CzechTek: Policejní stát s neschopnou policií

Přijďte dnes ve dvě odpoledne - v Praze před vnitro, v Brně na Čáru.

Presumpce viny, oficiální policejní lži, nepřiměřenost zásahu, to jsou tři hlavní body, kterými to policie a její političtí nadřízení posrali. Více zde - Policejní stát.

Podrobně to sepsal Patrick Zandl: CzechTek 2005: policie zmlátila naše děti, nás nechá tvrdnout na ucpané dálnici a nám je to jedno...

A přečtěte si také Otázky pro bystré voliče od Michala Kašpárka.

Heslo soudruha Bublana je jasné: Nesmí projít za žádnou cenu! (doslova: "Opakuji, že pokud je v okolí několik jiných pozemků, které patří jiným majitelům a tyto pozemky by trpěly tím, že by se přes ně jezdilo, tak to nemůžeme dopustit." - zdroj: MF Dnes.

Takže místo toho, aby je nechali po normálních cestách dojet k pronajaté louce, tisíc policajtů tyto okolní pozemky ochrání před pošlapáním tím, že je obsadí, a donutí tak technaře, aby na těch chráněných pozemcích zaparkovali, zahltili okolní vesnice a na svou louku se tak nějak proplížili.

Strategickým úvahám ale není konec. "Jakmile by se už na louku dostalo několik tisíc lidí, dalo by se zasáhnout jenom těžko." To byl zase ten Bublan. Přestože policie všechno hlídá a sem tam pustí nějakého toho pěšího, světe div se, za pár hodin je na louce pět tisíc lidí, auta, stánky...

Bublan má svatou pravdu, zasáhnout se dá jenom těžko, zablokovat takovou Národní třídu je mnohem snažší. Tady domy chybí, takže rojnice policajtů postupuje sice rychle, ale zapomíná si hlídat křídla. Lidé ji obcházejí a vracejí se policajtům do zad. No prostě stratégové.

A jakýsi advokát Jan Černý tvrdí, že policajti měli pravdu, že se přes okolní pozemky nesmí chodit, protože sice existuje tzv. veřejný zájem, ale ten "nepočítá s tisíci lidmi. Jejich počet byl nad rámec zákona." Ten zákon by mě moc zajímal; že by se tam psalo, že ve veřejném zájmu může jít přes louku nejvýše šedesát lidé denně?

Policie s masivní politickou podporou zasáhla naprosto nepřiměřeně a naprosto diletantsky. Situaci bych nepodceňoval. Komunistické shromáždění je hlídáno, aby do něj nikdo "neoprávněně nevnikl a nepřístojným chováním nebránil účastníkům ve splnění účelu shromáždění" (cituji přestupky proti shromažďovacímu právu), a mám takový zvláštní pocit, že kdyby se na tu louku u Mlýnce sjeli skinheadi s bejsbolkama, tak je tam policajti raději vezmou z dálnice svým vrtulníkem, aby ty okolní pozemky nepošlapali.

Jo a říkat ve veřejnoprávním rozhlase, že komunisti jsou prasata, se prej nesmí. Tady se to ještě smí. Zatím. Ale oni si nás časem všechny najdou.

CzechTek: Však si zatancujete

Soudružky a soudruzi. Myslím si, že teď prožíváme v celé naší zemi i v Praze takovou nelehkou dobu a vyjít z ní skutečně znamená mít na paměti, že máme i zítra i pozítří žít a samozřejmě všichni chtějí, ale aby se věci dařily a to, co bylo řečeno, aby se uskutečnilo. Není potřeba, řekl bych, být nyní nervózní.

Koukám na to kysele, nechápavě, jak je oficiálně všechno úplně v pořádku. Policie vyhodnotila, zahájila ukončení (řekli v České televizi, mondijé), právní stav bude obnoven, klid na práci taky, ještě by to chtělo pozavírat Plastiky, a naše krásná země zase může šťastně spět k zítřkům těm světlým.

Pořád nějak tak doufám, že se to zvrtne, že se začne mluvit o těch policejních dezinformacích a lžích, že se naplno ukáže, že je pan Bublan nesvéprávný debílek, který dokáže jen poskytovat vpravdě dadaistické rozhovory, že bude pan Paroubek demaskován jako hňup, jemuž je proti srsti každý, kdo nenosí trenýrky zařízlé jako on...

Ale ne, ono se vůbec nic nestane. Chvíli se bude - naprosto nesmyslně - něco vykřikovat o povinnostech svolavatele shromáždění, hovínkách a hlukových normách, pak budou velitelé zásahu vyznamenáni, a příští rok vyhrajou socdemáci volby. Tak si zatancujte, dokud ještě můžete.

Z tohohle mráčku nezaprší, řekl jsem

A za třicet vteřin se zvedl krutý vítr a začaly padat kroupy.

Ale bylo to dobře, vzduch se pročistil, a hlavně jsme během té půlminuty zázračně stihli vběhnout do domu. A pak jsme se, za sklem, vzájemně ujišťovali, že zbožňujeme bouřky.

Dneska jsme totiž zase grilovali, a jezdili na motorovém člunu po jezeře, pili víno a gin a vůbec se věnovali důležitým činnostem, které přicházejí na řadu vždy, když přijede nějaká ta vzácná návštěva.

A počítač se zapíná jen občas a chuť či nálada psát je téměř nulová. Takže z dalšího příspěvku udělám jenom nadpis a ten nadpis napíšu v rámci úsporných opatřeních rovnou sem.

To je hrozný, jak je ta Evropa zasviněná těma vesnicema.

To byl on - nadpis, jehož článek se nikdy nenarodí.

Konec jedné legendy

Neplačte. Natočíme si nový, lepší!

$$OBR43039$$

Útok mimozemšťanů se blíží

Vodu jedině ze skleničky. Znamení nelžou...

Místem, které si Ludwig po delším čase oblíbil, je - překvapivě - jeho improvizovaný pelíšek, taková stará smradlavá proutěná krychlička. Zatímco já sedím po většinu dne u počítače, Ludwig chrní v krychličce o tři metry dál.

Ale nespí tvrdě, jak by se snad mohlo zdát. Jakmile se zvednu, hned nastraží uši a zvažuje, jestli se také nemá vydat na procházku po bytě. On prostě nesnese, že bych snad mohl být v jiné místnosti než on, a přitom jej obvykle vůbec nezajímá, co dělám, prostě jenom přejde do té místnosti, a tam si zase lehne. Nejvíc se mu líbí, když jdu do kuchyně - to se jde nažrat (ostatně já tam chodím za týmtéž účelem) - nebo na záchod.

Dřív prostě na záchodě jenom byl, vyčkal, až dotrůním, a při spláchnutí vystartoval pryč. Ale poslední dobou jej začala fascinovat voda.

Už dřív, při těch vzácných příležitostech, kdy se naložím do vany, se Ludwig pokoušel chlemtat vodu, ale teď se zaměřuje na čerstvou vodu z kohoutku.

Pochopil, co si upíral, když považoval spláchnutí za konec. Teď už ví, že po spláchnutí si myju ruce. Teď už ví, že poteče voda.

A tak zatímco sedím, Ludwig vyskočí na umyvadlo a ducá do mě hlavou, abych si pospíšil. A pak sleduje ten zázrak, jak z kohoutku vytéká proud vody a tříští se o umyvadlo, a čumí na to maličké jezírko a chce se z něj napít, jenomže napijte se, když vám překážejí uši, a tak se tam tak divně zkroutí, aby jej ten proud nepocákal, a aspoň čumáčkem se snaží se té vody dotknout.

A s jakým mňouknutím přiběhne, když si nalévám pití do skleničky! A hned se k ní cpe a chce ochutnat. Tak mu tedy taky natočím vodu, ale ona jej zajímá jen půl minuty, a už chce další, lepší, tu moji.

$$OBR43062$$

A voda do mističky? No to je pod úroveň, už jedině ze skleničky, jako dospělí, a hlavně ne na zemi, někde výš, a nejlépe na nějakém nepřístupném místě, kam se musí lézt, kam se musí natáhnout, kde je aspoň trochu toho nebezpečí.

Byt se mi začíná plnit skleničkami s vodou. Jsou všude. Jestli jste viděli Znamení, asi chápete. Já se jim ubráním. Ať budu kdekoli, stačí jenom natáhnout ruku a mám své dvě deci ve skleničce poslední záchrany. Ale co vy?

(Jo a Ludwigovi asi pořídím nějakou tu fontánku.)

Dvě děti zabila, tíhu tu šak neunésla

Co nám švabachem kronikář Jakub Valchoun zatajil?

Tož ono se to tváří jako dvě samostatná neštěstí, ale dejte si dvě a dvě dohromady.

Šak ta Anka měla s Josífkem oumysly, a on se jí za zády tahal s Mařkou Kosařovic. Jak je načapala, chtěla se nějak pomstít, to dá rozum.

Tož je tam nalákala, k Čertově ruce, ba jenom postrašit je chtěla, ale ono se to sesypalo všechno a ouplně, to nemoh žádnej tušit, a všichni hned jaké je to neštěstí strašlivé, ale Anka věděla svoje.

Pak v noci ani spát nemohla, furt ten obrázek před očima, až si nakonec vzpomněla, co ten dochtor tuhlevá povídal, a nalila do sebe to olium za pět krejcarů, to bylo tehdy hodně, to byla dávka, že by se z toho kůň zeblil.

Nikdo nic netušíl, jen ta sestra s housenkama, ale ta mlčela jak hrop. Byla to tehdá veliká zoufalství, v tom 1840tým.

Oprava pravopisných chyb

Rudý v obličeji, jak se stydím.

Tuhle zkušenost jistě s mnoha sdílím: Vyjmenovaná slova vyjmenovat nedokážu, už ve škole jsem se je učil jako básničku, a nikdy jsem to bybýtbydletbychapozděhoniti nepoužil při diktátech. A že bych snad psal bidlet, to mě ani nenapadlo, vždyť je to tak ošklivé.

A ta metoda mi vydržela, když snad opravdu nevím, napíšu si možné varianty a vyberu si tu hezčí. Snad jen dvěma poučkami se stále poučuju, totiž pádovým rozlišením mě/mně a ji/jí. A nedám-li si pozor, v tom druhém občas i chybu udělám.

Leč byl jsem odhalen, mám v mozku chybu, a to už sakra dlouho - jaktože na to na základce nikdo nepřišel? A Malý čtenář má dvojnásobnou pravdu, za prvé se nepíše, že jsem film shlédnul, ale že jsem jej zhlédnul, a za druhé jsem jej nezhlédnul, ale prostě viděl, a používání těch nóbl slov mi zasírá život už jak dlouho.

Blesková inspekce celého webu provedena. Výsledek? Čtyřikrát shlédnout (nepočítaje to ty dnešní dvě, dokonce v jednom článku, debilním snad?), jednou shlédl, jednou shlédli.

Opraveno, konec, utrum. Jen ten stud zůstává...

Harry Potter, Star Wars a Pán prstenů

Popkulturní fenomény, které se opakují.

Tohle jsem chtěl napsat už krátce po zhlédnutí Pomsty Sithů, ale než jsem se k tomu dostal, přišlo mi, že to už vystihl jIRI v Lucasově pomstě. Časem mi došlo, že jsem chtěl říct něco jiného, ale už mi to v hlavě usnulo, a probudil to až teď opět jIRI (Review.Game) a nový Potter.

V rámci shledávání paralel zase prásknu, kdo v Potterovi umře, ale nebral bych to tak tragicky. Kdo četl, už stejně ví, kdo nečetl a číst chce, buď ví, nebo mu to už v nějakém děsivém snu došlo, a kdo nečetl a číst nechce, s tím se, partiovko, nekamarádíme.

Nutno říct, že jsem k těm popkulturním fenoménům nějak necitlivý. O tom, že Hvězdné války plus mínus existují, jsem tak nějak podvědomě tušil od doby, kdy v televizi dávali Spaceballs, a Epizody IV, V a VI jsem viděl až někdy v roce 2001 nebo 2002, dávala je ČT, a já si je v rámci své exkurze do tohoto podivného světa dokonce nahrál na video.

Zpětně mám pocit, že mě Války nijak neohromily ani jinak nepoznamenaly, ale zdá se, že jsem tehdy několika lidem v průběhu rozhovoru zvážněl v tváři a hrobovým hlasem jim oznámil, že jsem jejich otec.

Z Epizody I jsem viděl úvodní souboj, snad čtyřikrát, a zbytek jsem dokoukal někdy později. Epizoda II mě minula úplně a viděl jsem ji až nedávno, když ji francouzská televize pouštěla jako upoutávku na Epizodu III, na kterou jsem se těšil, a dokonce jsem na ni šel do kina.

Že se začíná čtyřkou, to jsem bral jako dobrý žert, a nikdy jsem Lucasovi nevěřil, že má v hlavě příběh všech devíti epizod. Ostatně, od třetí trilogie dal sám Ó Velký ruce pryč, a z těch nových dílů až kape, že jestli měl Lucas něco vymyšlené předem, vešlo se to na jednu stránku v památníčku.

Že jsem ignoroval Pána prstenů, to je myslím dáno matfyzem. Ve společnosti úchylů, kteří v době, kdy nepočítají limity, po sobě vrhají jakási kouzla, volají na sebe pídžeji a ve dvanáctce na vás padají, protože se jednou rukou v tramvajových zákrutách neudrží a ve druhé ruce mají sedmdesáté šesté pokračování jakési superzábavné příšernosti, prostě nemůžete udělat nic jiného, než tomu zcela propadnout nebo se zcela distancovat. Já si vybral to druhé a s celým fantasy světem jsem skoncoval.

Až když se začalo psát o tom, že Jackson točí film, byl mi Pán prstenů vnucen s tím, že jsem blb a že není fantasy jako fantasy, a ať si to přečtu a nekecám. Což jsem tedy skutečně učinil, a aby má oběť byla skutečně potupná, Dvě věže jsem četl v samizdatovém vydání.

Tak jsem se tedy seznámil s další ikonou, a po vstřebání zfilmovaného Společenstva prstenu jsem pro změnu zastavoval lidi v průchodech a pasážích a mocným hlasem na ně volal you shall not pass! Ale co, pořád lepší než nejmenovaný dotyčný, který si ještě dva dny hrál na útočící skřety.

Přesto mě to Tolkienovo monstrdílo nijak zvlášť nechytlo, a filmové zpracování mám radši, protože proškrtává ty nudné verneovské pasáže, které tolik lidí fascinují. Já, snad proto, že jsem pořád ještě - ke své škodě - nepochopil historii aktuálního světa, nemám o historie světů vymyšlených nejmenší zájem.

I do toho Pottera jsem byl navezen, a zase pozdě, už vyšel třetí díl, když mi doporučeno, abych si ho zkusil přečíst, a já opáčil, zvedaje hlavu od rozečtených Muminků, že pohádky nečtu a že mě ten humbuk, který je kolem tohoto pseudofenoménu, ani v nejmenším nezajímá.

Přemluvit jsem se ale dal, a s lehkým odporem začal číst, a jestli si vybavíte ty první kapitoly Kamene mudrců, tak chápete, že jsem trpěl. Leč bylo mi slíbeno, že když se prokoušu těmi úvodními desítkami šílených stránek, dočkám se zajímavého příběhu, a já tedy vydržel a skutečně se dočkal.

Teď si připadám jako Malý čtenář, už hodinu píšu, a mám za sebou sotva úvod, navíc téměř nepodstatný. Všechno, co jsem vlastně do této chvíle chtěl o mladém panu Potterovi, světelných mečích a hobitech říct, se dá shrnout do tvrzení, že přestože to všechno jakž takž znám, ba jsem ochoten o tom i diskutovat, rozhodně nepatřím mezi ty nadšence, kteří si vykládají o Brumbíkovi a Voldym, ve chvílích volna nosí černou helmu a každému na potkání ukazují svá podivuhodně zarostlá chodidla.

A k tomu hlavnímu se holt dostanu až zítra.

Komunisté a Kryl

Už dva dny odolávám pokušení napsat o něčem přiblblém, vždycky sám sobě důrazně připomenu, že to za to opravdu nestojí. Ale tentokrát již opravdu nemohu.

Těch věcí, které mě na tom textu fascinují, je totiž víc. Článek se jmenuje Zneužívají komunisté Krylovy písně? a napsal jej lem-iHNed.

Píše se v něm: "Ve Večerníku Praha se dnes objevila informace, že komunisté zneužívají písně zpěváka Karla Kryla ve svém internetovém vysílání."

Jak je zneužívají, to netuším. Že by je nutili k prostituci? Stopy směřují ke komentáři Lídy Rakušanové Komunisté jsou příživníci. Komentář je včerejší, ale co, nám přece na nějaké té hodině nesejde.

Je možné (kéž by, protože jinak už je to všechno postavené na hlavu), že se toho komentáře někdo z Večerníku dnes chytnul a investigativně se otázal komunistů a Krylové, co si o tom myslí, protože lem-iHNed nějaké citace uvádí - na webu jsem ale bohužel nic nenašel.

Rakušanová píše, že komunisti zahájeli vysílání svého rádia Krylem, a že by se těžko našel "otrlejší paradox" a že ty písničky komunisti vlastně kradou.

Otázkou pochopitelně zůstává proč. Třeba si prostě posluchači komunistického rádia rádi poslechnou Bratříčka, neboť jsou již poučeni, že byl napsán dávno před okupací. Rakušanová se pohnutky komunistů pokouší vysvětlit, a dosahuje v tom až nečekaně mizivého úspěchu:

"Proč to komunisté dělají, je nabíledni: jako nikdo jiný dovedl Kryl odhalit jádro věci a v geniální zkratce podat břitký komentář. Přímo ztělesňoval odpor proti diktatuře."

Ale co, asi jen prostě máme jinak nadefinované slovo nabíledni. I lem-iHNed má jisté pochyby, proč by jinak cpal do nadpisu ten otazník.

Po dříve zmíněných citacích zakončuje lem-iHNed krásnou větou: "Komunisté totiž po roce 1968 Kryla přinutili odejít to exilu." Zcela příznačné je v té větě ono "totiž", magické slůvko, kterým novináři tak často dokážou spojovat věty do větších, často nesmyslných celků, v tomto případě je tím celkem "Krylova manželka nechce, aby byly jeho písně používány k politickým účelům, protože jej komunisté po roce 1968 přinutili odejít to exilu."

To "přinucení" a vágní "po roce 1968" je už čiré zoufalství. A co by komunistům mělo hraní Krylových písniček (a jakých vlastně?) přinést, se nedozvíme nikde.

Mě teda nenapadá vůbec nic. Pro mě za mě, ať si hrajou třeba Landu.

Zánět Achillovy šlachy

Smrt ranního běhu. Je mi to líto...

Příčina

- nepřiměřené zatížení při běhu na tvrdém povrchu
- nesprávná obuv
- špatná technika běhu

Léčba

- vysaďit trénink na několik dnů

Ranní běh 12

'Nd m'head is high-o-high...

8.36 - 8.41 - 8.47

Tep 144.

Včera jsem neběžel, nešlo to, tak jsem si dal aspoň 20 minut zostřené chůze se závažím (3 kg).

Dnes se zdálo, že paty už tolik nebolí. Byl to omyl. Druhé kolečko jsem téměř DNF.

Je to zoufalství, nejen hlava je high, celé tělo cítí, že může, ale paty trucují. Na příště si snad seženu berle, s výkřiky "Na Bělehrad!" nebudu směšnější než dnes.

Asi bych měl odpočívat, ale copak bych se pak k běhu někdy vrátil? Nebo si stačí dávat ve dnech pauzy půlhodinku zostřené chůze? (Bez závaží, nehodlám si z bytu dělat skladiště brambor.)

Další člověk se zbláznil

Tentokrát Libor Akrman z HN.

Schizofrenie vládní garnitury? Kdo by o tom mohl napsat lépe než těkavý novinář? Věty vypadají občas i správně, ale proč jsou zrovna v tomto pořadí, to je mi záhadou.

"Zákon sice možná částečně pomůže omezit šedou ekonomiku, ale na druhou stranu přináší negativa a z právního hlediska je i nedotažený. Neřeší totiž prodej z automatů, kde dosáhnutí útraty nad 50 korun není žádným problémem. Většina lidí totiž účtenky nechce, takže obrázkem posledních dní jsou válející stvrzenky v okolí těch prodejců, kteří zákon dodržují. Anebo ignorování tohoto zákona a stvrzenky prodejci vydávají stejně jako předtím jen na požádání. Je zajímavé, že vláda tedy plánuje jeho zrušení."

Překlepů a nesmyslů habakuk, tahle věta je asi nejhezčí: "Tím se legislativní proces výrazně zpomaluje a nelze ho hodnotit jako jednu z výrazných neúspěchů Paroubkovy vlády."

A kdyby vám snad jméno Libora Akrmana přišlo povědomé, tak ano, to je ten muž, který před třemi lety napsal: "Blog je jakousi zmenšeninou webové stránky. Má svoje vlastní místo na internetu, ale na rozdíl od standardní webové stránky nepotřebuje žádné kódování a stačí mu i předpotopní technická podpora."

Jak už asi tušíte, kompletní článek (Mají editoři odzvoněno??) je skutečnou perlou. (znovuobjeveno díky KyberŠmoku)

Harry Potter a Princ dvojí krve

Tohle není knížka pro děti! Teda vlastně je...

Protože co si budem vykládat, taková Červená karkulka taky není zrovna procházka lesíčkem (nebo je?).

Je to strašné, když vám někde před stranou šedesát dojde, kdo vlastně musí zemřít, pak je vám ho celý zbytek knížky líto, a nakonec, přestože už jste naprosto přesvědčeni, že víte, co bude na následující stránce, vám to ten hloupý autor úplně zkazí.

Pochopitelně schválně a na několika frontách! U žádného předchozího Pottera jsem neměl takovou chuť začít okamžitě číst díl následující. A tak vás varuju, nečtěte to, počkejte na sedmý díl a vemte je najednou.

Jinak jsem přes neděli nic neudělal. Skončil jsem ve dvě v noci, oči plakaly.

Ti, kteří již mají přečteno, pokračují. Ostatním přeju silnou vůli.

Navazuje: Harry Potter, Star Wars a Pán prstenů

Ranní běh 11

První zranění?

8.25 - 8.30 - 8.35

Tep 156.

Běžet večer a hned následující ráno, to není dobré, už to mám vyzkoušené. Ale když jsem měl tu pauzu, tak ať trpím.

Jen co jsem vyběhl, bolest v levé patě, a za chvíli v levém koleni. Začátek kolečka jsem spíše odkulhal než odběhl. Ale pak jsem si vzpomněl na Švejka a pohrozil patě dvojitým klystýrem.

Na začátku druhého kolečka mě přestala bolet levá pata a začala bolet pravá. To už mi bylo úplně jasné, že jsou mé paty eine Simulantenbande.

Je třeba vyběhnout dřív! Tři čtvrtiny kolečka jsou sice ve stínu, ale vzduch už se téměř tetelí...

Ranní běh 10

Zpátky ve formě.

22.26 - 22.31 - 22.36

Tep 156.

Ani nevím, jak bych té Smille poděkoval. Běhání je skvělé, i když bych skutečně potřeboval přesunout tuto boholibou aktivitu na ráno, večer je moc vedro!

Tep nebylo potřeba měřit na zápěstí, spánky mi tak bušily, že se jen stačilo oddat tomu tu-dum rytmu.

Nepolykat - to je základ. Během druhého kolečka jsem vždycky polknul, pořádně, čili jsem dobré dvě vteřiny nedýchal, a pak to jen stěží doháněl. Dnes jsem si ověřil, že polknout nepotřebuju.

To špekaté břicho jak se mi natřásá! Ta objemná prdel než se uráčí rozhýbat! Ale přes všechny těžkosti nohou mám stále větší problém s plícemi, zdá se.

A jak přijdu domů, tak se potím, všude, ale nemá cenu lézt hned do sprchy, pot se lekne a začne vylejzat až poté, co jsem z vany venku.

Počet spatřených souložících dvojic: 1 (dvakrát). Holt má mládí výdrž.

Ranní běh nula nula nic

Mé vědomí jest ovládáno jinými.

Včera jsem neběžel a ani dnes nepoběžím. S touto myšlenkou jsem dnes vstal a šel si koupit nového pana Pottera. Ale pak jsem si to rozmyslel, takže jsem se vrátil jen s cédéčky a ponožkami. Yves Saint Laurent? podivují se kamarádi nad mými ponožkami. Krčím rameny. Prostě se mi líbí.

A že už toho běhání mám dost, abych se vrátil k tématu. Ráno se mi běhat nechce, večer mám jiné aktivity. Přece po mně nikdo nechce, abych si šel po grilování a popíjení zaběhat.

A taky mi bylo jasné, že když vynechám jeden den, bude snadné vynechat i druhý, a že se mi na botky začne prášit.

Jenomže než jsem to všechno sepsal, nahlédl jsem do čtečky. To byla osudová chyba. Už ten název Ranní běh/chůze/běh dával tušit nejhorší. Zavřel jsem oči a kliknul.

Nic se nestalo. Z toho plyne poučení, že se zavřenýma očima se blbě kliká.

Vím, rychle se dojmu. V kině často pláču. I doma. A tak jsem se tedy opět dojal, oči mi zalily slzy (trochu přeháním, ale proč si v sobotu nezapřehánět). Smillo, Smillo, proč mi to děláš? Copak v takovéto situaci mohu přestat?

Dnes večer tedy opět vyrazím. Ale poběžím jen kvůli tobě.

Zachraňte Karla Černocha!

Strašlivé spiknutí odhaleno! Sex! Smrt! Šok! Láska! Tragédie!

Už je to tak, někdo usiluje Karlu Černochovi o život. Anebo se o něm nějaký bulvární novinář chystá napsat potupný článek.

Jak jinak si vysvětlit, že někdo zadá do vyhledavače jeho jméno a pak všechno zkoumá až do takové hloubky, že klikne na stopadesátý odkaz? Ha?!

A proto volám: Mobilisace! Braňte Karla a jeho popelník!

Co by bylo, kdyby - čili Jak jsem se stal pošukem

Osudové okamžiky, chvíle kdy se "to" láme, na první pohled nepatrné, s odstupem času hrozivé. Víš ty vůbec, jak to mohlo dopadnout?

Mladého Alexandra obklopili nepřátelé, mezi nimi i Spithridatés, urozený Peršan vyzbrojený sekerou, který Alexandrovi uštědřil těžkou ránu do hlavy a vážně mu poškodil přilbu. Po druhé ráně sekerou měl Alexandr rozpolcenou hlavu; byl na místě mrtvev.

Ta druhá rána nikdy nepadla, ale kdyby padla, bylo by všechno jinak. A takových příběhů je v knížce Co by bylo, kdyby? spousta. Co by se stalo, kdyby 6. června 1944 bouřka pokračovala a Eisenhower by se rozhodl nepokračovat v invazi?

Kromě úvah, co by se skutečně stalo, se knížka věnuje i hledání těch skutečných zlomových okamžiků. Která to je ta bitva, jejíž prohra by znamenala prohranou válku, která že padlá mlha byla ta důležitá...

Při ranním smýčení kuchyně (ne že bych uklízel, hledal jsem jen něco k snědku) se mi - jistě v inspiraci tou knihou - náhle a zcela jasně vynořily ty dva zásadní okamžiky, díky kterým jsem se dostal až - no prostě až tam, kde jsem teď.

Na tom srazu, deset let po maturitě, jsme nějak narazili na matfyz, kam jsme se z naší třídy vydali dva, oba Petrové. A Petr, již patřičně napružen, začal vykládat můj příběh tak, jak jsem ho ještě neslyšel: On se najednou úplně pomátnul a začal tam studovat tu šílenou teorii, ale ne tu obyčejnou, tu úplně nejtěžší, čemu se každej vyhejbal. Jsme tam měli takovou katedru, a tam nikdo nelez, do těch dveří, protože za nima byli jenom samí pošuci!

A to všechno jenom kvůli dvěma klíčovým momentům z první poloviny devadesátých let.

Ten první se stal tak někdy v roce 1991, řekl bych. Táta mi přinesl knížku, jestli ji koupil nebo dostal, sám nevím. Jmenovala se Ročenka výpočetní techniky 1, vyšla v roce 1989, byla psaná na stroji a nestrojové značky do ní byly vpsány ručně. Ročenka se skládala z mnoha článků od různých autorů, témata byla všemožná, já nerozuměl ničemu. Ale pořád mě fascinovala a často jsem se k ní vracel, k tomu báječnému článku o riscových procesorech, ale zejména k článku, který byl úplně plný těch podivných značek a za kterým jsem tušil něco opravdu velkého. Jmenoval se Logické programování a Prolog a napsali jej Petr a Olga Štěpánkovi. Kolikrát já do té stovky stran zíral!

Jenomže z elektrotechnické průmyslovky nevede přímá cesta na matfyz. Já sám věděl, a ostatní mě v tom utvrzovali, že matfyz je něco divného, nepraktického, k ničemu. A Péťa, až vyroste, bude přece inženýrem. Inženýr, to je panečku někdo. Magistr, ten snad prodává v lékárně, ne? Během těch prvních let na průmyslovce jsme takhle často doma seděli a rozebírali, která škola je lepší, a ČVUT vždycky zvítězil (pochopitelně to bylo nemístné zúžení, a ještě dnes, když řeknu ČVUT, mám obvykle na mysli především FEL). Ostatně i na škole se to tak nějak předpokládalo, a pár učitelů nám vykládalo, jak jim ještě budeme vděční, že jedou podle feláckých skript.

Jenomže přišel rok 1993 a dohadování nad systémem krajů postihlo i matematickou olympiádu. Zase jsem odjel vlakem do Ústí, zase jsem se na tom zatraceném kopci ztratil, zase jsem šel k pajďáku přes pole, zase mě všichni sledovali, jak přelézám dvoumetrový plot, zase jsem přišel pozdě a zase jsem místo úporného počítání vytáhl svačinu, protože hladový odmítám přemýšlet.

Jenomže tentokrát jsem to krajské kolo vyhrál. Nedivte se, matematické gymnázium v Jablonci bylo prostě přeřazeno do jiného kraje.

A jako vítěz jsem pak v létě jel na matematické soustředění do Jevíčka, kde jsem odhalil, že v matematice existují i obecnější postupy než je vzoreček na řešení kvadratických rovnic. Přes den jsme měli přednášky z kombinatoriky, z teorie čísel a podobných vymožeností, a večer mě kluci na pokoji učili derivovat a integrovat.

Když jsem se vrátil, měl jsem jasno. Jdu na matfyz. Chci se stát pošukem. A znovu jsem se vrátil k Ročence.

Pak už to šlo rychle. Ve druháku jsme se učili Prolog, ale spíš prakticky. V té době už jsem měl ten teoretický článek z Ročenky dávno nastudovaný a zdálo se mi dokonce, že mu snad i rozumím. A tak jsem chodil po matfyzu, hlásal logické evangelium a pomáhal spolužákům s úkoly.

A taky jsem věděl, že ten můj bůh, Petr Štěpánek, sedí někde za těmi dveřmi katedry, které se všichni vyhýbají obloukem.

Za pár let jsem tam už byl pečený vařený. Profesor Štěpánek se stal vedoucím mé diplomové práce a pak i mým školitelem, a přestože na té katedře jsou opravdu pošuci, mám je všechny rád.

Dvě úplné drobnosti - nějaká nesmyslná kniha a dělení krajů. Kdybych tu knihu tenkrát nedostal, kdyby s námi tehdy byl ten Jablonec, mohlo být všechno jinak.

Ranní běh 9

Sice ráno, ale úplně vyřízený.

8:09 - 8:14

Tep 156.

Ano, pouze jedno kolečko. Snad to bylo tím, že jsem naposledy běhal před deseti hodinami, ale nohy byly ztěžklé, neforemné, nešlapalo jim to. Neměl jsem z toho běhu radost.

Navíc je tenhle čas šílený, všude lidi a auta, mužní popeláři chodník čistí nám... zlatá noc!

Ranní běh 8

A zítra už určitě ráno, fakt!

22:28 - 22:32 - 22:37

Tep 166.

Sám jsem na ty čtyři minuty zíral. Je to prostě zázrak.

Brzo ráno nevstanu, mám v bytě divnou zónu (v Norimberku jsem bez problémů vstával v půl šesté, skoro!), a pak už je na běhání moc vedro.

Ty opravdu běháš, na svých vlastních nohách? I takového povzbuzení se mi dostává, a to prosím od mých nejbližších!

Slovní úloha: V půlce prvního kola (to jsem si ještě myslel, že s přehledem zvládnu tři kola) jsem potkal dvě ženy, an any zvolna kráčejí kráčely kráčejí proti mě. Ve druhém kole jsem je potkal již v jedné čtvrtině. Kolikrát rychleji jsem se pohyboval?

Řešení: Od našeho prvního do druhého setkání jsem doběhl druhou polovinu prvního kola a první čtvrtinu kola druhého. Ony během téhož časového úseku ušly čtvrtinu kola. Pohyboval jsem se tedy třikrát rychleji. Kdo to nezvládl, nechť mi alespoň řekne, jestli jsem v zadání správně použil "an" a určí jeho slovní druh. (Vyřešeno, opraveno, vizte komentáře.)

Úlohu i řešení jsem vymyslel přímo za běhu, zdá se tedy, že mozek i při běhu funguje alespoň na nejnižší stupeň.

Cesta do hlubin prezidentčiny duše

S jakými obavami se v Lidovkách svěřuje Kateřina Jonášová.

Ten středeční Diář, že já si nedám pokoj a vždy a znovu jej zkouším číst. Dnes se píše:

"Odstrašujícím příkladem, kam může takové dělení na hodné a zlé vést, budiž můj nedávný objev. Při hledání obrázků v internetové fotobance Imagebank.com jsem náhodně zadala anglické slovo bomb (bomba). Kromě bezpočtu vypodobení výbušnin a explozí se mi po nakliknutí vybraného obrázku dostalo i seznamu synonym k hledanému výrazu. Seznam čítal asi patnáct pojmů a kromě teroristy obsahoval i slovo Čečenec. Čečenec jako synonymum k bombě, zbrani, útoku, extremistovi a teroristovi... Po akcích v moskevském divadle Dubrovka a v Beslanu pro někoho logická věc. Pro mě především důkaz dokonalého provedení protičečenské kampaně."

Nějak se mi zdálo divné, že by fotobanka nabízela slovník synonym, tak jsem tedy na imagebank.com juknul. Mé podezření se potvrdilo. U každé fotografie je seznam klíčových slov, pod která je fotografie zařazena. Takže když je na fotografii bomba v kelímku, můžete vyhledávat obrázky podobného ražení podle klíčových slov jako bomba, kelímek, bílé pozadí, foceno na výšku a tak podobně.

Pojďme dál, náhodně zadáme anglické slovo bomb, a ejhle bezpočet (38) bombiček. Zkusme vyhledat Čečence - nic. Čečna - nic. Hm, bude v tom asi háček. Ale Jonášová dává nápovědu, v seznamu klíčových slov je prý terorista. Není.

Ale aspoň něco malého: bomba a terorismus, to už vrací dvě fotky. Leč žádné další klíčové slovo u těchto dvou fotek ani vzdáleně nepřipomíná Čečence: černobílý snímek, nebezpečí, taška, časovač... Jonášová jde prostě za svou rádobypointou přes mrtvoly.

Tak tedy zpátky k těm 38 obrázkům, doufejme, že alespoň ta bomba je jistá, když už je Čečenec i terorista vysněný. A hned u první fotky mi to dojde, no jistě, a osmnáctá a dvacátá sedmá, prostě fotky s lidmi, s bělochy, klíčové slovo caucasian.

Prostě jedno hluboké, ale opravdu hluboké čečenské nedorozumění.

Ranní běh 7

Je to vůbec ještě ranní běh?

23.06 - 23.11 - 23.16

Tep 146.

Situace je jasná, musím buď přidat na rychlosti nebo zvýšit počet koleček. Raději bych ta tři kolečka, ale přeci jen je to zvýšení zátěže o padesát procent...

Následuj mě a tvé bude království běžecké: Mamed.

Ranní běh 5 a 6

Dvakrát deset minut v Norimberku.

9.41 - 9.51

12.26 - 12.36

Pokaždé jiná trasa, první den jsem dokonce za běhu mluvil, aniž bych klesl k zemi. Úžasné!

Ranní běh 4

Mé je vítězství.

7.00 Budíček. Tak už! Jednou to dokážeš! A dokázal...

7.30 - 7.35 - 7.40

Konstantní rychlost. Větší únava až na konci prvního kola, dále se nestupňuje. V podstatě mi nic není, jen jsem udýchaný. Tep 156.

Pošťačka z Marsu

Nečekané balíčkové dobrodružství.

Mlčky podávám malý balíček paní za přepážkou. Mám za to, že některé činnosti nevyžadují slov. Jistě ta dobrá duše pochopí, že hodlám ten balíček svěřit do poštovních rukou, aby jej tyto předaly na správnou adresu.

Pošťačka si prohlíží balíček, pak mě, pak balíček.

Máte na něm dvě adresy, upozorňuje nejistě.

No, sám nevím co bych na to řekl, jedna je moje.

Ta přeškrtnutá? hádá pošťačka.

A pokládá balíček a dívá se na mě pohledem č. 23b, "tak hele, mladej, holubník nám tu z toho dělat nebudeš". A pročpak jste ji přeškrtnul, ha?

Nedostává se mi francouzských slov, a tak jenom mektám, že jsem si myslel, že se to tak běžně dělá.

Pošťačka vzdychne a otáčí se ke kolegyni.

Prosímtě, pán tady napsal na zásilku dvě adresy a jednu přeškrtnul, tu svojí, no co s tím mám dělat?

A ukazuje jí ten nesmyslný balíček, ale kolegyně se jen podiví svýma vodovýma očima, však jo, to je v pořádku.

Ach ach, vzdychne zase pošťačka nad těmi novotami a hodí balíček na váhu. Pak něco hledá, a tak popadne pár věcí, co se jí tam válejí, a odloží je kousek stranou. Začne něco ťukat na klávesnici, a pak se zmateně rozhlíží, balíček se ztratil.

Přijde mi hloupé ji upozorňovat, že je na váze, pod tím bordelem, který si tam právě přesunula. Ostatně, za chvíli ho již sama najde, nalepí na něj známku a odnáší jej pryč.

Pak se vrací. Další přání?

Ne, děkuji, to je vše.

Děkuji, na shledanou, pěkný den.

Ale já nějak nejsem schopen odchodu. Pošťačka po mně koukne, pak se podívá na váhu, zase na mě, trochu déle, jako by jí něco začalo docházet, a najednou se zprudka nosem nadechne, až se jí nosní dírky roztáhnou, no jo!

No jo, tři franky to dělá, pane!

Ranní běh 3

Díky, že jste se mnou

7.00 Budíček. Blabla, ale až bude svítil sluníčko, jistě vyskočím z postele jako spartakiádní cvičenec.

9.14 Start. Přes noc zase pršelo.

Stezka. Běží se mi nebývale lehce, jen mě bolí nohy.

Škola. Dnes snad zvládnu i tři kolečka!

Hlavní. Nezvládnu. Ale stejně je ten svět takový veselejší.

9.19 Pět minut, klasický čas.

Stezka. Zvyšuju tempo, snad jen na deset, na dvacet sekund.

Škola. A zase zpomaluju, a na konci zase zrychluju.

Hlavní. A zpomaluju a zrychluju a zpomaluju. Přerývaně dýchám a nohy mě bolí, ale jinak se cítím fajn.

9.24 Druhé kolečko za pět minut! Na parkovišti vydýchávám. Tep 160.

Myslím to vážně. Nebýt vás, nebýt toho, že to sem veřejně píšu, už bych neběhal. Možná je to k smíchu, běhat deset minut velmi podprůměrným tempem. Asi jo.

Ale což.

Ranní běh 2

Budoucí sportovec vítězí.

7.00 Budíček. blablabla, zase dvě hodiny v trapu.

9.05 Pětivteřinová rozcvička a start! Zalepené oči nevidí na cestu, zapomněl jsem si vyndat ospalky, které si na noc nasazuju. Po protření očí už je to mnohem lepší.

Stezka. Snažím se běžet co nejpomaleji, jen abych se zahřál a dlouho vydržel.

Škola. Pořád cupitám jak Japonka, pekelně z toho bolí nohy.

Hlavní. Vracím se k normálnímu tempu, tedy k delším krokům. Cítím se fit.

9.11 První kolečko za šest minut, vida vida.

Stezka. Zdá se, že mám větší výdrž než včera.

Škola. Zvažuju, že bych si dnes dal rovnou tři kolečka.

Hlavní. Návrh padá, místo toho zrychluji a poslední půlkolečko pádím tryskem. Tělo je vyřízené, leč duše plesá.

9.16 Dobíhám druhé kolečko, davy šílí. Šílely by, kdyby byly. Čtyři minuty se ještě procházím po parkovišti a jdu domů. Sprcha. Snídaně. Začínám nový život!

Upal si svého Husa

Jak jsou svátky, je všude mrtvo. Jenom sport nezastavíš.

Lidovky v bleskových zprávách píšou:

17:39 Trenér Mitáč u volejbalových reprezentantek končí

a za chvíli už

17:51 Trenér Mitáč u volejbalových reprezentantek skončil

Čest jeho památce.

~

Jsou mezi námi tací, kteří jsou líní i si to zaměstnání hledat. I tu disertačku psát. I ty složenky jít zaplatit. Ale nedivme se jim, mají za sebou jistě náročné ráno. Navíc zase začalo pršet.

Kdyby byl koncil v Ženevě, nechytl by jim.

První ranní běh

Ze zápisníku budoucího sportovce.

7.00 Zvoní budík. Vyskoč zvesela a pokoř přírodu!

7.30 Stále ještě v posteli.

8.00 Stane se něco, když začnu běhat až zítra?

8.15 Vyraž do boje, hrdino! Celý svět tě sleduje! Vstávám, dám Ludwigovi nažrat, opláchnu se, vypiju trochu vody, obleču se do sportovního a jdu na start.

8.30 Teď! Vyrážím. Mé kolečko vede po cyklistické stezce, pak kolem školy a obloukem po hlavní zpět před dům. Běžím lehce a radostně.

Na začátku cyklistické stezky stojí dvě děvčata, diskutují a kouří. Kdepak cigareta, pohleďte na mě! A běžím ještě ladněji.

Jsem u školy. Nohy ladně kmitají, ale plíce a srdce má problémy. Sípu, leč nevzdávám se.

Běžím po hlavní. Konec prvního kolečka se blíží, jistě jsem běžel dobrých deset minut. Stačí tři kolečka a svůj třicetiminutový plán mám splněn!

8.35 Dobíhám k domu a nevěřícně koukám na hodinky. Jenom pět minut? Chcete mě zabít? No dobrá tedy, uvidíme, kdo s koho!

Na začátku cyklistické stezky stojí pořád ještě ta dvě děvčata. Už si mě pamatují, zdraví mě, smějí se na mě, a já jim říkám něco morbidně vtipného o těch cigaretách, ale obávám se, že mi přes to mé sípání není rozumět. Přesto udržuji svižné tempo a úsměv na tváři, aspoň dokud nezmizím za rohem.

Jsem u školy a umírám. Doufám, že už něběžím tak rychle, protože šest koleček nemůžu zvládnout.

Běžím po hlavní. Nemám myšlenek, jen si při výdechu mumlám kreténe, kreténe.

8.41 Dobíhám k domu, mám za sebou druhé kolečko. Jak se podívám na hodinky, zatmí se mi před očima, ale běžím dál. Vypadá to, že za třicet minut zvládnu čtyři kolečka. Jsem v polovině!

Na začátku cyklistické stezky registruju ta dvě děvčata, která na mě jistě čekají. Dobře dělají, protože se mi opět zatmí před očima a kácím se k zemi.

Ležím na trávníku. Na něco se mě ptají, ale je mi to jedno.

Sedám si. Ukazuju, kde bydlím. Pomáhají mi vstát a vedou mě domů.

8.45 Opírám se o dveře výtahu a měřím si pulz. Sto dvacet. Pořád ještě se mi motá hlava.

8.49 Sedám k počítači, abych zaznamenal tento příběh. Budiž ponaučením i pro ostatní. Jdu si lehnout.

Děkuji vám, že nežijete jako já

Pokud by žil každý jako já, potřebovali bychom 4 planety!

Úchylný ekodotazník. Má ekologická stopa je 7,3 globálního hektaru. Celosvětově je prý k dispozici 1,8 globálních hektarů na osobu. Naštěstí každé tři vteřiny umírá jeden člověk, říkali to nedávno v televizi.

Abych spotřeboval jen jednu planetu, musel bych si k sobě nastěhovat další dva lidi, přestat jíst maso, nekupovat balené potraviny, naopak kupovat potraviny ze dvora, téměř nejíst, třídit odpad (tedy ty potravinyze dvora, které jsem si koupil, ale nesmím je sníst), opovrhovat městskou hromadnou dopravou, stejně jako jízdou motocyklem či autem a přestat létat.

Nechce se mi do toho, takže spoléhám na ostatní, že mou ekologickou stopu srazí na nějaký vhodný průměr. Děkuji!

Pupky

Sobota. Pohoda. Lahoda.

Na sobotu bylo svoláno barbeque. Deset dvacet třicet lidí se sjede na louku, roztáhnou deky kolem ohně a blaženě stráví den. Tentokrát nás bylo asi dvacet.

A že to byly většinou už rodiny, mohl jsem pozorovat ten cvrkot kolem dětí. Není lepší možnosti, jak získat zkušenosti, jak prohlédnout a pochopit, co se s člověkem stane, když má dítě (či lépe dvě až čtyři).

Vemte si papír, nadepište si jej můj život, zmuchlejte ho a hoďte do koše. Protože přesně to se stane. Je to fascinující, jak se celý váš svět začne točit kolem dětí.

A tak jsem si tedy užíval tepla a masa, až v jednu chvíli všechny větší děti odběhly k řece, matky se shromáždily kolem těch mladších, neodběhnutelných, a otcové diskutovali kolem ohně.

A prozřel jsem. Kolem toho ohně stáli muži ne o moc starší než já, každý v ruce plechovku piva a každý před sebou objemný pupek.

Tak to ne, Petře! Podívej se na to, takhle chceš dopadnout?! Vřelo mi to hlavou cestou domů a pak ještě celou neděli. Chceš být špekatým otcem, který bude mít ve čtyřiceti letech problém se ohnout?

Sport! Zdravá výživa! To je odpověď! Hned jsem nalistoval, co mám dělat. Spořádat denně 2100 kilokalorií a vysportovat jich 2900. A tak jsem se - poprvé v životě - zadíval na takovou tu tabulku, co je skoro na všech potravinách, dokonce i na chlebu. Valeurs nutritives: 569 kcal, stálo na té čokoládě, kterou jsem právě spořádal ke svačině. 596 kcal na těch pistáciích, kterými se tu krmím, když zrovna nesvačím. Takže dost!

Jdu si koupit botky adidasky na běhání a nějaký slušivý érodynamický obleček.

A pak se uvidí.

Má pohostinnost nezná mezí

Ale není jí přáno.

Servírka čekala, že jí začnu diktovat objednávku, a já se místo toho smutně pousmál v tušení odpovědi a zeptal se kelevotrenacionalité. Tak fajn, pokračoval jsem, v tom případě si dáme plzeň, budvar a staropramen. Oříšky a olivy jsme dostali jako pozornost podniku.

To byl můj poslední večer s Ilmarim a jeho kamarády. Zamířili pak na pár dní do Lyonu, na pár týdnů do Barcelony, a konečně zpátky do Helsinek.

A sotva jsem se oklepal (a odmítl návštěvy z Peru a z Belgie), už jsem se zase domlouval s někým z Lotyšska. Pochopte, ty alkoholové zásoby někdo vypít musí a na mou nabídku zatím nikdo nereagoval.

A najednou telefon. Ahoj, tak jsme právě dorazili, ale nemůžem najít tu autobusovou zastávku.

Vysvětluju po telefonu, jak nejlépe dovedu, ale oni stále bloudějí místy, která vůbec nepoznávám. Nemůžeme být na jiném nádraží?

Kdepak, ujišťuju je, v Ženevě je jenom jedno nádraží.

Ticho. V Ženevě? Ale my jsme v Paříži...

A pak už se jenom smějeme. Z jejich strany ale jako by ten smích byl maličko, trošičku hysterický.

Co si nechci vézt zpátky

Stručný alkoholický seznam.

devět lahví vína
pět piv
třetina litru rumu
půl litru becherovky
tři čtvrtě litru vodky
půl litru ginu
čtvrt litru slivovice

Přihlášky prosím mailem.

Ráno vstanu a budu nezaměstnaný

Teda vlastně už jsem. A je to krásný pocit.

Smutně jsem se rozloučil s tím posledním pánem, poprvé jsem tehdy pil koktejl prázdna s ránem...

Včera jsem odevzdal svou diplomatickou kartičku a stal se turistou. Práce se žádná nerýsuje, kromě neurčitého slibu sloupku v jistém časopise.

Máte Pestrý svět? zeptal jsem se v Dejvicích u stánku. Cóó? ozvalo se zpoza okénka, a pak mi byly nabídnuty Květy.

Dnes jsem smutně prohmatal svůj kufřík. K tomu, abych do něj narval svých devět kubíků těch nejdůležitějších věcí, kterými se obklopuji, mu něco chybí. Asi tak devět kubíků.