Dvacet pět knížek

Na začátku roku jsem se upsal, že v roce 2013 přečtu dvacet pět knížek. Co na tom, že v podstatě čtu jenom cestou do práce a z práce; co na tom, že Luisa a Lotka se už hemžily v břiše. Čtenářská kázeň musí být.

Dneska jsem dočetl pětadvacátou a při pohledu zpět mě překvapilo, kolik z těch knížek hodnotím pěti hvězdičkami: Deset! To je nepravděpodobně moc. Buď si předvybírám knížky převelice dobře, nebo – a to spíš – mi z dětí měkne mozek.

Martin Eden je senzační a nejlepší a vůbec, a chtěl bych ho číst v sedmnácti.

~

Covey naopak přišel úplně v pravý čas. Zatímco žena je těhotná doslova, muž je těhotný myšlenkami na to, jak musí být lepším člověkem.

~

Na Vaculíka mám dva názory, a tohle je ten druhý.

~

Kdybych musel vybrat jen dvě knížky, byl by to Eden a Vlci. Doufám, že už někde nějaká komise při OSN jedná o tom, jak donutit všechny lidi na světě, aby si tyhle dvě knížky přečetli.

~

A konečně v poslední pětici není žádná pětihvězdičková. Kdybych musel, tak tedy Noční cirkus.

Martin Eden. Vážně.

Smraďoch

Po příchodu do práce obvykle házím batoh do kouta, skoro až pod vedlejší stůl, u kterého nikdo nesedí. Teď k nám nastoupil nový pán a ten stůl obsadil, ale batoh si tam házím dál. A když už se stmívá a já se natáhnu po svém batohu, že teda jako půjdu domů, přiblížím se k němu a k jeho stolu až příliš – a cítím tu zvláštní vůni. Abyste rozuměli, můj stůl je přímo u pánských záchodků, takže jsem na vůně zvyklý, ale tohle je jiná, zajímavá vůně.

Trochu štiplavá, morbidně hnilobná, hnusně plesnivá – a přitom je v tom trochu Vánoc a dětství.

Čím víc se ty svátky blíží, tím je ta vůně intenzivnější.

A dneska už to skoro nešlo vydržet. Až jsem začal pochybovat, jestli ta vůně jde opravdu z toho pána. Jestli nemá pod stolem něco schovanýho. Ta občasná ostrost a přitom vtíravá sladkost... Mrtvou veverku, třeba?

A tak když pán na chvíli odešel, dřepnul jsem si tam a tiše volám: čičiči – to totiž volám na všechna zvířata, ba i na děti. Mrtvá veverka neodpověděla, ale jak jsem tam tak byl zaklíněný pod stolem, najednou se mi před očima vynořil příběh asi měsíc starý.

Byla středa a stáli jsme na autobusové zastávce a Ludmila dojedla mandarinku a chvilku tak bezradně mhouřila očička a nevěděla, kam s tou kůrou, a já jsem zastřeným hlasem řekl dej sem ty šlupky a strčil jsem si je do batohu do takový kapsičky, do který skoro nikdy nelezu a Ludmila řekla, že to by ona udělat nemohla, protože by na to určitě zapomněla a všechno by jí to tam zplesnivělo, a já ji objal a pohladil a zavrtěl hlavou a řekl: Tak to se ale opravdu může stát jenom tobě. 

Život je stará tlustá včela

Když jsem byl malý, dělili jsme se oficiálně na dělníky, rolníky a pracující inteligenci. A má neuvěřitelná manuální zručnost a vrozená láska k půdě mě předurčily k dráze inteligenta.

Byla to cesta nesnadná, ba trnitá. Tehdy v šesté třídě jsem se ještě opravdu snažil, aby se ten držák na vařečky mohl stát chloubou naší kuchyně, ale vypilovat otvor aspoň trochu podobný kruhu se mi prostě nepodařilo. Při rozpoznávání plevelu od mrkvové natě na školním pozemku jsem byl natolik úspěšný, že jsem byl rychle přeřazen na shrabávání listí, a to i na jaře, když žádné listí nebylo. Ale já zatnul zuby a hrabal.

A když pak na mě ve druháku na průmyslovce řvali, co že si myslím, že jsem to vyrobil za pant, když se nedá otevřít, už jsem jenom mlčky položil kladivo vedle ponku a šel si po svých.

~

Doba se změnila. O zemědělství a průmyslu se sice pořád ještě mluvilo, ale inteligence se nějak vytratila. Hitem dne byly služby – schovali se do toho holiči i správci sítí. A až děti vyrostou, bude to zase jinak.

Sázím zase na průmysl. Ale ne na ten těžký, naopak, na ten lehký až nejlehčí – na průmysl zábavní. Budoucnost je v klaunech, kouzelnících, hercích a zpěvácích. A s výchovou je třeba začít hned.

Takže Alice a Bob už dva týdny chodí do hudebky. Jsem vcelku benevolentní – ano, jeden bude hrát na klavír a jeden na klarinet, ale sami ať si rozhodnou, kdo na co. Ve třech měsících je ale ještě na nástroj příliš brzo, tak si tam teď jen brousí sluch a získávají cit pro rytmus.

Doma si s nima pak zpíváme – a překvapivě se mi do hlavy náhodně vrací spousta dětských písniček s jednoduchou zřetelnou rytmikou. Pec nám spadla, Skákal pes…

Má to ovšem háček: Písničky mi nepřicházejí celé. Často mi dojdou slova už v první sloce. Není čas se zastavit a něco lovit, písnička musí odsýpat. Začít tam něco šumlovat se dá možná v angličtině. Takže zbývá jediné řešení: Začít do daného mustru házet nová slova.

Už ty pilky dořezaly
už ty mlýnky domlely
máme malé partyzány
velké totiž neměli

Cože? diví se Ludmila. Ona totiž všechna slova zná a cítí se poněkud nesvá, pokud něco změním. A tak mi tedy přezpívá správnou verzi a já se opravdu snažím si to zapamatovat, takže druhý den už zpívám.

Už ty pilky dořezaly
už ty mlýnky domlely
už sa chlapci domlátili
zase brousí sekery

Ludmila se na mě jen útrpně podívá a rezignuje: Ale jo, v podstatě dobrý.

A tak si zpíváme. Jak ty pilky dořezaly, ale taky jak město nikdy nespí, jak šla do světa a krk za to dám, jak oslíček Joe chce taky spát, jak je v tom asi nějakej háček, jak zem jde do války, jak je tygr tygrem, Mein Herr.

A ta stará tlustá včela je ve skutečnosti hrozná černá studna. Proč je to tak, proč je to tak, proč je to tak?

Ověřujeme rodné listy

Možná si ještě pamatujete, že se v porodnici podepisujeme na rodné listy Alice a Boba. Originály rodných listů pak již nikdy nespatříme, ale můžeme si kdykoli na matrice vyžádat kopii. Ne však dříve než sedm týdnů po datu narození, zřejmě ty dokumenty z porodnice na matriku doručuje poštovní holub, kterého zrovna zakousla kuna.

Čekám tedy sedm týdnů, a pak ještě pro jistotu dva, aby se nikdo nemohl vymlouvat. Když konečně nakráčím na matriku, cítím se jako doma – tolik ty přepážky připomínají všechno socialistické československé. Až na to, že není potřeba stát frontu, jsem tam sám. Paní matrikářce předložím formulář, který jsem si doma vytiskl a vyplnil. Mám ho dobře, na to já jsem expert, mohu tedy zaplatit čtyřicet dolarů a dostanu báječné barevné papíry s pečetí a vůbec se vším. Je to celé hotové asi za dvacet vteřin, já vykřikuji něco o senzačních službách a matrikářka na mě nechápavě čumí.

Nevím, jak vypadají české rodné listy dnes, ale s tou mojí trapnou knížečkou vyplněnou na psacím stroji se to vůbec nedá srovnat.

Ostatně, jak vypadají české rodné listy dnes, se brzo dozvím. Alice a Bob mají dvojí občanství, a kromě amerického rodného listu mají právo také na rodný list český, vydaný na jakési zvláštní matrice Úřadu městské části Brno-střed. K jeho získání je zapotřebí provést vcelku vysoké množství všelijakých úkonů, většinou jde o vyplňování formulářů, překlady, a zase formuláře.

Bod 1 na stránkách českého konzulátu v Los Angeles, pod který spadáme, zní: Získání apostily. Protože český úřad nemůže vědět, jestli takový barevný rodný list s pečetí náhodou nefalšuju doma ve sklepě, je potřeba, aby stát Kalifornie k rodnému listu přiložil papír, ve kterém se praví, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný. Jak český konzulát pozná, že ten přiložený papír alias apostila je nefalšovaný, to nevím, a radši mě to ani nezajímá.

Rodné listy tedy putují spolu s šekem na dalších čtyřicet dolarů do Sacramenta, a za deset dní máme doma zpátky obálku, a v ní ty rodné listy a taky ten šek a navíc ještě vysvětlující dopis, ve kterém se praví, že ten pán, který podepsal výše zmíněné rodné listy, nepatří do skupiny osob, jejichž podpisy se mohou v Sacramentu ověřovat.

Píšu tedy na konzulát, co jako dál. Nejdřív mi optimisticky tvrdí, že je to jenom nedopatření a že si na Sacramento došlápnou, ale pak mi druhý den nějaká paní z konzulátu zavolá a vysvětlí mi, že když chci apostilu k rodnému listu, tak si musím ten rodný list nechat podepsat nějakým vysokým úředníkem, a ne chodit na nějaký vesnický úřad v Horní Dolní.

Chvilku se o to přeme: Na mé straně je především to, že rodné listy dětí narozených v San Franciscu se vydávají pouze v San Franciscu, a pak to, že San Francisco je oficiálně city and county, takže mezi ním a vládou v Sacramentu už žádný meziúřad není.

To mi ale samozřejmě nepomůže; paní konzulární naší debatu uzavírá s tím, že si holt musím najít někoho, kdo mi podepíše nějakou jako doložku, a když se zeptám, jestli ta jako doložka má nějaký úřední anglický název, tak se jenom zasměje, popřeje mi hodně štěstí a zavěsí.

Po špetce googlování zjistím, kde se na radnici ověřují rodné listy pro případy vydání apostily. Tentokrát už tam nejsou socialistické přepážky, nakráčím do krásné kanceláře, v předpokoji je černá čára, u které je napsáno Zde se zastavte a vyčkejte dalších pokynů, což učiním, a vzápětí – neboť jsem tu opět sám – jsem vyzván, ať vstoupím.

Čeho si žádáte, vyzvídá úřednice, a já přednesu – neboť formulář na to není – svou žádost o certifikaci rodných listů z důvodu možnosti získání apostily. Aha, říká úřednice, a ty rodné listy máte? Mám! Tak ukažte!

A bere si rodné listy, otočí se, udělá krok, z automatu na čísílka vytrhne číslo 109, otočí se zpátky ke mně, krok, a strčí mi do ruky zpátky to čísílko a ty rodné listy, na které se ani nepodívala. Běžte si támhle na chodbu počkat, než vás zavoláme!

Rázným krokem jdu na chodbu čekat, ale ani nestihnu vyjít z předpokoje, když se ozve gong a mechanický hlas oznámí, že se má číslo 109 dostavit k přepážce číslo 1. Sice jsem tam sám, ale pořádek musí být.

Těšil jsem se, že u přepážky číslo 1 bude ta paní, co mi dala čísílko, ale tak humorné to zase nebylo. Za dvacet čtyři dolarů jsem dostal takový obyč papír, ve kterém se praví, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný.

Tohle je teď na cestě do Sacramenta, a jestli to všechno klapne, tak příští týden budu mít v ruce papír, který bude tvrdit, že člověk, který podepsal papír, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný, má právo podepisovat papíry, ve kterých se praví, kdo má právo podepisovat rodné listy, a že i jeho podpis je ověřený a platný. Teď se ukáže, kdo dával v sedmé třídě při větných rozborech pozor.

Pak už to jenom všechno přeložím do češtiny, a tím konečně splním bod první.

No a těch bodů je celkem devět, ale to už je jenom oddací list, rodné listy rodičů, osvědčení o státním občanství rodičů, zápis o narození dítěte, prohlášení o nenabytí slovenského občanství rodičů, včetně prohlášení o tom, že ani Alice ani Bob nenabyli v době od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992 slovenské občanství, dotazník ke zjištění státního občanství, formulář pro jména dětí a žádost o zápis nepřechýleného příjmení, a k tomu samozřejmě notářsky ověřené podpisy, a pak se to teprve může poslat do Los Angeles, odkud to pošlou na Prahu 1, odkud to pošlou do Brna-středu, a tam se, myslím, může stát už úplně cokoliv.

Ale já vám, děti, slibuju, že to všechno vyplním. Než půjdete do školky, budete mít české rodné listy, i kdybych si je měl v tom sklepě zfalšovat.

Jindřichu! Jindřichu!

Hedviko! –  blonďatá holčička se otočí a rozeběhne se k tetě Marii. Jsme na lodi Císař Vilém II., píše se rok 1913 a pětiletá Hedvika Olmerová připlouvá do Nového Yorku.

Od podzimu minulého roku bydlí na Tylově náměstí na Královských Vinohradech u tety Marie Štorkánové. Ona, a její dvě starší sestry, Božena a Marie. A teď jsou všechny tři i s tetou na téhle 216 metrů dlouhé německé ocelové lodi, jen babička Františka zůstala v Praze. Patnáctého července vystoupí v Novém Yorku, tak jako tam v říjnu 1912 vystoupil s pětadvaceti dolary v kapse tatínek, a budou s ním bydlet v Clevelandu ve státu Ohio.

Tatínek Jindřich – teď si nechává říkat Henry – je sochař. Za dalších třináct let bude clevelandská galerie vystavovat jeho reliéf Mistra Jana Husa. To už ale bude dávno z Boženy Bertha, z Marie Marnie a z Hedviky Hattie.

Proč se šestadvacetiletý Jindřich, otec tří dcer, vydal do Nového Yorku a proč tvrdil, že je svobodný? Kdy do Spojených států dorazila jeho žena Karla/Charlotta Hackelová? Kam se poděly Božena Kuhánková a Anna Kubíčková, které přijely s Jindřichem? A kdo byl Albert Kléša, ke kterému všichni do Clevelandu jeli? 

V roce 1965 Hattie Olmer umírá. Stopa se ztrácí.

Hodina pravdy

Tři hodiny po porodu jsou dvojčata vyhoštěna z novorozenecké jipky s tím, že jim nic není, tak ať se snaží sama. A protože i Ludmila vypadá vcelku svěže, opustíme všichni čtyři porodnické třetí patro (tak zase za rok, loučí se s námi) a přesuneme se na patro šesté, do pokoje, ve kterém podle všech dosavadních instrukcí strávíme den až dva.

Jdete dneska domů, ptá se nás hned po příchodu nějaká doktorka. Nó, né, my nevíme, nám říkali den až dva, koktáme, a paní doktorka mává rukou: No tak to jo, dobrý, prostě jak půjdete domů, tak mi řeknete. A zmizí.

Já jdu dětem změřit teplotu, hlásí nějaká sestra. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí jiná. Já poslechnout dětem srdce. Vy prej máte vysokej tlak, přiběhne další doktorka, já vám ho radši přeměřim. A dětem už teplotu někdo měřil? Já radši někoho pošlu. Já jdu mamince změřit tlak, hlásí už asi patnáctá osoba. Ale mě už měřili, protestuje Ludmila. To se musí měřit víckrát!

Já jsem vaše sestra, ale jenom do sedmi, pak přijde jiná! Já jsem záskok za vaši sestru, abych ji trochu odlehčila! Já jsem ta jiná sestra od sedmi! Ale jenom do tří! Já měřím teplotu! Já měřím tlak! Já odebírám krev! Já přináším pilulky proti bolesti! Teplota! Tlak! Rosný bod!

Sestra! Doktorka! Laktační poradkyně! A všichni něco slibují, ale nikdo nic neplní. Přijdu za hodinu – a nepřijde. Přinesu – a nepřinese. Zavolám – a nezavolá.

V pondělí ráno, po první probdělé noci, se situace opakuje. Já jsem sestra a jdu dětem měřit teplotu, už tu byla laktační? Honem se probírám tou haldou obličejů z neděle. Ano, byla! Výborně, tak kojte! A pošlu sem sestru, co bere krev. Dneska vám budou volat z nutričního!

Pak přijde ta nejdůležitější doktorka, která rozhoduje o tom, kdy půjdeme domů. Jdete dneska domů, vyzvídá. Já domů nechci, pláče Ludmila. No nic, uklidňuje jí doktorka, to si řeknete sami, až budete chtít.  A proč nekojíte? Jaktože tu není laktační? Počkejte, zavolám někoho, ať vám změří tlak.

V úterý už to nevydržíme, a když se ukáže nejdůležitější doktorka, zamkneme dveře. Jdete dneska domů, zase se ptá. Cha, přiskakuju a držím ji v šachu. To nám řeknete vy! Musíte přece provést výstupní prohlídku a rozhodnout! Ale ne, mává stydlivě rukou nejdůležitější. To rozhoduje pediatr, já jsem jenom sekretářka, co připravuje výstupní papíry. Vy mi řeknete, že jdete dneska domů, a já to dám tisknout.

Znovu si v hlavě procházím všechny ty osoby, co sem chodí brát krev, měřit tlak a teplotu, přinášejí prášky a pleny – ani jeden pediatr! 

Jdu si naši bezvýchodnou situaci rozmyslet do kantýny, a když se vrátím, Ludmila hlásí, že tu byl pán, co zařizuje rodné listy. Nechal tu papíry na vyplnění, prý si je vyzvedne odpoledne. Ten už nepřijde, syčím, ale všechno spořádaně vyplním. Propouští se mezi desátou a jedenáctou; je půl dvanácté, dnes už nikam nepůjdeme.

Po obědě zase někdo: Já jsem sestra, jdu dětem změřit teplotu! Už to nemůžu vydržet, takže ji zahradím cestu. Vy tady přestanete šaškovat s tím teploměrem a teď hned okamžitě zavoláte pediatra, ať provede výstupní prohlídku! Ale žádný takový, že jenom řeknete, že ho zavoláte, a pak už nikdy neuvidíme ani vás ani jeho, tenhle trik už jsem tu viděl stokrát. Já si vás pohlídám! Půjdeme za ním spolu!

Já jsem pediatr, přiznává se domnělá sestra. Aha! kontruju. Ještě před chvílí jste tvrdila, že jste sestra! Jsem sestra pomlčka pediatr, vysvětluje ona, navíc výstupní prohlídky může provádět i sestra. Proveďte tedy výstupní prohlídku, vyzývám ji stroze. Pediatr v převlečení za sestru opět vytáhne teploměr a usoudí, že pokud budou zítřejší krevní testy v pořádku, není důvod nás tu déle držet.

Zítra jdeme domů, hlásím laktační. Výborně, tak já objednám odsávačku a řeknu jim, ať ji doručí k vám domů, ale ne dnes, až zítra odpoledne.

Ve tři odpoledne se objeví úplně nová osoba. Manažerka. Jak se vám tu líbí? Změnili byste něco? Jsou na vás všichni hodní? My spokojeně přikyvujeme, jak je všechno v nejlepším pořádku, ale když už potřetí naléhá, ať se jí svěříme, tak začnu: Víte, je to taková drobnost, vy se na mě možná budete zlobit, já to snad ani neřeknu – a vybalím na ni to s tou pomlčkovou. Manažerka kýve, a že prý to promyslí. To je strašně důležité, tahle zpětná vazba, vykládá nám. Proto já chodím po těch pokojích každé odpoledne. Zítra ve tři zase přijdu a prodiskutujeme to. Nejdřív mě napadá, že bych ji mohl upozornit, že jednak tu zítra ve tři už nebudeme, a jednak jsme tu už třetí den a vidíme ji poprvé, takže to s těma každodenníma návštěvama asi nebude tak horký. Ale pak se jenom usměju. Co když je to taky převlečený pediatr.

Za chvíli telefon. Šéfe, jsme tady s tou odsávačkou, ale nikdo není doma! Měli jste přijet až zítra! Jó, to nám nikdo neřekl… K večeru opět volají z nutričního, a pán od rodných listů samozřejmě nepřijde.

Ve středu ráno opět zoufalý dětský pláč – už podvacáté je bodají do nohy. Tak co, tak co, vyzvídám. Až budou výsledky známy, tak vám dám vědět, říká doktorka, a já propadám v hysterický smích. Jste jako všechny ostatní! Už vás nikdy neuvidíme! Nikdy se nevrátíte! Svezu se do kouta a vzlykám. Nemám sílu jí bránit v odchodu.

Jdete dneska domů, ozve se asi za hodinu známý hlas. Co krev, hlesnu, stále ještě složený v koutě. Prej dobrý.

Dobrý! To mě zase postaví na nohy. Ano! Jdeme domů! Začněte tisknout! Už je skoro deset!

A do toho přijde laktační a sestra na prášky a sestra na tlak, a do toho úplně cizí člověk. Pardon, já přijdu později, zamumlá a chce zmizet, ale Ludmila – já to všechno beru na sebe, ale ona je stále se mnou – se mocně vztyčí v posteli a zařve: To je on! Chyť ho!

A už ho držím za límec, panáčka. Nikam nepůjdeš, zase bys už nepřišel. Tu máš formuláře na rodné listy! Pán poctivě prochází všechny kolonky a kýve, je to v pořádku, rodný list bude. A zase se hotoví k odchodu.

Mladý muži, zastavuji ho, pojďme si to přepočítat. Kolik tu vidíte dětí? Dvě. Kolik jste nám dal formulářů? Dva. A kolik si jich teď odnášíte? No jo! Jeden chybí! Pán se omlouvá, bere si druhý formulář, a slibuje, že to všechno přinese k podpisu cobydup. Jestli ne, tak si vás najdu, šermuju mu před nosem teploměrem, protože nemám nic lepšího po ruce.

Hrozba zabere, rodné listy jsou vyřízené, odsávačka domluvená, papíry vytištěné. Už je skoro jedenáct, to nestihneme! Ale děsíme se zbytečně. Můžete odejít, kdy chcete, říká sestra, já jsem tu stejně až do tří. Ale pak přijde jiná!

Laktáme

A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, vyzvídá paní recepční, když nakráčíme s dvojkočárkem do laktačního centra. Jo, to my nevíme, přiznáváme. Nevadí, nevadí, já se podívám… Dítě se jmenuje…? No, jak které, připouštíme my. 

Ony jsou dvě, kulí oči paní recepční. Asi je normální kupovat si dvojkočárek a vozit v něm jedno dítě a pytel brambor.

K Evelyn jdete! Tak to si prosím tady na chvilku sedněte.

Inu, sedneme si, a za chvíli přichází další matka s dítětem.

A vy jdete k Evelyn nebo k Sue, začíná od začátku paní recepční. K Sue, říká matka. Aha, tak to si prosím tady na chvilku sedněte.

Po deseti minutách se otevřou dveře a do čekárny přicupitá monstrum. Křečovitý úsměv odhaluje zuby až  k šestkám, ale to umělé nadšení se nějak nepřenáší do zbytku obličeje, takže jí na očích vidíte, jak moc ji to všechno obtěžuje a sere.

Ludmila ztuhne, mně se dělá fyzicky nevolno. Monstrum stáhne všechny svaly v obličeji, což zřejmě má být nějaká mimozemská varianta na roztomilý úsměv, a pisklavě řekne Haaaaaaaj ajm sjuuu! Hurá, není to ta naše, andělé zpívají aleluja, gloria in excelsis Deo.

Když zlý démon zmizí, Ludmila chce nějak nenapádně vycouvat. Co když má Sue sestru? Ale už je pozdě na shánění česneku, jde k nám Evelyn a je to normální postarší dáma. Je až tak normální, že necítí potřebu nám neustále gratulovat, a je snad první, kdo nám říká normálně jmény místo žoviálního maminko a tatínku. Dokonce dětem neříká dvojčata, ale váš syn a vaše dcera.

Ne že budeš předstírat, že je všechno v pořádku, syčím nenápadně na Ludmilu. Přece nebudu brečet před cizíma lidma, rozčiluje se Ludmila. Tak jak je, ptá se Evelyn. Všechno v pořádku, hlásím já a Ludmila se rozpláče.

A pak to na ni všechno vybalíme. Jak ten malej křikloun chce víc a víc pít z lahve. Jak slečinka ani nic jinýho nezná. Jak není na nic síla. Jak má člověk spoustu kamarádů, a přitom nikoho.

Ono to, Ludmilo, vypadá – vysvětluje Evelyn –, že já tu jsem kvůli tomu, abych propagovala kojení. Ale to je ve skutečnosti až třetí v řadě. V první řadě je zapotřebí dát vás do richtigu, pak je potřeba, aby tady váš syn a dcera přibírali, a pak teprve budeme řešit kojení. Ono nic neuteče.

A Ludmila už nepláče ani trošičku.

Řeku všech nadějí

Až odsud budete odcházet, bude to velká sláva, líčí nám sestřička. Nejprve pojede maminka na vozíku, tlačená statným ošetřovatelem. Za ní další dva silní chlapi, každý v rukou autosedačku s jedním dítětem, pak tři až pět středně osvalených mužů, kteří ponesou všechny vaše věci, a celý průvod bude uzavírat tady tatínek.

Všichni sice předstírají, že se nějak jmenujete, ale ve skutečnosti jméno zmizelo už minulou neděli. Promiňte, tatínku, jak že se jmenujete? Petr? Těší mě, tatínku. Mám vám to dítě přebalit, tatínku? Je tohle dvojče ááá, tatínku? Tatínek nemá návleky! Neměl by někdo tatínkovi přinést židli? Ale to je skvělé, tatínku. Tedy tatínku, vy to dítě dokážete zavinout jak profík! A víte, tatínku, že jsme vám udělili cenu za nejnápomocnějšího tatínka?

Prý až odsud budete odcházet – ve skutečnosti to taková sláva nebyla. Ano, nejprve jela maminka na vozíku, ba i statný ošetřovatel byl. Ale pak už jsem jenom naše věci naskládal do batohu, děti šoupnul do kočárku a hurá domů! Jak neamerické.

Cesta z nemocnice trvá pěšky necelou půlhodinu, děti jsou zachumlané v několika vrstvách, a že jsou takové maličké, ani v tom kočárku vlastně nejsou vidět. Lidé na ulici se snaží nenápadně nakukovat a na všech je vidět, jak jsou zvědaví. Jen jedna babička se při čekání na zelenou odváží zeptat, co tam je, a odpoveď ji srazí na kolena: Chlapec a dívka, tři dny staří! Padne zelená, ale babička už nechce přejít, musí si na chvilku odpočinout na lavičce. Tři dny!

Alice a Bob cestu spokojeně prospí, drncání se jim líbí. A stejně nadšeně se nechají hned druhý den odvézt zase zpátky, protože musíme na jejich první dovopravdickou prohlídku!

Prohlídce bohužel šéfuje rezidentka slečna Jordanová v růžovém svetříku, a je důležitá jak z New Yorku, i když vystudovala v Bostonu. Doktorku Jordanovou jsem jednou viděl na nějaké prenatal class, a už tam mi byla protivná. Nervozitu maskuje křečovitostí a rychlou mluvou, ale když se rozhodne, že Alici zavine, tak si vzpomene jenom na první krok a zbytek zavinovačky jí jenom tak naaranžuje na břiše, aby se neřeklo. Pak ji rozhodí Bobovo hovínko, a když jí položím už druhou otázku ohledně kojení a krmení, tak nám kysele oznámí, že to je hrůza, jak všichni ti novopečení rodiče mají pořád takovéhle otázky, a že ona je lékařka a bude odpovídat na medicínské dotazy – a s kojením ať si laskavě zajdeme do laktačního centra a neobtěžujeme studovaného člověka.

Jindy bych jí snad i jednu fláknul, ale co jsem teď otec od rodiny, jsem velice klidný a jdu dětem příkladem.

Porodila like a boss

Mám rád bojovky, které mi Ludmila čas od času připravuje, a mám rád, když si spolu povídáme ze spaní. Takže když se v neděli ve tři čtvrtě na dvě ozvalo do temné noci "vstávej, jedeme do porodnice", krátce jsem se zasmál a byl připraven na všechno, jenom ne na odjezd do porodnice.

Nesměj se a pojď, praskla mi voda, dodává Ludmila, a já začínám chápat, že ten seznam, co mám na stole (prádlo, nádobí, koše, sbalit si do porodnice) bude muset ještě chvíli počkat.

O sedm hodin později už jenom vyjeveně koukám, jak doktorce přistávají v rukou tělíčka – nejdřív Alice, o šest minut později Bob –, vystřelená docela velkou rychlostí z Ludmilina břicha. Tak tedy nesimulovala, nešlo o pouhou zástěrku, jak do sebe dostat víc zmrzliny, čokolády a pak ještě čokoládové zmrzliny. Skutečně byla těhotná! 

Budete chtít epidurál? vyzvídá sestřička. Jednak je u dvojčat epidurál povinný, poučuje sestřičku Ludmila, protože má všechno dopředu nastudováno, a jednak bych ho chtěla i sama od sebe. Řeknu si.

Zatím bolesti skoro nejsou. Máme půl třetí – skáču v čase tam a zpátky, aby to bylo trošku zajímavější – jsme na triáži, kde se rozhoduje, jestli si Ludmila nevymýšlí a nepolévá se schválně úplně cizí vodou. Testy jsou ale pozitivní a sestřička slibuje, že kdyby se snad uvolnil nějaký pokoj, tak se na něj i můžeme přesunout. Jenom máváme rukou. Když bude potřeba, klidně odrodíme ve výtahu.

Pak konečně pokoj dostaneme a probíhá několik komických výstupů, ve kterých je Ludmila ta, která chce sedět na míči, a různé sestřičky hrají veselé ženštiny, které ji přesvědčují, že je potřeba, aby si alespoň na chvíli lehla na postel, protože na míči zachytávají monitory tep jen jednoho dítěte, a to je proti předpisům.

Ludmila je ale tvrdá vyjednavačka. Jak dlouho že mě potřebujete na posteli? Hodinu? Si děláte prdel. No ani půl hodiny tam nebudu ležet. Ne, já se z toho míče zvedat nebudu. No dobře, patnáct minut, ale ani o vteřinu víc!

A kontrakce jsou častější a častější, až je najednou tři čtvrtě na sedm a sestřička se loučí. Že prý v sedm přijde nová, a to bude jinačí sekáč. Ludmila cítí, že přichází čas na utišení bolesti, a tak čekáme do sedmi, než se ukáže ta nová služba. A do čtvrt. A do půl.

Mě už to nebaví, já už asi porodím, prozrazuje mi Ludmila, a pak to prozrazuje i nové sestřičce. Ta rozhodne, že je potřeba prozkoumat, jak moc je otevřený děložní čípek, a zase někam zmizí.

Když se konečně objeví, Ludmila volá "už jde, už jde", ale nemyslí tím sestřičku zdravotní, ale sestřičku od bratříčka, který čeká druhý v pořadí.

Sestřička Ella řekne známou větu "teď to bude trochu nepřijemné", pak zamumlá "to je asi hlavička", a pak se tváří strašně tajuplně. Na morfium to už není, bude epidurál, povídá. Já jsem zvědavý: Kolik? Jak moc je čípek otevřený?

Úplně.

Až tak úplně, že musíme zavolat paní doktorku, aby si to taky osahala. Rodíme! Doktorka zmizí a sestřička začne připravovat nástroje.

Nechci se vnucovat, vnucuju se, ale dvojčata se rodí na operačním sále. Jo? diví se ona. No to si teda zjistím! Ježiš no jo! Honem na sál!

Ale co ten epidurál? Já už žádnej epidurál nechci, běduje Ludmila, už je pozdě!

No to ale musíte, domlouvá jí doktorka. Na to první dítě už to nezvládneme, ale kdyby se to druhý přetočilo nebo něco, tak musíte mít epidurál, jinak bychom vám museli dát celkovou anestezii. No dobře, dobře, volá Ludmila, a to už její postel jede na sál a já se oblékám do jakéhosi protichemického obleku, abych nic nekontaminoval. Pak se málem porod nepovede, protože mi chybí návleky na boty, ale i ty se najdou a můžeme se do toho pustit.

Abych vám mohl píchnout epidurál, musíte si sednout, povídá anesteziolog, který se také jmenuje Bob. Hm, jenomže já se nezvedám, říká Ludmila. Tak my vás zvedneme, nabízejí se hned všichni ostatní, ale Ludmila jenom důrazně zdvihne ukazováček, a je v tom taková síla, že když s ním maličko hýbne doleva a doprava, aby naznačila, že teď není vhodná chvíle, nikdo se neodváží ani pohnout.

Posadíme vás, až odezní tahle kontrakce, navrhuje někdo, ale tento hloupý nápad je zastaven výkřikem, že už leze hlavička. Zakrvácená Alice jde z rukou do rukou, a při další kontrakci se k ní přidává Bob. A zatímco doktorka láká placenty, aby se šly taky podívat na sluníčko, já koukám na ty dva drobečky. Doktoři souhlasně mručí, je to všechno zdravý a krásný, jenom Alice trochu nepatřičně ohýbá levý kolenní kloub opačným směrem, ale já jsem v tu chvíli přesvědčen, že i s tím se dá chodit.

Ludmilu necháváme na sále a chvátáme na novorozeneckou jipku, protože jsou dětátka přece jenom tak droboučká, že není jasné, jestli jsou vůbec schopná šifrovat. Po pár hodinách pozorování ale padne verdikt, že se máme všichni sebrat a jít. Já tedy přestanu pendlovat mezi Ludmilou a dětma, a společně se všichni čtyři jako rodina vydáváme vstříc novým dobrodružstvím.

Já mám děti, nemůže tomu věřit Ludmila. No ale Plho, o čem tu asi již osm měsíců hovoříme? 

Detektivové

Baby shower není dětská sprcha, ale americká oslava, při níž je samodruhá (nebo v našem případě samotřetí) oslavována a zahrnována láskou ve všemožných podobách a praktikách. Nenarozeným dětem se nosí dary, alkohol teče proudem a bujaré veselí obohacují hry, ve kterých vítězí ten, kdo nejpřesněji odhadne obvod Ludmilina břicha, pozná příchuť dětské přesnídávky nebo správně určí pohlaví dětí.

K tomu účelu máme doma už několik týdnů zalepenou obálku, kterou jsme dostali na ultrazvuku. Obcházíme ji a zkoumáme, otevřít ji předčasně si ale netroufáme. Luisa a Lotka, říkám já, to zní jako dvě holky. Bude to holka a kluk, říká Ludmila, jsem matka a vím, co nosím. Kdyby to byli dva kluci, mudruju, budou se jmenovat Hanka a Linda.

~

V určený čas se dvacet pět lidí v našem obýváku rozdělí do tří skupin a všichni pozorně sledují obálku. Otevři jí! Proč já, ohrazuje se Ludmila, ale já na ni tak kulím oči, že podlehne, do obálky se vloupe, přečte si, co je uvnitř napsáno, a vykvikne. Dvě holky!

Jestli se dosud hosté drželi s růžovou ve snesitelných mezích, teď už jdou veškeré zábrany stranou. Vzduchem létají růžové konfety, rozlévá se růžové šampaňské, muži i ženy odhalují růžové dásně a někteří i růžové spodní prádlo.

To není možný, šeptá mi Ludmila, byla bych přísahala, že Lotce raší vousy! Cítím, jak mám celou levou stranu dělohy poškrábanou!

~

Poeta by řekl, že přišlo palčivo a prázdno. Divný pocit, kdy možnosti doposud otevřené se najednou zavírají a ze tří zbývá jen jediná cesta. Já říkám, že konečně vím, jak se cítí alfa-beta algoritmus, když ořezává nepotřebné, mrtvé větve.

~

Na dalším ultrazvuku jsou obě holky zase poctivě hlavou dolů, připravené ke startu jako rakety. Na tohle se chcete pozorně podívat, povídá sonoložka, a my se tedy – abychom jí udělali radost – pozorně díváme, a čím víc se díváme, tím víc se nám Lotka ztrácí, protože na obrazovce vidíme The Montana Banana, tedy banán se dvěma kopečky zmrzliny, což je dezert, který v šedesátých letech servírovala Magnolia Thunderpussy v hospodě pod námi.

Převelice se tedy radujeme, a ještě cestou domů padne otázka jména. Rychle se shodneme, že není důvod opouštět Kästnera, a bejby Bé se tedy bude jmenovat Emil.

Pak mě ale doma něco geniálního napadne, a konečně se ukáže, k čemu je dobré, když oba rodiče studují stejný obor. Kdyby se jmenovali Alice a Bob, začnu větu – a Ludmila okamžitě doplní: Tak by si mohli navzájem posílat šifrované zprávy!

A bylo rozhodnuto. 

Druhou tvář

Helé, holky, já už vím, vodkuď to je.
Jó, a co jako?
No to s tou tváří, né.
Jo s tou tváří!
Tak hele, bacha, to je normálně z bible.
No neke!
Fakt že jo! To říká Ježíš.
Ježíš? A proč to teda jako říká?
No... no protože je úplně jinej, že jo.
To je blbost...
Ale fakt! Pochop ne, prostě co má dělat jako? Tak udělá něco, co tě vůbec nenapadne, prostě úplnej opak. To nevymyslíš!
Ježíš je cool.
Super cool. Holky, vystupujeme, dělejte. Jdeme večer na to karaoke?

Učíme se kojit

Nepůjdu přece na breastfeeding class, když nekojím, bráním se. Ale půjdeš, povídá Ludmila, a protože v příručce pro nastávající otce píšou, že se o všem rozhoduje společně, ale nikdy se nesmí zapomínat, že matka má padesát jedna procent hlasů, tak teda jdu.

Jdu tam rovnou z práce a přicházím asi o minutu později, protože vrátný se mě snaží přesvědčit, že mám chybu v řidičáku. Koukejte, zapomněli vám sem dát druhý e, do křestního! Pch! Vám tam udělali chybu! To není chyba, já se tak jmenuju. Se tak jmenujete? Bez e? Jako fakt? 

Ludmila mi drží místo v první řadě, abychom všechna ta prsa detailně viděli. Mám jídlo, šeptá mi. Poslední dobou má pořád hlad. A zatímco paní přednášející vtipně aplikuje první Kirchhoffův zákon na děti, do levého ucha mi zvukové vlny přinášejí rajčata, okurky, chléb, sýr, banán a rýžový pudink.

Paní laktační specialistka se po úvodu vrhne do powerpointové prezentace s depresivním pozadím a veselými efekty, a my se přesouváme úplně dozadu, abychom si to užili širokoúhle.

Dozvídáme se zásadní věci: Že první dětské hovno je tmavé, a druhé řídké a krásně žluté jako hořčice. Že přednášející žlutou hořčici nejí, ale její manžel ano. Že v té hořčici můžou být takové jako kousky čerstvého sýra. Ale hlavně že je potřeba kojit furt a pořád, a kdo pláče, že nemá mléko, je simulant.

Pak si vezmeme panenky a zkoušíme různé techniky držení. Cos mi to přinesl za dítě, syčí na mě Ludmila, přines mi jiný, menší! Všechny jsou stejný, namítám, ale když mě kopne do kotníku, jdu pro další dítě. Ludmila je pečlivě porovná. Vždyť to druhý je ošklivější!

Ale kojení se nedaří. Dítěti neustále padá hlavička, nebo zadeček, nebo se mu láme ručička, nebo se dusí. To dítě je vadný, nedá se držet jednou rukou, ukazuje mi Ludmila. Zkouším to sám, a že snad mám delší loket, dítě nepadá. Tak si koj sám, ty chytrej!

Pokud necháte kojence spát déle než tři hodiny, je to týrání, varuje paní laktační. Nabízím Ludmile, že k ní budu děti přikládat, zatímco bude spát. Stejně poslední dobou mezi třetí a pátou ráno nespím. Ludmila naopak spí pořád, a pokud budu správně přikládat (bradavkou pošimráme dítě na horním rtu, a jak otevře pusu dokořán, jemným pohlavkem jej nasadíme k prsu), ani si toho nevšimne.

Opět se potvrzuje, že s malým človíčkem je to jako s kočkou. Když se dítě špatně přisaje, vykládá paní laktační, tak mu musíte vrazit prst do úst, takhle ze strany, a zapáčit přes dásně. Nikdy neodtrhávejte bradavku pod tlakem! 

Padají zvídavé dotazy. Jak se dělá tohle? No, podívejte se, žádný výzkum na to není, ale my to děláme takhle. A kdyby vám snad někdo někdy říkal něco jinýho, tak prostě nemá pravdu a nesmíte ho poslouchat, protože my to děláme takhle, a tak je to dobře. Další dotaz?

Ludmila si celou dobu pečlivě dělá poznámky a sama má dotazy. Když se hodina blíží ke konci, paní laktační se najednou zeptá: Nečeká náhodou někdo dvojčata? My, my, hlásíme se, a všichni se na nás otáčejí a maminky podezřívavě zkoumají Ludmilino břicho. Tak s dvojčatama, s dvojčatama je to všechno úplně jinak, chacha, nic si nepište, všechno si škrtněte, chacha, to jsem vás doběhla.

Pak se ještě díváme na video pána, který odborně nasazuje děti k prsům různých velikostí, barev a tvarů, a aby vypadal ještě víc odborně, má kolem krku obtočený fonendoskop, protože co kdyby něco, a pak je konec. Chytnu obě děti za hlavičky, mrsknu s nima do kouta a jdeme domů.

Dobrou noc, strýčku Fido.

Experimenty s dvojčaty

1. Lotku naučím polskou notaci.

2. U Luisy budu trvat na tom, aby mi vykala.

3. Každé zvlášť řeknu, že je o pět minut starší než druhá, které se to ale nesmí říkat, aby nebyla smutná.

4. Luisa sukně, Lotka kalhoty.

5. Luisa Mahler, Lotka Prokofjev.

6. Luisu naučím normální dámu a Lotku žravou, takže obě vždycky vyhrajou.

7. Luise řeknu, že tyrkysová je modrá, a Lotce, že zelená.

8. Luisu budu přemlouvat, aby si šla hrát ven, a Lotku, aby zůstala doma.

9. Luise budu zpívat ukolébavky ve tříčtvrtečním rytmu a Lotce v šestiosminovém.

10. Nějaké další nápady?

Nic ti nedokážou

Blížím se ke gejtu, odkud mě má letadlo dopravit do Prahy, blíž – a již jsem v zápětí. Rozechvěv a třesav, protože zde, na frankfurtském letišti, se obvykle dočkám prvního přívalu mateřského jazyka.

Letos jsou to dva staříci, kteří evidentně – stejně jako já – právě přiletěli z Ameriky.

Můžou tě mít v evidenci, povídá ten mladší, a to toho staršího popudí.

Já jsem přece přiletěl z Německa a můžu si vézt, co chci! Co asi tak na mě maj, co mi můžou dokázat, kde jsem byl? Jsme v Evropský unii, nemůžou mi dokázat nic. Prd!

Mladší jenom pochybovačně krčí rameny.

Co seš připosranej? Čeho se bojíš? Rozumíš? Nic mi nedokážou, nic! Z Německa jedu. Nikdo neví, že jsem byl v Americe. Nemaj ponětí. Jenomže ty si byl dycky připosranej. Dycky, dycky! Cha!

A vstane a jde pryč. Nebude se s ním bavit.

~

Konečně Praha. Na letištních záchodcích je ta dysonovská vymoženost na sušení rukou. Návod je v angličtině a v češtině. Počet vteřin se liší přístroj od přístroje, ale návod je jinak všude po Americe zakončen optimistickým tvrzením Your hands will be dry in 10 seconds or less. Tady ale or less chybí. Prostě deset vteřin, nazdar. Do češtiny je to ovšem přeloženo echt česky: V případě potřeby opakujte. Protože co kdyby.

~

A pak se v taxíku nestačím rozhlížet po všech těch reklamách. Praha je krásné, starobylé a hlavní město, zasrané billboardy. Stavíme někde na křižovatce u Porsche Praha-Smíchov a já mžourám na velká písmena na skle: Excluzivně pouze zde!

Tak tedy doma. Všechno funguje, jak má. Na náplavce prodávaj skvělej chleba, v autobuse do Chomutova je wifi zdarma, a v televizi se ten sviňák starej Sova vrací z Boru, aby dal lekci Blažejovi. Je to tu hezký. A kdo není připosranej, ať v případě potřeby opakuje.

Poznámky z prenatal class

Ale kde je ta druhá?

Lotka kope Luisu do hlavy

Nezdá se ti, že Luise nadržuješ, ptá se Ludmila. To je furt Luisa sem, Luisa tam, a Lotka se ti nezavděčí!

Úplně jsem zrudnul. To že dělám? Že by Lotka byla ta utlačovaná?

~

Tak tady dole leží na zádech bejby A, říká sonoložka. To je Luisa, vtírám se. A tady nad ním, zase na zádech, ale s hlavou na druhou stranu, je bejby B, dodává. A já zase rudnu. Lotka kope Luisu do hlavy. Taková malá a už takhle! Prej utlačovaná!

Nechtějí se otočit, nemůžu jim změřit páteř, povídá sonoložka. Lotko, okamžitě přestaň kopat sestru do hlavy, cedím mezi zuby a tvářím se, že jsem hodný otec. A vůbec, postavte se obě dvě, co se tu válíte, když jsme na návštěvě?

Hodinu a půl čekáme, jestli se slečinky uráčej se trochu hnout, ale ani je nehne.

~

Za týden je tedy potřeba jít na ultrazvuk ještě jednou. Děti s sebou v mezičase neustále melou, a hned jak Ludmila cítí, že si zase lehly, pošle je uklidit si do pokoje. (Je mi jich líto, takže zatím uklízím za ně. Zatím. Jakmile vyrostou, budou si ty špinavé ponožky uklízet samy.)

A skutečně, při druhé návštěvě je sonoložka spokojená, všechno je řádně proměřené. Tak co páteř, vyzvídá Ludmila. To vám nemůžu říct, kroutí sonoložka hlavou, výsledky vám přijdou emailem.

Ještě ten den dostaneme email. Mají páteř! Každá jednu!

A já se raduju. Jednak, že to nebudou žádný bezpáteřný potvory – ale hlavně, že jsem vymyslel slovo sonoložka.

Na dvě slabiky

Pod stromečkem leží úhledný balíček – Ludmila dostala od Ježíška gramofon. Jednak po něm sama velmi touží a jednak tyhle Vánoce už jsou trochu ulepené od dětí. Já jsem s gramofonem a deskama vyrůstal a nevidím důvod, proč o to připravit svoje děti.

Koupit gramofon je sranda, ale jaké koupit desky? Polechtal jsem svou superpaměť a dal si dohromady seznam kazet, které Ludmila nasbírala během puberty a při stěhování do San Francisca vyhodila.

Roztrhla papír. Dech se jí zúžil, oči zvhly, poprsí znachovělo. The Smiths! Co bude další?

Co to je?

Jak, co to je? Tvůj oblíbenec Chuck Berry!

Ale já žádnýho Berryho neznám!

To si jenom nepamatuješ! Vzpomeň si, mělas jeho kazetu! Počkej, pustím ti to a hned si vzpomeneš.

Jehla řeže drážku, Chuck Berry žhaví kytaru, ale Ludmila zůstává chladná. Marně přemýšlím, jak se něco takového může stát. Jak můžete něco milovat, a pak zapomenout, vymazat, nevybavit si už nikdy víc.

O měsíc později snídáme v Denny's kdesi poblíž Údolí smrti. Denny's je ten typ podniku, ve kterém se každým okamžikem může objevit speciální agent Dale Cooper a objednat si vynikající kávu. Velmi americký podnik s velmi americkým jídlem a velmi americkou muzikou.

Slyšíš? říká Ludmila, a všechno se jí zase úží, vlhne a nachoví, hraje Buddy Holly.

A já nejsem schopen polknout slaninu, protože se velmi hněvám na všechny muzikanty na dvě slabiky.

Jdu na hodinu baletu

Nikomu to neříkejte, ale začal jsem chodit do posilovny. Ne přímo posilovat, ale jsou tam různé hodiny všelikého společného cvičení a protahování se, které by mi mohly pomoct, aby mě při zvedání a tahání dvou dětí nebolela záda.

A protože nemám rád genderové stereotypy, vydal jsem se na hodinu baletu. Proč se chvíli nedržet barre a nezkusit si pár plié v páté pozici, že. Jsme v San Franciscu, jistě tam nebudu jediný muž.

Ještě jsem si ověřil, kde se to koná (sál 2), a dorazil tam s pětiminutovým předstihem. Sál byl už skoro plný, napočítal jsem asi dvacet lidí a víc než polovina byli muži – ostatně jak jsem očekával.

Ovšem místo protahování se u barre měli všichni na zemi podložku a protahovali se na ní. Inu, proč ne. Vytáhl jsem si taky jednu.

Úderem půl vkročil do sálu statný černoch, pustil muziku a začal hulákat. A jedem! Zahřejeme se trošku! Sklapovačky, šup, šup!

Chytré, pomyslel jsem si. Nejdřív se člověk trochu zahřeje, a pak se baletem trochu protáhne. Muzika sice nebyla žádné Labutí jezero, ale to se snese, jsme v jednadvacátém století.

Nepřestáváme cvičit, makáme! Už jenom chvilku! A teď zvedat nohy! A šlapat! Do vejšky! Ještě vejš! A vydržet! Už jenom chvíli, za chvíli je konec!

Já už bych teda řekl, že jsem docela zahřátý, ale evidentně jsem byl jediný.

Po dvaceti minutách jsem do toho hulákání zůstal vyčerpaně ležet. Co to je za baleťácký hovado? Mám tady vypustit duši, ještě než začneme opravdu cvičit?

Nepokládat ramena! Honem! Doleva, doprava! Ještě chvíli!

Jeden chlapík se zvednul, sbalil podložku a zmizel. Srab! Začal jsem zase dělat sklapovačky. Udeřila celá.

Ještě chvíli, ještě dvě, a poslední! Díky a zase příště!

Myslel jsem, že umřu na místě, ale vztek byl silnější. Vrhnul jsem se něj.

To si snad děláš prdel, ne! Za prvý, tohle nemělo s baletem vůbec nic společnýho, furt samý debilní sklapovačky, kdo ti je na to zvědavej, řveš tady jak tur, to si fakt myslíš, že na sebe nechám hulákat makej makej? Za druhý, má to trvat šedesát minut, takže mi není jasný, jak si to můžeš dovolit jen tak v půlce ukončit, a za třetí, co tady vůbec děláš? Pokud je mi známo, tak ten balet má vést nějaká ženská! To si jako myslíš, že když ji dneska zastupuješ, tak si z toho můžeš udělat nějaký praštěný posilování?!

To všechno se mi zračilo v očích, když se ke mně blížil. Good job, poplácal mě po rameni.

A zmizel směrem k sálu 2, ve kterém osm křehkých dívek u barre tiše a synchronně poklesávalo v kolenou.

Příjmení: Ludmila

Zdravotní pojištění v USA není zdaleka tak solidární jako v ČR. Neupisujete se do jednoho systému, v jehož rámci si jen volíte pojišťovnu (a je vám skoro jedno, která to je). Musíte si vybrat pojišťovnu a nějaký určitý pojišťovací plán, který konkrétně stanovuje, na co a za kolik jste pojištěni.

Pozor na předložky: Já často říkám, že je to pojištění "proti něčemu", ale správně je samozřejmě "pro případ". Pojištění pro případ těhotenství, podobně jako pojištění pro případ požáru, nezabrání pojistné události samotné, ale zmírňuje její finanční následky. V případě porodu dvojčat, jehož cena je odhadována na sto šedesát tisíc dolarů, zmírňuje dokonce velmi výrazně.

A podobně jako není možné sjednat si pojištění pro případ požáru v okamžiku, kdy už je dům v plamenech, ani v případě pojištění pro případ těhotenství není možné se pojistit, když už je ruka, ehm, v rukávě.

Tomu se říká pre-existing condition – to všechno jsme se, jak se tady pěkně říká, learned the hard way, a to když nám místní veterinář řekl, že Pascal má tolik problémů, že se (veterinář) diví, že (Pascal) nemá žádné pojištění, a pak jsme tedy nechali Pascala pojistit úplně na všechno, ovšem s výjimkou těch nemocí, které už má.

Takže je nám to pojištění vcelku k hovnu.

Zdravotní pojištění se zjednodušuje a zlevňuje, pokud máte uvědomělého zaměstnavatele, který s pojišťovnami dojedná lepší podmínky, a ještě finančně přispívá. Pro případ porodu – stejně jako pro případ všech ostatních nemocí a úrazů – jsme tedy byli pojištěni už od roku 2009. Ovšem s rokem 2013 přišla v zaměstnání změna pojišťoven a najednou se přehlašujeme k nové pojišťovně a těhotenství je samozřejmě pre-existing.

Naštěstí je stát Kalifornie ve svém socialismu moudrý a stanovuje, že pokud plynule přecházíte od jedné pojišťovny k druhé a u té první jste na těhotenství pojištěni byli, musí to ta nová pojišťovna akceptovat. Na takovýchto věcech se mimochodem moc dobře zkouší, jak zarytí jste pravičáči. Sláva tedy, stačí plynule přejít.

K poslednímu listopadu je potřeba vyplnit všechny fomuláře, aby k prvnímu lednu mohl nastat onen plynulý přechod. Devatenáctého prosince se ovšem dozvídáme, že plynulost přechodu byla zákeřně přervána. Někdo (a nemám už sílu pátrat, kdo to byl) ty formuláře ztratil. Těsně před Vánoci tedy vyplňujeme všechno znovu a všichni nás ujišťují, že ve zrychleném řízení se všechno před koncem roku stihne.

Jenomže k prvnímu lednu už všichni mají kartičku pojišťovny s číslem pojištěnce, a my nic. Volám tedy do pojišťovny a chvíli se přetahujeme. Řekněte mi číslo pojištěnce. Ne, vy mi řekněte číslo pojištěnce! To je vaše číslo, tak mi ho řekněte! Je to moje číslo, tak mi ho řekněte! Nemůžu vám ho říct, dokud mi ho neřeknete!

Tak víte co, navrhuje mi nakonec paní, já vás přepojím na jiné oddělení, tam vás ověří, a pak přepojí zpátky ke mně a už to spolu nějak vyřídíme. Zní to jako skvělý nápad, tedy až do té doby, než se po přepojení ozve záznamník. Myslím, že to paní věděla.

Nechávám zprávu a ještě ten den odpoledne mi volá zpátky šišlavý a koktavý pán. Za to, že mu vyzradím svoje SSN je ochoten mi nadiktovat číslo pojištěnce. Pasát čtyři pasát čtyři, říká. Padesát čtyři? Ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři? Jo, pasát čtyři. Dvakrát za sebou, dvacet čtyři dvacet čtyři? Ale ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři padesát čtyři? Jo, pasát čtyři pasát čtyři nula pasát čtyři.

Číslo nakonec mám, pro sebe i pro Ludmilu, a už zbývá jenom zaregistrovat se k lékaři a objednat se!

Ale je to záhada: Do webového portálu se zaloguju pomocí svého čísla, při výběru lékaře uvedu své příjmení a datum narození, a všechno funguje. Když se Ludmila zaloguje pomocí svého čísla a při výběru lékaře uvede své příjmení a datum narození, tak jí to napíše, že neexistuje.

Koukáme do toho jak husa do flašky. V profilu všechno sedí, jméno tam je, datum narození taky, kde může být chyba? A jak tak porovnávám ty dvě stránky, svou a její, všimnu si jedné malé drobnosti. Prohozené příjmení a jméno. A změnit to už nejde, protože je po prvním lednu.

Naše děti se budou jmenovat Luisa a Lotka Ludmilovy.

Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy

To se tvrdí všude, takže je to pravda. Dokonce je to prý napsané i v těhotenské průkazce.

Jo vy nevíte, co je těhotenská průkazka? To je základní dokument těhotné ženy. Jako muž jsem si naivně myslel, že těhotná nemůže zapomenout, že je těhotná. Že fakt těhotenství je vždy přítomný – Ludmila ale tvrdí, že  si někdy za celý den ani nevzpomene. A od toho je těhotenská průkazka, která vám to neustále připomíná.

Má to menší vadu na kráse: V San Franciscu se žádné takové průkazky nevydávají, takže nám ji asi budu muset vyrobit svépomocí.

Těhotenství je tedy nejkrásnější období v životě ženy. Často si to doma s Ludmilou přeříkáváme a přemýšlíme, co to znamená. Že s dítětem už to tak nějak není ono? Že už to bude jenom horší? Proto ženy chtějí další a další děti, aby mohly znovu prožít své nejkrásnější období?

Těhotenství je nejkrásnější. Narostou vám – konečně! – prsa. Ludmila se jich nemůže nabažit. Je to jak po letech splněný sen.

Chvíli jste strašlivě unavení, chvíli plni energie, nálada jako na horské dráze. Zadarmo! Probudíte se a už jste unavení. Ve škole vás obdivují, jak krásně umíte spát na lavici. Stavíte se za manželem v práci a usnete na recepci. Ve chvíli mánie naplánujete tříhodinovou procházku parkem, ale usnete dřív, než se stačíte obout.

No, obout. Nemůžete se předklonit, ba ani opřít o kuchyňskou linku a umýt nádobí. Je snad lepšího důkazu, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy?

Je to nejkrásnější období, protože si můžete jíst, co chcete. Těhotenské vitamíny a ty obří tablety železa, co se nechtějí dát spolknout, a vápník, které je potřeba, ale v těch těhotenských vitamínech z nějakého důvodu chybí, a pak řešíte nadbytek vitamínu D, který je v těch těhotenských i v tom vápníku – ale hlavně můžete jíst zmrzlinu, ve které je kyselina listová.

A celou tu dobu můžete v klidu přemýšlet o tom, jestli vaše dítě náhodou nebude blbý. Teda v klidu ne, protože někdy musíte bezdůvodně plakat a jindy je vám zase tak špatně, že se vůbec přemýšlet nedá, nedá se vůbec nic, ani si uvědomovat, že těhotenství – a teď nevím, jestli jsem to tu už zmínil – je nejkrásnější období v životě ženy.

Se spoustou věcí se nemusíte otravovat vůbec. Například s alkoholem. Nebo se sushi. Ostatně kdo by chtěl jíst syrové maso, když si může užívat nejkrásnější období?

Prostě je mi to líto. Když večer mažu Ludmile břicho směsí sezamového oleje a včelího vosku, i já bych chtěl zažít to nejkrásnější, co může být. I já bych chtěl, aby mě někdo oplodnil. Děti máte v břiše pořád s sebou, nikam se nezaběhnou, nic neprovedou, bez odmlouvání snědí, co jim dáte. Těhotenství, nejkrásnější období v životě muže.