Dařbuján se vyskytne asi v každém větším kolektivu. Možná mu říkáte jinak, ale je to pořád on.
Vezměme nějaký typický příklad, který všichni znají. Třeba - řekněme, že jste na přednášce z matematické analýzy. Oči vám z toho přecházejí, mozek se vám hroutí, netušíte, která bije, jen tak tupě odhadujete, co se tam u tabule děje, když v tom najednou - záblesk poznání! Přednášející prohlásí něco zcela triviálního, co pochopíte i vy. Rozhlédnete se po třídě a vidíte tu radost snad ve všech očích.
To je ta pravá chvíle pro Dařbujána, který se přihlásí, že mu to není jasné. Nenechte se mýlit tím, že se neptá na obtížné věci - jsou mu cizí a neví, jak by se na ně zeptal. Potřebuje něco triviálního. Svým dotazem totiž dává najevo, že o věci přemýšlí.
- Prosím, mně není jasné, proč používáme implikaci, když v předpokladech máme ekvivalenci.
- Jistě, ale v této části důkazu nám stačí implikace zprava doleva.
- Ale správně by tam měla být ekvivalence, že?
- Mohla by být, ale ještě ji nepotřebujeme.
- Pořád mi to není jasné. Neměla by tam být spíš opačná implikace?
- V ekvivalenci přece platí implikace oběma směry.
- Takže přeci jenom tam má být ekvivalence!
Dařbuján zvítězil.
Na hodiny francouzštiny se mnou chodí také jeden Dařbuján. Dnes jsme samostatně dělali jednoduché cvičení: Dostali jsme obrázky postav a jejich popisy, které ovšem byly zpřeházené. Cílem pochopitelně bylo umístit popisy ke správným obrázkům. A protože byly obrázky zcela jednoznačné (jedny dlouhé tmavé vlasy, jedny krátké blond vlasy, jedny brýle, jeden knír atd.), neměli jsme pochybnosti o tom, že jsme to úspěšně zvládli.
- Neměli bychom si to zkontrolovat? navrhuje Dařbuján.
- Snad není třeba, namítá učitelka, všichni se tváří, že je jim to jedno, a tak to nakonec v rychlosti kontrolujeme. 1-C, 2-A, 3-F, ...
- Moment, volá Dařbuján, snad 3-D, ne?
Je sám. Všichni ostatní mají 3-F. Ale nevzdává se.
- V F se říká, že má sportovní oblečení, ale trojka má na sobě džíny! A to není sportovní oblečení.
Proběhne vášnivá diskuse o tom, co je a co není sportovní oblečení.
- Ale v D se říká, že má dlouhé rovné vlasy, zatímco na obrázku je má krátké kudrnaté, namítáme.
- No, nejsou ale až tak krátké, a jsou i takové skoro rovné, kroutí se Dařbuján.
- Vždyť nemá knír!
- No, možná... ale takový malý náznak... tenký... asi mám špatnou kopii...
Tentokrát Dařbuján prohrál. Nestává se to ale často. Ke konci hodiny se mu už daří srovnat skóre.
- V angličtině, povídá Dařbuján, který si zakládá na svém britském vzdělání, - má každý čas svůj speciální název. Ve francouzštině také?
To je naprosto typická otázka. Všichni ostatní bádají nad tím, jak se tvoří minulý čas. Nikoho nenapadne, že by čas mohl nemít název.
- Jistě, ale protože třeba v přítomném čase nerozlišujeme prostý a průběhový, tak říkám prostě jen přítomný čas, odpovídá učitelka, aniž úplně tuší, na co je tázána.
- Aha, a tenhle budoucí čas, to je vlastně anglický budoucí průběhový čas, že.
- Ne, tohle je vyjádření blízké budoucnosti. Je vais manger znamená I'm going to eat.
- Ahá, takže je to přítomný průběhový, raduje se Dařbuján, kterému prostě present continuous evidentně chyběl.
- Obávám se, že se mýlíte.
- Nene, kdepak, to já vím, I am going je přítomný průběhový, už je mi to jasné.
Inu, i britské školství má své slabé stránky.
A pak už byl konec hodiny, sbalili jsme si věci a před budovou jsme se rozcházeli do svých aut. Při takové příležitosti se častujeme frázemi jako bye-bye nebo see ya. Jen Dařbuján se na všechny zazubil a zvolal: Ca va!
Ten mladík se neztratí.
