Detektivové

Baby shower není dětská sprcha, ale americká oslava, při níž je samodruhá (nebo v našem případě samotřetí) oslavována a zahrnována láskou ve všemožných podobách a praktikách. Nenarozeným dětem se nosí dary, alkohol teče proudem a bujaré veselí obohacují hry, ve kterých vítězí ten, kdo nejpřesněji odhadne obvod Ludmilina břicha, pozná příchuť dětské přesnídávky nebo správně určí pohlaví dětí.

K tomu účelu máme doma už několik týdnů zalepenou obálku, kterou jsme dostali na ultrazvuku. Obcházíme ji a zkoumáme, otevřít ji předčasně si ale netroufáme. Luisa a Lotka, říkám já, to zní jako dvě holky. Bude to holka a kluk, říká Ludmila, jsem matka a vím, co nosím. Kdyby to byli dva kluci, mudruju, budou se jmenovat Hanka a Linda.

~

V určený čas se dvacet pět lidí v našem obýváku rozdělí do tří skupin a všichni pozorně sledují obálku. Otevři jí! Proč já, ohrazuje se Ludmila, ale já na ni tak kulím oči, že podlehne, do obálky se vloupe, přečte si, co je uvnitř napsáno, a vykvikne. Dvě holky!

Jestli se dosud hosté drželi s růžovou ve snesitelných mezích, teď už jdou veškeré zábrany stranou. Vzduchem létají růžové konfety, rozlévá se růžové šampaňské, muži i ženy odhalují růžové dásně a někteří i růžové spodní prádlo.

To není možný, šeptá mi Ludmila, byla bych přísahala, že Lotce raší vousy! Cítím, jak mám celou levou stranu dělohy poškrábanou!

~

Poeta by řekl, že přišlo palčivo a prázdno. Divný pocit, kdy možnosti doposud otevřené se najednou zavírají a ze tří zbývá jen jediná cesta. Já říkám, že konečně vím, jak se cítí alfa-beta algoritmus, když ořezává nepotřebné, mrtvé větve.

~

Na dalším ultrazvuku jsou obě holky zase poctivě hlavou dolů, připravené ke startu jako rakety. Na tohle se chcete pozorně podívat, povídá sonoložka, a my se tedy – abychom jí udělali radost – pozorně díváme, a čím víc se díváme, tím víc se nám Lotka ztrácí, protože na obrazovce vidíme The Montana Banana, tedy banán se dvěma kopečky zmrzliny, což je dezert, který v šedesátých letech servírovala Magnolia Thunderpussy v hospodě pod námi.

Převelice se tedy radujeme, a ještě cestou domů padne otázka jména. Rychle se shodneme, že není důvod opouštět Kästnera, a bejby Bé se tedy bude jmenovat Emil.

Pak mě ale doma něco geniálního napadne, a konečně se ukáže, k čemu je dobré, když oba rodiče studují stejný obor. Kdyby se jmenovali Alice a Bob, začnu větu – a Ludmila okamžitě doplní: Tak by si mohli navzájem posílat šifrované zprávy!

A bylo rozhodnuto. 

Druhou tvář

Helé, holky, já už vím, vodkuď to je.
Jó, a co jako?
No to s tou tváří, né.
Jo s tou tváří!
Tak hele, bacha, to je normálně z bible.
No neke!
Fakt že jo! To říká Ježíš.
Ježíš? A proč to teda jako říká?
No... no protože je úplně jinej, že jo.
To je blbost...
Ale fakt! Pochop ne, prostě co má dělat jako? Tak udělá něco, co tě vůbec nenapadne, prostě úplnej opak. To nevymyslíš!
Ježíš je cool.
Super cool. Holky, vystupujeme, dělejte. Jdeme večer na to karaoke?