Oněgin

Mladý nadějný choreograf bloudí přízemím knihovny. Balet, balet, ale na jaké téma! Mladý nadějný dumá, přemýšlí, rve si vlasy.

V ochozu nad ním – studentka. Listuje salátovým vydáním Evžena Oněgina. Vzdychá, pláče, obrací stránky. Neudrží pozornost; zakolísá. Pár náhodných stránek se snáší do přízemí. Tlumený výkřik, krátký vzdech.

Na jaké téma! Mladý nadějný roztržitě sbírá spadlé listy a čte: Я к вам пишу – чего же боле? Ježiš, to je silný! To bude balet!

Shrábne listy a utíká pryč. Doma nad tím pak sedí. Jako by to nebylo celé, jako by něco chybělo. Pozná to někdo? Nepozná!

Oněgin. Balet o třech dějstvích.

První dějství. Ona touží po chlapci, leč žádného nemá. Tančí a sní: Jak přijde, jak bude krásný, jak ji bude mít rád. Ale je to jen sen.

Druhé dějství: On tančí, že píše dopis. Píše jí, jak po ní touží a jak jej ta touha stravuje. Vyčerpáním usíná, nestačí se ani podepsat.

Třetí dějství: Lenský umírá a Taťána se provdává za Gremina. Olga už nepřijede, má spalničky. Chůva utěšuje Larinu, ale ta hrdě nese svůj žal. Možná Lenského tajně milovala. Když se Oněgin vrátí a začne se Taťáně kořit, ta jej přísně vykáže ven – již je příliš pozdě na lásku. Závěrečný akord bezvýchodnost celé situace jen zesílí.

Na maloměstě

Na praskání plodové vody sice nedošlo, ale malý Horst skákal ze židle do vany, a to bylo v podstatě stejně zábavné.

Nám již dobře známý řidič mě vykopává z autobusu na zastávce Maloměsto, náměstí, která by se spíše měla jmenovat Maloměsto, autobusové nádraží. U nádraží jsou malé potraviny, prodavačka odráží útoky místních a snaží se zamknout. Zavíráme, nic nemáme, vykřikuje, a pak v hrané nenávisti (protože ano, může jít domů o čtyři hodiny dřív) ukazuje na vysokého chlapce, toho s velkým batohem. Všechno vykoupil!

Lidé se k tomu mladíkovi ženou, mají v rukou vidle a cepy, ale on je směle odráží - tu hmatem či chvatem, tu laskavým, leč bezkrevným úsměvem. Máme návštěvu, chceme ji pohostit, statečně brání svůj batoh. Ano, je to Lobo. Čeká na mě, prohrne mi cestu znetvořenými těly a společně se vydáváme k jejich pastoušce (dříve tam žili pastouši).

Tam mě na zápraží vítá F. Horst ještě spí, ale brzy velkopansky vkráčí do pokoje, aby se přidal k zábavě dospělých. Na tom dítěti je něco sympatického: je zádumčivý, tichý, a minutu po probuzení vypadá jako já minutu po probuzení. Omylem si hrábne do másla. Jsem špinavý! nahlásí znechuceně a jde se osprchovat.

To je strejda P~O, snaží se mě Lobo představit, ale Horst jde tvrdě na věc: Dej sem žábu nebo skočím do vany!

Ale znáte děti, nakonec dostane žábu, stejně skočí do vany, a ještě se tomu hihňá. Lobo stále vytahuje z batohu nové a nové pochutiny, tu sýr, tu šunku, tu láhev vína, F. to rovná na talíře a pořád čeká, kdy už to přijde.

Leč ono to nepřichází, a tak aspoň popíjíme víno Ludwig, které z nějakého nepochopitelného důvodu nemá bílou náprsenku. V podstatě to tu nevypadá ani jako na vesnici, mudruju, a tím asi své hostitele trochu naštvu, protože za chvíli už mi ovazují provázkem plato vajec, které si musím odvézt do Prahy.

Cestou zpátky babičky v autobuse pochvalně kývou směrem k mému platu, na obloze je krásná duha, a já, protože ještě nejsem zcela zvyklý na českou stravu, se modlím, abychom přijeli dřív, než se poseru.

Jedeme na maloměsto

Teprve delší pobyt ve Státech vás naučí, co jsou skutečné vzdálenosti.

Nebylo to poprvé, co jsem dostal od Loba pozvání na maloměsto. Ale vždycky to bylo strašně z ruky: někam na Anděl a pak autobusem přes les do neznámých krajů. Nikdy nebyl čas, nikdy nebyla příležitost.

Dnes byla situace zcela odlišná, a přitom hnidopich by řekl, že tatáž. Přijeď, vyzval mě onen svatý muž, pomůžeš mi prasknout plodovou vodu!

Existují nabídky, které nelze odmítnout. Začal jsem zjišťovat, kde je maloměsto. Protože šlo o krátkou, zdvořilostní, přibližně hodinu trvající návštěvu – jak dlouho to asi může trvat, prasknout plodovou vodu, jistě ne o mnoho déle než prasknout balónek – dal jsem si limit, že nepojedu dál než do Jihlavy.

Jaké bylo moje překvapení, když se ukázalo, že maloměsto je v podstatě za rohem: stačí dojet někam na Anděl, pak autobusem přes les do neznámých krajů, a už jste tam!

Opláchnu se a razím! povídám F., a ona ze zdvořilosti namítá, že se ani oplachovat nemusím, ostatně Horst již od rána udržuje oheň pod kotlíkem vody a mandluje nové a nové ručníky. Pokud mi mají trochu té vody a ručníků obětovat, je to prý v pořádku. Nene, namítám, nerad bych, aby ti pohledem na mě praskla voda sama od sebe, chci přiložit ruku k dílu.

(I když teď vlastně nevím, jestli se tomu skutečně říká k dílu. Onehdá jsem četl nějakou poučnou knihu, a tam tomu říkali život. Strčila ruku pod peřinu a zkušeně jí masírovala život – tak nějak to tam psali.)

Tak se tedy opláchnu a vyběhnu: na Anděla se dostat umím, autobus stojí, kde má stát, šofér nestávkuje, dokonce má košili rozepnutou jen na dva a ne na pět knoflíčků; pokouším se mu dát dýško, aby mi zastavil na správné zastávce, ale on hrdě odmítne, a pak to podle toho vypadá: nikde nestaví.

Úpěnlivě píšu Lobovi, že jsem byl unesen a co mám jako dělat. Lobo suše odpovídá, že autobus nikde nestaví. Chvilku zmatkuju a hledám kladívko, kterým rozbiju okno, abych mohl vyskočit za jízdy, ale pak mě můj analytický mozek zastaví.

Mohu já člověku, který nechápe rozdíl mezi dedukcí a indukcí, mohu takovému člověku věřit, že používá správně kvantifikátory? Jistěže nemohu! A tak jenom kladívkem lehce klepnu šoféra do hlavy, jen aby to ťuklo, ne křuplo, a slušně jej požádám, ať mi oznámí, kdy mám vystoupit.

Šofér si mlčky rozepne třetí knoflíček u košile a vyhodí blinkr doprava.

Na výletě

Ze života hmyzu: Zásadní pozorování týkající se struktury našich výletů do národních parků Spojených států amerických.

Probouzíme se po desáté hodině. Do motelu jsme přijeli až po půlnoci, jsme unavení a zasloužíme si prospat se. Honem, honem, vzájemně se povzbuzujeme. Vstávat, čeká nás výlet!

Bleskově se sbalíme a už v jedenáct sedíme v autě a vyrážíme hledat nějaké pěkné místo na snídani. Hodně toho dneska nachodíme, a proto je potřeba se na to energeticky řádně vybavit. V nějakém café po cestě se tedy cpeme vajíčky, šunkou, slaninou, rajčaty a podobně – ostatně už je poledne, máme brunch. A dneska, vypichuji, je potřeba dorazit do motelu dřív. Třeba po osmé, navrhuji, a návrh je, počkejme si, ano, jednomyslně přijat.

Po snídani se projdeme místním gift shopem a koupíme si marmeládu. S hrůzou zjišťujeme, že nemáme svačinu do lesa. Jít do lesa bez svačiny je největší zlo, takže ještě zastavujeme někde v obchodě a kupujeme housky, sýr, maso, zeleninu.

Tedy: zeleninu ne, protože tvrdím, že zelenina je obecně přeceňovaná, a já ji v tom podporovat nebudu.

V jednu hodinu se vydáváme na cestu do parku: je to kousek, jen 80 mil. V návštěvnickém centru si vybíráme šikovnou hajkovací trasu: jsou to necelé tři míle, vodopády, to bude krása! Sám pan ranger nám to chválí a je na něm vidět, že kdyby mohl, hned by šel s námi.

Do cíle (tedy na parkoviště) dorazíme ve tři hodiny. Připravíme si housky s masem a sýrem, přibalíme rozinky, nějaké tyčinky, ovoce, vodu, máme toho tolik, abychom v lese přežili dva dny, kdyby bylo potřeba, a vydáváme se na cestu. Nikdy totiž nevíte, kdy zabloudíte, kdy budete muset ovocem uplatit medvěda, nebo batohem plným jídla praštit pumu přes čumák.

Vodopády jsou trapné a cesta je krátká, takže v pět jsme zpátky u auta – samozřejmě v plné polní, nic jsme nesnědli. Tak aspoň teď do sebe cpu ten sendvič, když už jsem ho tahal s sebou, a řešíme, co dál. Přeci jenom je celkem brzo, jeden výlet bychom ještě stihli. A tak holt přejedeme jinam: mineme odbočku, vrátíme se, támhle mají zavřeno, tady nic není, a najednou je půl sedmé. Nikde jsme nebyli, únava padá a já se kouknu, za jak dlouho budeme v motelu. Navigace říká, že za čtyři a půl hodiny po dálnici, nebo si můžeme udělat ještě pětačtyřicetiminutovou zajížďku po scenic route.

Moc jsme toho dneska neviděli, a tak si vybíráme tu scénickou krásu. Silnice je to báječná, jen jedna věc jí chybí: asfalt. Kodrcáme se bahnem, kličkujeme mezi dírama, a kocháme se. Tedy než se setmí. Pak už jenom řežeme serpentýny indiánskou tmou (přeci jenom jsme v indiánské rezervaci, je to tu velmi nativní) a než se nadějeme, jsme u motelu.

Jdeme si na benzínku koupit pivo. Je půlnoc a my si slibujeme, že zítra teda takhle ne; cyklus se uzavírá.

Makronky

A hlavně, povídá Ofélie, hlavně tu máme makronky! Já bych možná i povečeřel, ale ona obrací oči v sloup. Chá, večeře, makronky budou!

A tak tedy zabočíme z jedné harvardsko-cambridgské uličky do druhé, ony jsou stejně všechny tak nějak na jedno brdo, a tam je čokoládovnička pana Burdicka, takový obchůdek jak z Paříže. Uvnitř to voní a Ofélie do mě dloube, že si musím dát levandulovou, protože ta je úplně nejlepší. Tak si tedy dávám čokoládovou, kávovou a levandulovou, a ještě dortíček k tomu, protože si ve skutečnosti chci sníst jenom tu čokoládovou a ty dvě zbývající přivézt domů Ludmile.

Samozřejmě je tu otázka, proč by zrovna v Cambridge, MA, měli dělat dobré makronky. Tož prý se dělají ve Francii a do Massachusetts se dovážejí. Z jakéhosi důvodu, jenž mi zůstal neosvětlen, se během cesty přejmenují na lucemburky.

Ofélie si z nerozumu dává limonádu a pak si stěžuje, že je kyselá. Já spořádám svou čokoládovou makronku a dortíček, který není lepší než royal v St Tropez, ale stejně ve mně vzbudí dojem, že už žádnou večeři nepotřebuju, vyslyším Oféliiny prosby o pomoc a jdu si pro svoje brčko, abych ochutnal tu kyselou příšernost. Jak se tak protahuju mezi stolky, kabátem obratně shazuji vzácné makronky: Ofélii se ještě šikovně podaří zachytit kávovou, ale ta slavná levandulová padá na zem.

Já o ničem nevím, udělám tři kroky, vezmu si brčko, otočím se a směju se pánovi, který jde s talířkem přede mnou. Ten chudák si koupil makronku, vyklopil ji, a teď si na ni ještě šlápnul! Ale pak vidím zsinalou tvář, jako by ji právě vytáhli z vody, a na stolku prázdný talířek...

Mohl bych asi pána žalovat za vraždu mé makronky (kolem je jistě nejméně půl tuctu harvardských právníků), ale já jenom pietně shrabávám levanduli na hromádku. Kávovou makronku pro jistotu sním, aby to měla rychle za sebou, a jdeme si holt koupit makronky ještě jednou.

Musíš si vzít jednu levandulovou i pro sebe a ještě musíme koupit jednu eMovi, protože přijde z práce a bude mít hlad, plánuje Ofélie, a já se trochu divím, jaký je eM jedlík, protože makronka nemá ani inč v průměru. Ale všechno to tedy dostáváme do pytlíčku a já to posvátně nesu a střežím všechny makronky, aby jim nikdo neublížil, jako by byly moje vlastní.

Jdeme na koncert. eM se netváří, že by chtěl na večeři makronku (přitom je mu několikrát vysvětlováno, že jde o levandulovou), a tak se sytí sendvičem. Já mám pytlíček s pěti makronkama v batohu a během koncertu jsem strašlivě opatrný, takže po koncertě je totálně na sračky jenom jedna makronka.

eM si bere svou levandulovou, která zůstala neporušená, já ukládám zbytek zpátky do batohu, a pak už nastává čas loučení, za pár hodin letím zpátky do San Francisca, a tak obejmu Ofélii a pak obejmu eMa, protože u nás na západním pobřeží se to prostě tak dělá, jenomže on to nezná a neví, co a jak, nikdo ho to neučil, jak se objímá, takže se proviní hned proti pravidlu číslo jedna: Neplácej člověka po zádech, když mám na těch zádech batoh s makronkama!

Jé, asi jsem ti rozmačkal makronky, říká opatrně, a pak sám sebe uklidňuje, že jistě ne, protože bouchnul do vršku batohu a makronky jsou určitě dole. Makronky, dole! Dole byla samozřejmě čepice.

V hotelovém pokoji pak přesypávám dvoje zubožené ostatky a dvě vcelku zachovalé makronky do všemožných odolných konstrukcí z pevných kelímků. Když to doletělo z Francie do Bostonu, tak co se tomu může stát na cestě do San Francisca?

Ukázalo se, že cokoliv. Zpátky doma tedy nastupují službu nanotechnologie a pinzetologie, a než se Ludmila vrátí od chiropraktika, na stole v kuchyni leží na talíčku čtyři makronky jako nové, možná ne úplně jako nové, ale je to ta makronková hmota a má to plus mínus skoro i nějaký tvar, a pak klika cvakne, dvéře letí, já dělám tadá, protože to je velká sláva, makronka až z Francie, a slavnostně jdeme do kuchyně a tam je na stole prázdný talířek a ty mrchy kočky si pod stolem s něčím hrajou.