O mýdlu s dírou

Pejsek přišel do hotelového pokoje a vidí něco ležet na stole. Rozbalí to, a bylo to nějaké bílé. Ahá, to bude něco dobrého, povídá si pejsek. Mýdlo to být nemůže, na to už podruhé nenaletím, protože mýdlo nemá díru! A jak na to měl chuť, tak si celý ten kus strčil do huby a začal to kousat. Ale chutnalo to nějak nedobře. Bylo to, milé děti, mýdlo s dírou!

Totiž takhle: Vědci nedávno zkoumali, jak se lidi mydlí, a došli k šokujícím závěrům. Ať se mydlíte, jak chcete, maličko, nebo jako Mydlář po popravě, vždycky spotřebováváte jenom povrch mýdla a nikdy nejdete do hloubky.

A od vědeckého objevu už byl jen krůček k business plánu. Pokud se prostředkem mýdla nikdo nemydlí, tak do něj můžeme udělat díru a ušetříme prostředek mýdla! A z toho prostředku naděláme další mýdla, a do nich další díry, a z toho další mýdla - a budeme mydlionáři.

Na první pohled je to šok. Mýdlo s dírou vypadá, inu, jako mýdlo s dírou. S velkou dírou. Ale po chvilce používání zjistíte, jak důmyslné a jak pohodlné to celé je. Tou dírou se totiž vůbec nemydlíte!

Konec experimentu se blíží. Za pár dní omydlím veškerý povrch mýdla a zůstane mi jenom ta díra. A tu pak sním. A budu divně prskat a budu mít plnou hubu pěny a z očí mi potečou děravé slzy...

Proč jsou Američani tlustí

Jistě, protože chipsy jsou standardní přílohou a dietní kola nemůže nikomu ublížit, ale tenhle recept opravdu stojí za to.

Rozehřejte tři lžíce másla, vmíchejte 30 dkg malých marshmallow a osm lžic burákového másla, ať se to pěkně spojí.

Pak do toho nasypte malou krabici Cheerios, pořádně promíchejte, natlačte do pekáčku a nechte vychladit.

A hlavně: kdo nemá malý marshmallow, nakrájí normální na kousky, a kdo nemá burákový máslo, použije nutelu. Kdo nemá rád Cheerios, nedává do toho nic. 

Letíme do Bostonu

There's no flight like domestic flight.



Řekli byste si - co může být zvláštního na vnitrostátním letu? Tak už jen ten název, domestic a vnitrostátní? Vždyť je to z Kalifornie do Massachusetts, to je přeci mezi-státní, zvláště s mezipřistáním v Severní Karolíně.

Tak tedy: mezinárodní letiště v San Franciscu, domestic terminál. Rozdíl patrný hned venku: kufry se netahají do haly, odbavování probíhá rovnou na chodníku: taxík zastaví, kufry vyloží na váhu a než řidiči zaplatíte, už je pro vás připraven boarding pass a postupujte, nezdržujte, honem do další fronty.

Kontrola letenky a pasu? Ale prosímvás, mezistátní ano, ale mezinárodní ne, takže stačí zamávat řidičákem, zout se, projít bezpečnostním rámem a už se můžete postavit do té nejdůležitější fronty ze všech.

Do fronty na kafe.

A teprve tam, u gejtu, to teprve vidíte, ten rozdíl mezi přistěhovalcem, který se vydává na daleký, šest hodin trvající let (kam z Prahy doletíte za šest hodin!), a Američanem, který si jen tak odskočil na kratší výlet. Na nohou má žabky, v ruce kelímek Starbucks, a tváří se spokojeně. 

A v těch žabkách a s tím kelímkem nastoupí do letadla, kde probíhá všelidová vzájemná výpomoc: Ty podržíš kelímek mě, já si sednu, pak já tobě, tlap tlap mlask mlask, letušky zvládnou držet až pět kelímků najednou, a pak už všichni spokojeně sedí, všechno v aprajt pozišn, takže kelímek furt pěkně v ruce, a hurá, startujeme.

Letadlo ovšem není metro, i když je to jenom šestihodinový let, takže se sousedi seznámí, přendají si kelímky do druhé ruky, aby si mohli těmi uvolněnými potřást, proberou se poslední zemětřesení, hurikány a ropné skvrny, a toho trapáka, co si hned na začátku vytáhl knížku, aby se nemusel s nikým bavit, si nebudeme všímat.

Po šesti hodinách letadlo přistane, všechny kelímky už jsou dávno prázdné a odevzdané letuškám, letadlo doroluje ke gejtu a už by měla nastat tlačenice, ale nic se neděje, Američani spořádaně sedí, nejsme přeci divá zvěř, přiletěli jsme do Bostonu, a když se konečně otevřou dveře, tak postupně vystoupí lidé z první řady, pak z druhé a tak dál, nikdo se nikam netlačí, prostě jen čeká, až na něj přijde řada, a pán ze sedadla 23C v uličce si prostě nedovolí vstát, dokud se do uličky nevybatolí paní ze sedadla 22A u okna.

A všichni v žabkách radostně tlapají k východu z letiště, a tam na ně čekají jejich rodiny a kamarádi a mají pro ně fungl nový kelímky s kávou, a cestovatelé se z nich napijí, a pak chtějí celé to příbuzenstvo obejmout a políbit, ale to s kelímkem jednoduše nejde, takže se zase různě přendavá, jde z ruky do ruky, až se nakonec dobrá věc podaří a je to.

Tedy pokud vám ty kufry omylem pořád ještě neleží někde v San Franciscu na chodníku.