Novinky na bloguje.cz

Artur je teď zaneprázdněný taháním psa od myších děr, takže se ujmu role průvodce já. Jaké novinky tu tedy máme?

Oddělení menuizovaných příspěvků od ostatních odkazů

Kromě <$BlogLinks$> (generování všech odkazů) nyní můžete používat i dvě nové značky:

<$BlogLinksPosts$> generuje odkazy na články, u kterých jste si zatrhli "Umístit příspěvek meziodkazy v menu"

<$BlogLinksPerm$> generuje odkazy, které zadáváte ručně přes rozhraní bloguje.cz (položka odkazy, ankety)

Číslování komentářů

Konečně můžete mít komentáře pod jednotlivými příspěvky očíslované. Stačí použít <$BlogCmtNum$> v sekci <Comments>.

Datum a čas u komentářového RSS

Ano, dovednostem se meze nekladou, zpaktujte komentáře všech svých blogů a seřaďte si je podle času! Vy nemáte víc blogů? No, ehm, tak si nějaké založte! Čas najdete v title v hranatých závorkách.

Příjemnou zábavu s bloguje! :-)

Jihočeské matky dětem + flashmob! (update)

Adventní sbírka. Nejste jihočeská matka? A komu to vadí?

MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé usmrkané děti!

(Ticho.)

MATKA (vyndá z šuplíku časopis a podává jej oběma rukama TONIMU. S velkým gestem): Jdi!

(Opona.)

Nestačili jste přispět do sbírky "Národ sobě"? Nezoufejte. Národní divadlo sice stojí bez vaší pomoci, ale dnes můžete přispět na něco jiného.

Princip sbírky je jednoduchý. Prohrabte se svým archivem časopisů, vyberte nějaké obzvlášť vypečené kousky, které už znáte nazpaměť, a věnujte je potřebným!

Na adresu jimade@centrum.cz pošlete seznam časopisů, kterých byste se rádi zbavili: název, číslo a ročník. Zájem je zejména o časopisy Cosmopolitan, Esquire, Maxim, Bravo Girl, Elle apod. Výtěžek akce bude před Vánoci předán Řetězce, kterou tímto nádherným solidárním gestem zcela jistě dojmeme k slzám!

Snaha se počítá! Nemysleme jen na sebe! Jsou Vánoce!

Update 1: Předání proběhne formou flashmobu. Dav se ve stanovený čas shromáždí před řetězčinou rezidencí a za zpěvu koled hodí časopisy přes plot.

Update 2: Nevěřte Řetězce (v komentářích), že o časopisy nemá zájem. Cituji z jejího blogu: Kdybyste nějaký (časopisy - pozn. red.) vyhazovali, můžete se stavit u nás a hodit je přes plot.

Update 3: 28. 11. 16:09, pět hodin po vyhlášení akce, máme již 19 časopisů!

Nejpodařenější rubrika Lidových novin

Akademie. Už od svého vzniku mě dokáže spolehlivě pobavit.

Do Akademie přispívají mj. vysokoškolští studenti. Jejich půvabné články rozdávají moudra na všechny strany. V každém z nich se totiž zcela vážně tváří, že jejich osobní zážitky platí pro všechny. Že to, co se děje u nich na koleji, se každý týden děje na všech kolejích.

Ale jsou mezi autory i tací, kteří prohlédli. V tom případě se dozvídáme děsivé hospodské příběhy o tom, jak to chodí na jiných školách.

Třeba jistá studentka FF UK se v článku o knihovnách domnívá, že "u informatiky si student vystačí pouze s poznámkami", protože knihovny nepotřebuje nebo mu knížky vknihovnách nevyhovují. Sděluje nám šokující zprávu, že českých manuálů vychází "málo a v žalostném překladu". "Programátor tak nahlédne maximálně do fondů diplomových prací", dozvídáme se.

Ba co víc, "jednotlivé knihovny Univerzity Karlovy jsou sice útulné [...], ale vládne v nich tabu na téměř jakékoliv využití informačních technologií". Jak šokantní!

Jaromír Novák osvětluje, jak dostudovat: "S dobrou diplomovou prací a její obhajobou nemusíte u státnic říci pomalu nic, a máte titul v kapse." Inu, není škola jako škola, Jaromíre.

"Čím déle budete na diplomové práci dělat, tím bude lepší!" No jo, u nás na sídlišti stavěli samošku pět let, a pak byla nejlepší na okrese...

J. Novák je pochopitelně velmi všímavý: "Vypozoroval jsem, že všichni, které znám, vypracovali diplomovou práci v podstatě až po dokončení její praktické části." Sice jsem smysl nepochytil, ale Novákovi uděluji čestné vyznamenání Malý pozorovatel.

Jak si najít vhodné téma své diplomové práce? Ani tady se radami nešetří: "Samotné obíhání fabrik většinou nestačí," lakonicky konstatuje autor.

V jiném článku nás Jakub Vavruška informuje o tom, že "většina škol má studium rozdělené do dvou cyklů". A v nich se asi studenti cyklí a cyklí. Abyste si snad nemysleli, že se Vavruška neumí vyjadřovat - on je logik: Výhodou volnosti při sestavování rozvrhu je podle něj to, že většina přednášek má nepovinnou účast.

"Na velkých školách vede obvykle přednášky docent" - no jo, ale co na malých školách? Docentík?

Nebo tohle moudro: "Kredity se udávají v minimálním limitu. Pokud musíte například splnit patnáct kreditů za semestr, znamená to, že si zapíšete přednášky a zkoušky za tolik kreditů, abyste dosáhli kýženého počtu." Kreditní systém jak na dlani.

Pilné studentky si přepočítávají kredity pod kolejní peřinou, dává Vavruška na závěr radu, jak úspěšně studovat.

Co dál? To mlha oku zahaluje...

... a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná! - prokletí!

Marigoldův komentář o mém "značném posunu v kvalitě literárního projevu" a proměně "viditelně mírně neohrabaných zápisků" v "prakticky literární skvosty" mě opět vede k úvahám o nutnosti něco s Chininem udělat. Čímž nemyslím vydat jej knižně.

Krok stranou: Když už jsme u toho Marigolda, až dnes jsem pochopil, proč chodil po Ženevě v poněkud netradiční košili barvy boloňské omáčky.

Už dříve jsem potichu a nenápadně, a tedy i bez větších protestů ze stran p. t. čtenářstva, opustil ideu deníčku. Psát si deníček je blbost. Každodenní příhody jsou po čase nudné, k nečtení a k nepsaní.

Snažil jsem se přejít do úrovně glos, osobních postřehů, názorů. Jenže témat, která by se mi zdála dostatečně zajímavá a dostatečně kontroverzní, není mnoho. A já trvám na časté (tj. minimálně denní) aktualizaci. A když už se objeví něco, co by opravdu stálo za sledování, týká se to obvykle jen úzkého (zasvěceného) okruhu čtenářů.

Kdysi jsem veřejně prohlásil (ale teď to bohužel nejsem schopen dohledat, a tudíž neručím za doslovnost), že bych byl nerad, abychom jen zveřejňovali své deníčky bez jakýchkoli literárních ambicí. Stalo se. Ale nemusím být u všeho, že. Tudíž jsem se rozhodl Chinin a) ukončit, b) předělat.

Na ukončení teď nějak nemám žaludek a na předělání nemám čas. Chci říct: štěkám a jedu dál.

Ale dlouho nepojedu. Zůstanu asi u Kulturníčku a rád bych si vyšetřil trochu víc času na gramec, ale potřebuju od ledna rozjet tři větší projekty. A to už by literární úroveň Chininu silně pokulhávala za nároky, které na něj kladu.

Je mi to tak trochu líto. Ale tento můj čtvrtý vážný pokus o časopis mi dává naději, že ten příští, pátý, má alespoň nějakou šanci na úspěch.

Pojďte dál, milí jehovisté

Vděčné téma, že? A takoví to jsou slušní lidé. A já je tak zmátl.

Přišli, upřeně na mě hleděli, Strážnou věž mi nabízeli. Že přijdou ještě jednou, slibovali. A pak ten smutek a zmatek v jejich očích, když jsem zavíral dveře. Až teprve večer mi to došlo.

Rada pro dnešní den: Až u vás zazvoní jehovisté, dejte si pozor, abyste na sobě neměli tričko s nápisem Jesus...

Problémy s Ježíškem

Realita: Na Vánoce je třeba nakupovat nejlépe půl roku dopředu.

Vltava.cz se mnou prostě odmítá komunikovat, a tak jsem zamířil na Kosmas.cz, naházel do košíku patnáct knížek a s myšlenkou na to, že se jistě ještě objeví nějaká další, kterou nutně potřebuju, jsem si košík uložil pro příští časy.

A vida - očekávání se naplnilo, Paseda vydala osmý svazek Holanových Spisů, jdu si ho přihodit do košíku a kolega Kosmas mi suše sděluje, že pět z mých vybraných titulů již není skladem.

To si nemohli zajistit před Vánoci větší skladové zásoby? Znamená to, že už knížky do Vánoc nebudou? Mám teď honem skoupit aspoň ten zbytek, nebo mám vyčkat a případně se dočkat toho, že si nakonec nekoupím vůbec nic?

Příští Vánoce se na knížky vykašlu a budu kupovat teplé spodní prádlo. Toho je všude dost.

Soutěž: 5. kolo

Tentokrát půjdeme ke kořenům a vyvrátíme jistá dobře známá fakta...

"Tak osud tluče na dveře," řekl Ludwig van Beethoven o začátku své 5. symfonie, které se dnes často říká Osudová.

Praví pověst. Ve skutečnosti není známo, že by Beethoven něco takového řekl a ona symfonie nemá své kořeny v nějaké osudovosti, ale trochu jinde. Ale byl žil kdys kdes muž, který prohlašoval, že onu větu od Beethovena slyšel. Ovšem dotyčný byl notorický lhář...

Otázka: Jak se jmenoval?

Bonusová otázka: Kde je tedy třeba hledat, abychom správně pochopili (či interpretovali) Pátou symfonii? Neboli, z čeho hudebně vychází?

Své odpovědi posílejte na bravissimo@centrum.cz do pondělí 8. prosince.

Novinka, čokoláda a překvapení v jednom

Buďme invenční. Být invenční, to vyžaduje odvahu. Sebeodhalení. Sebemrskačství. Co to je? Asi něco jako rozžvýkat studený hamburger v přímém přenosu.

Jak známo, všechno už tady jednou bylo. To ale neznamená, že nemůžeme vymyslet něco, co tu ještě nebylo. Překvapivé?

Tak jinak: Vezmeme něco, co tu už bylo, a zcela invenční modifikací to změníme na něco, co tu ještě nebylo. A uděláme to tak, aby někdo mohl říkat pche, to už tady bylo a někdo jiný mohl říkat téda, to je ale novinka, to musím taky blognout! Pořád nic?

Vezměme konkrétní příklad. Něco, co tu už bylo: Rozhovor s bloggerem. Teď invenční modifikaci: Nechť je blogger skutečný. A víte co? Když už, tak už: Ať jsem to já! Zbytek už je čistě na vás. Máte jedinečnou šanci zveřejnit na svém blogu rozhovor se mnou. Vaše chic otázky očekávám ve vzkazníku. :-)

Soutěž: Řešení 4. kola

To se nám ale urodilo soutěžících! Tak doufám, že vydržíte, holoubkové...

Správné odpovědi:

Walter, Evička - Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští
Mícha, Háta - Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Herodes, Salome - Richard Strauss: Salome
Chrudoš, Krasava - Bedřich Smetana: Libuše
Figaro, Bartolo - Wolfgang A. Mozart: Figarova svatba, ale též Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský

Ukázalo se, že mezi vámi dřímou opravdoví operní znalci, takže jsem tentokrát rozdal bodů, až to hezké není.

Tři body získali: DaveSil, Halava, Demagog, Nikita, Laura a Ťoma. Dva body získal Tibor.

Pořadí po 4. kole:

1. místo (8 bodů)
DaveSil

2. místo (7 bodů)
Hlava

3. - 9. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles, Demagog, Nikita, Laura, Ťoma

10. místo (2 body)
Tibor

11. místo (1 bod)
JiMo

POZOR! Mimořádné kolo soutěže stále pokračuje!

Přijede nás navštívit vládní Mareš!

Jaká pocta, jaká čest! Sám ó velký ó místopředseda té legrační české vlády se na nás přijede podívat. Lépe řečeno, my se půjdeme podívat na něj. Taková jako exkurze.

Holešovičky, léto 2003. Kolem nás pobíhá chlápek s kamerou na rameni a snaží se přesvědčit proděkana Sedláka, že ho nutně potřebuje do večerních zpráv (Sedlák se nechá ukecat, a pak ve zprávách stejně není).

Limuzína. Už jede! Petr Mareš se přichází přesvědčit, co zůstalo ze zatopeného zkapalňovače hélia. Vítejte, pane místopředsedo, tady jsme si dovolili, jestli se neurazíte... Ó ne, děkuji, mám vlastní, vysvětluje Mareš a z limuzíny už vybíhá poskok s vládními holínkami.

A teď přijede Mareš do Cernu. Přiletí speciálem? Bude mít zase vlastní gumáky? Prý se s ním můžeme setkat v Glass Boxu v hlavní budově. To jako tam v tom velkém akváriu? Budeme ťukat na sklo a sledovat, jestli Mareš reaguje na zvuky? Můžeme si přinést vlastní krmení nebo se bude nějaké prodávat na místě? Co když bude chtít mít proslov? Bude ho přes to tlusté sklo slyšet?

Třeba nám přijíždí oznámit, že v důsledku nutných škrtů v rozpočtu se chystá i snížení podpory Cernu. Ano, pokud to ještě nevíte, jsem tu placen z peněz českých daňových poplatníků. Třeba řekne: Teď se rozpočítáme a každý druhý domů. Marš dělat vědu v Čechách za průměrnou mzdu!

Ale nejspíš míří k jezeru. Úspěchy Unie svobody skvěle harmonizují s temně depresivním Ženevským jezerem těchto dnů. Vyvalí se vlny zdola, roztáhnou se v šírá kola, a na topole podle skal zelený Majzlík zatleská.

Vytvoření Velkého Pořádku

Začíná to vždy nevinně. A hele, papír. Neměl bych ho někam založit?

Včera večer opět: A hele, tři papíry. Dva jsou na vyhození, ale tenhle je důležitý. Neměl bych ho někam založit? Strčíme ho do šanonu, vysvětluju Ludwigovi, který přiběhl asistovat.

Mé přestěhování do Ženevy s sebou přineslo likvidaci velkého stohu již nepotřebného papírového archivu. Výsledkem jsou čtyři zcela prázdné šanony a jeden naplněný tak z poloviny.

A tak tedy sahám po tom pátém a ukazuje se, že v něm kvůli tomu nalezenému papíru musím vytvořit podsložku. A v tom okamžiku se stane, co se stát nemá. Oči se mi zamlží, hledím do dáli, hruď se mi dne nadšením.

Akce Velký Pořádek! zvolám a Ludwig se raději běží schovat do vany. Ze všech možných koutů vytahuju všechny možné papíry, řadím je podle data a důležitosti, kategorizuju, vytvářím hromádky, slučuju je, dělím je, z děrovačky se už skoro kouří, a najednou - zvadnu. Nadšení vyschlo, je pozdě, chce se mi spát. Ještě včera docela uklizený pokoj je zanesený papírem.

Pečlivě sklidím osm hromádek z postele a položím je na zem k těm zbývajícím šestadvaceti. Na zítřek už mi zbývá jen rozhodnout u každé hromádky, do kterého z pěti šanonů ji zařadím. Pak si šanony pěkně vyrovnám na poličce a budu spokojený.

Ale dobře vím, že je to omyl. Že se mi zítra nebude chtít, že ty hromádky budu přelézat,obcházet, přeskakovat a přesouvat ještě několik týdnů, než mě zase popadne amok. Ale co, zhasnu a jdu spát.

Těžko říct, co se v té noci dělo. Snad byly myši obzvlášť drzé, snad nakupené papíry vytvářely fiktivní krajinu vhodnou pro partyzánské akce... Ráno jsem se už se svými hromádkami neshledal.

Všechny ty důležité papíry byly zmuchlané, potrhané, oškubané, rozdrápané a pomíchané, a celá ta směska byla rovnoměrně rozprostřena po celém pokoji. Jako kdyby napadl papírový sníh.

Než to začneš vyhazovat, zavrtěl se mi u nohy kočičí ocásek, nemohl bys mi dát nažrat?

Z piety jsem si na poličce vyrovnal svých pět prázdných šanonů.

Vltava neteče

Před nějakým časem jsem poslal na Vltavu.cz dotaz a odpovědi jsem se nedočkal. Na webu tvrdí, že prý na dotazy odpovídají okamžitě, nejpozději do druhého dne, tak jsem je za týden urgoval - a zase nic. Ani ten Petr Král, vedoucí oddělení pro spokojenost zákazníků, se neozval.

A dneska už mi Vltava hlásí jen Cannot find server. Že by zavírali krám? Ale já si chtěl nakoupit na Vánoce! Kdo jiný by mi asi nadělil dárky, když ne já sám?!

Už fakt nechci být vizionář

Když jsem loni v září vystoupil na jedné konferenci s tvrzením, že web je k ničemu, jedním ze čtyř mých hlavních argumentů bylo tvrzení, že nelze věřit tomu, že dnes zveřejněnou informaci někdo časem neupraví. Tedy že se může stát, že to, co je dnes na webu, tam za týden nebude, a oficiální zdroje budou tvrdit, že to tam nikdy nebylo, případně tam bude něco jiného a oficiální zdroje budou tvrdit, že to jiné tam bylo od začátku.

Koukali tam na mě jak na blázna, Bubenko a spol. No - a stalo se. Bílý dům poupravil svou starou tiskovou zprávu, aby odpovídala dnešní realitě. Že bych snad měl nějaký pocit zadostiučinění, to tedy opravdu nemám.

Update - odkazy: Different Strings (via Lupa).

Bruslil jsem a nezabil se!

Své brusle Botas, rok výroby asi 1986, jsem po letech směle nasadil a vyrazil na led. Hvězdou stadionu jsem sice nebyl, ale ani jednou jsem nespadl!

Nějaký chytrák si vymyslel, že půjdeme bruslit na stadion v centru. Každý to najde, je to naproti Alligru, nelze to minout.

Když jsem to minul poprvé (přehlédl jsem odbočku doleva), říkal jsem si, že se to stává. Ostatně kvůli tomu jsem přece vyrazil o půl hodiny dřív, abych se pěkně projel po výpadovce na Lyon. Před dálnicí se mi ale ještě podařilo zahnout a soustava jednosměrek mě vtipně propletla do protisměru, ze kterého se ovšem do žádané odbočky nedalo uhnout, takže jsem se propletl městem, našel ulici, kterou jsem jel poprvé a vyrazil znovu.

Hle, odbočka vlevo! No, nebyla to ona, měla to být až ta padesát metrů za ní. Tentokrát mě jednosměrky zmátly natolik, že jsem ty zklidňovací kolečka musel udělat dvě, než jsem trefil na "svou" ulici. První odbočku vlevo ignorovat, správně, a do druhé zabočit!

Nestačilo to. Byl jsem blízko, ale ještě o jednu ulici vedle, a opět na nějaké výpadovce k dálnici. Dojel jsem na nesmyslně rozkopanou křižovatku, kterou jsem nebyl schopen pochopit, ale protože byla prázdná, směle jsem ji překřižoval a dostal se do ulice, ve které jsem měl být. Nalevo Alligro, napravo Centre sportif, šup na parkoviště, mám jenom 15 minut zpoždění.

Zaparkoval jsem, popadl jsem brusle a vlezl do haly pro pétanque. Aha, asi to bude ta vedlejší hala. Tenis, horolezci, sakra, copak tu není zimní stadion? Bloudil jsem z haly do haly, až jsem konečně zahlédl tribuny - tam bude stadion! Kolem prosvištěly stíny. Oj, tady se bruslí nějak rychle... S bruslemi na rameni jsem se šel prohlédnout cyklisty...

Kašlu na to, hodil jsem brusle do auta, a pak jsem si všiml, že je tu ještě jedna hala, trochu dál. Ale s bruslema tak už nejdu, nejsem magor. Došel jsem k bazénům. A za nimi, půl kilometru od mého auta, stál zimní stadion. Vrátil jsem se k autu, přeparkoval jsem, a za chvíli už jsem byl na ledě. Celkový čas: Hodina a půl. Osobní rekord.

A že jsem kdysi zastavil tak daleko od tlačítka, kterým se otevírá závora na parkovišti, že jsem musel z auta vystoupit, dávám si od té doby záležet, abych zajížděl vždy co nejblíž. Včera jsem při vyjíždění byl tak blízko, že se se mnou rozloučilo zpětné zrcátko. Viselo jen na vlásku, a tak jsem jel s pravou rukou na volante a s levou rukou vystrčenou z okýnka, přidržoval jsem zrcátko, aby neodpadlo úplně, a nouzově jsem zastavil na stezce pro cyklisty.

Ještě že mám tu lékarničku! Tlakovým obvazem přivážu zrcátko k autu a bude to. Že jsem ale výrazný technický vtip, začal jsem nejdřív zkoumat, co se vlastně ulomilo. Ukázalo se, že nic. Zrcátko jsem nasadil, zacvakl, a tvářilo se, jako by mu nic nebylo. Inu, vot technika...

Procházka po blozích

I uplynul zase nějaký čas a já dospěl k tomu, že je třeba aktualizovat sloupec -čtu-. To je ale pracné, neb se musí do šablony, furt nějaké http, tečky a lomítka, prostě děs.

A přece existují blogy, které čtu pravidelně a nedočkavě, i když tam vpravo yat9m ještě nejsou uvedeny.*)

* Milí čtenáři, v době, kdy byl tento příspěvek psán, měl Chinin pravý navigační sloupec, ve kterém byly pod nadpisem -čtu- seřezeny odkazy na blogy, které pravidelně čtu. Pokud tam dnes tento sloupec není, což je vysoce pravděpodobné, pokud je zrovna rok 2005 či vyšší, jistě si ho tam dokážete představit. Důvěřuji vám.

Update 2005: Kdybych to neříkal. Teď je to vlevo pod Odkazy.

Vrátil jsem se k blogu ENimEN, jež je psán s citem a láskou k zelenému listu, nadmíru povrchně a s dostatečným nadhledem, prostě je to blog jako bok, teda blug jako buk.

Vrátil jsem se k Peachovinám 2, které sice kvalitou kolísají, ale pokud se vydaří počasí, jsou ještě vtipnější než ENimEN. A proč si to nepřiznat, vtipnější než Chinin. No, to jsem trochu přehnal, ale budiž.

A konečně jsem objevil Howadoora na cestách, jehož literární a svalové ambice se vymykají běžným blogům. Poetické čtení.

To jsou tedy mí tři nejnovější favorité. A abych nezapomněl, řetězka začala po nějaké době zase psát tak, že se to dá číst.

Sázka o láhev šampaňského

Nevěřili byste, jak rád se vsázím, když vím, že mám pravdu.

Na hodině francouzštiny jsme se nějak dostali k tomu, co vlastně znamená Cern. Pokud nevíte, Cern je zkratka, měl by se psát CERN, a kromě oficiálního názvu má ještě neoficiální název, který je známější a pravdivější, ale já jsem v tomto ohledu zavázán mlčenlivostí a nemohu vám ho prozradit.

My svišti totiž pořád nesmíme něco říkat...

I stalo se, že učitelka neprozřetelně pronesla, že C je od slova centrum. Není, povídám jen tak mimochodem.

Ale původně bylo, kontrovala učitelka. Není a nikdy nebylo, povídám už zcela vážně. A tak jsme se naučili nové sloveso sázet se. A protože C skutečně neznamená centrum, alébrž radu, tedy conceil, stal jsem šťastným majitelem láhve šampaňského. Pravého, pochopitelně. Brut.

Pták ohnivák

Nebojte, nehodlám se tu ztrapňovat převyprávěním pohádky O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Zvlášť, když se Stravinský s Erbenem moc nekamarádili.

Jak jinak si vysvětlit, je ruský Ohnivák má s tím českým máloco společného?

Aby bylo jasno: Včera jsem opět zamířil do Victoria Hall na koncert Orchestre de la Suisse Romande. Na programu byla nejen suita Pták ohnivák, ale také Debussyho díla. Jak známo, OSR je na Debussyho přeborník.

Tentokrát jsem z pochopitelných důvodů jel autobusem. Přiznávám, zvažoval jsem jízdu autem, ale byla taková mlha, že jsem sotva dojel z práce domů.

Autobus mě vyhodil na nějakém náměstí, já zaregistroval dvě slušně oblečené divky a rozhodl jsem se jich držet, neboť mě jistě zavedou až k Victoria Hall. Šel jsem tedy za nimi, musel jsem zpomalit, abych se nepředběhl, jenže ony ještě víc zpomalily, a pak ještě víc, až se nakonec jedna z nich na mě otočila a zeptala se: Éé, ekskyzemoá, éé ž šerš.... al...

Viktorja hal? Ž šerš osi! zvolal jsem radostně, z francouzštiny jsme přešli do angličtiny a radostně se vydali hledat koncertní sál společně, což se nám vzápětí díky mé pronikavé paměti podařilo (pamatoval jsem si totiž jméno ulice i číslo orientační).

Dirigoval Rafael Frühbeck de Burgos, který vypadá jako Nicolas a diriguje velmi podobně jako já, čímž si získal mé vřelé sympatie. Já si zase užíval všech těch kotlů a bubnů a činelů a trianglů mírou Lebesgueovou, chci říct vrchovatou. Pořád mi ale vrtalo hlavou, na co jsou tam připraveny ty dvě mycí houby?

Mycími houbami se podloží tamburínka, aby pěkně pružila při pianissimu! To jsou věci, panečku, to jsem "v zákulisí"!

Na koncertě se pochopitelně sešla celá ženevská souchotinářská smetánka, až Maestro Rafael jednou málem vzteky zlomil taktovku, když se snažil udržet impresio atmosféru mezi dvěma větami Moře, a posluchači se mu za to odvděčili půlminutovým sborovým kašlem.

Z koncertu jsem odcházel úplně ovíněn. Závěr Ptáka Ohniváka na mě působí vždy ohromně pozitivně, je to velmi povznášející - jak se ta fráze opakuje vždy silněji a slavnostněji... Prostě je mi z toho moc dobře.

Mimochodem, bylo to potřetí, co jsem slyšel Ohniváka živě, ale teprve poprvé, co jsem byl schopen název díla správně vyslovit. Aspoň k něčemu mi ty lekce francouzštiny jsou.

Ceny tuhle, ceny tamhle

Že je ve Švýcarsku a ve Francii spousta věcí dražších než v Čechách, to chápu. Dokonce chápu, že některé věci stojí stejně tady i tam. Ba co víc, dá se zvyknout i na to, že je tu něco dokonce trochu levnější (kvůli DPH).

Ale proč Češi zaplatí za cédéčko Davida Bowieho dvaapůlkrát víc než Francouzi, to mi opravdu uniká.

Otevřený dopis předsedy Rady vysokých škol poslanci Krausovi

V Praze 20. listopadu 2003


Vážený pane poslanče,

v příloze Vám posíláme prohlášení sněmu Rady vysokých škol. Toto prohlášení souvisí s Vaší iniciativou v rozpočtovém výboru, kterou se pokoušíte odvést ze školství 430 mil. Kč.

Upozorňujeme Vás, že Rada vysokých škol se opakovaně snažila, a snad i úspěšně, mírnit razanci nátlakových akcí z řad angažovaných vysokoškolských studentů a velice nespokojených pracovníků vysokých škol. Jsme přesvědčeni, že vysoké školy dosud velmi odpovědně přijímaly zjevný rozpor mezi deklaracemi priorit a realitou v politických kruzích. Ani ten skřípot zubů jste zřejmě nezaslechl, když státem byly uhrazeny dluhy za špatné zastupování nás občanů u soudních dvorů.

Je-li uvážlivost a věcná argumentace reprezentace vysokých škol považována za slabost, musí přijít razantní odezva. Vaše osobní iniciativa hrubě poškozuje zájmy mladé generace, zejména pak té na vysokých školách.

Každopádně Vás naléhavě žádáme o písemné vysvětlení Vašeho návrhu. Rádi se s Vámi bezodkladně v této věci setkáme. Z médií jsme zjistili, že Vás k danému kroku pravděpodobně vedlo liknavé čerpání rozpočtu na kapitálové výdaje v roce 2003 v resortu školství. Zjistěte si, prosíme, potřebná fakta.

Příčinou dané situace jsou administrativní obtíže a procedurální otázky na některých ministerstvech, zejména pak mimo resort školství. Trestat školství, tj. v tomto případě vysoké školy, za těžkopádnost státní mašinérie a spletitost zákonů, je nevkusné a snad i zvrhlé, činí-li tak poslanec.

Myslíte, že nás těšilo, byla-li dotace na kapitálové výdaje pro rok 2003 uvolněna až na podzim? Jednali jsme, zlobili jsme se. Asi jsme tak činili moc potichu. Váš návrh má ale možná znaky geniality: dokončete systém zákonů a nařízení či vyhlášek v podobě, kdy již nelze vydat ze státního rozpočtu ani korunu. Deficit státního rozpočtu přestane být problémem. Školství, zejména pak vysoké, rovněž přestane být problémem, nebude pak totiž existovat.

Věříme, že tato vize je Vám přece jen vzdálená a Váš pozměňovací návrh v tichosti stáhnete. Do voleb možná část vysokoškoláků zapomene, že jste tento návrh podal, a opět budete moci úspěšně kandidovat.

Přesto od Vás očekáváme písemnou odpověď a prosíme, raději hned v těchto dnech.

Doc. RNDr. František Ježek, CSc.
předseda Rady vysokých škol


 

Prohlášení sněmu Rady vysokých škol

Karolinum, Praha 20. 11. 2003 v 11.30

Sněm Rady vysokých škol je na základě informací náměstka ministryně doc. Koláře silně znepokojen pozměňovacím návrhem poslance Krause v rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Pan poslanec navrhuje, aby částka 430 mil. Kč z kapitoly Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy byla převedena do kapitoly všeobecné pokladní správy. Sněm Rady vysokých škol se vážně obává, že případné přijetí tohoto návrhu by velice negativně ovlivnilo úroveň vzdělávací a výzkumné činnosti veřejných vysokých škol a zásadně tento návrh odmítá.

Taneční pokračují a já nestíhám...

Než se dostanu k vyprávění o svých úplně prvních tanečních (což jsem kdysi slíbil Hubovi a teď mě k tomu nutí Ministerstvo výživy), zrekapituluju, co se děje na mých současných tanečních lekcích v Ženevě.

Budiž mi každý středeční večer ponaučením, že bez stálé partnerky nemá cenu se něčeho takového účastnit. Němka přestala chodit úplně, Natálka vynechává dvakrát do měsíce, a protože jsem jediný, kdo nemá stálou partnerku, a protože cavalierek bez partnera tam je vždy několik, vždycky si jenom zakryju oči a s bratry Mrštíkovými zakřičím:

Sršáni! Jste na mě jak sršáni!

Poslední dvě lekce si mě ukořistila Madame Zpomalený Film. Už když se ke mně unyle šinula, bylo mi jasné, co z ní vyleze. Poznávací znamení: Zlomené ruce v zápěstí. Určitě ten typ znáte.

Výsledek byl katastrofický. Ne že by se snad nechtěla hýbat, ale než se rozhoupe k otočce, jsme o dvě doby pozadu. Rychleji, rychleji, povzbuzuju ji, ale vše je marné. S touhle dámou si rychlý jive nezatančím.

Tango už je lepší. Chytnu ji tak pevně, až mě brní ruka, a nemůže se nepřizpůsobit. A přesto se celé to estetické snažení snaží bojkotovat tím, že vysouvá zadek co nejvíc mimo svou osu. Myslí si snad, že je s tím vystrčeným zadkem elegantnější? Asi to bude mít nějaké hlubší kořeny...

Na pár lekcí jsme vyřadili čaču a zařadili paso doble, ale jinak jedeme stále po stejné linii: Nejdříve nasadíme naši originální jive sestavu, která již trvá asi tři minuty a nikdo ji není schopen dotancovat do konce, což učitele vůbec nevyvede z míry a hned přihodí další čtyři figury, aby nebyla nuda. Z toho jsou všichni vykolejení do té míry, že v dalších dvou tancích (tedy v čače a v tangu) už jenom opakujeme a jen málokdy se dostaneme k něčemu novému.

Ale hlavně: Chce to stálou partnerku! Nečte to tu nějaká tancechtivá dívka z okolí Ženevy?

Sehr gut

Nedávno jsem v Cernu přešel do (pro mě) nového projektu a mým spolupracovníkem se stal milý rusovlasý Brit William. Tihle Britové mají svůj specifický, tichý styl humoru, a navíc jsou světlou výjimkou mezi tou sebrankou tady, neboť bez zaváhání mluví anglicky v různých časech a jejich věty jsou tak rozvité a plné idiomů, že vlastně vůbec netušíte, co chtěli říct. A pokud jim snad náhodou porozumíte, musíte neustále hledat tu malou jiskřičku v jejich očích, která naznačuje, že to, co právě řekli, nemysleli až tak vážně.

Podobným stylem humoru oplývá Pavel Kolesnikov, který rozjíždí pozoruhodný blog s podtitulem "Řekněte Javě Ja!". Jablok.cz, který se oficiálně píše změtí velkých a malých písmen, sice přináší informace, kterým nemusíte až tak úplně rozumět, ale čte se to moc hezky a je za tím vidět kus práce. A pochopitelně tu zůstává i příslib příspěvků pro širší veřejnost.

Je po inventuře: Máme manko!

Manko je vážná věc. Asi budou padat hlavy.

Zpráva o inventuře

Ve dnech 17. - 19. listopadu 2003 proběhla inventura blogu Chinin. Naskladněno bylo 197 článků a 4752 zákazníků, tzv. čtenářů.

V evidenci skladových zásob byly zjištěny závažné chyby a nedostatky. Jedná se zejména o zcela chybějící zápisy z Anglie (červenec 2003), konkrétně:



  • hotel a jeho podivnosti (minibar, postel, příhoda s platební kartou)
  • Londýn a jeho podivnosti (West End, divadla, nákupy, metro)
  • Bracknell a jeho podivnosti (obchody, cesty, The Ring, pošta)
  • Heathrow a jeho podivnosti (stávka)

Další chybějící články jsou:



  • vzpomínky na první taneční
  • stěhování
  • Řekni NE blogování, druhý příběh

Přestože byly tyto články explicitně či implicitně slíbeny, zákazníkům Chininu jsou soustavně upírány.

Dále je nutné napravit drobné nesrovnalosti v datování příspěvků z let 2000 a 2002, které jsou (zřejmě omylem) zařazeny do roku 2003. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že dosud nebyly zveřejněny poslední tři zápisy z roku 2000 a poslední zápis z roku 2002.

Blog Chinin nebyl shledán kódově validním.

Úroveň péče o zákazníka je obecně velmi nízká. Rozdělení rubrik je nevhodné, navigace je matoucí, vyhledávání nefunkční. Grafika působí depresivně. Na připomínky v knize přání a stížností vedení blogu nereaguje (z poslední doby např. dotazy: Jak bylo v Brně? Co ženevská opera?)

Navíc se v Chininu neustále mystifikuje. Zveřejňují se v něm fámy, rozhovory s fiktivními lidmi (naposledy s neexistující PhDr. Šiškovou), smyšlené příběhy. Zákazníci jsou tak manipulováni a velmi snadno uváděni v omyl.

Rozsudek

Zodpovědným osobám se ukládá, aby výše zmíněné nedostatky řádně napravily, a to nejpozději do 31. prosince 2003. Jinak se vystavují postihu dle vyhlášky o existenci a správě veřejných blogů, vydané Ministerstvem výživy dne 21. 4. 2003.

Proč má Chinin zavřeno

Inventura je vážná věc. Znamená zavřeno také skončeno? Čekají nás v budoucnosti jen samá pozitiva a sociální jistoty?

Když jsem byl malý, chtěl jsem být programátorem. Pak jsem trochu vyrostl a došlo mi, že je to hloupost, že nechci být programátorem, tedy alespoň ne tradičním programátorem. Přihlásil jsem se tedy na matfyz, což se ukázalo jako velmi dobrá volba, přestože jsem se pak na nějaký čas programátorem skutečně stal.

Jak jsem očekával, přišel den, kdy mě to přestalo bavit (bylo to v březnu 2000). Pár měsíců poté jsem programování pustil k vodě. Tím vším chci říct, že má programátorská zkušenost není nikterak velká. Přesto mi několik poznatků utkvělo v makovici.

Třeba to, že než člověk začne něco vyvíjet, měl by řádně popřemýšlet a ujasnit si předem, jak to všechno asi bude velké. Protože když to začne tak nějak plácat dohromady, nabalovat na malé jádro velké nesmysly, se kterými se původně nepočítalo, dopadne to špatně. A lepší než něco takového předělávat, je rovnou začít znova.

Nejsem dostatečně bystrý. Před psaním Chininu jsem řádně nepopřemýšlel a výsledkem je, že dnes už Chinin neumím přizpůsobit své představě. Takže je zavřeno a já s dovolením přemýšlím, co dál.

Lišák Pixy aneb kolik je v češtině množných čísel

Petr Staníček nastražil češtinářskou past, která parádně sklapla. Zdánlivě neprůstřelně totiž dokládá, že čeština má více množných čísel! Co na to Ústav pro jazyk český? Kvůli této mimořádné události jsem byl nucen přerušit inventuru.

Cizinci se nemohou naučit česky, apeluje Pixy na příslušné autority, aby zrušily přebytečná množná čísla. Celá akce je ale pochopitelně pouze provokací, aprílem, na který mnoho lidí naletělo.

"Je to skutečně úsměvné," říká PhDr. Věra Šišková z Ústavu pro jazyk český. "A přitom je vysvětlení tak prosté."

Čeština má skutečně jen jedno množné číslo. Nikoho z nachytaných ani nenapadlo, že by se o více množných číslech museli přece ve škole učit. Proč ale došlo k takovému zmatku? Proč říkáme dva muži, ale pět mužů?

"Základní číslovky jeden, dva, tři a čtyři mají zvláštní postavení. Fungují podobně jako přídavná jména, přidávají se k počítanému předmětu. Od číslovky pět se ale situace mění. Číslovky mají povahu podstatných jmen, ke kterým se přídává počítaný předmět. A pokud je číslovka v prvním nebo čtvrtém pádě, vyjadřuje se tento předmět ve druhém pádě."

"Zkusme to na příkladu věty: Přišli dva muži. Podmětem jsou zde muži. Ale: Přišlo pět mužů - zde je podmětem číslovka pět. Příčestí slovesa má tvar středního rodu. Tedy přišlo pět koho, čeho, mužů."

Co říci na závěr?

"Jedná se pouze o odlišnou vazbu počítaných předmětů na číslovky jeden, dva, tři a čtyři. O žádném dalším množném číslu nemůže být řeč. Pan Staníček jen mate českou veřejnost."

"Ovšem," dodává PhDr. Šišková, "to všechno je obsahem učiva druhého stupně základní školy."

Kdopak z velectěných čtenářů nemá řádně dokončené základní vzdělání?

Skončila doba hájení

Chinin má za sebou 100 dní a při této příležitosti vyhlašuje: ZAVŘENO - INVENTŮRA.

Za všechny gratulace, děkování, projevy přízně i soustrasti, podněty, náměty, shrnutí a vzpomínky předem děkuji.

Umíte definovat své požadavky?

Říkal jsem to tu všem. Neblázněte, na základě těchto požadavků se nedá naprogramovat rozumný systém, takhle se požadavky nepíšou! Ale nedali si říct. Tři naprosto zmatené stránky s pochybnou informační hodnotou byly odsouhlaseny, na můj požadavek k nim byla přidáno ještě šest odpovědí na otázky, které během půl roku nikoho nenapadly, přestože jsou jejich odpovědi naprosto klíčové pro celý systém, a začalo se pracovat.

Systém byl naprogramován, vržen do provozního testování a po dvou měsících testování přišel od uživatelů verdikt: To jsme ale nechtěli! My chtěli něco jiného! Jenomže pod těmi požadavky jste podepsáni vy, ne já.

Poučení pro příště? Až si zase budou sami psát požadavky, rovnou je smést ze stolu.

Soutěž: Mimořádné kolo

Zcela mimořádné kolo soutěže má i svá mimořádná pravidla.

Dnes se chodí na operu, ale dříve se chodilo do opery - tedy nikoli kvůli hudbě, ale spíše se ukázat, popovídat si se známými. Tento přerod se odehrál někdy ke konci 19. století a měl docela pádný a prozaický důvod, který jistě dokážete vysvětlit.

Ten, kdo první správně odpoví, získává tři body. Další v pořadí nezískávají nic...

A jako vždy: Na odpovědi se těším na e-mailu bravissimo@centrum.cz.

Ženevské žerty

Daleko od přátel, daleko od domova, se lidé mění. Z důstojných pánů se stávají vulgární puberťáci vděční za každou narážku...

Příběh první

Máme tu takovou e-konferenci těch, kteří žijí v Ženevě a mluví česky nebo slovensky - nebo polsky. Jak je komu libo, však se nakonec nějak pochopíme. Seriózní diskuse o tom, kdy a kam se půjde do hospody, se však náhle zvrtla.

To když na nevinně vyhlížející otázku odpověděla zcela nevinně jedna Polka:

- Moment, poszukam...

Co asi následovalo od Čechů neznalých polštiny?

- Jasne, poszukaj, poszukaj...

- Tak co, kde jsme prestali, poszukame?

- Ja myslim, ze uz meskas poszukanie...

 

Příběh druhý

Aneb i jemným nekro-humorem se tu častujeme.

- Hraje se tu Janacek, nepujdete nekdo?

- A co ten Janacek hraje?

- Katu Kabanovou. Listky jsou za 150.

- Za sto padesat franku? To je v cene asi i pivo a parky, ne?

- Podle ceny to vypada, ze bude Janacek dirigovat osobne, ale z toho bych mel strach, pac dedek uz dlouho nedrzel taktovku...

- Tak to byla fama, Janacek neprijede, ma nejake rizeni v Hukvaldech.

- No jo, zrejme dedictvi, takovy veci se tahnou roky...

Ludwig nese myš

Upozornění vydavatele: Tento článek není vhodný pro útlocitné osoby ani pro kojící matky.

$$OBR1910$$ Ta šmouha na fotce, to je Ludwig, který nese v tlamě myš. Lepší fotku bohužel nemám, protože Ludwig s myší je neustále v pohybu a můj fotoaparát jest nevalné kvality.

Myš na obrázku, to jenom hračka. Krev z ní neteče. Ale jsou i myši, ze kterých krev teče. Ludwig byl odmalička velkým lovcem. S úspěchem chytal a následně požíral mouchy, můry a pdoobnou havěť, která si kdy dovolila vletět na jeho území. Srazit mouchu v letu mu nedělá problém. Otřesená moucha je pak schopna sotva chodit a když se Ludwigovi zdá, že chodí málo, tak do ní šťouchá tlapkou, aby ji povzbudil. Moucha se tedy odplahočí o kus dál, což Ludwig považuje za výzvu ke stíhání prchajícího trestance a útočí bez varování. Zajímavé je, že mu takhle funguje i s těmi hračkami...

Snad měl tehdy Ludwig narozeniny či svátek, prostě přinesl jsem mu živou myš. Takovou bílou s červenýma očičkama, koupenou ve Zverimexu. A protože jsem se bál, aby se myš někam nezaběhla, zavřeli jsme se s myší a s Ludwigem v koupelně. Vypustil jsem myš z krabičky a Ludwigovi se rozevřely oční panenky: To je ale velká moucha! A než se stačila myš vzpamatovat, zaťal do ní drápy a vyhodil ji do vzduchu.

(Skutečně to chcete číst dál? Následující odstavec byste asi měli přeskočit.)

Při dopadu si myš zlomila nohu. Ludwigova tlapa zaútočila podruhé. Jeden z drápů šel ale trochu nešťastně myšce přímo do oka. Třetí salto utla druhá Ludwigova tlapa v půlce - myš skončila se zlomeným vazem. Spláchl jsem zkrvavené tělíčko do záchoda, Ludwig z toho byl velmi nervózní a ještě druhý den ráno jsem jej našel čekat před záchodovu mísou, jestli se myš náhodou ještě neobjeví.

K pokusu s myší pak došlo ještě jednou. Tentokrát jsme šli na chodbu. Bylo to na koleji, chodby tam jsou dlouhé, těšili jsme se na závod a přizvali jsme k němu ještě Káťu, Ludwigovu starší sestru. Dali jsme myšce přiměřený náskok, který ale Ludwigovi nedělal žádné větší potíže. Přiběhl a myš prostě zakousl. V tu chvíli se přiřítila i Káťa, popadla myš do tlamy a zmizela v pokoji.

Marně jsme se snažili Káťu přesvědčit, že nebylo nejvhodnější schovat si někde v pokoji mrtvou myš. Hledali jsme ji, ale nenašli, a tak jsme se utěšovali tím, že ji odněkud vyhrabeme za pár dnů podle smradu.

Šli jsme spát. Kočky byly pochopitelně hyperaktivní, zběsile lítaly z jednoho kouta pokoje do druhého, ale že už jsem zvyklý, pomalu jsem usínal. Najednou mi dupla kočka na žaludek. Otevřel jsem oči a v té tmě jsem viděl jen siluetu, dost děsivou na to, abych se ještě dnes otřásl. Na hrudníku a břichu mi stála Káťa s mohutným knírem. Tedy s myší v tlamě. Měla ji pěkně vyváženou, že ji po obou stranách tlamy visela dolů jako mohutný mroží knír.

Nevěřili byste, jak extrémně obtížné je chytit kočku s myší v tlamě. Jak extrémně obtížné je donutit ji, aby tu myš vyplivla. A pak ještě musíte celou noc poslouchat žalostný nářek dvou zvířat, která úpí před záchodovou mísou, že jsme jim zase sebrali jejich nejmilejší hračku.

Sportem k veselé mysli!

Inu, sportuji. Abych byl silnější, zdravější, veselejší. Ale nefunguje to.

Na mou podzimní melancholii nepomáhá ani sport, ani citrusové plody. Ba ani hudba ne. Ruka vybírající cédéčka tak nějak neomylně sahá po Brucknerovi...

Ale k tomu sportu. Když už se mi doma měsíc válela permanentka do bazénu, rázně jsem se rozhodl, že ji nepromarním a půjdu plavat. Ba co víc, že budu chodit plavat pravidelně. Třikrát týdně. Nebo aspoň třikrát do měsíce. A tak jsem v neděli naběhl poprvé do místního bazénu, usilovně plaval tam, pak zpátky, pak zase tam, pak zase zpátky, pak jsem to vydýchával, plaval opět tam, ale už to moc nešlo, no nebudu vás napínat - uplaval jsem 200 metrů a celý rozklepaný jsem šel domů.

Já mám totiž ke sportu vřelý vztah. Můj otec proplakal několik nocí poté, co mi v mém raném dětství obul brusle a postavil mě na led. Pochopil totiž, že ze mě hokejista nebude. Tatínek byl kdysi hokejistou, ale pak potkal maminku, a ta mu to rozmluvila.

Na hodinách tělocviku jsem zastával názor, že nemá cenu se uštvat před písemkou z matematiky. Stejně, když jsem se moc a moc snažil a foukal dobrý vítr, dohodil jsem granátem až 15 metrů (jen jednou v životě, bylo mi čtrnáct a měl jsem před sebou celý svět), zatímco když jsem se nesnažil, dohodil jsem 11 metrů. A to není rozdíl, který by stál za snahu.

Vysvětlil mi to tělocvikář na jakémsi braném cvičení. V pláštěnce a s igelitovými pytlíky na rukou a na nohou jsme běhali po lese a pak jsme odhazovali granáty co nejdál od sebe. Hodil jsem svých jedenáct metrů. Jseš mrtvej, jseš úplně mrtvej, křičel na mě tělocvikář a zuřivě foukal do své píšťalky, až celý zrudnul a naběhly mu boule na krku. Jseš mrtvej, to tě zabilo! Víš ty vůbec, jak vybuchne granát? Jsi v kráteru, úplně mrtvej! Snažil jsem se tvářit, že jsem mrtvý v kráteru, a tak jsem si lehnul. Co si leháš? Vypadni odsud, jsi mrtvej, už nehraješ, ztratili jsme kvůli tobě bod! Dodnes vím, že kdybych se někdy dostal k odjištěnému granátu, nemá cenu jej zahazovat.

Jako individualista jsem měl (a stále mám) přirozený odpor ke kolektivním sportům. Mužstvo, ve kterém jsem byl, mě vždy milovalo, protože jsem se odmítal vrhat za míčem, případně jsem před ním uhýbal. To bylo na tebe, debile, řval tam někdo. Co se rozčiluješ, vždyť je to jenom hra, holt jsou lepší, odpovídal jsem flegmaticky a vzdával hold protihráčům, kteří tak fikaně zasmečovali. Jenomže jsem byl často jediný, kdo to považoval za pouhou hru. Všichni ostatní  považovali prohru za svou osobní potupu a v případě vítězství hurónsky slavili. Já šel povzbudit zdeptaného soupeře.

To všechno uvádím na vysvětlenou, proč jsem už toho měl po dvaceti minutách ve vodě docela dost. Vlastně jsem byl rád, že mě nechytla křeč do lýtka.

Jenže já jsem vytrvalý sportovec. V pondělí jsem si dal pauzu, což je nutné kvůli tomu, aby mi nenarostly žábry, a v úterý vyrazil opět plavat. Tentokrát jsem vydržel celých třicet minut, ale to jenom proto, že jsem místo plavání ve vodě běhal. To jsem vyčetl ze svého oblíbeného časopisu Men's Health. Uběhl jsem padesát metrů, podlomily se mi nohy a šel jsem pryč.

Ale ten pozivní vliv plavání je nezanedbatelný. Ráno nejsem schopný vstát z postele, jak mě všechno bolí, přes den nestojím za nic, jsem ospalý, nevyspalý, nedospalý, unavený, zničený. A to chci ještě chodit jednou týdně bruslit!

A just nejdu domů!

Blíží se půl šestá, čas odchodu domů, už se těším na večeři, ještě musím tohleto dodělat... výborně, záznamy mizejí, ještě skoro stovka... a najednou mizí i druhá stovka, třetí, čtvrtá...

Sakra!

Takže místo odchodu domů teď obnovuju 10 825 záznamů v databázi. Dvakrát měř, že...

Update 18:01: Miluju tyhle samoobnovovací systémy. Náprava netrvala ani půl hodiny. Teď už raději opravdu na nic nesahat a domů jet opatrně.

Soutěž: 4. kolo

Tentokrát budu na vašeho Googla přísný...

Bartolo
Evička
Figaro
Háta
Herodes
Chrudoš
Krasava
Mícha
Salome
Walter

To jsou postavičky, co? Vždy dvě k sobě patří, protože se spolu vyskytují v nějaké opeře.

Soutěžní úkol: Vytvořte z předchozích deseti postav dvojice a každou dvojici doplňte operou, ve které vystupují.

Bonus získáte, když těch oper správně doplníte šest.

Odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 24. listopadu.

Ich habe gesagt tento svačení

Už od dob Čuřila se v české kotlině dobře ví, že není radno nic opakovat po učiteli cizího jazyka, pokud si nejste stoprocentně jisti, že skutečné máte opakovat.

- Kdo přečte toto cvičení? ptá se naše učitelka francouzštiny a všem je najednou o deset až třicet let méně a všichni se tváří, že ve třídě zrovna nejsou. To je Dařbujánova chvíle.

- Kde přičte tento svačení! důsledně artikuluje.

- Nenene, vrtí hlavou učitelka, - kdo přečte?
- Kde přičte!
- KDO PŘEČTE!
- KDE PŘIČTE!

- No dobře, vzdává to učitelka, - ale přečte to někdo? Dobrovolník?
- Kde přičte dobrovník! pochvaluje si Dařbuján a pak se přihlásí Carlsten a začne číst. - Dobrovník, opakuje si do toho polohlasně Dařbuján a spokojeně pokyvuje hlavou.

Soutěž: Řešení 3. kola

Řeknu vám, s vámi je radost soutěžit. No vážně.

Přestože jsem se neptal ani na autora (Bedřicha Smetanu), ani na název cyklu (Mou vlast), spousta z vás mi to radostně napsala, až z toho pak občas i zapomněla odpovědět na soutěžní otázky.

Dále se ukázalo, že otázka byla nepřesná, takže jsem musel být benevoletnější, než bych obvykle býval.

Tak tedy: Je zřejmé, že s Jiráskovými pověstmi nemají nic společného skladby Vltava a Z českých luhů a hájů. Dále je jasné, že skladba Šárka má svůj předobraz v Dívčí válce. Nejednoznačnost je u skladeb Tábor a Blaník. Jistě, Tábor je o husitech a pověst O Žižkovi je také o husitech. Jistě, Blaník je o blanických rytířích a pověst Blaničtí rytíři je také o nich. Ale podle Jiráska v Blaníku spí pouze svatováclavské vojsko, po husitech není ani stopy. A konečně Vyšehrad. Ať listuji Jiráskem tam nebo zpátky, žádná pověst se jej netýká, i když pochopitelně v několika pověstech mlčky vystupuje - lze to ale považovat za inspiraci?

Čili tedy aby bylo jasno: Dva body získal ten, kdo uvedl Šárku, Tábor nebo (or) Blaník, neuvedl Vyšehrad, Vltavu ani Z českých luhů a hájů. Jeden bod získal ten, kdo oproti předchozímu uvedl Vyšehrad.

Na roh si těsně před svou smrtí zatroubil Ctirad, který vám takto mohl přinést bonusový bod.

Výsledky 3. kola:

Koles - 2 body (odpouštím fantazii) + bonus
Hlava - 1 bod + bonus
DaveSil - 1 bod + bonus
JiMo - 1 bod
KrupičkaM - 0 bodů

Pořadí po 3. kole:

1. místo (5 bodů)
DaveSil

2. místo (4 body)
Hlava

3. - 5. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles

6. místo (1 bod)
JiMo

Každý máme svého Dařbujána

Dařbuján se vyskytne asi v každém větším kolektivu. Možná mu říkáte jinak, ale je to pořád on.

Vezměme nějaký typický příklad, který všichni znají. Třeba - řekněme, že jste na přednášce z matematické analýzy. Oči vám z toho přecházejí, mozek se vám hroutí, netušíte, která bije, jen tak tupě odhadujete, co se tam u tabule děje, když v tom najednou - záblesk poznání! Přednášející prohlásí něco zcela triviálního, co pochopíte i vy. Rozhlédnete se po třídě a vidíte tu radost snad ve všech očích.

To je ta pravá chvíle pro Dařbujána, který se přihlásí, že mu to není jasné. Nenechte se mýlit tím, že se neptá na obtížné věci - jsou mu cizí a neví, jak by se na ně zeptal. Potřebuje něco triviálního. Svým dotazem totiž dává najevo, že o věci přemýšlí.

- Prosím, mně není jasné, proč používáme implikaci, když v předpokladech máme ekvivalenci.
- Jistě, ale v této části důkazu nám stačí implikace zprava doleva.
- Ale správně by tam měla být ekvivalence, že?
- Mohla by být, ale ještě ji nepotřebujeme.
- Pořád mi to není jasné. Neměla by tam být spíš opačná implikace?
- V ekvivalenci přece platí implikace oběma směry.
- Takže přeci jenom tam má být ekvivalence!

Dařbuján zvítězil.

Na hodiny francouzštiny se mnou chodí také jeden Dařbuján. Dnes jsme samostatně dělali jednoduché cvičení: Dostali jsme obrázky postav a jejich popisy, které ovšem byly zpřeházené. Cílem pochopitelně bylo umístit popisy ke správným obrázkům. A protože byly obrázky zcela jednoznačné (jedny dlouhé tmavé vlasy, jedny krátké blond vlasy, jedny brýle, jeden knír atd.), neměli jsme pochybnosti o tom, že jsme to úspěšně zvládli.

- Neměli bychom si to zkontrolovat? navrhuje Dařbuján.
- Snad není třeba, namítá učitelka, všichni se tváří, že je jim to jedno, a tak to nakonec v rychlosti kontrolujeme. 1-C, 2-A, 3-F, ...
- Moment, volá Dařbuján, snad 3-D, ne?

Je sám. Všichni ostatní mají 3-F. Ale nevzdává se.

- V F se říká, že má sportovní oblečení, ale trojka má na sobě džíny! A to není sportovní oblečení.

Proběhne vášnivá diskuse o tom, co je a co není sportovní oblečení.

- Ale v D se říká, že má dlouhé rovné vlasy, zatímco na obrázku je má krátké kudrnaté, namítáme.
- No, nejsou ale až tak krátké, a jsou i takové skoro rovné, kroutí se Dařbuján.
- Vždyť nemá knír!
- No, možná... ale takový malý náznak... tenký... asi mám špatnou kopii...

Tentokrát Dařbuján prohrál. Nestává se to ale často. Ke konci hodiny se mu už daří srovnat skóre.

- V angličtině, povídá Dařbuján, který si zakládá na svém britském vzdělání, - má každý čas svůj speciální název. Ve francouzštině také?

To je naprosto typická otázka. Všichni ostatní bádají nad tím, jak se tvoří minulý čas. Nikoho nenapadne, že by čas mohl nemít název.

- Jistě, ale protože třeba v přítomném čase nerozlišujeme prostý a průběhový, tak říkám prostě jen přítomný čas, odpovídá učitelka, aniž úplně tuší, na co je tázána.

- Aha, a tenhle budoucí čas, to je vlastně anglický budoucí průběhový čas, že.
- Ne, tohle je vyjádření blízké budoucnosti. Je vais manger znamená I'm going to eat.
- Ahá, takže je to přítomný průběhový, raduje se Dařbuján, kterému prostě present continuous evidentně chyběl.
- Obávám se, že se mýlíte.
- Nene, kdepak, to já vím, I am going je přítomný průběhový, už je mi to jasné.

Inu, i britské školství má své slabé stránky.

A pak už byl konec hodiny, sbalili jsme si věci a před budovou jsme se rozcházeli do svých aut. Při takové příležitosti se častujeme frázemi jako bye-bye nebo see ya. Jen Dařbuján se na všechny zazubil a zvolal: Ca va!

Ten mladík se neztratí.

Karel Ančerl na Gramophone

Vyčerpávající článek o Karlu Ančerlovi  si můžete přečíst na webu časopisu Gramophone.

A pokud jste si snad ještě nepořídili některé z Ančerlových nahrávek, které teď vydává Supraphon, neváhejte!

UML není pro sekretářky

Yuhů ve svém weblogu o webu píše: UML je jazyk, kterým se nakreslí obrázek, jenž pochopí jak úřednice nebo obchodník, tak programátor.

Ne, ne, třikrát ne. UML není ani pro úřednice ani pro obchodníky. A má zkušenost praví, že i když zcela pečlivě a srozumitelně zaznamenáte tok řeči svého zákazníka do activity diagramu, tak vám ho prostě neodsouhlasí. Nemůže. Nerozumí mu.

Natěšené příchody, zklamané odchody

Archivy blogů jsou jen k zlosti. Díky nim se na blozích píše i tom, o čem se na nich nepíše. I na Chinin lezou nejen lidé, kteří se chtějí zachránit před malárií (což je hlavní smysl tohoto blogu), ale třeba i tací, kteří mají výstavní problémy s liposukcí.

Píšete si svůj obyčejný nezáživný blog. Jeden týden si povzdychnete, že i když použijete Iso Buster, nedaří se  vám přečíst poškozená cédéčka. O pár dní později připomenete, že ovečka Dolly slaví výročí klonování. A nakonec si nostalgicky zavzpomínáte na své mládí na venkově a vysvětlíte, jak neobyčejně těžké bylo pást kozy.

K vašemu neštěstí tyto tři příspěvky napíšete v jednom měsíci a blog vám je automaticky zařadí do jedné archivní stránky. A neštěstí je hotovo. Vyhledávače se mylně domnívají, že informace na jedné stránce spolu tak nějak aspoň trochu souvisejí - a najednou se k vám na blog hrnou lidi! A nezajímají je ani cédéčka, ani klonování, ba ani venkov...

P. S. Jo vy jste mi nevěřili...

Ať žije nostalgie - ale co zítra?

Když my byli mladí, bylo všechno lepší. To je jasný. I ty počítače byly rychlejší, nepadaly a byla s nima legrace.

Před dvanácti lety touhle dobou, tedy v pátek v pět večer, jsem ještě seděl ve školní počítačové laboratoři a resetoval jsem počítač TEMS-80 (s procesorem 8080 či jeho napodobeninou) - a to tak, že jsem kovovou propiskou jezdil po sběrnici. (Pochopitelně to bylo přísně zakázané.)

Zatímco dneska si zvesela palmuju nebo si klikám v NetBeans a tvářím se, že vyvíjím aplikaci, tenkrát jsem programoval v asembleru na papír, pak ten program pomocí kódovací tabulky přepsal do strojáku a nakonec přeťukával stroják do počítače pomocí hexadecimální klávesnice.

Tenkrát je totiž kouzelné slůvko. Tenkrát všechno fungovalo. Tenkrát bylo vrcholem pololetí, že se nám pomocí větráčku a tepelného tělíska podařilo udržovat v okolí teploměru konstatní teplotu. A dneska? Všechny ty internety a další vymoženosti...

Jenže co za dalších dvanáct let? Nebo za dvacet čtyři let? Budeme vzpomínat, jaké jsme tenkrát měli krásné blogy? Budeme říkat, že jsme tenkrát měli počítače s klávesnicí? Že to tenkrát byly zlaté časy, kdy se na jedno DVD vešlo pár giga?

Pojďte děti, dědeček si zavzpomíná, jak tenkrát stahoval deset giga přes dvě minuty...

Výborné SuperMemo

SuperMemo je program, který mohu skutečně vřele doporučit, pokud se potřebujete naučit něco zaznamenatelné ve formátu otázka - odpověď. Máte-li čas a vytrvalost.

Své první SuperMemo jsem si koupil ve čtvrťáku na průmyslovce. Bál jsem se maturity z literatury a doufal jsem, že mi SuperMemo pomůže naučit se všechny ty autory a jejich díla. Výsledek tehdy zcela předčil mé očekávání. Učil jsem se nejvýše deset minut denně a za pár měsíců jsem uměl úplně všechno.

SuperMemo je program, který vám položí otázku, pak zobrazí správnou odpověď a vy sami se ohodnotíte. To je velmi chytré a zároveň rychlé - nic nepíšete, nemusíte se bát překlepů, které by vaši odpověď automaticky označily za chybnou, můžete na sebe být přísní (což vřele doporučuji). Podle ohodnocení SuperMemo počítá tzv. učící křivky a indexy zapomínání podle nějakých matic vymyšlených jistým polským matematikem a naplánuje vám zopakování každé otázky těsně předtím, než byste začali zapomínat její odpověď.

Pochopitelně nejlepší použití je na učení jazyků, ale tu literatura jsem zvládl stejně dobře.

Za pár týdnů až měsíců, kdy se vaše křivky stabilizují, to funguje naprosto perfektně - přestože máte v databázi několik tisíc slovíček, každý den jich opakujete jen několik desítek - a téměř všechna umíte!

Nutnou podmínku je pochopitelně sednout k učení každý den. Skluz se sice dá dohnat, ale stojí to víc úsilí. A když se vrátíte z dvoutýdenní dovolené, sednete k počítači a ten vám hlásí, že je třeba procvičit pět set slovíček, tak to vzdáte. Mně se to takhle už stalo několikrát. Vykašlal jsem se na anglická slovíčka a vrátil jsem se k nim až po několika měsících či letech - pěkně od začátku.

Jakýmsi zázrakem funguje mé SuperMemo pro Windows 3.1 i pod XP. A tak jsem se letos v létě začal opět učit, tentokrát anglická a francouzská slovíčka. A už jsem plánoval, jak na Vánoce povezu do Prahy i svůj počítač, abych si nevytvořil ten ošidný skluz.

Ale - osud zasáhl. Pořídil jsem si Palm a světe div se, SuperMemo existuje i ve verzi pro Palm! Byla mi odňata i ta poslední výmluva, proč se přestat učit. Během dvou dnů jsem na demoverzi odzkoušel konverzi databází (bohužel bez možnosti přenést učící křivky, takže jedu opět od začátku), s programem jsem zcela spokojen, včera jsem zaplatil pouhých 16 amerických dolarů za plnou verzi a je to.

A jednou toho možná budu umět tolik, že se mi to už nevejde do palmpaměti a budu si muset koupit nový stroj. Odhaduju to tak na dva roky.

Mimochodem, pokud jste také pojali touhu vylepšit svou slovní zásobu: SuperMemo pro Windows 3.1 už je šířeno jako freeware.

Je mlha a ticho a nevidím břeh, čili s písní na rtech

Švýcarsko je v jistých ohledech docela benevolentní země. Někdy až moc. Až vás z toho málem zajede auto.

Je ráno, sedla si na nás mlha, šinu si to autem do práce a v protisměru mě míjejí šedé přízraky.
Mlhovky? Kdepak, ta auta vůbec nesvítí! Mám to risknout a odbočit vlevo? Tentokrát to vyšlo, ale příště?

A večer zase z práce. Sem tam si dokonce někdo i posvítí na cestu. Proč být viděn, když stačí vidět...
Křižovatkami se projíždí bez blinkrů - šetřme naše lesy.
Vjezdy na kruhové objezdy jsou ucpané stojícími auty, protože nikdy není jasné, kdy bude auto na objezdu uhybat,
a tak je lepší počkat.

Včera v půl sedmé večer jsem se vracel z nákupu, chci přejít silnici a koukám, uprostřed silnice stojí auto.
Divné... A vida, ono to auto jede! Všude tma jak v ranci a to auto si jede bez rozsvícených světel.
No co, lampy svítěj, na cestu vidím, ne?

Zdá se mi, že ten boj proti světelnému znečištění tu lidi pochopili trochu špatně.

Zamrazuju cédéčka

Do mrazáku můžete hodit téměř vše. Maso, chléb, zeleninu, zmrazit můžete i džus. Ale cédéčka?

Někdo někde napsal, jak je to výborný nápad. Nechtějte vědět, kdo to byl a kde to bylo, tak dobrou paměť nemám. Ale tvrdil, že tato drsná eskymácká metoda napomáhá tomu, aby se z nečitelného cédéčka stalo čitelné. Aspoň na chvíli.

Tak jsem to zkusil, popadl jsem cédéčko, ze kterého čtyři soubory nešly přečíst, a šup s ním na patnáct minut do mrazáku. A honem honem do mechaniky, než se zahřeje. Ale chyby na cédéčku zůstaly.

Bylo to málo, řekl jsem si, a zmrazil jsem cédéčko ještě jednou, tentokrát na dvanáct hodin. Nadšeně jsem z něj otřel jinovatku - a nic. Zmrazené nezmrazené, chyby nezmizely.

Vyndal jsem cédéčko z mechaniky a zjistil, že už vůbec není studené. Holt ne vše jde zmrazit. Škoda.

Jak jsem psal kinoautomatovou povídku

V tomto článku si vás dovolím vyvést z několika zásadních omylů, do kterých jste pravděpodobně upadli, a zároveň odhalím děsivé spiknutí.

Přečetli jste si povídku Po představení? Pokud ne, tak to před čtením tohoto článku napravte.

Zásadní omyly

Tak tedy za prvé a ponejprv: Kinoautomatová povídka není totéž, co povídka na pokračování s hlasováním "co bude dál". Povídkoautomat je celý napsán dopředu, včetně všech svých větví.

Za druhé: Taková povídka obsahuje pouze jeden příběh. Možnost volby pokračování je vždy jen iluzí. Hlasuje se pouze o věcech podružných a naprosto nepodstatných (Má jít doleva nebo doprava? Má zvednout pistoli nebo ji nechat ležet? Má jí ustřelit malíček nebo nemá?). Důležité je vzbudit ve čtenáři pocit, že je strůjcem příběhu. Optimální je jej na konci obvinit, že za všechno může sám. Kdyby hlasoval jinak... Omyl, příběh je jen jeden a vždycky dopadne stejně.

A s tím související za třetí: Po každém hlasování jsou (pro jednoduchost) dvě větve. Počet větví po dvou hlasováních není čtyři! Hlasování jsou lineárně uspořádána a ať si vyberete libovolnou odpověď, vždycky se dostanete ke stejné otázce - totiž k té další.

Děsivé spiknutí

Povídku Po představení jsem na internetu publikoval celkem třikrát. Třikrát jsem položil tři stejné otázky a třikrát jsem na ně dostal stejné odpovědi. Ať už hlasovali tři lidé nebo (díky neplacené inserci v PNB) dvacet čtyři lidí, vždycky zvítězila stejná varianta: ano - ne - ne. Odpovědi, u kterých je větší šance, že vše dobře dopadne. Je to děsivé spiknutí útlocitných. Jsou někde mezi námi - a hlasují...

Proč jsem si koupil Palm

Že byl levný? Že ho doporučili známí? Že jsem jej nutně potřeboval? Nic z toho. Stal jsem se obětí hoaxu!

Vykládám si tak s Arturem Dentem o tranzitivních relacích a možnostech bloguje.cz (znáte BlogLinksPosts?), když mi od nečekaně přijde e-mail s tajemnou přílohou:

Toto je česká lokalizace Palmu Zire. Do čtyřiadvaceti hodin si ji nainstaluj, jinak se zkazí, zasmrádne a nakazí ostatní software ve tvém počítači. Tento dopis rozešli všem svým kontaktům!

Polilo mě horko. Byl bych nerad, kdyby mi počítač zasmrádnul, ale co mám dělat, když nemám Palm? Bylo mi jasné, že musím okamžitě vyrazit do krámu.

Palm Zirrrr, Palm Zirrrr, c'est disponible? - volal jsem už ode dveří. Byl, a dokonce jsem si mohl vybrat barvu. Na výběr byla bílá. Vezmu si bílý, řekl jsem. Dobrá volba, pochválila mě prodavačka, už je to poslední kousek.

A budou ještě? - zajímal jsem se. Třeba by byl stříbrný... Prodavačka se na mě usmála. Jasně, kde to žiju. Možná po Vánocích.

Lokalizaci jsem úspěšně nainstaloval, počítač se mi nezkazil, mail jsem rozeslal na všechny strany - a je to!

Akorát mi to nepíše písmenka s diakritikou...

V novém oblečku

Přes víkend jsem Chinin oblékl do nového oblečku, který pro něj ušil světoznámý krejčí CSS. Zároveň jsem vypověděl smlouvu s paní TABLE.

Asi sem nikdo přes lynx či PDA neleze, ale pokud snad ano, jistě vás to potěší. Ty ostatní by mělo potěšit další zmenšení obrázků a podstatné snížení horní lišty.

Bloggerské vlny

Překvapivě se ukázalo, že bloggerská sounáležitost jde dál, než se kdokoli mohl domnívat.

Že někdo něco zajímavého blogne a všichni ostatní hned blognou něco podobného, protože se nám všem stávají stejné příhody, jen v jiném pořadí, na to už jsme si zvykli.

Ale že to dojde tak daleko, že Artur prohlásí, že si koupil PDA, pak se toho chytne Tokugawa, a nakonec si PDA koupím i já, to jsem opravdu nečekal. A to pravděpodobně tato vlna ještě není u konce.

Teď už se jenom musíme modlit, aby se Pixy nepřestěhoval do Řitky...

Tančím - jsem chlap, jsem bůh, jsem býk

Na pátečním tanečním večírku jsem to skutečně rozbalil. Skoro tak, jak Mig21 v písni Tančím (díky za titulek).

Všechno to začalo tím, že jsem odešel. Blížila se jedenáctá hodina, dvě hodiny tance mi zcela stačily. Jenže před budovou jsem narazil na Denisu, svou dávnou známou, která právě přicházela. Chvíli jsem se nechal přemlouvat a pak jsem s ní šel zpátky.

Denisa pochopitelně nezná figury, které znám já, a naopak. Pro začátek jsem tedy jen odšlapával ten jejich rock a oťukával Denisu, co všechno si můžu dovolit. Překvapivě docela dost - sama se nestačila divit, kolik otoček, podtočení, protočení a spin spolu zvládáme.

Zcela rozjařen jsem neodolal výzvě z největších a pro další tanec jsem si vybral nejlepší tanečnici podniku, chci říct tanečního klubu. Kromě nás, běžných tanečníků a netanečníků, tam totiž jsou i tanečníci profesionálové, kteří všechna tahle soirée orgranizují.

Šel jsem na ni pěkně zostra, aby jí nedošlo, že mé občasné vypadávání z rytmu a chybné kroky nejsou součástí mých originálních figur. Sylvie vytřeštila oči a v úžasu otevřela ústa, ale držela se statečně a evidentně se jí to líbilo. Ostatně, ty figury byly skutečně originální - vymýšlel jsem je na místě.

A vůbec, co tu budeme jenom takhle šaškovat, ať pozná, co dokáže česká taneční škola, řekl jsem si, a na That's Alright Mama nasadil svižný rock'n'roll, synkopa - výkop. Nikdo jiný takhle netancoval. Sylvii jsem zcela ohromil. Už jenom zbývalo, abych ji popadl a vyhodil do vzduchu, ale neodvažoval jsem se, nejsem v tom příliš zběhlý a navíc by mohla strhnout nízko zavěšenou halloweenskou výzdobu.

Elvis dozpíval, já poděkoval za tanec, vyslechl si kompliment, kterému jsem nerozuměl, a s křečí v pravém lýtku jsem se odbelhal do auta. Mé ego mělo enormní přebytek stravy.

Jo, a ta křeč mě chytá ještě dneska.

Kauza kolejní rady pokračuje

Když jsem se dozvěděl o těch prapodivných volbách, tak jsem se zdravě naštval. A jak se zdá, nemá mi býti dopřáno klidu.

Pro připomenutí: Jde o to, jak byla v Brně zvolena jedna kolejní rada. Vypsat se z toho v blogu, to je jako nadávat v hospodě. A nadávat v hospodě, to je málo. Takže jsem napsal rektorovi Zlatuškovi stížnost na průběh voleb a požádal jsem jej, aby celou záležitost prošetřil.

Během pár dní má stížnost doputovala až na útvar kontroly Masarykovy univerzity, ze kterého mi dnes přišel dopis, který mi trochu polechtal mandle.

Autorka dopisu se totiž domnívá, že má stížnost byla anonymní, neboť osoba mého jména nestuduje na žádné z fakult MU. No tedy, že nám ale po světě běhá anonymů, což? A dále mě žádá, abych "vystoupil (či vystoupila) z anonymity". To nějak nevím, jak se dělá. Mám jí poslat svou fotku? Rodné číslo? Bláhově jsem si myslel, že mé jméno, má e-mailová adresa a má poštovní adresa jsou zcela dostačující. Asi ne.

Na závěr mě upozorňuje, že "by bylo krajně nevhodné obtěžovat rektora MU se smyšlenými problémy", a proto předpokládá, že je můj podnět myšlen vážně. Moc pěkný příklad toho, jak zcela nenapadnutelně vylíčit své pochybnosti (inu, právnička).

Ještě pár takových e-mailů a začnu se také podezřívat, že si to všechno vymýšlím. Nakonec se označím za nekalého živla a budu pro sebe požadovat maximální trest. A to by v tom byl čert, abych ho nedostal!

Malí jogurti

Ani jeden z dosavadních šesti tipujících to neodhadl. Žádné kozí sýry, žádní velcí žampióni. Francouzi říkají Švýcarům malí jogurti. Jogurt je totiž údajně švýcarský vynález.

Opět nakupuji, tentokrát cédéčka

V sobotu jsem si zajel do Balexertu nakoupit nějaká cédéčka. Už dlouho jsem tam nebyl a tak byla velká naděje, že budou mít nějaké novinky, na které mám zálusk. Že si budu odnášet devatenáct kousků, to jsem ale skutečně nečekal.

Jak jsem vstoupil do maličkého obchůdku, hned mi bylo jasné, že jsem si zadělal na průšvih. Zapomněl jsem si totiž s sebou vzít seznam svých CD (k nahlédnutí). To se pak těžko nakupuje, když u všeho, co vezmete do ruky, musíte pátrat v paměti, jestli už to doma máte nebo nemáte, a jestli máte, tak od koho.

Jednoznačným zklamáním pro mě byla poslední Abbadova nahrávka Beethoveny Páté symfonie (s Berlíňáky). Nahrávka je zvukově neostrá, s příliš dlouhým dozvukem, jako kdyby to Abbado přeháněl s pedalizováním. Tempa mi skoro až vyhovují, ale Gardiner zůstává nepřekonán.

Věřte nebo ne, do minulého týdne jsem neměl žádnou nahrávku Čajkovského První symfonie. Už jsem to napravil. Bostoňáci ji hrajou pěkně a nepociťuju touhu pořizovat si něco dalšího pro srovnání (narozdíl od Páté a Šesté symfonie - od každé mám pět různých nahrávek, to tedy opravdu nevím proč).

Dokonce jsem si koupil i Bacha! Já, pro kterého hudba začíná romantismem! No ale nekupte Gardinera za dvě stovky, že. Vánoce za dveřmi, však ono se to Vánoční oratorium ještě bude hodit.

Toho klavírního materiálu, co teď mám! Prokofjev, Stravinský, Gershwin... Taky pár zajímavých Američanů, no a pochopitelně další cédéčko Schubertových písní, na těch já "úplně ulítávám".

Pro skutečné fajnšmekry je ale edice compositeurs d'aujourd'hui (skladatelé dneška), ve které máte možnost se seznámit se skladateli, o jejichž existenci jste neměli ani tušení, a poslechnout si jejich skladby z 80. a 90. let dvacátého století. Je to naprosto fantastické - a co si budeme povídat, všichni ti Beethovenové, Mendelssohni, Šostakovičové a Janáčci už trochu nudí (pomineme-li, že už delší dobu nenapsali nic nového).

Do Vánoc teď mám tak akorát dost času, abych si ta nová cédéčka řádně poslechl. A doufám, že v Bontonlandu na Václaváku budou mít nějaké pořádné předvánoční slevy!

Test francouzštiny: Částečný úspěch

Tři příběhy během dvou dnů: Tak bohatý mám život. Až do včerejška jsem netušil, jak už jsem ve francouzštině zběhlý.

Příběh první: Kupuji disk

Včerejší nákup USB flash disku probíhal přesně tak, jak jsem očekával. Suverénně jsem pronesl našprtanou větičku, prodavač zavrtěl hlavou a já šel o dům dál, kde mi mohli prodat to samé, ale o 11 franků dráž.

Jenomže taková našprtaná věta, to je záludná věc. Chvíli ji umíte, pak se vám slovíčka popletou a už je s vámi konec. A tak jsem v druhém obchodu šarmantně požádal o disk s kapacitou 226 MB. Prodavač se na mě podezíravě podíval.

Zase nějakej šoumen, co se vůbec nevyzná v počítačích a jde si koupit něco, o čem četl v Cosmopolitanu, myslel si. Bude vám vyhovovat 256 MB? - otázal se. Byl úlisný jako řezník, kterému se podařilo ukrojit o pět deka víc bůčku. Jistě, přisvědčil jsem, protože mi na nějakých pěti decích nesejde. Načež mi položil záludnou otázku, které jsem nerozuměl. Na je to všechno? to bylo příliš dlouhé. Oui, odpověděl jsem.

Votre nom? - smečoval prodavač a já pochopil, že se mně ptal, jestli už jsem u nich v obchodě někdy něco nakupoval. K mému štěstí to mé oui bylo pravdivé. Pak jsem se dočkal i té otázky, kterou jsem očekával, odsouhlasil jsem, že je to všechno, vyplázl jsem sto deset franků a odnášel si vysněný disk. Těch čtyři a půl centimetru na délku (plus konektor) je fakt nechutných. Ale konečně můžu tahat data nejenom do práce, ale taky z práce.

Příběh druhý: Konverzuji na večírku

Na halloweenském večírku po mně kostlivec hodil okem a do vlasů se mi zamotal pavouk. A já byl tak rozdováděný z toho, že se mi povedlo díky mé brilantní francouzštině něco nakoupit, že jsem se rozhodl, že už nikomu nebudu vykládat, že francouzsky neumím, ale prostě zapadnu do společnosti.

A skutečně, mé vulevúdansé zabíralo, když konverzace vázla, tak jsem pronášel moudra jako to je hezký Halloween, na výtku, že málo tancuji, jsem třemi slovy vysvětlil, že mi ty diskotékové hity nějak nesednou a že bych ocenil třeba valčík, později jsem si dokonce objednal tango.

Metoda vedoucí k zaručenému úspěchu byla prostá:

1. Říkej jen takové věty, které ostatní očekávají. I když v nich uděláš chybu, stejně pochopí, co jsi chtěl říct, protože to pochopili už před tím, než jsi začal mluvit.

2. Pokud nějaké skovíčko neznáš, řekni místo něj něco jiného, ale potichu, aby to zaniklo v rámusu. Slovíčka, která bezpečně znáš, naopak zdůrazňuj.

3. Pokud ti někdo položí otázku, které nerozumíš, neodpovídej. Pouze nasaď výraz č. 17b - no co asi myslíš?

Hřebem večera bylo, když jsem se přitočil k Natálce a svěřil se jí, že mi vrtá hlavou, proč chodí do tanečních a předstírá, že neumí tančit, když tady na parketu tak řádí. Natálka vytřeštila oči, protože naše taneční hodiny probíhají krome úvodního ca va zcela mlčky. V domnění, že jsem do dnešního dne neznalost francouzštiny pouze předstíral, abych mohl tančit hned vedle tanečního mistra a dobře viděl jeho kroky, se Natálka rozpovídala a v pěti minutách se mi svěřila snad se vším, co souvisí s ní a s tancem, a možná ještě s něčím navíc. C'est la vie, pronesl jsem moudře a vzdálil se. Z toho jejího monologu jsem nepochytil ani slovo.

Příběh třetí: Sháním knihu

A konečně jsem dnes vnikl do jednoho ženevského knihkupectví. Protože se mi nechtělo trávit moc času prohlédáváním regálů, zašel jsem hned za prodavačkou a svou bezvadnou francouzštinou se otázal, zda náhodou nemají knihu, kterou sháním. Prodavačka se na mě útrpně podívala a řekla: Bohužel, takové knihy zde nevedeme. Zkoušel jste už to velké knihkupectví tady za rohem?

A já pochopil, že jsem byl odhalen. Prodavačka na mě totiž mluvila anglicky.