína a natočením dokumentárního filmu (dva důkazy místo slibů).

Letošní vyvrcholení sezóny ještě nevykrystalizovalo, ale Jihočeské matky bdí a již iniciovaly několik polotajných až tajných akcí (např. akci L.O.B.O.). Zatím poslední z nich je akce zcela veřejná, totiž veřejná sbírka Ponožky pro Václava Klause.

Jejím cílem je sebrat dostatečné množství peněz k zakoupení kvalitních černých ponožek (zřejmě půjde o značku Yves Saint Laurent). Ponožky budou následně zakoupeny a spolu s průvodním vysvětlujícím dopisem odeslány Lívii Klausové, aby je Klausovi uložila pod stromeček.

Vybraná částka: 1025 Kč

Naši vzácní dárci a sponsoři:

asTMA: 25 Kč
Mek Bílová: 30 Kč
adbar: 20 Kč (po výplatě)
Mamed: 870 Kč
KK: 35 Kč
Paželv: 20 Kč
Loar: 25 Kč

Souboj s lovcem ježků

Je noc. Sedím si tak na lavičce, světlo pouliční lampy spoře osvětluje knihu v mých rukách. Čtu si o tom, jak Dvojra Kriková rozrazila starému Mendelovi, svému otci, hlavu cedníkem. A pak se to stane.

Dvě dívky a pes. Zkracují si cestu k domovu stezkou podél houští. Pes odfrkne, dívka vykřikne. "Ale ne!" volá, "ne, ne, ne! Už zase!"

Jsou pod lampou, čtyři metry ode mě. Dvě dívky a pes. A ten pes, co byste řekli, má v hubě ježka. "Prosímtě," vzpíná dívka ruce, "pusť ho, pusť ho," prosí a zlobí se, bije ho a lomcuje s ním, pláče a vzteká se a dupe a podupává. "To snad ne, už zase!"

A přestože své kamarádce líčí, kolikrát už Kikina chytla ježka, neprojevuje žádnou znalost zacházení s lovcem. Plácá jej přes zadek, domlouvá mu. Pes nereaguje, hledí si svého ježka. Černá se mu u tlamy, ježatý na všechny strany.

Otočím stránku, druhou. Mendel Krik už má hlavu dávno rozraženou, leč ještě žije. Děvčata jsou zoufalá, musím se tedy do věci vložit, však on to starý Mendel ještě vydrží.

"Dovolte mi, drahé dámy, abych vám pomohl." Představuji se jako známý osvoboditel ježků s letitými zkušenostmi, ale děvčata jsou nedůvěřivá. "Jednou držela Kikina ježka tři čtvrtě hodiny," vysvětluje mi, "nic nepomohlo, museli jsme ji hodit do vody..." Na to nemohu odpovědět jinak než obličejem č. 27b - ale děti, to přeci není vůbec žádný problém!

Osvobození ježka je totiž velmi prosté, stačí psovi otevřít tlamu a ježek sám vypadává a peláší do bezpečí. Kikina ovšem, vzrůstem maličká, měla i maličkou tlamu, a tak dostat se do ní nebylo jednoduché.

Nejprve se pokouším o klasický trik, strčit palce mezi psí stoličky. Pes je spokojený, že pořád drží svou kořist, ovšem to ještě netuší, že ty palce, které si tak neprozřetelně připustil k tělu, jej začnou za chvíli dávit, a že tedy bude muset přežvýknout, povolit stisk, a v ten okamžik že bude mít v hubě celou pěst a už prostě neskousne.

Kikina je vzteklá a odhodlaná. Její mezistoličkový prostor žel není z největších, palce tam neprostrčím. Beru si na pomoc páčidlo, klacek, co leží poblíž, ale marně.

Dívka už má na krajíčku, a tak přikyvuje, když se ptám, jestli jí nebude vadit, když Kikince provedu něco, co jí nebude moc po chuti.

Za půl minuty je ježek volný a velmi svižně odfuní do houštiny.

Kikina je nasraná. Ale starejte se o ježka, když vás někdo škrtí a vypadá, že to myslí vážně.

Nejdřív jenom ztuhla. Pak pochopila a snažila se vykroutit. Ale psi se neumí moc kroutit, myslí si, že všechno vyřeší couvání. Na to jsem byl připraven. Když konečně vytřeštila oči, podtrhl jsem jí přední nohy. Spadla jí čelist, ježek byl osvobozen.

Mohu se vrátit ke knize. Má pověst neohroženého muže je zachráněna, ba posílena. Od těch dvou dívek se mi dostává celkem sedmi poděkování.

Je páteční noc, mrholí, jsem v Brně a mám o jednoho ježčího kamaráda víc.

Opusťte prosím prostor, hrad se vypouští

Jelení příkop zavřeli už předem. A po koncertě už to šlo rychle. Fakt hodně rychle.

Z chudičkého rautu zmizelo nejdřív jídlo, krátce poté lidé. Zůstalo jen pár kreatur. Já, Adbar a Karel Vágner se svou suitou. Nechceme přece uzavírat mejdan s komunistickým hej mistrem basů, shodli jsme se, a kvapně opustili sál, jen o pár vteřín dřív než Karel.

Raut byl nudný, s koncertem to bylo jen o maličko lepší. Václav Klaus řekl nejprve několik, ale opravdu jen několik větiček, ve kterých kongeniálně vystihl podstatu svého klausovství, hudebníci spustili, Václav pokýval hlavou, Adbar se začal smát, Václav se podíval na hodinky, Adbar se přestal smát, ale jenom proto, aby se hned mohl zase začít smát, Václav začal posílat esemesky, a pak se to stalo.

Náš všemi mastmi milovaný pan prezident, ten striktní elegán, snad aby podtrhl svou dbalou eleganci, snad aby se přiblížil svému vzoru, si přehodil nohu před nohu.

Shrnutá ponožka. Obnažené, neoholené tenisové lýtko. Od té chvíle jsem již nebyl schopen sledovat Williamova záda. To lýtko! Ty pózy! Jak se posadil na kraj židle, opřel se a natáhnul nohy (lýtko stále viditelné) a zívl!

Ach, ach.

Postávali jsme pak s Adbarem venku v pozici číslo 1 a přemýšleli, co se bude dít dál. Nejprve byly odneseny stojany s plakáty. Pak zmizely popelníky. Statní muži odnesli detekční rám. Smotali rudý koberec ze schodů. Rozebrali schody.

Něco se stane! vykřikl Adbar a radostně podupával. Maskovaný voják zachrastil řetězy a uzavřel Matyášovu bránu. A další, menší brána, se také zavřela. Zůstali jsme obklíčeni hradem.

To byl ten moment. Nebyli jsme obklíčeni, byli jsme zapomenuti. Všichni návštěvníci už měli být dávno pryč, jen my viděli, co nikdo viděl neměl.

Hrad začal bachratět. Hvízdat. Bortit se. Měknout. Vojáci vztyčili dekorativní siluetu, aby turisté nebyli zmateni, a hrad, po celý den tak bytelně se tvářící, ten nafukovací hrad prostě vyfoukli, složili, schovali. Aby nezmokl, aby nenachladl.

Bylo prvního listopadu. Začala zimní turistická sezóna. Hrad se uložil k zimnímu spánku do garáže. A Václav Klaus by měl dostat k Vánocům lepší, prezidentské ponožky.

Pojďme se na ně složit.

Já to tak nemyslel

Fakt ne, paní Uhlíková, dyť já proti vám nic nemám, namítám, ale sousedka se nedá odbýt.

Jen si nemyslete, nejsem včerejší! Dcera mi to všechna našla a ukázala! Děláte si tam ze mě legraci, ale jen si nemyslete, já se dovedu bránit!

Všechno mi to ukázala, co a jak, kam to všechno psát a jak si na vás stěžovat. To ještě uvidíte!

A odešla.

http://uhlikova.bloguje.cz

Absolut Brno I

Večer s člověkem, kterej si mysli, že je těžkej frajer, když je každej nalitej, a přitom je jen trapák, který neumí žít. A ještě jedna věc - přestaň už konečně dávat na mageo reklamy na tvojí bezva dedukci.

--Upozornění. V následujícím textu se velice často hemží komiksové postavy.--

Vítám vás na naší swingers párty, začal jsem místo představování osob symetricky i nesymetricky se neznajících, neboť to je na obdobných akcích zbytečné.

Lobovi se zaleskly oči a polkl - naštěstí jsem se dnes umyl, vykřikl těsně předtím, než nám začal líčit, kde všude se myl. A děvčata nechal i sáhnout.

Nakládaný hermelín není, vysvětlila servírka, protože se dělá průběžně a včera došel, takže teď se musí počkat, až uzraje.

To není moc průběžně, namítl jsem, protože má představa průběžnosti nakládání hermelínu spočívá zejména v tom, že se nové kousky stačí naložit a uzrát dříve, než se staré doprodají.

Já bych si z toho nedělala legraci, máme na ně jen deset lahví, varovala mě servírka hlasem, jako by mě hodlala naložit do lahví místo toho pomalu zrajícího sýru, ale já se jen smál, protože jsem věděl, že se do nich nevejdu. Leč ani smích ani má pozdější omluva nepomohla, protože servírka, a proč si v tom neudělat pořádek, označme si ji jako servírku A, tak tedy servírka A odešla, a to než si stačili Lobo a F. objednat.

Po čase, který Lobo trávil poulením očí, což, jak vzápětí vysvětlil, má naznačovat, jak velký má hlad, se objevila, jak už asi všichni tuší, servírka. To je celkem okrajová postava příběhu, a proto nemá cenu si ji nějak speciálně označovat, přestože v jednu chvíli vypadalo nadějně a smysluplně označit si ji jako servírku B, a to zejména proto, že si u ní ti naši dva hosté objednali své přípitky.

Jenomže přišla servírka A a servírku B škrtla z našich životů. Již máme objednáno u vaší kolegyně, snažil se být přátelský Lobo, ale servírka A tvrdě smečovala: Když si to objednáte u mě, tak to budete mít rychleji. A tak tedy opět přípitky, každý jiný, jeden byl tuším šunkový a ten druhý, kdo ví.

A vy si nic nedáte? otočila se na mě. Uvažoval jsem o tom hermelínu, začal jsem, ale nebylo mi souzeno dokončit myšlénku. A to jsem jí ještě nestačil pochválit buchtičku. Považte, tři kousky, se šlehačkou, a za pouhých 16 Kč!

Lobo se ještě několikrát snažil napravit dojem, nejprve přehnaně uctivým děkováním, ale když na jeho já vám opravdu velice pěkně děkuji servírka odpovídala já vám opravdu velice pěkně prosím, pochopili jsme, že úsilí je marné a že do této kavárny již vstoupit nemůžeme.

Lobo se tedy naposledy pokusil spolknout žličku a šli jsme pryč. Tedy, všichni šli pryč úplně normálně, jen Lobo se hemžil.

(v příštím díle se dozvíte, co všechno se může stát v Absolut baru, když zaměníte indukci a dedukci)

Máme v domě biskupa

Pani Uhlíková, volá vyděšeně sousedka, pani Uhlíková, pojte sem! Koukněte, von má novou cedulku na dveřích!

Šlapu si to k sobě do třetího patra, ale mám pocit, že bych měl setrvat v mezipatře.

Paní Uhlíková se jde podívat, ale neví.

Tomu já nerozumim, pani Kelcová. Na to si budu muset vzít jiný brejle, tak počkejte.

Paní Kelcová poklepává holí a je zvědavá, co se to na té cedulce vlastně píše. Paní Uhlíková je za chvilku zpátky.

Počkejte, pani Kelcová, abyste mu to nevošmakala. No podivejte. Mon - si - eur. Má tam napsáno Monsieur Petr Olmer. Co to asi je, to monsieur? Neni to, že je to ten syn toho režiséra? To by nám ještě scházelo, takovej prasák.

Monsieur, mumlá si paní Kelcová, víte, co to je, pani Uhlíková? To je monsiňor! Panenko Marjá sedmibolestná, monsiňor! Máme v době biskupa!

To se mi nezdá, pani Kelcová, to se mi nezdá, vrtí hlavou paní Uhlíková, já bych to viděla na toho režiséra.

Mně budete něco vykládat, pani Uhlíková, mně, nedá se paní Kelcová. Takovej mladej a už biskup! A vy ste si na něj chtěla stěžovat, že pouští nahlas tu muziku. To byly všechno pobožný písničky, já vám to řikala. Dobrýho souseda máme, pani Uhlíková, uzavírá paní Kelcová seanci na chodbě.

Budu si muset pustit Dies Irae.

Schovaný za dveřmi

V bytě číslo devatenáct bydlí paní Jirásková a ta už kabelovou televizi má, řekla ona. V bytě číslo devatenáct bydlím já, kabelovou televizi tam nemám a mít ji ani nechci, řekl jsem já.

Ale nakonec jsem se s tou paní dohodl, že se mi snad někdy ozve a instalaci internetu zařídí.

Vedle dveří stojí chlapík a dumá nad otevřenou rozvodovou skříní. Á, jdete mi zavést internet, vítám ho, ale on že prý kdepak. Sem? diví se a kouká do papírů. Devatenáct, Jirásková... Raději přibuchuji dveře.

Telefon. My tu pořád máme tu paní Jiráskovou, no podívejte, já ji přesunu do jiného bytu, jo, devatenáctka je teď volná, a dám tam vás. Tak. A v úterý večer vám to přijdou zapojit.

Podruhé potkávám paní Uhlíkovou. Vždycky se snaží zapříst rozhovor, ale odolávám. Uhlíková se snaží zjistit něco od stěhováků, ale ti se tváří, že nic nevědí.

Zvuk vrtačky ovšem vyláká ven druhou sousedku, jejíž jméno ještě neznám. Schovávám se.

Ahá, tak to jste vy, kdo se sem stěhuje! vykřikuje na nebohého technika. Máte novýho nájemníka, říká na to trochu nesmyslně technik, a spadá do očekávatelného rozhovoru.

Cože?

Máte novýho nájemníka!

No já tu čekám na televizi. Vy mi ji nevezete?

Odpovědi se už nedočká.

Ale v tomhle bytě už telefon bejval, snaží se navázat sousedka, když vidí tu kabeláž. A jakej je to velkej byt! nakukuje do mé garsonky kk+nic, ne jako ten můj krcálek!

Technik mlčí, a tak sousedka ještě párkrát poklepe holí a jde zpátky do svého krcálku.

Jdu dolů a koukám na desku se jmenovkami. Hledám Jiráskovou. Čtrnáctka.

Jak jinak.

Reprofilace za studena!

Praštil tchýni uherákem! Nezavinil nehodu a přece ujel!

Dobrý den, vážení diváci a hlavně divačky, vítáme vás u dalšího dílu oblíbeného pořadu I já chci být krásná.

Ano, i dnes dvě z vás podstoupí omlazovací a zkrášlovací kůru.

Budete k nepoznání! A my už tu máme kosmetičku paní Oplotolovou, která nám vysvětlí, jak celá kůra probíhá. Dobrý den.

Dobrý den, tak tedy jedná se o proces, kterému odborně říkáme reprofilace za studena. V podstatě jde o to, že ten starý, ošklivý, zvrásněný povrch přehoblujeme, ty staré vyjeté díry, do kterých už se nikomu nechce, pěkně upravíme, a prostě to celé, jak my tak říkáme, zkrášlíme, že.

Dobře, a co znamená to za studena?

Tak to je úplně nová metoda, která k nám přišla z Kanady, a je to takový řekla bych průlom, protože my už tu zákaznici vůbec nenahříváme, naopak, my ji vlastně ještě maličko ochladíme, a pak už ji hoblujeme a hoblujeme, co to dá.

Děkujeme za vysvětlení a teď už snad nastal čas, abychom z vašich korespondenčních lístků vylosovali ty dvě šťastné, které zažijí reprofilaci za studena. Ondra už přináší osudí...

Ano a poprosím paní Oplotolovou, aby vylosovala dva lístky... ano, tak.. a ještě jeden... výborně.

Dnešními výherkyněmi tedy jsou, prosím fanfáry, silniční stavba II/368 Tatenice - Strážná a druhá... silniční stavba II/311 Lanškroun - Nepomuky.

Gratulujeme a příště se těšíme zase na shledanou.

Na shledanou!

Já, Jidáš

Otevřel jsem oči a byl zvědav, jestli jsem se probudil ve Vršovicích. Ale ne, byl to tentýž byt, ve kterém jsem industriálně usínal. Tentýž Karlín.

Jidášsky jsem vyměnil Vršovice za Karlín, jen kvůli penězům. Ležím a snažím se usnout. Uíííí uíííí húúú, prožene se před domem letitá tramvaj. Hrk hrk gzzz múúú, promluví letitá lednička Minsk. Když je zrovna ticho, chrastím si letitými stříbrňáky.

"Paní Uhlíková!"

Ne tramvaje, ne lednička. Vzbudí mě starý, roztřesený hlas na chodbě. Dvě sousedky si přišly popovídat a já mám pocit, že mi stojí za hlavou.

"Paní Uhlíková, já jsem se přišla zeptat, jestli to, no... já už ani nevím, na co jsem se chtěla zeptat."

"No tak to vidíte. A už se vám vrátil syn?"

"Co?"

"Syn! Jestli se vám už vrátil!"

"Syn?"

"No váš syn!"

"Ale to víte, já už se na takový věci nedívám. Ale to jsem se chtěla zeptat, nájem už vám přišel?"

"Co?"

"Nájem! Jestli vám už přišel!"

"No to ne!"

"Viďte, že ne. Já na to taky čekám."

"Oni prej na to nemaj tu krabici."

"Co?"

Prostě jedno z mnoha karlínských rán. Húúú...

Třikrát mejdan, protřepat, nechat odstát

Třeba něco vyplave.

"Jmenuješ se Lída Klánová," řekla jí místo pozdravu MB a přihodila adresu trvalého bydliště včetně čísla orientačního, "viděla jsem tě naposledy před dvaceti lety, bylo ti asi šest let. Jak se pořád máš?"

Jdu Litomyšlí a přemýšlím, zda odbočím vlevo na jarmark nebo vpravo na Váchala. "Tudy se jde k zámku, tady příšerně vařej, támhle je docela dobré pekařství," vysvětluje chlapec dívce, "tady asi zahneme a tamhleto je Petr Olmer." Dívka na mě se zájmem hledí, mě nenapadne nic lepšího než jí připitoměle zamávat. Jdu dál a oni jdou také dál a já marně přemýšlím, co to bylo za lidi.

Děsivé potkávání cizích, kteří mě znají, pokračuje neustále. Přicházím na sraz a ujišťuju se, že tu neznám vůbec nikoho, samozřejmě kromě PD, který se za ta léta, kdy jsem jeho bratrovi uštědřil zápočet z Prologu (a že to měl s odřenými boky), nezměnil. A pak samí cizí a cizí, sednul jsem si tedy odděleně do kouta a pozoroval všeobecné mlčení.

Pak to začalo. Někdo cizí na mě začal pomrkávat. Po pár indukčních krocích napojených na bayesiánskou filtraci jsem došel k závěru, že to musí být Z, se kterým jsem už údajně někdy v hospodě seděl, a tak jsem mrknutí opětoval.

Někdo se zasmál a měl smích jako TN. Bylo mi to divné, ale po čase mi nezbylo než uznat, že ta dívka v rohu přeci jen bude TN, i když jsem ji nepoznal.

Dorazilo mě, jako vždy, hromadné představování. PD, má jediná jistota ve světě měnících se obličejů a účesů, byl představen jako FP a chlapce s nálepkou PD jsme nepoznával.

"Ten PD se ale změnil, co," snažil jsem se explicitně definovat své obavy z měnících se paradigmatů občanské společnosti. "Přece nebejval tak silnej, to musel desně ztloustnout, ne?"

"Je furt stejnej. Vychovaly ho srny." Odpověď, která mě nepotěšila. Ale pak mi bylo vysvětleno, že ten subtilní šansoniér je přeci jen PD a že ten silnější morganovec, neustále slibující, že až přijde E, položí pět českejch na stůl, je přeci jen FP.

"Rád bych ti vzdal hold," řekl mi pak FP, ale ostatní zrovna nepěkně hlučeli, a tak to někteří z nich zřejmě přeslechli. "Tohle je P~O," řekla MB, když mě představovala své přítelkyni V, a té se podlomila kolena a mám pocit, že snad i maličko, maličko vykvikla.

"Přinesu něco k jídlu," vykřikla MB a hnala se do vedlejšího pokoje. G si představil, co asi tak může MB přinést, a naklonil se k nám: "Neznáte v okolí nějakou dobrou restauraci?"

"Tohle je chleba pro koně, ale G ho ukradl, a tak ho jíme my," přibíhá MB zpátky, ale G už si obouvá boty a prchá.

"Ukradli mi auto," líčí G2, "řekla jsem to v práci, kolega soustrastně pokýval hlavou a pak se mě zeptal, s jakou metalisou si objednám nové."

"Nemáte tu automat na pití?" táži se paní na recepci, to už jsem zase přeskočil do Litomyšli. "Nemáme," vrtí paní smutně hlavou, ale že vypadám vskutku žíznivě, nabízí mi, že když si umyju sklenku, dostanu trochu vody se šťávou. Když se vrátím s čistou skleničkou, stojí na pultu džbán s pomerančovým džusem. "Vemte si to na pokoj a ráno mi to přineste zpátky." Hodní lidé ještě žijí.

Jsou dvě ráno, elegantně vpluji do prostor jisté benzínky a s úžasem zjišťuji, že stojím tváří v tvář Petře Erneyiové, své dávné platonické lásce. Pochopitelně se tvářím, že ji neznám, a okázale ji ignoruju.

"Víš, mně se zdá, že vůbec netušíš, s kým mluvíš," říká mi K, a já s lehce pohoršeným úsměvem vysvětluju, že to je jen těžko možné, protože jsme se dnes už třikrát viděli, už hodinu si spolu povídáme, a navíc jsme se setkali loni i předloni a jistě i před třeti lety. "No dobře, a jak se teda jmenuju?" ptá se K, a já musím potupně uznat, že nemám ponětí, s kým vlastně mluvím.

Stojím frontu a na jejím začátku odbavuje frontové entity slečna, kterou neznám, spolu se slečnou, kterou znám. Mám nutkání zavolat na tu, kterou znám, jménem, ale naštěstí se ovládnu. Když na mě přijde řada, ta, kterou neznám, mi vesele říká "Ahoj, Petře!", a ta, o které jsem se mýlil, že ji znám, se ptá, kdo jsem.

V hospodě panují dvě ticha. Čteme se, a tak o sobě všechno víme. Nečteme se, a tak si nemáme co říct.

S říká, že už ne. Oponuji. Jednou přece přijede M a za zvuků fanfár, hruď vedle hrudi, vyrazíme vpřed, triple feature. S radostně přikyvuje, oheň je opět rozdmýchán a hoří jasným plamenem.

"Vypadáš a chováš se jako Liza Minnelli," říkám LM a ta má radost, protože takovou lichotku ji ještě nikdo neřekl. Ne vždy jsem mistr přes lichotky. "Řekl jsi, že jsem tlustý?" poulil oči FP, a na oplátku jsem mu musel vysvětlovat, jakými útrapami prochází seriosní mladý muž, od přírody plachý a nenalézající zalíbení ve světě silných slov a lascivních činů, když se musí tři týdny starat o blog, který je mu až bytostně cizí. "Najednou máš v hlavě podivné, nepěkné věci," popisuju mu, jak jsem málem napsal o tom, jaké má MB štěstí, že ví, co si myslí muži, kteří ji píchají. Tedy její známou. Prstem, pochopitelně. No vidíte, jak už se do toho začínám zamotávat.

"Já o tomhle srazu nebudu psát, protože já jak píšu o nějakém srazu, tak se to těm, o kterých jsem napsal, moc nelíbí," vysvětluju, a byl bych fakt nic nenapsal, kdyby V tak neprosila. "Nebudu nic psát, protože můžu jít s lidma do hospody a říct jim to osobně," snažím se jí vysvětlit, ale ona kontruje: "Se mnou do hospody nechodíš."

"A bude setkání, ale ještě jsi nedostal pozvánku, protože ty největší sígry dostal za úkol pozvat FP a vykašlal se na to," řekl mi před pár týdny AJ, já pochopil, jak to asi bylo, a ještě v pátek se FP a PD a Z divili, jak bystře jsem to pochopil.

Empatie, přátelé, víc v tom není. Nikoho z vás nepoznám, ale jak se cítíte, vím až moc dobře.

Mých křečí se bojte, moji drazí

Myšlének, které nepodrazí.

Choboty. Vejce. Šlápoty ve tmě. Čí je ta nadílka? Čí úděl?

Prsty v křečích, neforemně. Stoupám. A výtah stojí. Muka. Muka. Dávné stepi. Jazyk, co se nerozštěpí.

Námrazy nálad, k seškrábnutí. Bolíš. Křičíš. Zdáš se mi.

Pod kaštany fouká. Možná už zima. Možná už věčné tikání. Nerozumím. Nechci nikam. Nepoznávám se. Pokání.

Co měřím sobě, měřím jiným. Mám omluvy, ale vždy jen pro sebe. Možná jen lehké poblouznění. Jdi do sebe. Jdu do tebe.

Rapper

Patří mu plácek vedle kostela. Všechno je správně - je celý v leskle bílým vohozu, na nohou najky, na rukou prsteny, kolem krku masivní řetězy. Dokonce i čepice mu k tomu všemu ladí. Je mu -náct a mohl by tady tomu šéfovat.

Když jen tak postává, v očích pohrdání a nenávist pro své okolí, je to ikona dnešního světa, socha revolty. A jak udělá krok či dva, máte pocit, že se před vámi zhmotnila MTV. Nejdřív ten pohyb v ramenou, pak synchronizovaný pohyb levé ruky a nohy dopředu, lehké zhoupnutí se, hlavu do strany...

Byl by to king. Jenomže je tlustý, nosí velké umaštěné optické brýle a nikdo s ním nekamarádí.

A tak stojí na tom svým plácku, občas přejde kolem partička holek, které vystavují na odiv své holé boky a pupky a se smíchem se klátí a odstrkují kluky, kteří se pošťuchují a oplzle žertují. A nikdo si ho nevšímá.

Už chápete tu nenávist v Rapperových očích? Už chápete, co všechno je mu odepřeno? Tak tam stojí, sem tam popojde, a těší se, až bude dospělý, až doroste do světa, ve kterém si už lidé navzájem neříkají, co si o sobě myslí. Do světa, ve kterém se mu už nikdo nebude veřejně posmívat, ve kterém ho nikdo nebude ignorovat.

Snad se mu to povede co nejdřív, moc bych mu to přál. Nechtěl bych, aby z něj vyrostl druhý Šerif.

Američan

Nezaměnitelná lokální postavička.

Šerifa potkáte nejčastěji v okolí obchodního centra. Uslyšíte typický zvuk, otočíte se - je tam. Boty do špičky, ostruhy, sváteční uniforma s šerifskou hvězdou, velké tmavé brýle, stetson.

Baculatý, šedesát let. Stojí a přezíravě pozoruje dění na náměstíčku. Pak jde nakoupit. Vezme do ruky tu mléko, tu rajče, odfrkne si a zavrtí hlavou, no co jako má tohle být?!

Ale hlavně se rozhlíží, jestli si jej lidé dostatečně všímají, jestli dostatečně dekoruje, jestli je dostatečně noblesní. Děti před ním zůstávají stát s otevřenými ústy nebo se schovávají před tím bubákem.

A když se šerif otočí, někdo z dospělých vždycky vyprskne smíchy. Je to místní Alejandro. Nepochopený, neuchopitelný element.

Bude mi chybět.

Na cizím blogu

Kéž bys byla po ruce jako noční poluce!

Začínám trénovat. To není žádná kávička jako ranní běhy, zde se vyžaduje síla a mravní integrita. Nejmenovatelný Nejmenovaný odlétá za oceán a já dostal za úkol spravovat jeho osiřelý blog, aby nikdo nic nepoznal. Tak tedy cvičím, zatím gramatické chyby a perexové veršovánky.

A začínám studovat styl. Ten byl ze začátku kolísavý, ale nakonec se ustálil na určité bodré poloze, ve které se, často jen v náznacích, odehrávají přýhody z rodinného či pracovního života, okořeněné kolemjdoucími přáteli. Kdepak psát o Sabině Slonkové či Petru Kolářovi, to se mohlo tak leda před dvěma roky.

O práci mám zakázáno psát, ale už se mi tu rýsuje pár příběhů s babičkou, teplejším mladším bratrem či přítelem masérem.

Bude to, myslím, zajímavá zkušenost. Pro mě, pro něj, i pro vás. A pokud se to vydaří, i já za čas jistě odletím za oceán...

Berušky (level L21)

Takový zlý, nepěkný, ošklivá hra!

Berušky, to je taková krásná česká logická hra. Ale někdy dokáže nasrat, třeba tenhle level.

$$OBR48223$$

Pokud vůbec nevíte o co jde, tak vězte, že plán vidíte shora, berušky mohou chodit do čtyř světových stran a tlačit před sebou nejvýše jednu bednu. Jejich úkolem je posbírat pět klíčů a dostat jednu berušku do domečku (nahoře uprostřed). Pak ještě může beruška sebrat krumpáč vlevo nahoře a rozbít jim modrý kámen, se kterým nejde hnout. A konečně jsou tam výbušniny, v tomto levelu celkem čtyři, kterými se dá též posouvat, a když se výbušninou najede na bednu, obé vybuchne a není.

A teď se tedy podívejme na tento level. Zelená beruška prokličkuje mezi bednami, sebere dva klíče, krumpáč a - jo aháá, no tak to je opravdu trapný, to mě skutečně mohlo napadnout dřív. Tak já to jdu dohrát.

Berušky ke staženi zdarma - pokud si chcete vyzkoušet rovnou tento level, heslo je xigir.

Je ošklivé dělat si z cizích lidí legraci

Ale občas si nemůžu pomoct.


Cink cink cililink. Naléhavé zvonění, tak tedy otevřu. Jsou dva a nejsou to svědci Jehovovi. Dobrý den, my tu děláme takový průzkum blabla a vy máte jistě pevnou linku, tak nám řekněte, od koho ji máte.

Swisscom, říkám a čekám, co bude dál.

Ahá, Swisscom, a pán si poznamenává něco do svého bločku a slečna se usmívá. A teď si představte, že kdybyste přešel k Sunrise, tak blablabla...

Tak odtud vítr vane. Chudáčci malí. Ale přece jim nebudu říkat, že se za pár dní stěhuju. Víte, já mám ale od Swisscomu ADSL, takže nemůžu přestoupit k jinému operátorovi.

Protiútok je okamžitý. ADSL za 49, že (soustrasný pohled, povzdychnutí), tak koukněte, my vám dáme ADSL za devět devadesát.

No to je sice hezký, ale já tu smlouvu se Swisscomem nemůžu vypovědět.

Ale kdo tu mluví o smlouvě, to nikdo nechce, podívejte se, vy se nám upíšete, a jak ta smlouva v říjnu nebo v listopadu skončí, hned vám to převedeme k nám, tady máte letáček.

Jo ták, to je ale jenom 150 kilobitů, já mám za těch 49 šest set. A smlouva mi skončí za osm měsíců.

Prosímvás, šest set nebo sto padesát, ono je to ve skutečnosti stejné, to ani nepoznáte. Ale co my vám hlavně nabízíme, to je levné volání, můžeme dál?

Tak tedy jdou dál, do odbydleného bytu, ale ničemu se nediví, jen ten pán obdivuje můj malý počítač (pokuste se navázat přátelský kontakt) a vysvětluje, že slečna je dnes nová, tak ještě nemluví, jen se dívá.

Podstatné je (snažte se udržet oční kontakt), že můžete ušetřit. Hned teď můžete zavolat na speciální linku Swisscomu, je zdarma, nic vás to nebude stát, a požádat o převedení pod Sunrise.

To se mi zdá logické, tak přikyvuji, že můžu.

Tak prosím, zavolejte!

Nechci. Musím uznat, že jsem ho vykolejil jen na maličkou chvíli.

Prosím?

Můžu, ale nechci.

No... podívejte, tady máme takový formulář, ten jenom v rychlosti vyplníme...

Moment, jestli chcete, abych něco podepsal, tak vás upozorňuju, že nic nepodepisuju.

Ale kdepak podpis, vůbec ne! Je to takhle. Nemyslete si, já z toho nemám vůbec žádné peníze, o mně tu nejde, mně je to úplně jedno, ale jde o vás, jestli chcete ušetřit. Pokud chcete platit pořád hodně, tak je to vaše věc, ale já se vám snažím ukázat cestu, jak platit méně.

A vytahuje ten formulář, ve kterém je úplně dole kolonka pro podpis, a já opakuju, že žádnou smlouvu nepodepíšu, protože už jsem smluvně vázaný jinde.

Ale tak to vůbec není! Tohle vůbec není žádná smlouva, to je jenom přihláška k našim službám! A když si to zítra rozmyslíte, stačí zavolat a všechno zrušíme, tak podívejte, tady je jméno, telefonní číslo, podpis...

A do toho si položí na stůl blok, do kterého si mě poznamenával, a já vidím spoustu křížků a taky domeček a dvě letadýlka.

Srandy už myslím bylo dost, a tak vytahuju faktury od Swisscomu.

Já tomu pořád nerozumím, tady mám fakturu. 49 za ADSL mi zůstane, 25 za pevnou linku taky -

Ano, a veškeré ostatní platby, všechny platby za volání, kde to máte -

A bloudí prstem po faktuře, hledá ten správný řádek, až mu jej konečně ukážu. Je na něm napsáno 1 frank. A teď se s tím poper.

To bude nula, chcete ušetřit, tady prostě bude nula, protože máte hodinu volání zdarma, a ruka mu zabloudila k té celkové částce 75 franků, kolem ní krouží propiskou a opakuje, jak to bude nula. Tak jej mírně vracím k jednomu franku.

A pak se proviním proti všem těm letem na školách, protože si dovolím tvrdit, že jeden frank nebo žádný frank, to je totéž. Až se zhrozím, co jsem to vlastně řekl, a tak se opravuji: Velký rozdíl v tom není.

Pán od vycházejícího slunce tuší, že bude muset vzdát. Ještě několikrát se pokouší o vyzdvižení výhody hodiny volání zdarma, a už je tu poslední zoufalý pokus.

Ono se zdá, že to není hodně, ale to máte frank měsíčně, za takový rok (ale vidí, jak se tvářím, tak tuto závažnou myšlénku ani nedopoví), ale to jste třeba volal málo, v jiných měsících se může stát -

A to je ten moment, kdy přes červencovou fakturu, nad kterou se bavíme, pokládám červnovou a květnovou a dubnovou. A všude je nula, ten jeden frank bylo maximum.

Pán si ukládá zpátky do tašky přihlášku, co není smlouvou, a společně se slečnou odchází. Vzájemně se častujeme, jak už to tu bývá zvykem, přáním všeho pěkného, hezkým dnem a ubezpečujeme se, jak nás to všechny ale opravdu těšilo.

Předpokládám, že ti dva netuší, jak moc dobře je do bytu slyšet vše, co se odehrává na chodbě, a tak se za kukátkem těším na nějakou tu pěknou tečku.

Pán nezklamal. Rozhodil rukama, opřel se zády o stěnu, oči v sloup, pak vykřikl něco o jednom franku a vzápětí použil slov, která ještě tak úplně neovládám.

Nebo se tak aspoň ve slušné společnosti tvářím.

Ranní běh 23

Dokud jsem nesportoval, byl jsem zdráv!

5.13 - 10.36 / 154

Vyběhnu, a v tu chvíli mě píchne v levém koleni, a pak ještě nějaký čas bolí. Bolest pak ustoupí, ale cítím, že se chce zase vrátit, proto neriskuju třetí kolo.

Když jsem kdysi dávno běhal na hodinách tělocviku (a je to skutečně dávno, poslední tělocvik jsem měl před jedenácti lety), často mě píchalo v pravém boku, byl to signál, že umírám. Při ranních bězích už jsem to neměl, ale teď najednou, dnes už tuším potřetí - jakmile vyběhnu, pích! A pak celý zbytek běhu vůbec nic.

Našel jsem si několik strečinkových stránek a dle návodu si včera uvolnil a protáhl dolní část zad a ramenokrční oblast. Výsledek? Bolí mě záda a nemůžu hýbat hlavou. Při tom krčním cvičení navíc člověk vypadá jak Pavel Němec křížený se šimpanzem: Levou dlaň si dejte pod bradu, jako že vážně přemýšlíte, ukazováček na pravé tváři. Pravou dlaň si položte na hlavu, trochu víc doleva, prostředníček na špičku levého ucha. Teď otočte hlavu doleva, ukazováčkem ji tlačte ještě víc a pravou dlaní tlačte dolů, deset vteřin. A teď symetricky na druhou stranu, celkem šestkrát, a opakujte každé dvě hodiny.

Nedivte se, že jsem neopakoval.

Ale jinak jsem si při čtení v posteli zkoušel jen tak mimochodem protahovat nohy. Zvednul jsem napnutou nohu co nejvýš, počkal, a pak to šlo ještě o něco výš, a za chvíli znovu, a najednou skončila kapitola, já se podíval na svou nohu, a řeknu vám, těch sedmdesát stupňů tam bylo.

A když se chci s napnutými nohami dotknout země, chybí mi jen dvacet čísel!

Ranní běh 22

Mám slabé nohy.

5.03 - 10.23 / 140

Vzal jsem to pomaleji, s jasným cílem vzít tři kola, ale už v sedmé minutě mě začaly bolet nohy, a když jsem doběhl druhé kolo, bolely mě od stehen až ke kotníkům.

Byl bych to třetí kolečko uběhl, ale zítra bych asi nedošel ani pro noviny. Zdá se, že je třeba zařadit do tréninku druhou fázi - posilování nohou. To se dělá docela jednoduše. Ze stoje přidřepnete, abyste měli stehna vodorovně, a zády se opřete o zeď. Pak už jenom čekáte a koukáte, jak vám naskakují svaly.

Jestli to zkusíte, dejte mi vědět, jak dlouho v té poloze vydržíte.

Ranní běh 21

To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám - Musíš, Karle, musíš, ty to zvládneš!

4.55 - 10.00 - 14.56 / 164

Bylo mi to jasné. Po dvou minutách jsem byl úplně svěží, po prvním kolečku jak před prvním kolečkem, takže - tramtadadá, mám o kolečko víc!

Po 12 minutách se mi tep připomněl v hlavě, ta duněla a tepala na spáncích jak pominutá, ale ještě před doběhnutím se to spravilo. Po 13 minutách mě začaly bolet nožičky. Ale doběhl jsem, a to bez dýchacích problémů a za normální čas. Čekal jsem poslední kolečko tak za sedm minut, s tepem 180, ale poruč tělu, když chce běžet rychleji!

Včera jsem neběhal, bolelo mě koleno. Teď po běhu mě bolí zase.

Ranní běh 20

Nemám o kolečko víc.

4.48 - 9.39 / 152

Chtěl jsem dát třetí kolečko, ale rozbolelo mě koleno. Že by snad, když mám odpérované paty, šla bolest rovnou do kolen? A až si odpružím i ta?

Jinak nic mimořádného, jen již více nemohu psát.

Klaus se tak moc podobá Havlovi, až to není poznat

Domníval jsem se, že taková škatulata umí předvést jen studenti žurnalistiky. Leč mýlil jsem se - i děkan Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, doc. Ladislav Cabada, je toho schopen.


Politolog Cabada hlásí: Klaus se hodně podobá Havlovi. A hlášení uzavírá:

"Shrňme tedy na závěr, že v oblasti vnitřní politiky jsou si zatím Havel a Klaus daleko podobnější, než bychom na základě jejich sporů a deklarovaných postojů mohli očekávat."

Odvážné tvrzení? Nikoli, neboť je jistě v článku pečlivě odůvodněno.

První odstavec, to je jen tak na zahřátí, ale hle, již první podobnost v oblasti vnitřní politiky: Havel měl zkušenost federálního prezidenta a Klaus zkušenost předsedy vlády a sněmovny. (To je ale stejně hezké spojení, mít zkušenost prezidenta, že.)

Ve druhém odstavci je podobnost pro jistotu shrnuta, ano, oba mají zkušenost. A už je tu další podobnost v oblasti vnitřní politiky: Klaus byl předseda ODS a Havel šéfoval OF, no panečku, jak vejce vejci. A navíc, Klaus předsedoval dlouhá léta a Havel dlouhé měsíce, zase shoda, tentokrát v přídavném jméně.

Třetí odstavec přináší, to aby nebyl čtenář stresován, i jeden rozpor. Havel byl při volbě prezidenta otřesen, Klaus byl naopak uvolněný. Tak že by přeci jen nebyla ta vnitřní politika úplně totožná?

Čtvrtý odstavec pokračuje v nepřinášení ničeho nového do diskuse, tím méně o vnitřní politice. Pátý odstavec je pozoruhodný ve svém "tak, ale tak, i když vlastně tak". Tedy Havel se ohrazoval, Klaus ne, ale my víme své, že by se jistě také rád ohrazoval, leč něco mu brání.

Šestý odstavec a bum ho, podoba nejpodobovatější v oblasti vnitřní politiky - oba si dokázali vybudovat silnou pozici (v souladu s tradicí, ovšem!). A lup ho, další podoba - Klaus se Havlovi přibližuje v počtu vetovaných zákonů a udělených milostí.

A konečně sedmý odstavec a poslední podoba. Havel i Klaus se v době vládní krize chovali státnicky. A je to.

No jo, on už je konec článku. To jsme se toho dozvěděli. Tak škrtněme ty pindy a stvořme krásný, nový článek.

Klaus se hodně podobá Havlovi

Oba dva mají zkušenost a dokázali si vybudovat silnou pozici. Počet vetovaných zákonů a udělených milostí je v přepočtu na jednotku času přibližně stejný. Oba se v době vládní krize chovali státnicky.

Shrňme tedy na závěr, že v oblasti vnitřní politiky jsou si zatím Havel a Klaus daleko podobnější, než bychom na základě jejich sporů a deklarovaných postojů mohli očekávat.

Teda to z toho ale vylezla pitomost, viďte, pane Cabado.

Ranní běh 19

Koupil jsem si stopky.

4.32 - 9.22 / 142

A tak už vím přesně, o kolik se ve druhém kolečku zpožďuju. Takže píšu mezičas a finální čas, a tep dnes, to je skoro až hloupé, potřebuju alespoň 150, aby se mi tuky laskavě spalovati začaly.

Řečeno s Krylem, jde léto do podzimu - fajn, nemusím vybíhat v sedm ráno, abych stihl nezpocený vzduch, ale co až bude zima? Mně se teda v zimě moc běhat nechce. Já totiž jak je zima a jak tahám ten vzduch zhurta do plic - ále, co vám budu povídat.

Tak mě napadl ten rotoped, unavit se na tom dá, protože člověk může jet furt do kopce, zásadní výhody oproti kolu (tj. že se nedojede daleko a není se čím kochat) to má taky. Možná už abych začal zjišťovat, co dnešní trh k pohodovému strhání plic nabízí.

Pár minút má prvý príbeh

Nastal čas čekání, nastal čas loučení.


Pochopte. Chinin už nikdy takový nebude. Už nebude tak vzdálený, už nebude ex. Neříkám, že nebude, ale nebude stejný. Nemůže být.
Ten prádný byt se mi líbil, uchvacoval mě. Ujišťoval jsem se, že si přesně takhle prázdně zařídím další byt. Velké, prázdné plochy. Jenomže mi z nich šibe.
Dvakrát už jsem se dnes chtěl natáhnout po slovníku cizích slov - není tu. Má oblíbená sklenka - není tu. O cédéčkách se raději nebavme.
I Ludwigovi je tu nějak divné, každé mňouknutí je násobené ozvěnou. Těch myšiček, co jsem vylovil zpoza mnoha koutů, ale žádná ho nebaví. Nervózně chodí, přešlapuje, neví.
Ani já nevím. Cedulku na dveřích mi na matfyzu prý ještě nezrušili, ale předměty už ano. Sbohem, výuko. Prý možná příští rok, ale kde já budu za rok? Na co si za rok zase budu stěžovat?
Jako bych tu už z ničeho neměl radost. Košili jsem si koupil, jednu, dvě, a proč to nepřiznat, tři, ale ani se mi nechce je rozbalovat. Už mě tu čeká jen poslední výběr. Původně jsem chtěl bílé, ale nakonec se asi přeci jen přikloním k těm černým.

Ranní běh 16, 17 a 18

Sobota, neděle, pondělí a konec.

sobota: 10.09 - 10.14 - 10.19 / 160
neděle: zapomněl jsem si hodinky
pondělí: speciálka
úterý, středa, čtvrtek: před/při/po stěhování, bez běhu
pátek: bez běhu, z lenosti

Běhy s návštěvou jsou vítaným povyražením. Sobotní běh s Martinou. Stála v cíli, s cigaretkou, a radostně, jak už to po ránu jenom ona umí, povzbuzovala. Běželo se mi tak nějak radostněji.

Nedělní běh s Michalem. Ten se tvářil, jak je desetiminutový běh směšný, a já mu jen dával za pravdu, ostatně je to velký sportovec, či aspoň má takovou pověst, a neustále nám nabízel jakési výlety do hor na kolech. Vyběhl tedy se mnou a já udiveně zjistil, že se zadýchal o tři minuty dřív než já a že po prvním kolečku vzdal. Na to, jak má cigaretami zhuntované plíce, a na to, že běžel v plandajících sandálech, je to ovšem výkon.

Pondělní speciálka. Všichni se shodli, že je třeba mě využít k něčemu jinému než běhu kolem bloku, takže než se vymotali z kutlochů, doběhl jsem do pekárny. Zpátky běžet nešlo, tašky mnou příliš rotovaly a vychylovaly mě z osy, takže jsem nasadil jen zostřenou chůzi se závažím.

Snad mi ten běh tedy skutečně k něčemu je. Nevím, jestli hubnu, ale zdá se mi, jako by se ta podkožní vrstva tuku vydělila, najednou je tam ostrá linie mezi tukem a masem (či snad svalem), stačí uchopit a odříznout.

A přes veškeré nevýhody běhu (mám na mysli zejména ty paty), pořád se mi to zdá mnohem lepší než kolo. Na kole mám tendenci se jen tak vozit. Za deset minut na kole nejsem unavený a jsem už tak daleko, že nevím, kam mám jet. Běh je sport pro každou, libovolně krátkou (dobíhání tramvaje) příležitost, s úlevnou únavou po prvních desítkách metrů.

Od té doby, co běhám, je mi tak nějak lidsky lépe po těle, nebolí mě tolik záda, ale hlavně! - přestal jsem trpět nespavostí. A to je skoro víc, než si zasloužím.

Lepší se stěhovat, než vyhořet

Vášeň pro precizní tajmink.

Je 7.55 a umývám poslední kousek nádobí. Jen si trochu oddechnu, a už se ozve zvonek a už to jede, už to frčí.

To se stěhuje, a to a to a to, a tohle zůstává, to zůstává, to se stěhuje, sapar, sarest, saparsarest, Ludwig to řeší úprkem, a po pěti hodinách je dílo dokonáno. Následuje hopsání po krabicích zakončené skoro až únavou.

To načasování je ovšem pekelné. Celé úterý jsem se k tomu odhodlával, že musím vydělit věci, které tu zůstanou. Věděl jsem, že to bude trvat dlouho. Ale nějak jsem měl (zcela oprávněně) pocit, že když začnu až večer, a půjdu spát až ve dvě, a pak vstanu už v šest, že to do těch osmi stihnu.

Stěhování do Ženevy probíhalo velice podobně, jen páni stěhováci dorazili o půl hodiny dřív. Tak jsem je poslal balit ložnici, že to nádobí mezitím domeju.

Jenomže tenkrát jsem si nechal jen kufr a baťůžek. Teď mi tu zůstalo věcí až moc. Deset kubíků věcí zmizelo, a já pořád nevím, jak moc mi chybí.

Ale jedno už jsem si ujasnil. Finále se blíží.
a pochopitelne pocitac
jen tri oazy veci zustaly zachovany - na posteli neco toho obleceni
na gauci knizky a tak
takze neotravujte a dobrou noc
ne ze by krabice nebyly zpocatku zajimave, ale uz je to proste nuda
usiname zleva
kdo je tady panem, ha?
poledni pauza je znamenim pro LW - cas na prozkoumani krabic
temer sbaleno - tohle je asi tak pulka krabic
stehovani zacina - LW se snazi schovat pred vetrelci, dari se mu to u lahve jeho oblibeneho sava
zaverecna oslava pred vyklizenim bytu - tolik lidi (devet) tu jeste nebylo

Paradox neočekávaného výbuchu

To by mě opravdu zajímalo, kdo ten plyn pustil.

To si takhle postávám, opřený o futro, jak už tak opření muži postávají, a nšco mi chybí a něco mi přebývá. Snaž se, ve škole, když se mluvilo o dělnících, rolnících a pracující inteligencí, chtěl jsi být vždycky tím třetím, tak teď ukaž, že na to máš - takhle se povzbuzuju, a za chvíli na to skutečně přijdu. Hlad.

Mám hlad, protože už jsem dlouho nejedl. Ani dnes, ani včera, to je z toho stresu, nemám čas na vzpomenutí si, že mám hlad. Kdysi jsem takhle málem zemřel na dehydrataci, nešel jsem kvůli tomu na závěrečný koncert Pražského jara, tak mi bylo špatně, a to jenom proto, že jsem zapomněl pít.

Štěstí v neštěstí je, že z jakéhosi podivného trucu a snobství, a taky prostě že se mi to líbí, nezapaluju hořák rovnou zapalovačem (zápalky došly už minulý týden), ale nejdřív od zapalovače nechám přejít ohnivého mužíka ke špejli, a tou pak jen tak lehce a elegantně švihnu směrem k hořáku.

Těch třicet špejlových centimetrů mě zachránilo. Ale plamen to byl krásný.

A než jsem se stačil vzpamatovat, mám vystěhováno.

Ranní běh 15

Včera jsem nemohl běžet, protože autobus č. 30 tu nejezdí, a co bych dělal s Mamedovo dobrou pověstí?

10.22 - 10.27 - 10.32 / neměřitelný

Možná bych si měl koupit digitálky, z těch ručičkových se to těžko odečítá (zvláště mezičas za běhu). Ale třeba zrovna dneska vím, že to nebylo 10 minut, ale jen devět a půl.

A konečně i s fanoušky. Dnes se totiž na parkovišti opět objevila Eliška, tulila se až enormně, láskyplně mě okusovala, a pak radostně čekala, až oběhnu kolečko, vesele mě vítala, a pak počkala ještě jedno, a samou radostí vyvalila bříško a vyválela se v prachu. Mám já to vděčné publikum!

Jo a proč já si myslel, že Mamed znamená Ten, kdo je včelou?

Sáhněte si do svědomí

A jsou mezi námi i tací, a nebojme se to říci.

Pár omluvenek tu mám. Třeba Mekbílová - obcuji s bolívijskými indiánkami, v pořádku. Nebo perkele - jsem zmatená, už jsem blahopřála v dubnu, taky v pořádku.

Ale jinak? Kde jsou ta opulentní blahopřání, kde jsou ty loňské virtuální polibky a nevirtuální plakáty? Kde je ta nefalšovaná radost?

Neschovala se. Umřela. Jako Elvis před osmadvaceti lety.

Ranní běh 14

Nůůda.

10.15 - 10.20 - 10.25 / 144

Vidíte ten tep?! Dnes je zamračeno, tak jsem si dovolil vyběhnout později.

A protože někdo trucuje ve výtahu, ještě jsem si k tomu přidal pět pater během.

Počet jánevímčeho (prostě se mi líbí mít na konci nějaký ten počet, ale ničeho jsem si nevšiml, kromě projíždějícího autobusu č. 28): 28.

Ranní běh 13

Rány se zacelily, paty se zocelily. Ku startu, ku startu - to volání přírody nelze mi přeslechnouti.

8.35 - 8.40 - 8.45, tep 160

Po upozornění, že mé boty nejsou k běhu, leč k squashu, provedl jsem ještě jednu obchůzku u místního ševce a ejhle, byly tam. Cedulky.

Že tyto boty jsou k chůzi, tyto k běhu, tamty k aikidu, tuty k volejbalu, prostě krásně roztříděné to tam mají. Pak jsem se zaměřil na to, jaké běhací botky jsou po mé neforemné nohy nejlepší. Zde mi byl Runner's World dobrým pomocníkem.

A tak jsem tedy dnes vyběhl v nových botách, doporučuje je sám Joey Kelly, slavný to triatlonista. Botky údajně rozkládají úder na patu, vědí o tom, že našlapuju na vnější stranu, a dokonce prý mi pomáhají se lépe odrazit.

Moc tomu nevěřím, ale běhá se v nich jako po mechu.

Maraton na kole

Slow up, baby, slow up.


V sobotu, na závěr úchvatných Ženevských slavností, se tradičně ohňostrojilo. To je takové krásné české slovo, ohňostroj, přijde nám tak normální a běžné, a přitom všechna nová slova vytvořená stejnou metodikou znějí úchylně.

Nevím, jestli jde o každoroční největší ohňostrojovou slavnost na světě, ale pojďme se tvářit, že teda jako jó. Trvá hodinu, letos dokonce hodinu patnáct, ale tu čtvrthodinku byla pauza, poněváč jim chytla jedna z loďěk, ze kterých se vystřelují rachejtle, a muselo se to uhasit.

Synchronizace s hudbou byla velmi vydařená, škoda jen těch závěrů, kdy to v poslední minutě začně svítit a práskat tak mohutně, že nic jiného ani slyšet není, a světla je tolik, že je potřeba přivírat oči.

A v neděli přišel na řadu Slow Up. Jasně, smál jsem se, ráno mi zavolej, tvrdil jsem ještě v sobotu kamarádovi, který mi líčil, že není nic lepšího, než vyrazit na kole do centra města. Jenomže on to vzal vážně, a mně už pak bylo blbé říct mu ne, a tak jsem tedy v neděli ráno vytáhnul po dvou leletch ze sklepa kolo a jal se - jak se dnes moderně říká - konat. Tedy pumpovat.

Na tomhle kole, líčil jsem kamarádovi, jsem jednou dojel z Karláku do Vršovic, a pak, v jakémsi pomatení, z Vršovic na Karlštejn. Dokonce jsem tam i dojel, a už si ani nepamatuju, kdo mě to zcepenělého a s pěnou u úst posadil do vlaku na zpáteční cestu.

Takže nic proti tvému pětadvacetikilometrovému okruhu Ženevou, ale na start toho pidikolečka se dopravím autem, protože jestli něco opravdu nechci zažít, tak je to ten kopeček zpátky ke mně po dvaceti pětikilometrech v sedle.

Ale kamarád se jen smál. Kdyby mi už ráno řekl, že ke kolečku pojedeme kolmo, že se tak i vrátíme, a že tedy nenajedeme 25 kilometrů, ale 42, tak jsem po něm hodil pumpičku a šel zpátky do postele.

Ale ranní běhy (jinak si to skutečně nedokážu vysvětlit) udělaly své. Maraton jsem ujel za krásné čtyři hodiny, a nebýt toho jednoho šíleného úseku - který jsme z nepochopitelné hrdosti pochopitelně projeli, přestože všichni ostatní tlačili - byl bych ani neměl chuť se kamarádovi ošklivě pomstít.

Jenomže po tom výšlapu nás nahoře čekal stánek s pánem volajícím poslední dva 'ot dogy, a tak jsem se jen škodolibě smál těm tlačícím, co přišli po nás.

Kecám, já se přece škodolibě smát vůbec nedokážu, a když se snad omylem uchechtnu, nedělá mi to vůbec radost.

Tak jsem tedy slavně dojel, nezraněn, nemrtev (bohužel ne všichni měli to štěstí), a získal jsem krásný zelený balonek, se kterým si teď hraje Ludwig, a takovou tu čepici do sprchy, ale je mi malá, takže jí musím najít nějaké jiné využití. Třeba na sedlo pasuje docela pěkně.

~

Jak daleko to vlastně bylo na ten Karlštejn? Totiž - když jsem si to kolo v květnu 2003 kupoval, tak mi pan prodavač řekl, že až najedu tak sto kilometrů, mám se tam stavit, že mi ho nějak seštelujou či co. A mám pocit, že už se to tak nějak blíží.

Jo a zítra - no to ale až zítra.

Na usmířenou

V předvečer svátku Nanebevzetí panny Marie, pojďme spolu, rukou společnou a nerozdílnou.


Dosti těch šarvátek a zbytečných pruzení! Na nás zbyde víc mušlí, na ně zbyde víc vepříků.

Do ženevských obchodů po měsících čekání vstoupila mana. Po nepěkných počátečních excesech, omluvitelných jen mladickou nerozvážností, se má spotřeba stabilizovala na dvou kilech denně.

$$OBR45664$$

Jídel nízkých vyšší dívčí

Snídaně, jakých už nebude.


Jak se čas chýlí, vracím se ke starým praktikám. Honem, honem, ještě si to všechno užít! Před pár měsíci byl největší lahůdkou český chléb namazaný českou zabijačkovou paštikou od řezníka Jelibo. Ale toho udu mít za chvíli plnou ledničku, teď je potřeba si ještě naposledy užít!

A tak se cpu krevetami, šneky, mušlemi, zajídám to bagetou a zapíjím portským. Nerad bych jmenoval, ale někteří z nás (či spíše z nich!) snad mají vůči takovým jídlům odpor!

Jen se podívejte na tu harmonii barev. Ta bílá, žlutá, hnědá a zelená, jak pastelově poetické! Ta žlutá, to je jak husí játříčka! Nebo ty větší mušle, oranžové a černé. Není to nádhera?

$$OBR45550$$

A není čeho se bát, následující obrázek jasně ukazuje, že mušle neobsahuje nic škodlivého, nic ošklivého. Samé dobrůtky.

$$OBR45551$$

Tak tedy dobrou chuť, pokud zrovna obědváte...

Satelitní vzpomínky na Prahu

vracím se z návratů / a kdo mě přivítá?


Je to všechno tak dojemné! Tady jsem před pár lety bydlel:

$$OBR45388$$

Přes ulici byla taková desně bezva večerka a taky úžasné domácí potřeby:

$$OBR45389$$

Chvíle volna jsem trávíval na houpačkách:

$$OBR45392$$

Sem jsem nechodil na fotbal, jenom kousek vedle na poštu:

$$OBR45390$$

A sem jsem pro změnu nechodil plavat:

$$OBR45391$$

Všechno se mi to vrací... Nevíte o nějakém volném bytě ve Vršovicích?

Co nemusíš udělat dnes, někam zašantroč

Kdy zavřel bratříček vrátka, to byl jeden z restů. Jsou i další, strašlivější, třeba ten z obléhaného Stalingradu. Načrtnu si schéma, udělám pár výpisků, krátkou recherchi, a uložím na nepřehlédnutélné místo.

Na místo dobře viditelné, neboť jde o to, ty poznámky neztratit. Což je přesně to, co se s nimi během krátké chvíle stane.

$$OBR45382$$

Tady všude ten Kryl mohl být (a nebyl). To všechno jsem musel rozbordelařit, abych jej nakonec nalezl ležérně zastrčeného mezi Dílo Jiřího Wolkera a Saturnina. Proč?

Teď to musím ukldiit, abych měl zase kde spát. A protože se za tři týdny stěhuju, možná by bylo vhodné to všechno pěkně uspořádat, protřídit, povyhazovat. Dokud spí.

$$OBR45383$$



Tak tedy směle!

Smutnosti tohoto světa

Then plainly know my heart's dear love is set on the fair daughter of rich Capulet.

Baz Luhrmann je bůh a Gotcha předbíhá. Konečně, po letech, jsem se dostal k Romeovi a Julii s Leonardem DiCapriem a Clairou Danesovou. Ach, ta poezie...

Jinak pochopitelně zůstávám věrný Kennethu Branaghovi. Ten starý lišák teď natočil Jak se vám líbí! Viděli jste jeho Mnoho povyku pro nic a Marnou lásky snahu? Tak jistě chápete mé nadšení.

Julie si vystřelila mozek z hlavy, ale decentně, aby se neřeklo. A já se živím cizími depresemi a m-kóliemi. Chudáček opička! Chudáček Žlutá tužtička! Pořádá soutěž, každou půlhodinu se připomíná, a kolik jí přijde odpovědí, kolik jí přijde komentářů? Ani jeden. Ani jeden! A komu je to hanba? Komu je to líto? Kdo se aspoň trošku zastydí?

A do toho všeho ten Gotcha. Jak dlouho se to chystám napsat o tom Bratříčkovi? Dva měsíce, minimálně. Jenomže tak je to se vším, ostatně - před kolika týdny jsem sliboval srovnání pana Pottera s těmi ostatními zrůdičkami? Prý zítra, pche - keep it real!

Pět minut do ukončení hlasování. A němota padá na zamrzlou vodu.

Sanrájz, sanrájz

Tak si to shrňme.

Mám radost. Už zbývají jen čtyři lahve vína, dvě piva, deci rumu, čtvrt litru becherovky, čtvrt litru vodky, dvě deci ginu a čtvrt litru slivovice. To je slušné. Vám poděkování a lásku vám...

$$OBR44709$$

Přijedou pomocní dělníci z Čech i Moravy!

Je tu bordel a špína. Takže úklidová četa se docela hodí. Jeden vyluxuje, druhý umyje nádobí... říkejme tomu třeba návštěva.


A za to všechno, za tu ochotu a laskavost, chce každý jen jedno pivo.

$$OBR44171$$

Už se chladí.

V následujících dnech bude asi u vodotrysku veselo...

Uáá! Bublan mluví

Toho člověka by snad vůbec neměli pouštět na veřejnost.

Bublan, toť nový Blekota a Mekota. V rozhovoru pro MF Dnes opět září. Ty největší žblebty jsem už zaznamenal.

Bublan říká asi toto: Kdyby policie nezablokovala dálnici, zákon by mohl být porušen. Jaký zákon, to se přesně neví.

Kdyby snad hrozilo, že by nějaký zákon mohl být porušen někde jinde, třeba na mítinku KSČM, tak je to něco úplně jiného.

A kdyby to snad hrozilo u něčeho takového, jako je fotbalový zápas, tak je to úplně v pořádku, protože fotbal je každý týden a lidi jsou zvyklí! Neboli: Kdyby byl Czechtek každý týden, tak je to úplně v pořádku, ale ti hajzlové se sjedou jenom jednou za rok a straší obyvatele!

(Mimochodem, zrovna hygienici to mají obráceně, a na zcela výjimečné akce se hlukové normy téměř nebo vůbec nevztahují. Ale Bublan neni hygienik, Bublan je přece tén, né, kanystr, teda é, tó, mynystr.)

A lži nejsou lži, ale nedorozumění, a násilí není násilí, ale ojedinělé případy, které nejdou po podstatě věci.

CzechTek detektivka: Souvisí smrt nebo nesouvisí?

Tohle jsou už čiré spekulace. Možná jenom čtu moc detektivek. Ale šedá kůra mozková si prostě nedá říct.

Předpoklady jsou:

1. Policie lže a nedá se jí věřit.

2. Policie je tak hloupá, že ani neumí lhát pořádně, a tak se zaplétá do vlastních lží.

V tiskové zprávě Blanky Kosinové Smrt mladého muže nesouvisí s policejní akcí v Mlýnci (zpráva je vtipně uložena v souboru mlynec.htm) si můžeme přečíst "část výpovědi jednoho ze svědků" (to je docela novinka, zveřejňovat takhle protokoly, ne?):

"Dne 30. 7. 2005 kolem 4:15 hod jsem ještě s partou mých známých seděl v obci Janov, a to na místě ležícím mimo komunikaci vlevo ve směru jízdy na obec Nová Hospoda. Naproti přes komunikaci seděla parta 3 kluků, kteří zde seděli již v době našeho příchodu. Po chvíli, asi po 5-10 minutách, 2 z této party se zvedli a odcházeli po pravé straně komunikace ve směru na obec Bor. Jeden z mladíků zůstal sedět na krajnici, upřesňuji na bílé čáře. Na místě jen seděl, nezvedal se a ani žádným způsobem nepadal do komunikace. Poté jsme si tohoto mladého muže nevšímali a až po projetí nějakého nákladního vozidla jsme si všimli, že onen mladík již u komunikace nesedí, ale leží, a to tak, že dolní končetiny směřovaly k obci Kočov. Přiběhli jsme k místu nehody a zjistili jsme, že má ránu na hlavě, ze které mu teče krev, a v uchu byly vidět tkáně. Snažili jsme se poskytnout zraněnému první pomoc, dali jsme jej do stabilizované polohy a zároveň někdo z party zavolal záchranou službu. Na místě jsme vyčkali do příjezdu hlídky policie, která zde byla během chvilky&"

Svědek tedy tvrdí, že bylo kolem čtvrt na pět. To už je docela nad ránem, a aby člověk věděl, že bylo kolem čtvrt, musel se chvíli před tím podívat na hodinky. (My detektivové víme, že údaj kolem čtvrt na pět je přesnější než kolem čtvrté). Všiml si skupinky tří lidí přes silnici, dva z nich odešli, a to bylo kolem 4.20 - 4.25. Pak si ho nějakou dobu nevšímal, a pak si všiml, že nesedí, ale leží. To tedy mohlo být v těch 4.25, spíše v půl páté.

Zrovna v takový nepříjemný čas si všímá okolního dění? Je údajně mimo komunikaci, ale ví, že nějaký člověk, po kterém mu nic není, sedí přes silnici, přímo na bílé čáře a žádným způsobem nepadá do komunikace?

Ale všechno se dá vysvětlit, seděl s partou na kopečku, silnice byla dobře osvětlená, dělali si legraci z člověka, který tam zůstal sám, protože mu dva dali košem, a tak jej sledovali, jak nepadá do komunikace. (Co to je vůbec za svědka, že říká "komunikace", "mladý muž" (dříve mladík, dříve kluk) a "byly vidět tkáně"?)

Zavolali sanitku, ta zavolala policii, která přijela dřív, "během chvilky".

Takže bych čekal, že toto svědectví bude podpořeno výpovědí policejní hlídky, která jela náhodou kolem, když dostala hlášení, že kousek od ní došlo k nehodě atd atd. A toho se nám v podstatě dostane a vše je v pořádku.

Jenomže (a inspektor na odchodu se otáčí ve dveřích)! Dle výpovědi oné policejní hlídky dojeli k nehodě sami, aniž by je tam dispečink navigoval, a byli tam už kolem magického času čtvrt na pět, což bylo možná dobrých patnáct minut před nehodou.

Navíc: U nehody byli dva lidé, zbytek zůstal na druhé straně silnice. To se opravdu nikdo nepřišel podívat?

A ještě jednou navíc: Policení hlídka byla na místě proto, že řidiči (ano, množné číslo) informovali policii, že po silnici chodí opilí lidé. Tedy ne po silnici, po komunikaci, to je to slovíčko, které policie používá, že. Ve čtyři hodiny ráno několik řidičů volá okresní ředitelství Tachov?

Samé otázky, že. Ale nějak se mi samy nabízejí. Samozřejmě z toho vůbec nevyvozuju, že policajti někoho v Mlýnci přejeli, odtáhli ho do Janova, a fingovali tam autonehodu, to jistě ne. Ale tiskovou zprávu, která "jednoznačně vyvrací" všechny pochybnosti, si přeci jen představuju trochu jinak.

A v Praze se jako nebude zasahovat nebo co?

Nebezpečně posedlí lidé obsadili naše krásné, starobylé a hlavní město!

Jestli tedy skutečně už dva dny technaři paří na Strahově, a občas i před vnitrem a před Strakovkou, proč policie razantně nezasáhne?

Budeme snad trpět masivní, alkoholem a drogami přiživované silácké demonstrace proti pokojné společnosti? Hodláme se snad smířit s narušováním životního prostředí, i elementární hygieny, rizikem šíření AIDS, žloutenky, salmonely atd., chceme mít Prahu zamořenou odpadky? Jako by těchto zkušeností nebylo v Praze více než dost!

Pokud byl policejní zásah na Tachovsku zcela správný a oprávněný, proč policie nerozežene to strahovské uskupení? Pět tisíc lidí tam určitě není, pár vodních děl je rozmetá raz dva. Cožpak naši strahovští spoluobčané nemají právo na spánek, výchovu dětí a bezpečí?

Copak Praha nepatří do naší spořádané, demokratické země, která dokáže své občany ochránit před divokými výtržnostmi?!

Paroubku! Bublane! Není tu policie od toho, aby konala? Nezasahuje snad policie, pokud je porušován zákon, nebo pokud hrozí, že by byl porušován?

Nebo už najednou razantní zásah není nezbytný?

CzechTek: Zvesela

Lidová tvořivost. Máte taky něco? (aktualizováno)

Upozornění Ústavu pro jazyk český AV ČR

S ohledem na víkendové události byla přidána jedna výjimka do vyjmenovaných slovh po b - slovní spojení obitný prostor je nově lingvisticky zcela korektní.

Sémantický význam tohoto slovního spojení je: legálně pronajatá louka, veřejná přístupová cesta či stojící motorové vozidlo v osobním vlastnictví.

autor: MZik


Omluva

Společnost Warner Brothers by se chtěla tímto omluvit všem účastníkům akce CzechTek 2005. Naše společnost měla bohužel pronajatý pozemek sousedící s pozemky společnosti Italinvest, a to pro natáčení nového filmu, líčícího trudný život severokorejských dětí, kterým vláda zakazuje tancovat.

Ještě jednou se moc omlouváme za tento politováníhodný omyl. Všem účastníkům, které jsme považovali za kompars, budou rozeslány vstupenky na premiéru, na kterou se můžete těšit počátkem března 2006. Nový film ponese název Krvavý úsvit. Děkujeme za pochopení.

autor: MZik


Kdyby mi teď náhodou začaly padat preference

flash



A Bublan přešel na druhou stranu síly

flash

CzechTek: Kdo co řekl či napsal

Několik zaznamenáníhodných výroků z internetu, novin a televize. Průběžně aktualizováno. Pokud víte o něčem, co tu chybí, dejte vědět v komentářích. Hledám zejména údajné výroky Blanky Kosinové o neplatnosti smlouvy.


Bublan, ministr vnitra

V pondělí jsem se pokusil vyjednávat s příznivci techna, ale oni to odmítli. I to je určitý signál.

Jsem ale přesvědčen, že většina věcí byla v pořádku, a budu si za tím stát.

Nás rozháněli za politické názory. To, co dnes předvádějí někteří příznivci techna, mi připadá, že se chtějí bavit za každou cenu, povyrazit se a že to chtějí mít spojeno s policejním odporem. Silnější myšlenku tam nenacházím.

My je zakazovat nechceme. Já proti technu nic nemám, ať si každý poslouchá, co chce. Tady šlo čistě o ochranu soukromého majetku.

Kdyby si něco řádně pronajali, ohlásili to a navezli tam třicet mobilních toalet, je všechno v pořádku. (řečeno před rokem)

Kdyby oni dopředu řekli: "Budeme to mít tam a tam, zařídíme si to takhle, máme zabezpečenu hygienu," možná by tam policie asistovala, ale rozhodně by to nikdo nezakazoval. Oni to ale znova utajovali do poslední chvíle, potom se někde začali umísťovat, nebylo jasné, jestli mohou, nebo ne, nebylo jasné, komu pozemek patří. Pak se začali rozmísťovat na úplně jiných pozemcích, než měli pronajaté. Tam jich byla velká většina. Následovala trestní oznámení majitelů pozemků, lesní správy, zkrátka těch věcí se tam nakumulovalo příliš. Policie nemohla jen tak přihlížet.

Mohl by být porušen zákon. Policie může postupovat i v takovém okamžiku. A tam tomu všechno nasvědčovalo. (odpověď na otázku: Jaký zákon byl porušen v okamžiku, kdy policie nenechala sjet technaře ani z dálnice?)

To je zase něco úplně jiného. (odpověď na otázku: Takže policie bude příště preventivně rozhánět účastníky mítinků KSČM, protože je velmi pravděpodobné, že tam budou páchat trestný čin podpory a propagace totalitních hnutí?)

Jde o princip: když někdo naruší soukromý pozemek, musí být potrestán, respektive musí být prosazen zákon. Nemůžu se dívat jen na škody.

Kdyby to policie nechala, tak by ta škoda byla za několik dní vyšší, příští rok bude zase taková, a tak půjdeme donekonečna. Policie musela říct: Pokud to nechcete dělat jinak, pak ten prostor opusťte.

Policie kontaktovala majitele pozemků, oni často ani nevěděli, že se tam má něco takového dít. (odpověď na otázku: Policie v noci z pátku na sobotu objížděla majitele oněch pozemků, jestli náhodou nechtějí podat trestní oznámení, dokonce přivezla i znalce, aby hned spočítal škodu. To teď bude běžný policejní servis?)

To já nevím. Pokud se majitelé ptali, co mají učinit, řekli jim třeba, že mohou podat trestní oznámení. Ale já u toho nebyl. (odpověď na otázku: A přemlouvali je policisté, aby podali trestní oznámení?)

Policie musí konat. Kdyby tomu nechala volný průběh, zase bychom čelili výtkám, že se nic neudělalo, že nechrání soukromý majetek...

Útoky začaly ze strany účastníků CzechTeku. Útočili kameny, zápalnými lahvemi, měli baseballové pálky, mačety, což mě vede k zamyšlení, proč tam přišli: Chtěli jen tančit a poslouchat hudbu, nebo rovnou přišli bojovat?

Víte, ono se pak s takovou masou těžko jedná. Řada lidí už tam byla pod vlivem alkoholu i drog.

Domluvilo se, že policie bude razantní a nebude technařům ustupovat, aby si dělali, co chtěli. Bylo to rozhodnutí policejního prezidenta a krajských ředitelů. To šlo zcela mimo politiku.

Informoval jsem ho, že akce začíná a že policie je připravena zasáhnout, pokud dojde k porušení zákona. (o Paroubkovi)

Já nevím, jestli jsem to říkal přímo takhle. Policie majitele vyslechla a on opravdu v prvních chvílích vyjádřil určitý podiv, že tam bude CzechTek. To lze doložit. Pak nejspíš došlo k jednání s účastníky a on se začal držet verze, kterou zastává dodnes. (odpověď na otázku: V pátek jste říkal, že majitel pronajaté louky pan Plesky odvolal svůj souhlas s akcí. Ale to on nikdy neudělal. Proč jste to říkal?)

Ne, ne, ne, to je nedorozumění. Státní zástupce byl na místě a policie s ním jen konzultovala další kroky, třeba zda vydá souhlas k zabavení technické aparatury. Samozřejmě, příkazy k akci dával policejní orgán, ne státní zástupce.

Ty zápasy se tam konají každý týden, kdežto těch pár obcí řeší takovou situaci jednou za padesát let. A ti obyvatelé jsou vyděšení a žádají o pomoc. (o rozdílu mezi Czechtekem a fotbalovým utkáním)

O jednotlivých excesech víme a budou se vyšetřovat. Nechci ale, aby to zpochybnilo celý zásah

Jakmile by se už na louku dostalo několik tisíc lidí, dalo by se zasáhnout jenom těžko.

Účastníci té party se dopustili protiprávního jednání. Oni si tam pronajali nějaký kus louky, ale okolo jsou jiné pozemky, které by tím trpěly.

Opakuji, že pokud je v okolí několik jiných pozemků, které patří jiným majitelům a tyto pozemky by trpěly tím, že by se přes ně jezdilo, tak to nemůžeme dopustit.

Nejvíc práce bylo na dálnici D5, která byla zablokovaná. Tu se podařilo zprůjezdnit. Lidé, kteří ji zablokovali, byli vytlačeni ven. Šlo nám o to, aby tam nedošlo k ohrožení provozu a neodnesli to ostatní lidé, kteří nemohli jet po dálnici dál.

S premiérem Paroubkem jsme se shodli, že budeme postupovat razantně a nedovolíme masové shromáždění na nedovoleném místě, protože potom se to už těžko rozpouští.

Kdyby k tomu přistoupili nějakým otevřeným způsobem a řekli, chceme to udělat tam a tam, máme na to souhlas vlastníka pozemku, máme vše zajištěno, no tak by s tím nikdo problém neměl.

Policie se na tu akci připravovala dost dlouho, protože se o ní vědělo. Já jsem to s vedením policie konzultoval. Tehdy jsme si jasně řekli, že policie bude postupovat razantně, a pokud bude porušen zákon nebo bude jen náznak, že by mohl být porušen, okamžitě zasáhne. O každé změně ve vývoji jsem byl informován.

Oni si potom všichni zvykli jezdit k nám. To není dobrým signálem.

Pokud někam přijedu autem, a nevím, jestli za chvíli nebudu odjíždět, tak nebudu pít alkohol.

Policie zasahuje, pokud je porušován zákon, nebo hrozí, že by byl porušován. Na CzechTeku bylo několik znaků, že by byl zákon porušen i v dalších dnech. Takže policie rozhodla celou akci ukončit.

Nejsem na místě, takže nemůžu hodnotit, jestli je zákrok adekvátní, nebo ne. Policie ale postupuje podle dohody se státním zástupcem, který je rovněž přítomen.

Už dnes jsme přesvědčeni o tom, že by bylo potřeba trošku změnit zákon o shromažďování, protože tam jsou nejasná místa, která potom vedou k obcházení tohoto zákona.

Jsem přesvědčen, že postup policie byl správný. Vinu za střet připisuji organizátorům akce, kteří od počátku nekomunikovali s policií.

Některé reakce veřejnosti, médií a politiků se mě osobně dotýkají. Vadí mi zejména srovnávání akce se zásahem komunistické policie v listopadu 1989, které evokovalo volání účastníků technoparty "Máme holé ruce".

Máme demokratický stát, demokratickou policii a chceme, aby ta policie měla určité slovo a určitou moc, aby mohla zastávat právo a chránit majetek druhých.

Pokud se někomu postup policie nelíbí, má možnost stěžovat si či podávat žaloby, nemůže však s ní začít bojovat a házet po ní kamení.

Konspirovali, utajovali místo, což vyvolávalo pochybnosti policie.

To jsme nečekali. (o tom, že se technaři dostali na louku přes les)

Nebylo možné vyčkávat, jak se situace na místě konání této hromadné akce vyvine.

Nepředpokládám ale, že by tam bylo něco pro inspekci ministra vnitra, protože u akce byl i státní zástupce a žádné porušení zákona ze strany policistů mně nebylo hlášeno.

Jak již jsem řekl, zásah byl nezbytný.

Já mám informace jen takové, jaké dostávám, jsem mimo republiku. Policie však nezasáhla na dálnici, ale na místě, kde se účastníci technoparty chtěli shromáždit. Zasáhla tak, aby nemohli přijíždět na to místo.

Mám rozporuplné informace. Někdo říká, že to bylo povoleno pouze pro 50 lidí.

Mně pouze premiér řekl, že chce, abychom provedli razantní zásah. Je tam státní zástupce, který s policií její kroky konzultuje.

Vliv premiéra Paroubka na celou tu akci nebyl nějaký zásadní.

Bylo velmi těžké vymezit, která ta louka byla pronajatá a která ne.

Ten ani, chudák, nevěděl, o co jde. (myšlen majitel pozemku)






Paroubek, premiér

Policejní jednotky nejsou za škody zodpovědné

Technaři nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé.

S tvrdým jádrem inspirátorů technoparty jsou trpké zkušenosti v celé Evropě. Toto jádro tvoří nebezpečně posedlí lidé s anarchistickými sklony. Provokují masivní, alkoholem a drogami přiživované silácké demonstrace proti pokojné společnosti.

Přes internet a mobilní síť se informují tak, aby se jejich zahraniční skupiny i domácí organizátoři, křižující zemi ve velkých automobilech, dozvěděli o utajovaném místě konání v okamžiku, kdy jsou schopni velice rychle vyrazit.

To není hudební nadšení, ale spíše se to podobá rizikovým adrenalinovým aktivitám, které s pomocí alkoholu i drog dokáží vytvářet nebezpečné situace pro své okolí.

Přitom nutno také počítat s narušováním životního prostředí, i elementární hygieny, rizika šíření AIDS, žloutenky, salmonely atd. až po zamoření celých lokalit odpadky. Těchto zkušeností je v mnoha našich obcích více než dost.

Cožpak všichni tito naši spoluobčané nemají právo na spánek, výchovu dětí a bezpečí?

Proto začaly technoparty směřovat k nám a v minulých letech byla naše policie příliš tolerantní a nedokázala jim zamezit. Tentokrát se poprvé této divoké akci podařilo zabránit.

Agresivní útoky vyvolali přívrženci party. Policie je vytlačovala a bránila se. Nakonec ubránila jak sebe, tak celé široké okolí, a tím dala najevo, že jsme spořádaná, demokratická země, která dokáže své občany ochránit před divokými výtržnostmi.

Jakékoliv paralely s předlistopadovým režimem, praxí SNB, a dokonce listopadovým útokem SNB proti studentům jsou nemístné. Je to v podstatě urážka našich občanů, kteří v listopadu 89 vyšli do ulic s ušlechtilým lidským poselstvím, a každá analogie se současnou zběsilostí mladých anarchistů je naprosto nekorektní a účelová.

Současná hysterická reakce pravicové opozice vzbuzuje úžas, kam až může vést odmítání politické spoluzodpovědnosti za udržování každodenní, všední demokracie a pokoje v této zemi.

To je smutná věc. (o demonstracích proti policejnímu zákroku)

Určitě byl ten zákrok policie adekvátní, šlo o nelegální akci. V krátké době připravíme určité změny legislativy, aby se už takové akce neopakovala.

Zásah byl podle mých informací na příkaz státního zástupce.

Pokud si tam budou lehat dál na dálnici, mají je naložit do autobusu a dostat je z republiky.




Husák, náměstek policejního prezidenta

K pozemku žádné cesty nevedly... měli si zajistit přístup na pronajatý pozemek.

Na legálně pronajaté louce bylo jen asi pět mladíků s malou aparaturou, kteří sami odešli.

S fyzickými útoky začali účastníci technoparty, když na kordon v klidu stojících policistů začali házet lahve a další předměty.

Policie byla zaskočena brutalitou shromážděných lidí.

Vůbec mě nenapadlo, že bychom mohli čelit takto agresivnímu davu.







Kníže, ředitel tachovské policie

Šroub tvrdil, že na svou soukromou oslavu pozval okolo stovky lidí. Za ostatní odpovědný není a není ani organizátorem festivalu CzechTec. Proto jsme oslovili majitele pozemku a zeptali se ho, kdo nese odpovědnost za akci pro tisíce lidí. Při výslechu v Praze řekl, že on odpovědnost určitě neponese. Pokud mluví Šroub o stovce lidí, ať si je vybere. A že si výslovně nepřeje, aby se na jeho louce velká taneční akce uskutečnila. Proto jsme tam další lidi nevpustili.

Loňský ročník byl také v Tachově a nám se v podstatě vyčítalo, že jsme nekonali. Termín byl známý dopředu, také způsob najíždění byl prakticky stejný jako loni. Zahájili jsme proto šetření, zda nedochází k podezření z trestného činu. Platí zásada oficiality, takže nikdo nemusí na nic čekat. Bylo jasné, že kdyby tam lidé najeli, došlo by ke škodám, jako v loňském roce. Policie tady není od toho, aby ji měli lidé rádi, ale od toho, aby chránila občany.

Ucpání dálnice jsme nezpůsobili my, ale najíždějící účastníci. Snažili jsme se pak dopravu hned uvolnit, ale byly tam už takové fronty, že to nebylo řešitelné.

Výroky politiků jsem vůbec nesledoval. Rozhodli jsme o tom my v Tachově, podepsal jsem to já a nesu tedy za to zodpovědnost. Žádné politické tlaky tu nebyly.

Nikdo z policistů neztratil nervy, kdyby ano, byla by ta zranění sakra těžší. Jsem na ně hrdý.

Bezpečnostní síly jen chránily zájmy majitelů pozemků okolo louky pronajaté organizátorem akce.

Policie plnila své poslání chránit majetek osob. Důvodem zásahu proti davu 5000 lidí byla trestní oznámení majitelů okolních pozemků a snaha zabránit škodám a trestné činnosti účastníků technoparty. Na rozdíl od loňského roku na to policie měla dost sil.

Policisté se snažili co nejrychleji zjistit majitele pozemků, kde technoparty mělo konat. Spolupracovali přitom s katastrálním úřadem. Majitele pozemků okolo jsme informovali a zjišťovali, jestli dali souhlas ke vstupu na své pozemky.

Majitele pozemku, který měli účastníci pronajatý, vypověděl, že počet účastníků měl být okolo 50.

Většina lidí se pohybovala mimo pronajatý pozemek a podle soudního znalce hrozilo, že škody přesáhnou 5000 korun, proto se policisté rozhodli zakročit.

Udělal bych totéž i loni, ale tehdy jsem měl sotva 50 lidí.

Ani těch tisíc policistů by mě nestačilo zítra k ovládání nebo řešení situace, kdybych měl dvacet třicet tisíc účastníků proti sobě a měl bych proti policii celou veřejnost.

Policie je od toho, aby konala.

Státní zástupce nám nemůže dávat souhlas, jestli budeme používat jednotky pod hromadným vedením. Toto rozhodnutí je činěno námi.





Gregor, zástupce šéfa centrály pořádkové policie

Nikdy bohužel nevyloučíte, že jedinec neudrží disciplínu. Když se mu to ale prokáže, bude potrestán.

Zákroky pravidelně nacvičujeme. Když trénujeme ve vojenských újezdech, tak jdeme natvrdo. Přesto se může stát, že při akci to z tisíce policistů několik málo jednotlivců neustojí.





Eger, okresní státní zástupce v Tachově

Do způsobu zásahu nemá státní zástupce co mluvit, to je věc policie.





Pózel, státní zástupce

V době zásahu žádný státní zástupce na místě technoparty nebyl.






Plesky, majitel pozemku

Nedal jsem nikomu najevo, že bych od souhlasu odstoupil. Smlouva platí.

Je mi jedno, jestli tam bude 50 lidí nebo deset tisíc.






Kosinová, policejní mluvčí

Jestli souhlas majitele je nebo není, v tuto chvíli není podstatné. Podstatný je nesouhlas majitelů okolních pozemků, protože k louce nevede veřejně přístupná cesta.

Akci budeme ukončovat jedině tehdy, pokud bude v rozporu se zákonem.

Naším cílem je samozřejmě, aby Czechtek neproběhl, ovšem je to otázka správného monitoringu anebo i toho, jak rychle policie dokáže zareagovat na možné konání.

My žádáme občany i v jejich vlastním zájmu, aby si své pozemky hlídali.


Soukup, západočeský policejní mluvčí

Zákrok nařídil velitel opatření a schválil ho i přítomný státní zástupce. Na místě ale byl i policejní prezident Jiří Kolář.

Nebylo možné to vyřešit jinak. Za kolaps mohou účastníci technoparty, kteří odmítli výzvy, aby pokračovali v jízdě směrem na Rozvadov, a ti, kteří blokovali dálniční výjezd.



Pachl, velitel policejního zásahu

V současný době zjišťuje policie, jestli je tato akce povolená nebo nikoliv.




zdroje

Technaři nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé

Policie se rozhodla ukončit CzechTek

Bublan kvůli CzechTeku neodstoupí

Bublan: Zásah proti CzechTeku byl nezbytný

Policie rozehnala CzechTek

Bublan: Prý to bylo povoleno jen pro 50 lidí

Stovky aut ochromily dálnici

Hájili jsme právo, říká šéf zásahu Jaromír Kníže

Zastupitelství zásah na CzechTeku nepovolilo

Česká televize: Události 29. 7. 2005

Česká televize: Události 31. 7. 2005

Nova: Televizní noviny 31. 7. 2005

Žalobci usvědčují Bublana ze lži

Sešup pana Bublana

Bublan: Razantní zákrok byl naprosto nezbytný

Bublan: Neměli porušovat zákon

Policie nasadila proti technařům těžkooděnce

CzechTek ochromil Tachovsko, zastavil dálnici

Paroubek politoval zraněné, Klaus žádá vysvětlení

Česká televize: Události 26. 7. 2005

Nova: Televizní noviny 26. 7. 2005

Bublan: Selhali jen jednotlivci

Bublan: Nic proti technu, ale šlo o zákon

Škody způsobené účastníky CzechTeku dosahují statisíců, odhaduje Paroubek