Pohoštění pro návštěvu

Chléb a sůl? To už dneska neletí. Frikulíni nabízejí domácí čatní!

Čatní, čili chutney (rozk. zp. o-chutnej!), je takové něco, ehm, no, řekněme omáčka, hahaha, kterou když jíte, tak nevíte, jestli se máte smát nebo plakat.

Čatní jsou různé druhy a já svou návštěvu pohostím mangovým čatní. Zjednodušeně řečeno, je to mango s čili papričkami. Když ochutnáte mango, tak se zasmějete, když ochutnáte papričku, zapláčete. A že je to všechno pečlivě smícháno dohromady... no však je vám to jasné.

P. S. Pokud máte chuť na čatní a nemáte mango ani papričky, co si třeba nastrouhat na hrubo jablka, trochu je povařit a namlít do nich pepř? Východní specialita.

Děsivé příběhy každodenní

Milí mladí čtenáři a zejména čtenářky! Tento článek je určen právě vám, nezkušeným, abyste se poučily a zbytečně někomu nenaletěly.

Děje se to dnes a denně. Jako by k tomu snad Internet přímo sváděl. Mladá dívka se kdesi ve webové hloubi seznámí se sympatickým mužem, který jí o sobě navykládá spoustu nesmyslů, kterým ona bláhově uvěří. Vila, jachta, konto ve Švýcarsku, něžný, pozorný, milující, však to znáte.

A když už je chudák děvče řádně oblouzené, přijde od tajemného muže pozvání k cestě. Záminka už se vždycky najde, láska ke zvířatům či k alkoholu zabírá téměř vždy. A ona se sebere a jede, třeba i tisíc kilometrů, aby poznala toho, jenž ji vábí.

Jenže realita pak bývá krutá. Dívka je brutálně okradena, brutálně znásilněna, brutálně zavražděna, brutálně prodána do otroctví (ne nutně v tomto pořadí). Sen se rozplynul, přátelé pláčou a rodiče si vyčítají, že ji k tomu Internetu pouštěli.

A proto pozor! Opatrnosti není nikdy nazbyt.

Jak pokračuju s filmem

Musím se pochválit!

Včera večer se mi podařilo vymyslet čtyři úžasné názvy filmů! Dva z nich jsem nakonec zavrhl, protože mě k nim nenapadl žádný obsah, ale ze zbývajících dvou jsem se nemohl rozhodnout, kterému dát přednost.

Nakonec jsem si řekl, že by snad nemusel být takový problém napsat filmy dva. Aspoň se procvičím. Jeden bude masový, líbivý, komerční, a druhý pro náročného diváka a bude se promítat pouze na soukromých akcích.

Ten soukromý se jmenuje Hřebíkem do vlasů a je to taková komorní psychologická sonda ze současnosti. Druhý snímek je o partě mladých lidí, kteří se zoufale snaží najít si práci, která se je bude bavit, a zaujmout odpovídající místo na společenském žebříčku, načež se to trochu zvrtne. Jmenuje se to Koloušci útočí a je to třeskutá legrace, to vám povídám.

Takže hurá do kina!

Napíšu film!

Nemít film a mít blog, to je blogafilm rozdíl...

Několikrát týdně rozšiřuji studnici českého písemnictví, co článek, to perla, a výsledek? Něco přes 15 tisíc návštěvníků. Slabota. Musím na to jinak.

Napíšu film. Už jsem sehnal nějaký prográmek na kreslení storyboardů, zbytek bude hračka. To by bylo, abych pak nepřesvědčil nějakého režiséra (hlaste se v komentářích), aby se mého scénáře ujal. A to by bylo, aby na film přišlo míň než 15 tisíc lidí. Propadáky nepíšu.

Takže dneska večer vymyslím název, něco něžně brutálního, a pak už to půjde samo. Od názvu se člověk odpíchne, no ne? Takže se uvidíme na rautu po premiéře...

Výlet do Turecka

Západní Evropa? Bof! Když na dovolenou, tak jedině do Turecka.

A bude to pekelně vydařená dovolená, protože takové komplikace s dovolenou ještě nepamatuji.

Nejprve termín. Takový pěkný jsem si vybral. Jenomže mi nebylo povoleno. Jsa moudřejší, ustoupil sem. Chápu, že kdyby si chtěl každý vybrat čtyři týdny v kuse, byl by tu z toho švýcarský holubník.

Pak letenka. Nejdražší je přímý let Ženeva - Istanbul. O třetinu levnější je let Ženeva - Curych - Istanbul. Ještě levnější je Ženeva - Miláno - Istanbul. Ovšem úplně nejlevnější je Ženeva - Miláno - Praha - Miláno - Istanbul. Fakt nevím proč.

Pak se ukázalo, že letenka přes Prahu má platnost pouze 3 týdny. Hajzlové jsou to. Ale pořád ještě bylo výhodné se do Prahy přesunout autem a letět Praha - Miláno - Istanbul. Načež se ukázalo, že tenhle let zrovna v létě nelétá, takže je tu nabídka na přímý let Praha - Istanbul, stále ještě za rozumnou cenu. Někdy bych si s tím ono, co se neustále ukazovalo, rád promluvil.

Do Turecka je třeba vízum. Ne, opravdu už se na letišti ani na hranicích neprodává. Ambasáda je v Bernu, ale zrovna nějak nepremává, funguje pobočka v Curychu. Trvá mi několik dní, než se konečně dohrabu funkční emailové adresy, všechny stránky jsou turecky. Pas můžu poslat do Curychu poštou, ale žádost musím vyplnit osobně tam. Ale jsou to milí lidé. Přiznávají se, že pak stejně žádost i pas posílají do Ženevy, kde se vízum vystavuje. Takže jestli se mi v Ženevě podaří sehnat formulář, nemusím běhat do Curychu.

Má euforie se šíří, přeskakuje na mé kolegy a dál, do celého Švýcarska, až konečně Swiss snižuje cenu letenek do Istanbulu na polovinu. V té době už bych býval měl zaplacenou letenku z Prahy, kdyby na mém českém kontě bylo dost peněz. Jak je vidět, štěstí někdy přeje i nepřipraveným.

Letenku ještě nekupuju a usilovně kolem sebe rozsévám radost. Třeba ještě zlevní.

Spánek je zdravý!

A proto teď hodně spím.

Dopsal jsem článek a v mém životě je prázdno. Napsal jsem si na papír seznam mých koníčků (je to opravdu dlouhý seznam) a vybral z něj jeden, kterému se teď budu zarputile věnovat. Čirou náhodou jsem si vybral spánek.

Kromě toho jsem se začetl do starších deníků I. S. Zápisky deset až pět let staré mají své kouzlo. Vím, že P. S. nemá I. S. rád, protože rejpe do P. Š. a V. H., ale co. (Ano, lobo, ty iniciály znamenají přesně ty lidi, o kterých si myslíš, že píšu.)

Třeba takový Dyba. Fuj, fuj, fuj. Nebo Zeman se svým kufříkem a Bamberkem. Už ani nevíte, co to bylo, že? Tři lidi z ČSSD jeli do Bamberku, aniž tam jeli, přesto tam dojeli, ale hned jeli zpátky, včetně těch, kteří tam nebyli, aby se tam nakonec sešli s jistým Vízkem, kterého nikdy nepotkali, natož aby s ním mluvili, následně jej vyhodili, přičemž nic nepodepsali, kromě zápisu z jednání, které se nekonalo, protože do Bamberku nikdo nejel.

Ale i v současnosti se dějí divné věci. Enimen se zná se Seanem Connerym, takže se já znám s Connerym přes jednoho člověka, takže znám Johna Lennona přes tři lidi. To je slušné.

Tak jsem mu hned napsal email. Čau prde, nezajdem na jedno? No a co myslíte. Odpověď přišla během chvilky. Prý out of office. Pche.

Změna hesla!

No ano, říkal jsem až v pondělí, ale znáte to...

Pro vědu se člověk musí obětovat, a tak není divu, že neděli zaplácnu psaním velmi pikantního článku na konferenci.

Než jsem nastoupil na prodloužený víkend, byl jsem nucen si v práci změnit heslo. To jsem udělal, přišel mi mail, že mi heslo bylo úspěšně změněno, já zavřel Outlook, zamkl počítač a šel domů.

Dnes jsem napsal heslo, odemkl tak počítač, pustil Outlook a on chce heslo! V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Počítač jsem totiž odemkl starým heslem. Jenomže na Outlook nefungovalo heslo staré ani nové.

Možná jsem to nové zapomněl! A tak tedy pro jistotu změním nové na novější. Ouha - špatné heslo! I na dvacátý pokus... Po půlhodině různých kombinací mých oblíbených malých a velkých písmenek, čísel a interpunkce se mi konečně podařilo namačkat tu správnou kombinaci. Už ani nevím, jaká to byla.

Takže heslo změněno, nové znám. A počítač už hlásí, že se mám přilogovat pod novým heslem. Zkusím - a problém, prý mám zablokovaný účet. Zoufale zkusím staré heslo. Je funkční.

A tak sedím u počítače, nesmím se odlogovat, nedostanu se k mailům, a každých pět minut na mě vyskočí hláška, že můj počítač používá někdo neoprávněný. Na jiný počítač mě to odmítá pustit a každou chvíli čekám, kdy tenhle počítač spadne a budu mít po legraci.

Ano, v takových těžkých podmínkách se dělá věda.

Marmeláda útočí: Impérium vrací úder

Boj o marmeládu ještě není u konce!

Chcete-li si osvěžit, o co jde, račte zde:

Marmeláda útočí - první povzdech
A ještě jednou k evropské marmeládě - co říká evropská direktiva v jiných jazycích
MF Marmeláda - odpověď Ministerstva zahraničních věcí

Dnes přišla odpověď z EU. Omlouvají se za zpoždění (otázku na marmeládu jsem posílal 23. března), které prý bylo způsobeno přetížeností kvůli přípravám vstupu nových členů do Unie, ale také (a teď to začíná být zajímavé) obtížemi, které jsme měli při hledání osoby, která by mi mohla dát rozumnou odpověď.

A představte si, po dlouhých útrapách se podařilo najít autora direktivy! Sláva! Bohužel zrovna není přítomen, ale hned jak se vrátí, tak mi možná (hopefully)  poskytne víc informací!

A co teď? Co když odjel na půlroční služební cestu do Thajska a až se vrátí, bude hned odvolán? Co když mi odpoví, že už si nevzpomíná? Nebo že je autorem anglického znění a neví a nezajímá ho, že je v překladech chyba? A kolik podobných direktiv mezitím stihne EU vydat?

Jak jsem dopadl na francouzštině

Hrdě jsem odevzdal svůj domácí úkol, ve kterém jste mi statečně pomáhali. A jak to dopadlo?

Chybičky se vloudily. Tu vypadl člen, tuhle špatná předložka, konstrukci oni jsme poslouchali by mi mohl leckdo závidět, no prostě žádná sláva. Úkol byl ohodnocen jako "Bien!"; bohužel mi není známa celá stupnice, ale kdysi jsem už dostal i "Bravo!".

Takže jednička to není a dárek vás tedy nečeká. Ale mohl bych si napravit reputaci nějakým dobrovolným domácím úkolem, co myslíte?

Jak jsem se stal slavným

Když už tady nad sebou hořekuji, tak pořádně, že.

Pokud už Chinin čtete delší dobu, zřejmě čtete příliš pomalu, zatímco já už na základní škole s vysokým náskokem vyhrál soutěž v rychločtení. Ale to jsem trochu odbočil.

Pokud už Chinin čtete delší dobu, jistě vám vrtá hlavou, že se příliš nezmiňuji o svých pracovních trablích. Proč? - ptáte se. Leč na řečnické otázky a výkřiky na poušti se neodpovídá, i kdyby tím výkřikem bylo "Křest!", což znamená hebrejsky "Kukuk!", což znamená, že jsem zase odbočil, a od pracovních radovánek se dostal téměř až k hlavě na míse.

Pomlouvat zaměstnavatele prostě není správné. Ale pokud je pomluva součástí historky o mé dokonalosti, nedá se nic dělat.

Přijdu tedy takhle ráno slepý k houslím a koukám, ona to práce, která tak nějak jaksi zbyla a nikdo se k ní nezná. Tak proč si zase po nějaké době nestvořit nějakou CGI aplikaci, procvičím se v Perlu, to se může hodit.

Vytvořil jsem tedy moc krásný webový formulář, který měl být volán po vyplnění jiného formuláře, který má na starosti jiná grupa. A ten jiný formulář je tak laskav, že mému formuláři poskytne hodnotu jednoho vyplněného políčka.

Tedy: bude tak laskav, pokud to někdo z té jiné grupy naprogramuje. Což se stalo. Někdo to naprogramoval a odešel z Cernu dřív, než měl být nový formulář oficiálně spuštěn. Tady je vůbec děsná fluktuace.

Jenže naše grupa zjistila, že k tomu našemu formuláři potřebujeme dve hodnoty z toho prvního formuláře. Nejen název, ale i sériové číslo. Směle jsem navrhl, aby to tam někdo z té jiné grupy doprogramoval, neb to je triviální.

Můj šéf posmutněl. Vysvětlil mi, že s šéfem té jiné grupy šest měsíců diskutoval o tom, jestli se podaří ty dva formuláře navázat, a že kdyby teď přišel s požadavkem na sériové číslo, bude to okamžitě smeteno ze stolu, případně bude diskuse trvat dalšího půl roku. U nás se těmhle ošemetným otázkám říká political issues a většina z nich končí jako pracovní úkoly označené priorita: nízká, což znamená, že se na ně minimálně pět let nesáhne, pak se zjistí, že se změnily vstupní podmínky, a celé se to vrátí pěkně na začátek.

Včera ráno měl nastat ten slavný okamžik uvedení dvou formulářů do chodu. Jenomže se nenašel nikdo, kdo by věděl či chtěl vědět, kde má co udělat, aby to začalo fungovat. Po několika hodinách byl konečně dobrovolník ustanoven. Snažil se, ale neúspěšně.

Byl jsem tedy povolán do zbraně. Společnými silami jsme našli správný skript a povolili formulář. A že jsem byl v ráži, povídám dobrovolníkovi:

- Jo a potřebovali bychom taky sériový číslo.
- Aha... no já nevím...
- Stačilo by sem do tý adresy ještě připsat tohle a pak do toho druhýho skriptu tohle...
- A tak jo.

A bylo to. Jdu pak za šéfem a říkám mu, že už jsme ten formulář konečně zprovoznili. Pak se jako otočím k odchodu, ve dveřích se zastavím, poškrábu se za uchem, zatvářím se jak inspektor Columbo a povídám: Jóó a too jsem chtěl ještě říct, mno... taky už dostáváme to sériový číslo.

Ne, opravdu jsem si to nemohl odpustit.

Odpoledne měl šéf už konečně rozhodnout, koho vyšle na luxusní čtrnáctidenní služební cestu do Itálie. No jistě. Samozřejmě. Jak jinak.

Proč jsem tak oblíbený?

Je to vážně divné. Jsem Jekyll či Hyde?

Jsem takový tichý, introvertní typ. Společnosti se straním, na pivo nechodím, jsem stále zamyšlený a zahloubaný. Dejte mi tužku a papír, já si budu v klidu hrát s větami o neúplnosti a ani si nevšimnu, že už všichni odešli.

Jsem takový už od dětství. Rodiče mě vyhazovali z bytu, abych si šel hrát ven, a já vztekle trucoval na schodišti, dokud mě nebyli ochotní pustit zpátky.

Jenže kolem mě je jakási vlčí mlha. Jsem považován za zábavného zpustlíka, předstírajícího z nedostatku taktu inteligenci, veselého a legračního chlapíka, jehož život je plný dobrodružství a příhod, jež stojí za to být vyprávěny, a který okoření každou sešlost natolik vtipnými hláškami, že se všichni v salvách smíchu válejí po zemi a legračně kopou nožičkama.

Přitom jistě chápete, že je mi takový charakter cizí. Já takový prostě nejsem.

Dva příklady z poslední doby to názorně ukáží: Při večerní siestě s několika Čechy trochu vázla zábava, a tak jsem nadhodil jistou poměrně triviální matematickou skutečnost, kterou jsem názorně vysvětlil na příkladu, že pokud se pomeranč správně rozřeže, dají se z těch dílů sestavit dohromady dva pomeranče, stejně velké jako ten původní. Mí spolustolovníci to považovali za velmi vtipné.

Asi za hodinu si někdo povzdychl, že to auto, co má, by si už podruhé nekoupil. Přisvědčil jsem mu, k čemu mít dvě stejná auta. A on hned začal kopat nožičkama.

Když už jsme se loučili, zeptal jsem se, jen tak ze slušnosti, jestli náhodou někdo nemá u sebe pomeranč. A oni začali kopat nožičkama všichni.

Prostě je to divné.

Větší byt? Kvůli cédéčkům?

Nejenom Ludwig má své úchylky...

Tak jsem zase vyrazil koupit si něco cédéček. Obcházím regály, zkoumám, prohlížím. Tohle ano, tohle taky, tohle možná, no za tu cenu určitě, tohle nutně, i kdyby to stálo pětkrát tolik...

Pomalu se přede mnou vrší hromádka, úslužný prodavač mi ji odnese, ať mi zbytečně nepřekáží v rozletu, a pak ještě jednu a ještě... No a taky nějaká ta DVD by to chtělo, když už jsem tady.

Přivezl jsem to domů, vyložil na zem a začal řešit, co si pustím jako první. A pak si říkám, není toho nějak moc? A že jsem kluk šikovný, všechno jsem to pěkně přepočítal. Inu, sto kousků toho bylo. Takže to budu poslouchat čtvrt roku...

Drobné radosti života

O mejdanu, o mejdanu, o mejdanu a o Ježíšovi. Jak jinak.

Docentka Helena Illnerová, předsedkyně Akademie věd ČR, je príma ženská. Její návštěva v Cernu se s výletem na Marešín vůbec nedá srovnat. Po příjemně neformální diskusi jsme se přesunuli k panu velvyslanci, který má ve své vile pár opravdu pěkných kubistických kousků nábytku. A tak jsme tam tak na terase pojídali zcela nekubistické kuřecí kousky na olivách a bylo nám dobře.

Někteří členové delegace Akademie věd byli trochu překvapeni, že nemáme píchačky, nebydlíme v ubytovně a nejezdíme do práce autobusem, ale rychle jsme si ty rozdíly mezi vědeckou prací tady a tam vysvětlili.

Pak nás tam někdo obcházel a nabízel nám každému osm set tisíc ročně, když se vrátíme. Ještě si to musím rozmyslet.

V sobotu místní vinaři slavnostně zahájili prodej loňského vína. Všude byly dégustations, hrála hudba, smažily se klobásy a palačinky, do toho svítilo sluníčko, co vám mám povídat. Ve velmi blízkém okolí Ženevy je asi sedmdesát sklípků, takže bych s dovolením průběh dne zbytečně nerozmazával.

A tento týden se pracuje jen tři dny. Děkuji ti, Ježíši, žes odčinil naše hříchy.

Chinin potřebuje vaši pomoc!

Ve chvílích z nejtěžších je třeba se obrátit na přátele z nejvěrnějších. Anebo na alespoň na čtenáře.

Dostali jsme na francouzštině úkol sepsat nějaký textík za použití l'imperfait d'habitude. Téma ve stylu jaké to bývalo, když jsem byl malý. A tak jsem si řekl, že byste mi mohli poradit nějaké ty poetické sentence, jistě máte jasné a zřetelné vzpomínky na to, jaké to dřív bylo krásné a nezkažené, nebo ne?

Já bych to pak přeložil do francouzštiny, dostal bych jedničku a vy byste dostali malý dárek...

Švýcarsky nekorektní vtip.

V historii Chininu tuším druhý, ale ten první byl spíše ženevský.

Záhadným způsobem jste se ocitli v neznámé zemi. Jak co nejrychleji poznáte, jestli náhodou nejste ve Švýcarsku?

Rozhlédněte se kolem sebe. Nejsou náhodou krávy hezčí než holky?

Nula ven a Skandinávcové hromovat!

Tento druh zboží je okolo první a obyčejný užitek ze slova "nula".

Nula myslí na nic. Jestliže rozdíl mezi množstvím kusů ve dvou reaktorech je nula, to znamená dva svazky mít stejné množství kusů. Jestliže vy nemáte nějaká jablka, pak vy máte jablka nuly.

Lidi obvykle počítají věci od 1 ne nula, přesto v informatika, nulový bod se stal populární indikací pro počátek. Jako programování jazyky se vyvíjely, to stalo se obvyklejší to sada vyjede z nuly opomenutím. Toto je protože, s jeden-založený index, jeden musí být odečten trvat korigovat ofsetový pro objekty jako když koupí si lokaci specifického elementu.

Jestliže dopis-O má lomítko přes to a laně nuly ne, vaše exhibice je nastavena pro velmi starou konvenci použitý u IBM a málo jiného časného sálového počítače výrobcové (Skandinávcové proklínají toto uspořádání dokonce více, protože to znamená dva jejich dopisů srazit se).

Obvykle říkal ždibců data, takový jak kousky nebo slova (obzvláště v konstrukci "nula ven").

Vidět také: Nula

Veselé a smutné životy

Večer jsem si šel lehnout sám a ráno jsme se už probudili dva. Já a moje osmička vpravo dole.

Je to mrcha, vždycky se na několik dní ozve a pak dá zase pár měsíců pokoj. Doufám. Ale ne, opravdu jí nevyčítám, že místo nahoru rostě dopředu, plnou parou do sedmičky. Vždyť je moje.

A do toho ta Troja s B. P. Mám jít do kina už dneska nebo to počká do pondělka? Navíc mám dneska jeden menší mejdan s šéfkou Akademie věd. Ale mohl bych z něho nenápadně zmizet, hned jak dojde káva.

Nějak se ty akce hromadí. Slovenský velvyslanec při OSN mě zve na koncert, a do toho se ještě pozítří slavnostně otevírají ženevské vinné sklípky. Loňský ročník se prý obzvláště vydařil a já se bojím, že netrefím domů.

A přesto je v těchto radostných dnech někomu smutno. Pominu-li ty dva nešťastníky, kterým bleje kočka, ze všech stran se na mě sypou vzdechy těch, kteří dopisují svou diplomku.

Odpovídám s otcovskou shovívavostí. Přeci jenom, mou diplomku, sepsanou, svázanou a obhájenou, už dávno vzala voda. Ale byly při povodních i větší ztráty.

S potěšením konstatuji, že mí přátelé a známí mají nejrůznější zájmy a umožňují mi tak žít přiměřeně rozsochatý život, obohacený fakty a hypotézami z mnoha oblastí lidského života, od diferenčních schémat akustické třírozměrné vlny po divadlo lidí bez domova.

A v příštím životě chci psát diplomku na téma Vliv televizních Silvestrů na koeficient determinace strukturální barevnosti komiksů v ABC mladých techniků a přírodovědců.

Za co by Levá zasloužila nařezat na holou

Není to její obsah jejího pozoruhodného návrhu týkající se spisovné češtiny, ale způsob, jakým k němu přišla.

A pozoruhodný v tomto případě neznamená hodný pozornosti, ale abychom se před ní(m) měli na pozoru.

Artur Dent ve svém článku, který se týká především euthanasie, a tedy je spíše podružný, ale přesto inspirující, píše, že levice trpí přesvědčením, že čím víc zákonů, tím líp.

A to je právě ono. Levá si pročítala evropské právo a všimla si, že dovoluje jednotlivým státům ošetřit ochranu jazyka. A v tu chvíli nemá stání, k jezeru cos ji nutí - vždyť my máme možnost mít zákon, který zatím vůbec nemáme!

A za to by skutečně zasloužila. Za svou fatální víru v to, že regulovat je možné a nutné všechno.

Mimochodem, ten Arturem zmíněný právní pozitivismus je něco jiného. A je to ještě větší sviňárna než levicové zákonodárství.

Jak jsem za jeden večer ztloustl o 10 kilo

I jídlo může být vyčerpávající. Toto je můj příběh.

Občas dostanu prazvláštní nápady. Jestli se to třeba i vám stává, jde obvykle o moje nápady, které nestačím realizovat a v přebytku svého tvůrčího vzepětí je uvolňuji do světa pod velmi benevolentní licencí.

Tentokrát jsem pojal myšlenku, že bych si na večeři mohl dát sýry. Pár jsem jich doma měl, pár jsem přikoupil, na kostičky nakrájel a ozdobil jimi talíř, až přetékal. Bez kila a tří čtvrtí toho byla rovná dvě a půl kila.

K tomu jsem spořádal čtvrtkilovou bagetu, snědl kilo vína, vypil čtvrt litru vína, které blahosklonně počítám za čtvrt kila, půl kila rajčat a jednu čtvrtkilovou papriku.

Že by mi z toho bylo zrovna dobře po těle, to se snad ani říct nedá. A v tomhle rozpoložení jsem sedl k mému rozepsanému článku, který by měl otřást vědeckým světem, neboť už má tři stránky, a to jsem teprve u definic. A řeknu vám, jak se vrhnu do vědy, hned mi mozek ztěžkne o sedm kilo.

Takže se nedivte, že jediné, co se mi včera večer podařilo, bylo čtyřnásobné kompletní přepsání nadpisu. A to jsem ještě mezitím stihl zapomenout ten původní nadpis, takže je docela dobře možné, že k žádné změně nakonec ani nedošlo.

Až na těch deset kilo.

Jak jsem se odvděčil panu Enimenovi

Každý den alespoň jeden dobrý skutek, že.

Onehdá jsem dostal chuť na druhé BSG (bloggerské soirée genevoise), a tak jsem nenápadně rozhodil sítě.

Nenápadně proto, že kdybych to vyhlásil příliš nápadně, hned by se ke mně nakvartýrovali Enimen a Lobo. Při ceně 130 Kč za třetinku piva by je sice přešla žízeň, ale to pořád ještě nevylučuje, že by mi mohli udělat (a udělali by, věřte tomu) ostudu po celém baráku.

Šel jsem na to tedy chytře a zakomponoval jsem jakoby téměř nahodilou pozvánku do intelektuálně náročného textu. Navíc jsem si to pojistil u Terezy K., která slíbila, že Enimen dovolenou prostě v žádném případě nedostane.

Past byla nastražena a brzy lapila první úlovek, chci říct and the winner is Heol Loar avec Perkele, podrobnosti přijdou krátce po zápětí.

Jenomže pak mi to přišlo vůči oběma pánům trochu přisprostlé. Tedy vůči Lobovi ani tak ne, toho by T.N. stejně nepustila, ale vůči Enimenovi, který nemá na světě nic než tu squashovou raketu, ano.

A tak jsem vykonal dobrý skutek a hlasoval pro E. v anketě o nejkrásnějšího českého bloggera. Anketa je to pochopitelně zcela zcestná, to už bychom mohli diskutovat o tom, kdo má nejkrásnější pravou horní čtvrtinu těla, ale nešť, modré políčko mám vybarvené a víc po mně nemůžete chtít.

Víkendové drobky

V krátkosti o tom, čemu nelze dát závažnější formu.

Ludwigův drobek

Zajel jsem v sobotu do Jumba koupit Ludwigovi škrabadlo, neboť to na něj nějak přišlo a úspěšně mi ničí dveře, postel, křeslo i skříně.

Metrové škrabadlo jsem zavrhl jako příliš krátké a tedy nedůstojné. Vzal jsem dva a půl metru. Pak už měli jenom čtyřmetrové. A že se mi nevešlo do auta, šel jsem domů pěšky. Co by ne, bylo pěkně. Do té doby, než začalo pršet.

Autodrobek

V půl deváté jsem si vzpomněl, že mám auto na parkovišti u obchodu. Pořád ještě pršelo.

Auto stálo zcela osamělé na parkovišti, na jehož výjezdu byla spuštěná závora. Obchod zavřel už v šest.

CD drobek

Naladěn čtením časopisu jsem si krátce po půlnoci chtěl pustit vychvalované cédečko, které jsem si shodou náhod nedávno koupil. Marně jsem jej hledal, nakonec jsem musel zapnout počítač a nahlédnutím do databáze se přesvědčit, že to cédéčko nemám.

Spletl jsem si ho s jiným. Tak jsem si pustil aspoň to jiné.

Vědecký drobek

Vrhl jsem se psaní článku na konferenci, má být hotový za dva týdny. Dosavadní dvě stránky jsem rozstříhal, na papír formátu A1 jsem přehledně zakreslil dramatickou zápletku i závěrečné rozuzlení, identifikoval závažné problémy (dva) a dolepil k tomu ty nastříhané kousky.

Jestli se mi z toho guláše podaří sestavit lineární článek, tak to bude zázrak.

Poetický drobek

Koptův překlad Verlainova Un grand sommeil noir se mi tak nelíbil, že jsem se pustil do vlastního překladu.

Po chvíli snažení jsem usoudil, že není nad doslovný překlad.

Vědecko-poetický drobek

Byl jsem osvícen a podařilo se mi vyřešit jeden z těch dvou zatrolených problémů. Stačí přeci propagovat f-rank dolů! Jak prosté a jak účinné. V opojení jsem rovnou i přeložil toho Verlaina.

Jídelní drobek

Ta kráva chevalského má fakt dobrý maso!

Závislost na nosních kapkách

Už to tu částečně padlo v komentářích, tak holt musím s pravdou ven.

Ludwig cítí potřebu někoho mýt. A obvykle jsem to pouze já, kdo je po ruce. A tak si tedy nechávám jeho drsným jazykem rovnat své chlupy na předloktí, až mi kůže zrudne, neb bohatostí Ludwigovy srsti neoplývám.

Na oplátku pak Ludwiga olizuji na místech, na která si sám nedosáhne. Tedy: On mi nasliní prst, já jím přejedu po vybraných tělesných partiích, a tak pořád dokolečka, dokud nás to baví.

Ludwiga zajímá i můj obličej. Zvlášť když spím a nemohu se bránit. A tak mi jazykem šmejdí po tváři, šmirgluje mi čelo a pokouší se urovnat neposlušné vlasy.

A pak je tady ucho. A to už opravdu začíná být úchylné. Ludwig totiž zbožňuje ušní maz. Někdy musím spát v čepici, aby mi dal pokoj.

A jednou za čas přijde chvíle, kdy onemocním a použiju nosní kapky. Nastává těžký boj. Podaří se Ludwigovi vylízat mi kapky z nosu dřív, než začnou působit? On prostě jde po pronikavém pachu. Nechtějte vidět ten tyjátr, když otevřu Savo.

Ale jinak je to milé zvířátko.

Kolik cukru, tolik mandlí.

Kolik drápů, tolik padlých.

Rozesmutnili jste mě. Z dosavadních šesti hlasujících pouze dva věděli, že kočka má osmnáct drápů. Onehdá si mě Ludwig označkoval téměř všemi.

A tak, abych trochu rozjasnil tuto chmurnou náladu, vyberu z Ludwigových úchylek tu nejméně obscénní. Pobavíme se.

Faktem číslo jedna jest, že Ludwig je velký. Masivní. Prostě chlap. Faktem číslo dvě jest, že netrpí klaustrofobií. Což se snaží dokázat při sebemenší příležitosti.

Krabice, do které se pohodlně vejde malá kočka, je optimální. Ludwig se do ní narve. Nabídněte mu něco ještě menšího, narve se tam. A do kelímku od půlkilového jogurtu vecpe aspoň hlavu.

A i když je jasné, že se někam nemůže vejít, vždycky to pro jistotu zkusí. Kdyby na zem dosedl komár a zívl, Ludwig se pokusí narvat se mu do rozjíveného sosáčku. (To je jenom příklad, komáři nezívají, neb k tomu nejsou uzpůsobeni a navíc mají strach, že by se jim někdo pokusil narvat se do sosáčku.)

A když není možné někam vlézt, vždycky je někde alespoň nějaká prohlubeň, kterou je možné zalehnout. Třeba můj podpažní ďůlek a podobně. Nemít Ludwiga, nikdy bych si experimentálně neověřil, že se vzbudím, když mě někdo dusí. Lehnout si mi na obličej či zabořit tlapy do mého krku je totiž obvyklou kratochvílí.

Leč nikoli mou, takže Ludwiga setřesu, on se na mě překvapeně podívá a otráveně řekne: No jestli se budeš furt takhle vrtět, tak se moc nevyspíme.

A má pravdu.

A vy napravte tu anketu.

Zvony ze Santa Fé

Rok se s rokem sešel a Ludwig byl napochodován k veterináři.

Řeknu vám, hotové zvířecí Chicago Hope. Čekárna s recepcí, dvě ordinace, pooperační sál, prostě luxus.

Má francouzština už dosáhla té šťastné úrovně, kdy jsem byl schopen se telefonicky objednat, na recepci jsem vyplnil formulář, u kterého jsem se zarazil jenom u otázky, zda má Ludwig zdravotní pojištění. Inu, nemá. Nemusí mít všechno.

Pak jsme se seznámili s paní doktorkou, která začala mít zvídavé otázky, a když ji přestalo bavit každou otázku opakovat, nabídla mi přechod do angličtiny či němčiny. Holt vzdělaný člověk.

Ludwig je zcela zdráv, což samozřejmě věděl už bez vyšetření a dával to najevo okázalým mňoukáním. Neboť touto dobou má právo spát na křesle a kdyby tu s námi nechtěl být, tak tu nebude. V rámci zachování vlastní důležitosti si (jako obvykle) zapomněl všimnout, že byl přeočkován, ještě jednou se nechal pochválit a pak zalezl zpátky do přepravky.

Doktorka se podivila, že byl Ludwig pravidelně očkován čtyřkombinací, protože prý při tom existuje malé riziko vzniku nádoru. Takže teď bude Ludwig očkován dvakrát ročně, jednou proti panleukopenii a podobným breberkám a jednou proti vzteklině.

Navíc prý bude povinnost mít zvíře při přejezdu švýcarských hranic očipované, takže Ludwiga zřejmě čeká ta příšerně tlustá jehla s čipem. Postavím si pak doma nějaký rám se čtečkou, a vždycky když jím projde, tak pípne. Chytré, ne?

A ty zvony ze Santa Fé? Možná je to lepší než pípnutí...

Kel mač!

Jak jsme přeslavně zvítězili nad Němci a co mi vadí na hokeji.


Ač bez švýcarského občanství, byl jsem včera dojat. Zápas Německo - Švýcarsko přenášely tři televize a mohl jsem si tedy vybrat mezi německým, francouzským a italským komentářem. Vybral jsem si francouzský, protože se u něj nejlépe podřimovalo. Jenom při atension! jsem zvedal hlavu, abych se ujistil, že se nic neděje.

Ne že bych snad sledoval sport, z toho mě nelze podezřívat. Ale posledních deset minut jsem náhodou viděl, a to, jak se švýcarský trenér rozplakal, také.

Faktem ale zůstává, že hokej je, stejně jako ostatní sporty, s čestnou výjimkou skoku do dálky, nekoukatelný.

Skok do dálky: Běží, skočí, koukne se na případný přešlap, změří se vzdálenost. Jak prosté a pochopitelné. Skokan zelený je tam sám, pokud není obzvláště nešikovný, tak si skoro ani nepřekáží.

Hokej, to už je problém. Má to šílená pravidla, že je musejí hlídat tři rozhodčí a ještě to sotva uhlídají. Hraje se s pukem, který je tak malý, že jej na obrazovce prostě nevidím. To všechno bych ale byl ochotný překousnout, kdyby se neměnily strany!

Jestliže bílí útočí na pravou bránu, tak vyžaduji, aby tam útočili stále, a ne že si během reklam brankáři vymění místa! A když už si konečně zvyknu a poznám, komu vlastně fandím, je zase konec třetiny a všechno se zase otočí!

Ne, na to opravdu nemám nervy. Když už měnit, tak i dresy! Pak budou bílí pořád útočit na jednu stranu a všechno bude v pořádku.

Nebo to střídání: Vždycky je to nějak mimo záběr a já mám pocit, že těch hokejistů běhá po ledě aspoň třikrát víc, než nám ukazují. Prostě zmatek.

Hokej nebrat! A ať letos to zlato Švýcarům nikdo nevyfoukne!

Znaven, ach, znaven vším

No ale vážně jsem jakýsi ztahaný!

To je tou Antologií. Koukat jedenáct a čtvrt hodiny na Beatles, to člověka unaví. Natož mě.

Nebo to je tím Vidocqem. Koukat na film ve francouzštině, pak si k němu přečíst české titulky a pak na vybrané pasáže koukat ještě jednou, aby to bylo aspoň trochu pochopitelné, to člověka unaví. Natož vy-víte-koho.

Nebo je to tím Ludwigem. Ten je vám ale někdy obscénní. Skoro až perverzní. Nebudu zacházet do podrobností, ale člověka to opravdu unaví. Natož - však víte, navíc jsem pak celý chlupatý.

Nebo je to tou prací. Parsovat email, o jehož struktuře se nadřízení teprve dohadují, to... co jsem to chtěl říct, jo!, to člověka unaví. Natož takového buržoazního bohéma jako mě.

To kalné ráno


Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
Měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
Ve světle svící, jež se rozhořely.

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.


Jak jinak než slovy Jaroslava Seiferta lze začít první trochu hořký euročlánek? Kanál Euronews včera přenášel oslavy ze všemožných koutů Evropy, a bylo skutečně nač se dívat. Přenos komentovali nějací dva zoufalci, a tak to místy vypadalo, jako by dění na obrazovce komentovali Homolkovi, jenom se zapomněli oslovovat mámo a táto.

"A jsme na Staroměstském náměstí v Praze v České republice. Socha Johna Husa... A na pódiu někdo mává českou vlajkou... asi zpívá hymnu..."

To je asi půl desáté, a na pódiu jsou skutečně nějací trapní fíci v kožených kalhotech a hulákají Červená, modrá, bílá. Kdo to byl?

"Připomíná mi to - - jestli se někdo pamatuje - - kapelu Europe! - - v osmdesátých letech - - měli pár hitů - - no ale my už čekáme na přepojení do Litvy, kde nás čeká vážná hudba - - tak ještě ne - - a v Londýně v tuto chvíli hraje Roger Waters - - prý to připomíná staré dobré časy zdi - - - - ehm, promiňte, ne berlínské zdi, myslím pinkfloydí zdi, tak je to - - každopádně za osm vteřin přepojujeme do Litvy!"

V Litvě zrovna začali zpívat Žlutou ponorku. Anglicky.

"Panebože - to je přeci Seržant Pepř! - - No ne, já rozumím litevsky!"

A po Beatles přišel na řadu závěr Beethovenovy Deváté symfonie. Nevím, co to bylo za orchestr, ale šmidlali to příšerně, rvalo to uši, nějak nestihli naladit.

"A tohle je hymna Evropské unie! - - Musím říct, že už jsem ji slyšel hrát mnohokrát - - ale ještě nikdy - - nikdy s takovým nadšením!"

Jenomže finále Deváté, to není jenom Óda na radost. A tak, jak skladba pokračovala, dozvěděli jsme se:

"A toto - - to - to by mohlo někomu připadat povědomé - - ano - protože - - protože to je hudba z filmu Mechanický pomeranč! - - No, snad naše budoucnost nedopadne tak strašně."

A po Litvě byl na řadě Kypr.

"Za chvíli přepojíme na Kypr a pak - - pak vás čeká - - co vás čeká pak, to vám řeknu hned, jak se to dozvím - - tak tedy Kypr - na Kypru by už v tuto chvíli měla být půlnoc! - - - - tak ne - je tam jedenáct hodin - - za chvilku přepojíme..."

Myslím, že se chlapci ve studiu pěkně zapotili.