Jihočeské matky dětem: Referáty

Organizátoři jsou dojati. Happening se vydařil, nebyly hlášeny žádné oběti na životech. Policejnímu vrtulníku, který silným reflektorem pročesával okolí, jsme vtipně unikli do kladivové hospody.

Obsažné a originelní referáty o celé akci přinášejí:

Malý čtenář: I was a twen-age Jihočeská matka (bylo nás 6)

Enimen: Flash mob pro Řetězku se bez Kostěje vydařil

Lobo: Flashmobbing through my eyes

Peťulka: Ekskluzivní reportáž ze wčerejšího flash mobu (o:

Ehm, šťastné a tentonoc, veselé

No vážně, i já jsem se k tomu dokopal a na potkání každému přeju světový mír.

Nepředpokládám, že bych v tomto roce na Chinin ještě něco přidával. Ozvu se, jakmile vystřízlivím, což by mohlo být asi tak 5. ledna.

Chcete 15 tisíc za návrh úvodní stránky webu UK?

Rektor Univerzity Karlovy vyhlásil soutěž: grafický návrh úvodní stránky webu UK.

Soutěž běží do 27. ledna. Proč to nezkusit? :-)

Podrobné podmínky zde.

Jihočeské matky dětem: Do akce!

Konečně: Jihočeské matky zveřejňují podrobný itinerář celé charitativní akce.

$$OBR2560$$ Famózní charitativní akce Jihočeské matky dětem proběhne v úterý 23. prosince v Praze.

17:15 sraz před hotelem Don Giovanni

Vystoupíte na stanici metra Želivského (trasa A), vylezete východem "Don Giovanni" a hotel obejdete proti směru hodinových ručiček, až se dostanete k hlavnímu vchodu.

17:15 - 17:30 blíže nespecifikované sociální aktivity

Blíže nespecifikováno.

17:30 - 17:35 zpěv

Zpíváme vánoční koledy, husitské chorály, Ej, uchněm a další známé písně. Pokud máte po blíže nespecifikovaných sociálních aktivitách problémy s krátkodobou pamětí, přineste si vytištěné texty! Tichá noc (zpíváme německy), Nesem vám noviny, Narodil se Kristus pán a další.

17:35 - 17:50 pochod k modrému kontejneru

Od hotelu se vydáme Izraelskou ulicí a dále ulicí Nad Vodovodem. Náš průvod symbolizuje tři krále, kteří šli za hvězdou betlémskou. Naše hvězda svítí na rohu ulic Nad Vodovodem a Slunečná. Před vilou Nad vodovodem, číslo orientační 14, totiž narazíme na modrý kontejner, symbolizující jesle s Ježíškem.

17:50 - 18:00 rituální vhození časopisů do kontejneru

S každým časopisem se obřadně rozloučíme a vhodíme jej k Ježíškovi.

18:00 - 18:05 závěr happeningu

Když už budou všechny časopisy obětovány, zapálíme svíčky, rozmístíme je kolem kontejneru a budeme svátečně rozjímat. Poté se pokojně rozejdeme do svých domovů.

Apel

Apelujeme na všechny jihočeské matky, aby kromě obětin a darů (časopisů) přinesly i svíčky! Též mobilní telefony a podobné vymoženosti, umožňující zaznamenávat průběh akce na blog, jsou vítány. Jednáme s Českou televizí o natočení dokumentu s názvem Radioaktivní charita. Pokud vše vyjde, bude se vysílat 7. ledna v půl třetí ráno na ČT2.

Prosíme naše příznivce, aby na své weby umístili naše logo a odkaz na tento článek.

Na stejné téma:

Jihočeské matky dětem + flashmob
Jihočeské matky! Chceme víc časopisů!
Občanská společnost se rozbila!
Jihočeské matky dětem: Kdy, kde, jak
Jihočeské matky dětem: Další upřesnění
Píšou nám z Dona Giovanniho

Tak abys věděl - nezacpáváš si uši?

Pan Supraphon mi nadělil vánoční dárek! Ale s chybama!

Hurvínkovy Staré pověsti, se kterými jsem strávil své dětství, se objevily na CD. A já trpím!

Totiž, ty elpíčka znám téměř nazpaměť, a tak křičím: Proč je to na tom cédéčku zkrácené?! Byl jednou jeden žák, jmenoval se Hurvínek, soudružka učitelka ho vyvolala a dostal pochvalu, to už se teď nesmí říkat? Kvůli soudružce?

Neříkej to, Máni, neříkej to, ať si děti pěkně počkají na druhou stranu desky - to je asi na CD nevhodné, chápu. Ale proč byla škrtnuta BoULe, bouda, úskok, léčka? Zdálo se to snad někomu málo vtipné?

Cítím se ošizen! Já chci všechno, žádný střihy! Až někde potkám produkčního Jiřího Tušla, který je za krácení odpovědný, budu mu muset nabančit!

Aspoň že tohle zůstalo:

Spejbl: A pověst o Bruncvíkovi že já neznám? Za jeho panování země česká oplývala mlékem a strdím!
Hurvínek: Čím že oplývala?
Spejbl: Mlékem a strdím!
Hurvínek: No že mlékem, to chápu, a proč strdíš, tati?
Spejbl: Ale já nestrdím, pořád...
Mánička: Ale prosím říkal jste to, že strdíte.

Sbohem. Pár osobních poznámek. Sklo na cestě. Kupuji tuleně a netopýra. Strefujeme se do pauz. Končím. Varování.

31. 3. 2000

Adieu, Švédsko! Jsem na trajektu směr Sassnitz, počasí výtečné, zdržení snad nehrozí. Jakýsi maník tu neustále obtěžuje místní hrací automaty, což nelibě nesu zejména kvůli tomu pouťovému zvukovému doprovodu.

Celý den byl hektický, ráno jsem si zabalil, tj. naházel co nejrychleji všechny věci do krosny, pak jsem do dvou seděl u počítače, rychle se najedl, strávil něco přes hodinu ve městě a pak poslední hodiny v Dalby. Každá z těchto událostí zaslouží podrobnějšího popisu. (Už jedu, Ludwigu!)

Nejdřív zábavné věci: Vzoromil nasadil odvetnou akci číslo 1, použil k tomu nacismus, poezii a královnu matku. To mu tedy nedaruji, brzy spláče nad prodělkem. Osoba zvaná pjz dnes prokázala svou naprostou idiocii, stále ještě nechopopila mé výroky na Pranýři, a to jsem je tam i vysvětloval! Někteří lidé jsou skutečně tak tupí, že nikdy nepochopí nadsázku (nemluvě o ironii a sarkasmu), jsem si toho vědom, ale stejně mě to bude znovu a znovu překvapovat. Podobný případ je Franc, jak se ten člověk mohl dostat ke skasáckému webu, to tedy nechápu.

Tragické záležitosti se týkají B. Provalilo se, že v jistých nedefinovaných okamžicích, kdy sama nesedí u počítače, si tam někdo konverzuje jejím jménem. Jí to ale - zdá se - nevadí. Mě to pohání k šílenství, když si uvědomím, že si naprosto nemůžu být vědom toho, kdo mi odpovídá, kdo čte, co já píšu. Velmi depresivní pomyšlení! Těžko se tomu mohu bránit, a proto - již žádné důverné povídání, stop, můžeme se leda bavit o počasí, a možná ani to ne; je to začátek konce?

Možná ano, protože ztrácím víru, s kým jsem to vlastně ty čtyři týdny hovořil, s kým jsem to jednal? B. to nechápe, z jejího pohledu je informace ucelená, ale co já vím, co z toho všeho je pravda a co lež? Jistě je to krásná zábava, na FD to musí být k popukání. Já se takovýchto hrátek odmítám účastnit. B. pak přerušila kontakt a je možné (je vysoce pravděpodobné), že už ji nikdy neuvidím, protože se nedohodneme na žádné schůzce. Ostrá realita vysypala sklo na cestu, tak se tedy pořežu, a třeba i zdechnu. Tak trapný a banální konec, to by se ani zfilmovat nedalo. Znám se v této situaci a vím, že neustupuji. Je to ke škodě věci, je mi to líto, že to ani vyjádřit neumím, ale nemohu jinak, aniž bych se styděl sám před sebou. Je mi bídně, je mi zle, a taky je mi svobodno. Nejvíc je mi ale asi hloupě.

Chtělo by se mi to utnout, ale musím pokračovat, jak jsem slíbil. Znechucen jsem šel do města, bylo už celkem teplo, jenom jsem to takovým lehkým obloukem prošel, cédečka jsem nekoupil (stála 79 SEK), ale koupil jsem plyšová zvířátka - netopýra pro sebe a bílého tuleně pro B., což byl počin dosti nesmyslný, vzhledem k předchozímu, ale za ty čtyři týdny ve vzduchu jsem to musel udělat.

V Dalby jsem zbaštil pizzu a skončili jsme s Mozartem u klavíru. Zkoušel jsem hrát Sonátu pro začátečníky C dur, ale žádná sláva to nebyla, už skoro nic neumím. Vážně začínám uvažovat, že bych se nějakému nástroji věnoval pořádně. Klavír mě láká, ale kam s ním? Kytara mne celkem nudí, snad ten saxofon, ale zase těch peněz za to, a co když mě to po půl roce přestane bavit... Pak jsme přešli ke koncertu, bylo to docela legrační se strefit do těch pauz v orchestru, až jsme málem zapomněli odjet. Ale podařilo se, autobus jsem stihnul v pořádku, teď už jenom přes Německo, za nějakých dvanáct a půl hodiny bych měl vystupovat na Florenci.

Tím končím toto dlouhé vyprávění na dvaceti třech stranách a již v něm nehodlám pokračovat. Též varuji všechny před psaním deníku, je to droga, žrout času, ošklivé kačátko, které nedává zapomenout na krize dávno minulé a vytahuje je neustále na světlo.

Na závěr si ještě dovolím malou poznámku. Neblaze známý příběh o pasáčkovi mluví o tom, jak byl tolikrát slibován vlk, až nikdo neuvěřil, když skutečně přišel. Z tohoto hlediska je zajímavá psychika těch čtenářů, kteří mne trochu znají a diví se: Jak je to možné, že tenhle člověk, který byl vždycky tajemný, který své city a pocity vždycky pečlivě a důkladně (a úspěšně) skrýval, se najednou tady odhaluje, zcela veřejně? Dovolím si na to odpovědět otázkou, ač je to neslušné: A kde berete tu jistotu, že nejde o další fikci, vážení? Přeji sobě i vám hezký zbytek života.

Přepískl jsem. Snídám a skoro neobědvám. Nadmutá koza a schůzka exfunkců. Přízemní Písmák.

30. 3. 2000

Zase jsem to lehce přepískl, je pár minut po půlnoci, právě jsem dorazil z práce. Už téměř neprogramuji, jen definuji úkoly, vytvářím specifikace, tvořím. Zítra mne ale ještě čeká trochu koncepčněji se podívat na plug-iny.

Dneska je vlastně poslední normální pracovní den, zítra už to bude lehce pochybné. Jako obvykle ve čtvrtek byl celý den velmi klidný, neudálo se snad téměř nic zvláštního - ale ano, ráno se mi podařilo se nasnídat, to byl tedy výkon přímo heroický. Zato oběd se mi dařilo nemístně odkládat, až jsem na něj málem zapomněl. Už se těším na nějaké pořádné jídlo, tady nemám ani čas si udělat flák pořádného masa.

Přišel mi pohled od Vzoromila, je na něm místo atentátu JFK, zřejmě tím naznačuje, že bych mohl zajít podobnou smrtí. Již se těším.

Měl jsem dnes dopoledne volat Andělovi, nevzpomněl jsem si. A vůbec, když něco potřebuje, ať napíše mail, nebudu kolem něho lítat jak nadmutá koza.

Napsal mi Olda Bílek ohledně schůzky akademických exfunkcionářů. Je to velmi milé, plánováno na 12. dubna, tedy přesně měsíc před začátkem PJ a dva měsíce před během přes most. Dvanáctka je zřejmě nějaké oblíbené datumové číslo.

Začínám trochu víc pronikat do Písmáka, a zdá se mi ten systém čím dál tím víc zajímavější. Taková snůška naivních lidí, majících radost z každé voloviny, do toho pár jedinců se zdravým rozumem, to všechno se mísí a vře a hádá a obdivuje, tak dokonale dadaistické a přitom tak přízemní. Jsem z toho celý pryč.

Roztomilý blbec. Velká muka. Pohledy. Hovadiny.

29. 3. 2000

Má role je roztomilý blbec. Vždy k dispozici, vždy připraven k radě a k útěše. Ještě cítím, že mám šanci z toho uniknout a žít podle Balzaca, ještě snad. Ale též mohu podlehnout. Proč musím snášet taková muka? Spíše: Proč si je způsobuji, proč jim vytvářím živnou půdu? Zaříkávám se - už ani slovo! Mlčet jako hrob. Můj dekadentní náhled na svět se vrací, tajemství se prozrazují a přátelství se zrazují, vždyť pro to jedno i druhé vznikalo. Je hloupé ptát se po smyslu, když útočí na nás nesmysly.

Vyjádřil jsem přesně tento den, a už chybí jen nic neříkající fakta:

Zaspal jsem a šel do práce pěšky. Tím celý den rychleji uběhl, a z práce jsem již před devátou, chci si ještě číst a psát.

Pracovně přiměřeně, další specifikace hotova, udělal jsem třídění, tedy sice volné tempo, ale podle plánu. Ctirad psal úvod k článku na ostravskou konferenci, kontroloval jsem mu to po stránce slohové, pochvalně se přitom zmínil o B. (vcelku zbytečně).

Jako obvykle byla B. na síti jen chvilku. I další lidi měl jsem možnost potkati. Většina radostně hlásí došlý pohled.

Psát deník je pěkná hovadina a nebýt toho, že tento zápis je předpředposlední, už bych toho nechal. Nechávám toho tedy alespoň pro dnešek.

Ve vyšších polohách srážky

Sundal jsem nohu z plynu a odtrhl ruce křečovitě svírající volant. Jsem v Praze.

Ludwig se se mnou odmítá bavit. Jen se tak na mě pohoršeně dívá. Před deseti hodinama jsi mě strčil do týhle blbý přepravky, tak si to teď vyžer. A to ještě netušíš, kam jsi to přijel, povzdechnu si. A zamířím s Ludwigem do bojové zóny.

Odemknu a už ke mně cupitá Damien. V půli cesty se zarazí. Čuchám, čuchám člověčinu, řekl by děd Vševěd. Damien zavětřila Ludwiga. A Ludwig pochopil, kam se to dostal.

V téhle bojové zóně má Ludwig jediné místo, kde může přebývat. Pouze na zvýšeném patře v předsíni je chráněn před útoky Damien a Cézanna, kteří jako vždy odmítají připustit, že by s nimi mohl sdílet jejich vlastní byt nějaký vetřelec. Naštěstí se vždy za pár dní nechají přemluvit.

Ludwig je schovaný na patře a Damien se Cézannem mají válečnou poradu. Já budu tady v záloze za dveřma a vyrazím na něj, kdyby chtěl pryč, a ty jdi po něm, radí Cézanne. Než se stačí poradit, Ludwig opatrně seskočí z patra a jde na výzvědy.

Damien to rozhodí. Její ocas nabyde čtyřnásobně na objemu. Vrhá se na Ludwiga a ten se snaží zachránit útěkem. Damien těsně za ním, obě kočky jsou stejně rychlé, před Ludwigem se objeví hromada věcí, které jsem nanosil z auta, Ludwig se odráží, mohutným plavným skokem se přes ně přenáší, Damien to nečeká, zamotá se do tašek, ale to už Ludwig získal drahocenné setiny vteřiny, skáče na patro - a je v bezpečí.

Damien se ale nehodlá vzdát tak snadno. Šup! A je na patře. Boj je nepřehledný, obě kočky řvou a vřískají, v klubku neni jasné, kdo zrovna vítězí, ale zrovna ke mně doletěl chomáček černých chlupů, takže by Ludwig mohl mít navrch, a skutečně, najednou se z toho klubka vymotá jeho hlava, vztekle obnažené zuby a mohutná tlapa zasazující rány... Damien prohrává a seskakuje z patra.

Jdu si lehnout. Spím na jiném patře, v pokoji. V noci se budím, někdo po mě šlape. Na Damienku je to moc velké, na Pišinku moc malé: Ludwig. Nějakým zázrakem se probojoval až ke mně. Usínáme spolu, ale Ludwigovo vrnění se najednou mění v temně hluboké zamručení. Nepřítel se blíží.

Ludwig opouští můj pelech a jde se připravit. Metr a půl od žebříku nachází vhodnou pozici. Ještě jednou varovně zamručí, ale Damien tím nezastraší. Vybíhá po žebříku a vbíhá na patro. Rozhlédnout se už nestačí. Ludwig zaútočí, ten metr a půl má zvolený velmi vhodně, to musel mít dopředu promyšlené. Moment překvapení sehrál své, Damien bere žebřík dolů kotoulem.

Probouzím se pozdě, až v jedenáct hodin. Situace na bojišti je klasická. Ludwig na patře v předsíni, leží a tváří se, že mu všichni můžou políbit, Pišinka se válí na chodbě a odpočívá, Damien brousí kolem a furt šmíruje, jestli se Ludwig moc nehýbá, a Cézanne je stále ještě v záloze za dveřmi.

Ticho a klid. V televizi zrovna vykládají, jaké bude počasí, a mají naprostou pravdu: Ve vyšších polohách můžeme očekávat srážky. Kdo by to řekl, že takové zvýšené patro už je vyšší poloha.

Poslední článek

Vážení čtenáři, kvůli tragickým událostem, které postihly autora tohoto blogu, je toto úplně poslední nebo na dlouhou dobu poslední článek na Chininu.

Přesně tak začíná článek, který je naprogramován na pondělní ráno. Důvod je prostý: jedu do Prahy.

Tedy abych byl přesný: v sobotu ráno nasednu do svého auta a vyrazím do Prahy. Cesta bude dlouhá a nevlídná, nemám spolujezdce. Může se stát cokoliv.

Chraň bůh, abych naboural nebo byl nabourán. Požaduji klidné, milé a bystré řidiče v autech kolem sebe, krásné počasí bez náledí, námraz, sněžných bouří a podobných nesmyslů.

Ale hlavně: Potřebuji se neztratit! Na cestě mě čeká několik závažných momentů, kdy je potřeba správně odbočit, sjet z dálnice apod. Zvládnu to? Když jsem onehdá jel na nákup, pouhý kilometr a půl od mého bytu, cestou zpátky jsem sjel z cesty, aniž bych si toho všiml, a dostal jsem o pět kilometrů východněji, než jsem měl. To všechno jen kvůli jedné pro mě nesrozumitelné křižovatce.

Můj orientační smysl nemá při cestě do Prahy šanci, ani kdyby byla dálnice roubená šipkami. A to určitě není, roubené jsou chalupy, a po těch nepojedu.

Pokud dorazím v pořádku do Prahy, poznáte to. Pokud ne, poznáte to také.

Ale co, neztrácím naději. Když se ztratím, tak se najdu, ne? A proč bych se cestou do Prahy nemohl podívat po Hamburku?

Gramec byl přesunut

Milí hudbychtivci, není všem gramcům konec...

Pokud jste to ještě nezaregistrovali:

Sekce gramec se osamostatnila do blogu gramec. Včetně soutěže! Staré příspěvky ze sekci gramec byly okopírovány do nového blogu, sice bez komentářů, ale ono jich stejně moc nebylo.

Nový gramec má pochopitelně i své RSS, čehož už využívá např. Vozovna, která velmi vtipně označila gramec za český hudební server. Adame, už ty houbičky nejez.

Píšou nám z Dona Giovanniho

Vidíte, naše akce Jihočeské matky dětem bobtná a bobtná...

Vážení přátelé,

blíží se doba Vánoc a s ní spojené obdarovávání nejbližších. S nadšením, a trochu i se slzami v očích, jsme proto přijali nabídku vašeho pěveckého sboru Jihočeské matky zazpívat našim hostům před hotelem několik koled.

Náš hotel je umístěn u malé stanice metra, téměř na okraji Prahy, s velmi omezenou možností živé hudební produkce. Dosavadní dopravu našich hostů za hudbou zajišťujeme pražskou taxislužbou, která nás ale v poslední době nechává často na holičkách.

Děkujeme všem, které náš problém zaujme a přijdou nám spolu se sborem Jihočeských matek zazpívat. Nejsme hudebně vzděláni, ale přesto jsme již o Jihočeských matkách několikrát slyšeli, a vždy jen samou chválu.

Umístění hosté si vaši pozornost určitě zaslouží - o to víc, že jim chybí opravdový zpěv jejich rodičů.

Za všech 800 umístěných hostů předem děkujeme.

Ladislav Kohoutek
ředitel hotelu

Kolejní rada? Žije...

Vím, psal jsem: Případ uzavřen. Ale není. Po krátké přestávce tu máme dokonce dvě bojové fronty.

Pokud nevíte, o co jde:

30. října Nechutné čachry s kolejní radou
3. listopadu Kauza kolejní rady pokračuje
2. prosince Kolejní rada: Případ uzavřen!

Jedna fungl nová bojová fronta se týká nových voleb do kolejní rady, které mají proběhnout ve středu 17. prosince. Zatímco poprvé byly volby vyhlášeny papírem o velikosti A4 vylepeným na vstupních dveřích, tentokrát se papír o polovičním formátu schovává kdesi na nástěnce. Nové volby údajně vyhlásil rektorát, ale zdá se, jako by někomu záleželo na tom, aby se o nich nikdo nedozvěděl. Pro jistotu ani není řečeno, kde budou volby probíhat.

Druhá fronta už je téměř osobní a týká se neplatné kolejní rady. Myslím si, že tento skvost v komentářích by neměl zůstat bez povšimnutí (otiskujeme v původním znění bez titulků):

09.12.2003, 09:47:12
Dobry den Pane Omler,
tak za prvé stará kolejní rada se novou kolejní radou nestala - má 5 nových členů. Výtky, které máte k průběhu voleb jsou pravdivé, ale o žádný komunistický způsob nešlo. Praktikovali jsme stejný způsob jako minulý rok a volby tímto způsbem probíhají i na ostaních kolejích...
K vašim výtkám mohu říci jen toto. Termín oo konání voleb do kolejní rady vysel na nástěnce místo 14-ti dnů týden.. Na tou už dokonce poukazoval slečna Kukalová hned po volbách. Bývalý předseda kolejní rady jí problém vysvětlil omluvil se a dal ji možnost rozhodnout o tom zda budou nové volby či nikoliv. Ona omluvu AKCEPTOVALA a pak si stěžuje někde do švýcarska a výslednkem jsou nové volby... Vůbec se to nemuselo řešit přes rektorát jen kdyby si slečna Koukalová stála za svými stanovisky hned po volbách a ne den potom psát anonym rektorovi.
Btw: proč jsi nevystoupil z anonymoity, když tě o to rektorát žádal a proč není ve tvém článku ani zmíňka o tom, že šlo o anonym....
S pozdravem Jan Antl

Uveďme tedy na pravou míru tento fakt: Bývalá kolejní rada měla devět členů, v neplatných volbách kandidovali tři z nich, všichni tři byli zvoleni. Nemám téměř nic proti těm, kteří už nekandidovali, ani proti těm, kteří byli zvoleni nově. Až na to, že se na té šaškárně podíleli.

Přiznání, že volby takto probíhaly i loni a že to takhle funguje i na ostatních kolejích (pravděpodobně myšleno na kolejích MU), je alarmující a měl by ho řešit rektorát. Mám pocit, že si budu brzy muset opět udělat výlet do Brna...

Pozdní vyhlášení voleb je samozřejmě pouze zástupným problémem. Volba byla nepřípustná především kvůli tomu, že kandidáti hlídali, kdo jak hlasuje, a sčítali si hlasy, a dále kvůli tomu, že každý volič před svou volbou viděl, jak volili ti před ním. Problémů bylo ještě víc, ale to už se opakuji.

Že slečna Kukalová akceptovala nějakou omluvu, to skutečně volby nečiní platnými. Nestěžovala si ona do Švýcarska, ale já ze Švýcarska. O údajné anonymitě jsem už psal (viz odkazy výše).

Sepsal jsem text, který vysvětloval, proč se konají nové volby, proč je dobré kandidovat a proč je dobré jít volit. Nechal jsem jej vylepit na příslušné koleji - a nevydržel tam ani den. Asi se nějakému anonymovi nelíbil.

Ach jo, jakou že má ten Zlatuška e-mailovou adresu?

(Mimochodem, vrbí se nějaký skandálek na Filosofické fakultě UK. Už skoro nestíhám o tom všem psát...)

Pravý ženevský vtip

Odpolední čaj v honosném domě v centru Ženevy. Chic hostitelka přináší stříbrný čajový servis, nalévá čaj a ptá se: Chcete jednu kostku cukru nebo žádnou?

Jihočeské matky dětem: Další upřesnění

Akce nabývá nebývalého rozsahu, už je nás skoro pět...

Na četné žádosti účastníků akce se sraz posouvá ze 17:30 a na 17:15, přičemž čas odstartování průvodu se nemění (17:30).

Čtvrthodinka mezi 17:15 a 17:30 je vyhrazena blíže nespecifikovaným sociálním aktivitám (rozumíme si, že).

Dále žádám všechny naše příznivce, aby se pokusili stvořit nějaké pěkné logo celé akce. Protože logo je základ propagace. :-)

Otřesné zážitky ze studia na vysoké škole

Na vysoké škole humanitního typu jsem strávil celkem šest let. Za tu dobu jsem na akademické půdě zažil ledacos, včetně několika momentů, které dodnes považuji za neuvěřitelné. Píše Tadeáš Fučík.

No jistě, opět se hlásí oblíbená Akademie LN. Narazil jsem v ní na jeden starší článek, ve kterém T. Fučík popisuje své nejotřesnější zážitky ze studia na nejmenované škole. A to:

1. Přišel na konzultaci přednášejícího, který ale na místě nebyl!

2. Přišel na konzultaci přednášejícího, který si četl noviny!

3. Kvůli státním svátkům odpadly přednášky!

4. Státnice začaly o dvacet minut později!

Závěr je jednoznačný: Domnívám se, že pokud bych si býval jako student připlácel, mohl jsem na všechny uvedené problémy upozornit už během studia. [...] Otázkou zůstává, zda bych něčeho dosáhl.

Nedosáhl, Tadeáši. To ti zcela garantuji.

Mimochodem, tímto vyhlašuji své nejotřesnější zážitky z doby přednášení na vysoké škole:

1. Vypsal jsem konzultační hodiny a nikdo na ně nepřišel!

2. Státní svátky se zásadně vyhýbaly dnům, ve kterých jsem přednášel!

ČTK nezůstává pozadu

Stres z blížících se Vánoc dolehl i na pracovníky ČTK.

Ve zprávě Padající vánoční smrk zranil čtyři lidi, kterou převzaly Lidovky, se dozvídáme, že za všechno může vychřice. Dokonce dvakrát.

A přitom je vichřice docela kamarádská. Zcela nezištně lámala stromy, které na několika místech blokovaly dopravu. To je milé! Stromy blokují dopravu, šup, přiběhne vichřice a pěkně je poláme, asi za trest.

Na stejné téma: Policisté ohraničili zasaženou část náměstí páskou, kolem níž se shromažďovali zvědavci. Úplně vidím, jak policisté přemýšlejí, jak ohraničit místo činu, když v tom si ten nejbystřejší z nich všimne jakési pásky, kolem níž se shromažďují zvědavci. To je nápad, ohraničíme to touhle páskou!

Situace kolem spadlého stromu je ve zprávě popsána vpravdě naturalisticky: Na zemi se povalovaly i větve. Děsivé.

Zábava s internetovými obchody

Najde se e-obchod, který by mohl hodit kamenem?

Případ první: Vltava.cz

O Vltavě už jsem tu několikrát psal. Nejdřív mi nutili sebrané spisy Jaroslava Foglara, protože se jim zdály etymologicky nejblíž sebraným spisům Jaroslava Seiferta, pak přestali odpovídat na maily, přestože se dušují, že na ně odpovídají okamžitě, v nejhorším případě do druhého dne.

Dnes už je sedmnáct dní, co (i přes mé urgence) neodpověděli. Žádný zákazník, taky zákazník.

Případ druhý: Amazon.fr

Objednal jsem si knížku s dobou doručení 12 dnů. Po třech týdnech mi napsali omluvný mail, že nejsou schopni zajistit doručení před Vánoci, a proto mi nabízejí možnost objednávku zrušit.

Rozhodnutí jsem odložil na druhý den. Naštěstí - protože hned ten druhý den mi přišel od Amazonu další mail, tentokrát s oznámením, že mou zásilku právě předali poště.

Případ třetí: Kosmas.cz

Nějakým způsobem se mi podařilo objednat si tituly, které nebyly skladem. Vložil jsem je do košíku, byl jsem informován o tom, že nejsou na skladě, ale že hned jak přijdou, budu o tom informován.

Zaplatil jsem, má zásilka byla předána kurýrní službě, a poté jsem dostal oznámení, že žádané tituly již jsou skladem. Třesu se, zda se jenom zpozdil mail nebo celý sklad. Protože v tom druhém případě naložili kurýrovi prázdnou krabici...

Nový český blog o vážné hudbě

Čili slibovaný Mikuláš. Před přečtením článku laskavě zarecitujte básničku nebo zazpívejte písničku. Budliky budliky.

Svůj gramec na Chininu můžu zabalit, protože se objevil jinačí sekáč. A ten se nezakecá.

Autor lakonicky tvrdí, že se blog bude věnovat hudbě, kterou má rád, ale z již publikovaných příspěvků se dá usoudit, že to bude převážně o hudbě vážné. Přejme mu hodně síly do dalších dnů!

Nový blog o vážné hudbě

Tentokrát se zbláznil Vavroň z Práva

Napsal článek a pak přeházel slova! Je to normální?

Jiří Vavroň, Právo, je podepsán článek zveřejněný na novinkách.cz. Zaujme vás už nadpis: Ceny zboží se odlišují podle regionů až o desetikoruny. Kliknul jsem v domnění, že se dozvím něco o tom, že na Českobudějovicku stojí obyčejný rohlík 30 Kč nebo že nejnovější model BMW se v Praze prodává o 40 Kč dráž než v Brně.

První věta perexu: Nejdráže je na Plzeňsku, levněji na Pardubicku. Po prozkoumání tabulky cen dospějete k názoru, že tam asi mělo být nejlevněji, ale původní vyznění, které objevitelsky naznačuje, že když je jeden region nejdražší, tak existuje alespoň jeden jiný region, který je levnější, je prostě kouzelné.

Samotný článek obsahuje celé čtyři věty. Tři z nich stojí za zmínku.

Za "pomocí statistiky" jsme koupili... začíná první věta. Za pomoci možná, pomocí možná, ale za pomocí? To bych se z toho skoro zapomočíl...

Třetí věta: Zatímco kilogram hovězího stál v Plzni přes 152 korun, na Pardubicku byl například o deset korun levnější. Například o deset korun levnější - to tedy znamená, že byl například i o dvacet korun levnější nebo o šedesát korun dražší. Vavroň chtěl zřejmě sdělit, že například na Pardubicku byl o deset korun levnější. Dejme tomu. Jenže z tabulky přiložené k článku vyplývá, že na Plzeňsku stojí kilo hovězího 159,30 Kč (což je jistě přes 152 Kč, ale také třeba přes 32,60 Kč) a na Pardubicku 140,17 Kč. Rozdíl 19,13 Kč, náhodou to vyšlo na halíř přesně.

A čtvrtá věta, nad tou se musíte skutečně zamyslet: Cenu ovlivňuje koupěschopnost občanů, která v tom kterém kraji je ovlivněna počtem nezaměstnaných a průměrnou mzdou, dále konkurencí obchodníků, počtem supermarketů a hypermarketů, shodují se analytici. Nechápete? Vždyť je to tak prosté: Analytici se shodují, že cenu ovlivňuje koupěschopnost občanů, která je ovlivněna počtem nezaměstnaných, průměrnou mzdou, konkurencí obchodníků a počtem supermarketů a hypermarketů.

Že jsou tyto parametry rozdílné nejen kraj od kraje, ale i město od města, si jistě domyslíte sami. A ohledy neberte přitom na slovosled.

Rozhodnutí padlo, kupuji lyže

Není možné žít pod Alpami a nelyžovat.

Potřebuji lyže, vysvětlil jsem přátelům a ti mi dali doporučení na obchody s lyžemi. Není třeba nákup zbytečně protahovat, obchody jsem si prostě utřídil podle abecedy a zamířil do prvního v pořadí.

Prohlédl jsem si vystavené lyže a nebyl jsem spokojen. Ca va? ptá se prodavač. Nech si svoje savíky a zavolej mi vedoucího. A poklusem! Hlas jsem nezvedl, jenom trochu obočí. Co se budu rozčilovat.

Račte si řát? Vedoucí bezpyskáč. Rád bych si u vás koupil lyže, svěřil jsem se mu. Vedoucí se uklonil a zamířil k vystaveným modelům. Zarazil jsem ho. Ty ne, chci lyže Völkl. Lyže, na kterých jezdí náš pan prezident. Vedoucí zamrkal.

Váš prezident nelyžuje? otázal jsem se zájmem. To dělá chybu. Náš prezident je veliký sportovec. A lyžuje zásadně na lyžích Völkl, jednou jsem to viděl na takové velké fotce.

Vedoucí si začal něco šeptat s prodavačem. Co je šeptem, to je čertem, pošťouchl jsem je, protože bylo před Mikulášem a přišlo mi to tedy dvojnásob vtipné.

A vida, už je přinášejí. Mé nové lyže. Přesně takové, o které se opírá náš pan prezident. Podpultové zboží. A ještě hůlky, ty jsou důležité. Bez hůlek se nemůžete odpichovat. Říká se, že na délce hůlek hodně záleží, ale není to pravda. Nejdůležitější je barva. Aby vám pěkně ladily k lyžím. Jinak nemáte šanci na sjezdovce někoho zaujmout, ani když se odpichujete oběma hůlkama najednou.

Vázaní, no to je těžké. Nevím, čím se pan prezident k lyžím přivazuje. Poručil jsem si Marker, mám na ně hezké vzpomínky z dětství.

A lyžáky, naboso po ránu nelyžuji. Tohle jsou lyžáky? Však to vypadá jako kolečkové brusle, akorát tomu chybějí ta kolečka. Dejte mi Salomony, to jsou dobré brusle. Černé nechci! V černých jsem lyžoval loni a připadal jsem si jak černý mstitel. Něco světlejšího, tak.

Než mi namontují vázaní, přečtu si návod k lyžákům. U lyží žádný nebyl, to každý ví, že se lyže nestrkají do mikrovlnky. A vida, doporučení: Nelyžujte pod vlivem alkoholu. Kdo to vlastně loni po těch čtyřech panácích dostal nápad sjet si v noci na neosvětlenou sjezdovku? To byla jízda, která mě zocelila. Dneska už sjedu všechno.

A tak mám lyže, ale co, nemusí každý vědět. Jdu do práce a tvářím se neutrálně. To umím, odkoukal jsem to od svého mýdla. Mydlím si to po chodbě a vidím ty zvědavé pohledy. Tak co, máš? Lyže, koupil sis lyže? Tož koupil, co by ne. A jaké, pověz! Tož tak. Šedivé s jemným proužkem. Co jim budu povídat o našem panu prezidentovi!

Užívám si, odpočívám

Nohy na stole, sklenka desetiletého portského, dobrý doutník... Ale no tak! K portskému se přece nekouří!

Čekáte snad, že sem budu něco psát? Nenechte se vysmát! Včera jsem poskytl rozhovor a od té doby nedělám, dokud mě z chalupy nevyžene sám král Miroslav.

Co se tady budu s něčím sepisovat? Ať pracují jiní! Já už jen poskytuju rozhovory a znuděně u toho zívám... Jo, a čekám, až se někdo odváží odpovědět na otázku - protože zatím se neodvážil nikdo.

Jihočeské matky dětem: Kdy, kde, jak

Přinášíme aktuální zprávy o masové akce Jihočeské matky dětem.

Ponejprve tedy: Stále máme akutní nedostatek časopisů! Jestli se nechcete se svými skvosty rozloučit, vepište do nich svou adresu, Řetězka vám je vrátí!

Akce začíná shromážděním jihočeských matek dne 23. prosince 2003 v 17:30 před pražským hotelem Don Giovanni (metro Želivského). Průvod se zformuje a za zpěvu a hraní vánočních koled se vydá Izraelskou ulicí do ulice Nad Vodovodem. Cílem je první modrý kontejner v této ulici. Naposledy prolistujeme své věrné přátele a vhodíme je do kontejneru. Tím akce končí, účastníci se rozcházejí a zpoza rohu vychází do té doby skrytá Řetězka a vrhá se do kontejneru.

Pokud by nějaké skupině potenciálních účastníků pochodu nevyhovoval stanovený termín, je možné vyjednávat o jeho změně. Sledujte tyto stránky.

Il est fou, Agnan!

Le jardin de son oncle qui était plus grand que le chapeau de sa tante.

Čímž chci říct, že stačilo zamávat platební kartou a přišel Le Pere Noël s vánočním dárkem: Malým Mikulášem v originále. Le petit Nicolas. Neříkejte, že se vám v dětství nedostala do rukou knížka Mikulášovy patálie. U příhod Mikuláše a jeho kamarádů se báječně bavím i dnes. Ba co víc, já je umím téměř nazpaměť.

A tak otevřu knížku a s překvapením zjišťuju, jak dokonale umím francouzsky: "Protože pořád říká: Podívejte se mi do očí! No a v polévce jsou taky oka." To jsem přeložil z originálu. Jako živé! Čte se mi to velmi lehce, narozdíl od Tři mušketýrů, které jsem začal v originále číst před měsícem a pořád ještě jsem u Tří darů otce d'Artagnana.

Jen jednoho se bojím. Abych se na Mikulášovi nenaučil francouzsky víc než je zdrávo. Aby mi ty fráze nepřešly do krve. Abych pak jednou na poradě nevstal a nonšalantně nepronesl: Řekni to ještě jednou a dostaneš do nosu! Protože pak by mě zachránilo jen to, že přiběhne dohlížitel Polívka, celý rudý, a zazvoní konec přestávky.

Manifestace vysokých škol

Dnes (3. prosince) 13:30, Praha, sraz před stanicí metra Malostranská

Pozvánka na manifestaci

Trasa pochodu

Vyjádření Studentské komory Rady vysokých škol

A všude tolik zášti, až to smrdí

Jsem citlivý chlapec. Ano, v nadpisech posledních pěti článků na Chininu je pět vykřičníků, ale jsou to vykřičníky citlivé. Když se v Pikové dámě Heřman zastřelí, rozpláče mě to. Včera se zastřelil třikrát, dneska ráno dvakrát.

Ve své citlivosti se nebráním zábavě, ba ani té nevkusné. Obhrouble a poťouchle komentuji pseudomoudrosti Lidových novin a dělám i horší věci. Dnes se například navezu do White Doga kvůli jeho článku Chinaski - co mi na nich vadí. Článek je zařazený do rubriky Šlendrián, což přesně odpovídá, nikoli však textu rádoby kritizovanému, ale textu rádoby kritizujícímu.

White Dogovi totiž záští bělají klouby (oj, to jsem dnes vtipný). Text písničky 1970 označí za ultrastupidní a následně dílo tzv. analyzuje, podrobí důkladnému kritickému zkoumání. Což se vylučuje.

Teď budu děsně chytrý a děsně vážný. Kritik nechť si vybere: buď ať zkoumaný objekt prostě zavrhne jako břečku, kýč nehodný zkoumání a debatování, nebo ať jej zkoumá a debatuje, ale s vědomím (hyperchráněného) kooperativního principu. Čímž mám na mysli to, že kritik předpokládá, že kritizované má smysl, že o něčem vypovídá.

Odbočka: Klasický příklad kooperativního principu v rozhovoru: - Jak to jde Jiřímu ve škole? - Bývá dochvilný. Předpokládáme, že odpovídající spolupracuje a skutečně odpovídá na otázku (a usuzujeme, že to tedy s Jiřím nebude žádná sláva). Stejně tak předpokládáme, že Picasso maluje čtverečky proto, že se tím snaží něco sdělit, a ne proto, že neumí malovat kolečka. V takovém případě (v případě uměleckého díla) je kooperativní princip hyperchráněn.

Spíš než po verších, je vhodnější text písně (či báseň) posuzovat jako celek. Jistě, můžeme se vysmát autorovi verše "Tygře, tygře, žhavě žhneš", protože tygr přece nerozumí lidské řeči, oslovení se opakuje (jaká vata!) a upozorňovat tygra na to, že hoří, je čirý nesmysl. Takovéto výklady prostě zákonitě míří špatným směrem.

A tak tedy White Dog nepochopil, že rok 1970 je pouze symbolem všech těch roků v socialismu, nepochopil termín Husákovy děti, protože Gustavu Husákovi se holt v roce 1970 žádné děti nenarodily (a s despektem přidat před funkci prvního tajemníka ÚV KSČ jen, to už zavání ztrátou paměti), nevšiml si absurdního dorůstání Husákových dětí do Kristových let a zcela mu uniklo, že fráze a tlachy jakej pán, takovej krám, nehas, co tě nepálí, co můžeš, sleduj z povzdálí jsou uvozeny veršem naši mi vždycky říkali.

Podstatou White Dogova příspěvku je prosté sdělení: Nemám rád Chinaski. Není třeba takové sdělení zdůvodňovat. Ale když už, tak by ty důvody měly být pádné a srozumitelné. A ne vycucané z prstu a kulhající na obě nohy, které si namohly při procházení webu Českého statistického úřadu.

Text písně 1970 jistě neaspiruje na Nobelovu cenu za literaturu. Ale zrovna v tvorbě kapely Chinaski jej považuji za jeden z těch hlubších. Je to povzdech těch (a nad těmi), kteří prožili mládí v socialismu, naučili se být pasivní a nevybočovat z řady. A ta lhostejnost k okolí jim vydržela až do dneška. A že je to sakra silný ročník.

Je to snad málo na jednu pitomou písničku?

Výměna zdroje

Dnešní příhoda mého kolegy, který se mimo jiné stará o hardware.

Stalo se tu jednomu pánovi, že zdroj v jeho počítači přestal být kompatibilní s NOSMOKE.EXE, a tak se s mým kolegou dohodl na výměně. A že prý ať se neobtěžuje, že ten nefunkční zdroj sám vymontuje a přinese. Kutil.

To také udělal, leč kolega tu v tu chvíli nebyl, a tak tady nechal zdroj ležet. Takový obyčejný zdroj. Vede z něj spousta napájecích kabelů. Spousta stejných napájecích kabelů. A pokud do hardwaru trochu vidíte, tak víte, že je jedno, který kabel kam zapojíte, pokud do sebe konektory pasují.

Kolega přišel a podlomil se v kolenou. U zdroje totiž byl lísteček se vzkazem: Pro jistotu jsem popsal výstupy. A u každého kablíku byla nalepená cedulička. Harddisk, žlutým doprava. CD-ROM, červeným doleva. A tak dál.

No co, nemusí všichni vědět všechno a i stejně vyhlížející kabely mohou mít různé účely. Dotyčný asi ještě netuší, že dostane nový zdroj, s novými kabely, bez ceduliček. A to jsem na něj pak zvědavý, na fyzika.

Kolejní rada: Případ uzavřen!

Pokud spolu se mnou sledujete příběh gaunerské kolejní rady na jedné brněnské koleji, mám pro vás dobrou zprávu. Kolejní rada už není.

Pro připomenutí: Upozornil jsem rektora Zlatušku na podvody při volbě kolejní rady, má žádost o prošetření doputovala na Útvar kontroly MU, odkud mi přišel velmi svérázný dopis, a dnes jsem se konečně dozvěděl výsledek kontroly:

Šetření průběhu voleb bylo ukončeno 18. 11. 2003 a v plném rozsahu potvrdilo skutečnosti, které jste uvedl ve svém podnětu z 29. 10. t. r. S ohledem na výsledky šetření byl případ postoupen k dořešení paní prorektorce Gregorové, která v rámci své působnosti rozhodla, že volba kolejní rady, konaná dne 29. 10. 2003, je neplatná, a nařídila konání nových voleb.

Občanská společnost se rozbila!

Tomu říkáte občanská společnost? Kde jsou ti aktivní jedinci, utvářející naše životní podmínky?

Kde jsou ty nadšenci, kteří v převlečení za jihočeské matky vymýšlejí logo pro naši sensační akci? Kde jsou ty hromady časopisů, ke kterým již nemáte citové vazby? Kde jsou ti odvážlivci, kteří jsou ochotni (aspoň na Vánoce) udělat dobrý a veselý skutek?

Já se tu snažím, pachtím, připravuju vystoupení patnáctičlenného orchestru, se kterým se budu muset v mém omezeném pražském čase několikrát sejít, abychom nazkoušeli nějaké ty vánoční koledy, protože náš happening před Řětězčiným domem musí mít odpich a šmrnc, a vy nic?! Ani nenapíše, že byste rádi přišli, ale musíte se cpát cukrovím?

A když už jsme u těch osobních výtek, jestlipak víte, že jsem dosud neobdržel ani jednu žádost o rozhovor?! To ENimENa nezajímá, jestli konzumujeme stejné drogy, slečnu z Neratovic v noci nebudí ze spaní, že neví, jestli jsem na gymnáziu nezažíval podobné příhody, Adamovi Javůrkovi je fuk, co zrovna poslouchám? Dvacetjednička je hluchá k tomu, co si myslím o papežovi? Ani Jiří Bureš se nezeptá, proč mám datum publikování na stejném místě jako 15 % významných českých blogů?

Tady už skutečně nezbývá než parafrázovat kolegu Howadoora: Ach, pán tomu říká občanská společnost... Pán je tak trochu prase.

Stávka!

Můj život jde ze stávky do stávky.

Přiletím do Ženevy, ubytuju se na ubytovně - bum! Uklízečky stávkujou.

Přiletím do Londýna - bum! BA stávkujou. Samozřejmě, že jsem letěl s BA.

A dneska: autem nedojedu ani ke kostelu, zácpa se během pěti minut ani nepohne, tak to otáčím, že se pokusím projet spodem, a další zácpa, i když už je to tu maličko lepší. Místo pěti minut jsem do práce jel tři čtvrtě hodiny.

Důvod? Bum, chci říct stávka. Tentokrát spojená s blokádou silnice. Jako kdyby někoho zajímalo, že tu ochranka pracuje za 1300 euro měsíčně, na několikaměsíční smlouvy a bez zdravotního a sociálního pojištění. To ta Francie musí sousedit zrovna se Švýcarskem?

Jihočeské matky! Chceme víc časopisů!

Žádáme všechny o pomoc!

Zatím se podařilo shromáždit (update 1. 12. 2003 11:18):

4x Cosmopolitan

1x Elle

3x Premiere

15x Rolling Stone

Chybí nám Maxim, Esquire, Quo a další! Neříkejte, že nemáte! Pokud se vše podaří, bude hození časopisů přes plot vrcholem vánočního happeningu, na kterém budou amatérští hudebníci hrát koledy! Jedinečná akce!

Pokud plánujete svou účast (akce proběhne v Praze), dejte prosím v komentáři vědět, jaké termíny vám vyhovují. Štědrý den dopoledne? Den předtím večer? Dřív?

Novinky na bloguje.cz

Artur je teď zaneprázdněný taháním psa od myších děr, takže se ujmu role průvodce já. Jaké novinky tu tedy máme?

Oddělení menuizovaných příspěvků od ostatních odkazů

Kromě <$BlogLinks$> (generování všech odkazů) nyní můžete používat i dvě nové značky:

<$BlogLinksPosts$> generuje odkazy na články, u kterých jste si zatrhli "Umístit příspěvek meziodkazy v menu"

<$BlogLinksPerm$> generuje odkazy, které zadáváte ručně přes rozhraní bloguje.cz (položka odkazy, ankety)

Číslování komentářů

Konečně můžete mít komentáře pod jednotlivými příspěvky očíslované. Stačí použít <$BlogCmtNum$> v sekci <Comments>.

Datum a čas u komentářového RSS

Ano, dovednostem se meze nekladou, zpaktujte komentáře všech svých blogů a seřaďte si je podle času! Vy nemáte víc blogů? No, ehm, tak si nějaké založte! Čas najdete v title v hranatých závorkách.

Příjemnou zábavu s bloguje! :-)

Jihočeské matky dětem + flashmob! (update)

Adventní sbírka. Nejste jihočeská matka? A komu to vadí?

MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé usmrkané děti!

(Ticho.)

MATKA (vyndá z šuplíku časopis a podává jej oběma rukama TONIMU. S velkým gestem): Jdi!

(Opona.)

Nestačili jste přispět do sbírky "Národ sobě"? Nezoufejte. Národní divadlo sice stojí bez vaší pomoci, ale dnes můžete přispět na něco jiného.

Princip sbírky je jednoduchý. Prohrabte se svým archivem časopisů, vyberte nějaké obzvlášť vypečené kousky, které už znáte nazpaměť, a věnujte je potřebným!

Na adresu jimade@centrum.cz pošlete seznam časopisů, kterých byste se rádi zbavili: název, číslo a ročník. Zájem je zejména o časopisy Cosmopolitan, Esquire, Maxim, Bravo Girl, Elle apod. Výtěžek akce bude před Vánoci předán Řetězce, kterou tímto nádherným solidárním gestem zcela jistě dojmeme k slzám!

Snaha se počítá! Nemysleme jen na sebe! Jsou Vánoce!

Update 1: Předání proběhne formou flashmobu. Dav se ve stanovený čas shromáždí před řetězčinou rezidencí a za zpěvu koled hodí časopisy přes plot.

Update 2: Nevěřte Řetězce (v komentářích), že o časopisy nemá zájem. Cituji z jejího blogu: Kdybyste nějaký (časopisy - pozn. red.) vyhazovali, můžete se stavit u nás a hodit je přes plot.

Update 3: 28. 11. 16:09, pět hodin po vyhlášení akce, máme již 19 časopisů!

Nejpodařenější rubrika Lidových novin

Akademie. Už od svého vzniku mě dokáže spolehlivě pobavit.

Do Akademie přispívají mj. vysokoškolští studenti. Jejich půvabné články rozdávají moudra na všechny strany. V každém z nich se totiž zcela vážně tváří, že jejich osobní zážitky platí pro všechny. Že to, co se děje u nich na koleji, se každý týden děje na všech kolejích.

Ale jsou mezi autory i tací, kteří prohlédli. V tom případě se dozvídáme děsivé hospodské příběhy o tom, jak to chodí na jiných školách.

Třeba jistá studentka FF UK se v článku o knihovnách domnívá, že "u informatiky si student vystačí pouze s poznámkami", protože knihovny nepotřebuje nebo mu knížky vknihovnách nevyhovují. Sděluje nám šokující zprávu, že českých manuálů vychází "málo a v žalostném překladu". "Programátor tak nahlédne maximálně do fondů diplomových prací", dozvídáme se.

Ba co víc, "jednotlivé knihovny Univerzity Karlovy jsou sice útulné [...], ale vládne v nich tabu na téměř jakékoliv využití informačních technologií". Jak šokantní!

Jaromír Novák osvětluje, jak dostudovat: "S dobrou diplomovou prací a její obhajobou nemusíte u státnic říci pomalu nic, a máte titul v kapse." Inu, není škola jako škola, Jaromíre.

"Čím déle budete na diplomové práci dělat, tím bude lepší!" No jo, u nás na sídlišti stavěli samošku pět let, a pak byla nejlepší na okrese...

J. Novák je pochopitelně velmi všímavý: "Vypozoroval jsem, že všichni, které znám, vypracovali diplomovou práci v podstatě až po dokončení její praktické části." Sice jsem smysl nepochytil, ale Novákovi uděluji čestné vyznamenání Malý pozorovatel.

Jak si najít vhodné téma své diplomové práce? Ani tady se radami nešetří: "Samotné obíhání fabrik většinou nestačí," lakonicky konstatuje autor.

V jiném článku nás Jakub Vavruška informuje o tom, že "většina škol má studium rozdělené do dvou cyklů". A v nich se asi studenti cyklí a cyklí. Abyste si snad nemysleli, že se Vavruška neumí vyjadřovat - on je logik: Výhodou volnosti při sestavování rozvrhu je podle něj to, že většina přednášek má nepovinnou účast.

"Na velkých školách vede obvykle přednášky docent" - no jo, ale co na malých školách? Docentík?

Nebo tohle moudro: "Kredity se udávají v minimálním limitu. Pokud musíte například splnit patnáct kreditů za semestr, znamená to, že si zapíšete přednášky a zkoušky za tolik kreditů, abyste dosáhli kýženého počtu." Kreditní systém jak na dlani.

Pilné studentky si přepočítávají kredity pod kolejní peřinou, dává Vavruška na závěr radu, jak úspěšně studovat.

Co dál? To mlha oku zahaluje...

... a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná! - prokletí!

Marigoldův komentář o mém "značném posunu v kvalitě literárního projevu" a proměně "viditelně mírně neohrabaných zápisků" v "prakticky literární skvosty" mě opět vede k úvahám o nutnosti něco s Chininem udělat. Čímž nemyslím vydat jej knižně.

Krok stranou: Když už jsme u toho Marigolda, až dnes jsem pochopil, proč chodil po Ženevě v poněkud netradiční košili barvy boloňské omáčky.

Už dříve jsem potichu a nenápadně, a tedy i bez větších protestů ze stran p. t. čtenářstva, opustil ideu deníčku. Psát si deníček je blbost. Každodenní příhody jsou po čase nudné, k nečtení a k nepsaní.

Snažil jsem se přejít do úrovně glos, osobních postřehů, názorů. Jenže témat, která by se mi zdála dostatečně zajímavá a dostatečně kontroverzní, není mnoho. A já trvám na časté (tj. minimálně denní) aktualizaci. A když už se objeví něco, co by opravdu stálo za sledování, týká se to obvykle jen úzkého (zasvěceného) okruhu čtenářů.

Kdysi jsem veřejně prohlásil (ale teď to bohužel nejsem schopen dohledat, a tudíž neručím za doslovnost), že bych byl nerad, abychom jen zveřejňovali své deníčky bez jakýchkoli literárních ambicí. Stalo se. Ale nemusím být u všeho, že. Tudíž jsem se rozhodl Chinin a) ukončit, b) předělat.

Na ukončení teď nějak nemám žaludek a na předělání nemám čas. Chci říct: štěkám a jedu dál.

Ale dlouho nepojedu. Zůstanu asi u Kulturníčku a rád bych si vyšetřil trochu víc času na gramec, ale potřebuju od ledna rozjet tři větší projekty. A to už by literární úroveň Chininu silně pokulhávala za nároky, které na něj kladu.

Je mi to tak trochu líto. Ale tento můj čtvrtý vážný pokus o časopis mi dává naději, že ten příští, pátý, má alespoň nějakou šanci na úspěch.

Pojďte dál, milí jehovisté

Vděčné téma, že? A takoví to jsou slušní lidé. A já je tak zmátl.

Přišli, upřeně na mě hleděli, Strážnou věž mi nabízeli. Že přijdou ještě jednou, slibovali. A pak ten smutek a zmatek v jejich očích, když jsem zavíral dveře. Až teprve večer mi to došlo.

Rada pro dnešní den: Až u vás zazvoní jehovisté, dejte si pozor, abyste na sobě neměli tričko s nápisem Jesus...

Problémy s Ježíškem

Realita: Na Vánoce je třeba nakupovat nejlépe půl roku dopředu.

Vltava.cz se mnou prostě odmítá komunikovat, a tak jsem zamířil na Kosmas.cz, naházel do košíku patnáct knížek a s myšlenkou na to, že se jistě ještě objeví nějaká další, kterou nutně potřebuju, jsem si košík uložil pro příští časy.

A vida - očekávání se naplnilo, Paseda vydala osmý svazek Holanových Spisů, jdu si ho přihodit do košíku a kolega Kosmas mi suše sděluje, že pět z mých vybraných titulů již není skladem.

To si nemohli zajistit před Vánoci větší skladové zásoby? Znamená to, že už knížky do Vánoc nebudou? Mám teď honem skoupit aspoň ten zbytek, nebo mám vyčkat a případně se dočkat toho, že si nakonec nekoupím vůbec nic?

Příští Vánoce se na knížky vykašlu a budu kupovat teplé spodní prádlo. Toho je všude dost.

Soutěž: 5. kolo

Tentokrát půjdeme ke kořenům a vyvrátíme jistá dobře známá fakta...

"Tak osud tluče na dveře," řekl Ludwig van Beethoven o začátku své 5. symfonie, které se dnes často říká Osudová.

Praví pověst. Ve skutečnosti není známo, že by Beethoven něco takového řekl a ona symfonie nemá své kořeny v nějaké osudovosti, ale trochu jinde. Ale byl žil kdys kdes muž, který prohlašoval, že onu větu od Beethovena slyšel. Ovšem dotyčný byl notorický lhář...

Otázka: Jak se jmenoval?

Bonusová otázka: Kde je tedy třeba hledat, abychom správně pochopili (či interpretovali) Pátou symfonii? Neboli, z čeho hudebně vychází?

Své odpovědi posílejte na bravissimo@centrum.cz do pondělí 8. prosince.

Novinka, čokoláda a překvapení v jednom

Buďme invenční. Být invenční, to vyžaduje odvahu. Sebeodhalení. Sebemrskačství. Co to je? Asi něco jako rozžvýkat studený hamburger v přímém přenosu.

Jak známo, všechno už tady jednou bylo. To ale neznamená, že nemůžeme vymyslet něco, co tu ještě nebylo. Překvapivé?

Tak jinak: Vezmeme něco, co tu už bylo, a zcela invenční modifikací to změníme na něco, co tu ještě nebylo. A uděláme to tak, aby někdo mohl říkat pche, to už tady bylo a někdo jiný mohl říkat téda, to je ale novinka, to musím taky blognout! Pořád nic?

Vezměme konkrétní příklad. Něco, co tu už bylo: Rozhovor s bloggerem. Teď invenční modifikaci: Nechť je blogger skutečný. A víte co? Když už, tak už: Ať jsem to já! Zbytek už je čistě na vás. Máte jedinečnou šanci zveřejnit na svém blogu rozhovor se mnou. Vaše chic otázky očekávám ve vzkazníku. :-)

Soutěž: Řešení 4. kola

To se nám ale urodilo soutěžících! Tak doufám, že vydržíte, holoubkové...

Správné odpovědi:

Walter, Evička - Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští
Mícha, Háta - Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Herodes, Salome - Richard Strauss: Salome
Chrudoš, Krasava - Bedřich Smetana: Libuše
Figaro, Bartolo - Wolfgang A. Mozart: Figarova svatba, ale též Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský

Ukázalo se, že mezi vámi dřímou opravdoví operní znalci, takže jsem tentokrát rozdal bodů, až to hezké není.

Tři body získali: DaveSil, Halava, Demagog, Nikita, Laura a Ťoma. Dva body získal Tibor.

Pořadí po 4. kole:

1. místo (8 bodů)
DaveSil

2. místo (7 bodů)
Hlava

3. - 9. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles, Demagog, Nikita, Laura, Ťoma

10. místo (2 body)
Tibor

11. místo (1 bod)
JiMo

POZOR! Mimořádné kolo soutěže stále pokračuje!

Přijede nás navštívit vládní Mareš!

Jaká pocta, jaká čest! Sám ó velký ó místopředseda té legrační české vlády se na nás přijede podívat. Lépe řečeno, my se půjdeme podívat na něj. Taková jako exkurze.

Holešovičky, léto 2003. Kolem nás pobíhá chlápek s kamerou na rameni a snaží se přesvědčit proděkana Sedláka, že ho nutně potřebuje do večerních zpráv (Sedlák se nechá ukecat, a pak ve zprávách stejně není).

Limuzína. Už jede! Petr Mareš se přichází přesvědčit, co zůstalo ze zatopeného zkapalňovače hélia. Vítejte, pane místopředsedo, tady jsme si dovolili, jestli se neurazíte... Ó ne, děkuji, mám vlastní, vysvětluje Mareš a z limuzíny už vybíhá poskok s vládními holínkami.

A teď přijede Mareš do Cernu. Přiletí speciálem? Bude mít zase vlastní gumáky? Prý se s ním můžeme setkat v Glass Boxu v hlavní budově. To jako tam v tom velkém akváriu? Budeme ťukat na sklo a sledovat, jestli Mareš reaguje na zvuky? Můžeme si přinést vlastní krmení nebo se bude nějaké prodávat na místě? Co když bude chtít mít proslov? Bude ho přes to tlusté sklo slyšet?

Třeba nám přijíždí oznámit, že v důsledku nutných škrtů v rozpočtu se chystá i snížení podpory Cernu. Ano, pokud to ještě nevíte, jsem tu placen z peněz českých daňových poplatníků. Třeba řekne: Teď se rozpočítáme a každý druhý domů. Marš dělat vědu v Čechách za průměrnou mzdu!

Ale nejspíš míří k jezeru. Úspěchy Unie svobody skvěle harmonizují s temně depresivním Ženevským jezerem těchto dnů. Vyvalí se vlny zdola, roztáhnou se v šírá kola, a na topole podle skal zelený Majzlík zatleská.

Vytvoření Velkého Pořádku

Začíná to vždy nevinně. A hele, papír. Neměl bych ho někam založit?

Včera večer opět: A hele, tři papíry. Dva jsou na vyhození, ale tenhle je důležitý. Neměl bych ho někam založit? Strčíme ho do šanonu, vysvětluju Ludwigovi, který přiběhl asistovat.

Mé přestěhování do Ženevy s sebou přineslo likvidaci velkého stohu již nepotřebného papírového archivu. Výsledkem jsou čtyři zcela prázdné šanony a jeden naplněný tak z poloviny.

A tak tedy sahám po tom pátém a ukazuje se, že v něm kvůli tomu nalezenému papíru musím vytvořit podsložku. A v tom okamžiku se stane, co se stát nemá. Oči se mi zamlží, hledím do dáli, hruď se mi dne nadšením.

Akce Velký Pořádek! zvolám a Ludwig se raději běží schovat do vany. Ze všech možných koutů vytahuju všechny možné papíry, řadím je podle data a důležitosti, kategorizuju, vytvářím hromádky, slučuju je, dělím je, z děrovačky se už skoro kouří, a najednou - zvadnu. Nadšení vyschlo, je pozdě, chce se mi spát. Ještě včera docela uklizený pokoj je zanesený papírem.

Pečlivě sklidím osm hromádek z postele a položím je na zem k těm zbývajícím šestadvaceti. Na zítřek už mi zbývá jen rozhodnout u každé hromádky, do kterého z pěti šanonů ji zařadím. Pak si šanony pěkně vyrovnám na poličce a budu spokojený.

Ale dobře vím, že je to omyl. Že se mi zítra nebude chtít, že ty hromádky budu přelézat,obcházet, přeskakovat a přesouvat ještě několik týdnů, než mě zase popadne amok. Ale co, zhasnu a jdu spát.

Těžko říct, co se v té noci dělo. Snad byly myši obzvlášť drzé, snad nakupené papíry vytvářely fiktivní krajinu vhodnou pro partyzánské akce... Ráno jsem se už se svými hromádkami neshledal.

Všechny ty důležité papíry byly zmuchlané, potrhané, oškubané, rozdrápané a pomíchané, a celá ta směska byla rovnoměrně rozprostřena po celém pokoji. Jako kdyby napadl papírový sníh.

Než to začneš vyhazovat, zavrtěl se mi u nohy kočičí ocásek, nemohl bys mi dát nažrat?

Z piety jsem si na poličce vyrovnal svých pět prázdných šanonů.

Vltava neteče

Před nějakým časem jsem poslal na Vltavu.cz dotaz a odpovědi jsem se nedočkal. Na webu tvrdí, že prý na dotazy odpovídají okamžitě, nejpozději do druhého dne, tak jsem je za týden urgoval - a zase nic. Ani ten Petr Král, vedoucí oddělení pro spokojenost zákazníků, se neozval.

A dneska už mi Vltava hlásí jen Cannot find server. Že by zavírali krám? Ale já si chtěl nakoupit na Vánoce! Kdo jiný by mi asi nadělil dárky, když ne já sám?!

Už fakt nechci být vizionář

Když jsem loni v září vystoupil na jedné konferenci s tvrzením, že web je k ničemu, jedním ze čtyř mých hlavních argumentů bylo tvrzení, že nelze věřit tomu, že dnes zveřejněnou informaci někdo časem neupraví. Tedy že se může stát, že to, co je dnes na webu, tam za týden nebude, a oficiální zdroje budou tvrdit, že to tam nikdy nebylo, případně tam bude něco jiného a oficiální zdroje budou tvrdit, že to jiné tam bylo od začátku.

Koukali tam na mě jak na blázna, Bubenko a spol. No - a stalo se. Bílý dům poupravil svou starou tiskovou zprávu, aby odpovídala dnešní realitě. Že bych snad měl nějaký pocit zadostiučinění, to tedy opravdu nemám.

Update - odkazy: Different Strings (via Lupa).

Bruslil jsem a nezabil se!

Své brusle Botas, rok výroby asi 1986, jsem po letech směle nasadil a vyrazil na led. Hvězdou stadionu jsem sice nebyl, ale ani jednou jsem nespadl!

Nějaký chytrák si vymyslel, že půjdeme bruslit na stadion v centru. Každý to najde, je to naproti Alligru, nelze to minout.

Když jsem to minul poprvé (přehlédl jsem odbočku doleva), říkal jsem si, že se to stává. Ostatně kvůli tomu jsem přece vyrazil o půl hodiny dřív, abych se pěkně projel po výpadovce na Lyon. Před dálnicí se mi ale ještě podařilo zahnout a soustava jednosměrek mě vtipně propletla do protisměru, ze kterého se ovšem do žádané odbočky nedalo uhnout, takže jsem se propletl městem, našel ulici, kterou jsem jel poprvé a vyrazil znovu.

Hle, odbočka vlevo! No, nebyla to ona, měla to být až ta padesát metrů za ní. Tentokrát mě jednosměrky zmátly natolik, že jsem ty zklidňovací kolečka musel udělat dvě, než jsem trefil na "svou" ulici. První odbočku vlevo ignorovat, správně, a do druhé zabočit!

Nestačilo to. Byl jsem blízko, ale ještě o jednu ulici vedle, a opět na nějaké výpadovce k dálnici. Dojel jsem na nesmyslně rozkopanou křižovatku, kterou jsem nebyl schopen pochopit, ale protože byla prázdná, směle jsem ji překřižoval a dostal se do ulice, ve které jsem měl být. Nalevo Alligro, napravo Centre sportif, šup na parkoviště, mám jenom 15 minut zpoždění.

Zaparkoval jsem, popadl jsem brusle a vlezl do haly pro pétanque. Aha, asi to bude ta vedlejší hala. Tenis, horolezci, sakra, copak tu není zimní stadion? Bloudil jsem z haly do haly, až jsem konečně zahlédl tribuny - tam bude stadion! Kolem prosvištěly stíny. Oj, tady se bruslí nějak rychle... S bruslemi na rameni jsem se šel prohlédnout cyklisty...

Kašlu na to, hodil jsem brusle do auta, a pak jsem si všiml, že je tu ještě jedna hala, trochu dál. Ale s bruslema tak už nejdu, nejsem magor. Došel jsem k bazénům. A za nimi, půl kilometru od mého auta, stál zimní stadion. Vrátil jsem se k autu, přeparkoval jsem, a za chvíli už jsem byl na ledě. Celkový čas: Hodina a půl. Osobní rekord.

A že jsem kdysi zastavil tak daleko od tlačítka, kterým se otevírá závora na parkovišti, že jsem musel z auta vystoupit, dávám si od té doby záležet, abych zajížděl vždy co nejblíž. Včera jsem při vyjíždění byl tak blízko, že se se mnou rozloučilo zpětné zrcátko. Viselo jen na vlásku, a tak jsem jel s pravou rukou na volante a s levou rukou vystrčenou z okýnka, přidržoval jsem zrcátko, aby neodpadlo úplně, a nouzově jsem zastavil na stezce pro cyklisty.

Ještě že mám tu lékarničku! Tlakovým obvazem přivážu zrcátko k autu a bude to. Že jsem ale výrazný technický vtip, začal jsem nejdřív zkoumat, co se vlastně ulomilo. Ukázalo se, že nic. Zrcátko jsem nasadil, zacvakl, a tvářilo se, jako by mu nic nebylo. Inu, vot technika...

Procházka po blozích

I uplynul zase nějaký čas a já dospěl k tomu, že je třeba aktualizovat sloupec -čtu-. To je ale pracné, neb se musí do šablony, furt nějaké http, tečky a lomítka, prostě děs.

A přece existují blogy, které čtu pravidelně a nedočkavě, i když tam vpravo yat9m ještě nejsou uvedeny.*)

* Milí čtenáři, v době, kdy byl tento příspěvek psán, měl Chinin pravý navigační sloupec, ve kterém byly pod nadpisem -čtu- seřezeny odkazy na blogy, které pravidelně čtu. Pokud tam dnes tento sloupec není, což je vysoce pravděpodobné, pokud je zrovna rok 2005 či vyšší, jistě si ho tam dokážete představit. Důvěřuji vám.

Update 2005: Kdybych to neříkal. Teď je to vlevo pod Odkazy.

Vrátil jsem se k blogu ENimEN, jež je psán s citem a láskou k zelenému listu, nadmíru povrchně a s dostatečným nadhledem, prostě je to blog jako bok, teda blug jako buk.

Vrátil jsem se k Peachovinám 2, které sice kvalitou kolísají, ale pokud se vydaří počasí, jsou ještě vtipnější než ENimEN. A proč si to nepřiznat, vtipnější než Chinin. No, to jsem trochu přehnal, ale budiž.

A konečně jsem objevil Howadoora na cestách, jehož literární a svalové ambice se vymykají běžným blogům. Poetické čtení.

To jsou tedy mí tři nejnovější favorité. A abych nezapomněl, řetězka začala po nějaké době zase psát tak, že se to dá číst.

Sázka o láhev šampaňského

Nevěřili byste, jak rád se vsázím, když vím, že mám pravdu.

Na hodině francouzštiny jsme se nějak dostali k tomu, co vlastně znamená Cern. Pokud nevíte, Cern je zkratka, měl by se psát CERN, a kromě oficiálního názvu má ještě neoficiální název, který je známější a pravdivější, ale já jsem v tomto ohledu zavázán mlčenlivostí a nemohu vám ho prozradit.

My svišti totiž pořád nesmíme něco říkat...

I stalo se, že učitelka neprozřetelně pronesla, že C je od slova centrum. Není, povídám jen tak mimochodem.

Ale původně bylo, kontrovala učitelka. Není a nikdy nebylo, povídám už zcela vážně. A tak jsme se naučili nové sloveso sázet se. A protože C skutečně neznamená centrum, alébrž radu, tedy conceil, stal jsem šťastným majitelem láhve šampaňského. Pravého, pochopitelně. Brut.

Pták ohnivák

Nebojte, nehodlám se tu ztrapňovat převyprávěním pohádky O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Zvlášť, když se Stravinský s Erbenem moc nekamarádili.

Jak jinak si vysvětlit, je ruský Ohnivák má s tím českým máloco společného?

Aby bylo jasno: Včera jsem opět zamířil do Victoria Hall na koncert Orchestre de la Suisse Romande. Na programu byla nejen suita Pták ohnivák, ale také Debussyho díla. Jak známo, OSR je na Debussyho přeborník.

Tentokrát jsem z pochopitelných důvodů jel autobusem. Přiznávám, zvažoval jsem jízdu autem, ale byla taková mlha, že jsem sotva dojel z práce domů.

Autobus mě vyhodil na nějakém náměstí, já zaregistroval dvě slušně oblečené divky a rozhodl jsem se jich držet, neboť mě jistě zavedou až k Victoria Hall. Šel jsem tedy za nimi, musel jsem zpomalit, abych se nepředběhl, jenže ony ještě víc zpomalily, a pak ještě víc, až se nakonec jedna z nich na mě otočila a zeptala se: Éé, ekskyzemoá, éé ž šerš.... al...

Viktorja hal? Ž šerš osi! zvolal jsem radostně, z francouzštiny jsme přešli do angličtiny a radostně se vydali hledat koncertní sál společně, což se nám vzápětí díky mé pronikavé paměti podařilo (pamatoval jsem si totiž jméno ulice i číslo orientační).

Dirigoval Rafael Frühbeck de Burgos, který vypadá jako Nicolas a diriguje velmi podobně jako já, čímž si získal mé vřelé sympatie. Já si zase užíval všech těch kotlů a bubnů a činelů a trianglů mírou Lebesgueovou, chci říct vrchovatou. Pořád mi ale vrtalo hlavou, na co jsou tam připraveny ty dvě mycí houby?

Mycími houbami se podloží tamburínka, aby pěkně pružila při pianissimu! To jsou věci, panečku, to jsem "v zákulisí"!

Na koncertě se pochopitelně sešla celá ženevská souchotinářská smetánka, až Maestro Rafael jednou málem vzteky zlomil taktovku, když se snažil udržet impresio atmosféru mezi dvěma větami Moře, a posluchači se mu za to odvděčili půlminutovým sborovým kašlem.

Z koncertu jsem odcházel úplně ovíněn. Závěr Ptáka Ohniváka na mě působí vždy ohromně pozitivně, je to velmi povznášející - jak se ta fráze opakuje vždy silněji a slavnostněji... Prostě je mi z toho moc dobře.

Mimochodem, bylo to potřetí, co jsem slyšel Ohniváka živě, ale teprve poprvé, co jsem byl schopen název díla správně vyslovit. Aspoň k něčemu mi ty lekce francouzštiny jsou.

Ceny tuhle, ceny tamhle

Že je ve Švýcarsku a ve Francii spousta věcí dražších než v Čechách, to chápu. Dokonce chápu, že některé věci stojí stejně tady i tam. Ba co víc, dá se zvyknout i na to, že je tu něco dokonce trochu levnější (kvůli DPH).

Ale proč Češi zaplatí za cédéčko Davida Bowieho dvaapůlkrát víc než Francouzi, to mi opravdu uniká.

Otevřený dopis předsedy Rady vysokých škol poslanci Krausovi

V Praze 20. listopadu 2003

Vážený pane poslanče,

v příloze Vám posíláme prohlášení sněmu Rady vysokých škol. Toto prohlášení souvisí s Vaší iniciativou v rozpočtovém výboru, kterou se pokoušíte odvést ze školství 430 mil. Kč.

Upozorňujeme Vás, že Rada vysokých škol se opakovaně snažila, a snad i úspěšně, mírnit razanci nátlakových akcí z řad angažovaných vysokoškolských studentů a velice nespokojených pracovníků vysokých škol. Jsme přesvědčeni, že vysoké školy dosud velmi odpovědně přijímaly zjevný rozpor mezi deklaracemi priorit a realitou v politických kruzích. Ani ten skřípot zubů jste zřejmě nezaslechl, když státem byly uhrazeny dluhy za špatné zastupování nás občanů u soudních dvorů.

Je-li uvážlivost a věcná argumentace reprezentace vysokých škol považována za slabost, musí přijít razantní odezva. Vaše osobní iniciativa hrubě poškozuje zájmy mladé generace, zejména pak té na vysokých školách.

Každopádně Vás naléhavě žádáme o písemné vysvětlení Vašeho návrhu. Rádi se s Vámi bezodkladně v této věci setkáme. Z médií jsme zjistili, že Vás k danému kroku pravděpodobně vedlo liknavé čerpání rozpočtu na kapitálové výdaje v roce 2003 v resortu školství. Zjistěte si, prosíme, potřebná fakta.

Příčinou dané situace jsou administrativní obtíže a procedurální otázky na některých ministerstvech, zejména pak mimo resort školství. Trestat školství, tj. v tomto případě vysoké školy, za těžkopádnost státní mašinérie a spletitost zákonů, je nevkusné a snad i zvrhlé, činí-li tak poslanec.

Myslíte, že nás těšilo, byla-li dotace na kapitálové výdaje pro rok 2003 uvolněna až na podzim? Jednali jsme, zlobili jsme se. Asi jsme tak činili moc potichu. Váš návrh má ale možná znaky geniality: dokončete systém zákonů a nařízení či vyhlášek v podobě, kdy již nelze vydat ze státního rozpočtu ani korunu. Deficit státního rozpočtu přestane být problémem. Školství, zejména pak vysoké, rovněž přestane být problémem, nebude pak totiž existovat.

Věříme, že tato vize je Vám přece jen vzdálená a Váš pozměňovací návrh v tichosti stáhnete. Do voleb možná část vysokoškoláků zapomene, že jste tento návrh podal, a opět budete moci úspěšně kandidovat.

Přesto od Vás očekáváme písemnou odpověď a prosíme, raději hned v těchto dnech.

Doc. RNDr. František Ježek, CSc.
předseda Rady vysokých škol

 

Prohlášení sněmu Rady vysokých škol

Karolinum, Praha 20. 11. 2003 v 11.30

Sněm Rady vysokých škol je na základě informací náměstka ministryně doc. Koláře silně znepokojen pozměňovacím návrhem poslance Krause v rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Pan poslanec navrhuje, aby částka 430 mil. Kč z kapitoly Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy byla převedena do kapitoly všeobecné pokladní správy. Sněm Rady vysokých škol se vážně obává, že případné přijetí tohoto návrhu by velice negativně ovlivnilo úroveň vzdělávací a výzkumné činnosti veřejných vysokých škol a zásadně tento návrh odmítá.

Taneční pokračují a já nestíhám...

Než se dostanu k vyprávění o svých úplně prvních tanečních (což jsem kdysi slíbil Hubovi a teď mě k tomu nutí Ministerstvo výživy), zrekapituluju, co se děje na mých současných tanečních lekcích v Ženevě.

Budiž mi každý středeční večer ponaučením, že bez stálé partnerky nemá cenu se něčeho takového účastnit. Němka přestala chodit úplně, Natálka vynechává dvakrát do měsíce, a protože jsem jediný, kdo nemá stálou partnerku, a protože cavalierek bez partnera tam je vždy několik, vždycky si jenom zakryju oči a s bratry Mrštíkovými zakřičím:

Sršáni! Jste na mě jak sršáni!

Poslední dvě lekce si mě ukořistila Madame Zpomalený Film. Už když se ke mně unyle šinula, bylo mi jasné, co z ní vyleze. Poznávací znamení: Zlomené ruce v zápěstí. Určitě ten typ znáte.

Výsledek byl katastrofický. Ne že by se snad nechtěla hýbat, ale než se rozhoupe k otočce, jsme o dvě doby pozadu. Rychleji, rychleji, povzbuzuju ji, ale vše je marné. S touhle dámou si rychlý jive nezatančím.

Tango už je lepší. Chytnu ji tak pevně, až mě brní ruka, a nemůže se nepřizpůsobit. A přesto se celé to estetické snažení snaží bojkotovat tím, že vysouvá zadek co nejvíc mimo svou osu. Myslí si snad, že je s tím vystrčeným zadkem elegantnější? Asi to bude mít nějaké hlubší kořeny...

Na pár lekcí jsme vyřadili čaču a zařadili paso doble, ale jinak jedeme stále po stejné linii: Nejdříve nasadíme naši originální jive sestavu, která již trvá asi tři minuty a nikdo ji není schopen dotancovat do konce, což učitele vůbec nevyvede z míry a hned přihodí další čtyři figury, aby nebyla nuda. Z toho jsou všichni vykolejení do té míry, že v dalších dvou tancích (tedy v čače a v tangu) už jenom opakujeme a jen málokdy se dostaneme k něčemu novému.

Ale hlavně: Chce to stálou partnerku! Nečte to tu nějaká tancechtivá dívka z okolí Ženevy?

Sehr gut

Nedávno jsem v Cernu přešel do (pro mě) nového projektu a mým spolupracovníkem se stal milý rusovlasý Brit William. Tihle Britové mají svůj specifický, tichý styl humoru, a navíc jsou světlou výjimkou mezi tou sebrankou tady, neboť bez zaváhání mluví anglicky v různých časech a jejich věty jsou tak rozvité a plné idiomů, že vlastně vůbec netušíte, co chtěli říct. A pokud jim snad náhodou porozumíte, musíte neustále hledat tu malou jiskřičku v jejich očích, která naznačuje, že to, co právě řekli, nemysleli až tak vážně.

Podobným stylem humoru oplývá Pavel Kolesnikov, který rozjíždí pozoruhodný blog s podtitulem "Řekněte Javě Ja!". Jablok.cz, který se oficiálně píše změtí velkých a malých písmen, sice přináší informace, kterým nemusíte až tak úplně rozumět, ale čte se to moc hezky a je za tím vidět kus práce. A pochopitelně tu zůstává i příslib příspěvků pro širší veřejnost.

Je po inventuře: Máme manko!

Manko je vážná věc. Asi budou padat hlavy.

Zpráva o inventuře

Ve dnech 17. - 19. listopadu 2003 proběhla inventura blogu Chinin. Naskladněno bylo 197 článků a 4752 zákazníků, tzv. čtenářů.

V evidenci skladových zásob byly zjištěny závažné chyby a nedostatky. Jedná se zejména o zcela chybějící zápisy z Anglie (červenec 2003), konkrétně:

• hotel a jeho podivnosti (minibar, postel, příhoda s platební kartou)
  
• Londýn a jeho podivnosti (West End, divadla, nákupy, metro)
  
• Bracknell a jeho podivnosti (obchody, cesty, The Ring, pošta)
  
• Heathrow a jeho podivnosti (stávka)

Další chybějící články jsou:

• vzpomínky na první taneční
  
• stěhování
  
• Řekni NE blogování, druhý příběh

Přestože byly tyto články explicitně či implicitně slíbeny, zákazníkům Chininu jsou soustavně upírány.

Dále je nutné napravit drobné nesrovnalosti v datování příspěvků z let 2000 a 2002, které jsou (zřejmě omylem) zařazeny do roku 2003. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že dosud nebyly zveřejněny poslední tři zápisy z roku 2000 a poslední zápis z roku 2002.

Blog Chinin nebyl shledán kódově validním.

Úroveň péče o zákazníka je obecně velmi nízká. Rozdělení rubrik je nevhodné, navigace je matoucí, vyhledávání nefunkční. Grafika působí depresivně. Na připomínky v knize přání a stížností vedení blogu nereaguje (z poslední doby např. dotazy: Jak bylo v Brně? Co ženevská opera?)

Navíc se v Chininu neustále mystifikuje. Zveřejňují se v něm fámy, rozhovory s fiktivními lidmi (naposledy s neexistující PhDr. Šiškovou), smyšlené příběhy. Zákazníci jsou tak manipulováni a velmi snadno uváděni v omyl.

Rozsudek

Zodpovědným osobám se ukládá, aby výše zmíněné nedostatky řádně napravily, a to nejpozději do 31. prosince 2003. Jinak se vystavují postihu dle vyhlášky o existenci a správě veřejných blogů, vydané Ministerstvem výživy dne 21. 4. 2003.

Proč má Chinin zavřeno

Inventura je vážná věc. Znamená zavřeno také skončeno? Čekají nás v budoucnosti jen samá pozitiva a sociální jistoty?

Když jsem byl malý, chtěl jsem být programátorem. Pak jsem trochu vyrostl a došlo mi, že je to hloupost, že nechci být programátorem, tedy alespoň ne tradičním programátorem. Přihlásil jsem se tedy na matfyz, což se ukázalo jako velmi dobrá volba, přestože jsem se pak na nějaký čas programátorem skutečně stal.

Jak jsem očekával, přišel den, kdy mě to přestalo bavit (bylo to v březnu 2000). Pár měsíců poté jsem programování pustil k vodě. Tím vším chci říct, že má programátorská zkušenost není nikterak velká. Přesto mi několik poznatků utkvělo v makovici.

Třeba to, že než člověk začne něco vyvíjet, měl by řádně popřemýšlet a ujasnit si předem, jak to všechno asi bude velké. Protože když to začne tak nějak plácat dohromady, nabalovat na malé jádro velké nesmysly, se kterými se původně nepočítalo, dopadne to špatně. A lepší než něco takového předělávat, je rovnou začít znova.

Nejsem dostatečně bystrý. Před psaním Chininu jsem řádně nepopřemýšlel a výsledkem je, že dnes už Chinin neumím přizpůsobit své představě. Takže je zavřeno a já s dovolením přemýšlím, co dál.

Lišák Pixy aneb kolik je v češtině množných čísel

Petr Staníček nastražil češtinářskou past, která parádně sklapla. Zdánlivě neprůstřelně totiž dokládá, že čeština má více množných čísel! Co na to Ústav pro jazyk český? Kvůli této mimořádné události jsem byl nucen přerušit inventuru.

Cizinci se nemohou naučit česky, apeluje Pixy na příslušné autority, aby zrušily přebytečná množná čísla. Celá akce je ale pochopitelně pouze provokací, aprílem, na který mnoho lidí naletělo.

"Je to skutečně úsměvné," říká PhDr. Věra Šišková z Ústavu pro jazyk český. "A přitom je vysvětlení tak prosté."

Čeština má skutečně jen jedno množné číslo. Nikoho z nachytaných ani nenapadlo, že by se o více množných číslech museli přece ve škole učit. Proč ale došlo k takovému zmatku? Proč říkáme dva muži, ale pět mužů?

"Základní číslovky jeden, dva, tři a čtyři mají zvláštní postavení. Fungují podobně jako přídavná jména, přidávají se k počítanému předmětu. Od číslovky pět se ale situace mění. Číslovky mají povahu podstatných jmen, ke kterým se přídává počítaný předmět. A pokud je číslovka v prvním nebo čtvrtém pádě, vyjadřuje se tento předmět ve druhém pádě."

"Zkusme to na příkladu věty: Přišli dva muži. Podmětem jsou zde muži. Ale: Přišlo pět mužů - zde je podmětem číslovka pět. Příčestí slovesa má tvar středního rodu. Tedy přišlo pět koho, čeho, mužů."

Co říci na závěr?

"Jedná se pouze o odlišnou vazbu počítaných předmětů na číslovky jeden, dva, tři a čtyři. O žádném dalším množném číslu nemůže být řeč. Pan Staníček jen mate českou veřejnost."

"Ovšem," dodává PhDr. Šišková, "to všechno je obsahem učiva druhého stupně základní školy."

Kdopak z velectěných čtenářů nemá řádně dokončené základní vzdělání?

Skončila doba hájení

Chinin má za sebou 100 dní a při této příležitosti vyhlašuje: ZAVŘENO - INVENTŮRA.

Za všechny gratulace, děkování, projevy přízně i soustrasti, podněty, náměty, shrnutí a vzpomínky předem děkuji.

Umíte definovat své požadavky?

Říkal jsem to tu všem. Neblázněte, na základě těchto požadavků se nedá naprogramovat rozumný systém, takhle se požadavky nepíšou! Ale nedali si říct. Tři naprosto zmatené stránky s pochybnou informační hodnotou byly odsouhlaseny, na můj požadavek k nim byla přidáno ještě šest odpovědí na otázky, které během půl roku nikoho nenapadly, přestože jsou jejich odpovědi naprosto klíčové pro celý systém, a začalo se pracovat.

Systém byl naprogramován, vržen do provozního testování a po dvou měsících testování přišel od uživatelů verdikt: To jsme ale nechtěli! My chtěli něco jiného! Jenomže pod těmi požadavky jste podepsáni vy, ne já.

Poučení pro příště? Až si zase budou sami psát požadavky, rovnou je smést ze stolu.

Soutěž: Mimořádné kolo

Zcela mimořádné kolo soutěže má i svá mimořádná pravidla.

Dnes se chodí na operu, ale dříve se chodilo do opery - tedy nikoli kvůli hudbě, ale spíše se ukázat, popovídat si se známými. Tento přerod se odehrál někdy ke konci 19. století a měl docela pádný a prozaický důvod, který jistě dokážete vysvětlit.

Ten, kdo první správně odpoví, získává tři body. Další v pořadí nezískávají nic...

A jako vždy: Na odpovědi se těším na e-mailu bravissimo@centrum.cz.

Ženevské žerty

Daleko od přátel, daleko od domova, se lidé mění. Z důstojných pánů se stávají vulgární puberťáci vděční za každou narážku...

Příběh první

Máme tu takovou e-konferenci těch, kteří žijí v Ženevě a mluví česky nebo slovensky - nebo polsky. Jak je komu libo, však se nakonec nějak pochopíme. Seriózní diskuse o tom, kdy a kam se půjde do hospody, se však náhle zvrtla.

To když na nevinně vyhlížející otázku odpověděla zcela nevinně jedna Polka:

- Moment, poszukam...

Co asi následovalo od Čechů neznalých polštiny?

- Jasne, poszukaj, poszukaj...

- Tak co, kde jsme prestali, poszukame?

- Ja myslim, ze uz meskas poszukanie...

 

Příběh druhý

Aneb i jemným nekro-humorem se tu častujeme.

- Hraje se tu Janacek, nepujdete nekdo?

- A co ten Janacek hraje?

- Katu Kabanovou. Listky jsou za 150.

- Za sto padesat franku? To je v cene asi i pivo a parky, ne?

- Podle ceny to vypada, ze bude Janacek dirigovat osobne, ale z toho bych mel strach, pac dedek uz dlouho nedrzel taktovku...

- Tak to byla fama, Janacek neprijede, ma nejake rizeni v Hukvaldech.

- No jo, zrejme dedictvi, takovy veci se tahnou roky...

Ludwig nese myš

Upozornění vydavatele: Tento článek není vhodný pro útlocitné osoby ani pro kojící matky.

$$OBR1910$$ Ta šmouha na fotce, to je Ludwig, který nese v tlamě myš. Lepší fotku bohužel nemám, protože Ludwig s myší je neustále v pohybu a můj fotoaparát jest nevalné kvality.

Myš na obrázku, to jenom hračka. Krev z ní neteče. Ale jsou i myši, ze kterých krev teče. Ludwig byl odmalička velkým lovcem. S úspěchem chytal a následně požíral mouchy, můry a pdoobnou havěť, která si kdy dovolila vletět na jeho území. Srazit mouchu v letu mu nedělá problém. Otřesená moucha je pak schopna sotva chodit a když se Ludwigovi zdá, že chodí málo, tak do ní šťouchá tlapkou, aby ji povzbudil. Moucha se tedy odplahočí o kus dál, což Ludwig považuje za výzvu ke stíhání prchajícího trestance a útočí bez varování. Zajímavé je, že mu takhle funguje i s těmi hračkami...

Snad měl tehdy Ludwig narozeniny či svátek, prostě přinesl jsem mu živou myš. Takovou bílou s červenýma očičkama, koupenou ve Zverimexu. A protože jsem se bál, aby se myš někam nezaběhla, zavřeli jsme se s myší a s Ludwigem v koupelně. Vypustil jsem myš z krabičky a Ludwigovi se rozevřely oční panenky: To je ale velká moucha! A než se stačila myš vzpamatovat, zaťal do ní drápy a vyhodil ji do vzduchu.

(Skutečně to chcete číst dál? Následující odstavec byste asi měli přeskočit.)

Při dopadu si myš zlomila nohu. Ludwigova tlapa zaútočila podruhé. Jeden z drápů šel ale trochu nešťastně myšce přímo do oka. Třetí salto utla druhá Ludwigova tlapa v půlce - myš skončila se zlomeným vazem. Spláchl jsem zkrvavené tělíčko do záchoda, Ludwig z toho byl velmi nervózní a ještě druhý den ráno jsem jej našel čekat před záchodovu mísou, jestli se myš náhodou ještě neobjeví.

K pokusu s myší pak došlo ještě jednou. Tentokrát jsme šli na chodbu. Bylo to na koleji, chodby tam jsou dlouhé, těšili jsme se na závod a přizvali jsme k němu ještě Káťu, Ludwigovu starší sestru. Dali jsme myšce přiměřený náskok, který ale Ludwigovi nedělal žádné větší potíže. Přiběhl a myš prostě zakousl. V tu chvíli se přiřítila i Káťa, popadla myš do tlamy a zmizela v pokoji.

Marně jsme se snažili Káťu přesvědčit, že nebylo nejvhodnější schovat si někde v pokoji mrtvou myš. Hledali jsme ji, ale nenašli, a tak jsme se utěšovali tím, že ji odněkud vyhrabeme za pár dnů podle smradu.

Šli jsme spát. Kočky byly pochopitelně hyperaktivní, zběsile lítaly z jednoho kouta pokoje do druhého, ale že už jsem zvyklý, pomalu jsem usínal. Najednou mi dupla kočka na žaludek. Otevřel jsem oči a v té tmě jsem viděl jen siluetu, dost děsivou na to, abych se ještě dnes otřásl. Na hrudníku a břichu mi stála Káťa s mohutným knírem. Tedy s myší v tlamě. Měla ji pěkně vyváženou, že ji po obou stranách tlamy visela dolů jako mohutný mroží knír.

Nevěřili byste, jak extrémně obtížné je chytit kočku s myší v tlamě. Jak extrémně obtížné je donutit ji, aby tu myš vyplivla. A pak ještě musíte celou noc poslouchat žalostný nářek dvou zvířat, která úpí před záchodovou mísou, že jsme jim zase sebrali jejich nejmilejší hračku.

Sportem k veselé mysli!

Inu, sportuji. Abych byl silnější, zdravější, veselejší. Ale nefunguje to.

Na mou podzimní melancholii nepomáhá ani sport, ani citrusové plody. Ba ani hudba ne. Ruka vybírající cédéčka tak nějak neomylně sahá po Brucknerovi...

Ale k tomu sportu. Když už se mi doma měsíc válela permanentka do bazénu, rázně jsem se rozhodl, že ji nepromarním a půjdu plavat. Ba co víc, že budu chodit plavat pravidelně. Třikrát týdně. Nebo aspoň třikrát do měsíce. A tak jsem v neděli naběhl poprvé do místního bazénu, usilovně plaval tam, pak zpátky, pak zase tam, pak zase zpátky, pak jsem to vydýchával, plaval opět tam, ale už to moc nešlo, no nebudu vás napínat - uplaval jsem 200 metrů a celý rozklepaný jsem šel domů.

Já mám totiž ke sportu vřelý vztah. Můj otec proplakal několik nocí poté, co mi v mém raném dětství obul brusle a postavil mě na led. Pochopil totiž, že ze mě hokejista nebude. Tatínek byl kdysi hokejistou, ale pak potkal maminku, a ta mu to rozmluvila.

Na hodinách tělocviku jsem zastával názor, že nemá cenu se uštvat před písemkou z matematiky. Stejně, když jsem se moc a moc snažil a foukal dobrý vítr, dohodil jsem granátem až 15 metrů (jen jednou v životě, bylo mi čtrnáct a měl jsem před sebou celý svět), zatímco když jsem se nesnažil, dohodil jsem 11 metrů. A to není rozdíl, který by stál za snahu.

Vysvětlil mi to tělocvikář na jakémsi braném cvičení. V pláštěnce a s igelitovými pytlíky na rukou a na nohou jsme běhali po lese a pak jsme odhazovali granáty co nejdál od sebe. Hodil jsem svých jedenáct metrů. Jseš mrtvej, jseš úplně mrtvej, křičel na mě tělocvikář a zuřivě foukal do své píšťalky, až celý zrudnul a naběhly mu boule na krku. Jseš mrtvej, to tě zabilo! Víš ty vůbec, jak vybuchne granát? Jsi v kráteru, úplně mrtvej! Snažil jsem se tvářit, že jsem mrtvý v kráteru, a tak jsem si lehnul. Co si leháš? Vypadni odsud, jsi mrtvej, už nehraješ, ztratili jsme kvůli tobě bod! Dodnes vím, že kdybych se někdy dostal k odjištěnému granátu, nemá cenu jej zahazovat.

Jako individualista jsem měl (a stále mám) přirozený odpor ke kolektivním sportům. Mužstvo, ve kterém jsem byl, mě vždy milovalo, protože jsem se odmítal vrhat za míčem, případně jsem před ním uhýbal. To bylo na tebe, debile, řval tam někdo. Co se rozčiluješ, vždyť je to jenom hra, holt jsou lepší, odpovídal jsem flegmaticky a vzdával hold protihráčům, kteří tak fikaně zasmečovali. Jenomže jsem byl často jediný, kdo to považoval za pouhou hru. Všichni ostatní  považovali prohru za svou osobní potupu a v případě vítězství hurónsky slavili. Já šel povzbudit zdeptaného soupeře.

To všechno uvádím na vysvětlenou, proč jsem už toho měl po dvaceti minutách ve vodě docela dost. Vlastně jsem byl rád, že mě nechytla křeč do lýtka.

Jenže já jsem vytrvalý sportovec. V pondělí jsem si dal pauzu, což je nutné kvůli tomu, aby mi nenarostly žábry, a v úterý vyrazil opět plavat. Tentokrát jsem vydržel celých třicet minut, ale to jenom proto, že jsem místo plavání ve vodě běhal. To jsem vyčetl ze svého oblíbeného časopisu Men's Health. Uběhl jsem padesát metrů, podlomily se mi nohy a šel jsem pryč.

Ale ten pozivní vliv plavání je nezanedbatelný. Ráno nejsem schopný vstát z postele, jak mě všechno bolí, přes den nestojím za nic, jsem ospalý, nevyspalý, nedospalý, unavený, zničený. A to chci ještě chodit jednou týdně bruslit!

A just nejdu domů!

Blíží se půl šestá, čas odchodu domů, už se těším na večeři, ještě musím tohleto dodělat... výborně, záznamy mizejí, ještě skoro stovka... a najednou mizí i druhá stovka, třetí, čtvrtá...

Sakra!

Takže místo odchodu domů teď obnovuju 10 825 záznamů v databázi. Dvakrát měř, že...

Update 18:01: Miluju tyhle samoobnovovací systémy. Náprava netrvala ani půl hodiny. Teď už raději opravdu na nic nesahat a domů jet opatrně.

Soutěž: 4. kolo

Tentokrát budu na vašeho Googla přísný...

Bartolo
Evička
Figaro
Háta
Herodes
Chrudoš
Krasava
Mícha
Salome
Walter

To jsou postavičky, co? Vždy dvě k sobě patří, protože se spolu vyskytují v nějaké opeře.

Soutěžní úkol: Vytvořte z předchozích deseti postav dvojice a každou dvojici doplňte operou, ve které vystupují.

Bonus získáte, když těch oper správně doplníte šest.

Odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 24. listopadu.

Ich habe gesagt tento svačení

Už od dob Čuřila se v české kotlině dobře ví, že není radno nic opakovat po učiteli cizího jazyka, pokud si nejste stoprocentně jisti, že skutečné máte opakovat.

- Kdo přečte toto cvičení? ptá se naše učitelka francouzštiny a všem je najednou o deset až třicet let méně a všichni se tváří, že ve třídě zrovna nejsou. To je Dařbujánova chvíle.

- Kde přičte tento svačení! důsledně artikuluje.

- Nenene, vrtí hlavou učitelka, - kdo přečte?
- Kde přičte!
- KDO PŘEČTE!
- KDE PŘIČTE!

- No dobře, vzdává to učitelka, - ale přečte to někdo? Dobrovolník?
- Kde přičte dobrovník! pochvaluje si Dařbuján a pak se přihlásí Carlsten a začne číst. - Dobrovník, opakuje si do toho polohlasně Dařbuján a spokojeně pokyvuje hlavou.

Soutěž: Řešení 3. kola

Řeknu vám, s vámi je radost soutěžit. No vážně.

Přestože jsem se neptal ani na autora (Bedřicha Smetanu), ani na název cyklu (Mou vlast), spousta z vás mi to radostně napsala, až z toho pak občas i zapomněla odpovědět na soutěžní otázky.

Dále se ukázalo, že otázka byla nepřesná, takže jsem musel být benevoletnější, než bych obvykle býval.

Tak tedy: Je zřejmé, že s Jiráskovými pověstmi nemají nic společného skladby Vltava a Z českých luhů a hájů. Dále je jasné, že skladba Šárka má svůj předobraz v Dívčí válce. Nejednoznačnost je u skladeb Tábor a Blaník. Jistě, Tábor je o husitech a pověst O Žižkovi je také o husitech. Jistě, Blaník je o blanických rytířích a pověst Blaničtí rytíři je také o nich. Ale podle Jiráska v Blaníku spí pouze svatováclavské vojsko, po husitech není ani stopy. A konečně Vyšehrad. Ať listuji Jiráskem tam nebo zpátky, žádná pověst se jej netýká, i když pochopitelně v několika pověstech mlčky vystupuje - lze to ale považovat za inspiraci?

Čili tedy aby bylo jasno: Dva body získal ten, kdo uvedl Šárku, Tábor nebo (or) Blaník, neuvedl Vyšehrad, Vltavu ani Z českých luhů a hájů. Jeden bod získal ten, kdo oproti předchozímu uvedl Vyšehrad.

Na roh si těsně před svou smrtí zatroubil Ctirad, který vám takto mohl přinést bonusový bod.

Výsledky 3. kola:

Koles - 2 body (odpouštím fantazii) + bonus
Hlava - 1 bod + bonus
DaveSil - 1 bod + bonus
JiMo - 1 bod
KrupičkaM - 0 bodů

Pořadí po 3. kole:

1. místo (5 bodů)
DaveSil

2. místo (4 body)
Hlava

3. - 5. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles

6. místo (1 bod)
JiMo

Každý máme svého Dařbujána

Dařbuján se vyskytne asi v každém větším kolektivu. Možná mu říkáte jinak, ale je to pořád on.

Vezměme nějaký typický příklad, který všichni znají. Třeba - řekněme, že jste na přednášce z matematické analýzy. Oči vám z toho přecházejí, mozek se vám hroutí, netušíte, která bije, jen tak tupě odhadujete, co se tam u tabule děje, když v tom najednou - záblesk poznání! Přednášející prohlásí něco zcela triviálního, co pochopíte i vy. Rozhlédnete se po třídě a vidíte tu radost snad ve všech očích.

To je ta pravá chvíle pro Dařbujána, který se přihlásí, že mu to není jasné. Nenechte se mýlit tím, že se neptá na obtížné věci - jsou mu cizí a neví, jak by se na ně zeptal. Potřebuje něco triviálního. Svým dotazem totiž dává najevo, že o věci přemýšlí.

- Prosím, mně není jasné, proč používáme implikaci, když v předpokladech máme ekvivalenci.
- Jistě, ale v této části důkazu nám stačí implikace zprava doleva.
- Ale správně by tam měla být ekvivalence, že?
- Mohla by být, ale ještě ji nepotřebujeme.
- Pořád mi to není jasné. Neměla by tam být spíš opačná implikace?
- V ekvivalenci přece platí implikace oběma směry.
- Takže přeci jenom tam má být ekvivalence!

Dařbuján zvítězil.

Na hodiny francouzštiny se mnou chodí také jeden Dařbuján. Dnes jsme samostatně dělali jednoduché cvičení: Dostali jsme obrázky postav a jejich popisy, které ovšem byly zpřeházené. Cílem pochopitelně bylo umístit popisy ke správným obrázkům. A protože byly obrázky zcela jednoznačné (jedny dlouhé tmavé vlasy, jedny krátké blond vlasy, jedny brýle, jeden knír atd.), neměli jsme pochybnosti o tom, že jsme to úspěšně zvládli.

- Neměli bychom si to zkontrolovat? navrhuje Dařbuján.
- Snad není třeba, namítá učitelka, všichni se tváří, že je jim to jedno, a tak to nakonec v rychlosti kontrolujeme. 1-C, 2-A, 3-F, ...
- Moment, volá Dařbuján, snad 3-D, ne?

Je sám. Všichni ostatní mají 3-F. Ale nevzdává se.

- V F se říká, že má sportovní oblečení, ale trojka má na sobě džíny! A to není sportovní oblečení.

Proběhne vášnivá diskuse o tom, co je a co není sportovní oblečení.

- Ale v D se říká, že má dlouhé rovné vlasy, zatímco na obrázku je má krátké kudrnaté, namítáme.
- No, nejsou ale až tak krátké, a jsou i takové skoro rovné, kroutí se Dařbuján.
- Vždyť nemá knír!
- No, možná... ale takový malý náznak... tenký... asi mám špatnou kopii...

Tentokrát Dařbuján prohrál. Nestává se to ale často. Ke konci hodiny se mu už daří srovnat skóre.

- V angličtině, povídá Dařbuján, který si zakládá na svém britském vzdělání, - má každý čas svůj speciální název. Ve francouzštině také?

To je naprosto typická otázka. Všichni ostatní bádají nad tím, jak se tvoří minulý čas. Nikoho nenapadne, že by čas mohl nemít název.

- Jistě, ale protože třeba v přítomném čase nerozlišujeme prostý a průběhový, tak říkám prostě jen přítomný čas, odpovídá učitelka, aniž úplně tuší, na co je tázána.

- Aha, a tenhle budoucí čas, to je vlastně anglický budoucí průběhový čas, že.
- Ne, tohle je vyjádření blízké budoucnosti. Je vais manger znamená I'm going to eat.
- Ahá, takže je to přítomný průběhový, raduje se Dařbuján, kterému prostě present continuous evidentně chyběl.
- Obávám se, že se mýlíte.
- Nene, kdepak, to já vím, I am going je přítomný průběhový, už je mi to jasné.

Inu, i britské školství má své slabé stránky.

A pak už byl konec hodiny, sbalili jsme si věci a před budovou jsme se rozcházeli do svých aut. Při takové příležitosti se častujeme frázemi jako bye-bye nebo see ya. Jen Dařbuján se na všechny zazubil a zvolal: Ca va!

Ten mladík se neztratí.

Karel Ančerl na Gramophone

Vyčerpávající článek o Karlu Ančerlovi  si můžete přečíst na webu časopisu Gramophone.

A pokud jste si snad ještě nepořídili některé z Ančerlových nahrávek, které teď vydává Supraphon, neváhejte!

UML není pro sekretářky

Yuhů ve svém weblogu o webu píše: UML je jazyk, kterým se nakreslí obrázek, jenž pochopí jak úřednice nebo obchodník, tak programátor.

Ne, ne, třikrát ne. UML není ani pro úřednice ani pro obchodníky. A má zkušenost praví, že i když zcela pečlivě a srozumitelně zaznamenáte tok řeči svého zákazníka do activity diagramu, tak vám ho prostě neodsouhlasí. Nemůže. Nerozumí mu.

Natěšené příchody, zklamané odchody

Archivy blogů jsou jen k zlosti. Díky nim se na blozích píše i tom, o čem se na nich nepíše. I na Chinin lezou nejen lidé, kteří se chtějí zachránit před malárií (což je hlavní smysl tohoto blogu), ale třeba i tací, kteří mají výstavní problémy s liposukcí.

Píšete si svůj obyčejný nezáživný blog. Jeden týden si povzdychnete, že i když použijete Iso Buster, nedaří se  vám přečíst poškozená cédéčka. O pár dní později připomenete, že ovečka Dolly slaví výročí klonování. A nakonec si nostalgicky zavzpomínáte na své mládí na venkově a vysvětlíte, jak neobyčejně těžké bylo pást kozy.

K vašemu neštěstí tyto tři příspěvky napíšete v jednom měsíci a blog vám je automaticky zařadí do jedné archivní stránky. A neštěstí je hotovo. Vyhledávače se mylně domnívají, že informace na jedné stránce spolu tak nějak aspoň trochu souvisejí - a najednou se k vám na blog hrnou lidi! A nezajímají je ani cédéčka, ani klonování, ba ani venkov...

P. S. Jo vy jste mi nevěřili...

Ať žije nostalgie - ale co zítra?

Když my byli mladí, bylo všechno lepší. To je jasný. I ty počítače byly rychlejší, nepadaly a byla s nima legrace.

Před dvanácti lety touhle dobou, tedy v pátek v pět večer, jsem ještě seděl ve školní počítačové laboratoři a resetoval jsem počítač TEMS-80 (s procesorem 8080 či jeho napodobeninou) - a to tak, že jsem kovovou propiskou jezdil po sběrnici. (Pochopitelně to bylo přísně zakázané.)

Zatímco dneska si zvesela palmuju nebo si klikám v NetBeans a tvářím se, že vyvíjím aplikaci, tenkrát jsem programoval v asembleru na papír, pak ten program pomocí kódovací tabulky přepsal do strojáku a nakonec přeťukával stroják do počítače pomocí hexadecimální klávesnice.

Tenkrát je totiž kouzelné slůvko. Tenkrát všechno fungovalo. Tenkrát bylo vrcholem pololetí, že se nám pomocí větráčku a tepelného tělíska podařilo udržovat v okolí teploměru konstatní teplotu. A dneska? Všechny ty internety a další vymoženosti...

Jenže co za dalších dvanáct let? Nebo za dvacet čtyři let? Budeme vzpomínat, jaké jsme tenkrát měli krásné blogy? Budeme říkat, že jsme tenkrát měli počítače s klávesnicí? Že to tenkrát byly zlaté časy, kdy se na jedno DVD vešlo pár giga?

Pojďte děti, dědeček si zavzpomíná, jak tenkrát stahoval deset giga přes dvě minuty...

Výborné SuperMemo

SuperMemo je program, který mohu skutečně vřele doporučit, pokud se potřebujete naučit něco zaznamenatelné ve formátu otázka - odpověď. Máte-li čas a vytrvalost.

Své první SuperMemo jsem si koupil ve čtvrťáku na průmyslovce. Bál jsem se maturity z literatury a doufal jsem, že mi SuperMemo pomůže naučit se všechny ty autory a jejich díla. Výsledek tehdy zcela předčil mé očekávání. Učil jsem se nejvýše deset minut denně a za pár měsíců jsem uměl úplně všechno.

SuperMemo je program, který vám položí otázku, pak zobrazí správnou odpověď a vy sami se ohodnotíte. To je velmi chytré a zároveň rychlé - nic nepíšete, nemusíte se bát překlepů, které by vaši odpověď automaticky označily za chybnou, můžete na sebe být přísní (což vřele doporučuji). Podle ohodnocení SuperMemo počítá tzv. učící křivky a indexy zapomínání podle nějakých matic vymyšlených jistým polským matematikem a naplánuje vám zopakování každé otázky těsně předtím, než byste začali zapomínat její odpověď.

Pochopitelně nejlepší použití je na učení jazyků, ale tu literatura jsem zvládl stejně dobře.

Za pár týdnů až měsíců, kdy se vaše křivky stabilizují, to funguje naprosto perfektně - přestože máte v databázi několik tisíc slovíček, každý den jich opakujete jen několik desítek - a téměř všechna umíte!

Nutnou podmínku je pochopitelně sednout k učení každý den. Skluz se sice dá dohnat, ale stojí to víc úsilí. A když se vrátíte z dvoutýdenní dovolené, sednete k počítači a ten vám hlásí, že je třeba procvičit pět set slovíček, tak to vzdáte. Mně se to takhle už stalo několikrát. Vykašlal jsem se na anglická slovíčka a vrátil jsem se k nim až po několika měsících či letech - pěkně od začátku.

Jakýmsi zázrakem funguje mé SuperMemo pro Windows 3.1 i pod XP. A tak jsem se letos v létě začal opět učit, tentokrát anglická a francouzská slovíčka. A už jsem plánoval, jak na Vánoce povezu do Prahy i svůj počítač, abych si nevytvořil ten ošidný skluz.

Ale - osud zasáhl. Pořídil jsem si Palm a světe div se, SuperMemo existuje i ve verzi pro Palm! Byla mi odňata i ta poslední výmluva, proč se přestat učit. Během dvou dnů jsem na demoverzi odzkoušel konverzi databází (bohužel bez možnosti přenést učící křivky, takže jedu opět od začátku), s programem jsem zcela spokojen, včera jsem zaplatil pouhých 16 amerických dolarů za plnou verzi a je to.

A jednou toho možná budu umět tolik, že se mi to už nevejde do palmpaměti a budu si muset koupit nový stroj. Odhaduju to tak na dva roky.

Mimochodem, pokud jste také pojali touhu vylepšit svou slovní zásobu: SuperMemo pro Windows 3.1 už je šířeno jako freeware.