Baby shower není dětská sprcha, ale americká oslava, při níž je samodruhá (nebo v našem případě samotřetí) oslavována a zahrnována láskou ve všemožných podobách a praktikách. Nenarozeným dětem se nosí dary, alkohol teče proudem a bujaré veselí obohacují hry, ve kterých vítězí ten, kdo nejpřesněji odhadne obvod Ludmilina břicha, pozná příchuť dětské přesnídávky nebo správně určí pohlaví dětí.
K tomu účelu máme doma už několik týdnů zalepenou obálku, kterou jsme dostali na ultrazvuku. Obcházíme ji a zkoumáme, otevřít ji předčasně si ale netroufáme. Luisa a Lotka, říkám já, to zní jako dvě holky. Bude to holka a kluk, říká Ludmila, jsem matka a vím, co nosím. Kdyby to byli dva kluci, mudruju, budou se jmenovat Hanka a Linda.
~
V určený čas se dvacet pět lidí v našem obýváku rozdělí do tří skupin a všichni pozorně sledují obálku. Otevři jí! Proč já, ohrazuje se Ludmila, ale já na ni tak kulím oči, že podlehne, do obálky se vloupe, přečte si, co je uvnitř napsáno, a vykvikne. Dvě holky!
Jestli se dosud hosté drželi s růžovou ve snesitelných mezích, teď už jdou veškeré zábrany stranou. Vzduchem létají růžové konfety, rozlévá se růžové šampaňské, muži i ženy odhalují růžové dásně a někteří i růžové spodní prádlo.
To není možný, šeptá mi Ludmila, byla bych přísahala, že Lotce raší vousy! Cítím, jak mám celou levou stranu dělohy poškrábanou!
~
Poeta by řekl, že přišlo palčivo a prázdno. Divný pocit, kdy možnosti doposud otevřené se najednou zavírají a ze tří zbývá jen jediná cesta. Já říkám, že konečně vím, jak se cítí alfa-beta algoritmus, když ořezává nepotřebné, mrtvé větve.
~
Na dalším ultrazvuku jsou obě holky zase poctivě hlavou dolů, připravené ke startu jako rakety. Na tohle se chcete pozorně podívat, povídá sonoložka, a my se tedy – abychom jí udělali radost – pozorně díváme, a čím víc se díváme, tím víc se nám Lotka ztrácí, protože na obrazovce vidíme The Montana Banana, tedy banán se dvěma kopečky zmrzliny, což je dezert, který v šedesátých letech servírovala Magnolia Thunderpussy v hospodě pod námi.
Převelice se tedy radujeme, a ještě cestou domů padne otázka jména. Rychle se shodneme, že není důvod opouštět Kästnera, a bejby Bé se tedy bude jmenovat Emil.
Pak mě ale doma něco geniálního napadne, a konečně se ukáže, k čemu je dobré, když oba rodiče studují stejný obor. Kdyby se jmenovali Alice a Bob, začnu větu – a Ludmila okamžitě doplní: Tak by si mohli navzájem posílat šifrované zprávy!
A bylo rozhodnuto.
