Hodina pravdy

Tři hodiny po porodu jsou dvojčata vyhoštěna z novorozenecké jipky s tím, že jim nic není, tak ať se snaží sama. A protože i Ludmila vypadá vcelku svěže, opustíme všichni čtyři porodnické třetí patro (tak zase za rok, loučí se s námi) a přesuneme se na patro šesté, do pokoje, ve kterém podle všech dosavadních instrukcí strávíme den až dva.

Jdete dneska domů, ptá se nás hned po příchodu nějaká doktorka. Nó, né, my nevíme, nám říkali den až dva, koktáme, a paní doktorka mává rukou: No tak to jo, dobrý, prostě jak půjdete domů, tak mi řeknete. A zmizí.

Já jdu dětem změřit teplotu, hlásí nějaká sestra. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí jiná. Já poslechnout dětem srdce. Vy prej máte vysokej tlak, přiběhne další doktorka, já vám ho radši přeměřim. A dětem už teplotu někdo měřil? Já radši někoho pošlu. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí už asi patnáctá osoba. Ale mě už měřili, protestuje Ludmila. To se musí měřit víckrát!

Já jsem vaše sestra, ale jenom do sedmi, pak přijde jiná! Já jsem záskok za vaši sestru, abych ji trochu odlehčila! Já jsem ta jiná sestra od sedmi! Ale jenom do tří! Já měřím teplotu! Já měřím tlak! Já odebírám krev! Já přináším pilulky proti bolesti! Teplota! Tlak! Rosný bod!

Sestra! Doktorka! Laktační poradkyně! A všichni něco slibují, ale nikdo nic neplní. Přijdu za hodinu – a nepřijde. Přinesu – a nepřinese. Zavolám – a nezavolá.

V pondělí ráno, po první probdělé noci, se situace opakuje. Já jsem sestra a jdu dětem měřit teplotu, už tu byla laktační? Honem se probírám tou haldou obličejů z neděle. Ano, byla! Výborně, tak kojte! A pošlu sem sestru, co bere krev. Dneska vám budou volat z nutričního!

Pak přijde ta nejdůležitější doktorka, která rozhoduje o tom, kdy půjdeme domů. Jdete dneska domů, vyzvídá. Já domů nechci, pláče Ludmila. No nic, uklidňuje jí doktorka, to si řeknete sami, až budete chtít.  A proč nekojíte? Jaktože tu není laktační? Počkejte, zavolám někoho, ať vám změří tlak.

V úterý už to nevydržíme, a když se ukáže nejdůležitější doktorka, zamkneme dveře. Jdete dneska domů, zase se ptá. Cha, přiskakuju a držím ji v šachu. To nám řeknete vy! Musíte přece provést výstupní prohlídku a rozhodnout! Ale ne, mává stydlivě rukou nejdůležitější. To rozhoduje pediatr, já jsem jenom sekretářka, co připravuje výstupní papíry. Vy mi řeknete, že jdete dneska domů, a já to dám tisknout.

Znovu si v hlavě procházím všechny ty osoby, co sem chodí brát krev, měřit tlak a teplotu, přinášejí prášky a pleny – ani jeden pediatr! 

Jdu si naši bezvýchodnou situaci rozmyslet do kantýny, a když se vrátím, Ludmila hlásí, že tu byl pán, co zařizuje rodné listy. Nechal tu papíry na vyplnění, prý si je vyzvedne odpoledne. Ten už nepřijde, syčím, ale všechno spořádaně vyplním. Propouští se mezi desátou a jedenáctou; je půl dvanácté, dnes už nikam nepůjdeme.

Po obědě zase někdo: Já jsem sestra, jdu dětem změřit teplotu! Už to nemůžu vydržet, takže ji zahradím cestu. Vy tady přestanete šaškovat s tím teploměrem a teď hned okamžitě zavoláte pediatra, ať provede výstupní prohlídku! Ale žádný takový, že jenom řeknete, že ho zavoláte, a pak už nikdy neuvidíme ani vás ani jeho, tenhle trik už jsem tu viděl stokrát. Já si vás pohlídám! Půjdeme za ním spolu!

Já jsem pediatr, přiznává se domnělá sestra. Aha! kontruju. Ještě před chvílí jste tvrdila, že jste sestra! Jsem sestra pomlčka pediatr, vysvětluje ona, navíc výstupní prohlídky může provádět i sestra. Proveďte tedy výstupní prohlídku, vyzývám ji stroze. Pediatr v převlečení za sestru opět vytáhne teploměr a usoudí, že pokud budou zítřejší krevní testy v pořádku, není důvod nás tu déle držet.

Zítra jdeme domů, hlásím laktační. Výborně, tak já objednám odsávačku a řeknu jim, ať ji doručí k vám domů, ale ne dnes, až zítra odpoledne.

Ve tři odpoledne se objeví úplně nová osoba. Manažerka. Jak se vám tu líbí? Změnili byste něco? Jsou na vás všichni hodní? My spokojeně přikyvujeme, jak je všechno v nejlepším pořádku, ale když už potřetí naléhá, ať se jí svěříme, tak začnu: Víte, je to taková drobnost, vy se na mě možná budete zlobit, já to snad ani neřeknu – a vybalím na ni to s tou pomlčkovou. Manažerka kýve, a že prý to promyslí. To je strašně důležité, tahle zpětná vazba, vykládá nám. Proto já chodím po těch pokojích každé odpoledne. Zítra ve tři zase přijdu a prodiskutujeme to. Nejdřív mě napadá, že bych ji mohl upozornit, že jednak tu zítra ve tři už nebudeme, a jednak jsme tu už třetí den a vidíme ji poprvé, takže to s těma každodenníma návštěvama asi nebude tak horký. Ale pak se jenom usměju. Co když je to taky převlečený pediatr.

Za chvíli telefon. Šéfe, jsme tady s tou odsávačkou, ale nikdo není doma! Měli jste přijet až zítra! Jó, to nám nikdo neřekl… K večeru opět volají z nutričního, a pán od rodných listů samozřejmě nepřijde.

Ve středu ráno opět zoufalý dětský pláč – už podvacáté je bodají do nohy. Tak co, tak co, vyzvídám. Až budou výsledky známy, tak vám dám vědět, říká doktorka, a já propadám v hysterický smích. Jste jako všechny ostatní! Už vás nikdy neuvidíme! Nikdy se nevrátíte! Svezu se do kouta a vzlykám. Nemám sílu jí bránit v odchodu.

Jdete dneska domů, ozve se asi za hodinu známý hlas. Co krev, hlesnu, stále ještě složený v koutě. Prej dobrý.

Dobrý! To mě zase postaví na nohy. Ano! Jdeme domů! Začněte tisknout! Už je skoro deset!

A do toho přijde laktační a sestra na prášky a sestra na tlak, a do toho úplně cizí člověk. Pardon, já přijdu později, zamumlá a chce zmizet, ale Ludmila – já to všechno beru na sebe, ale ona je stále se mnou – se mocně vztyčí v posteli a zařve: To je on! Chyť ho!

A už ho držím za límec, panáčka. Nikam nepůjdeš, zase bys už nepřišel. Tu máš formuláře na rodné listy! Pán poctivě prochází všechny kolonky a kýve, je to v pořádku, rodný list bude. A zase se hotoví k odchodu.

Mladý muži, zastavuji ho, pojďme si to přepočítat. Kolik tu vidíte dětí? Dvě. Kolik jste nám dal formulářů? Dva. A kolik si jich teď odnášíte? No jo! Jeden chybí! Pán se omlouvá, bere si druhý formulář, a slibuje, že to všechno přinese k podpisu cobydup. Jestli ne, tak si vás najdu, šermuju mu před nosem teploměrem, protože nemám nic lepšího po ruce.

Hrozba zabere, rodné listy jsou vyřízené, odsávačka domluvená, papíry vytištěné. Už je skoro jedenáct, to nestihneme! Ale děsíme se zbytečně. Můžete odejít, kdy chcete, říká sestra, já jsem tu stejně až do tří. Ale pak přijde jiná!

Laktáme

A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, vyzvídá paní recepční, když nakráčíme s dvojkočárkem do laktačního centra. Jo, to my nevíme, přiznáváme. Nevadí, nevadí, já se podívám… Dítě se jmenuje…? No, jak které, připouštíme my. 

Ony jsou dvě, kulí oči paní recepční. Asi je normální kupovat si dvojkočárek a vozit v něm jedno dítě a pytel brambor.

K Evelyn jdete! Tak to si prosím tady na chvilku sedněte.

Inu, sedneme si, a za chvíli přichází další matka s dítětem.

A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, začíná od začátku paní recepční. K Sue, říká matka. Aha, tak to si prosím tady na chvilku sedněte.

Po deseti minutách se otevřou dveře a do čekárny přicupitá monstrum. Křečovitý úsměv odhaluje zuby až  k šestkám, ale to umělé nadšení se nějak nepřenáší do zbytku obličeje, takže jí na očích vidíte, jak moc ji to všechno obtěžuje a sere.

Ludmila ztuhne, mně se dělá fyzicky nevolno. Monstrum stáhne všechny svaly v obličeji, což zřejmě má být nějaká mimozemská varianta na roztomilý úsměv, a pisklavě řekne Haaaaaaaj ajm sjuuu! Hurá, není to ta naše, andělé zpívají aleluja, gloria in excelsis Deo.

Když zlý démon zmizí, Ludmila chce nějak nenapádně vycouvat. Co když má Sue sestru? Ale už je pozdě na shánění česneku, jde k nám Evelyn a je to normální postarší dáma. Je až tak normální, že necítí potřebu nám neustále gratulovat, a je snad první, kdo nám říká normálně jmény místo žoviálního maminko a tatínku. Dokonce dětem neříká dvojčata, ale váš syn a vaše dcera.

Ne že budeš předstírat, že je všechno v pořádku, syčím nenápadně na Ludmilu. Přece nebudu brečet před cizíma lidma, rozčiluje se Ludmila. Tak jak je, ptá se Evelyn. Všechno v pořádku, hlásím já a Ludmila se rozpláče.

A pak to na ni všechno vybalíme. Jak ten malej křikloun chce víc a víc pít z lahve. Jak slečinka ani nic jinýho nezná. Jak není na nic síla. Jak má člověk spoustu kamarádů, a přitom nikoho.

Ono to, Ludmilo, vypadá – vysvětluje Evelyn –, že já tu jsem kvůli tomu, abych propagovala kojení. Ale to je ve skutečnosti až třetí v řadě. V první řadě je zapotřebí dát vás do richtigu, pak je potřeba, aby tady váš syn a dcera přibírali, a pak teprve budeme řešit kojení. Ono nic neuteče.

A Ludmila už nepláče ani trošičku.

Řeku všech nadějí

Až odsud budete odcházet, bude to velká sláva, líčí nám sestřička. Nejprve pojede maminka na vozíku, tlačená statným ošetřovatelem. Za ní další dva silní chlapi, každý v rukou autosedačku s jedním dítětem, pak tři až pět středně osvalených mužů, kteří ponesou všechny vaše věci, a celý průvod bude uzavírat tady tatínek.

Všichni sice předstírají, že se nějak jmenujete, ale ve skutečnosti jméno zmizelo už minulou neděli. Promiňte, tatínku, jak že se jmenujete? Petr? Těší mě, tatínku. Mám vám to dítě přebalit, tatínku? Je tohle dvojče ááá, tatínku? Tatínek nemá návleky! Neměl by někdo tatínkovi přinést židli? Ale to je skvělé, tatínku. Tedy tatínku, vy to dítě dokážete zavinout jak profík! A víte, tatínku, že jsme vám udělili cenu za nejnápomocnějšího tatínka?

Prý až odsud budete odcházet – ve skutečnosti to taková sláva nebyla. Ano, nejprve jela maminka na vozíku, ba i statný ošetřovatel byl. Ale pak už jsem jenom naše věci naskládal do batohu, děti šoupnul do kočárku a hurá domů! Jak neamerické.

Cesta z nemocnice trvá pěšky necelou půlhodinu, děti jsou zachumlané v několika vrstvách, a že jsou takové maličké, ani v tom kočárku vlastně nejsou vidět. Lidé na ulici se snaží nenápadně nakukovat a na všech je vidět, jak jsou zvědaví. Jen jedna babička se při čekání na zelenou odváží zeptat, co tam je, a odpoveď ji srazí na kolena: Chlapec a dívka, tři dny staří! Padne zelená, ale babička už nechce přejít, musí si na chvilku odpočinout na lavičce. Tři dny!

Alice a Bob cestu spokojeně prospí, drncání se jim líbí. A stejně nadšeně se nechají hned druhý den odvézt zase zpátky, protože musíme na jejich první dovopravdickou prohlídku!

Prohlídce bohužel šéfuje rezidentka slečna Jordanová v růžovém svetříku, a je důležitá jak z New Yorku, i když vystudovala v Bostonu. Doktorku Jordanovou jsem jednou viděl na nějaké prenatal class, a už tam mi byla protivná. Nervozitu maskuje křečovitostí a rychlou mluvou, ale když se rozhodne, že Alici zavine, tak si vzpomene jenom na první krok a zbytek zavinovačky jí jenom tak naaranžuje na břiše, aby se neřeklo. Pak ji rozhodí Bobovo hovínko, a když jí položím už druhou otázku ohledně kojení a krmení, tak nám kysele oznámí, že to je hrůza, jak všichni ti novopečení rodiče mají pořád takovéhle otázky, a že ona je lékařka a bude odpovídat na medicínské dotazy – a s kojením ať si laskavě zajdeme do laktačního centra a neobtěžujeme studovaného člověka.

Jindy bych jí snad i jednu fláknul, ale co jsem teď otec od rodiny, jsem velice klidný a jdu dětem příkladem.

Porodila like a boss

Mám rád bojovky, které mi Ludmila čas od času připravuje, a mám rád, když si spolu povídáme ze spaní. Takže když se v neděli ve tři čtvrtě na dvě ozvalo do temné noci "vstávej, jedeme do porodnice", krátce jsem se zasmál a byl připraven na všechno, jenom ne na odjezd do porodnice.

Nesměj se a pojď, praskla mi voda, dodává Ludmila, a já začínám chápat, že ten seznam, co mám na stole (prádlo, nádobí, koše, sbalit si do porodnice) bude muset ještě chvíli počkat.

O sedm hodin později už jenom vyjeveně koukám, jak doktorce přistávají v rukou tělíčka – nejdřív Alice, o šest minut později Bob –, vystřelená docela velkou rychlostí z Ludmilina břicha. Tak tedy nesimulovala, nešlo o pouhou zástěrku, jak do sebe dostat víc zmrzliny, čokolády a pak ještě čokoládové zmrzliny. Skutečně byla těhotná! 

Budete chtít epidurál? vyzvídá sestřička. Jednak je u dvojčat epidurál povinný, poučuje sestřičku Ludmila, protože má všechno dopředu nastudováno, a jednak bych ho chtěla i sama od sebe. Řeknu si.

Zatím bolesti skoro nejsou. Máme půl třetí – skáču v čase tam a zpátky, aby to bylo trošku zajímavější – jsme na triáži, kde se rozhoduje, jestli si Ludmila nevymýšlí a nepolévá se schválně úplně cizí vodou. Testy jsou ale pozitivní a sestřička slibuje, že kdyby se snad uvolnil nějaký pokoj, tak se na něj i můžeme přesunout. Jenom máváme rukou. Když bude potřeba, klidně odrodíme ve výtahu.

Pak konečně pokoj dostaneme a probíhá několik komických výstupů, ve kterých je Ludmila ta, která chce sedět na míči, a různé sestřičky hrají veselé ženštiny, které ji přesvědčují, že je potřeba, aby si alespoň na chvíli lehla na postel, protože na míči zachytávají monitory tep jen jednoho dítěte, a to je proti předpisům.

Ludmila je ale tvrdá vyjednavačka. Jak dlouho že mě potřebujete na posteli? Hodinu? Si děláte prdel. No ani půl hodiny tam nebudu ležet. Ne, já se z toho míče zvedat nebudu. No dobře, patnáct minut, ale ani o vteřinu víc!

A kontrakce jsou častější a častější, až je najednou tři čtvrtě na sedm a sestřička se loučí. Že prý v sedm přijde nová, a to bude jinačí sekáč. Ludmila cítí, že přichází čas na utišení bolesti, a tak čekáme do sedmi, než se ukáže ta nová služba. A do čtvrt. A do půl.

Mě už to nebaví, já už asi porodím, prozrazuje mi Ludmila, a pak to prozrazuje i nové sestřičce. Ta rozhodne, že je potřeba prozkoumat, jak moc je otevřený děložní čípek, a zase někam zmizí.

Když se konečně objeví, Ludmila volá "už jde, už jde", ale nemyslí tím sestřičku zdravotní, ale sestřičku od bratříčka, který čeká druhý v pořadí.

Sestřička Ella řekne známou větu "teď to bude trochu nepřijemné", pak zamumlá "to je asi hlavička", a pak se tváří strašně tajuplně. Na morfium to už není, bude epidurál, povídá. Já jsem zvědavý: Kolik? Jak moc je čípek otevřený?

Úplně.

Až tak úplně, že musíme zavolat paní doktorku, aby si to taky osahala. Rodíme! Doktorka zmizí a sestřička začne připravovat nástroje.

Nechci se vnucovat, vnucuju se, ale dvojčata se rodí na operačním sále. Jo? diví se ona. No to si teda zjistím! Ježiš no jo! Honem na sál!

Ale co ten epidurál? Já už žádnej epidurál nechci, běduje Ludmila, už je pozdě!

No to ale musíte, domlouvá jí doktorka. Na to první dítě už to nezvládneme, ale kdyby se to druhý přetočilo nebo něco, tak musíte mít epidurál, jinak bychom vám museli dát celkovou anestezii. No dobře, dobře, volá Ludmila, a to už její postel jede na sál a já se oblékám do jakéhosi protichemického obleku, abych nic nekontaminoval. Pak se málem porod nepovede, protože mi chybí návleky na boty, ale i ty se najdou a můžeme se do toho pustit.

Abych vám mohl píchnout epidurál, musíte si sednout, povídá anesteziolog, který se také jmenuje Bob. Hm, jenomže já se nezvedám, říká Ludmila. Tak my vás zvedneme, nabízejí se hned všichni ostatní, ale Ludmila jenom důrazně zdvihne ukazováček, a je v tom taková síla, že když s ním maličko hýbne doleva a doprava, aby naznačila, že teď není vhodná chvíle, nikdo se neodváží ani pohnout.

Posadíme vás, až odezní tahle kontrakce, navrhuje někdo, ale tento hloupý nápad je zastaven výkřikem, že už leze hlavička. Zakrvácená Alice jde z rukou do rukou, a při další kontrakci se k ní přidává Bob. A zatímco doktorka láká placenty, aby se šly taky podívat na sluníčko, já koukám na ty dva drobečky. Doktoři souhlasně mručí, je to všechno zdravý a krásný, jenom Alice trochu nepatřičně ohýbá levý kolenní kloub opačným směrem, ale já jsem v tu chvíli přesvědčen, že i s tím se dá chodit.

Ludmilu necháváme na sále a chvátáme na novorozeneckou jipku, protože jsou dětátka přece jenom tak droboučká, že není jasné, jestli jsou vůbec schopná šifrovat. Po pár hodinách pozorování ale padne verdikt, že se máme všichni sebrat a jít. Já tedy přestanu pendlovat mezi Ludmilou a dětma, a společně se všichni čtyři jako rodina vydáváme vstříc novým dobrodružstvím.

Já mám děti, nemůže tomu věřit Ludmila. No ale Plho, o čem tu asi již osm měsíců hovoříme?