Vecere o ctyrech vidlickach

Jestlize jsou na stole ctyri vidlicky a jen dva noze, zadelava si nekdo na problemy...

A tak nezbyva nez si pozvat ke stolu nejake ty Italy a koukat, jak to vlastne delaji.
Meloun se sunkou? Nuz a vidlicka. Cely platek sunky nacpat na vidlicku, pak cele do pusy, rozvykat, spolknout. Meloun az pak!


Testoviny? Pouze vidlicka! Cha, ti hlupaci, kteri si to nespocitali predem, pouzili svuj posledni nuz a pak si museli potupne pozadat o novy!


A kdyz prinesou misu nektarinek, dvema lzicemi je pekne rozmisti na talire a talir vam prinesou? Oloupat, vnitrek nozem okrajovat, ale nepriblizit se k pecce bliz nez na centimetr! A jaky nuz ze pouzit, kdyz ten druhy byl vyplytvan na pecene veprove? Inu, preci ten treti, ktery se serviruje az k nektarince.


Hezky vecer z Neapole.

A zase pauza

Nábytek smontován, nepořádek uklizen - co dál? Do Neapole!

Chinin opět osiří. Ludwig putuje do Anniných rukou - naposledy jí rozdrápal tapety, uvidíme, co provede nyní.

A já si jedu odpočinout do Neapole. Prý se tam hodně krade, tak mě třeba taky ukradnou...

Ještě více nábytku!

Není vhodnějšího času k opití se, než když máte po celém bytě různě rozházený nábytek, který neustále stěhujete tam a zpátky.

A tak jsem se tedy včera mezi těmi policemi a skříňkami opil.

Co taky jiného dělat, když tam nebylo k hnutí. A v opilosti jsem pojal báječný nápad.

Nakoupím toho pěkného nábytku ještě víc. Dalších 80 cm vyženu do výšky a budu mít ještě více místa. Pokoj se prosvětlí, zkrásní.

Je to paradoxní, ale funguje to. Čím více nábytku, tím více prostoru. A ten debilní stolek pod televizi vyhodím! Koupím lepší...

Více nábytku!

Kvalitně bydlet, to znamená mít kvalitní nábytek. Co třeba mořenou borovici ve stylu 19. století?

Dva stolky, dvě skříňky, plus trochu toho kovu, ať to nevypadá tak zastarale...

Ti z vás, kteří už můj byt navštívili, se jistě podiví. Kam to všechno dá? Že by to vystavěl do výšky? Přesně tak!

Představte si tu úžasnou náhodu: Můj stolek pod televizi má na délku 80 cm. A ta kovová konstrukce, po které jsem toužil, má délku poliček také 80 cm. Takže postavím konstrukci a do ní zastrčím svůj stolek.

Geniální řešení.

Kdyby se ovšem neukázalo, že stolek je ve skutečnosti dlouhý 80,2 cm a polička má 79,8 cm. A ty čtyři přebývající milimetry, to je problém. Stolek tam nenarvu, a tak tedy dočasně stojí před konstrukcí - než vymyslím lepší řešení. Vypadá to trochu postmoderně, řekl bych.

Na druhou stranu, co by za to takoví Němečkovi dali...

Ignoranti

Už skoro čtyři týdny tvrdneme v Turecku a ještě jsme neviděli ani jednu antickou památku. Že by turecká historka? Zdá se.

Už jsme několik dní v Antalyi, konec dovolené se blíží a my pociťujeme nezměrnou touhu vidět alespoň něco z těch zázraků.

Hele, poudám, tady je nějaká Hadriánova brána, prej památka. A je někde v centru, nemusíme se nikam trmácet.

Hadriánova z Římsů, šklebí se Ludmila, neb je vzdělaná. A kouká do mapy. Však tudy už jsme několikrát šli, to už jsme ji museli vidět.

Nesmysl, vysvětluju. Víš, jak vypadá taková brána? To je ohromná stavba, veledílo. Na to narazíš a zůstaneš v úžasu stát. Tam jsme ještě nebyli.

A tak tam tedy odpoledne jdeme. Podle mapy to mají být tři mohutné oblouky, lukcusní kámen.

Není to vono? Co? No tadyto. Ty oblouky.

Aha. Je to vono. Tři kamenný voblouky plus nějaký ty sloupy. Halda kamení a turisti se u toho fotí. Už jsme tudy šli asi desetkrát.

Kdo vlastně dostal ten nápad chodit po památkách? Taková blbost! Pojď do hotelu, tam je klimatizace.

Dobře, ale až poletíme do Istanbulu, budeme se koukat z okýnka na zem. Západní Turecko je prej tou antikou úplně posetý, jako kdyby mělo vyrážku.

Prosimtě, na západní Turecko já kašlu. Východ, to bylo něco! Tam aspoň sušili hovna. A co je tady? Nic. A vyfoť si palmy, stejně jsou vyšší než ten Hadrián.

Fotím palmy. Palmy doma nemáme. Kamení jo.

Co se tak někdy stane

Tři základní věci pro život: Mobil, chléb a film. A ještě více chleba.

Vlastníci telefonu Siemens A60 se dělí na 10 skupiny. Jedné skupině nefunguje propojení mobilu s počítačem, a té druhé funguje. Přičemž ani jedna z nich neví proč a já patřím jakousi podivnou shodou náhod do té první. Záhada. Nainstaloval jsem včera asi sedm komunikačních programů, z nich pouze jednomu se podařilo se s telefonem spojit - přečetl si došlé sms a usoudil, že tím padla. Píšou se v nich hrozné věci.

Snídal jsem chléb s marmeládou. Odložil jsem nedojedený kus krajíce, velmi pečlivě, načež se ten hajzl nějak rozhoupal či co a překotil se zádíčkama nahoru. Marmeládu mažu vždycky na bříško. To mám za to, že jím domácí marmeládu.

Z hromady Allenových filmů, které jsem si nedávno pořídil, si vyberu Lásku a válku, a celou dobu se těším na Tu senzační scénu, o které jsem si myslel, že je hned na začátku, ale jak film běží, začínám chápat, že scéna bude až někdy ke konci, a pak chápat zase přestávám, protože už běží závěrečné titulky a scéna nikde. Je to totiž scéna z úplně jiného filmu a byli byste vážně machři, kdybyste poznali z jakého.

A protože chleba není nikdy dost, přidám ještě takovou jímavou grotesku.

Chystáme se jíst, pussyspacer přinese čtyři krajíce chleba, položí je na stůl a nevezme si z nich žádný krajní, tedy ani první ani čtvrtý, ale druhý. Podivím se pouze přimhouřením levého oka spojeného s nadzvednutím levého obočí, což mi dodává obzvlášť podivujícího se výrazu, sáhnu po prvním krajíci a pochopím. On je totiž z jedné strany úplně okoralý, tvrdý. Vezmu si tedy třetí krajíc, pussyspacer si později vezme čtvrtý a na mě tedy zbyde ten okoralý, který nechci, a tak se zapřu a nejím.

Ještě tu máš chleba, upozorňuje mě pussyspacer, jako by nevěděl, že já vím, co s ním je. No dovol, říkám já, a grandiózním pohybem, však lehce štítivě, uchopím krajíc a demonstrativně jím několikrát ťuknu o roh stolu, aby bylo poznat, jak je otloukaný chléb tvrdý. Žádný zvuk se sice neozve, ale já už odhazuji krajíc v dál a s grácií ležím a rozvaluji se na židli. Jsem jednoznačný a čitelný: Tvrdý chléb nejím.

Tak tam tak chvíli sedíme, já, starý, znavený, zmožený bard, a on, z jedné strany okoralý krajíc chleba, a přemýšlíme o tom, jaktože se mi podařilo zaťukat o stůl zrovna tou měkkou stranou, tím lícem ohavného rubu, když pussyspacer náhle prohlásí, že jestli se domnívám, že mezi námi leží ten okoralý chléb, tak se mýlím, neboť ten on již snědl, a já hned ve zmatku prohmatávám ten nešťastný krajíc, a je mi jasné, že se opravdu krutě mýlím, vždyť tenhle je čerstvý, měkký, a já s ním tady mlátím o stůl jak hovado.

A nezbývá se mi než sklonit se, sehnout se, poklonit se, pokořený před tou obrovskou chlebí moudrostí a před svým obětavým kamarádem, který se zarputilostí a obětavostí sobě vlastní pozřel tvrdý chléb náš vezdejší, aniž by hnul brvou.

I když, trochu při tom přeci jenom mrkal, myslím.

Příhody od koní

Život na vesnici! Ovečky na pastvinách bečí, housata klevetí, zablešení psi běhají po návsi, prasata smrdí... A koně! Není nad koně! Aspoň o víkendu...

$$OBR9211$$ Přetahování se lanem. Na jedné straně valach, na druhé pětadvacet dětí, které jsou připraveny koně stůj co stůj udržet. Vždyť je jich tolik!

Start! Děti napínají lano, seč mohou. Kůň stojí, ani se nehne. Pak udělá krok dopředu, a všechny děti se válí v slámě. No tak, honem, zkuste to ještě, dokážete to, povzbuzují je dospělí a děti opět chytají lano.

Tentokrát jsou ještě více odhodlané. Kůň zabírá, ale na děti mu nestačí síla. Musí popojít krok zpátky, děti ještě víc zatáhnou, a valachovi se podlamují zadní nohy a klesá na zem, zpocený, vyčerpaný.

Děti propuknou v jásot, běží k ležícímu koni, hladí si ho a utěšují jej, aby si z porážky nic nedělal. Kůň po chvíli vstává a jeho majitel si jej odvádí. Koňská výstava v La Roche sur Foron pokračuje.

No tak byl ten kůň cvičený. A co jako?

$$OBR9212$$ Ale že ty zadky mají něco do sebe, že?

Dřepíci pokračují

Nové ikonky!


Pokud pravidelně cvičíte v
našem náročném
programu
, určitě už máte nárok na nové ikonky dřepíků.

Stručně připomínám, že ikonku n dřepíků si na svůj web můžete
umístit, pokud jste zvládli dělat n dřepíků jeden měsíc třikrát
týdně.

Zátěž se pak zvyšuje o jeden dřepík. Nesnažte se zvyšovat zátěž dříve než po
měsíci! Odnesly by to vaše klouby...

Já už mám splněné tři dřepíky (už tedy dělám čtyři dřepíky). A kolik
jich máte vy?

Přestáváme rozumět složitějším položkám v menu telefonu...

No vážně, už je to tady...

Z pohnutek, které si nedokážu přesně vysvětlit, jsem si koupil nový mobil. Byl bych moc spokojený, kdybych si mohl koupit zase ten svůj starý, na který jsem zvyklý, ale znáte to. Už se nevyrábí.

Tak mám něco nového a vůbec tomu nerozumím. Něco zmáčknu, něco se stane, pořád se tam míhají nějaké barevné obrázky, nabízí mi to zábavné stahování log a melodií... dá se s tím vůbec telefonovat?!

Získal jsem datový kabel, něco se jako instalovalo, ale nic jsem nenašel, jakési aplikace mi jsou spustit, ale všechny svorně tvrdí, že telefon na kabelu není, a jestli je, tak je vypnutý. Katabytospral.

Telefonní čísla ze staré simky abych přepisoval ručně, protože telefen je blekevené (to bylo maďarsky).

A nabízet mi poslání SMS jako e-mailu, ovšem bez možnosti zadat adresu příjemce, to je od toho telefonu přímo podlé!!!

Jak to bylo s bytem a s Ludwigem

To víte, odjet na měsíc, to není jen tak. Musíte si zajistit hlídání!

A já si hlídání našel zodpovědně. Nejdřív můj byt a Ludwiga okupovali mí rodiče, a pak se tam vystřídala špička české wifi minority, Patrick Zandl a Michal Klečka.

Asi nevíte, co to wifi je, já taky ne, každopádně mi celý byt zasíťovali neviditelnýma sítěma, a z Ludwiga udělali chodící anténu. Aspoň tak nějak si to představuju. Ale Internet doma pořád ještě nemám, na to jsou výše zmínění páni příliš malí páni.

Má matka byt pečlivě vysmýčila, až do jisté sterility, ve které se téměř bojím bydlet, a následující návštěvníci čistotu pečlivě udržovali, neboť si mysleli, že tak uklízím běžně a že je seřvu, pokud bych našel na zemi smítko prachu.

Ale já nic, šel jsem se vysprchovat, radostně jsem konstatoval, že lehce plesnivějící sprchový závěs je stále na svém místě, a pak už jsem jenom odhaloval různé drobné nedostatky vyplývající z nedostatečné komunikace mezi jednotlivými podnájemníky.

Takže: Ten dotyčný, kdo si tam koupil ta krásná jablíčka a nestačil je sníst, je schoval na tak pěkné místo, že jsem je našel až já. A nebyl to pěkný pohled, přátelé, opravdu ne.

Ale ta prošlá vajíčka byla ještě horší (mám fotky, ale asi nejsou vhodné ke zveřejnění).

A kdo zasvinil tu mikrovlnku a kdo vyrobil ty přehluboké rýhy na desce kuchyňské linky, to je zatím, jak se hezky říká, v šetření.

Deset nejdůležitějších

Dlouho nepíše, tak to on jistě nad něčím důležitým přemýšlí, říkáte si. A máte pravdu.

Přemýšlím nad tím, jak z těch slív, které jsem dostal, udělat lahodnou marmeládu. A žádný z receptů, které jsem na webu nalezl, se mi nepozdává. Nebudu tam přeci dávat na kilo slív kilo cukru, to by se pak nedalo žrát. A to želírování se mi taky moc nepozdává.

Pořád ještě toužíte po tureckých příhodách? Gotchu zklamu: Jednak si nemyslím, že by nějaká hora stála za to, aby na ni člověk lezl, tím méně jakýsi Ararat, jednak jsem po tom zemětřesení v Dóubayazitu vypadl z města tak rychle, že ani nevím, jestli tam nějaká vesnička někde je. Ale jednu příhodu z deníku jsem přeci jenom přepsal. Tam vám jsou prapodivní lidé, v tom Turecku.

Konečně se dostávám k nadpisu. Byli jsme v práci vyzváni, abychom dali do kupy své přednosti, umy a dovednosti. Deset nejdůležitějších.

Dostali jsme k tomu takovou ontologii, abychom si zbytečně nevymýšleli. Zběžně jsem tím listoval, dělal si puntíky, a udělal jich třináct. Které tři mám vyřadit? Nemluvě o tom, že tam některé mé přednosti úplně chyběly, třeba schopnost myslet, být přesvědčivý, být chytřejší než ostatní, ukázat ostatním, že jsou úplní kreténi, být věrným a milujícím otcem a tak podobně.

Nebo taková položka 7.9.3 Skriptovací jazyky. Tam bych se měl přiznat, že umím programovat v Perlu. Jenomže já se přiznám, někdo pak bude hledat perlolidi a najde mě. A já se Perlem fakt živit nechci. Když se nepřiznám, tak se zase ukáže, že jsem nekompetentní pro svou současnou práci, vyhodí mě, a já se budu muset přestěhovat do Curychu, kde zrovna Google hledá nějaké ty zaměstnance. Ale to by mi zase bylo líto té investice do francouzštiny, no uznejte.

Jsem prostě obr, a tak to mám těžké.

Šrapnel

Měsíc cestování po Turecku přinese ohromné množství zážitků, historek a zkušeností. Proč se o ně nepodělit?

Vždyť po nich úplně lačníte. Chcete se dozvědět, kde všude jsem byl, co jsem tam viděl, koho jsem potkal.

Když tak listuju svým papírovým deníčkem, který jsem si během cestování pečlivě vedl, přijdou mi některé historky už téměř neskutečné, jak z jiného světa.

Těch mýtů, které jsem si o Turecku přečetl a které je třeba uvést na pravou míru! Těch postaviček, které jsem potkal! Vždyť to by bylo na samostatný web. Nebo knížku. Nebo film.

Kontrasty mezi severem a jihem a západem a východem té velké země, v krajině, lidech, názorech, stavbách...

Máš chuť si o tom všem přečíst?

Hovno máš, Meyere, hovno.

Nic nebude.

Tak si tak ráno vstanu... (update)

... a po několika prostocvicích se vydám do práce. A těším se na své zítřejší narozeniny. Jaká to byla mýlka!

Ty narozeniny totiž mám už dnes!

A tak vám sem budu postupně připisovat, jaké krásné dárky jsem dostal.

Zatím jsou jenom dva, a to moc pěkný plakát Martiny Balogové a nafukovací Excalibur. Co asi bude následovat?

Update 14:47. Následoval dort a říkanka.