Na výletě

Ze života hmyzu: Zásadní pozorování týkající se struktury našich výletů do národních parků Spojených států amerických.

Probouzíme se po desáté hodině. Do motelu jsme přijeli až po půlnoci, jsme unavení a zasloužíme si prospat se. Honem, honem, vzájemně se povzbuzujeme. Vstávat, čeká nás výlet!

Bleskově se sbalíme a už v jedenáct sedíme v autě a vyrážíme hledat nějaké pěkné místo na snídani. Hodně toho dneska nachodíme, a proto je potřeba se na to energeticky řádně vybavit. V nějakém café po cestě se tedy cpeme vajíčky, šunkou, slaninou, rajčaty a podobně – ostatně už je poledne, máme brunch. A dneska, vypichuji, je potřeba dorazit do motelu dřív. Třeba po osmé, navrhuji, a návrh je, počkejme si, ano, jednomyslně přijat.

Po snídani se projdeme místním gift shopem a koupíme si marmeládu. S hrůzou zjišťujeme, že nemáme svačinu do lesa. Jít do lesa bez svačiny je největší zlo, takže ještě zastavujeme někde v obchodě a kupujeme housky, sýr, maso, zeleninu.

Tedy: zeleninu ne, protože tvrdím, že zelenina je obecně přeceňovaná, a já ji v tom podporovat nebudu.

V jednu hodinu se vydáváme na cestu do parku: je to kousek, jen 80 mil. V návštěvnickém centru si vybíráme šikovnou hajkovací trasu: jsou to necelé tři míle, vodopády, to bude krása! Sám pan ranger nám to chválí a je na něm vidět, že kdyby mohl, hned by šel s námi.

Do cíle (tedy na parkoviště) dorazíme ve tři hodiny. Připravíme si housky s masem a sýrem, přibalíme rozinky, nějaké tyčinky, ovoce, vodu, máme toho tolik, abychom v lese přežili dva dny, kdyby bylo potřeba, a vydáváme se na cestu. Nikdy totiž nevíte, kdy zabloudíte, kdy budete muset ovocem uplatit medvěda, nebo batohem plným jídla praštit pumu přes čumák.

Vodopády jsou trapné a cesta je krátká, takže v pět jsme zpátky u auta – samozřejmě v plné polní, nic jsme nesnědli. Tak aspoň teď do sebe cpu ten sendvič, když už jsem ho tahal s sebou, a řešíme, co dál. Přeci jenom je celkem brzo, jeden výlet bychom ještě stihli. A tak holt přejedeme jinam: mineme odbočku, vrátíme se, támhle mají zavřeno, tady nic není, a najednou je půl sedmé. Nikde jsme nebyli, únava padá a já se kouknu, za jak dlouho budeme v motelu. Navigace říká, že za čtyři a půl hodiny po dálnici, nebo si můžeme udělat ještě pětačtyřicetiminutovou zajížďku po scenic route.

Moc jsme toho dneska neviděli, a tak si vybíráme tu scénickou krásu. Silnice je to báječná, jen jedna věc jí chybí: asfalt. Kodrcáme se bahnem, kličkujeme mezi dírama, a kocháme se. Tedy než se setmí. Pak už jenom řežeme serpentýny indiánskou tmou (přeci jenom jsme v indiánské rezervaci, je to tu velmi nativní) a než se nadějeme, jsme u motelu.

Jdeme si na benzínku koupit pivo. Je půlnoc a my si slibujeme, že zítra teda takhle ne; cyklus se uzavírá.