Plazíš se jak Meresjev

Čmuchy čmuch. Mauglí, musím tě přebalit! Odnesu chlapečka do kuchyně na přebalovací pult a navyklými pohyby provedu, co je třeba. Ještě obléknout kalhoty a bundičku, protože dopoledne je pořád ještě zima, a můžu ho vypustit na zem.

Sám si jdu zase do obýváku sednout ke knížce, a tak mi ani nedojde, že se Mauglí vrací po svých pomaleji než obvykle. Osmnáct dní se plazil zasněženou pustinou – no, to možná přeháním. Ale když se doplazil až ke mně, byl už poněkud zarudlý a měl na krajíčku.

Miláčku, vypočítávám, přebalený jsi, najezený taky, napít nechceš, spát nechceš, hračky tu máš, tak snad ani nemáš důvod plakat. Co bys ještě chtěl? Proč posmrkáváš?

Mauglí se mi vztekle drápe po kalhotách a pokouší se vstát, ale je strašně nemotorný a nestabilní, mnohem víc než obvykle, jako by snad byl opilý, jako by snad skutečně šel těch osmnáct dní pustinou – –

Postavil se! Na to, že jsem mu omylem narval obě nohy do jedné nohavice, je to docela výkon!

Oliver! Oliver!

Přiznávám, ty české rodné listy ještě nemáme. Po legraci s apostilami jsem byl delší dobu dalších úředních úkonů neschopen a jen pomalu pomaloučku jsem skládal všechny ty potřebné dokumenty dohromady. Ještě jsem kvůli tomu psal i na ambasádu – opravdu musíme vyplňovat a posílat formulář o tom, k jaké národnosti se naše děti nepřihlásily v roce 1930? Ano, musíme, a to tímto způsobem: Řádek s rokem 1930 proškrtnout, podepsat a podpis nechat notářsky ověřit.

A protože těch formulářů je jak psů a všechno se to násobí dvěma, zůstali jsme nakonec se sedmnácti stránkami textů (jeden formulář, to byste nevěřili, se totiž nezdvojuje), které je potřeba čtrnáctkrát podepsat a podpisy notářsky ověřit. Tedy těch podpisů je potřeba šestnáct, ale ty poslední dva není potřeba ověřovat! Zřejmě pozornost podniku.

Notářské ověření podpisu (říká se tady tomu dosvědčení podpisu), jak se ukázalo, se dá získat skoro na každém rohu za pouhých deset dolarů za podpis. Například hned u nás za rohem je malý obchůdek, jehož majitel je zároveň i notář, a když jsme si tam nechávali děti fotit na pas, tak nám nabízel, ať klidně papíry přineseme, že to všechno vyplní.

Zároveň jsem si ale vygoogloval, že banky občas pro své klienty nabízejí stejné služby zdarma. A – nerad otevírám tuto starou diskusi, ale co mi zbývá – mít a nemít sto čtyřicet dolarů je 280 dolarů rozdíl.

Naše firma sídlí v krásné budově, v jejímž přízemí byla dřív banka pana Crockera a dneska je tam banka pánů Wellse a Farga. Takový ten luxus ČSOB na Náměstí republiky. Šel jsem se tam tedy zeptat, zda nám dosvědčí. Inu, těžká věc, kroutila se paní bankovní, jsou to dokumenty jaksi bankovního charakteru? Nejsou, přiznávám. Tak to nic!

Smiřuji se tedy postupně, týden, dva, osm, že zaplatíme, a pak náhodou jdu pro čtvrťáky do jiného Wells Farga u nás na Haightově. Bude to všechno? šveholí pokladní. A vlastně, když už jsem tady, dosvědčujete? Pokladní neví, ale jde se zeptat. Vrací se s důležitým mladým mužem a tento mladý muž – jmenuje se Oliver Austria – se usměje, kývne a povídá: Všechno zařídíme a zadarmo! Dejte to sem!

Já musím zchladit jeho nadšení, protože papíry nemám s sebou, ale slibuji, že se vrátím. Hned druhý den si na tento zásadní úkon beru dovolenou a pět minut po deváté do banky vstupujeme v bojové formaci jedné rodiny, neboť Ludmile patří polovina podpisů a děti samotné doma nechat nemůžeme, protože – no já vlastně ani nevím, ale prý se to nemá.

Sleduj, povídám Ludmile. Pan Austria nejenom že tu nebude, ale ani si ho žádný jiný zaměstnanec nebude pamatovat, a jiného notáře tu nebudou mít. Ale omyl, Oliver stojí uprostřed banky, spráskne ruce a vykřikne: Vy jste se vrátil! A jde se podepisovat!

A odvede nás k paní Hymanové a řekne jí: Tady pán potřebuje ověřit nějaké podpisy. A zmizí. Paní Hymanová je velice milá a nechá si třikrát vysvětlit, co po ní chci. Pak potřetí zavrtí hlavou, řekne, že tomu vůbec nerozumí, a otočí se na kolegyni. Kolegyně nejenom že chápe, ale dokonce se přizná, že právě ona je ta slavná notářka, která to vše oficiálně stvrdí.

Já vytáhnu lejstra a všechno je v ptdachu. Pane, kroutí se notářka, ty dokumenty nejsou v angličtině!

To je právě na tom to zajímavé, snažím se jí nalákat, ale ona se nedá. Že prý když neví, co to je, tak to podepsat nemůže. To je tak, vysvětluju smysl celého úkonu, vám je úplně jedno, co na těch papírech je. Vy jste jenom svědek, že já ty papíry tady před váma podepíšu a vy stvrdíte, že jsem to byl právě já, kdo to tady podepsal.

Čekal bych, že notářka tomu rozumí lépe než já, ale nezdá se. Podívejte se, já tomu nerozumím, já nic podepisovat nebudu. Něco se stane, bude tam můj podpis a jak já k tomu přijdu!

A odešla si stěžovat k Austriovi. Ten přispěchal a tvářil se stále odhodlaně. Situace je těžká, zakoulel očima, ale nikoli neřešitelná. Naše notářka to podepsat nemůže, protože to nejsou dokumenty jaksi bankovního charakteru, ale to nic nemění na tom, že jste sem přišel ověřit podpisy a bez nich prostě neodejdete! Jdu zavolat našeho centrálního notáře z downtownu, ten podepíše všechno!

Paní Hymanová se na nás zubí. Já vám aspoň zatím doporučím, co by se dalo udělat s vaším kontem. No, koukejte, nějaký peníze na něm máte, poplatky neplatíte, tak to máte vlastně dobrý. Ale víte co? Mohl byste si aspoň zřídit kreditku!

Děkuji, vyčkám. Jak dlouho to může trvat?

Centrální notář z downtownu, ten tady bude nejpozději za patnáct minut, nebojte.

A už je tu zpátky pan Austria a potvrzuje, že pouhých patnáct dvacet minut a všechno bude. Externí notář si účtuje poplatek, ale vám ho odpustíme, slibuje, jste věrný klient!

Těch minut uplyne jen pět. Dveře se rozletí a do banky nakráčí notář. Rozhlédne se po lidech a rovnou si to namíří k nám. Tak to jste vy! Ano, jsme to my, a on je on, náš notář z obchůdku za rohem.

Co že se všichni ženeme sem? Že jste nepřišli rovnou ke mně? Tak ukažte, co máte.

Není to v angličtině, napovídá notářka. No to je snad jedno, ať je to třeba v tatarštině, říká notář, od toho já tu nejsem. Kolik toho bude?

Čtrnáct, hlásím hrdě.

Aha, směje se notář. A banka to platí, co!

Rozumíme si, a pak už to všechno odsýpá. Podpisy, doložky, otisky prstů, zápis do správní knihy, všechno je za půl hodiny hotové, ukláníme se panu notáři a hlavně panu Austriovi, který v té chvíli ještě netuší, že těch podpisů bylo trochu víc než obvykle a že faktura, kterou za chvíli začne pan notář vyplňovat, nebude jen na deset dolarů.

Ale to už jsme na cestě domů. Už je skoro hotovo, stačí to všechno jen vzít a odnést na poštu. Poslední krok, který by nám neměl zabrat víc než, řekněme, čtyři týdny.

Dusno bylo ten večer v séónijské pahorkatině

Role otce je krásná: Nic se ode mě nechce, jenom abych byl. A tak tedy jsem: Ležím na zemi a děti juchají a vřískají a testují, co se s tou horou dá dělat. Dá se tahat za vlasy a za chlupy, plácat do břicha, přelézat přes stehno, slintat do ucha, škrábat na kůži, ožužlávat chodidlo, zápasit s rukou, šplhat na hrudník, schovávat se do podpaždí.

Pak je to omrzí a jdou si každý po svých. Zde je třeba přiznat, že jak děti rostou a mění se, mění se i jména, jakými je častujeme. Kdepak Luisa a Lotka, kdepak Alice a Bob. Dášeňka si zaleze do kouta, kde se snaží rozkousat moje pantofle, a žabák Mauglí honí kočky, dokud jej nezaujme futrál na saxofon. Ten stojí smutně v koutě a nikdo jej neolizuje, což je potřeba okamžitě napravit.

Já se rozplývám nad tím, jak se Mauglí parádně dokáže postavit a jak vesele šmátrá po futrálu a snaží se mu ukousnout roh. Náhle se futrál trochu nakloní, Mauglí jej pro jistotu obejme oběma rukama a přilepený k němu se kácí dozadu – futrál stále ještě větší i těžší než on sám. Hlavička na dřevěné podlaze zaduní a futrál začne plakat. Ne, není to futrál – je to Mauglí. Nebylo ho moc vidět.

Odnáším tedy saxofon doprostřed pokoje, ať ho mám pěkně na očích. Už jej sice nestavím na výšku, ale z jakéhosi důvodu jej nepokládam jako kufr, který bych si chtěl vybalit, ale jako kufr, který bych si chtěl odnést. Tuto nuanci Mauglí o pět minut později odhaluje, a já jej opět lovím zpoza futrálu.

Když se konečně Mauglí doplazí ke stolku, postaví se vedle něj a podklouzne mu noha, takže sebou opět nepříliš elegantně sekne, uznávám, že je na čase ho uložit do postele. Mauglí samozřejmě nechce a protestně v postýlce vstává, ale unavené nohy jej opět zrazují a čelo mu narazí do laťky tak zhurta, že se Mauglí skácí a probouzí se až za tři hodiny.

~

Že se Mauglí dokáže postavit, pokud se u toho přidržuje zdi, nábytku, nohy, či alespoň saxofonu, jsem snad už ozřejmil. Tento týden jsem s ním ovšem musel mít vážný pohovor: Žabáku Mauglí, neznalost fyzikálních principů neomlouvá, pravím, neboť Mauglí vzal do obou rukou chrastítko a postavil se.

Ty si myslíš, že se něčeho držíš, vysvětluju dál. Že ta hloupá hračka je totéž, co třeba tady skříň. Ale není. Ty sice něco držíš, ale ničeho se nedržíš! Zvratné zájmeno! Chrám i tvrz! A máchám kolem Mauglího rukama jako kouzelník, když se snaží ukázat, že nikde nejsou žádné neviditelné špagáty. Ale Mauglí kouzelníkům nevěří. Drží se chrastítka a ví, že nemůže spadnout.

A protože to ví, nespadne.