Balkanistika na MU: Chceš zápočet? Kup si moji knížku!

Mají to divné móresy na balkanistice Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Neumožňují vystudovat těm, kdo si nekoupí jistou (neprodejnou?) knihu.

Publikaci České a slovenské odborné práce o jihovýchodní Evropě (Bibliografie za léta 1991-2000) napsal PhDr. Hladký et al a vydalo ji vydavatelství Masarykovy univerzity nákladem 160 výtisků. Stojí 300 Kč. Jistě chvályhodný počin.

Jenže jak ji prodat? Nabízet ji studentům na přednášce? Stalo se, dokonce třikrát, ale nikdo ji nechtěl...

Řešení se našlo: "Tuto publikaci si povinně pořídí každý student balkanistiky. Bez ní nebude možné předmět ukončit!" Tato nechutnost se zcela oficiálně objevila u předmětů pro balkanisty (například zde). A je to.

Můžete se šprtat jak chcete, můžete umět bulharsky pozpátku, přijdete na zkoušku a budete prošacováni. Máte knihu? Nemáte? Tak nemáte zkoušku. Chcete zkoušku udělat? Kupte si knihu, k dostání na sekretariátě.

Nebo to funguje naopak? Nic jste neuměl, ale knihu máte, tak já vám to teda napíšu...

Stanovit jako jednu z podmínek nutných k ukončení předmětu zakoupení knihy je navýsost sprosté. Vedoucí Ústavu slavistiky prof. Pospíšil o těchto praktikách neví nebo má také máslo na hlavě? A změní se něco, pokud by studenti dosáhli odstranění těch přiblblých vět z oficiálních materiálů? V hlavách těch, kteří si troufli je tam napsat, asi těžko. Že, pane doktore Krejčí?

Janeček přiznal neveřejnoprávního syna

Tady je ENimENovo, hlásí blog mladého chlapce, který se vydává za řadového zaměstnance největšího českého veřejnoprávního média. Jaká je ale pravda?

Oslovili jsme několik skutečných řadových zaměstnanců a konfrontovali je s podivuhodnými fakty: výše platu, samostatná kancelář, pozdní příchody, kamarádi na interních projekcích, nechutné scény v kantýně... Závěr byl jednoznačný - takové výhody nikdo z řadových zaměstnanců nepožívá. "Leda," zamyslel se náš důvěrný zdroj, "že by šlo o toho ředitelského spratka."

$$OBR3309$$ Následné pátrání odhalilo šokující skutečnosti. Ředitel veřejnoprávního média má neveřejnoprávního syna, kterého dosud tajil! Před našimi přímými otázkami už ale nemohl dále uhybat. "Je to tak," připustil, a poskytl nám dokonce fotografii, kterou přetiskujeme. "To jsem měl ještě vlasy," dodal s povzdechem.

Mluvčí ministerstva vnitra potvrdila, že ministr je již o případu informován a že připravuje tvrdou policejní razii. "Již několik dní listuje pan ministr kalendářem a hledá vhodné jméno pro tuto akci," vysvětlila.

Případ dále sledujeme. Upozorňujeme širokou veřejnost, že na neveřejnoprávního syna nelze v žádném případě přispívat v rámci koncesionářských poplatků.

Experimenty s následky a jak se z nich poučit

Hoří papír? Lije se voda do kyseliny? Jak působí elektrický proud na lidské tělo? A co z toho všeho plyne?

Již od mala jsem měl blízko k experimentální fyzice. V šesti letech jsem si položil zásadní otázku, zda hoří papír, a následně provedl experiment, který poměrně přesvědčivým způsobem ukázal, že papír hoří, a navíc že hoří i můj palec, že výsledkem popálení jsou ošklivé puchýře a že to docela i bolí. Jen shodou náhod se nepodařilo ověřit, zda hoří i koberec a záclony, či za jak dlouho chytne bytové jádro. Později někdo v paneláku naproti nám ukázal, že překvapivě rychle.

Školní experimenty byly nudné a nepratické. Například tvrzení, že lít vodu do kyseliny je blbost, jsme ověřovali tím, že jsme lili kyselinu do vody a nic nevybuchlo. Což podle mě ještě nic nedokazuje.

Sám jsem ve škole tajně provedl chemický experiment, který ověřoval, že není sůl jako sůl. Narozdíl od chloridu sodného vám po požití fosforečnanu sodného zdřevění jazyk a naskáčou na něm takové pupínky. Navíc vůbec není slaný, spíš hnusný.

Též některé experimenty s elektřinou jsou nezapomenutelné. Ověřovat jazykem, že plochá baterie není vybitá, to je pro malá děcka. Zapojit čtyři takové baterie za sebe a ověřit si tak 18 voltů, to už je docela nářez.

Všechny ty experimenty měly něco společného: Vždy mi to stačilo vyzkoušet jen jednou (no dobře, ty baterie byly výjimka). Poučil jsem se a nemám potřebu to znovu opakovat. Proto mi vrtá hlavou, jak je možné, že jsem se opět pustil do experimentu s e-obchodem Vltava, přestože už jsem se tolikrát napálil. Tentokrát mi už dva měsíce doručují balíček s vánočními dárky - a pořád nic. Už mi z toho začínají naskakovat pupínky na jazyku...

Nechutná bloggerská pseudokomunita

Prý existuje. Ale dost mi to smrdí.

Co se stalo? Zápis v jednom blogu byl citován v "oficiálním" médiu. Tedy nic, co by nějak stálo za pozornost. Ovšem názory Denisy Kery (DKBlog) už za pozornost stojí.

Denisa nežije ve stejném světě jako já. V tom jejím existuje bloggerská společnost volající po otevřené diskusi, solidární a velkorysá komunita mimo veřejnou sféru. Nepsaná pravidla této komunity dovolují v blogu odkazovat na jiné blogy i jiné zdroje, ale zakazují všem mimo tuto komunitu odkazovat na blog.

Ne, děkuji pěkně, takovou upocenou představu uzavřené pololegální sítě neakceptuji. Citování osobního blogu ve veřejném médiu neomezuje svobodu projevu, aspoň tedy ne v mém světě. Má-li někdo problém s tím, že by informace z jeho blogu mohly být použity proti němu, nechť nebloguje (toto je vcelku citlivé téma, ke kterému se ještě někdy vrátím). Veřejná webová stránka je holt od toho, aby ji lidé četli.

A na závěr zvířátka, tentokrát se podíváme na kovářovu kobylu. Jak do konceptu blogosféry zapadá Denisin blog určený pro komunikaci se studenty FF UK? Budou muset studenti také začít blogovat? A co když se o tom blogu dozví děkan? To by jistě přineslo té trapné komunitě nějaký skandál, že?

I v Ženevě začalo sněžit

To nikdo nečeká. Kvůli Ženevskému jezeru tu napadne sníh jen párkrát do roka. A přestože jsou všichni pochopitelně připraveni, náhlá zima všechny zaskočila. Inu, kdo by čekal sníh v lednu.

Přes noc napadlo třicet centimetrů sněhu. Na dálnici se auta scukla k sobě, aby se jich tam co nejvíc vešlo, ale bohužel to řidiči s tím scukáváním trochu přehnali. Hlavní západní tah Ženevou nebyl ještě v devět ráno protažen, rádia úpěnlivě prosila potenciální řidiče, aby nikam nejezdili a zůstali doma.

V okolních francouzských vesnicích byla situace ještě horší. Kdo by to řekl, že ujet dvacet kilometrů potrvá devadesát minut. Auta s letními pneumatikami ladně klouzají od kraje ke kraji, občas naberou nějakou tu dopravní značku či brutálně zabrzdí o příliš vysoký chodník. Přijel jsem do práce o tři čtvrtě hodiny později (což nesouviselo se sněhem, holt pondělí) a byl jsem tu sám.

A v noci má zase sněžit.

Symfonie v B dur

Už několik dní nespím klidně. Tomáš Baldýnský vyzval Jiřího Pomejeho na souboj v komponování. Ke srážce jejich symfonií v B dur má dojít 22. ledna 2005.

Kdyby si aspoň zvolili nějakou odlehčenější tóninu, C dur nebo G dur, ale oni hned do béčka! Baldýnský skutečně nechová k Růžičkové žádné city - s trochou ohleduplnosti mohl určit alespoň tragickou c moll. Pořádný zápas lze ale očekávat pochopitelně pouze v Es dur.

Jak na to oba borci půjdou? Pomejeho neodvážím odhadovat, Baldýnský by jistě dokázal někde na webu vyštrachat, jaké má B dur předznamenání, ale spíš přistoupí ke svým oblíbeným montážím. Na výběr toho ale v B dur moc není. Něco se dá vyškrabat od Beethovena (Čtvrtá) a Mozarta (Dvacátá čtvrtá), trochu se to řízne Prokofjevem a Schubertem (Páté), a do finále by to chtělo střelit trochu Schumannovy Jarní symfonie. Dvořákovu Druhou bych do toho už asi netahal, aby to nebylo přeplácané.

Se samotným soubojem bude také potíž. Je třeba podplatit nějaké orchestry, aby se partitur ujaly, a pak asi bude nejlépe posadit oba orchestry v ringu proti sobě a ať spustí. Body se budou udělovat za vyvedení protivníka z tempa či tóniny, nepříčetnost dirigenta či hráčů znamená knockout.

Jak vidno, takový zápas v symfoniích má mnohá rizika. Ale ze všeho nejvíc hrozí (pozor, hudební vtip!), že oba pánové omylem poskládají něco v B major.

Vzrušující stříhání vlasů zdarma a filet minout

Krátké shrnutí slovních spojení, díky kterým lezou zvědavci na Chinin.

Jednoznačně vede exhibicionistka. Ale hned v závěsu je vzrušující stříhání vlasů. Zvláštní, já ještě při samotném aktu vzrušen nebyl. Častokrát jsem byl rozrušen, když jsem spatřil výsledek, a dvakrát jsem dostal třesavku, když jsem platil.

Další hledaná spojení jsem kategoricky kategorizoval.

Počítačíci: jak si sestavit počítač, počítač sestavit doma, co je rekurzivní volání, nepřenáší session, budoucnost programátorů.

Morčíci: koupím morče, jména pro morče, obrázek morčete.

Zvědavíci: jak jsem patent, jak zjistit telefonní číslo volajícího, kdo je ježíšek, pocity u porodu.

Gymnazíci: slohové práce, slohové práce povídky, milostné dopisy, sprosté rýmy, úvaha moje hobby, slohová práce na téma tkanička, představa ideální školy.

Erotíci: ochlupení, macatá, igelitové kalhotky, fungl pussy, divoženky.

Různíci: dvoumetroví, hasič, hýbající se vločky, pravěké jeskyně, život pravěkých lidí, léčebny pro závislé, mozek implantát, nemám rád vážnou hudbu, kakaové boby, mýdlo, igelity.

Skoro jako by to by popis jednoho člověka, že? Dvoumetrový hasič s mozkovým implantátem žije v léčebně pro závislé zařízené v pravěké jeskyni a nemá rád vážnou hudbu, kakaové boby, mýdlo a igelity.

Záhadou mi ale zůstává filet minout. Nejdřív jsem si říkal, že to bude něco jako Minas Tirith, pak mě napadlo, že je to ze snáře, filet minout ve snu bez povšimnutí značí nedostatek rybího tuku, jenomže ono to přišlo z nějakého nizozemského vyhledávače. Takže až příští léto vyrazím na dovolenou do Holandska, zkusím to na nějakého domorodce. Já mu řeknu filet minout a on po mě hodí rybím tukem...

Očištění

A jsme-li poslední, kdo si neodpouští, jakou povahu má naše krev?

Je toho už příliš. Napouštím si vanu teplou vodou, bloumám po bytě. Pak se vzpamatuju a vypínám vodu, ještě včas. Svlékám se, nořím do vody nejdřív pravou patu, voda je příliš horká, skoro to bolí. Za chvíli jsem ve vodě celý.

Ta horká voda mě omamuje. Dělá se mi z ní zle, motá se mi hlava. Přibíhá Ludwig a usazuje se na rohu vany. Natahuje krk, bojí se vody, ale chce si aspoň přičichnout k tomu zázraku. Nakonec tu teplou vodu začne chlemtat a pak se producíruje po okraji vany. Stejně jako jindy mu občas uklouzne noha, ale vždycky to ještě stihne vyrovnat.

Ale i to vždycky si najde jednu výjimku, Ludwig spadne ke mně do vany, a v té vteřině je z ní venku a pádí pryč. V té vteřině já řvu. Je snadné vyskočit v mžiku z vody, když se vaše drápy mohou pohodlně zabořit do nabídnutého kusu lidského masa.

Vypouštím vodu a sprchuju se. K nohám mi stéká růžová voda. Posvátná krev, oslík, který vykrvácel na Štědrý den, původce utajeného znásilnění. Všechno zlo ze sebe smývám, voda se pročisťuje.

Zahlédnu se v zrcadle. Mám lesklé oči a lesklé rty, se zahojenými puchýřky. Mám vodnaté duhovky a rudá bělma. Už je pozdě. Vysychám.

Irák a mezinárodní právo

Trochu o tom, jak je to s iráckou ropou a proč jsou spojenci okupanty.

Nikola Hořejš ve svém článku Budou Iráčané žalovat okupační mocnosti? (infoservis Člověka v tísni) upozorňuje na aspekty irácké situace z hlediska mezinárodního práva. Cituji:



Některá "nedorozumění" armády vedou jen k ponižování, například když američtí vojáci dávají nohu na hlavu zadrženého, což je bráno jako smrtelná urážka, nebo když dělají osobní prohlídky žen.

...

Ochrana civilních obyvatel je přitom hlavní zásada humanitárního práva.

...

Proč je řeč o okupantech? Koaliční jednotky v Iráku vedené USA a Británií nemusí totiž brát ohledy jen na ustanovení, která chrání civilisty ve válce. Vztahuje se na ně i rozsáhlý seznam povinností určený pro okupační mocnosti. Kamenem úrazu je rezoluce Rady bezpečnosti OSN s číslem 1483, ve které OSN vyzývá státy, aby se účastnili obnovy Iráku, ale nepřiznává koaličním silám žádný určitý mandát a navíc nazývá USA a VB "okupačními mocnostmi". Na ně se vztahují ustanovení IV. Ženevské konvence, která mají chránit okupovanou zemi.

...

Okupační mocnosti mají povinnost udržovat pořádek, zamezit drancování, vymáhat právo, zajistit jídlo a léky, chránit majetek a nemají právo využívat okupovanou zemi ke svému prospěchu. Podle Scheffera riskují Američané odpovědnost za odmítnutí vstupu zbrojních inspektorů OSN do Iráku v ranné fázi okupace, za nezajištění dodávek vody a elektřiny, a mohou být žalovány i v případě, že by vydělávali na irácké ropě, nebo udělovali koncese na její těžbu. Možná z toho důvodu vydal v březnu prezident Bush nařízení, že americké ropné společnosti budou v Iráku imunní vůči veškerým žalobám. Pravděpodobnost, že by Iráčané žalovali svoje okupanty je dosti teoretická, přesto by bylo lepší, aby měla koalice mandát OSN. Mohlo by se totiž stát, že by žalobu Iráčanů podpořil jiný stát - některý z velkých věřitelů Iráku, pokud by měl pocit, že okupační mocnosti chtějí na Iráku vydělávat.

...

Ničím výjimečným nejsou výslechy za pomoci "lehkého" mučení, stejně jako použití tzv. kazetových bomb nebo ochuzeného uranu. Podle rozhovorů pracovníků humanitárních organizací s místními lékaři byli kazetové bomby příčinou většiny zranění civilistů v Iráku i Afghánistánu. Jsou to bomby obsahující stovky malých náloží, které se po dopadu rozletí do velké vzdálenosti. Nesplňují tak pravidla pro konvenční zbraně, které mají napáchat co nejméně "vedlejších" škod na civilistech. Ochuzený uran byl použit již v první válce v zálivu v roce 1991, po které v oblasti zbylo asi 400 tun tohoto mírně radioaktivního materiálu. Tento materiál na jednu stranu umožňuje přesné zasažení vojenských cílů, ale zároveň má vliv na zdraví celé populace. Podle zprávy podkomise OSN z roku 2002 tato zbraň porušuje všechny důležité konvence humanitárního práva a navíc způsobuje ekologické škody.

...

Vážnost všech těchto chyb bledne ve srovnání se zločiny proti lidskosti, kterých se dopouštěli svržené režimy v obou zemích. To však není důvod, aby se mezinárodní právo ignorovalo.

Udělal jsem dobrý skutek a byl jsem odměněn

Příběh s ponaučením.

Už jsem se chystal do postele, když přišel Štěpán s Evou a s Blaženou. Blažena se na mě okamžitě vrhla, protože jsem jeden z mála, komu nevadí její věčné olizování. Štěpán mi mezitím vyložil zamotaný příběh, na jehož konci se všichni tři ocitli před svým bytem, před zabouchnutými dveřmi, před zámkem, ve kterém je zevnitř klíč.

Přišli si vypůjčit nářadí. Půjčil jsem jim všechno, co jsem měl, šel jsem i do auta a do sklepa, a vybavil je tak kladivem, kleštěmi, dvěma šroubováky a klíči a imbusy na kolo. Inu, jsem vybavený domácí kutil, mám úplně všechno.

Ujistili jsme se, že dostat se pomocí tohoto dosti chabého vybavení do bytu je zhola nemožné a že až vyzkoušení, že to nejde, pokusí se s mou pomocí sehnat zámečníka (v neděli večer, pche), případně u mě nějak přespí. I s tím rizikem, že Ludwig Blaženu sežere, případně bude sežrán. Sázel jsem na druhou možnost, bíglové jsou žraví.

Jenomže se stal zázrak, založený na tom, že ve Švýcarsku není zvykem vykrádat byty. Štěpán se za pomocí šroubováku a kleští během půl minuty vloupal do vlastního bytu.

O pár minut později Ludwig prováděl jeden ze svých vtipných prostocviků, který stál za fotku. Popadl jsem svůj foťák s nefunkčním zoomem a k mému překvapení zoom zoomil! Sám od sebe, po několika měsících!

Ponaučení? Když už máte nutkání nechávat klíče zevnitř v zámku, noste si s sebou šroubovák. Nebo aspoň zoom.

Poprvé na lyžích

Ano, byl to omyl, kupovat si lyže Völkl, když pan prezident jezdí na Headech Intelligence s čipem, který sám zatáčí. Ale když už je mám...

Konečně jsme se odhodlali: Jedeme na lyže! Všichni naši kamarádi vstávali už v šest ráno, hlupáčci. My spali pohodlně do dvanácti, pak jsme snídali, obědvali, vášnivě diskutovali o počasí a nakonec se v půl třetí rozhodli, že přeci jen vyrazíme.

O hodinu později už jsme byli nahoře na hoře. Zjistil jsem, že jsem si zapomněl hůlky. Jistě, hůlky jsou úplně k ničemu. Slouží vlastně jenom k tomu, aby vás mlátily do hlavy, když zrovna neobratně padáte. Jenomže, když nebudu mít v rukou hůlky, co budu dělat s rukama? Mít je volně podél těla, to nedokážu, to je příliš primitivní. Mohl bych je strčit do kapes, ale to je zase hulvátské. Mohl bych je sepnout nad hlavou, ale to by mě nutilo provádět břišní tance. Mohl bych je mít sepnuté za zády, ale to by mě nutilo mentorovat a přednášet. Mohl bych je mít sepnuté spínacím špendlíkem, ale nemám tak velký špendlík. Mohl bych je mít založené na prsou jako onehdá Khaled v lokální verzi soutěže Nejslabší, máte padáka. (-Khalede, kdo z Beatles složil Yesterday? -Michael Jackson.) Mohl bych se poučit z Titanicu, rozpažit a křičet, že letím.

Pečlivě jsem zvážil všechny varianty a zašel jsem do půjčovny. Již s kompletním vybavením jsem se pak zapojil do debaty o tom, kterou ze dvou lanovek se necháme vyvézt. Zasvěceně jsem upozornil, že kasa je společná pro obě lanovky. Lístek už nám neprodali, že prý za chvíli zavírají. No co, vrátil jsem hůlky a jeli jsme zpátky. Stejně jsem si zapomněl šálu.

Zahraniční politika Spojených států

Pokračuji ve čtení pamětí Madeleine Albrightové a koriguji si tak svůj názor na zahraniční politiku USA.

Pamatuju si, jak jsem měl rád Boutruse Boutruse Ghálího (čistě jenom kvůli jménu). A pak mě zmátlo, když jeho druhou kandidaturu na generálního tajemníka OSN vetovaly Spojené státy. Nějaký čas se nevědělo, co dál, a pak byl navržen a zvolen Kofi Annan, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel.

Až dnes je mi to jasnější. Netušil jsem, že BBG před svým prvním zvolením slíbil, že podruhé kandidovat nebude, že Annana měly USA vytipovaného ještě před svým vetem atd.

Díky Albrightové jsem trochu pronikl do mechanismu Rady bezpečnosti OSN. (Za předpokladu, že Albrightová píše alespoň částečnou pravdu.) Třeba že ostatní země, i když v neoficiálních rozhovorech podporují stanovisko USA, nechají raději v prvním hlasování Spojené státy osamocené, aby se pak k nim po složitých jednáních mohly přidat. Tahle hra na obě strany je (při zpětném popisu) vskutku kouzelná.

Osvětlilo se mi mnohé z balkánských konfliktů, masakru ve Rwandě, situace v Iráku apod. Albrightová přiznává i diplomatické neúspěchy. Po bitvě každý generálem, ale kdyby se tehdy nehrálo na politiku nevměšování se, dalo se zabránit genocidám.

Albrightová píše i o izraelsko-palestinském konfliktu. Částečně vysvětluje podporu Izraele a za mnohé kritizuje obě strany. Americký postoj ale zůstává neměnný: Pokud se Izrael vzdá nějakého území, je to trvalý krok, který nelze vzít zpět. Naproti tomu Arafatův "boj" proti terorismu je velmi nestálý.

Některé momenty jsou odbyty, nastíněny pár slovy. Irácká ropa, časté vetování rezolucí Rady bezpečnosti vůči Izraeli. Jako by bylo o čem mluvit, ale nesmělo se. Nebo se jenom nechtělo?

Je to zvláštní čtení. Historie, a přitom ty konflikty stále existují a lidé, o kterých se píše, jsou stále ve vysokých funkcích. Dokáže Colin Powell ve svých pamětech (budou-li nějaké) přesvědčivě obhájit postup USA v Iráku? To je asi jedna z těch věcí, o kterých ani nevíme, že je neznáme...

Léčka na Kalouska

Není ani tak zajímavé, proč Kalousek nechce do vlády, jak proč ČSSD chce, aby Kalousek ve vládě byl.

Kalousek, tento agent Kato křesťanských demokratů, přes všechny své průšvihy mířící ke stále světlejším zítřkům, dělá jistě dobře. Kdo by do té legrační vlády chtěl, že. Vstup do vlády je léčka, do které se Kalousek nechce. Proč se namáčet dřív, než je třeba?

Kdo je namočen, musí držet hubu a krok. A proto nejlepší způsob, jak skoncovat s opozicí (i s tou ve vlastních řadách), je trochu ji namočit. Špetku pravomocí vyměníte za plnou loajalitu.

Metoda jednoduchá a účinná. Kdysi v chomutovském zastupitelstvu byl největším rebelem člen Strany zelených Říha. Byl zvolen místostarostou a najednou byl klid. Dřívější jasné pozice se trochu rozostřily, nové skutečnosti, nové světlo, nové pochybnosti a tak dále.

Metoda jistě politická, ale použitelná i mimo to, co obvykle politikou nazýváme. Kolikrát už se mi stalo, že jsem do takové léčky spadl! Něco kritizujete nebo byste aspoň kritizovat mohli, a tak dostanete nabídku podílet se na řešení. Vypadá to lákavě, všichni vám naslouchají, konečně máte možnost prosadit své nápady, předložit své návrhy - a po pár týdnech či měsících to začíná smrdět. Nikdo nemá čas, nikdo nechce poslouchat, nápady jsou smeteny ze stolu jako nerealizovatelné, návrhy je třeba řádně prodiskutovat na všech platformách, s přihlédnutím k jistým novým aspektům...

Jede se dál kolem černých skal, nic se nezměnilo, až na tu drobnost, že teď už jste uvnitř, teď už nemůžete říkat oni, ale musíte říkat my, a váš nadřízený při obědě nenápadně nadhodí, že by vlastně bylo nevhodné a nedůstojné vůbec něco říkat, však si rozumíme, táhneme všichni za jeden provaz, své problémy si vyřešíme sami. Nechceme přece zbytečným zveřejňováním interních problémů jejich řešení ještě ztížit. Hlavně klid na práci.

Spálíte se jednou, dvakrát, pětkrát. A pokaždé ta nabídka vypadá tak lákavě! Je vám vysvětleno, že jste vlastně jediný, kdo ty změny dokáže prosadit, kdo udrží kormidlo pevně v rukou, kdo může přispět cennými radami, zkušenostmi, vizemi. Přemýšlejte a uvažujte, jestli to není jen hra s vaší ješitností. Protože obvykle to slibované kormidlo ani neuvidíte, natož abyste si na ně mohli sáhnout.

Stačí jedno naivní přikývnutí a jste namočeni. Stojí to za to? Za ty peníze, za tu slávu, za ten dočasný pocit moci a věčný pocit bezmoci? Léčka na Kalouska je možná nalíčena i na vás.

K volbám na filozofické fakultě

FF UK si zvolila nový akademický senát. A jako obvykle - napotřetí.

Na FF už si všichni zvykli, že se volí natřikrát, a nikoho to nijak nevzrušuje. Zákon totiž vyžaduje, aby přišlo volit alespoň 30 procent oprávněných voličů. Teprve u třetího pokusu žádný limit není.

A to je přitom do studentské části senátu velký nával. Vypadá to, že kandidují všichni, kdo mají zájem o fakultní politiku (45 ks). V prvních dvou kolech se volí navzájem (o volební účasti si nikdo iluze nedělá) a až na to třetí se chystá velká kampaň.  Obrázek dokládá, že filozové jsou skutečně důmyslní, zahradili i hlavní schodiště a jistě tím způsobili nemálo úrazů.

Volební účast je ohromující: téměř 12 %, více než pětkrát víc než v  předchozím kole.

Na FF zuří boje. Fakulta je velká, roztříštěná a na předpisy kašlající. Děkan vydává zákazy, které nic nezakazují, dovolává se neexistujících pasáží vyšších předpisů a senát jej v tom ještě podporuje. Předsednictvo senátu si uzurpuje moc, která mu nepřísluší, a když se snad proti tomu někdo ozve, ještě jej okřikuje, protože takové spory přece fakultě neprospívají.

A tak i v těchto volbách se bojovalo mezi hodnými a zlými (přičemž přívrženci děkana patří mezi ty zlé). U studentů to dopadlo jednoznačně: z 15 zvolených jich je 14 hodných a jen jeden zlý. U učitelů je to vyvážené, osm ku osmi. Dohromady 22:9, víc než dvoutřetinová většina. Dost na změny vnitřních předpisů, dost na nesouhlas s vědeckou radou, dost na odvolání děkana.

Ono se to stejně brzy rozpadne do "názorových bloků" a ze všeho sejde, ale stejně - nechtěl bych tam teď být děkanem...

Ale také bych nechtěl být zahraničním studentem, kterému děkan zvedl poplatek za studium v cizím jazyce z 2200 am. dolarů na 25 tisíc dolarů ročně. Zřejmě v očekávání, že se FF na tom svém jednom zahraničním studentovi napakuje...

Výměna ampulky

Jezdit v tomhle gangsterském městě s nefunkční ampulkou se nevyplácí...

Ochranka u výjezdu z Cernu mě stopla hned první večer. Nesvítí vám levé světlo, mesjé. No však vím, díky za upozornění. Druhý den jsem si vyslechl přednášku na téma, jak je nebezpečné jezdit jen s jedním světlem a že bych si to měl nechat co nejdříve opravit. A naposledy už vykládal i něco o policii. Moc jsem tomu nerozuměl, snad že by mě mohli pojicajti chytnout, nebo že by je mohl někdo zavolat, nebo že už je snad zavolal... kdo se má v tom časování vyznat.

Tak jsem zajel k pumpě, u které nabízejí i drobné autoopravy. Mám takový problém, nesvítí mi levé světlo, potřeboval bych vyměnit žárovku, povídám slečně za pokladnou, která jenom vytřeští oči. Oj oj, to mě moje francouzština po pár týdnech neprocvičování tak zklamala? Zkusil jsem to znovu a ještě jednou, až jsem se uchýlil k názorném výkladu. Ma voiture, líčím své auto. Slečna přikývla. Problém. Mám. Já. Se světly. Lights! vykřikla slečna.

To je ale pakáž, ti přistěhovalci! Francouzsky to neumí a klidně to pracuje u pumpy. Shodli jsme se, že anglicky nám to půjde oběma lépe, já vysvětlil svůj problém, pan servisman pak zašťoural do auta a já za chvíli odjížděl s novou, svítící ampulkou. Zaplatil jsem za ní 10,50 a za práci jsem nemusel platit vůbec nic. Zlatí přistěhovalci!

Vavruška strikes back

Novinář a tanečník Jakub Vavruška ((c) Vavruška osobně) opět zaútočil na Lidové noviny. Ani tentokrát jeho útok nezůstal bez následků.

Poté, co se v půlce prosince veřejně přiznal, že má originální světonázor, už je tu opět, a tentokrát hází světonázor na všechny vysokoškolské studenty. A přestože jsou studenti jen taková pouliční směska, nás oblíbený novinář a tanečník odhalil dva základní prototypy studentů. Jsou to filozofové a kravaťáci.

A co si budeme namlouvat, buď jste jedno, nebo druzí - anebo nic. A kdo bych chtěl být nic? Takže směle do toho, filozofové: Ošoupejte si hnědý kabát, sežeňte si starou zelenou koženou brašnu, nabatikujte si tričko, posypejte se korálkama a vyrobte si vlastní boty. Seznamte se s budhismem, milujte světový mír (ve všech polohách) a chytněte si stopa na Balkán.

Nebo snad chcete být kravaťákem? Mít tričko z Kenvella a chodit do kina? Nebo dokonce do hospody?? (Filozofové chodí zásadně do literárních kaváren!) Být bez sociálního cítění a šlapat přes mrtvoly? I vy hambáři!

Nicméně, i kravaťák Vavruška přiznává, že existují normální vysokoškoláci. Škoda, že nepíšou do Lidových novin.

LN: "Kravaťáci" versus "filozofové"

Nechutné novoroční slevy vedou k nové systematizaci

Kdybych byl malý, chtěl bych být Rusem v Ženevě. Dárky bych dostal sice až začátkem ledna, ale zase dvakrát tolik - většina obchodů tu totiž vyhlásila padesátiprocentní slevy.

A tak pořád přemýšlím: Mám si koupit ten DVD přehrávač za 80 franků? Co tohleto a tamhleto? Že bych vzal nějaké to víno do zásoby? A kolem mě kmitají vozíky naplněné televizory, spodním prádlem a toaletním papírem.

Slevy textilu jsou sice zajímavé, ale nehodlám ztrácet čas zkoušením věcí. Navíc mám tolik oblečení, že mi až přetéká ze skříní. Proti slevám cédéček nic nenamítám, ale už jich mám tolik, že je těžké se mi zavděčit. A přestože v pražském Bontonlandu nemají víc než polovinu CD, po kterých toužím, tady je to ještě horší.

Nejotřesnější ze všech jsou slevy v papírnictví. To je moje noční můra. Chodím kolem všech těch pořadačů, šanonů, průsvitných a děravých umělých hmot, díky kterým se moje papírové království může stát krásnějším a přehlednějším, rozplývám se u každého nového udělátka, na které narazím. Všechno je to tak šikovné! Tenhle šanon, tahle děrovačka, tyhle pořadače... Po půlhodině obvykle omdlím a jak mě tahají pryč, ještě popadnu ještě aspoň jednu dvě věci, a doma pak zlikviduju celý svůj dosavadní systém a předělám ho.

Dřív jsem všechno dával do průhledných fólií. Pak se ukázalo, že mám papírů víc než fólií, že malý šanon nestačí a že ještě něco, co už teď ani nevím. Koupil jsem velké šanony, ale byly jen na dvě díry a fólie se v nich kroutily. Zrušil jsem fólie, ale musel jsem děrovat papíry. Koupil jsem si děrovačku s pacičkou, abych děroval přesně uprostřed, ale někde jsem už zase potřeboval čtyři díry. Zrušil jsem šanony a pořídil si krabice. Ty, které jsem při nové systematizaci nerozšlápl, Ludwig rozlehl. Zavedl jsem šanony, zrušil jsem šanony, dokoupil krabice, zrušil krabice, zavedl pořadače, vyhodil pořadače, doplnil šanony... Za svět krásnější!

Včera jsem zase nakoupil: závěsné desky! Nadepíší se, dají se do takové krabice bez víka a shora se do nich pěkně házejí papíry. Rychlé, přehledné, elegantní. Vytáhl jsem poslední dva šanony, ve kterých částečně udržuju pořádek (protože skoro musím), rozdělil jejich obsah do tří šanonů, něco vyhodil, něco předěroval - a najednou mě zase elán opustil. Několik posledních papírů-sirotků mi zůstalo mimo šanony. Všechny jsem je popadl a nechal je vklouznout do svých nových žlutých závěsných desek s nápisem ZAŘADIT.

Systematizace papírového svinčíku je bezva!

Jsem na roztrhání

Na začátku roku jsem si říkal: Když jsem dokázal žít bez blogu tři týdny, vlastně už vůbec nemusím psát. Stejně nemám o čem, nechce se mi atd. A najednou se ukázalo, že zase nestíhám!

Vlastně píšu ilegálně. Ministerstvo výživy požadovalo splnění všeho možného do konce roku 2003, což jsem nesplnil, takže každou chvíli čekám, až mi to tu exekutoři všechno zabaví.

Na matfyzu se dějí kouzelné věci, na které by jistě bylo vhodné upozornit, ale do toho se pořád hlásí filozofická fakulta (UK) se svým legračním nařízením, které nic nenařizuje, a volbami, ve kterých nikdo nevolí, navíc mě kamarád přesvědčuje, abych mu napsal poutavý článek o Cernu do nějakého podivného katalogu UK, a slibuje za to nějakou svou pikantní fotočku s jednou prorektorkou...

Do toho halda osobních věcí, ještě jsem se ani nestačil zmínit o třetím dile Pána obručí (totiž Návratu princezny) a už se na mě valí další a další... Navíc jsem někde potratil dnešní otázku na gramec a nemůžu si na ni vzpomenout.

A když už konečně mám čas něco napsat, napíšu nějaký metablábol o tom, jak nemám čas psát. Prostě děs a hrůza, za chvíli se ze mě stane malý čtenář, který dokáže dvě třetiny svého příspěvku zaplácat omlouvou za to, že se opět nedostane k tématu, a proto se v nejbližších dnech můžeme těšit na další pokračování češtinářské telenovely. Jdu radši prozkoumat to auto.

Madeleine: o překladu

Paměti Madeleine Albrightové jsou objemné, zajímavé a trochu divně přeložené.

Hned v předmluvě mě dostala věta o tom, jak se M. A. seznamovala se spoustou nových lidí a rozšiřovala si své obzory, přičemž si též udělala doktorát. Později se ale vysvětlí, že se nejedná o doktorát ze seznamování.

Korektorka Marcela Jurčíková a odpovědná redaktorka Anna Novotná nechaly do knihy proniknout pár překlepů. Zejména záměna koncového -a za -o je kouzelná, neboť dělá z bývalé ministryně zahraničních věcí Spojených států osobu středního rodu.

Michael Žantovský se s překladem moc nepáral. Znovu se potvrdilo, že překladatel musí především ovládat jazyk, do kterého překládá, včetně - řekněme - reálií. Ale ty zmršené reálie přece nejsou tak neobvyklé! Že by to byl od Žantovského záměr? Dva příklady za všechny: Malá M. A. na sobě při jisté slavnost zřejmě neměla národní kostým, ale kroj, a Václav Havel zřejmě nepřišel za zvuku prezidentské znělky, ale fanfáry.

Skutečnou perličku jsem si nechal na závěr. Pokud smysl věty pochopíte hned napoprvé, zřejmě trpíte nějakou mozkovou vadou (svěřte se v komentářích). Jde o závěr popisu diskuse na Ohioské státní univerzitě. Diskuse byla naprostým propadákem kvůli vřavě, kterou v publiku vyvolali "demonstranti". M. A. píše: "Na jednom kresleném vtipu jsme byli my tři, jak se potácíme do Oválné pracovny, abychom podali prezidentovi zprávu, a vypadáme, jako bychom se právě vraceli z války. [A teď ta slibovaná věta.] Kdykoli dostal od té chvíle někdo nápad, jak sdělit naše poselství, který vypadal potrhle, stačilo říct 'Ohioská státní'."

Levé přední

Přišla noc, já nastartoval, rozsvítil a obešel auto.

Díky slovníku jsem už věděl, že je problém v předních nebo zadních světlech. Bylo to levé přední. Ne že by vůbec nesvítilo, ale svítí méně než pravé. Ten palubní počítač je buď děsně chytrý nebo se děsně nudí, že dokáže přijít i na takovéto věci. 

Dneska se na to zkusím mrknout, ale mám pocit, že mi k přístupu ke světlu brání zevnitř baterie. Ale proč to svítí míň? Je tam víc žároviček a pár z nich bouchlo? Přece s tím nebudu kvůli světlu jezdit do servisu, když jsem tak šikovný...

Mimochodem, zavedl jsem trackback s úžasem zjistil, že v Chininu jsem schopen pod IE označit pouze část textu od začátku stránky ke kurzoru. Zřejmě to bude nějaká CSS vychytávka. Pokud vám to také tak mile nefunguje, asi můj trackback neoceníte.

Shořelo mi auto

Havel onemocněl v Indii, já onemocněl ve Švýcarsku - neměla by se ta cizina celá zrušit? Takových problémů by ubylo a navíc by ministru Svobodovi sklaplo. A třeba by mi ani neshořelo auto.

Jedu si takhle z práce domů na oběd a najednou na mě začne palubní počítač houkat, že mi hoří auto. Obhlížím kapotu, koukám do zrcátek, kde co doutná, odepínám si pás, abych mohl efektně vyskočit těsně před tím, než to bouchne, málem kvůli tomu sjedu ze silnice do příkopu, když v tom mi svitne.

Le feu, to není jenom oheň, požár, palba, nebožtík a podobné ptákoviny. Je to také světlo. Něco mi nesvítí a nevím co. Ach jo, takový by to mohl být krásný článek, kdybych býval vyskočil z hořícího auta...

Jsem doma, však kde domov můj?

O cestě tam a zase zpět a co z toho plyne.

Přejel jsem německo-českou hranici a cítil jsem, že jsem doma. V radostném rozpoložení jsem vzal polského stopaře, který mi cestou polsky líčil svůj životní příběh, ze kterého jsem vyrozuměl, že studuje něco s cestovním ruchem, kvůli čemuž odjel někam do Španělska, tam jej okradli a on se teď vrací zpět do Polska. Což je celkem dost vzhledem k tomu, že polsky umím jenom moj kolega Tomek kupil sobe domek. Vyložil jsem kolegu Tomka v Praze na Hlaváku a půjčil mu dvacet euro. Pořád si říkám, že až se mi jednou skutečně něco stane a budu potřebovat od cizích lidí finanční výpomoc, tak se najde pár dobrodinců, které ještě neodradily vymyšlené průpovídky různých podvodníčků.

Byl jsem doma - nebo nebyl? Když jsem na Míráku špatně odbočil, auto za mnou mi laskavě umožnilo přejet do správného pruhu. Mohl taky křičet: Co jezdíš do ciziny, když se tu nevyznáš, debile! Zastavoval jsem u každého přechodu a nutil chodce, aby přecházeli. Zdálo se mi, že bych Švýcarsku neměl kazit pověst.

Patnáct minut jsem hledal místo k zaparkování, pak jsem vystoupil z auta a stal se zase Čechem. Poznal jsem, že se mi stýskalo - po městě, po lidech. Nestýskalo se mi po bance, čímž se mi bankomat odměnil tím, že mi sebral platební kartu. Nijak jsem se tím netrápil, byla platná jen do ledna a už jsem měl dávno novou.

O tři týdny pozděli jsem přejel německo-švýcarskou hranici a byl jsem zmatený. Cítil jsem totiž, že jsem doma. V Basileji? Po půl hodině marného přemýšlení o tom, jak je možné, že se po půl roce cítím v cizině doma, mi došlo, že bych měl vzít benzín, zbývalo mi jej jen na posledních sto čtyřicet kilometrů.

První benzínka byla taková tichá, klidná. Byl jsem tam sám, svítily jen dva stojany a benzín netekl. Samoobsluha - prý vložte kartu. Jenomže to bych musel znát pin a já touhle kartou zatím platil vždycky jen v obchodech, kde se pin nevyžaduje...

Druhá benzínka byla po třiceti kilometrech. Fungovala stejně. Bylo půl dvanácté v noci, sobota. Pracovní doba dávno skončila, v neděli se pracovat nesmí. Vyjel jsem vstříc další benzínce. Bylo mi jasné, že to bude zřejmě poslední benzínka, ke které jsem schopen dojet. A že u ní budu čekat tak dlouho, dokud na ní nepřijede někdo s kartou. Někdo tam přijet musí, už kvůli tomu Polákovi. Nebo tam budu tábořit do rána, v horším případě pondělního.

Třetí benzínka byla s obsluhou. V nádrži jsem měl poslední tři litry. Natankoval jsem plnou a šel jsem zaplatit. Pokladní mile pozdravila, třikrát poděkovala, popřála mi šťastný nový rok a příjemnou cestu. Suisse romande. Přece jenom jsem tu doma.

Zaparkoval jsem na svém předplaceném místě, bylo půl druhé a mě pohltil podivně šťastný holistický pocit z toho, že mám senzační dívku, přátele, spoustu kamarádů, vlezlého kocoura, dobrou práci, pěkný byt, auto a vyprané a vyžehlené košile. Že budu ve volném čase lyžovat, cestovat, připravovat další knížku a špinit košile.

A možná budu i ten Chinin psát, pokud mi v tom nebude bránit nechvalně známé Ministerstvo výživy.