Aneb i tak může fungovat Hospitality Club.
Mou první návštěvnicí měla být Lina.
-Ahoj, já jsem Lina, jsem teď v Bernu a chystám se do Ženevy, mohl bys mě ubytovat?
-Jasně, a kdy?
-No dneska.
-Tak jo.
Jak vidíte, jsem muž náhlých rozhodnutí. Domluvili jsme se, že se sejdeme na autobusové zastávce v půl desáté večer.
Ale volala mi už v půl sedmé. Zastavily se vlaky, nemůžu nikam jet. Nevadí, domluvili jsme se na druhý den, zase na půl desátou.
A tak tam tedy čekám na zastávce, první autobus přijede a lidi se z něj rozprchnou, nikdo nečeká. Asi jej nestihla, to se stává i v lepších rodinách. Ale nesedí ani ve druhém autobusu. Volám jí na číslo, ze kterého mi předtím volala ona.
Zmatek. Po chvíli se ale na druhém konci objeví člověk, který mluví anglicky. Lina je dívka z Kolumbie, která u nás teď nějakou dobu bydlí. Odpoledne si sbalila, že jede do Ženevy. Mobil nemá.
Tak tedy ještě čekám na třetí a pak na čtvrtý autobus, a v půl jedenácté jdu domů. Před půlnocí se ještě vracím na zastávku, čekám schoulenou postavu na lavičce, ale všude je prázdno. Lina nepřijela.
Do Ženevy nedorazila, do Bernu se nevrátila. Asi odešla do kokainového nebe.
Dnes večer má přijet Ilmari z Finska. Máme se sejít v půl desáté na autobusové zastávce.
A pak si Enimen sundal ponožky
Byla už totiž půlnoc.
Popisovat to od začátku asi nemá cenu. O půlnoci ze soboty na neděli jsem se nalézal v jedné chomutovské hospodě se svými bývalými spolužáky. Diskutovali jsme o závažných otázkách partnerských vztahů.
Závěr diskuse nebyl valný, v podstatě jsme jen přisvědčili známé pravdě, že zlom ve vztahu nastává v okamžiku, kdy před sebou partneři bez problémů prdí.
O 24 hodin později si přede mnou Enimen bez problémů sundal ponožky. Je to také nějaký zlom? Že bychom se v tom okamžiku stali kamarády? Nebo to byla jen laciná předehra k následnému odhalení jeho vypaseného bříška a bílého spodního prádla s droboučkými modrými kvítečky?
Z hospody nás vyhodili ve čtyři ráno. Šli jsme ještě pod kopec do Admirála, zůstali jsme už jen poslední tři. To bych nečekal, že zůstaneš zrovna ty, řekl mi Filip. Inu, když jsme se po maturitě loučili, táhlo mi zrovna na osmnáct a měl jsem před sebou krásných pět let bez alkoholu.
Doma jsem byl už krátce po půl šesté a věnoval svému tělu tři hodiny spánku. Jsem grand.
Odpoledne jsem se, sám nevím jak, ocitl na pražském nábřeží s nohama zaklíněnýma do lavičky a s lahváčem vedle svého chátrajícího živého organismu (to doporučuje Slovník českých synonym místo těla, kteréžto jsem použil již v předchozím odstavci) a čekal na Paželva and his band v lavóru.
Z uvažování nad tím, jak přinutit tisíc kilometrů vzdáleného Ludwiga, aby mi sdělil Paželvovo telefonní číslo (neboť se mi Palm jakýmsi nedopatřením nedostal do mého cestovního zavazadla), mě vytrhla až spásná myšlenka, že mnohem snáze k tomu přinutím dvě stě padesát kilometrů vzdálenou Mek Bílovou. A musím říct, že pokud bych měl srovnat ochotu její a Ludwigovu, drahý hrabě by se musel zastydět.
Krátce po telefonickém kontaktu pan Paželv dorazil, i se svými dvěma poklady Žábákem a Isoldou (jména byla na přání protagonistů změněna, skutečná jména má redakce k dispozici). Navíc přišel i jeden milý Nor, jehož jméno jsem již zapomněl, a budu jej tedy v dalším vyprávění označovat černým puntíčkem.
Paželv otevřel bílé víno. V té době jsem jen matně tušil, že "ta meg", které o jedno bílé víno, jedno červené víno a jeden norský akvavit později vykřiknu směrem k černému puntíčku, neznamená obyčejné "dotkni se mně". Tedy znamená, ale obvykle to prý volají dívky definitivně rozhodnuté v následující chvíli ztratit a již nikdy nenalézt své panenství.
Není tedy divu, že jsem na sraz s Enimenem přišel o dvacet později než dovolují mantinely naší polydekadentní společnosti.
Močil jsem do stejného záchodu jako před lety Jaroslav Ježek, zvolal jsem na uvítanou a zanotoval kousek z Bugatti stepu, abych navodil atmosféru. Já zvracel rejži nosem, kontroval Enimen, a to téma mu vydrželo celou dobu, co jsem jedl nakládaný hermelín. To je snad ještě horší než zvracet špagety, vysvětloval. Jestli jsem to pochopil dobře, tak rýže se sice může dostat stejně daleko jako špagety, ale ty pak aspoň jdou za druhý konec zatáhnout zpátky, zatímco rýže se musí vyfouknout pod tlakem.
Brzy mi začalo být smutno. Zavolej Gočovi, požádal jsem Enimena, a ten na mě vykulil očička. Blázníš? Je půl jedenáctý, ten už někde leží totálně zlitej.
Po druhém pivu mi prozradil, proč se snaží neblogovat, a pak už jsme šli k němu domů. Jen počkej, až uvidíš ty kraťasy, úplně hnědý, sliboval mi.
Klidně se vychčij do vany, dovolil Enimen Michalovi, který byl celou dobu s námi, i když to z předchozího textu není moc poznat. Po krátké diskusi o tom, jestli nemá digestoř moc nízko, se Enimen zhroutil na postel a usnul.
Čekáte nějaký šokující závěr? Jak je libo. V koupelně má Enimen na umyvadle tři zubní kartáčky a dvě zubní pasty. A kolem vany postává čtrnáct různých lahviček. Sprchové gely, tělová mléka, hydratační krémy, zjemňující pěny. Dám-li si to do souvislosti s tou rýží, zdá se, že o sebe tento mladý muž pečuje zvenčí i zevnitř.
Charles Bacon řekl: A má je pomsta.
Popisovat to od začátku asi nemá cenu. O půlnoci ze soboty na neděli jsem se nalézal v jedné chomutovské hospodě se svými bývalými spolužáky. Diskutovali jsme o závažných otázkách partnerských vztahů.
Závěr diskuse nebyl valný, v podstatě jsme jen přisvědčili známé pravdě, že zlom ve vztahu nastává v okamžiku, kdy před sebou partneři bez problémů prdí.
O 24 hodin později si přede mnou Enimen bez problémů sundal ponožky. Je to také nějaký zlom? Že bychom se v tom okamžiku stali kamarády? Nebo to byla jen laciná předehra k následnému odhalení jeho vypaseného bříška a bílého spodního prádla s droboučkými modrými kvítečky?
Z hospody nás vyhodili ve čtyři ráno. Šli jsme ještě pod kopec do Admirála, zůstali jsme už jen poslední tři. To bych nečekal, že zůstaneš zrovna ty, řekl mi Filip. Inu, když jsme se po maturitě loučili, táhlo mi zrovna na osmnáct a měl jsem před sebou krásných pět let bez alkoholu.
Doma jsem byl už krátce po půl šesté a věnoval svému tělu tři hodiny spánku. Jsem grand.
Odpoledne jsem se, sám nevím jak, ocitl na pražském nábřeží s nohama zaklíněnýma do lavičky a s lahváčem vedle svého chátrajícího živého organismu (to doporučuje Slovník českých synonym místo těla, kteréžto jsem použil již v předchozím odstavci) a čekal na Paželva and his band v lavóru.
Z uvažování nad tím, jak přinutit tisíc kilometrů vzdáleného Ludwiga, aby mi sdělil Paželvovo telefonní číslo (neboť se mi Palm jakýmsi nedopatřením nedostal do mého cestovního zavazadla), mě vytrhla až spásná myšlenka, že mnohem snáze k tomu přinutím dvě stě padesát kilometrů vzdálenou Mek Bílovou. A musím říct, že pokud bych měl srovnat ochotu její a Ludwigovu, drahý hrabě by se musel zastydět.
Krátce po telefonickém kontaktu pan Paželv dorazil, i se svými dvěma poklady Žábákem a Isoldou (jména byla na přání protagonistů změněna, skutečná jména má redakce k dispozici). Navíc přišel i jeden milý Nor, jehož jméno jsem již zapomněl, a budu jej tedy v dalším vyprávění označovat černým puntíčkem.
Paželv otevřel bílé víno. V té době jsem jen matně tušil, že "ta meg", které o jedno bílé víno, jedno červené víno a jeden norský akvavit později vykřiknu směrem k černému puntíčku, neznamená obyčejné "dotkni se mně". Tedy znamená, ale obvykle to prý volají dívky definitivně rozhodnuté v následující chvíli ztratit a již nikdy nenalézt své panenství.
Není tedy divu, že jsem na sraz s Enimenem přišel o dvacet později než dovolují mantinely naší polydekadentní společnosti.
Močil jsem do stejného záchodu jako před lety Jaroslav Ježek, zvolal jsem na uvítanou a zanotoval kousek z Bugatti stepu, abych navodil atmosféru. Já zvracel rejži nosem, kontroval Enimen, a to téma mu vydrželo celou dobu, co jsem jedl nakládaný hermelín. To je snad ještě horší než zvracet špagety, vysvětloval. Jestli jsem to pochopil dobře, tak rýže se sice může dostat stejně daleko jako špagety, ale ty pak aspoň jdou za druhý konec zatáhnout zpátky, zatímco rýže se musí vyfouknout pod tlakem.
Brzy mi začalo být smutno. Zavolej Gočovi, požádal jsem Enimena, a ten na mě vykulil očička. Blázníš? Je půl jedenáctý, ten už někde leží totálně zlitej.
Po druhém pivu mi prozradil, proč se snaží neblogovat, a pak už jsme šli k němu domů. Jen počkej, až uvidíš ty kraťasy, úplně hnědý, sliboval mi.
Klidně se vychčij do vany, dovolil Enimen Michalovi, který byl celou dobu s námi, i když to z předchozího textu není moc poznat. Po krátké diskusi o tom, jestli nemá digestoř moc nízko, se Enimen zhroutil na postel a usnul.
Čekáte nějaký šokující závěr? Jak je libo. V koupelně má Enimen na umyvadle tři zubní kartáčky a dvě zubní pasty. A kolem vany postává čtrnáct různých lahviček. Sprchové gely, tělová mléka, hydratační krémy, zjemňující pěny. Dám-li si to do souvislosti s tou rýží, zdá se, že o sebe tento mladý muž pečuje zvenčí i zevnitř.
Charles Bacon řekl: A má je pomsta.
Trable s bílým oblekem
Trable největší: Není slamáček!
Vím, je to tragédie. Ani v Amsterdamu jsem žádný pořádný nesehnal. Ale nevzdávám se. Ostatně ten bílý oblek jsem sháněl šest let.
A je opravdu luxusní, přes veškerá holandská vedra v něm bylo po celé ty čtyři dny příjemně. Holt kvalita se pozná. Dokonce se mi zdálo, že i ty košile od pana Bosse se špiní nějak méně než obyčejné košile za patnáct stovek.
Den před odjezdem jsem si ještě utíkal pořídit doplňky k obleku. Boty z jemné světle hnědé kůže jsem našel rychle, ale najít k nim pak pásek ze stejného kusu dobytka, to už vyžadovalo um. Leč zdařilo se.
Pravidla hovoří jasně: Barva ponožek musí být totožná s barvou bot. A taky nastal opravdový problém. Nevím jak vy, ale mě ty kožené ponožky pořád nějak nejsou po chuti, a bavlněné se zase vyrábějí ve špatných barvách.
Řešení si dovolím prezentovat vzdor mé vrozené skromnosti. Koupil jsem si ponožky béžového odstínu mých tkaniček.
A za čtyři hodiny jsem v Praze.
Vím, je to tragédie. Ani v Amsterdamu jsem žádný pořádný nesehnal. Ale nevzdávám se. Ostatně ten bílý oblek jsem sháněl šest let.
A je opravdu luxusní, přes veškerá holandská vedra v něm bylo po celé ty čtyři dny příjemně. Holt kvalita se pozná. Dokonce se mi zdálo, že i ty košile od pana Bosse se špiní nějak méně než obyčejné košile za patnáct stovek.
Den před odjezdem jsem si ještě utíkal pořídit doplňky k obleku. Boty z jemné světle hnědé kůže jsem našel rychle, ale najít k nim pak pásek ze stejného kusu dobytka, to už vyžadovalo um. Leč zdařilo se.
Pravidla hovoří jasně: Barva ponožek musí být totožná s barvou bot. A taky nastal opravdový problém. Nevím jak vy, ale mě ty kožené ponožky pořád nějak nejsou po chuti, a bavlněné se zase vyrábějí ve špatných barvách.
Řešení si dovolím prezentovat vzdor mé vrozené skromnosti. Koupil jsem si ponožky béžového odstínu mých tkaniček.
A za čtyři hodiny jsem v Praze.
Pohled s děvkou
Nakoupil jsem si v Amstru pár pohledů. Ale nestačil jsem je odeslat.
Mám pohled s violoncellistkou, s dirigentem, s dámou, a taky s děvkou, zakoupený v gay&lesbian knihkupectví pro začátečníky i pokročilé.
A je to skutečně děvka, žádná malá nadržená coura. Ovšem komu já ten pohled pošlu? Asi by to chtělo nějakou pěknou soutěž, ale zrovinka mě nic nenapadá...
Mám pohled s violoncellistkou, s dirigentem, s dámou, a taky s děvkou, zakoupený v gay&lesbian knihkupectví pro začátečníky i pokročilé.
A je to skutečně děvka, žádná malá nadržená coura. Ovšem komu já ten pohled pošlu? Asi by to chtělo nějakou pěknou soutěž, ale zrovinka mě nic nenapadá...
Večeře se Sylvií
Krátce poté, co sebou ta mrtvola párkrát škubla, nás taxík odvezl od Stadsschouwburgu k malé hospůdce.
K našemu hotelu to bylo jen přes kanál, a tak jsme v té noci venku seděli, vykládali a popíjeli. Bylo teplo, ale obsluha pro jistotu nažhavila teplomety.
Áá, zaklonila se Sylvia, záře reflektorů! A byla v ní grácie Cate Blanchettové, když předvádí Katharinu Hepburnovou. Její tvář mi v tu chvíli přišla tak povědomá...
Kolem půlnoci se s námi rozloučila. Krása něco stojí, minimálně ten spánek, smála se, a pak už nám jenom zamávala a naskočila do taxíku.
Chvíli jsme zůstali potichu. Sylvia je velká a slavná herečka, řekl pak náš průvodce a hostitel, a mně bylo trapné, že jsem strávil večer se slavnou herečkou a ani nevím, kdo to byl.
Ale tu musíte znát, pokračoval, každý v Čechách ji zná! Sylvia, Sylvia, znám já nějakou Sylvii? Ale jak se zaklonila, jak otočila hlavu...
Možná jste příliš mladí, ale vaši rodiče ji určitě znají. Otcové zcela jistě, jen se jich zeptejte, jen se dívejte, jak se budou tvářit, až jim řeknete, že jste strávili večer se Sylvií Kristelovou.
No jistě, to byla ona, Sylvia Kristelová, Emmanuella! Kdepak příliš mladý, jen ta paměť už selhává...
K našemu hotelu to bylo jen přes kanál, a tak jsme v té noci venku seděli, vykládali a popíjeli. Bylo teplo, ale obsluha pro jistotu nažhavila teplomety.
Áá, zaklonila se Sylvia, záře reflektorů! A byla v ní grácie Cate Blanchettové, když předvádí Katharinu Hepburnovou. Její tvář mi v tu chvíli přišla tak povědomá...
Kolem půlnoci se s námi rozloučila. Krása něco stojí, minimálně ten spánek, smála se, a pak už nám jenom zamávala a naskočila do taxíku.
Chvíli jsme zůstali potichu. Sylvia je velká a slavná herečka, řekl pak náš průvodce a hostitel, a mně bylo trapné, že jsem strávil večer se slavnou herečkou a ani nevím, kdo to byl.
Ale tu musíte znát, pokračoval, každý v Čechách ji zná! Sylvia, Sylvia, znám já nějakou Sylvii? Ale jak se zaklonila, jak otočila hlavu...
Možná jste příliš mladí, ale vaši rodiče ji určitě znají. Otcové zcela jistě, jen se jich zeptejte, jen se dívejte, jak se budou tvářit, až jim řeknete, že jste strávili večer se Sylvií Kristelovou.
No jistě, to byla ona, Sylvia Kristelová, Emmanuella! Kdepak příliš mladý, jen ta paměť už selhává...
Dárečky pod grilem
Další Monika Kozáková, na kterou Lobo nesahal. Její menší svatba totiž vyjde na 280 tisíc Kč.
Grilovací období se dá využít podobně jako Vánoce, píše. Takže až se teď objevím v Praze, doufám, že najdu pod grilem nějaké ty dárečky.
"Podívejte se na své zboží, které na trhu nabízíte, jako na ideální věc pro dané období. Teď letí grilování. Co nabídnete?" Nabídky prosím posílejte Monice emailem.
"Vedle výrobců a dodavatelů koření se s tímto tématem snaží svoje produkty spojit nejen dodavatelé masa, alkoholických nápojů či dressingů a omáček, ale také výrobci grilů." To je ale od nich geniální tah! Spojit gril s tématem grilování, to vyžaduje odvahu pravého kumštýře.
A že se značná část podpory prodeje a nastartování prodejů odehrává na místě prodeje prostřednictvím promotion, samplingu, POS materiálů a nadlinek a že se to celé komunikuje přes TV, to už nás, ostřílené reklamní typy a roštěnky (tak si říkají chlapci a děvčata na FSV), nepřekvapí.
"A proč se tak děje? 'Letos jsme Podravku přebalily do dynamičtějších obalů s novým 3D logem,' vysvětluje Jana Pěkná." Pěkné, pěkné. A že v Podravce pracují jen baličky, je příznivou zprávou i pro prezidentku Kateřinu Jonášovou, jejíž dnešní článek v Lidovkách se opět nedá číst. A jen Adbar ví, jestli se alespoň ten dnešní řízek dá jíst.
Grilovací období se dá využít podobně jako Vánoce, píše. Takže až se teď objevím v Praze, doufám, že najdu pod grilem nějaké ty dárečky.
"Podívejte se na své zboží, které na trhu nabízíte, jako na ideální věc pro dané období. Teď letí grilování. Co nabídnete?" Nabídky prosím posílejte Monice emailem.
"Vedle výrobců a dodavatelů koření se s tímto tématem snaží svoje produkty spojit nejen dodavatelé masa, alkoholických nápojů či dressingů a omáček, ale také výrobci grilů." To je ale od nich geniální tah! Spojit gril s tématem grilování, to vyžaduje odvahu pravého kumštýře.
A že se značná část podpory prodeje a nastartování prodejů odehrává na místě prodeje prostřednictvím promotion, samplingu, POS materiálů a nadlinek a že se to celé komunikuje přes TV, to už nás, ostřílené reklamní typy a roštěnky (tak si říkají chlapci a děvčata na FSV), nepřekvapí.
"A proč se tak děje? 'Letos jsme Podravku přebalily do dynamičtějších obalů s novým 3D logem,' vysvětluje Jana Pěkná." Pěkné, pěkné. A že v Podravce pracují jen baličky, je příznivou zprávou i pro prezidentku Kateřinu Jonášovou, jejíž dnešní článek v Lidovkách se opět nedá číst. A jen Adbar ví, jestli se alespoň ten dnešní řízek dá jíst.
Mé biologické hodiny tikťakují
Tak jsem se vrátil z Amsterdamu. Říkal jsem přeci, že tam jedu, ne? Na operu. Nekrofilní.
Ta mrtvola naložená v láku vypada děsně věrně, ale když se za půl hodiny ani nehla, bylo jasné, že je umělá.
Jinak se těch zážitků za čtyři dny nakumulovalo tolik, že snad o nich ani nebudu psát, nechci-li se upsat. A to nechci. Znal jsem jednoho, ten se takhle upsal, a táhlo se to s ním celý život.
Ale už to nějak nezvládám. Chodit spát ve tři ráno a být na snídani už před jedenáctou, to ode mě byl éroický výkon.
Hospitality Club funguje. Tedy lidi fungují, web nějak nepremává. Zrovna před chvílí mi dokonce někdo telefonoval. Ani nevím, že jsem tam psal svůj telefon. Takže už dnes večer budu mít prvního hosta.
Jo a ta mrtvola se na konci pohla.
Ta mrtvola naložená v láku vypada děsně věrně, ale když se za půl hodiny ani nehla, bylo jasné, že je umělá.
Jinak se těch zážitků za čtyři dny nakumulovalo tolik, že snad o nich ani nebudu psát, nechci-li se upsat. A to nechci. Znal jsem jednoho, ten se takhle upsal, a táhlo se to s ním celý život.
Ale už to nějak nezvládám. Chodit spát ve tři ráno a být na snídani už před jedenáctou, to ode mě byl éroický výkon.
Hospitality Club funguje. Tedy lidi fungují, web nějak nepremává. Zrovna před chvílí mi dokonce někdo telefonoval. Ani nevím, že jsem tam psal svůj telefon. Takže už dnes večer budu mít prvního hosta.
Jo a ta mrtvola se na konci pohla.
Kotě hledá domov
Šestitýdenní opuštěné kotě v Praze.
Kamarád našel v Holešovicích opuštěné kotě. Pokud snad hledáte domů nějakou kočičku (pohlaví zatím nezjištěno), nebo jste se se právě rozhodli udělat dobrý skutek, zde najdete další informace. Nebo rovnou pište.
Kamarád našel v Holešovicích opuštěné kotě. Pokud snad hledáte domů nějakou kočičku (pohlaví zatím nezjištěno), nebo jste se se právě rozhodli udělat dobrý skutek, zde najdete další informace. Nebo rovnou pište.
Jak napsat esej
Aby to docvaklo.
Psát eseje, to je velká zábava. Můžete použít velká slova, za která by vás na blogu vypráskali, vytvářet geniální oblouky a nacházet nečekané souvislosti.
Protože když je člověk šikovný (a není nás mnoho, proč si to nepřiznat), dokáže polemizovat i v oblastech, kterým vůbec nerozumí. A tak jsem tedy na německého židovského marxistu nasadil knihy, kterými se obklopuji ve chvílích samoty (totiž Rozpravy s geometrií, Hledání jazyka interpretace a Postmodernismus pro začátečníky), trochu podusil ve vlastní šťávě, dosolil životní zkušeností, a výsledkem je skvost, druhý Koh-i-noor.
To podstatné ovšem je, že jsme tu esej psali dva. A tady nechť softwarové inženýrství zírá. Kdepak dohodnutí nějakého interfejsu, po počátečních neohrabaných pokusech (ona první a třetí odstavec, já mezitím druhý, ty mi ujíždíš, jak ho tam zapracuju?) jsme se prostě dohodli na jednom konkrétním bodu, na jedné špičce jehly, ke které ona dojde a od které já začnu.
Nutno říct, že jsme měli osnovu, bojový plán, za to jí náleží čest a sláva, že to tak šikovně vymyslela. Ale přesto to byl nádherný pocit, když jsem přiložil svůj text pod její a nebylo potřeba jediné opravy, všechno to k sobě sedlo, ba se i prolnulo, a chytrým odkázáním se na počátek to okamžitě budilo dojem kompaktnosti a - proč to nepřiznat - i odlesku jistého moudra.
Zdá se tedy, že - to je ta kouzelná formulka, kterou začínal můj text. Jak důvtipné, jak přesné. Jak okouzlující.
Zdá se tedy, že mě to baví. Slohové práce za úplatu zatím neposkytuji (i když je v tom velký byznys, to mi věřte), ale pokud potřebujete poradit s tématem, které mě bude bavit, jsou vám mé mozkové kapacity plně k disposici.
Psát eseje, to je velká zábava. Můžete použít velká slova, za která by vás na blogu vypráskali, vytvářet geniální oblouky a nacházet nečekané souvislosti.
Protože když je člověk šikovný (a není nás mnoho, proč si to nepřiznat), dokáže polemizovat i v oblastech, kterým vůbec nerozumí. A tak jsem tedy na německého židovského marxistu nasadil knihy, kterými se obklopuji ve chvílích samoty (totiž Rozpravy s geometrií, Hledání jazyka interpretace a Postmodernismus pro začátečníky), trochu podusil ve vlastní šťávě, dosolil životní zkušeností, a výsledkem je skvost, druhý Koh-i-noor.
To podstatné ovšem je, že jsme tu esej psali dva. A tady nechť softwarové inženýrství zírá. Kdepak dohodnutí nějakého interfejsu, po počátečních neohrabaných pokusech (ona první a třetí odstavec, já mezitím druhý, ty mi ujíždíš, jak ho tam zapracuju?) jsme se prostě dohodli na jednom konkrétním bodu, na jedné špičce jehly, ke které ona dojde a od které já začnu.
Nutno říct, že jsme měli osnovu, bojový plán, za to jí náleží čest a sláva, že to tak šikovně vymyslela. Ale přesto to byl nádherný pocit, když jsem přiložil svůj text pod její a nebylo potřeba jediné opravy, všechno to k sobě sedlo, ba se i prolnulo, a chytrým odkázáním se na počátek to okamžitě budilo dojem kompaktnosti a - proč to nepřiznat - i odlesku jistého moudra.
Zdá se tedy, že - to je ta kouzelná formulka, kterou začínal můj text. Jak důvtipné, jak přesné. Jak okouzlující.
Zdá se tedy, že mě to baví. Slohové práce za úplatu zatím neposkytuji (i když je v tom velký byznys, to mi věřte), ale pokud potřebujete poradit s tématem, které mě bude bavit, jsou vám mé mozkové kapacity plně k disposici.
Pro muže, jemuž láska není svobodou
Každou další vteřinou se mi ten sen rozplývá.
Stojíme vysoko ve větvích, já a moji věrní, a laškujeme, jak už tak muži před bitvou laškují. Hele, kámen! Smějeme se, kamenu je snadné uhnout. Druhý, třetí, to je švanda.
Míříme větvemi někam dál, stromy se mění v kamení, jsme v roklině, cestu nám zahrazují nějací zbrojnoši, ale než se postaví poslední do řady, odstrkávám ho, valíme se přes ně, míjím předáka nepřátel a rychle vylezu do výšky po drátěné stěně.
Mám supervtipný proslov, který jsem už zapomněl, a na jeho závěr přeseknu mečem nějakou slepici v půli, byla chudák zapletená do té stěny a popuzeně kvokala.
Okýnkem vystrkuju hlavu ven z té obří tramvaje a volám domluvené heslo, zas je den jeden ten táám! A strhne se bitva, jakou ještě nikdo nikdy nenatočil, užijeme si při spoustu legrace, protože nepřátelé padají jak hrušky, až konečně zůstáváme sami vysoko ve větvích, já a moji věrní, a laškujeme, jak už tak muži před bitvou laškují. Hele, kámen!
A celé to jede se vší parádou znova. Užívám si tu poslední skulinu, kterou proniknu až na stěnu, proslov, slepici, okénko. A potřetí a počtvrté, všechno do detailů stejné, jenom víc riskuji, až konečně chci vystrčit hlavu z okénka, ale to je příliš malé.
Tak co je, dělej, volají všichni znudeně, protože bez mého výkřiku to prostě nezačne, a já se snažím tam tu hlavu napasovat, nakonec se mi to povede a opět vítězíme, ale už je to nuda, takže jedeme do kina.
Zastavíme auto na ulici a jdeme o dva bloky výš. Ještě hrajou, musíme půl hodiny počkat, říká někdo, a všichni někam mizí, asi na kafe. Já si jdu zkontrolovat poštu, v tomhle domě jsem přeci bydlel před svým odjezdem do Švýcarska.
Schránka přetéká, to budou všechno reklamy, ale ne, samé dopisy, všechno adresované mně, je jich tam snad třicet, a jediná reklama je od toho pána, co vyrábí šperky ze vzácných dřev.
Nejkrásnější obálka je od Karla Schwanzerberga, krasopisně nadepsána, pod mým jménem je napsáno "pro muže, jemuž love není svobodou" a ještě něco, co už si nepamatuju, a na druhé straně je nápis "Ať žije ČSFR!"
Dojímám se nad těmi obálkami, tolik známých mi napsalo, na některé už jsem téměř zapomněl! A pak mi oko zalité slzami sklouzne dolů, pod schránky, a tam je jeden kartotékový šuplík, a na něm je zase moje jméno. Zatáhnu za něj, a ten metr šuplíku je napěchovaný dopisy.
Koukám na budík, ale je úplně slepý, prázdný. Došly-li baterky, je to vůle boží, že dnes nemám vstávat, soudím, převalím se na břicho a snažím se přijít na to, od koho jsou ty nové dopisy, ale už to nejde, už jsem vzhůru, a když se znovu podívám na budík, je sedm hodin.
Stojíme vysoko ve větvích, já a moji věrní, a laškujeme, jak už tak muži před bitvou laškují. Hele, kámen! Smějeme se, kamenu je snadné uhnout. Druhý, třetí, to je švanda.
Míříme větvemi někam dál, stromy se mění v kamení, jsme v roklině, cestu nám zahrazují nějací zbrojnoši, ale než se postaví poslední do řady, odstrkávám ho, valíme se přes ně, míjím předáka nepřátel a rychle vylezu do výšky po drátěné stěně.
Mám supervtipný proslov, který jsem už zapomněl, a na jeho závěr přeseknu mečem nějakou slepici v půli, byla chudák zapletená do té stěny a popuzeně kvokala.
Okýnkem vystrkuju hlavu ven z té obří tramvaje a volám domluvené heslo, zas je den jeden ten táám! A strhne se bitva, jakou ještě nikdo nikdy nenatočil, užijeme si při spoustu legrace, protože nepřátelé padají jak hrušky, až konečně zůstáváme sami vysoko ve větvích, já a moji věrní, a laškujeme, jak už tak muži před bitvou laškují. Hele, kámen!
A celé to jede se vší parádou znova. Užívám si tu poslední skulinu, kterou proniknu až na stěnu, proslov, slepici, okénko. A potřetí a počtvrté, všechno do detailů stejné, jenom víc riskuji, až konečně chci vystrčit hlavu z okénka, ale to je příliš malé.
Tak co je, dělej, volají všichni znudeně, protože bez mého výkřiku to prostě nezačne, a já se snažím tam tu hlavu napasovat, nakonec se mi to povede a opět vítězíme, ale už je to nuda, takže jedeme do kina.
Zastavíme auto na ulici a jdeme o dva bloky výš. Ještě hrajou, musíme půl hodiny počkat, říká někdo, a všichni někam mizí, asi na kafe. Já si jdu zkontrolovat poštu, v tomhle domě jsem přeci bydlel před svým odjezdem do Švýcarska.
Schránka přetéká, to budou všechno reklamy, ale ne, samé dopisy, všechno adresované mně, je jich tam snad třicet, a jediná reklama je od toho pána, co vyrábí šperky ze vzácných dřev.
Nejkrásnější obálka je od Karla Schwanzerberga, krasopisně nadepsána, pod mým jménem je napsáno "pro muže, jemuž love není svobodou" a ještě něco, co už si nepamatuju, a na druhé straně je nápis "Ať žije ČSFR!"
Dojímám se nad těmi obálkami, tolik známých mi napsalo, na některé už jsem téměř zapomněl! A pak mi oko zalité slzami sklouzne dolů, pod schránky, a tam je jeden kartotékový šuplík, a na něm je zase moje jméno. Zatáhnu za něj, a ten metr šuplíku je napěchovaný dopisy.
Koukám na budík, ale je úplně slepý, prázdný. Došly-li baterky, je to vůle boží, že dnes nemám vstávat, soudím, převalím se na břicho a snažím se přijít na to, od koho jsou ty nové dopisy, ale už to nejde, už jsem vzhůru, a když se znovu podívám na budík, je sedm hodin.
Miluji Marketing&Média!
Je to pro mě nový, vzrušující svět.
Připadám si jak děcko nad dobrodružnou knížkou. Čte si o indiánech, o Africe, o předpotopních zvířatech...
Podobnou rozkoš mi připravuje právě M&M. Dočítám se tam o věcech, kterým vůbec nerozumím, a tak nezbývá než fantazírovat. I když někdy váhám, zda fantazíruju spíš já nebo oni.
Kdo oni? No tamti, co vidí svět optikou reklamy. V tom světě je reklama krásná, zákazníky vychovává, a pokud snad nefunguje, není to špatnou reklamou, ale špatnými lidmi, kteří nepochopili, jak se přeměnit na ty správné zákazníky.
To ale reklamáky neodradí, jen zvolají relaunch! a jede se dál.
Internet ve věrných službách out-of-home, to je nadpis článku Martina Scheiera. Na to hned klikám. Články s nesmyslnými titulky jsou totiž úplně nejlepší!
"Internet se už dávno tak trochu podobá komiksu Zelený Raul: kdo tu není, jako by nebyl! Permanentní vylepšování korporátních prezentací se nevyhnulo ani venkovní reklamě. Jedním z posledních zahraničních příkladů je celkový relaunch stránek francouzského outdoorového giganta JCDecaux (JCD), směřující k jednodušší navigaci a uspořádání výchozího menu."
Se už dávno tak trochu! To je přesně to, co jsem si potřeboval přečíst. Jestli si ale myslíte, že článek se zabývá tím, že nějaká firma, kterou ani neznáte, předělala menu na svém webu, šeredně se mýlíte.
"Vzhled a obsah změnily loni internetové stránky společnosti euroAWK, která jde v případě webu cestou průběžné aktualizace, zahrnující např. rozšíření a zkvalitnění nabídky."
A to prosím loni za 30 tisíc Kč a letos ještě za 15 tisíc přidají jednu novou rubriku! Po rozšíření a zkvalitnění by to mohla být třeba profilace...
To takový Zdeněk Holeček z WIP Reklamy má jasno: ""Součástí stránek budou jazykové mutace."
"Věřím ale, že i reklamní plochy se budou částečně obchodovat s využitím internetové prezentace, resp. elektronické pošty, tak jako se dnes nakupují knihy, kancelářské potřeby, počítače," to zase říká Peter Ralbovský z MediUp. Už ty emaily vidím. Vážený pane, rád bych obchodoval vaši reklamní plochu.
A Zdeněk Holeček slibuje: "V nové verzi stránek pamatujeme na možnost provést objednávku vybraných ploch klientem."
No to by byl zázrak. Provedete objednávku klientem, a to bez "klasiky v podobě telefonátů a schůzek se zadavateli". Konečně přestane být Internet "neosobní"!
Připadám si jak děcko nad dobrodružnou knížkou. Čte si o indiánech, o Africe, o předpotopních zvířatech...
Podobnou rozkoš mi připravuje právě M&M. Dočítám se tam o věcech, kterým vůbec nerozumím, a tak nezbývá než fantazírovat. I když někdy váhám, zda fantazíruju spíš já nebo oni.
Kdo oni? No tamti, co vidí svět optikou reklamy. V tom světě je reklama krásná, zákazníky vychovává, a pokud snad nefunguje, není to špatnou reklamou, ale špatnými lidmi, kteří nepochopili, jak se přeměnit na ty správné zákazníky.
To ale reklamáky neodradí, jen zvolají relaunch! a jede se dál.
Internet ve věrných službách out-of-home, to je nadpis článku Martina Scheiera. Na to hned klikám. Články s nesmyslnými titulky jsou totiž úplně nejlepší!
"Internet se už dávno tak trochu podobá komiksu Zelený Raul: kdo tu není, jako by nebyl! Permanentní vylepšování korporátních prezentací se nevyhnulo ani venkovní reklamě. Jedním z posledních zahraničních příkladů je celkový relaunch stránek francouzského outdoorového giganta JCDecaux (JCD), směřující k jednodušší navigaci a uspořádání výchozího menu."
Se už dávno tak trochu! To je přesně to, co jsem si potřeboval přečíst. Jestli si ale myslíte, že článek se zabývá tím, že nějaká firma, kterou ani neznáte, předělala menu na svém webu, šeredně se mýlíte.
"Vzhled a obsah změnily loni internetové stránky společnosti euroAWK, která jde v případě webu cestou průběžné aktualizace, zahrnující např. rozšíření a zkvalitnění nabídky."
A to prosím loni za 30 tisíc Kč a letos ještě za 15 tisíc přidají jednu novou rubriku! Po rozšíření a zkvalitnění by to mohla být třeba profilace...
To takový Zdeněk Holeček z WIP Reklamy má jasno: ""Součástí stránek budou jazykové mutace."
"Věřím ale, že i reklamní plochy se budou částečně obchodovat s využitím internetové prezentace, resp. elektronické pošty, tak jako se dnes nakupují knihy, kancelářské potřeby, počítače," to zase říká Peter Ralbovský z MediUp. Už ty emaily vidím. Vážený pane, rád bych obchodoval vaši reklamní plochu.
A Zdeněk Holeček slibuje: "V nové verzi stránek pamatujeme na možnost provést objednávku vybraných ploch klientem."
No to by byl zázrak. Provedete objednávku klientem, a to bez "klasiky v podobě telefonátů a schůzek se zadavateli". Konečně přestane být Internet "neosobní"!
Ta meg, jeg vil hjem
I wanna be dirty!
Dneska mě čeká zkouška z francouzštiny. Neučil jsem se. Pokud ji snad neudělám, je to chyba mé učitelky, ne má. Za ten bordel v minulých časech určitě nemůžu!
~
Na doporučení perkele jsem se stal členem The Hospitality Clubu. To ale neznamená, že ubytuju kdejakého chcípáčka.
~
Titulek článku je navýsost pravdivý. Jenom nevím, kde hjem můj.
Dneska mě čeká zkouška z francouzštiny. Neučil jsem se. Pokud ji snad neudělám, je to chyba mé učitelky, ne má. Za ten bordel v minulých časech určitě nemůžu!
~
Na doporučení perkele jsem se stal členem The Hospitality Clubu. To ale neznamená, že ubytuju kdejakého chcípáčka.
~
Titulek článku je navýsost pravdivý. Jenom nevím, kde hjem můj.
Jak se Alejandro urazil
A to už skutečně není vtipné.
Alejandro je především kliďas, nic jej nerozhází. Pravidelně chodí pozdě, a než si důstojně sedne, pečlivě odloží svou bílou šálu, kterou má i ve třicetistupňových vedrech omotanou v několika vrstvách kolem krku.
Ve čtvrtek jsme dostali za úkol napsat na papír koncept emailu, ve kterém kolegovi oznamujeme, že se nemůžeme dostavit na schůzi.
Ahoj,
bohužel zítra nemůžu přijít.
Ahoj,
připomínám, že mám zítra dovolenou, takže nepřijdu.
Ahoj,
je mi to líto, ale zítra nepřijdu, jsem na jiné schůzi.
Alejandro byl poslední, a než na něj došla řada, měl už popsanou a obtaženou půlku stránky.
Ehm ehm, odkašlal si, a počkal, až se všichni ztišíme.
Vážený pane,
dovol mi, abych odmítl tvé pozvánku. Domnívám se, že navrhovaný čas je neakceptovatelný a nepřípustný. Naneštěstí musím zpracovat správu, a proto tuto schůzi zamítám z nedostatku časů.
Učitelka třeští oči. Stačí, stačí, šeptá, a pak ponuře hledí k zemi. Po chvíli se odhodlá. Má někdo nějaké komentáře?
Giuseppe rozhodí rukama. No, přišlo mi to takové... bizarní.
Koukám na Alejandra. V očích má psí žal. Chápu to, tolik úsilí do toho vložil, a co se dozví? Že je to bizarní. A ani to nedočetl do konce, přerušili jej v půlce.
Učitelka vzdychne. Mesjé Alechandro...
Ale v Alejandrovi se to zlomilo. Pokládá propisku a krčí rameny. Když je to bizarní, tak je to holt bizarní, říká a kouká z okna.
Jak byl ten začátek? vyzvídá učitelka, ale už je pozdě. Ne, to je v pořádku, říká Alejandro, nic se neděje, a schovává svůj text.
Tak počkej, chci ti to opravit - Je to bizarní? No tak to tak prostě je! A do konce hodiny už neřekne ani slovo.
V pondělí přichází Alejandro zase pozdě, tak prošvihne, když čtu svůj domácí úkol na hypotézy (a nutno říct, že věta "Kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by být rybníky." opravdu zaujala).
Máš úkol? Ne, odsekává Alejandro, nic jsem neudělal.
A mluvil jsi alespoň o víkendu francouzsky? ptá se učitelka, ale už si při tom něco rovná na stole, byla to spíš řečnická otázka.
Jo, cedí mezi zuby Alejandro, mluví tak tiše, že jej snad slyším jenom já. Celý víkend jsem si povídal sám se sebou!
Alejandro je především kliďas, nic jej nerozhází. Pravidelně chodí pozdě, a než si důstojně sedne, pečlivě odloží svou bílou šálu, kterou má i ve třicetistupňových vedrech omotanou v několika vrstvách kolem krku.
Ve čtvrtek jsme dostali za úkol napsat na papír koncept emailu, ve kterém kolegovi oznamujeme, že se nemůžeme dostavit na schůzi.
Ahoj,
bohužel zítra nemůžu přijít.
Ahoj,
připomínám, že mám zítra dovolenou, takže nepřijdu.
Ahoj,
je mi to líto, ale zítra nepřijdu, jsem na jiné schůzi.
Alejandro byl poslední, a než na něj došla řada, měl už popsanou a obtaženou půlku stránky.
Ehm ehm, odkašlal si, a počkal, až se všichni ztišíme.
Vážený pane,
dovol mi, abych odmítl tvé pozvánku. Domnívám se, že navrhovaný čas je neakceptovatelný a nepřípustný. Naneštěstí musím zpracovat správu, a proto tuto schůzi zamítám z nedostatku časů.
Učitelka třeští oči. Stačí, stačí, šeptá, a pak ponuře hledí k zemi. Po chvíli se odhodlá. Má někdo nějaké komentáře?
Giuseppe rozhodí rukama. No, přišlo mi to takové... bizarní.
Koukám na Alejandra. V očích má psí žal. Chápu to, tolik úsilí do toho vložil, a co se dozví? Že je to bizarní. A ani to nedočetl do konce, přerušili jej v půlce.
Učitelka vzdychne. Mesjé Alechandro...
Ale v Alejandrovi se to zlomilo. Pokládá propisku a krčí rameny. Když je to bizarní, tak je to holt bizarní, říká a kouká z okna.
Jak byl ten začátek? vyzvídá učitelka, ale už je pozdě. Ne, to je v pořádku, říká Alejandro, nic se neděje, a schovává svůj text.
Tak počkej, chci ti to opravit - Je to bizarní? No tak to tak prostě je! A do konce hodiny už neřekne ani slovo.
V pondělí přichází Alejandro zase pozdě, tak prošvihne, když čtu svůj domácí úkol na hypotézy (a nutno říct, že věta "Kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by být rybníky." opravdu zaujala).
Máš úkol? Ne, odsekává Alejandro, nic jsem neudělal.
A mluvil jsi alespoň o víkendu francouzsky? ptá se učitelka, ale už si při tom něco rovná na stole, byla to spíš řečnická otázka.
Jo, cedí mezi zuby Alejandro, mluví tak tiše, že jej snad slyším jenom já. Celý víkend jsem si povídal sám se sebou!
Počítáme s procenty
Zase pár senzací při pátku.
Lidovky (čtk, iln): "Proti přijetí euroústavy je podle průzkumu 33,7 procenta Čechů, pro ratifikaci 31,5 procenta obyvatel a 34,8 procenta dotázaných nemá na tuto otázku utvořený názor."
"Jiné rozložení sil panuje mezi téměř třemi pětinami voličů, kteří by o přijímání evropské ústavy přišli rozhodnout v referendu. Více než dvě pětiny účastníků českého plebiscitu, tedy téměř 44 procent, by hlasovaly pro přijetí evropské ústavy."
Zase se můžeme zasmát nad zpřeházením slov (smysluplné je pochopitelně obrácené "téměř 44 procent, tedy více než dvě pětiny"), ale hlavně, co je na tom rozložení sil jiného? Z těch, co mají názor, je pro 48 procent (spočti si sám). Ten rozdíl čtyř procentních bodů je jiným rozložením sil?
Co mi to děláte, Lidovky? Nejdřív ta neuvěřitelná pondělní blamáž Kateřiny Šafaříkové (tvářil jsem se, že to nevidím, jinak bych se musel upsat k zoufalství), opakovaně tyhle nesmysly, do Hospodářek píšou eurooptimističtí studenti FSV, že by se snad brány pekelné otevírati ráčely?
Lidovky (čtk, iln): "Proti přijetí euroústavy je podle průzkumu 33,7 procenta Čechů, pro ratifikaci 31,5 procenta obyvatel a 34,8 procenta dotázaných nemá na tuto otázku utvořený názor."
"Jiné rozložení sil panuje mezi téměř třemi pětinami voličů, kteří by o přijímání evropské ústavy přišli rozhodnout v referendu. Více než dvě pětiny účastníků českého plebiscitu, tedy téměř 44 procent, by hlasovaly pro přijetí evropské ústavy."
Zase se můžeme zasmát nad zpřeházením slov (smysluplné je pochopitelně obrácené "téměř 44 procent, tedy více než dvě pětiny"), ale hlavně, co je na tom rozložení sil jiného? Z těch, co mají názor, je pro 48 procent (spočti si sám). Ten rozdíl čtyř procentních bodů je jiným rozložením sil?
Co mi to děláte, Lidovky? Nejdřív ta neuvěřitelná pondělní blamáž Kateřiny Šafaříkové (tvářil jsem se, že to nevidím, jinak bych se musel upsat k zoufalství), opakovaně tyhle nesmysly, do Hospodářek píšou eurooptimističtí studenti FSV, že by se snad brány pekelné otevírati ráčely?
Sobota � Paris
Mnohem klidnější než divoký pátek.
Probouzíme se kolem poledne. Studujeme dějiny prostituce, někdo jde nakoupit. Během pojídání pain au chocolat brblám, že mám radši pain aux raisins.
Mariana strčí do Fabianovi do ruky Baudelaira, ať nám něco hezkého přečte. Opíjejte se, čím je libo - vínem, poezií, ctností, čte Fabian, a zejména se ctností má problém, neboť to čte česky.
Mariana se chystá na koupaliště, ale předtím si musí koupit plavky. Marně ji přesvědčuju, že plavky už dnes nejsou moderní. Sejdeme sedm pater po schodišti pro služky a míříme k nějakému obchodu.
V příšernějším obchodu jsem už dlouho nebyl. Samé ošklivé hadry, bude mě to ještě děsit ve snu. Mariana si vybírá nějaké bikiny a čeká před kabinkou. Marně ji přesvědčuju, že bikiny už dnes nejsou moderní.
Lama objevuje oddělení kosmetiky. Zpřehazuje a otevírá všechny možné lahvičky, běhá za námi se rtěnkami a tužkami a zoufale se nás snaží pomalovat. Když se trochu unaví, připne každému z nás na batoh ramínko. Bordél, volá Lama, dělám bordél. Tváříme se, že k němu nepatříme.
Pak do potravin, nákup na piknik. Lama běhá jako ratlík kolem jablek, žádná se mu nezdají dostatečně levná. Já beru banány a hroznové víno. Ještě šunku, sýr, Lama se vrací pro bagetu.
Loučíme se s Marianou a řešíme, co dál. Fabian navrhuje, že půjdeme k řece někam na trávu, prý je to odsud kousek. Jak daleko? vyzvídá Lama. Prý tak půl kiláku, možná jeden. Nebo dva nebo tři, viď? Fabian se jenom zubí a pak volá na celou ulici: Opíjíme se!
Opět ve dvou na kole. Po dvou vteřinách volám dost, dost, můj zadek! Ale už za půl hodiny jsme tam. Na betonu, leč pěkně ve stínu, naproti Louvru.
Poté, co se uvelebíme a vytáhneme piknikovky, zjišťujeme, že nemáme bagetu. Jak se to podařilo, jsem dodnes nepochopil. Fabian tahá z batohu další lahev červeného, kolik jich tam ještě má?
Pak nasedá na kolo a odjíždí hledat pekařství. Vrací se za dlouho a má pro nás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Žádné pekařství sice nenašel, ale i kdyby snad našel, bylo by to stejně jedno, protože si zapomněl peníze.
Hroznové víno a banány už jsou pryč, když si Lama všimne, že kolem nás prochází někdo s bagetou. Ukazuje se, že pekařství není ani tak daleko, jak jsme se báli, ale hlavně na druhou stranu, než Fabian jel.
Tentokrát jede Lama. Než se vrátí, je v lahvi červeného jen zdvořilostně na dně. S Fabianem společně pomlouváme EU, chválím jej za to, že jde v neděli volit "ne". Nakonec si Fabian do notýsku píše všechny osoby a čísla přítomného času slovesa opíjet se, navrch mu přihazuji rozkazovací způsob, a to i od dokonavého opít se.
Radostně piknikujeme, a pak už musím jít, čeká mě generální ředitel pařížské opery. Fabian chce jít se mnou, ale Lamovi by bylo samotnému smutno, tak je tam nechávám oba dva.
Před operou je nával lidí, kteří se snaží dostat dovnitř. Ochranka jim v tom brání, dnes pouze na pozvánky! Jen co strážní vidí v mých rukou kus papíru správné barvy, zvou mě dál. Nebožáci mučivě žadoní.
Gerard Mortier na mě mrká, tož na něj taky mrknu. Pak má krátký proslov, ve kterém se mu podaří mezi Čajkovského, Mozarta a Verdiho nenápadně zařadit i vtip proti Bushovi (smích) a výzvu ke schválení eústavy ("aby sjednocené Evropě udávala tón především Francie!"). Kdybych to byl býval věděl, byl bych na něj nemrkal.
Pijatyka, převážně nealkoholická. Pár lidí se se mnou jde seznámit, ale když schovám vousy do dlaně, všichni poznávají starého známého.
Cesta ze staré do nové opery je zdlouhavá, osvěžuji se nákupem několika cédéček. Sensační představení.
Pak krátká rozlučka se všemi a cesta metrem zpátky k Marianě. Klasické podzemní bloudění. Je půlnoc, Eiffelovka jiskří do tmy. Za pár minut ji to omrzí a už jenom točí majákovým světlem.
Dole je zamčeno, Mariana musí těch sedm pater dolů, a pak se mnou nahoru. Ta musí mít lýtka! Postel už je připravená, spát, spát, spát.
Probouzíme se kolem poledne. Studujeme dějiny prostituce, někdo jde nakoupit. Během pojídání pain au chocolat brblám, že mám radši pain aux raisins.
Mariana strčí do Fabianovi do ruky Baudelaira, ať nám něco hezkého přečte. Opíjejte se, čím je libo - vínem, poezií, ctností, čte Fabian, a zejména se ctností má problém, neboť to čte česky.
Mariana se chystá na koupaliště, ale předtím si musí koupit plavky. Marně ji přesvědčuju, že plavky už dnes nejsou moderní. Sejdeme sedm pater po schodišti pro služky a míříme k nějakému obchodu.
V příšernějším obchodu jsem už dlouho nebyl. Samé ošklivé hadry, bude mě to ještě děsit ve snu. Mariana si vybírá nějaké bikiny a čeká před kabinkou. Marně ji přesvědčuju, že bikiny už dnes nejsou moderní.
Lama objevuje oddělení kosmetiky. Zpřehazuje a otevírá všechny možné lahvičky, běhá za námi se rtěnkami a tužkami a zoufale se nás snaží pomalovat. Když se trochu unaví, připne každému z nás na batoh ramínko. Bordél, volá Lama, dělám bordél. Tváříme se, že k němu nepatříme.
Pak do potravin, nákup na piknik. Lama běhá jako ratlík kolem jablek, žádná se mu nezdají dostatečně levná. Já beru banány a hroznové víno. Ještě šunku, sýr, Lama se vrací pro bagetu.
Loučíme se s Marianou a řešíme, co dál. Fabian navrhuje, že půjdeme k řece někam na trávu, prý je to odsud kousek. Jak daleko? vyzvídá Lama. Prý tak půl kiláku, možná jeden. Nebo dva nebo tři, viď? Fabian se jenom zubí a pak volá na celou ulici: Opíjíme se!
Opět ve dvou na kole. Po dvou vteřinách volám dost, dost, můj zadek! Ale už za půl hodiny jsme tam. Na betonu, leč pěkně ve stínu, naproti Louvru.
Poté, co se uvelebíme a vytáhneme piknikovky, zjišťujeme, že nemáme bagetu. Jak se to podařilo, jsem dodnes nepochopil. Fabian tahá z batohu další lahev červeného, kolik jich tam ještě má?
Pak nasedá na kolo a odjíždí hledat pekařství. Vrací se za dlouho a má pro nás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Žádné pekařství sice nenašel, ale i kdyby snad našel, bylo by to stejně jedno, protože si zapomněl peníze.
Hroznové víno a banány už jsou pryč, když si Lama všimne, že kolem nás prochází někdo s bagetou. Ukazuje se, že pekařství není ani tak daleko, jak jsme se báli, ale hlavně na druhou stranu, než Fabian jel.
Tentokrát jede Lama. Než se vrátí, je v lahvi červeného jen zdvořilostně na dně. S Fabianem společně pomlouváme EU, chválím jej za to, že jde v neděli volit "ne". Nakonec si Fabian do notýsku píše všechny osoby a čísla přítomného času slovesa opíjet se, navrch mu přihazuji rozkazovací způsob, a to i od dokonavého opít se.
Radostně piknikujeme, a pak už musím jít, čeká mě generální ředitel pařížské opery. Fabian chce jít se mnou, ale Lamovi by bylo samotnému smutno, tak je tam nechávám oba dva.
Před operou je nával lidí, kteří se snaží dostat dovnitř. Ochranka jim v tom brání, dnes pouze na pozvánky! Jen co strážní vidí v mých rukou kus papíru správné barvy, zvou mě dál. Nebožáci mučivě žadoní.
Gerard Mortier na mě mrká, tož na něj taky mrknu. Pak má krátký proslov, ve kterém se mu podaří mezi Čajkovského, Mozarta a Verdiho nenápadně zařadit i vtip proti Bushovi (smích) a výzvu ke schválení eústavy ("aby sjednocené Evropě udávala tón především Francie!"). Kdybych to byl býval věděl, byl bych na něj nemrkal.
Pijatyka, převážně nealkoholická. Pár lidí se se mnou jde seznámit, ale když schovám vousy do dlaně, všichni poznávají starého známého.
Cesta ze staré do nové opery je zdlouhavá, osvěžuji se nákupem několika cédéček. Sensační představení.
Pak krátká rozlučka se všemi a cesta metrem zpátky k Marianě. Klasické podzemní bloudění. Je půlnoc, Eiffelovka jiskří do tmy. Za pár minut ji to omrzí a už jenom točí majákovým světlem.
Dole je zamčeno, Mariana musí těch sedm pater dolů, a pak se mnou nahoru. Ta musí mít lýtka! Postel už je připravená, spát, spát, spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)