San Francisco má opravdu skvělý systém městské hromadné dopravy. „Opravdu skvělý“ znamená, že je lepší než ve městech, kde žádný není, a že když už konečně najdete zastávku, tak z ní dost pravděpodobně někdy někam odjedete. Tak tedy: Unikátní průvodce S.F. Muni!
Do Muni patří autobusy, trolejbusy, tramvaje a kejblkáry. Kejblkáry jsou nejsnáze identifikovatelné: mají jen tři linky, a že přecházíte přes jejich trasu, poznáte tak, že vám pod nohama sviští kejbl standardizovanou rychlostí devět a půl míle za hodinu. Dvě linky jsou totálně věnovány turistům, takže zbývá linka California, která jezdí po ulici California (ano, tak jednoduché to tady je) tam a zpátky. Jízda za pět dolarů.
Všude jinde stojí lístek dva dolary, je libovolně přestupní a platí hodinu a půl. Je potřeba mít přesně, a od řidiče dostanete kousek papíru, který má na sobě natištěný datum a časové údaje a je utržen přibližně tam, kdy přestává platit.
Tramvaje mají koleje, a tak by se člověk mohl domnívat, že jejich zastávku najde vždy snadno. Jenže pozor, občas jezdí pod zemí a vypadají jako metro.
Tím legrace končí. Najít zastávku autobusu či trolejbusu vyžaduje bystrého ducha. Často na ulici potkáte turisty stojící na domnělé zastávce - vesele si povídají (prvních deset minut), jsou zamyšlení (dalších dvacet minut), či vzrušeně diskutují o tom, proč žádný z projíždějících autobusů nezastavil (až do zemdlení). To, co se na první pohled podobá autobusové zastávce, je totiž jen dopravní značka informující o možnostech parkování.
Samozřejmě, je tu několik luxusních zastávek. Mají stříšku a elektronický systém vás informuje o tom, jaké linky zde staví a za jak dlouho co přijede (odpočet hlásí, že další autobus přijede za 5, 4, 3, 2, 1, 0 minut, a pak tam až pět minut svítí arriving). Ale takových je jen maličko. Daleko častěji je potřeba hledat tmavou nenápadnou posprejovanou tabuli s logem Muni a seznamem linek bez jízdního řádu. Mezi těmi výraznými svítivými parkovacími značkami je snadné ji přehlédnout.
A to jsme pořád ještě úplně v centru. Stačí poodběhnout kousek od Market St a najednou zmizí i tabule a je potřeba hledat sloupy s dvě stopy vysokým žlutým nátěrem. Je-li na něm černě napsáno BUS 5 21, jste zachráněni.
A konečně někde chybějí i ty sloupy. Až někde uvidíte na první pohled bezdůvodně spořádanou frontu lidí na chodníku, podívejte se pořádně na silnici. Přes pravý pruh tam bude jedna krátká žlutá čára - toť zastávka autobusu.
Jsme tedy na zastávce. Za jak dlouho to pojede? Jízdní řád, jak jej známe, neexistuje. Je možné si zavolat na informace, kde vám vyzradí, kdy jede další autobus, ovšem pouze tehdy, znáte-li kódové číslo zastávky. A tak prostě čekáte, a ono nakonec opravdu něco přijede, protože místní systém je co? Místní systém je opravdu skvělý.
V autobuse už je to snadné, na sever od Market St je velmi neobvyklé, aby autobus zahybal, takže prostě jedete na jednu světovou stranu, dokud to jde. Když vás to už přestane bavit a rozhodnete se vystoupit, je potřeba zatahat za provázek. Totální ukázka amerického konservatismu - proč měnit systém, který už tak dlouho funguje? Vlevo i vpravo u oken je natažený provázek, který je vepředu přivázaný k řidiči; za ten provázek zatáhnete a řidič ví, že má zastavit. Jak prosté.
Ale ještě jedna léčka vás čeká. Zatímco provázek se osvědčil, otevírání dveří stále ještě čeká na to skutečné řešení. Podle typu autobusu se dveře otevřou jen když: a) šlápnete na poslední schod před nimi, b) se chytnete madla, c) na ně zatlačíte, d) je rozkopnete.
Situace tedy vypadá trochu jako když v Saturninovi tahají dědečka: Turista stojí zmateně před dveřmi, a lidé na něj volají: Šlápněte dole na ten schod! Ne, chyťte se madla! Zatlačte raději na dveře! Rozkopněte je! A do toho všeho volá řidič: Nekopejte do těch dveří, tady není zastávka, jenom stojím na červenou!
