Čmuchy čmuch. Mauglí, musím tě přebalit! Odnesu chlapečka do kuchyně na přebalovací pult a navyklými pohyby provedu, co je třeba. Ještě obléknout kalhoty a bundičku, protože dopoledne je pořád ještě zima, a můžu ho vypustit na zem.
Sám si jdu zase do obýváku sednout ke knížce, a tak mi ani nedojde, že se Mauglí vrací po svých pomaleji než obvykle. Osmnáct dní se plazil zasněženou pustinou – no, to možná přeháním. Ale když se doplazil až ke mně, byl už poněkud zarudlý a měl na krajíčku.
Miláčku, vypočítávám, přebalený jsi, najezený taky, napít nechceš, spát nechceš, hračky tu máš, tak snad ani nemáš důvod plakat. Co bys ještě chtěl? Proč posmrkáváš?
Mauglí se mi vztekle drápe po kalhotách a pokouší se vstát, ale je strašně nemotorný a nestabilní, mnohem víc než obvykle, jako by snad byl opilý, jako by snad skutečně šel těch osmnáct dní pustinou – –
Postavil se! Na to, že jsem mu omylem narval obě nohy do jedné nohavice, je to docela výkon!
