Zákaz pečení cukroví

Jeden dva tři plechy cukroví nikoho nezabijou. Stejně to nejíme, je to moc sladké, navíc oba skoro držíme dietu, ale pro forma se prostě péct musí.

Takže vyndavám osmý plech z trouby, žena přede mnou klečí a prosí: Už nepeč! Lamentuje, schovává mi recepty. Slib mi, že už nebudeš péct!

A tak tedy vypínám troubu, ale mám tiky. Ještě je tu ten recept na těsto s hřebíčkem a pomerančovou kůrou! Jenomže napečené cukroví už váží víc než dvě a půl kila. To už opravdu stačí.

Leč pak žena odjíždí do Brna a já cítím příležitost. Nedokážu se ovládnout, oči mi zastře vlčí mlha, a když se proberu, jsou dva plechy v troubě. A usilovně voní po mandlích a vanilce.

Ještě za tepla ochutnávám - lahůdka! Než si lehnu, sním ještě aspoň pět kousků, tak dobré to je. Pak se převaluju na posteli - vždyť se to pozná, že jsem pekl! A tak ještě v noci užírám, aby se to dalo ukecat jenom na jeden plech.

Ale přeci jsem slíbil, že nebudu péct!

Ráno už zbývá jen pár posledních kousků. Dávám si je k snídani a stopy po zločinu jsou tak zahlazeny. A v přihrádce na vanilkové cukry se krčí posledních sedm balíčků.

Strašlivý příběh o snězeném jogurtu!

Trailer, který změní váš život.

Academica uvádí 

N A D Ě J E

Když člověka přijmou na koleje, je rád. Nutnost bydlení pod mostem vystřídá lákavá představa objektu obývaného podobně založenými lidmi.

J E N Ž E   P A K

Už při zápisu ubytovaných jsem sice znejistěl díky všudypřítomné chybě psaní jména kolejí.

S E   Z L O

především ale díky polepeným dveřím

S T U P Ň U J E

a dost zatuchlé chodbě!

K A M   A Ž   T O   Z A J D E ?

špinavá toaleta

!

nánosy vlasů

! !

pseudovůně po cigaretách

C O   N A   T O   N Á Š   H R D I N A ?

Měl jsem z toho opravdu nedobrý pocit.

Z L O   D E F I N I T I V N Ě   U D E Ř Í

Snědl můj jogurt!

S O U B O J   Z A Č Í N Á

Neváhal jsem a vyšel z pokoje.

 

Jan Jiří Buchta

Kuřáci smrdící na kolejích

I na vašich monitorech!

Matematik týdne

Byl bych řekl, že dvě stě padesát bez dvaceti je dvě stě třicet.

Ivan Kytka ilustruje: "Rozdíl v ceně cigaret zakoupených v Británii (v přepočtu 250 Kč za krabičku) a pořízených v Lotyšsku (20 Kč za krabičku) činí 1200 procent."

Za tento gigantický výpočet si Kytka zaslouží titul Matematik týdne. Nechť jej věnčí.

Hovínko

Paní středního věku s pejskem, který ze sebe uprostřed chodníku tlačí hovínko. Když je hotovo, oba poklidně odcházejí, když tu kolemjdoucí pán rudne.

A pak to jde rychle: Pán vytáhne papírový kapesník, hovínko úhledně zabalí a - haló, paní, počkejte, něco vám upadlo! A dobíhá zmatenou paní - co, co - a cpe jí to do ruky.

Kouká na to zabalené hovínko, ze kterého se snad ještě kouří. Ale fuj, pouští to vyděšeně na zem. To si seberete, dupe zrudlý pán, a šťouchá do paní, té se ale opravdu nechce, a tak pán sám sebere hovínko, ale paní se dala mezitím na útěk; pán běží za ní, snadno ji dohání, pejsek radostí šílí, obmotává paní vodítkem, a tak se tam o to přou, křičí, strkají se, až se papírový kapesník protrhne. Tak to už je ale vrchol, volá rudý pán -

Ale já pospíchám, a tak nevím, jak to celé dopadlo.

Ludwig tloustne

A přijde chvíle, kdy bude nejtlustším kocourem na Královských Vinohradech.

$$OBR153811$$

Čekání na čtvrtý strajk

Večer bez Goči.

Mnoho vody uplynulo, a v té uplývající vodě se mi na bowling nechtělo. Až tedy včera, na akci s přívlastkem shodným firemní (ano, dnes opět na francouzštinu).

Snad v tom není příliš nadsázky, když budu dělit nás, pracující v IT průmyslu, na ty normální (já, pojka, a možná i pár dalších) a na ty divné (ostatní). Po oznámení pana vedoucího, že v následujících čtyřech hodinách je všech šest drah jenom našich, se s radostným výskotem hnal k různobarevným koulím jen jeden člověk. Ano, já.

Ostatní si sesedli do kroužku a diskutovali firemní vyhlídky na globálním písečku. Smutné.

Lidé se dělí na ty, kdo si dokáží přiznat, že si mají odpočinout, a na ty, kdo si to přiznat nedokáží! - tak jsem povzbuzoval své kolegy, střídaje žlábek s rozeběhem se žlábkem bez rozeběhu. Bez výsledku. Možná je to tím, že lidi příliš rozděluju, ale nemohu si pomoci, již na základní škole patřilo dělení k mým oblíbeným činnostem.

Pak se lidé začali jeden po druhém omlouvat, že ještě zapomněli něco doprogramovat, a po jedenácté už nás tam zůstalo jen posledních šest. Nemám vám to zabalit? ptala se úslužně servírka, neboť rautový stůl byl stále plný všemožných dobrot. Všichni se jen tak skromně krčili, kdepak, to snad ani ne, jejda, no toto, až jsem se do toho musel sám vložit. Jsem prostě takový dělič a hybatel.

To byste byla hodná, zahalasil jsem, je nás tu šest, tak nám prosím připravte šest balíčků.

Když jsme pak seděli v metru, každý se svým balíčkem, povídám: Víte, co by bylo vtipný? Kdyby se jí to nechtělo všechno dělit na šestiny, a tak prostě dala jednomu člověku šunku, druhýmu uherák, třetímu hermelín, čtvrtýmu nivu, a tak.

Zasmáli jsme, někteří z nás možná trochu nuceně.

Čtvrtý strajk sice nepřišel, ale aspoň jsem si domů přinesl tři čtvrtě kila tlačenky.

Hlídání koček

Kočky jsou zase v sobě. Ve vzájemně propletených kotrmelcích se válejí po zemi, rvou si chuchvalce chlupů, Damien vříská, Ludwig jen oddychuje. A tehdy nás to napadne.


- Kdo nám vlastně bude těch pět dnů hlídat kočky, až budeme v Turecku?

- Nó, se pohlídají samy, ne?

Kočky oddusají do pokoje a pokračují ve hře "jenom naznač, že chceš vlézt ke mně pod postel, a seřežu tě tak, že tě vlastní máma nepozná". Ne, ty kočky se samy nepohlídají.

Tak je k někomu dočasně umístit? Nebo dát někomu klíče, ať sem dochází? Chtělo by to někoho, kdo bydlí docela blizoučko...

- Před dvěma hodinama jsem mluvil s Lobem, povídám, a hlas mi jakoby zdrsněl. - Chtěl jsem vědět, jestli bydlí blízko... a je to tak, bydlí blízko.

- Lobo?, diví se má žena, - a zvládne Lobo každý den vybírat kočičí záchod?

A pod postelí se zalesknou něčí oči.

Slabost pro třešňový jogurt

Slabost pro slova se třemi háčky.


Když jogurt, tak pochopitelně půlkilovou třešňovou jogobellu. Jenomže třešňové jogurty jsou na vymření, všimli jste si? Člověk se musí prohrabat těmi jahodovými a cereálními slátaninami, aby někde v koutku občas našel jednu poslední třešeň.

Labužníci, milovníci třešňových jogurtů, jsou na vymření, a tak je míň i těch jogurtů. Tedy - vyrábí se jich dost, ale zlí lidé pak vždycky oddělí ze stáda třešňové jogurty, odeženou je stranou, za skálu, a tam je surově vymlátí okovanými holemi. A žádný bílý jogurt Kotik se na to nedívá, nikdo nehledá pro jogurty novou Novastošnu.

Diskutoval jsem o tomto závažném problému, který se překvapivě stále ještě nestal hlavním volebním tématem, s kolegou Džounsem. Posmutněle jsme zvažovali náhražky, a já narazil na Hollandii višeň-vanilka.

Navrhoval jsem praktickou zkoušku, ale Džouns byl zdrženlivý: "To je otázka, zda se v případě višňovo-vanilkového jogurtu, který u nás, narozdíl od normálních západních zemí, není příliš k dispozici, vyplatí přimhouřit oči a odmyslet si odporný obal, který bohužel signalizuje šmudlovství a amatérismus jeho výrobce."

Dnes už to vím. Nevyplatí. V tom šmudlovském a amatérském jogurtu nebyl ani náznak višní, natož vanilky.

Blahoslavení bohatí třešněmi, neboť jim patří království jogurtské. 

Stop this game

deal me out


Well I got too smart for my own good
I just don't do the things I know I should
There's bound to be some better way
I just got one thing more to say

And that is

ach, vy ženy
hrajte almost blue
bušte, bušte do kláves

a altka, ta ať řve

ať altka řve 

Tři nejlepší písně by The Beatles

Ten parchant mě rozněžnil.


Totiž - maličký Péťa dostává do opatrování bé stovku a několik tajemných, neoznačených kotoučů ze sedmdesátých let. Dneska je pouštění muziky nuda - všechny ty cédéčka, empétrojky, hnus. Zabrat a otočit páčkou, roztočit řemen, nasadit a utáhnout kotouč, ta dnešní mládež už si ničeho neváží.

Zkoumání kotoučů. A kdo zpívá tohle, tati? Bítls? A znova a znova přetáčet kotouč a pouštět si to od začátku. A k tomu knížka Beatles v písních a v obrazech - s texty, ale kde byla tehdy angličtina a kde jsem byl já. Tak aspoň ty obrázky a krátké citáty: "Čtyři tisíce děr v Blackburnu" (A Day In The Life), Paul se svým psem Marthou (Martha My Dear), "Tito hoši to nikam nepřivedou", Hey Jules změněné na Hey Jude, Good Morning jako reklama na pšeničné vločky, Lady Madonna s ledničkou v břiše, hambaté obrázky z dvacátých let, Lucy a LSD, Sexy Sadie jako bodypainting, She's Leaving Home jako komiks, vajgl ve volském oku (Yesterday), přeplněná křižovatka Penny Lane, a hlavně "najděte na obrázku odkazy na třináct písniček" - s vojákem na slonovi, s celogánovými květinami a s orlem klovajícím Johnovy oči.

A samozřejmě s koněm Henrym tancujícím valčík.

Web tehdy, považte, nebyl, pro informace musel člověk až do knihovny. Ty písničky jsem znal tak, jak byly na tom kotouči, jednolitě, v kuse, bez názvů. Až později jsem zjistil, že je to jedno album, The Beatles, kterému ale všichni říkají Bílé album. Jo, jasně, mám moc rád Revolver a Abbey Road je taky super, ale přišly pozdě a Bílý je jenom jedno.

Happiness Is A Warm Gun

Šú šú, bikóz hepinés ize vórm jes itýz GÁN.

While My Guitar Gently Weeps

Protože miláček George.

Sexy Sadie

Protože za what have you done pořád ještě cítím něco velkého.

Where there's kirsikka jompikumpi egriot

Taková nepřeložitelná slovní hříčka.


Přízraky zlomkových čar táhnou nocí. Cítí, že pláču. Svinují se mi kolem kotníků. Uhýbám, běžím, marně.

Je zima. Květy opadávají, v rozpuku. Mám jich plná ústa, nemůžu mluvit, potácím se. Někdo mi podráží nohy.

Snažím se sčítat, ale pod ruku mi přicházejí jen nuly. Občas chroptím, hystericky se směju. Prázdno mě pohlcuje. Strach. Temnota.

Z mlhy se vynořují. Vítám je. Tleskám. Nechápu.

Jak se naučit velkou násobilku

A jak na prstech spočítat, kolik je osmkrát devět.


Osm jest o tři větší než pět, zvedneme tedy na levé ruce tři prsty. Devět jest o čtyři větší než pět, zvedneme tedy na pravé ruce čtyři prsty. Nyní sečteme zvednuté prsty - je jich sedm, a to nám určuje desítky. Na levé ruce máme dva nezvednuté prsty, na pravé jeden. Tato čísla vynásobíme a výsledek přičteme k desítkám. Vyjde nám sedmdesát dva, a to jest hledaný výsledek.

Obecně tvrdíme, a čtenář si jistě snadno ověří, že nelžeme, že (5+a)(5+b) = 10(a+b) + (5-a)(5-b).

Pro velkou násobilku tedy odečteme deset od součtu, abychom získali desítky, a násobíme jen cifry na pozici jednotek.

Chceme např. ohromit své přátele, jak rychle spočteme třináct krát sedmnáct. Tři plus sedmnáct jest dvacet (tedy máme dvě stě), tři krát sedm jest dvacet jedna. Výsledek jest dvě stě dvacet jedna. Jsme obdivováni a můžeme si dát další porci liverpoolského čýzkajku.

Dvě minuty

Máš dvě minuty! Lehám si na podlahu a snažím se být nenápadný. Docela to jde. Kdesi za levou nohou slyším mručení; naštěstí vychází stále ze stejného místa. Jenomže po minutě slyším tlapy - to monstrum se blíží. Usilovně civím do stropu, až mi najednou výhled zastíní jeho hlava. Z pár centimetrů si hledíme do očí, ale jen chvilku. On rozevře tlamu, já zavřu oči. Je konec.

Ještě dvacet vteřin, hulákají, a já se svíjím na podlaze. Snažím se chránit si obličej dlaněmi, ale mám jeho mokrý jazyk všude. I v očích, i v nosu, i v ústech.

Bali je systematik a kliďas. Jen ať se svíjím, on si mě klidně a srdečně olizuje dál.

Teď! Můžu vstát, zmatený, roztřesený, ulepený.

Hodnej pejsek, hodnej. Běž si zase olizovat podlahu, jo?

Jene, pyř se!

Zahněděnou cestou po Na Opyši.


Nevíte, co! Chachá, kdepak "pyř se", to používám jenom já, to nikdo nezná. Ale je to správně!

Tuhle zase, přišel s tím papírem, koukám na to, a hned říkám: "Cos mi to, Jene, přinesl? Co to je, toto? Jene, pyř se!"

A on se skutečně hned zapýřil, ale ne že by věděl, co to znamená, to ne, on se zapýřil právě proto, že nevěděl, chachá! To je ta krása!

Inu, kdepak "pyř se", to je moje specialita. To vy ani nemůžete znát, ale jinak mluvíte dobře, kdepak tři tři, vy jste určitě čtyři čtyři, to mi věřte.

Tak na shledanou, na shledanou!

~

A vystoupila. 

Pohádka o zakletém princovi, gumičce a bungru

Bylo, nebylo, il était une fois, za sedmero horami, které byly husté tak, že by se daly krájet, v předalekém království žil jeden krásný princ. Procházel se tam a zase zpátky, občas si poskočil, občas se na sluníčku vyhříval, ale hlavně, milé děti, hlavně chlemtal vodu z vany.


Chlemtal ji každý den, ale jistě by to nedělal, kdyby veděl, že ta vana je začarovaná. Každý, kdo z ní sto litrů vypije, se změní na něco úplně hrozného!

$$OBR134724$$

Jenomže našemu princovi nikdo o té hrozné kletbě neřekl, a tak spokojeně pil a pil, jeden litr, druhý, pátý, desátý, takhle na přeskáčku, až jednou přišel den, kdy se nebezpečně přiblížil stolitrové hranici. Ještě dva chlemty a byl by ji dosáhl!

A ještě jeden!

A lup ho!

$$OBR134725$$

Změnil se na zlou, tlustou cuketu.

Zpráva o tom, jak cuketa terorizuje celou koupelnu, se rychle roznesla. Putovala přes ty nakrájené hory, putovala přes mnohá údolí a přemnohé řeky, až doputovala do kraje mocného paši. Paša sice zrovna nebyl doma, ale na jeho trůně z ovčí kůže trůnila jeho sličná dcera.

$$OBR134726$$

A až přestane být líná a seskočí z trůnu, jistě se se zlou cuketou popere a zakletého prince vysvobodí...

Slovenky

To vám je teď v Praze taková móda, že za pokladnami sedí Slovenky.

Nejdřív jsem si myslel, že je to jen specialita andělského Karfurteska (tam mají dokonce Slovenku v uniformě!), ale už se to šíří dál, do dalších čtvrtí a do dalších obchodních řetězců. Dokonce už i v našem minialbertu už si jednu pořídili.

A tak je to dobře. Jsou krásné, milé, usměvavé, prosí pekne, chtějí päťsto - lze si přát víc?

Mé babičce je osmdesát let

Když se narodila, bylo Leonardu Bernsteinovi osm let, a první republice zrovna tak. Když skončila druhá světová, bylo jí devatenáct - život v socialismu před sebou.

Jak to byl šťastný nebo nešťastný život, to sám nepoměřím. Dva pravnuky má - jaké to asi je, vidět vyrůstat třetí generaci?

Co mě trápí, je ztracená historie. Příběhy, které už nejsou vyprávěny. Vždyť co já vlastně vím? Že dědeček byl řezník, že patřil do jakési té pražské tlupy, co neměla ráda socialistický majetek, že ho zavřeli, že babičku s dětmi vystěhovali z Prahy, že pracovala na šachtě, že se s dědečkem po mnoha letech rozvedla - tehdy jsem ho poprvé a naposledy viděl, u soudu; žije ještě? -, plus znám pár příhod z čapkárny.

Je toho žalostně málo. Otázkou zůstává, jestli je mi to tolik líto, abych s tím něco dělal.

Hm.

Komu se nelení, tomu se muzení

Hromadná akce obřích rozměrů! Jedinečná šance! Lokomotivy a hadi! Trojhlavá vzducholoď! Dědeček automobil! Nefalšovaná morseovka! Prodavač novin světovým vynálezcem!

Situace se má tak, že Národní technické muzeum se má zavřít, aby se znovu otevřelo u příležitosti svých sto let. Je fakt(em), že jsem v něm ještě nebyl nebo byl tak dávno, že už si to ani nepamatuju. Ale představa, že bude dva roky zavřené a že během těch dvou let prostě nebudu mít šanci se tam podívat, mě drásá.

A rve.

A trýzní.

Tak tedy tuto sobotu: 26. srpna 2006 ve dvě hodiny odpoledne. Sraz je před muzeem ; je to kousek od tram zastávky Letenské náměstí. Na nikoho nečekáme, nikdo se nehlašte. Pokud chcete přijít, přijďte. Pozvánku šiřte dle libosti. Bude-li nás dost, můžeme uspořádat i lampionový průvod.

Tři žádosti o nestandardní postup

Ani jednou vyhověno. Tak kde to žijem, Karle?


V lékárně

- Bych chtěla šumlišumli.

- Ten je ale pouze na předpis.

- Já vím, no ale třeba by se tu nějaký našel.

- Vy mě nechápete, ten lék je pouze na předpis.

- No jo, jo, ale jsme lidi, ne.

- Já vám ho opravdu nemohu dát.

- Samozřejmě, že nemůžete. Ale aspoň malej, co...

 

V čistírně

- Tady ty skrny jsou nevimodčeho, už jsem to zkoušel čistit, tak na to vemte něco silnějšího.

- To vám nevezmu, podívejte, to se nesmí chemicky čistit.

- No to nevadí, to vemte, aspoň to zkusíte.

- Vy mě nechápete, to by se celý rozpadlo.

- Nemusíte to čistit celý, stačí když vezmete tenhle kousek, že jo.

- Pane, já to tu nečistím ručně, to se hází tamhle do stroje, a tam to hodit nemůžu.

- Tak třeba na to vezmete něco silnějšího, že jo, a ono to půjde.

- Něco silnějšího na to můžete vzít vy, já jsem profesionál a když to má tuhle značku, tak to nemůžu chemicky čistit.

- Jasně, já to chápu, tak já vám třeba podepíšu, že mi to nevadí, ne?

 

U lékařky

- Nic vám není.

- Ale já to opravdu potřebuju, hrozně moc!

- Nemůžu vás poslat na odběr krve, když vám nic není.

- Chybí mi vitamíny, mám kruhy pod očima. Prosím, já nutně potřebuju odběr krve!

- A co bych vám vyšetřovala?

- Já chci na odběr krve!

Temně hučí Niagára

Déšť, bahno, hudba, alkohol, bezmoc, stan a ještě více bahna. Sázavafest 2006.

Tenhle lanový most je těžší než ten druhý, raději si zkus ten jednodušší. Koukáme do výšky na postavičku, která se klátí na lanech mezi stromy. Dlouho se pokouší přeskočit na třetí lano, ale nakonec padá do prázdna.

Tak kam? ptá se lanojistka. Ten těžší, ukazuju doprava, protože přece nejsem žádné tintínko.

On už ten žebřík je dost hnusnej - tak tomu se jen směju, šplhám jako veverka, a pak se kouknu nahoru a je ho tam ještě spousta metrů, a kouknu dolů, a je ho tam taky spousta metrů. Vyčerpaný se vyškrábu až nahoru, ještě jsem nezačal lézt a už si potřebuju odpočinout.

Je to kurva vejška, visím na prvním laně, nohy mě nedrží, a nevím, co dál. Jsem zoufale unavený, nevyspalý, hladový. Po chvilce vsunu druhou nohu do smyčky druhého lana a jsem v pasti. Ale přece se nebudu hned pouštět.

Lanojistka mi radila, ať se na dvou lanech rozhoupu, jinak na třetí nedosáhnu. Snažím se houpat, ale nohy se mi tak klepou, že by ze mně měl Brown radost. Přesouvám se jen na druhé lano, tak se přeci rozhoupu lépe, ale hned chápu, že lanojistka měla pravdu, vítr mnou houpe, ale vlastního pohybu schopen nejsem.

Tak tedy lezu zpátky na první lano, představuju si, že mi je šest, na plácek za paneláky že přijela pouť a já že se snažím na houpačce rozhoupat tak, až se překotím. Nějakým zázrakem to zafunguje a už držím třetí lano. Klepu se už úplně celý, a chvíli už jsem přesvědčen o tom, že už se skutečně neudržím.

Další lana už jsou v pořádku, jsou blíž a já, ač totálně vyčerpaný, mám trochu té pochybné tarzanovské jistoty. Na posledním laně na mě lanojistka volá, jestli teda už dolů, já kývu, ale odmítám se pustit. Nakonec tedy přeci jen opatrně jdu do kolen, a pak najednou prázdno a mít pláštěnku, snáším se jak superman.

Jsem chválen ze všech stran, ale pak se dozvím, že jsem stejně neobstál. Nedotknul jsem se cílového stromu.

~

Langoš byl hnusnej, kýta výtečná, bramboráky a pizza též, nudle studené.

~

Čardášujeme na balkánské dechovce. Jste to vy, poznala jsem vás podle svatebních fotek! volá na nás někdo. Snažím se chytit dech, ale dotyčná nás vyzve, ať pokračujeme. Tak pokračujeme. Devla, Devla.

~

Pátek. Na poslední chvíli balím a utíkám na metro. Nečekaně zjišťuju, že do Depa Hostivař jezdí jen každé druhé metro, a tak pohoršeně mířím na hlavák. Vlakem je to výhodné, jede tam dvakrát tak dlouho a za dvojnásobnou cenu. Ale aspoň se v Čerčanech stihnu naobědvat. Celou dobu si nadávám. Nechápu, proč se dobrovolně trmácím někam, kde budou hrát kapely, které mě nezajímají, kde se nechám obalit bahnem, kde se budu muset vyhýbat opilcům, kde musím spát ve stanu, kde - za asistence fašistické ochranky - nastydnu a umřu.

Neděle. Bylo to super. Je 9:38 a autobus odjíždí v 10:18. Slibuju, že v následujících v sedmi minutách dojím housku a sbalím si, ale nakonec to není tak žhavé. Přesto to považuji za jeden ze svých nejlepších výkonů, co se rychlosti týče. U trati se ještě stihneme vyčurat a ve čtvrt jsme na nádraží. Dopravní podniky hlmP zajistily tři autobusy místo jednoho. Je to zázrak - sedíme, dokonce vedle sebe.

Dívka typu, který bytostně nesnáším, se staví do uličky s výkřiky, že si na tu chvilku nebude sedat. Budí tak dojem, že už není kam si sednout, a tak posledních pět míst zůstává až do Prahy prázdných. Dívka hýká na celý autobus: Vyčistila jsem si zuby a je to lepší než sex! Všichni jí to věří.

V Jevanech jedeme kolem Gottlandu a vzlykáme dojetím.

~

Gott je věčný. Zatrestband hrají a zpívají Lady Carneval, dav jásá a tančí. Šalalala lalalala li.

~

Když vystrčíte z pončopláštěnky jen prstíky, vypadáte jako legrační liliput. Koncert Žlutého deštníku protančíme liliputánskými obřadními tanci. Vedle tancují pankáči, jeden klesá k zemi a zůstává ležet. Ostatní jej přeskakují.

~

Sobotním hitem je bahno. Podloží stanového městečka kupodivu odolává; aby ne, když se za vstup platí stovka. Botky Vagabond drží mé nohy v teple a suchu, jim poděkování a lásku jim.

Prší mírně, leč nepřetržitě. Nemůžu přijít na to, proč mi to nevadí.

~

To nejdražší, co tu máte! objednáváme si u baru, protože máme poukaz na nápoj zdarma. Tak tohle tu neplatí a dáte mi dvě stě čtyřicet korun.

To jsme holt nedomysleli.

~

Temně hučí do noci. Uléhám ke spánku, hlavu plnou muziky . Nevím, co s tím, a tak si pobrukuju finále Mahlerovy první.

Již třetí den hledám poštovní schránku

Střídám ulice, parky i nábřeží, tam někde možná poštovní schránka leží.

Stal se mi takový nepěkný věc - potřebuji poslat dopis! Zakoupil jsem si sobě známky (sedm pade za kus), oblízl a teď marně čuchám člověčinu pošťáčinu.

Poštovní schránky zmizely. Nejsou. Leda před poštou.

Tak nějak jsem se domníval, že poštovní schránky jsou víceméně všude. Teď už vím, že je jich méně více a více méně.

V naší ulici není žádná. V přilehlých taky nic. Cestou do práce nic. Pořád nakukuji do vedlejších uliček - nic nevidím.

Kam zmizely? A jak vlastně vypadají?

Možná spočívá celý problém jen v nevidění. Vždyť já ani nevím, kam se mám dívat. Jakou mají poštovní schránky barvu? Bývaly oranžové, platí to ještě dnes? Hledám oranžové plecháčky. Budou přidělané na domě? Samostatně stojící? Z kolika stran se do nich házejí psaníčka?

Zbytečné otázky. Jdu na poštu. Před poštou jistě budou. Čekají tam na mě.

Máš pravdu, máš pravdu, máš pravdu

Sedím v tramvaji. Obvykle sedím, toť výhoda nastupování na Míráku (o zastávku dál totiž všichni vystupují). A vzadu za mnou někdo telefonuje. Mluví nahlas. Pekelně nahlas.


To máš pravdu, to máš pravdu, to máš pravdu. Jasně, že jo, jasně, jasně. A tys tam pak šla, tys tam šla, ne? No to bych ho zabil, to bych ho zabil. No to máš pravdu, máš pravdu. A komu to teda dal, komu to dal? No to je fakt hajzl, to je fakt hajzl, to je fakt hajzl. Ale večer tam dorazí, večer tam dorazí, že jo. Já mu to řeknu, já mu to řeknu, to máš pravdu, to máš pravdu.

Lidi obraceli oči v sloup a já se chystal tramvaj opustit, jenom jsem očima hledal toho stále se opakujícího mladíka. Stál tam s rukou u ucha a v té ruce nic nebylo. Žádný telefon, nic.

Co by ne, co by ne, co by ne. 

Kredenc

(scény z připravovaného filmu)

V kuchyni před kredencí.

Ona (ponuře): "Ta kredenc je ošklivá."

On (křečovitě vesele): "Není, je hezká a má historii. A když si ji opravíme, tak ji budeme mít moc rádi."

Ona: "Je to spousta práce."

On: "Kdepak, uvidíš, že nás to bude bavit."

Ona: "Musíš sundat staré nátěry, zakytovat díry, zbrousit, nově natřít, určitě nekolikrát, přidělat úchytky, uříznout tu lištu dole, zasklít, přitlouct nožičky, to budeme dělat dva roky! A navíc je tady ta lišta prasklá, to se musí celé vyměnit."

On: "No to je právě to kouzlo. Budeme ji renovovat, u toho si budeme povídat, bude to bezva a budeme na to dlouho vzpomínat."

Ona: "Uvědomuješ si vůbec, jak dlouho bude trvat jenom to sundání barvy?!"

On: "To bude chvilka."

~

V pracovních rukavicích, se špachtlí a odstraňovačem starých nátěrů.

On: "Vidíš, jak to pěkně jde? Za pár hodin to máme hotové."

~

O měsíc později. Tamtéž.

Ona: "... staré nátěry, zakytovat díry, zbrousit, nově natřít, určitě nekolikrát, přidělat úchytky, uříznout tu lištu dole, zasklít, přitlouct nožičky..."

On: "Mě už to škrábání barvy nebaví. Velké plochy ještě šly, ale na ty titěrnosti nemám nervy. Vyhodíme ji a koupíme si novou."

Nadšení, je zasypáván polibky.

~

O měsíc později. V obchodě s nábytkem.

Ona: "Já ji prostě nechci. Ostatně nevím, proč bychom si měli kupovat novou kredenc, když si můžeme zrenovovat tu starou."

On: "Sundat staré nátěry, zakytovat díry, zbrousit, nově natřít, určitě nekolikrát, přidělat úchytky, uříznout tu lištu dole, zasklít, přitlouct nožičky, to budeme dělat dva roky."

Ona: "Tak dlouho určitě ne. Navíc je moc hezká a má historii. A když si ji opravíme, tak ji budeme mít moc rádi."

On: "Bude to bezva a budeme na to dlouho vzpomínat?"

Ona: "No jasně."

Na grilu

jsou nejlepší ryby. Ale kde sehnat v Praze čerstvé ryby? Na Smíchově.

Co se prodává v českých supermarketech, bývá nedomrlé, divné, nevábící. Chybí ženevská jistota, že to, co je teď na ledu, bude za pár hodin u někoho v lednici.

Naštěstí je tu CatchMe, hned u zastávky T6 Křížová. V malém obchůdku označeném prostě RYBY stojí příjemný rybář a nabízí bezva ryby na grilování.

Když byla v Ženevě ryba na grilu, byl to truite nebo dorade, když filet, tak lieu noir. A právě dorady a lieus noirs si můžete pod maskovacími názvy pražma královská a treska tmavá koupit v CatchMe.

Každou středu přivážejí čerstvé ryby - minimální výběr, ale na objednávku vám přivezou i okouníka.

Nenechte se zmást kousky vystavenými na ledu, nechte si přinést čerstvé zezadu. Dostanete s nimi i slanou vůni přístavu a moře. V tramvaji vás budou milovat.

Knedliky

příhody z mechu a borůvčí

Zatímco kydám své ženě na záda smetanu, ona dělá z tvarohového těsta borůvkové knedlíky. Každou kuličku, každý kousek odděleně zvlášť, a není divu, že je pak takový knedlík po celém svém povrchu trošičku oslizlý.

Rozervaný navenek, rozeklaný uvnitř

Jistěže mají klokaní samci kapsu, řekl Džouns. Dokážeš si představit, jak by to bylo evolučně obtížné, aby měly kapsu jenom samice? Já mám taky bradavky a nekojím!

Ale to už mu nikdo nevěřil. Dokáže-li močit z terasy, jistě by dokázal i kojit. Ostatně všechno je otázkou vůle.

Je to První vinohradská, potvrdil mi v pátek po poledni Koles, a slušně poprosil, abychom to tam všechno nevykoupili, protože si zapomněl udělat na víkend zásoby.

Když přišla má žena domů, našla Smillu na kolenou. To není jen tak obyčejná kočka, dumala Smilla nad Ludwigem, který se snažil vysát veškerý pot z fiksího batohu. Uznávám, že Ludwigova srst, délka nohou a gris-noir v kombinaci s bílou je unikátní, ale to nic nemění na hraběcím rodokmenu "matka kolejní, otec neznámý".

Nedávno jsem si nechal propláchnout uši a slyším kameny nasávat vláhu (paní doktorku Aksenovovou mohu vřele doporučit, neboť se k pacientovi nechová ani jako ke zviřátku, ani jako k blbci; kromě toho mě nenutí čistit si uši šťourátky), a tak není divu, že když jsem z fiksí (to není řecké písmeno, ale furt mi to sem nepasuje jako jméno podstatné) nabídky alternativ "Havel nebo Klaus" vybral toho prvního, uslyšel jsem od hradu - a konec věty se již skutečně blíží - nespokojené mlaskání.

Nejhorší je o svých kamarádech něco vědět, často mě svádí toho znevyužívat, a zejména má žena tím - jak se obávám - trpí. A skutečně, když jsem na Smillu od boku vypálil "Aramis nebo d'Artagnan", vykřikla jen, že to není fér.

Nebylo. A nebylo by ani po dvaceti letech, ani ještě po deseti letech.

Smilla se neustále chodila mazlit s Ludwigem pod průhlednou záminkou, že je unavená. Fiksu (ha, povedlo se) s Džounsem se nás pomocí výkřiků gimme five, man, gimme five snažili přesvědčit, jak jsme zaváhali s Lostem. Jejich argumenty ale byly chabé - a vůbec, copak se dá diskutovat s lidma, kteří neviděli Michaela Scofielda ve sprše?

Už bych to bral jako jistotu až na množinu míry nula konstantní: Pokud k nám přijdete v pátek večer s masem, bude vám ugrilováno. Ještě je ale potřeba pražské grilováky vést k ženevské dokonalosti.

Tak tedy - pokud se předem nedomluvíme jinak, nechodíme bez masa. Maso je třeba předem naložit (ryby možno kořenit až na místě) a během grilování se vyměňují vzácné informace o kořenících specialitách, diskutuje se o tom, zda míchat zázvor a šalvěj, kolik oleje, kdy přesně (a zda vůbec) solit, co k tomu pít, kolik masa dokáže sníst dospělý člověk na posezení a kolik ve stoje, a prostě tak.

A za druhé - chodí se včas. Uhlí prochází několika fázemi a v každé je vhodné grilovat jiný druh masa. Párky, klobásami a jinými nemasovými poživatinami se nekončí, alébrž začíná (opět: pokud vůbec).

Tolik tedy k poučení pro příště. Jinak je třeba podotknout, že terasou žijeme. Na terase snídáme i večeříme, na terase dýcháme, zpíváme, hrajeme si, smějeme se, vymýšlíme, domýšlíme si, čteme si, nahříváme se, rudneme, předkláníme se, malujeme, křičíme, odlakováváme, básníme, válíme se, provokujeme, hádáme se, mumláme. Na terase sténáme a svítáme.

Ájripít, blékhókdaun (Čmelák 2)

Dezorientovaný čmelák se začal pomalu šinout k pootevřené kočičí tlamě.

Previously on Čmelák.

Mířil do záhuby. Leč nezahynul.

Těžko říct, co to způsobilo. Snad jen to doolittlovské štěstíčko, snad že Damien došlo, že nemá pokryté všechny únikové cesty, snad pomohlo moje usilovné bzučení, kterým jsem se snažil obě kočky zmást a zároveň vyslat čmelákovi tajný kódový signál.

Bzz bzz, lítal jsem kolem koček.

Damien se na mě opovržlivě podívala - tak velcí čmeláci nejsou!

A ta chvilka nepozornosti stačila, aby čmelák mohl dopochodovat na kraj krabice, a odtamtud už vyletět do volného prostoru, vzhůru, výš, ke slunci...

Au - strop. Někteří čmeláčci jsou nepoučitelní.

A opět - snad ze zoufalství, snad ze žalu - k tomu špatnému oknu.

Prudký start z jednoho metru, křup, srážka s oknem, pád, během pádu se vzpamatovat, zpět na startovní pozici, s větším rozběhem, start ze dvou metrů, křup, srážka s oknem, větší pád, během pádu se vzpamatovat...

Křup, křup, křup. Bral to už ze tří metrů a padal téměř k zemi, než se mi jej podařilo synchronizovaným máváním a výkřiky pootočit k tomu správnému oknu.

Tu ho máme.

čmelák fáze 0

Není tam moc vidět, protože se vám snažím ukázat něco jiného. Chiméru, odraz ve skle. Toto okno sice vede ke svobodě, ale bezpečno tu není. Ludwig už nemá doširoka otevřené oči, naopak - už totiž nehledá kořist, už loví.

A loví ve třech pětadvacetinách sekundy. Nejdřív zamává tlapkou.

čmelák fáze 1

Pak ji nátáhne dopředu.

čmelák fáze 2

A pak - připomínám, že jsme v čase T + 0,12 s - udeří.

čmelák fáze 3

Ti krvelační z vás si jistě rádi prohlédnou video. Ale co bylo dál?

Přežil čmelák?

Připomeňte si, jak Ludwig loví. Pro zábavu, chce si hrát. Nechce tu létající havěť zabít a sežrat hned. Jenom pomačkat křídla, utrhnout nohu. Aby ještě lezla, aby se potácela po zemi. Aby ještě bylo na co útočit.

To čekalo čmeláka, který z posledních sil znovu vzlétl k oknu, už značně paralyzovaný. A že už tedy sebou tolik nešil, podařilo se mi jej vystrčit ven z okna. Vyletěl do volného prostoru, vzhůru, výš, ke slunci...

Kdo ví, co tam nahoře vlastně je.

Jo a Ludwig se mnou teď nemluví.

Lost? Hlouplost

Proč se po dvanácti dílech přestat dívat na seriál. Tohle možná nechcete číst, pokud máte v plánu Lost sledovat.

Po ovacích, které jsem zaznamenával ze všech světových stran, mě první díl Lostu (pilot part I) zklamal. Ale usoudil jsem, že je třeba tomu dát šanci, aspoň pilotovi part II.

A opravdu, Charlieho "Where are we?" pěkně navnadilo a až do desátého dílu jsme se dívali radostně. Jedenáctý a dvanáctý díl nám už dost polopaticky naznačil, že záhady se budou vršit jedna na druhou, aniž bychom se kdy dočkali nějakého rozuzlení.

Nejdřív to monstrum, co chodí po lese a stahuje lidi z kůže. Fajn, ať tam je, ale proč v prvních pár dílech řvalo každých pět minut a teď si na něj nikdo ani nevzpomene?

Lední medvěd na rovníku, jasně, utekl ze zoo. Ale nikdo nad tím nepodumá?

Kolem trosečníků běhá padesát cizích lidí, ale nikdo nikdy nikoho nevidí?

Furt se chodí z pláže do jeskyní a zpátky, ale ještě se nepodařilo vyšlapat cestičku, takže to všichni berou přes křoví, pokaždý jinudy, aby se mohli vzájemně ztrácet a hledat?

Autoři seriálu se domnívají, že veškeré jednání, většinou nesmyslné, lze odůvodnit útržky z minulosti.

To se snad ještě dá pochopit u dušínovského Jacka. OK, nechtěl si tehdy připustit, že mu nějaká pacientka umřela, nechce si připustit ani teď, že je po smrti Charlie. A tak ho tolikrát mlátí do hrudníku, až z toho začne dýchat.

Že invalidní uředník Locke odhodí kolečkové křeslo a začne běhat po lese a lovit kance, to bych jim snad i odpustil, jen kvůli zábavnosti tohoto náboženského vůdce, který se asi nejvíc blíží pravdě, když jedná s ostrovem jako s živou bytostí.

Že se Sawyer nenávidí tak, že chce být ostatními nenáviděn ještě víc - ba nejlépe mučen a zabit, s tím ať jdou k šípku. To opravdu nestačilo říct, že žádná antibiotika nemá?

A nesmyslná scéna s kufrem, o kterém Kate řekne, že je její, pak že není její, pak ho chce zpátky, pak ho ukradne, ale Sawyer ji chytne (překvapení, kam by asi chtěla utéct?), pak ho chce otevřít s Jackem, pak ho chce otevřít bez Jacka, a když konečně získá s kufru malé letadýlko, lítá si s ním kolem ohně? Nestačilo říct: dejte mi moje letadýlko?

Z prvních dvanácti dílů plyne jediné: Neexistuje žádné omezení na to, co se může stát příště. Nic není neuvěřitelné, všechno se dá zdůvodnit a všechno zdůvodňování je možné odložit.

Takže konec - až tam přistanou ufouni a až se ukáže, že je to všechno reality show, nemusím u toho být.

Jak probíhají dny na D

Uklidněme jej a titulem se nám odvděčí - žádám i ostatní, aby psali příběhy na téma "jak to všechno dobře dopadlo". Toto je nefalšovaný deník (no dobře, trochu jsem to proškrtal) z roku 2003...

10. dubna

Dnes mi Lída věnovala tento deník. Ta je ale hodná! Mám velkou radost a budu si do něj psát každý den, kromě těch dnů, kdy do něj psát nebudu.

Dneska bych měl dočíst složitost. Většinu z toho přeskakuju, protože to vůbec nechápu. Stejně jsem to nakonec nestihl, povídal jsem si s Lídou. Zbylo mi na zítřek posledních 45 stránek.

11. dubna

Byl jsem na ASUKu a bylo to dlouhé. Odhlasovali jsme zvýšení limitu na potraviny (a tím i zvýšení ceny jídla) v menze o 5 Kč. Byl to těžký boj, na sockomu to těsně neprošlo. V dubnu bude seminář o tom, jak pořádat na fakultách anketu. Matfyz bude dáván za vzor, přestože tam anketa kolabuje a její organizace je v rozporu (nebo mírněji: v nesouladu) s univerzitním předpisem. To zas bude legrace.

Dočetl jsem složitost a čtu logiku. Lída chce jít do kina, ale mám já čas? Nemám.

12. dubna

Nakreslil jsem kočičku. Lída maluje a přeparkovala auto. Učím se, ale nejde mi to. Lída mě zkouší a jde jí to.

Snědl jsem poslední řízek. Lída snědla hnus. Ale jenom jako. Dal jsem Lídě vajíčko.

13. dubna

Zítra mám státní doktorskou zkoušku, a tak mám dneska depresi. Nic neumím! Lída se mě snaží utěšit, ale vůbec nechápe, že to vůbec vůbec vůbec neumím! Že to neudělám! Že mě vyhodí! Že budu ostuda rodiny! A matfyzu! A republiky! S hanbou zmizím do Ženevy a nebudu se smět vrátit!

14. dubna

Chachá, udělal jsem zkoušku, tralala! Všichni tu máme radost a bujaře oslavujeme. Teda zatím jsem tu sám...

Koupil jsem si Čajkovského symfonie, Lídě Mou vlast, chudinka žádnou neměla, a Petrušce Parsifala, abych odčinil, že jsem tu měsíc opruzoval. Dneska večer by měl přijít na Moskevskou malíř a zítra bych mohl zvesela začít bydlet ve svém. Ejchuchů. Udělal jsem skvělý salát z ředkviček, cibulky, špenátu, sýru a jogurtu. Ňam ňam!

Příšera z jezera

Stejně jako nikdy není jasné, jestli jdu já dřív otevřít ledničku nebo jestli kočky před ní dřív sedí, nebylo teď jasné, jestli se zabzučení ozvalo dřív než se kočky s tlamičkami jektajícími vzrušením seřadily před oknem.

Bzz bzz.

Červený závěs se nadouval, vzpínal, prohýbal a vlnil. Pak ta obluda vletěla dovnitř. Děsivé monstrum. Obří fčela. Vosa velká jako myš. Sršáň velikosti krkavce.

Přiznejme dopředu, ať to slabší povahy nezkosí, že šlo o obtloustlého čmeláka.

Před pár týdny jsem pozoroval Damien při intelektuálně-sportovním výkonu. Dlouho obcházela a přeměřovala si jednotlivé kusy nábytku, až vymyslela vhodnou cestu: Ze země vyskočí na židli, pak na stůl. Otočí se a skočí do třetího patra regálů, přeleze za hi-fi, zezadu se vyškrábe do čtvrtého patra, přeskočí vedle na skříň, otočí se zpátky a po krabicích opatrně přehupká ke svému cíli, oknu ve výšce dvou a půl metru.

Taková my máme okna.

A když k tomu oknu čmelák zamířil, bylo jasné, že Damien svou cestu nezapomněla.

Čmelák zoufale zkoumal zavřené okno. Skulinky nenalezl. Překazil jsem Damien plány na třetí patro. Čmelák musí být zachráněn!

Jenomže čmelák nepřemýšlel, odmítal se otočit k druhému, otevřenému oknu, a použil větší kladivo.

Výsledek - jizvy na lebce a rozražený spánek, řekl by Karel Kryl. Čmelák spadl za regál. Už nebzučel.

Oba lovci sklonili hlavu a natáhli ji dopředu. Gepardi, tělo při zemi, jen dvě boule kolem lopatek nad vysokou trávou, strnulost, jen ocas vztekle šmejdí ze strany na stranu a vousky se netrpělivě chvějí.

Ve vzduchu je cítit krev a já nemůžu nic dělat. Čmeláčka nevidno.

A tak se snažím aspoň propočítávat dráhy lovců. Každý se blíží z jiné strany, a najednou Damien zaútočí pravou přední.

Naprázdno, ale už vím, kde čmelda je. Propadl až dolů a spadl na krabici, která je těsně přiražená ke zdi. Nad krabicí je jen maličký prostor, tak na jednoho čmeláka, tak na jednu kočičí tlapku.

Čmelák sedí uprostřed, v bezpečí. Tlapka není tak dlouhá a úzká, aby se protáhla až k němu. Dva směry jsou hlídány, dva jsou volné. Dvě cesty ke zkáze, dvě ke svobodě.

Dvě kočičí hlavy, dva páry očí, panenky roztažené. Kdo by odolal?

Dezorientovaný čmelák se začal pomalu šinout k pootevřené kočičí tlamě.

(pokračování příště)

Umírající slunce

Na moři, jinak docela klidném, se zvedá jedna velká zpětná vlna, shora tmavá. Obrovské žluté sálající slunce krvácí. Z ošklivé řezné rány vytéká do moře hustá krev, rozlévá se doširoka, a slunce jako by zapadalo.

To jste namaloval moc hezky, chválili organizátoři akce Namaluj svůj sen všechny ostatní, jenom můj obraz nikdo nepochválil.

Ale tričko adorující Sigmunda Freuda jsem dostal, tak snad to nebylo až tak špatné. Hmm hmm, dumal přítomný psych nad mým Umírajícím sluncem, stavte se někdy, určitě si budeme mít co říct. Ó ne, děkuji, již k jednomu psychovi chodím, to víte, nedávno jsem se ženil.

~

O kus a čas dál cítím, jak se ulicí vinou roztodivné vůně. Čuchám párky, čerstvé pečivo a - opravdu, i věci na různá písmena! Zaostřim tedy - hle, Lobo. Radostně povykuje, jaký že jsem spokojený a krásný, a že se mi prý něco zvětší.

Co že se mi zvětší? vyzvídám. Manželství, že ti svědčí!

Tak to jo.

~

Včera jsem se podíval na první díl strašidelného Lostu. Různě tam na sebe bafali, hudba mě lekala, ale vydržet se to dalo. Tedy - napínavé to bylo, to ano, ale třeba u 24 hodin jsem měl mnohem větší nutkání se co nejdříve podívat na další díl. Lost je sice zajímavý, ale nemám potřebu vědět, jak to dopadne. Zvlášť, když už to dopadlo (letadlo).

~

Mám truhlík!

~

Výsledek pravice:levice 94:106 a komunisti:nekomunisti 100:100 mi na zdraví nepřidal. Mám Prahu rád, ale nijak zvlášť mě netěší žít v zemi, kde třetina lidí nechce komunisty, třetina je chce a třetině je to jedno. Tak si to tu holt všechno vyžerte, vy poslední dvě třetiny, já jdu jinam.

~

Zollu si nikdo nekoupil. Ani Stendhala. Volby a teď ještě tohle. Co jsme to za pronárod?

~

Žaponci hráli pěkně, a po koncertě jsme se u Paželva nacpali syrovými žampiony. Viking Vik plakal, že nevyrůstal vedle chemičky, a Paželvova maminka, představte si to, se jednou na louce potkala s někým, kdo by docela dobře mohl být Emil Filla.

Takže vzhůru na Peruc.

Večírek jsem obřadně zakončil na Ježkově toaletě. A až tam jsem zjistil, že jsem měl celý koncert a celou návštěvu rozepnutý poklopec.

Lieder ohne Worte

Porozumění se mi dostává plnými hrstmi.

Vstávám a něco je jinak - nemůžu mluvit! Hlasivky o sebe mlaskají a cvakají, ale ani mi to nekníkne.

Žena mě polituje a připraví snídani. Teplý čaj mi dělá dobře.

A na co vlastně jdeme v tu sobotu? vyzvídá. V sobotu totiž jdeme na koncert.

Ukazuju ven, jak je tam pěkně. Pak rukou rostu a pučím do přenádherného květu.

Svěcení jara? hádá má drahá a hádá dobře. A na co ještě?

Snažím se napodobit hru v housle, ale vzdáleností levé ruky od klíční jamky volím něco mezi houslemi a violou, takže není nic poznat.

Zmenšuji imaginární nástroj a už je to jasné - housle, houslový koncert! A čí?

A tady už přestává veškerá legrace. Jaro, housle, to se ještě dá zpantomimit, ale skladatel? Možná ještě tak Smetana, za účasti ledničky, ale tohle?

Nakonec odsouvám svůj hrneček a do klaviatury jídelního stolu němě zabuším první tři klavírní akordy z jednoho klavírního koncertu.

Čajkovský! bez problémů poznává má žena a oba spokojeně odcházíme do práce.

Podej čertu prst

Jsem nemocný. Zrovna když mám tolik práce! Ale co to plácám, já mám přece práce furt stejně.

V pondělí ráno jsem s horečkou naklusal na matfyz - tři hodiny jsem strávil čekáním, až studenti dopíší zápočtové písemky. Tak jsem si alespoň četl Novaka, ale nějak se mi zdá, že z toho kvůlivá té horečce moc nemám.

Pak honem do postele a potit se a spát, jenomže ty písemky pořád straší, sám si ještě pamatuju tu nervozitu, to čekání, než se objevily výsledky. Tak se to snažím opravit co nejrychleji. Vždycky dvě písemky, chvíli se potit, zase dvě písemky, zase se potit... než jsem včera úplně odpadl, opravil jsem jich snad jenom deset.

Poslední týden jsem se studenty diskutoval o tom, jestli pět písemek za semestr není moc - na množství a na přísnost. A padl zajímavý návrh, že by se mohl ten nejhorší výsledek nezapočítávat. A že ten poslední test dopadl katastroficky (nejčastější bodový zisk byl záporný) a že tam už nezbyl žádný čas na dovysvětlení a že mě to trápilo, tak jsem spolu s prvními zápočty vyvěsil, že změkčuji podmínky udělení zápočtu.

To jsem si dal. Od té doby mi chodí vyčítavé vzkazy od těch, kteří už zápočet mají, že kdyby to byli bývali věděli dřív, tak by se bývali tolik nesnažili.

Tedy že je to pěkně nespravedlivé.

Ale to si nemyslím. Možná to bylo jen tou mou špatnou formulací. Já chtěl zejména říct, že kdo nedosáhne ani na tu sníženou hranici, zápočet nedostane, ani kdyby zahrál Rapsodii v modrém na tři suché rohlíky. A u ostatních že je diskuse možná.

Zajímavé taky je, kolik lidí přesně doťápne na ten minimální schod. Opravuju písemku a nekoukám se, kolik bodů k zápočtu potřebuje. 36 bodů, to je parádní výsledek, plus kolik? Plus 5, to je 41, minimální hranice pro zápočet. To je štěstí! A druhý: 28 bodů, to už je horší, ale pořád ještě dobré, plus kolik? Plus 13. 26? Plus 15. A tak, pořád.

V jednom případě to vyšlo na 40 bodů. Tak jsem se znovu podíval do písemky, a ejhle, přehlédl jsem se: 41!

Tak ještě posledních 21 písemek...

Mozart Open Cup: Mahler byl druhý!

Praha (od našeho dopisovatele) - Družstvo "Mahler" ve složení Pavel, Helena, Fiksu pojka, Zwíře a P~O obsadilo v sobotním štafetovém běhu na 5x 600 m stříbrnou příčku.

Běh vedl mozartovskou trasou od Stavovského divadla k Bertramce. Členové družstev byli oblečeni do kostýmů z Mozartových oper. Mahler byl v přestrojení za Die Zauberflöte. Dvojice Zwíře (Papageno) a Fiksu pojka (Papagena) byla k zulíbání. "To ti nikdy nezapomenu," opakoval fp vedoucímu družstva P~O (Königin der Nacht).

Závod začal pro Mahlera nadějně. Pavel (Sarastro) držel krok s ostatními, a ač matfyzák, dobře cílil mandarinkami do Da Ponteho okna. Helena (Monostatos) se následně obdivuhodně prodrala nespolupracujícími turisty přes Karlův most a zahrála na flétnu trochu toho Mozarta.

Fiksu pojka bohužel zaváhal, neuměl nakreslit osminovou notu, a tak předával štafetu až jako poslední v pořadí. Zwíře se však vypjal k heroickému výkonu, v rychlosti zfalšoval Mozartův podpis, urval jednu růži a štafetu předával jako druhý.

P~O ve tmavě modré paruce vyrazil od KFC na Andělu vzhůru. Cítil však morální zodpovědnost za běžce ostatních družstev, zejména za ty nepražské, a tak vlastně až do Mrázovky neustále pobíhal tam a zpátky, povzbuzoval běžící, pomáhal unaveným, léčil chromé.

Až za Mrázovkou se díky jeho hecování peleton rozpadl a k cíli rychlým tempem vyrazilo několik nejodolnějších běžců. V závěrečném finiši P~O bohužel nevydržel, u vchodu do Bertramky byl předběhnut neznámým borcem a vzápětí nepěkně zfaulován druhým.

Růži nakonec odevzdal ředitelce Bertramky jako druhý. Stříbrný Mahler si pak vyposlechl Dvořákův klavírní kvintet a vydal se vstříc dalším dobrodružstvím.

Prodám knížku. Zn.: Nerad

Je těžké si to přiznat. Ani nákup tří nových knihoven nepomohl. A tak tedy: 1. Zákaz kupování nových knížek (výjimky povoleny: Holan, Seifert). 2. Co už jsme přečetli a nezdá se, že bychom to četli znova, toho se zbavit!

Už to vypadalo nadějně. Knihoven se nám podařilo shromáždit 23 metrů a knížek máme jenom 22 metrů a 60 centimetrů.

Jenomže o víkendu jsem byl navštívit mámu - já jsem si u tebe uskladnil před odletem do Ženevy nějaký knížky, že jo. Aha, tahle řada, tahle a tahle. A tamhlety.

Každý čtvrtek nová kniha

Co jedna - pokud na to nezapomenu, nabídnu jich každý čtvrtek deset. Každá za korunu, třeba se vám něco z toho bude hodit či líbit. Aktuální nabídku najdete v pravém sloupci.

Tu je přehled aukcí.

Položil na stůl břitvu

Koláž.

Nejhorší by bylo, kdyby se rektor rozhodl použít článek č. 36. Dr. Kalivoda by ho nechtěl slyšet na naší fakultě.

Prof. Skřivan konstatoval, že nechápe důvody k novým volbám, a vyzval k objasnění situace. Připomněl, že v demokratických civilizovaných zemích jsou proti volbám protesty vždy a většinou jsou zamítnuty.

Dr. Herman dodal, že se v případě voleb do učitelské kurie senátu stalo něco, co se stát nemělo.

Doc. Pelikán senát požádal, aby jednal o jádru věci.

Za hlavní problém kol. Chromý označil to, že pokud se řekne, že když si někdo stěžuje na průběh, bude mu vyhověno, vytvoří se precedens do budoucna.

Kol. Kubiš potvrdil, že se nejedná o nápad kol. Chromého, ale o podnět JUDr. Staši z legislativní komise UK.

Doc. Pelikán vysvětlil, proč bude hlasovat proti návrhu: fakulta se ocitla ve složité situaci, ale současně se ocitla pod tlakem, který původní senát opakovaně odmítl. Je potřeba říct, že se fakulta ocitla pod tlakem několika osob. Nikomu nebylo upřeno žádné právo. Stalo se to, co se běžně stává při jakýchkoli volbách na fakultách. Nejsme parlament, abychom měli aparát na zorganizování regulérních voleb. Pokud rektor rozpustí senát, padne ostuda na fakultu, ale také na univerzitu a rektora. Jako další důvod doc. Pelikán uvedl riziko precedentu: příště se senát opět sejde a rozpustí. Možná to zní směšně, ale je to velmi vážné.

Mgr. Kaplický podal návrh na ukončení diskuse.

Doc. Dohalská konstatovala, že doc. Pelikán má jistě pravdu, ale že jestli si někdo přečte, že nemáme aparát na zorganizování regulérních voleb, bude to ostuda.

Kol. Chromý podpořil slova doc. Pelikána: osobně jednal s JUDr. Stašou, což je nejvyšší hlava legislativy na UK, a ten potvrdil, že na fakultách není aparát k tomu, zorganizovat volby regulérně.

Dr. Herman vyjádřil nespokojenost s tím, že jednou hlasujeme statečně a podruhé ne.

Dr. Herman se přiklonil ke stanovisku doc. Pelikána. Nemyslí si, že bychom opět neuskutečnili volby, ale na druhou stranu to nelze vyloučit.

Kol. Chromý tlumočil vyjádření JUDr. Staši ohledně toho, co by se stalo, kdyby byl senát rozpuštěn rektorem.

Doc. Zemánek podotkl, že také mluvil s JUDr. Stašou.

Metaforicky řečeno jde o plánovanou sebevraždu. Dr. Stehlík položil na stůl břitvu, a je na senátu, jak s ní naloží.

K břitvě dr. Herman připomněl, že před chvilkou senát vyzýval, aby návrh schválil. Ale pokud chce senát návrh schválit pouze z pragmatického důvodu, pak ať ho raději zakrouhne někdo druhý.

Kol. Chromý tlumočil stanovisko JUDr. Staši ohledně toho, kdo vyhlašuje nové volby, jestliže k tomu senát nebude mít prostor.

Doc. Pelikán konstatoval, že nikdy JUDr. Stašu neviděl.

Dr. Maiello vyzval senát, aby nemluvil o JUDr. Stašovi, když není přítomen.

Doc. Zemánek senátory vyzval, aby se zdrželi zmínek o svých kontaktech s JUDr. Stašou.

Dr. Herman zopakoval svůj návrh, aby novelizace neobsahovala 30. duben.

Doc. Zemánek připomněl, že pan děkan zmínil 20. květen.

Dr. Kalivoda konstatoval, že mluvil s tím, o kom se nesmí mluvit.

Dr. Maiello poznamenal, že musí odejít ve čtvrt na šest.

Dr. Stehlík řekl, že mu 8. červen vychází jako možná hranice.

Kol. Chromý navrhl sehnat pana děkana.

Kol. Kubiš se zeptal, na co je třeba pana děkana shánět.

Dr. Lyčka podal návrh na vypuštění tohoto bodu programu.

Doc. Zemánek namítl, že už jsme o něm začali jednat.

Kol. Kaplický navrhl ukončení projednávání tohoto bodu.

Doc. Zemánek informoval AS, že dnešní jednání bylo nahráváno.

Skřivan připomněl, že tradice nahrávání je na fakultě dlouhá, zalitoval však, že informace o nahrávání přišla až v závěru schůze.

(zápis z jednání AS FF UK)

Léčím zvířata, ne krevní testy

- řekl veterinář. Protože podle výsledků těch testů je tvůj kocour už po smrti.

Ovšem Ludwig má tvrdý kořínek. Nezajímá ho, kolik by měl mít krvinek. Vesele běhá, žere (pokud zrovna nemusí držet hladovku), z nemoci si nic nedělá. Vcelku pozitivní přístup.

A to i přesto, že už se doma ani neohřeje. Pořád na cestách - tramvaj, metro, autobus, všechno už důvěrně zná. I pana doktora, který mu provádí ošklivé věci. Dneska mu nahmatal ošklivé uzliny vzadu na nohách a pak se mu dlouho rejpal jehlou v žíle, aby z něj dostal ještě nějakou krev.

Ludwig ani necekl, jen pak sám zcela dobrovolně vlezl do přepravky a nechal nad sebou zaklapnout víko. Zavřít a pryč! Jsou to nepříjemné tříhodinové vycházky.

Jediný přešlý jsem vlastně já. Ani se s nikým nechci bavit. Ani nic. Máma má dneska narozeniny, ale copak jí můžu zavolat?

Blbečci krvinky

Pretending I'm doing well.

Zázrak se nekoná. Všechny špatné a horší varianty už jsou vyloučeny. Zbývají ty nejhorší - a ty ještě horší. Plzeňská laborka bude vědět víc.

Ale k čemu to "víc" vědět? Ptát se Co je ti? už není aktuální. Už nás zajímá jenom čas. Je to taková pěkná slovní úloha.

Jak dlouho vydrží kočka, která má n-krát méně bílých krvinek, než by měla mít? Spočtěte nejprve obecně a pak pro hodnotu n = 10.

Jednomu studentovi jsem slíbil, že mu zkontroluju jeho vypočítané příklady z logiky, další mají přijít na konzultaci. Ale copak jsem schopen něco dělat? Likvidovat jeden kapesník za druhým ano, ale přemýšlet?

A přede mnou je ještě tolik smrtí

V blázinci je příjemně. Klid, stromy. Paní laborantka byla hodná a milá. Máte ho tu? ptala se směrem k přepravce, když ode mě přebírala dvě zkumavky s krví. Co mu je? Podezření na nádor. Tak se držte, na shledanou.

Vehnalo mi to slzy do očí. Tak se držte - svalil jsem s brekem na lavičku, s napuchlýma očima zíral do korun stromů.

Apaticky vláčím přepravku k autobusu. Hnusné slovo - nádor.

Devět let s Ludwigem žiju. Celý můj dospělý život. Co jsem bez něj?

Zdá se mi, jako by takový, jaký je teď, byl odjakživa. A přece vím, že to není pravda. V průběhu let se měnil, jako malý mi spával u hlavy, na obličeji, na krku, pak se sunul dolů. Pár let zůstaval na nohou, a pak se zase posouval nahoru. Co začalo jedním bílým chloupkem na čele, z toho už je pěkná bílá skvrnka, a čumák už má taky prošedivělý.

A pořád je hodný a pořád je veselý. Zhubnul, páteř a pánev jsou snadno k nahmatání, kost po kosti, obratel po obratli. Ale ještě s chutí žere.

Mám o něj strach. A cítím bezmoc. A mám vztek.

Když stěhovat, tak jedině s kamarády

Chmurné nedělní odpoledne na Andělu. Lobo čeká na autobusové zastávce, když tu náhle - je to možné?! Po ulici se řítí dodávka s otevřenými zadními dveřmi, tu může řídit jedině žena! A skutečně, má žena za volantem, já na místě spolujezcce Lobovi zuřivě mávám a vzadu sedí Enimen, napodobuje červený praporek a zoufale se snaží přesvědčit svou novou skříň, aby nevypadla těmi otevřenými dveřmi.

Ale tak to nebylo. Lobo dál unaveně zíral do nicotné šedivosti před sebou a ani se na nás nepodíval.

Musíš posilovat, vykřikoval Enimen v pravidelných intervalech, kdy mi skříň nahoře vypadávala z rukou, zatímco on ji dole držel, rozkročen, statný jako býk, a čekal, až se vzpamatuju.

Vypadávala a často i vypadla, ale vždy jsem ji zachytil stehnem, a tak teď mám svá okrasná stehna krví podlitá. Na požádání ukazuji.

Ve výsledku máme doma tři nové knihovny, tři nové židle a jednu novou šatní skříň, zatím bez dveří, což je jiný příběh.

Totiž ten jiný příběh: Dveře máme, úchytky máme, ale do dveří je třeba vyvrtat jakési dírky, kterými se ty úchytky, no, to je taková komplikovaná manuální činnost, to nechme koňovi. Podstatné je to, že cestou z Černého Mostu jsme se stavili v jakési vesničce v Obi, nechali si odborně od prodavače vysvětlit, že všechny nabízené vrtačky jsou šmejdy, ale ta za osmnáct stovek ještě jde, a nakonec koupili vrtačku za pět stovek.

Nemá sice ten rychloupínák, ale to nevadí; léta se skličovalo sklíčidlem, tak to tak taky budeme dělat, vysvětloval jsem své ženě výhody levného nákupu. Měli posledních pět kusů, všechny tak nějak rozbalené, tak jsem jeden popadl a odnesl k pokladně.

Doma jsme usoudili, že nejlepší bude začít vytvořením těch kýžených otvorů. Chybí manuál, volal jsem zvesela, protože manuál jsem si pročetl už v obchodě a ještě jsem si ho pamatoval. Chybí sklíčidlo, volal jsem znevesela, protože prostě chybělo a náhradní doma nemáme. Kompenzujeme si to dvěma kladivy.

A tak jsem sklíčeně plakal nad chybějící součástkou, a to je konec jiného příběhu.

Jistě si říkáte, k čemu novou šatní skříň. A tady právě vstupuje do nejiného příběhu Enimen. Nutně bych potřeboval pro svého nového přítele šatní skříň, volal mi, nevíš o nějaké? Je to hrůza, on žádnou nemá, používá mojí a často se mi stane, že odejdu do práce v jeho oblečení!

Já, altruista, mu nabídl svoji, a tak jsem si tedy musel koupit novou. A pokud si na ramínkách vedete stejně jako já metr obleků a metr košil, jistě chápete, jak je těžké najít vhodnou skříň. A jak těžké je ji vynést do šestého patra.

A pokud jste to někdy viděli u nás doma, tak vám musí vrtat hlavou, kam se nám tam ještě můžou vejít tři další knihovny. Tak to vám klidně řeknu.

Ani se neptejte.

~

Stav dnes ráno je ukázkový. Enimena bolí deltové svaly, mě epsilonové.

Felix Holzmann a tvrdé drogy

V dvaadvacítce sedí pár anglicky mluvících dětí s růžovými kšiltovkami na hlavách. Na Pavláku přistoupuje mimo jiné i napodobenina Felixe Holzmanna. Možná dvě.

- Mno tak hele, mladej, snad tady uvolníš pánovi místo, že jo, no.

- Ale prosimvás, ty se nezvednou, dyk se na ně podívejte.

- No jo, nezvednou. Ale víte vy, čím to je? To je těma rodičema, že jo, no.

- Co rodičema, výchovou, pane, výchovou.

- No jo, výchovou. To je ta západní Evropa, víte. To voni se nezvednou.

- Máte pravdu, nezvednou.

- Ale víte vy co? Víte co je horší?

- No jo, je to hrozný, všechno.

- No ne, totiž znáte to tady na Pavláku?

- No právě, na Pavláku, tovítežejo, to znám moc dobře, strašný.

- No jak je na Pavláku to řeznictví, jo?

- No copak to řeznictví, tovítežejo, to já znám.

- No tak v tom řeznictví, pane, jo, v tom řeznictví úplně normálně, ale úplně normálně prodávají tohleto, no, ty tvrdý drogy.

- Ale nepovidejte!

- No právě že povídám. Normálně v tom řeznictví, tam si prostě choděj, nakupujou to tam, úplně normálně, v řeznictví, všechno tam maj. Tvrdý drogy a vůbec. To tam normálně přídete a tam se to nakupuje, všechno! Tyhle tvrdý drogy a psaníčka, však to znáte.

- No jo, to já znám. A na Pavláku, jo?

Bydlení v Barceloně

To je ale krásný byteček! snažím se zachránit situaci.

No prosím, voda teče, lednička chladí, sprcha sprší! Stojíme v útulném pokoji v centru Barcelony. Deset centimetrů přede mnou je kratičká linka, deset centimetrů nalevo je sprcha s toiletou, deset centimetrů napravo jsou dvě postele.

Na jedné z nich leží Ludmila a pláče.

Uznávám, byt není z největších. Z fotografií na webu nevyplývalo, že fotky postelí, linky a sprchy jsou fotky téhož prostoru. Ale má spoustu výhod - je docela v centru města, je plný hulákajících Španělů, takže se sžijeme s místní komunitou, a navíc má výtečnou akustiku. Například teď - sousedovi ve vedlejším bytě spadla na podlahu pet lahev. Jako by mi spadla u nohy.

Takový krásný byt za pouhých 420 euro na týden!

A tak honem pospíchám dolů do kanceláře za Dorotou. Heleďte se, já jsem odolný horal, já vydržím všechno, ale žena mi tam pláče. Uznávám, že byt přesně splňuje, co bylo slíbeno, postele tam jsou, sprcha taky. Ale my jsme opravdu nečekali, že by se mohly pronajímat byty bez oken, víte.

Proč s oknem, diví se Dorota. To je přece ta největší pohoda, po náročném dni na sluníčku se schovat do bytu, ve kterém je chládek. A navíc byty s oknama teď nejsou volné.

Usilovně jí šermuju před nosem stoeurovkou, až David, který byl v kanceláři na návštěvě, povyskočí. Můj byt je volný!

A tak tedy popadneme kufry a štrádujeme si to za Davidem přes Ramblu na druhou stranu. Nalézáme tam byt. Ne kus pokoje ohraničený papundeklem, ale skutečný byt.

S ložnicí, s okny, s balkony.

Díky, Davide!

(A kde budeš spát, nás vůbec nezajímá.)

Berete si zde přítomnou za svou zákonitou manželku?

Se ví, kývl Vendelín a zakousl se do dalšího chleba s marmeládou.

Ráno jsem prý své budoucí ženě řekl, že loučení se svobodou bylo nudné, protože všichni pospíchali domů a nikdo se nechtěl pořádně opít. Nepamatuju si, že bych s ní o tom mluvil, a navíc je toto loučení uchováno v mé paměti jako velmi jemný gentlemanský večírek plný vyprávění veselých příhod.

Jeden gentleman vyprávěl vtip s Paříkem, druhý gentleman si objednával burgery bez majonézy a pak samotnou majonézu, aby mohl častěji komunikovat se servírkou, třetí gentleman vyprávěl děsivou příhodu o tom, jak jednou přišel do hotelu a na prostěradle neomylně poznal své dva roky staré spermatové skvrny, čtvrtý gentleman (narozdíl od druhého) nic nerozlil a mazlil se svou pálkou, pátý gentleman slíbil, že půjde na obřadě před nevěstou a bude rozhazovat okvětní lístky růží (které snad dodá první gentleman), šestého gentlemana nemohu vyzradit, neboť mě bude v mé nepřítomnosti zastupovat na matfyzu, sedmý gentleman s úžasem zjistil, že se s druhým gentlemanem tak vlastně nějak znají od filmu, zatímco tím, že se sedmý zná s třetím a pátým, jsem byl překvapen já, což bylo obzvláště trapné.

Osmý gentleman vše pozoroval z takového povzdálí, že jsem s ním téměř nepromluvil, devátý gentleman naopak využil toho, že seděl tak blízko mě, a toho, že si všechno pamatuje, ke skoro až nepěkným komentářům na těchto stránkách, a konečně desátý gentleman přišel tak pozdě, že už některé gentlemany ani nepotkal, a docela odvážně šel nakonec domů pěšky. Přes Vltavu, považte.

Poseděli jsme, pobesedovali. Krásné to bylo.

Český telecom mlží, lže, podvádí a zaměstnává neschopné lidi

V jakési slabé chvilce jsem se rozhodl, že si objednám ADSL od Českého telecomu. Nastoupil jsem tím na cestu utrpení, nesmyslných telefonátů a vzájemně se popírajících tvrzení. Dobře mi tak. Ta cesta ještě není u konce.

Byl konec února, já zavolal na 800 123 456, telefonické centrum služeb Českého telecomu, a předestřel jsem jakémusi operátorovi svůj plán. Rád bych si pronajmul jeden konkrétní byt, ve kterém teď není zavedená pevná linka, ale nejprve bych rád věděl, jestli by tam šel zřídit internet.

Ale jistě, zašveholil operátor, řekněte mi prosím číslo své pevné linky a já vám to hnem zjistím.

To si asi nerozumíme, pravil jsem a zopakoval ještě jednou a pak ještě jednou, že telefonní linky nět.

No, zamyslel se operátor a přišel s vlastním podnětným návrhem, možná by bylo nejlepší, kdybych se podíval, jestli by tam šel zřídit Internet, jen na základě adresy toho bytu.

To by bylo krásné, pochválil jsem operátora, že konečně pochopil, co chci.

Ještě ten den mi zavolal zpátky, a tedy že áno, internet tam zřídit jde, ihned, bez problémů, všechno připraveno. A pojďme objednat pevnou linku!

Když dovolíte, nejprve bych podepsal nájemní smlouvu. Operátor dovolil.

Po podpisu smlouvy jsem sedl k počítači a začal vyplňovat webovou objednávku pevné telefonní linky. Tak mizerně udělaný formulář, to jsem tedy koukal. Na dvanácti stránkách, doba přechodu na novou stránku se počítala na desítky vteřin... Leč nakonec se mi podařilo na všechny záludné i připitomělé dotazy odpovědět.

Potvrzení na sebe nenechalo dlouho čekat.


Vážený zákazníku.

potvrzujeme zadání následujících údaju:

Služba ZRÍZENÍ STANICE

blablabla

Konec služby "Zrízení stanice"

----------------------

Děkujeme, že jste projevil zájem o služby ČESKÉHO TELECOMU, a.s.


Radost! Jenomže už za dvě hodiny další email:


Vážený zákazníku,

protože ve Vaší objednávce zřízení stanice uvádíte cenový plán Telefon Expres , předpokládáme, že požadujete zřídit telefonní stanici a zároveň službu Internet Expres .
Pro tento produkt ( hlas + ADSL ) je nutno zadat další údaje a parametry.
Pokud uvedenou službu požadujete, volejte prosím naši bezplatnou telefonní linku 800123456, kde s Vámi sjednají novou objednávku.
Děkujeme za pochopení
S přátelským pozdravem


ČESKÝ TELECOM a.s.
Ing. Pavel Kerlin
Administrace požadavků Ostrava


Ostrava! Byl jsem skutečně zvědav, jaké další údaje a parametry je nutno zadat, když už jsem jich zadal tolik. A taky mi nebylo jasné, proč tedy ten webový formulář dovoluje zadat tarif Telefon Expres, když je pak celá objednávka stornována.

Tak tedy opět telefonické centrum služeb, a znovu všechny ty údaje, jméno, adresa atd atd, ten Kerlin to snad opravdu všechno vymazal!

Leč - nejen že nebylo třeba zadat další údaje a parametry, dokonce jich bylo po telefonu potřeba méně než přes web.

A kdy mi linku zřídíte? zeptal jsem se, ale byl to spíš dotaz ze slušnosti. Však vím, jak to probíhalo v Ženevě, ráno jsem vyplnil formulář a večer, když jsem se vrátil z práce, už mi linka fungovala.

Do měsíce, vysvětlil mi operátor. Co si tu budeme hrát na služby zákazníkům, že.

Neuvěřitelné se stalo skutkem, už do týdne Telecom našel technika, který by ke mně mohl zaskočit, a skutečně 8. března mi byla zřízena telefonní linka. A možná k tomu mám i nějaké minuty zdarma, řekl mi technik, ale prý to neví jistě.

Ono je mi to celkem jedno, telefon nemám, telefonovat nechci, chci internet. Ten jsem si objednal hned devátého, a opět raději po telefonu, vyplňovat Telecomu formuláře, to se nevyplácí.

A zase čekání - ADSL se zřizuje v termínu od pěti do dvaceti dní. Skřípal jsem zuby, ale co jsem mohl dělat.

Za čtyři dny, 13. března, mi ovšem přišel mail, který spustil tu pravou cestu utrpení.


Vazena pani, vazeny pane, dovolujeme si Vas informovat, ze realizace Vasi sluzby Internet Expres Impuls se zavazkem byla z technickych duvodu prodlouzena.

Ve Vasi lokalite planujeme v nejblizsi dobe zprovoznit technicke zarizeni nezbytne pro poskytnuti sluzby Internet Expres Impuls se zavazkem.
O prubehu realizace objednavky Vas budeme opet informovat e-mailem.

V pripade dotazu nas prosim kontaktujte prostrednictvim internetu na http://www.telecom.cz/napiste/index?theme=70.

Dekujeme za pochopeni
Frantisek Bahensky
reditel pro peci o zakazniky
CESKY TELECOM, a.s.


Termín pěti dnů, ba i dvaceti dnů, to jsou věci, které si dokážu představit. Co je to "v nejbližší době", na to jsem se zeptal povolanějších, tedy telefonického centra služeb.

Poslyšte, já po vás chci jenom vědět, co znamená v nejbližší době. Za týden, za měsíc, za půl roku? Jste schopná mi to specifikovat? Je vůbec někdo v Telecomu schopen to specifikovat?

Záporné odpovědi.

Český telecom lže. Kdyby mi rovnou řekli, že Internet můžu mít, ale až v blíže nespecifikované době, až se podaří zprovoznit nezbytné technické zařízení, tak bych si nikdy pevnou linku neobjednával.

Tak víte co, tu objednávku ADSL zrušte. A tu pevnou linku taky.

Začalo přemlouvání, domlouvání, prskání. Oni vám takový email vůbec neměli posílat, rozčilovala se operátorka. Ale poslali.

Nakonec se odmlčela - že se musí poradit s kolegy. Pak se k telefonu vrátila. Objednávku ADSL může zrušit, ale na pevnou linku nemá oprávnění a její nadřízený už tam dnes není. Ale zavolá mi hned druhý den.

Nadřízený nejen že nepřišel do práce druhý den, ale nepřišel už nikdy. Nebo mi tedy aspoň nevolal.

Tak jsem tedy volal druhý den já. Operátor mi vysvětlil, že pevnou linku takto zrušit nejde, ale že mě přepojí. Přepojil, ovšem pouze na jiného operátora. Hajzlíkové to jsou. Nový operátor mi vysvětlil, že mě přepojit nemůže, ale můj požadavek předá na správné oddělení a ti už mě budou kontaktovat. Kdy? Do pěti pracovních dnů! Kolik těch linek denně odpojují, když jim trvá týden, než mi zavolají?

A pochopitelně - nemůžu se dozvědět ani jméno člověka, který mi má zavolat, ani název oddělení, které to má na starosti, ani žádné telefonní číslo. Prostě se mi ozvou.

Ovšem upozorňuju vás, řekl mi operátor, že zrušení linky vás bude stát pěkné peníze, nějakých tři a půl tisíce.

Ale, podivil jsem se.

No, máte to ve smlouvě, povídá operátor.

Nemám smlouvu, kontruji.

Cože vy máte pevnou linku a nemáte smlouvu? Operátor je celý vyděšený. Máte v tom pěkný bordel, telecomáčci.

Ale že to prý stejně budu muset zaplatit.

A to bych se na to podíval! Názor můj i mé právničky jest totožný. Smlouvu jsem nepodepsal a pokud snad Telecomu stačí jako smlouva telefonická objednávka, dává občanský zákoník možnost takovou smlouvu do 14 dnů od zřízení služby vypovědět. Linka zřízena 8. března, vypovězena 14. března, linka ani jednou nepoužita.

A že se mi přístup Telecomu ani v nejmenším nezamlouval, napsal jsem to ještě jejich manažerovi pro reklamace Petru Slezákovi a řediteli pro péči o zákazníky Františku Bahenskému.

Ani jeden z pánu se nenamáhal mi odpovědět. Asi si nevšimli, že už se nepíše rok 1986. Tak tedy - pane Slezáku, pane Bahenský, na dopisy se sluší odpovídat, a na ty od zákazníků zvlášť.

Druhý den odpoledne mi volali z toho záhadného oddělení pro rušení pevných linek. Jenže já byl zrovna na záchodě. Tak jim tedy volám zpět, ale to víte, všechno to vede k těm operátorům, co nic nevědí a neumějí vás přepojit. Ale aspoň jsou hodní.

Já jim sem napíšu, že žádáte o další kontakt, povídá operátor, pracovní dobu mají do pěti, tak to vám ještě dneska zavolají.

Konečně něco funguje! Děkuju, leč předčasně. Nikdo se pochopitelně neozve a při dalším telefonátu po několika dnech se dozvím, že vzhledem k tomu, že mi už jednou volali a já to nezvedl, nejsem teď už prioritní. Až mi zavolají, tak mi zavolají. Nazdar.

V té době ovšem ještě netuším, že někdo asi přeci jen jedná. Na několika místech, ale tajně, netransparentně. Zatímco Praha mlží, Pardubice mě přesvědčují, že všechno bude v pořádku a Ostrava odpočívá, v Brně už sumírují dopis, který posílají normální poštou.


Změna v nastavení poskytovaných služeb

Vážený zákazníku,

dovolujeme si Vás informovat, že k termínu 03.03.2006 akceptujeme a realizujeme u Vaší pevné linky změnu v nastavení poskytovaných služeb. Dohodu o rozsahu požadovaných změn tímto považujeme za uzavřenou.

blablabla

Ing. Stanislav Nezval
manažer telekomunikačních služeb


Tak sláva, akceptovali a realizovali změnu, už nemám pevnou linku! Ale pak mi to začalo vrtat hlavou, jakou změnu to vlastně akceptovali a realizovali? Telefonát vše vysvětlil - ten nesrozumitelný dopis napsaný zmatlanou češtinou mě informuje o tom, že mi bude zřízen Internet.

To se tedy ptám, proč mi teď posíláte dopis, že mi zřídíte Internet, když už je ta objednávka dávno zrušená?

A prý ne, dopis byl vytištěn už 15. března, to to ještě nikdo nevěděl. Pomiňme, že jsem o zrušení žádal už čtrnáctého - víc než datum vytištění mě zajímá datum poslání: 21. března, týden po zrušení objednávky ADSL. Blamuješ, Český telecome.

Telecom se však rozhodl, že mě prostě užene. Strategie tedy jest tato: Mlčet, mlžit a mezitím co nejrychleji zavést Internet. A představte si, najednou to jde, na poště balíček od Českého telecomu a konečně telefonát, na který už tolik dní čekám.

Tak máte Internet! To máte radost, viďte, vyzvedněte si balíček a surfujte!

Internet? divím se. Internet, jehož objednávku jsem 14. března rušil? A vy mi voláte teď, 24. března, že jste mi ho zřídili? A není vám to divné?

Vy jste nic nezrušil, povídá paní, tady v systému vidím, že jste se jenom informoval o možnosti zrušení.

Český telecom podvádí a lže. Moc dobře vím, co jsem chtěl a co jsem řekl.

Operátoři ani nemají oprávnění objednávky rušit, doplňuje paní. Ať lže ta nebo ona, všechno to padá na Český telecom.

No tak si ho vyzvedněte, když už to je, přemlouvá mě paní, jenomže - to máte těžké, já se lhářema neobchoduju.

Závěr je už klasický a byl bych ho býval dokázal odříkat sám. Nemá kompetence, předá to někomu jinému, oni se mi ozvou.

Neozvali.

Od té doby už od nich přišla jen faktura za zřízení a používání pevné linky. Jsou prostě nezdolní. Dokonce mi tam drze napsali neinternetový tarif Standard. Poslal jsem jim tedy reklamaci - tentokrát přes web. Jak s nimi mohu jednat telefonicky, když pak lžou o tom, co jsem řekl?


Na telefonní linku nemám podepsanou žádnou smlouvu, nikdy jsem ji nevyužil. Pokud za uzavření smlouvy považujete telefonickou objednávku zřízení služby, od této jsem odstoupil v termínu stanoveném občanským zákoníkem.


Reklamační systém Českého telecomu je vskutku veledílo, po odeslání reklamace mi přišla hned dvě potvzení:

(unknown sender): Reklamace vyúčtování za telekomunikační služby, s textem Vážený zákazníku, vaše žádost o reklamaci byla doručena,

a

apache@www.telecom.cz: Potvrzení z aplikace Napište nám, s textem Vážený návštěvníku, děkujeme Vám za Váš dotaz či připomínku. Budeme se Vám snažit odpovědět co nejdříve.

A včera, představte si to, mi (unknown sender) poslal odpověď!


Odpověď na Váš dotaz ze dne 27.3.2006:

Vážený zákazníku,

děkujeme Vám, že jste nás upozornil na možné nesrovnalosti ve vyúčtování za poskytnuté služby. Všechny okolnosti uvedené ve Vaší reklamaci důkladně prošetříme a o výsledku Vás budeme do 30 kalendářních dnů informovat.

S pozdravem

ČESKÝ TELECOM, a.s.
Péče o zákazníky


S Českým telecomem je prostě radost jednat. Naslibují vám hory doly, a když dojde na skutky, mají nepřeberný arsenál možností, jak vás ojebat: pasivitou, předáváním kompetencí, klamáním, podváděním, lhaním.

Ne, Český telecom není firma, se kterou bych chtěl mít něco společného.

Něžnosti

v posteli

Zatímco jeden de La F�re už téměř nepije, druhý se, inu, řekněme, téměř až dvoří.

$$OBR91167$$

O potřebě porozumění mezi dřevěnými zvířátky

Jak je to smutné, když se dřevěný přítel z okna naproti otáčí zády...

$$OBR89521$$

Ale třeba se jednou otočí. Ostatně, je to také nový přírustek do této pozoruhodné pražské ulice, tak v centru a přece tak klidné, že se v ní minulý týden bobovalo...

Sníh už slezl. - Já se zuju a boty nechám před dveřma, volá návštěva, sotva otevřu, - před domem jsem šlápl do hovna a nejde to dolů!

Co je proti tomu tichý smutek dřeva...

Kdo má židli, ten bydlí

A kdo židli nemá, ten bydlet může a nemusí.

My židli máme, leč jen jednu. Snídám vstoje a čumím na hradčana.

$$OBR89423$$

To tedy neříká nic o tom, že by snad Vinohrady byly lepší než Vršovice. Ale už se to tak nějak stalo. A ten výhled... - ostatně, každý si vybere.

$$OBR89428$$

Synchronizaci svatebních příprav a zařizování bytu mohu jen doporučit. Den uplyne, ani netušíte jak. Včera bylo pondělí a dnes už je čtvrtek. A nervozita už asi pomalu přichází.

Stojím uprostřed pokoje, lehce narovnán a opakuji si pro sebe: Ano. Ano.

Ano, bílý oblek bude. Ale až večer.

Ano, bude teplo a hezky.

Ano. A?

Ještě mi to nedocvaklo

To máte šaty, boty, líčení, účes, dort, oznámení, hudbu, svatební dary...

A loučení se svobodou. Hledá se organizátor-dobrovolník.

(A máte-li přeci jen tajemné nutkání kdesi uvnitř přidat se k těm zástupům darujících, stačí se nenápadně ozvat.)

Večer s Gočou

Čekání na první strajk.

Enimen mě často varovával - zvát do naší společnosti Goču? Toho raději nechces potkat. Bude řvát, chlastat, urážet, půlku hospody vymlátí.

No vidíte, a přitom je to takový nenápadný, tichý, zakřiknutý chlapec. Dlouze hledí na dráhy, občas kouli polaská.

Já poprvé na těch kuželkách. Když jsem bowlingovou kouli již pošesté za sebou neomylně umístil do žlábku, vzal si mě do parády Ax - a představte si, stačí víc mířit a míň myslet.

Ale stejně, je to vůbec sport? Nezdá se.

A ten strajk nepřišel.

Olmer chce odsun z území Karlína

Sbohem, paní Uhlíková.

Tak tedy naposledy, na rozloučenou: Paní Kelcová, celá rozčílená, zvoní na paní Uhlíkovou.

Pani Uhlíková, já se nemůžu dostat do bytu, nejde to vodemknout!

Neni možná, kasá se paní Uhlíková, ukažte klíče, kerej to je?

Že prej ten velkej, žlutej - ale nejde to, ani paní Uhlíkové.

Co já budu dělat, lamentuje paní Kelcová, dyť já mám hlad jako tygr!

Ňáký chuligáni vám tam nacpali sirky, to bude asi vono, indukuje paní Uhlíková a stále se snaží vecpat klíč do zámku. Tenhle žlutej, jo?

No jo, ten žlutej, přikyvuje paní Kelcová, a pak ji to dojde - já už vim, nejsme my ve špatným patře?

To nejsme, protestuje paní Uhlíková, ale paní Kelcová rozvíjí svou teorii dál.

Já zmáčkla špatný tlačítko ve výtahu, my jsme jinde, poďte, pani Uhlíková, musíme vo patro níž, tady bydlej Hromádkovi.

Ale né, volá paní Uhlíková, tady bydlíte vy, jsme ve třetim, koukejte. Ale není na co koukat, žádné označení patra tu není, jen na výtahu, a ten staví v mezipatře, takže to mate.

Koukněte, tady máte na dveřích cedulku Kelcová, tak tady bydlíte, chytá se konečně paní Uhlíková, jenomže na paní Kelcovou je cedulka příliš malá.

Já vám řikám, že jsme ve čtvrtym. A to už musí paní Uhlíková vlastním tělem bránit paní Kelcové, aby se vydala ze schodů dolů.

Pani Kelcová, osvítí náhle paní Uhlíkovou svatý Kurt, patron všech logiků, přece - dybysme byly ve čtvrtym, tak na mě nemůžete zazvonit, to bych tu nebydlela!

To je argument na pováženou. Paní Kelcová se na chvíli zastaví a paní Uhlíková jde dál zkoušet klíče.

Snad minutu jen chrastí klíče. Paní Kelcová přemýšlí a pak povídá: Kdepak, stejně jsme ve čtvrtym.

Jenomže paní Uhlíková už má ten největší možný důkaz - otevřené dveře. A je to, pani Kelcová, a pro příště, je to ten zelený klíč, jo?

Ale paní Kelcové se nechce dovnitř. Já teda dycky otevírala žlutym!

Nicnedělání

-Jaké máte špenátové pizzy? -Špenátovou máme jenom jednu, a to přímo špenátovou. -V tom případě bych si dal špenátovou. -Dobrá volba.

Velký výlet: Koupit koberec do růžového pokoje, kredenc do kuchyně, poličky na cédéčka, vysokou skříňku k baru a barový pultík.

Výsledek? Nula nula nic. Po trojité obhlídce koberců usoudit, že než tohle na zemi, radši se válet po betonu, slušná kredenc se nevyrábí, poličky pro sedm set cédéček taky ne, skříňky jsou moc úzké a pultíky moc široké.

Do toho objíždění bytů se stěhováky, to máte tady dva tři svetříky, tuhle pár knížek, a je z toho dvaadvacet kubíků. A sednutí k plánku a zakreslování - deprese, to se tam nemůže vejít!

A teď to plánování - kam dát high fidelity, jak k tomu připojit dva počítače, jak ty dva počítače připojit na internet, když kabel čouhá jen v kuchyni... a přehodit vypínač a termostat, protože jeden překáží a druhý také (hádejte který co).

A do toho mám ještě pracovat? Jo, v neděli do noci, a ještě příklady z logiky (zase (!) jsem se zmínil o větě o dedukci, ale podrobně skutečně až za týden). Tuhle práce, tamhle práce - chvíli si jí nevšímáte a už začíná vystrkovat růžky.

A poslední věci kolem svatby - poplatek na matrice, songy k obřadu, květinová výzdoba Prahy. Zajistit ubytování v Barceloně. Dort. Naskládat lidi do aut.

Až se to někde projeví - lup ho! Prošvihl jsem dnešní přednášku na téma Isaac Newton, alchymista, heretik a filosof.

No nic, jdu se dál flákat.

Hlínu kaktusům!

Televize za korunu

Konec života s televizí.

Tak tedy pryč s televizí! Zabírá místo a čas v životě.

Dobrovolníci na odvoz, hlašte se! Update: Nehlašte se...

Pan Klacík jede výtahem

Tento příběh neměl být nikdy vyprávěn.

Zvonek. No dobrej, paní Klacíková, máte ve výtahu muže, volá sousedka a jde si zase po svých. Paní Klacíková neví, co přesně znamená mít ve výtahu muže, a tak se dožaduje upřesnění. No uvězněnýho, volá sousedka, už zpoza rohu.

Uvězněnýho!

A skutečně, pak Klacík je ve výtahu, který visí napůl mezi přízemím a jedničkou.

Jirko, volá paní Klacíková, ale pan Klacík jenom nadává. Jirko, jak se ti to stalo, jak tě mám dostat dolů?

Musíš za Dřepíkem, ten má od výtahu klíče!

A paní Klacíková jde. Dlouho, až do nejvyššího patra. A tam opatrně, zlehýnka zazvoní.

Pan Dřepík má na sobě nové manšestráky a kšandy, které si blahosklonně popotahuje. Pan Dřepík je teď novým šéfem družstva. A jak paní Klacíková líčí trudnou situaci pana Klacíka, pan Dřepík se chmuří.

A chmuří.

A pak se mlčky otočí a pomalu odkráčí, chvíli se kdesi přehrabuje, vrací se a strká paní Klacíkové pod nos nějaké lejstro.

A rudne a skáče, jako kdyby byl na těch kšandách zavěšený.

Ten výtah je fungl nový! Ve zkušebním provozu! A co tady Klacík podepsal? Co podepsal, když chtěl dělat tu rekonstrukci? Že v něm nebude nic co? Vozit! Protože je to výtah pro lidi a ne pro stavbu! A pak ho rozbije, fungl nový výtah! Tady to podepsal! A teď tam uvízne s dlaždičkama. To si tam těch dlaždiček nanosil půl tuny, ne?!

Pane Dřepík, prosí paní Klacíková, dejte mi ty klíče, ať ho můžem vysvobodit! Ale pan Dřepík je neoblomný.

Klíče nedá.

Nedá, Jirko, volá zase dole paní Klacíková, nedá! A přes slzy si všimne takové malé ceduličky, v případě poruch volejte - a tak volá.

Havarijní technik přijde, žvýkne, kývne. Vydrž, Jirko, volá paní Klacíková v očekávání velké záchranné akce. Ale technik jenom vypne hlavní jističe. Dům zhasne, výtah sjede automaticky dolů. Technik nahodí jističe, žvýkne, kývne, jde.

Jirko! volá paní Klacíková a cpe panu Klacíkovi svačinu, protože mu jistě ve výtahu vytrávilo. Ale pan Klacík nemluví, nic nechce. Mlčky vyloží dlaždičky a jde domů. Pěšky.

S tou půltunou pak jezdí paní Klacíková se synem. V noci, opatrně, po padesáti kilech.

A za několik dní se pan Klacík doma zamkne. Paní Klacíková se diví, co blbne, ale pan Klacík ví své. Koná se totiž domovní schůze a kdo ví, co se tam řeší. Zamčené dveře, to je taková jako pojistka.

~

První příhoda pana Klacíka

Jako antiesencialisté musíme odmítnout nutnost de re.

Gregor, Hájek, Kučera, Kůrka, Olmer, Pajas, Pudlák, Savický, Simon, Štěpánek, Vilím, Vopěnka. Všichni z katedry logiky. Všichni jako skála.

Předevčírem začal semestr. Měl jsem nutkání vstoupit do třídy, beze slova se otočit k tabuli a napsat: "Dokažte:". Mělo to úspěch.

~

Neodolal jsem - hned první hodinu logiky jsem prozradil studentům větu o dedukci. Ale ještě se k ní dostaneme podrobněji, snad za tři týdny. Ještě upřesním - a dám vědět.

~

V propozičních postojích platí dominance de dicto nad de re. Demonstraci přenechávám čtenáři jako snadné cvičení.

Příprava na ranní běh 24

Především duševní.

Ranní běh jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, nula nula nic, deset, jedenáct, dvanáct, smrt, zrození, konzumace plodů, třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva.

Příprava:
- pročítání Runner's World (příklad)
- zkoumání mapy, hledání optimálního kolečka
- kontrola funkčnosti stopek

Střednědobé cíle:
běžet 13. května 2006: Městský běh 8 km
běžet 10. září 2006: Běh pro muže 10 km
a týž den podpořit Smillu: Běh pro ženy 5 km (zatím jen loňská stránka)

Strašná věc: Půlmaraton se běží 1. dubna, zrovna když se žením. Ne že bych chtěl běžet, 21 km bych nezvládl, ale půlka Prahy bude vyčleněna sportovcům, ulice budou neprůjezdné, k radnici se musí oklikou, k restauraci taky, je to snad trest za to, že jsem přes zimu netrénoval?

Příští film chci točit s Katkou Pavkovou

Čekal jsem na své osvědčené filmové hvězdy. Nepřišly. Tak tedy film, opět s novým ensemblem.

Koloušci to nejsou, to jistě ne. Koloušky ovšem taky nenatočíte za pár hodin. Zpívání v dešti (30 MB) ovšem ano. Nebo aspoň reportáž z konkurzu.

Náš filmový štáb po několika prostocvicích pracoval jako, inu, jako nečekaně dobrý amatérský filmový štáb. Nápady jen sršely, dílčí zodpovědnosti byly přijímány s radostí, i epizodní role s nadšením. Kamera šla z ruky do ruky a v sedmi lidech jsme bez pomoci kohokoli dalšího natočili film, ve kterém vystupovalo deset postav.

Ostatní víkendové filmy, přiznejme si to na rovinu, nebyly tak pěkné. Většinou však byly vystavěny jen na jednom či dvou dobrých nápadech, a to vystavění bylo chatrné.

Neurotický režisér Chicaga byl až příliš klasickou variací na až příliš klasický motiv, jen elegantně doplněné otiskem smrti v televizních zprávách. Vítězství v My Fair Lady bylo jen nedomyšleným zakončením jinak výborné choreografie. V Kočkách příjemně překvapil vizuální gag dvojité siamské kočky a scéna s uplácením. A konečně ve Vlasech se sice nepodařilo stoprocentně sdělit myšlenku (to se nepovedlo ani našemu Zpívání), ale herecky tam excelovaly holky Mohlovy a Katka Pavková, která bude v mém dalším filmu hrát pekelnou moderátorku Kotle.

Její práce s hlasem a s mikrofonem je prostě nepřekonatelná.

Zimní filmová škola

I vy se můžete setkat se svým oblíbeným filmovým režisérem.

A třeba se pod jeho citlivým vedením opět objevit na plátně. Hudební mládež pořádá pátou zimní filmovou školu.

Čeho si nevšimnu

Seznam může být doplňován.

Zmizí špinavé nádobí a objeví se na jiných místech jako čisté. Divím se, kolik mám čistého nádobí.

Malý stolek, který překážel v cestě, se odstěhuje do jiné dimenze. Někdy na něj myslím.

Velký stolek se přemístí z jedné části pokoje na druhou. Chci ho tam přemístit sám, ale už tam je.

Zmizí záclony. Divím se, kolik je tu světla.

Staré mýdlo vyhozeno, nahrazeno novým. Má jiný tvar, vůni, vlastnosti. Prý.

Nová klávesnice a myš. Koukám na to, něco je špatně, ale nevím co. Až když položím ruku na myš, uvědomím si, že je nějaká nižší. Normální člověk by si prý všiml hned, že mu někdo vyměnil černou klávesnici za bílou.

Lidi kolem mě rostou, tloustnou, hubnou, mění účesy, barvy vlasů i zubů. Prý. Všichni vypadají tak stejně.

Půl hodiny před půlnocí otevřená cukrárna, tělo na zemi, tři nastartované taxíky. Možná mafie, možná vražda, možná cokoli. Nevšiml jsem si.

Ale tohle je prostě zajímavé: Zvolme libovolnou sentenci A a sestrojme její důkaz. Důkaz bude mít nestandardní délku. Ve všech standardních číslech (numerálech) budeme opakovat nějaký axiom a za ním budeme střídat formule A->A, A. Každá formule v nestandardní části má nekonečně mnoho nestandardních předchůdců (ha!) a je tedy tedy z nich odvozena pravidlem modus ponens. Čili jde o důkaz formule A, leč tento důkaz nelze v žádném (ani nestandardním!) modelu Peanovy aritmetiky kódovat přirozeným číslem (pokračuje "ha!", nemáme totiž nejmenší nestandardní číslo).

Co je proti tomu nějaké mýdlo.

Zbavit se přebytečných cédéček

Postavit se k problému čelem.

Občas mě ta mánie chytne. Pak nevím, co s nimi. Jako tahle sada Louise Armstronga. Koupil jsem si ji někdy před rokem či dvěma, vystavil na poličku, nikdy nepustil.

Ani teď nemám nutkání, v plejeru pleje Doreen Carwithenová a na Armstronga nemám ni náladu, ni čas.

Tak tedy prodat! Třeba je to směšné, prodávat deset CD za korunu. Třeba ne. Třeba zrovna vám udělá Satchmo radost.

Juknout na aukci.

(A když to vyjde, začnu se zbavovat oblečení!)

Který nechutný prase

Cože? domáhá se paní Kelcová svého přídělu informací. Nechutný prase, opakuje jí paní Uhlíková, no představte si to!

To se musí vyšetřit, domáhá se pan Čížek, jehož syn pracuje u policie. A to se teda vyšetří! a stoupá si na špičky, aby byl větší.

No, pane Olmer, poďte sem, volá už na mě paní Uhlíková, jen se na to poďte podívat! Jdu ke vzrušenému hloučku u výtahu a čtu si cedulku na dveřích.

Já psa nemám, krčím rameny. Tady vůbec nejde o to, kdo má pejska, ale kdo je s námi! To volá paní Jirásková, ze čtrnáctky, a už spěchá nahoru. To přece takhle nejde, přerývaně dýchá, páč ji ty schody zmohly. No jo, u nás je to taky, kýve na paní Uhlíkovou, v každým patře!

Určitě to byl Šaltík z přízemí, mračí se pak Souček. Pan Šaltík má jen jednu nohu, vlčáka, a v domě není příliš oblíben. Kamarádí se snad jen s domovníkem.

Čokl? snaží se paní Kelcová přelouskat ceduli, ale už ani paní Uhlíková si jí nevšímá. Všichni kývají, byl to Šaltík, to je jasný.

Šaltík ne, protestuje maličký pan Čížek a popotahuje si kšandy. Šaltík nemá tiskárnu! A pan detektiv Čížek je najednou ještě větší a vítězoslavně se rozhlíží.

To se zase divím já. Proč tiskárnu? Já myslel, že hledáte toho, kdo nechal toho psa...

Pane Olmer, podívá se na mě káravě paní Uhlíková, hledáme tu kreaturu, co sem nalepila tyhle plakátky!

Kreaturu, šťouchá do ní paní Jirásková, to jste řekla přesně. Co nemá ráda pejsky!

Ale paní Uhlíková už zvážněla a zpřísněla. Pane Olmer, povídá pomalu, nemáte nááhodou počítač?

To mám, přisvědčuju, ale tiskárnu ne!

Paní Uhlíkovou to ale evidentně nepřesvědčilo.

Každopádně se to musí vyšetřit, bere si slovo zase pan Čížek.

Kořínková má tiskárnu, bonzuje Jirásková. Nedávno nám házela do schránky ten leták o vykradenejch sklepech.

Aha! volá pan Čížek, a máme první podezřelou!

Ježiš pani Kelcová, to ne, to nesmíte, volá paní Uhlíková, ale už je pozdě, paní Kelcová ceduli strhla ze dveří výtahu.

A co by ne, povídá paní Jirásková, já to jdu k nám taky strhnout, takovýhle věci si tu viset nenechám.

To nesmíte, vyděsí se pan Čížek, to je důkazní materiál, na to nikdo nesmí sahat! To se bude vyšetřovat!

Ale když se odpoledne vracím, už je cedulka stržená ve druhém i ve třetím patře. Jen ve čtvrtém ještě visí. Tak jsem si ji na památku vyfotil.

$$OBR71647$$

Zima v Loučné nad Desnou

Loučná nad Desnou (od vašeho oblíbeného dopisovatele) - Zima je v Loučné nad Desnou dlouhá, ale příjemná. Přinášíme závěrečný komentář ze sjezdu na podprdelníku.

A už se víří sníh a do nebezpečné zatáčky vjíždí jako první náš borec, drží se statečně a je sám! Je sám, má veliký náskok, podařilo se mu ujet, zatáčku zvládá bravurně, ani nepřibrzďuje, to je skvělý výkon, skvělý výkon od našeho reprezentanta.

$$OBR71075$$

Ovšem teď přichází na řadu nejobtížnější úsek, prudký a nebezpečný sjezd, náš závodník si během jízdy nasazuje kapucu, sníh totiž dokáže být skutečně zákeřný a už je to tady!

$$OBR71077$$

Výýýborně, skvělá technika, šikmý sjezd po pravé hýždi, náš borec se udržel v koridoru a míří si pro zlatou medaili... a je první, vyhráli jsme, jsme mistři, jsme MISTŘI!

Zima v Jeruzalémě

Jeruzalém (od naší zvláštní dopisovatelky) - Zima je v Jeruzalémě krátká, ale nepříjemná. Autobusy po Jaffa street pendlují ve vražedném tempu, před nimi, za nimi ani vedle nich nikdo nesmi stát, jinak je okamžitě zlit gejzírem špinavé vody, která se valí ulicí. Lidé se pohybují co nejblíže obchodům, co nejdále od okrajů úzkého chodníku.

Jehuda market, kde mam schůzku, je normálně od centra vzdálen asi deset minut pěšky, dneska je cesta nekonečná. Jsem promočená skrz na skrz. Vítr z mého deštníku okamžitě udělal ohavnou sežvýkanou černou hroudu s nepravidelně vytrčenými kovovými dráty. Marťanský přijímač v ulicích Božího města.

Uprostřed chodníku je najednou zcela nesmyslně policejní zátaras. Snažím se nepodléhat panice ani nepříjemným pocitům, které vysílají moje zatopené nohy. Lidé stojí. Nerozumím pořádně, co se děje. Včera jsem viděla americký výchovný film Co je realita? Sympatická hluchá fotografka se v něm rozdvojovala či dokonce roztrojovala s nebývalou intenzitou. Její pronikání do dalších časoprostorových dimenzí komentoval sbor vědců a vědkyn, který se snažil, aby i pomalejším divákům nakonec došlo, že žádná objektivní realita neexistuje. "Je na čase pochopit, že zásadní je stanovisko pozorovatele," řekl jeden z nich zvýšeným hlasem.

Snažím se uposlechnout tohoto nabádavého voláni a zaujmout k situaci pozitivně realistický postoj. Na chodníku přede mnou se zjevně kromě další nekonečné policejní kontroly nic dramatického neodehrává, a tak v duchu unikám do jiných, mnohem teplejších krajů.

Vedle mě zaparkuje vozík přeplněný starými igelitkami. Ještě starší majitelku lze za tou horou spis jen tušit než vidět. Před pár roky by vám všichni řekli, že v tomto sociálním státě bezdomovci prostě neexistují. Dnes je jich v ulicích Jeruzaléma možné potkat spoustu, zvlášť na cestě k trhu, kde pro ně nedávno otevřeli jídelnu.

Automaticky lovím v kapse nějaké drobné. Paní si je vezme se stručným poděkováním, a pak mě s celým nákladem šikovně předjede. Při manévrech s vozíkem se musím pohnout k obrubníku a nevšimnu si projíždějícího auta. Intenzivní studená sprcha mě tak zastihne zcela nepřipravenou. Jsem v šoku. Zadní kola igelitového vehiklu totiž odkryjí nečekaný obraz.

Navzdory ekonomické recesi, která v Izraeli několik posledních let panovala, navzdory škrtům, jež stát provedl v sociální oblasti a kvůli nimž se především staří lidé ocitli v často dost zoufalé životní situaci, navzdory stále ještě ne úplně propracované strategii neziskových organizací, které se snaží lidem bez domova aktivně pomáhat, navzdory tomu všemu a ještě dalším tisícům jiných věcí jako je intifáda, okupovaná území či sebevražedná válka, má šedesátiletá jeruzalémská bezdomovkyně pořád ještě lepší boty než já.

Zábrana se uvolňuje, policie odjíždí, dav lidí se pohne. Sklapnu svůj stejně nefunkční přijímač, posunu se hlouběji do chodníku a přemýšlím o tom, co je vlastně realita.

Martina Křížková