Jdu si otestovat svou francouzštinu

Dnes po práci sjedu do centra Ženevy, vstoupím do počítačového obchodu a svým neopakovatelným přízvukem pronesu: Rád bych USB flash disk, 256 MB.

Když se budu tvářit dostatečně ležérně, prodavače jistě ani nenapadne, že mi nerozumí, rozhlédne se po obchodě a přinese mi toho cvalíka. Bude stát čtyřikrát-dvacet-deset-devět nebo jenom devavdesát devět franků? Jak znám ženevské obchody, tak se k ceně určitě nedostane, prodavač jen smutně zavrtí hlavou.

Pas disponible?! - zhrozím se a s tušeným merde na rtech uraženě odejdu.

A pak, večer na halloweenském večírku, to budu všem vyprávět.

Zábavná lekce francouzštiny

Jsou věci, které vás v české škole nenaučí. Když ale žijete na pomezí Švýcarska a Francie, jsou pro vás naprosto klíčové.

Francouzsky mluvící Švýcaři počítají tak, jak bychom očekávali, že se ve slušné zemi počítá. Sto mínus jedna je devadesát devět.

Francouzi mají daleko promakanější systém. Sto mínus jedna je ve francouzské francouzštině čtyřikrát-dvacet-deset-devět.

A pochopitelně, když z vás třeba někde v obchodě leze nějaká číslice, musíte dávat pozor, na jaké straně hranice zrovna jste. Protože jinak jste hned klasifikování jako ti hotentoti odtamtud. Jsem zvědav, jestli na to přijdete.

Update: Do 3. listopadu 2003 si dva lidé tipli velké žampiony a čtyři lidé kozí sýry. Bez tipu zůstali malí jogurti a neutrální fazole.

Děkovací rituály

-Jak se říká? -Děkuju!

$$OBR1546$$ Maminka ho to neučila, a přesto umí děkovat. Za jídlo, za pohlazení - všechno vrací stonásobně. Děkuje i za to, že se na něj přestanu zlobit.

Epilogem ranního rituálu je děkování. Ludwig vyskočí na postel, usilovně vrní a předvádí, jak mu konzerva dodala lesku a šarmu. Výstavní kousek! Pohladím ho, což znamená nemáš zač, a on mi vrněním odpovídá: zachránil jsi mě před jistou smrtí hladem!

Všimněte si, že je náš vztah velmi vřelý. Dokonce si i tykáme.

Občas Ludwiga kvůli něčemu seřvu. Jde si pak sednout do kouta a je celý zaražený. Jenom ty uši má nastražené a neustále s nimi šmejdí - čeká na lusknutí prstů. Tohle znamení, že se už nezlobím, přichází obvykle po půl minutě. Ludwig radostí nadskočí a žene se ke mně - děkuje a slibuje, že už bude hodný.

Takové děkování má několik fází. Začíná vždycky vrněním. Pak (podle zamýšlené intenzity děkování) přechází v olizování.

Stupeň jedna je jen drobné olíznutí ruky či obličeje.

Stupeň dva je důkladné olizování prstů.

Stupeň tři přechází na dlaň a předloktí a má jemnou a drsnou variantu. V drsné variantě je jedno místo olizováno do té doby, než pokožka zcela zrudne.

Stupeň čtyři se zaměřuje na obličej, zejména uši, tváře a nos. I zde je ochoten nasadit drsnou variantu.

A konečně stupeň pět je už natolik závažné olizování, že se nepoužívá při děkování. Jeho využití je však velmi vhodné, pokud se mi nechce vstávat. Jde o olizování očních víček. Poněkud drsná, ale účinná metoda.

Závěrečná fáze děkování spočívá v Ludwigově ulehnutí přes některou část mého těla. Typicky přes ruku, občas přes krk, ale tomu se bráním, protože se mi pak těžce dýchá.

Včera večer proběhlo veliké děkování za myš. Ludwigova oblíbená hračka, bezocasá myška s pleškou, totiž zapadla hluboko za nábytek. Musel jsem odpojit video a odstěhovat pár kousků nábytku, abych se k ní dostal. Ludwigova radost byla nezměrná. Když ji asi šestkrát důkladně zavraždil, přišel mi do postele poděkovat. A jak tak nade mnou stál, zdálo se mi v té tmě, že má nějakou divnou tlamu - sáhnu tam, a on v ní měl tu myš! Buď se bál, aby mu zase neutekla a neschovala se, nebo mi ji přišel hrdě ukázat... Když ale poznal, že já vím, zastyděl se a pustil mi svou plešatou a navlhlou přítelkyni do obličeje. Vzal jsem ji a odhodil na druhý konec pokoje. No jak myslíš, myši, pronesl Ludwig hrdelním hlasem, zabořil mi své zadní nohy do břicha a obrovským skokem vyrazil na lov.

Děkuju, Ludwigu, zamumlal jsem. Mě to učila maminka.

A navíc jsem mamlas...

To je tak, spousta lidí hlásí, jak přichází nová verze NaVrcholu, tak se tam schválně juknu - a skutečně, celá stránka vypadá úplně jinak, vůbec to tu nepoznávám... A už vidím oznámení o tom, že všem uživatelům mají přijít během pondělka maily, ve kterých bude vše podstatné napsáno.

Tak tedy čekám a čekám, a protože mi žádný mail nepřišel, začal jsem si s NaVrcholu dopisovat. Píšu jim, že mi nic nepřišlo, oni mi odpovídají, že mě nemají v databázi, a já si říkám: Bóže, to jsou mamlasové, prej moje ID neexistuje, to si fakt mohli vymyslet něco lepšího... A tak jim dokazuju, že moje ID skutečně existuje, dá se ve starém systému jednoduše vyhledat atd atd.

A teď si čtu Pixyho, který píše: "přehled webů podle návštěvnosti mi ukáže třeba Toplist" - a mně svitne, že ten mamlas jsem já.

Proto mi ty stránky přišly jak vyměněný! Proto mi nepřišel mail! Proto neznají moje ID! Já totiž NaVrcholu vůbec nepoužívám...

Ranní rituál

Každé ráno hraju s Ludwigem takovou hru. Jmenuje se Dej mi nažrat a já ti dám pokoj.

Ranní rituál je poměrně komplikovaný. Začíná v 7:24. Ludwig po mně začne netrpělivě podupávat, občas mňoukne, strká mi čumák do ucha a kontroluje, jestli opravdu spím. Obvykle mě tím vzbudí, ale ví, že stejně nevstanu. Do půl osmé jsem totiž v právu. Jenže v půl osmé zazvoní budík a Ludwig ví, že od té chvíle je v právu on. Mým úkolem je zvednout se a jít zamáčknout budík, jeho úkolem je nepustit mě zpátky do postele, dokud nedostane nažrat.

Začíná šamanské vzývání, Ludwig tančí na zadních, snaží se na sebe upoutat pozornost, vlákat mě do kuchyně. Předvádí, jak hladem nemůže ani chodit, úpí, vyděšeně křičí, když se vracím k postele, vztekle pláče - neboj, jenom hledám bačkory.

A pak se šourám do kuchyně. Na každý můj krok Ludwig odpovídá metrem dopředu a půl metrem zpátky. Usilovně vrtí ocáskem, abych cestou neusnul. Blížíme se k rozhodnému okamžiku: Do kuchyně se totiž mohu dostat dvěma cestami. Půjdu tentokrát vlevo nebo vpravo?

Pokud se vydám vpravo, Ludwig ví, že má vyhráno. Proběhne kolem mě a vběhne do kuchyně levými dveřmi. Potkáváme se u ledničky. Ááá, to je náhoda, zuřivě předstírá údiv a radost nad shledáním, no ale když už jsi tady, nedal bys mi nažrat?

Pokud se ale vydám vlevo, existuje nemalá šance, že nejdřív půjdu na záchod. Tuto alternativu je potřeba za každou cenu zhatit. Možností je několik: hysterický záchvat, psí oči v kombinaci s propadajícími se boky, nebo navození dojmu, že je záchod již obsazen.

Otevření ledničky je pokynem ke spuštění motorku. Čím hlasitější, tím víc jídla dostanu, myslí si. Ludwig je motůrkový přeborník, jeho vrnění s přehledem přehluší vrnění čtyř běžných neznačkových koček.

Dám mu trochu konzervy, Ludwig začně jemně mlaskat a já se vracím zpátky do postele. Ranní rituál je u konce. Pokračování zítra v 7:24.

Zase mě štvou lidi

To jsem se teda dostal do nálady...

Pořád někde něco. Normálně se přes tyhle "drobnosti" přenesu, ale tenhle týden mě opravdu vytáčejí.

Doručování pošty v Cernu: Do naší schránky neustále přicházejí dopisy pro člověka, který už půl roku sedí v jiné kanceláři. Zatím mu je pořád nosíme, ale co až nás to přestane bavit? Co až se já přestěhuju do jiné kanceláře, bude mi někdo nosit poštu? Urgence jsou marné. Dneska nám pro změnu přišla pošta pro sousední kancelář - holt je naše schránka na ráně.

Parkování v Cernu: Včera po desáté večer jsem ještě zajel do práce. Chápu, že se nikomu nechce trmácet se pěšky, ale je nutné kvůli tomu stát na místech pro invalidy? Je nutné parkovat co nejblíž budovy tak, že mezi autama skoro nejde projít ke vchodu, že kolem aut téměř není možné projet na prázdné parkoviště, které je třicet metrů od budovy?

Jděte všichni do háje...

Nechutné čachry s kolejní radou

Ani ne před rokem jsme v sociální komisi akademického senátu Univerzity Karlovy řešili takovou kuriozitu: Na jedné koleji nebyla kolejní rada zvolena obvyklým způsobem (totiž podle volebního řádu), ale jakousi záhadnou shodou náhod prostě vznikla. Jednoho dne se u vedoucího koleje objevil člověk, který prohlásil, že je předsedou nově zvolené kolejní rady, předal vedoucímu seznam členů - a bylo to.

Následně se zjistilo, že "volby" proběhly tak, že se pár lidí kdesi sešlo a zvednutím ruky si něco nějak odhlasovalo. Hlasy nebyly posčítány, nebyl sepsán volební protokol, volby nebyly tajné - prostě průšvih na entou. Strávili jsme s tím na komisi pěkných pár hodin a já si myslel, že větší hovadinu už nelze stvořit.

Včerejší volby kolejní rady na jedné brněnské koleji však překonaly i toto. Přehlédneme-li všechna ty formální prohřešky, nad kterými se bohužel už nikdo nepozastavuje (volby neproběhly ve stanovené lhůtě, nebyly předem řádně oznámeny), stále tu zůstává několik "originalit", které připomínají komunistické manýry - ale tentokrát jsou praktikovány dětmi!

Funkce skrutátorů, tedy těch, kteří sčítají hlasy, se radostně ujali členové staré kolejní rady. To, že sami zároveň kandidovali, jim přišlo zcela normální.

Jednoho regulérně přihlášeného kandidáta stará kolejní rada vyškrtla ze seznamu kandidátů, protože si dovolil nepřijít k volbám.

Přestože směrnice pro volbu kolejní rady říká, že ubytovaní studenti mohou volit jen kandidáty ze své fakulty, každý mohl volit, jak uznal za vhodné - kdo přišel, ten si zavolil, bez ohledu na svou fakultu či na to, jestli je vůbec ubytovaný (na oficiální seznam oprávněných voličů přece nehrajeme).

Hlasování proběhlo tímto pikantním způsobem: Na jeden papír byla sepsána jména kandidátů, voliči se postavili do řady a každý udělal na papíře u vybraného jména čárku. Nejenže volby nebyly tajné, ale každý se ještě před svou volbou mohl podívat na aktuální mezivýsledek! A aby byl komunistický dozor dokonalý, ve druhém kole voleb stará kolejní rada dohlížela na to, kdo jak hlasuje.

Stará kolejní rada sečetla hlasy a k všeobecnému úžasu zvítězila ve volbách a stala se novou kolejní radou! A život jde dál - kolejní rada je spokojená, že nemusí nic dělat, protože za celý minulý akademický rok nedostala jedinou stížnost od studentů - inu, není divu, když nikdo netuší, že kolejní rada vůbec existuje (žádná nástěnka, žádná webová stránka, zápisy ze zasedání se nezveřejňují).

A já vůl se divím, že vysoká politika vypadá tak, jak vypadá. Aby ne, když z malých grázlíků vyrostou velcí grázlové.

Soutěž: 3. kolo

Třetí kolo soutěže bude směšně jednoduché. Chachá - ano, můžete se smát dopředu.

Otázka: Jistý český skladatel napsal cyklus šesti symfonických básní. Některé z těchto básní jsou inspirovány pověstmi z Jiráskových Starých pověstí českých. Které symfonické básně to jsou a kterých pověstí se týkají?

Bonusová otázka: V jedné básni je důležitou rekvizitou roh. Kdo na něj podle pověsti zatroubí?

Odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 10. listopadu.

Lidl a chomutovská lípa

Tož tak. Narodil jsem se v Chomutově a několik let jsem do školy chodil kolem mohutné lípy. Vedle byla hospoda, vtipně nazvaná U Lípy.

Že z pozemků firmy Lidl mizejí stromy, to jsem v tisku zaregistroval. Ale že zmizela i "moje" lípa, to jsem se dozvěděl až teď.

Ti, co si to kácení objednali, jsou... ošklivá kačátka. Přinejmenším.

Den kozy na webovém plátně!

Ještě jste ho neviděli, ale už jste o něm určite slyšeli: Den kozy, přelomový český film určující cestu pro film 21. století. V jistém smyslu kultovní snímek, jehož promítání odmítly všechny multiplexy. Po půlročním putování po klubech a domácnostech konečně přichází - když ne na plátna, tak alespoň na vaše obrazovky - Den kozy.

Regenerace z cesty

Je to děs. Když už se vám snad stane, že pojedete někam daleko, tak určitě nejezděte hned za pár dní zpátky.

Jsem z toho pořád tak nějak mrtvej, nic se mi nechce dělat, po bytě mám roztahaný obsah batohu a asi to neuklidím dřív než o víkendu.

Ludwiga jsem včera večer vyzvedl v pořádku, a cestou zpátky už jsem byl tak unavený, že jsem dokonce zapomněl zabloudit. Za trest jsem dnes ráno našel na autě tři ptačí vizitky. Ludwig se u Markéty seznámil s místním venkovním kocourem, který je zvyklý u Markéty doma občas přebývat. Při prvním setkání se Ludwigovi úspěšně podařilo vetřelce vyhnat z domu - přestože je menší a byl tam teprve druhý den, což je o několik let méně než dotyčný "domácí". Ale už při třetí návštěvě se kocouři dokázali okázale ignorovat, což je obrovský úspěch, skoro přátelství.

No a taky jsem si v Praze koupil Respekt. Četl jsem si ho dnes při obědě a úplně si zkazil chuť. Zatracený prasata politický! Ještě že nečtu švýcarský tisk. Bojím se, aby to tu nebylo stejné.

Soutěž Bravissimo: Řešení 2. kola

Ptal jsem se na třetí klavírní koncert maďarského skladatele Bély Bartóka. Bartók jej (ne)dopsal ve Spojených Státech v roce 1945.

Mezi díla dokončená jiným skladatelem patří např. Mozartovo Requiem nebo Mahlerova Desátá symfonie.

Zcela správně na soutěžní otázky odpověděl DaveSil, a má tedy tři body. Hlava odpověděl dobře na základní otázku a nevěděl bonus, má tedy dva body. Orionka odpověděla dobře na bonus, ale zmýlila se v letopočtu dokončení koncertu, takže je tentokrát bez bodů.

Celkové pořadí po dvou kolech:

1. - 2. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, DaveSil

3. místo (2 body)
Hlava

Akční příběh na vlastní oči

Policajti, hasiči, vrah a únosce, vysvobození dětí - a to všechno včera večer v bytě pode mnou!

Blížila se osmá hodina večerní, já už tak trochu klimbal, znavený z tisícikilometrové cesty - a uslyšel jsem podivné zvuky. Venku stála parta hasičů a téměř potmě instalovala pod barákem nafukovací koláček, do kterého se skáče z domu při požáru. Že by hořelo? Neměl bych vyskočit raději hned, dřív než bude pozdě?

A za chvíli už mi zvonil u dveří hasič. Vykoukl z okna a vysílačkou dával pokyny kolegům dole, kteří desetimetrový koláček přesouvali tak, aby byl přesně pod oknem v obýváku. A protože v kuchyni mám také okno, ještě přidali jeden další. Hasič mi vysvětlil, že z bytu pode mnou bude někdo vyskakovat, ale že není jasné, z kterého okna to bude.

To už z toho byl v domě poprask, spousta lidí se šla podívat i ven. Já to zatím bral jako nějaké podivné cvičení - a pak u mně zazvonili hasiči podruhé, začali si dělat náčrtek bytu a tvářili se děsně vážně. Ujistili mě, že jsem mimo nebezpečí, ale moc přesvědčivě se přitom netvářili.

A nakonec přišli i policajti. Ujistil jsem je, že byt pode mnou vypadá stejně jako ten můj, a tak si také udělali náčrtek, pár věcí přeměřili, ověřili, že vstupní dveře půjdou snadno vyrazit a na náčrtku si vysvětlili, kdo kam jak vtrhne a jakou část bytu bude kontrolovat.

Zmizeli a chvíli byl klid. Už jsem málem zase usnul, když někdo zařval POLICIE! Ozvala se šílená rána, že i Ludwig nadskočil, a po chvíli hluku na místě činu (tj. v tom bytě pode mnou) zase celý dům upadl do večerní letargie. Hlavní hasič před domem dostal vysílačkou zprávu, že nikdo z okna nevyskočí, hasiči sbalili koláčky a šlo se domů.

Tak jsem teď v domě skoro nejslavnější. Vždyť nebýt toho, že jsem byl doma, neměli si policajti jak připravit akci! Do mého bytu na tak strategickém místě chtěl každý nakouknout, každý chtěl vědět, co mi policajti říkali a jak přesně to naplánovali.

Jenomže já jsem asi jediný člověk v baráku, který vůbec netuší, co se včera stalo. Byl tam vrah? Nebo únosce? Koho unesl? Zneškodnili ho? Kdo měl vyskočit z okna? Nevím vůbec nic. Ale mám pro vás alespoň ponaučení, dobrou radu na závěr: Učte se francouzsky. Nikdy nevíte, kdy se odstěhujete do Ženevy. Nikdy nevíte, kdy u vašich dveří zazvoní hasič.

Filmové hlášky - řešení

27. 10. 2003 - Tady máte řešení, ať vás netrápím...

22. 10. 2003 - Těsně před svým odjezdem do Čech připomínám tyhle hlášky. Vím, že je to těžké, ale přece není možné, aby mé oblíbené filmy byly natolik minoritní, že je znám jen sám... Takže pokud aspoň tušíte, odkud to je, zvěčněte se v komentářích.

1. Nell
- Udla v bichu! Udla v bichu!

2. Sedm
- Davide, jestli ho zabiješ, tak vyhrál.
- Bože!

3. Úplné zatmění
- Máš mě rád?
- Ano.
- Tak nastav ruku.

4. Pomoc!
- Ten, jenž nosí prsten...

5. Mnoho povyku pro nic
- A tohle je vaše dcera?
- Její matka mi to mnohokrát říkala.
- Pochyboval jste snad, že jste se jí ptal?

Mon ami flexible

Přišla zima, přišel mráz, kam se, ptáčku, kam schováš?

Schoval jsem se do auta, ale skrz namrznutá skla nebylo vidět ven. Naštěstí jsem si vzpomněl na mon ami flexible, vyškrábal jsem si na předním skle okénko a vyrazil jsem. Po dvou metrech jsem zastavil a vyškrábal si okénko i na zadní sklo.

Vzpomněl jsem, jak jsme v zimě jezdili po Tatrách wartburgem. Táta hlavu nad volantem, snažil se zahlédnout aspoň něco, máma hadrem leštila zamlžené přední sklo zevnitř, my děti jsme tajily dech, abychom toho moc nenamlžily... prostě bylo to napínavé.

Ale dneska mi to přišlo spíš nebezpečné. Sakra, copak tohle auto nemůže mít rozmrazování skel??? A v tu chvíli mi došlo, že tohle auto rozmrazování skel má. Po patnácti minutách jízdy naslepo docela úspěch.

Znovu k parkování: řešení!

Před necelými dvěma týdny jsem se tu tázal, jak je možné, že nejsem schopen normálně zaparkovat, když jsem schopen normálně vyparkovat. Dnes už mám najeto přes tři sta ženevských kilometrů a konečně jsem na to přišel.

Nejprve upřesnění: jednalo se mi o příčné parkování popředu. Na radu Martina Žantovského jsem zkoušel (dvakrát) parkování pozadu, ale výsledek byl dost katastrofický. Také nemám problémy s tím, že bych neměl kam zaparkovat, za hříšné peníze si platím vlastní parkovací flek.

A teď konečně k té metodě. Mylně jsem se domníval, že mám při parkování aplikovat inverzní vyparkovávání. Jak vyparkovávám: Couvám rovně, rovně, pořád rovně, a když už se nebojím okolo stojících aut, tak co nejvíc zatočím.

Čili mé parkování vypadalo tak, že jsem co nejvíc zatočil a buď to bylo málo, nebo zase hodně, takže jsem musel trošku couvnout, to mě rozhodilo a už jsem se tam nějak dokodrcal nakřivo, nestačil jsem auto srovnat - prostě to nefungovalo.

Ale teď, teď mám fungl nový postup, který mě prostě jen tak napadl (z nouze ctnost), a funguje! A to takto (popíšu, jak parkuju doleva): zatočím doleva do prázdné skuliny tak, abych se do ní předkem trefil, na ničem jiném nezáleží, ale spíš se snažím zatočit míň než víc. Pak pomalu postupuju vpřed tak, aby pravý přední roh mého vozu kopíroval (s dostatečným odstupem) levý bok vedle stojícího auta. A když už jsem skoro tam, prudce strhnu volant doleva: a stojím! Rovně, krásně, bez problémů.

Základní poznatek tedy zní: Nesnažit se auto rovnat dřív, než je to nezbytně nutné. Zkuste si to taky. :-)

Pravdivý scénář 21. dílu Nemocnice na kraji města

Konečně to někdo zveřejnil...

Chodím na francouzštinu

Přihlásil jsem se do kurzu: šest hodin týdně by mě mělo dostatečně vycvičit.

Ve skupině je nás asi dvanáct, ke slovu se zatím moc nedostaneme (ostatně, co bychom si asi tak říkali, zatím neumíme ani klasickou francouzskou větu Klobouk mého strýčka je větší než zahrada mé tetičky).

Zároveň s francouzštinou se učím i urdu a punjabi (jak se těmto řečem říká česky?), chodí tam totiž jeden upovídaný a snaživý Pákistánec, který má na každou poučku o francouzštině připravenou ještě lepší poučku o tom, že u nich se to řekne jinak. No a to je zajímavé, pančelko, že u nás - začíná vždycky a přízvukem mi připomíná Felixe Holzmanna.

Učit se francouzsky v angličtině má jisté kouzlo. Člověk se třeba dozví, že francouzské -ant odpovídá anglickému -ing. Nejhorší jsou ale věci, které v angličtině vůbec neexistují. Představte si, že ve francouzštině se slovesa časují! Ba co víc, dokonce budeme mluvit o první, druhé a třetí osobě čísla jednotného a množného. Na to si asi nikdy nezvyknu.

Nebo tu a vous! Tu můžete použít pro jednu osobu, kterou důvěrně znáte (no nemusí to být zas až tak důvěrně), zatímco vous se používá pro jednu osobu, kterou neznáte, nebo pro více osob najednou, a to i když je (důvěrně) znáte!

To je komplikované, co - vydechla naše učitelka a pak se zarazila - ale možná to v některých jazycích máte podobně, ne? A my, Češi, Poláci, Rusové, Rakušani, Dánové, Švédové, Černohorci a Maďaři, jsme přikývli.

No a to je zajímavé, pančelko, že u nás...

Chystám se domů, do Prahy, do Podolí

Co bych dělal v Podolí? Jedu do Prahy, ale jen proto, abych dorazil do Brna.

Co vzít s sebou? Co zařídit? Na co nezapomenout?

V Praze strávím jen necelý den - obhlídnu nabídku lyží, rozešlu pár balíčků a pospíchám na autobus do Brna. Nechtěl jsem si něco koupit? Něco přivézt? Tonic Kinley - na ten nesmím zapomenout.

Koho chci v Praze potkat? Z časových důvodů jsem musel seznam lidí radikálně proškrtat. I tebe, Žertvo, jsem byl nucen škrtnout. Leda že bys byl tou dobou náhodou v Brně.

Protože Brno pro mě bude na pár dní pupkem světa.

Řekni NE blogování! Příběh první: Ztráta reality

Vojtovi bude třicet let. Je vysoký, má krátké tmavé vlasy a nervózní oči a ruce. Během rozhovoru si pořád hraje s tužkou. Mluví tiše, většinou kouká do země. Sedíme v kavárně tzv. chráněného domu.

Vojto, jak ses vlastně k blogování dostal?
Tak nějak přes partu, tehdy vlastně blogovali všichni, takže jsem se taky přidal.

Kolik ti bylo?
Osmnáct.

Takže někdy v roce 2004?
Jo, na jaře. Měl jsem před maturitou, ale tu jsem ještě nějak zvládnul.

Jak dlouho jsi tehdy pravidelně blogoval?
Asi tři nebo čtyři roky, než mě rodiče vyhodili z domu, jsem něco blognul aspoň dvakrát denně, spíš teda i víckrát.

Kolikrát třeba?
Někdy třeba i desetkrát, prostě každou hodinu.

Co s tebou bylo po škole?
Tak já už ani nic nechtěl dělat, matka mě furt tlačila někam na brigádu, jenomže jsem nikde dlouho nevydržel.

Nebavilo tě to?
Vždycky mě nějak vykopli, když zjistili, že bloguju.

Co na to matka?
Tý jsem vždycky něco nakukal, takže ze začátku to bylo celkem dobrý. Ale pak se to provalilo přes nějaký sousedy a bylo zle, vyrazili mě.

Kde jsi pak bydlel?
Nejdřív různě po kámoších a když bylo teplo, tak jsem prostě spal venku.

Žebral jsi?
No jo, a všechny peníze jsem vrážel do blogování, že mi skoro ani na jídlo nezbejvalo.

Měl jsi holku?
Měl, ale ta mi dala kopačky už nějak hned po maturitě.

Proč?
Jsme se pohádali kvůli mýmu blogu, jsem tehdy blogoval dost otevřeně a jí se to dotklo.

Pamatuješ si, o čem konkrétně to bylo?
Asi jsem blognul něco o sexu&

Nechceš o tom mluvit?
Ne.

Dobře. A jak to bylo s blogováním, když jsi žil na ulici?
Tak jasně že to nebylo moc pohodlný, ale pořád bylo o čem blogovat. Už to teda nebylo tak často, některý dny jsem se k internetu vůbec nedostal.

Co léčení?
Já se léčit nechtěl, bylo mi celkem fajn, jenže pak přišla krize, začali mi ubývat čtenáři a& už to prostě bylo jiný, chtěl jsem z toho ven a nevěděl jsem jak.

To už jsi byl na ulici jak dlouho?
Skoro šest let.

Na léčení ses přihlásil sám?
Nakonec jo.

Bylo to obtížný?
Prvního půl roku jsem dvakrát utekl, vždycky si jenom něco blognout. Jenomže se ukázalo, že získat ztracenou pozici mezi bloggerama už skoro nejde. Takže jsem se zase vrátil.

Jak jsi na tom dneska?
Tak už půl roku jsem z léčení pryč, úplně jsem se ještě neosamostatnil, bydlím tady s ostatníma, ale už jsem si našel i práci&

Co děláš?
Barmana.

Co bylo na blogování nejhorší?
Asi ta ztráta reality. Určitě.

Co to znamená?
Prostě co jsem neblognul, to se vlastně nestalo. Úplně jsem to vytěsnil. Takže jsem se snažil blognout všechno, a to zase nešlo. A pak to hospodský ticho. Když jsme se s partou sešli a nikdo nemohl nic vykládat, protože všichni už to znali z blogu.

Takže jste si neměli o čem povídat?
Nakonec jsme se bavili o tom, co kdo blognul, a pak jsme tu debatu sami blogli, takže to byl takovej začarovanej kruh.

Stýkáš se ještě s někým z party?
Ne. Nechci je vidět, zkazili mi život. Oni a celý blogování.

Díky za rozhovor.

Soutěž Bravissimo: 2. kolo

I když jste se nezúčastnili kola prvního, stále se můžete přidat!

Třetí klavírní koncert Bély Bartóka  je řazen mezi jeho nejhezčí a nejexpresivnější skladby. Bartók koncert nedopsal, posledních sedmnáct taktů doplnil jeho přítel Tibor Serly.

Otázka: Kdy a kde (ve kterém roce a ve které zemi) Bartók dokončil (pomineme li těch 17 taktů) svůj 3. klavírní koncert?

Bonusová otázka: Můžete uvést další příklad známého hudebního díla, které bylo dokončeno jiným skladatelem?

Odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 27. října.

Soutěž Bravissimo: Řešení 1. kola

Ptal jsem se na podivně končící symfonii. Šlo o symfonii č. 45 fis moll "Na odchodnou" (Farewell) Josepha Haydna.

Legenda praví, že Haydn sloužil u prince Eszterhazyho, který měl kromě sídla v Rakousích též zámek v Maďarsku, a že už se Haydnovi zdálo, že pobývají v Maďarsku příliš dlouho. Princ pochopil podivné odcházení hudebníků v průběhu skladby a pustil je všechny domů.

Skladba končí v houslích, poslední dvoje housle nezmizí ze scény. Tolik k bonusu.

Na otázku prvního kola správně odpověděli KrupičkaM a Orionka. Oba odpověděli správně i na bonusovou otázku a každý z nich tedy získal 3 body.

Muži nejsou z Marsu

Největší vědecké kapacity podrobily důkladnému zkoumání život pravěkých lidí. Výsledky zkoumání mají široké uplatnění v astronomii a při výrobě pudinků.

Je to tak jednoduché: přijít s vysvětlením, které se tváří přísně vědecky, a potvrzuje všechno, co stejně všichni víme – ale teď už to smíme říkat nahlas! Ženské nemohou umět řídit auto: nemají na to mozek! Muži nemohou žehlit: nemají na to mozek! A za všechno může ten pravěk, ta metla lidstva. Ten prototyp muže-lovce a ženy-ochránkyně ohně se tak senzačně hodí do našich zakořeněných návyků. Konečně důkaz, že je všechno v pořádku, že to nemůže být jinak!

Veřejnosti byl dosud zpřístupněn pouze zlomek souvislostí mezi pravěkem a dnešní dobou. Dosud nebylo zveřejněno např. následující pojednání adresované Královské astronomické společnosti. Ta se tázala, proč je mezi astronomy tak hodně mužů a tak málo žen.

Zatímco ženy v pravěku spaly obvykle v jeskyních a ke hvězdám si nezískaly žádný vztah, muži při stopování zvěře přenocovali pod hvězdami a často se podle hvězdné oblohy museli orientovat. Není tedy divu, že právě muži pocítili touhu prozkoumat hvězdný prostor.

Univerzita, která si nepřála být jmenována, zaregistrovala před dvěma lety neuvěřitelný nárůst zájmu žen o studium astronomie. I v tom případě bylo vysvětlení velmi prosté.

Muži v pravěku při stopování zvěře přenocovali pod hvězdami a často se podle hvězdné oblohy museli orientovat, takže jim přišly hvězdy jako běžná součást života. Naproti tomu ženy, obvykle spící v jeskyních, považovaly hvězdy za něco tajemného a zvláštního. Když šly děti spát, často vysedávaly před jeskyní, dávaly hvězdám jména a spojovaly je do souhvězdí. Není tedy divu, že právě ženy pocítily touhu prozkoumat hvězdný prostor.

Další studie odhalily, že z pravěku pramení i důvod, proč mají ženy (narozdíl od mužů) často nos nahoru.

Muži v pravěku lovili i za deštivého počasí a nemohli si dovolit, aby jim do nosu napršelo, ženám naopak působil nos směrovaný dolů potíže při udržování ohně v jeskyni. Ty, které měly nos nahoru, byly zvýhodněny tím, že jim do něj nešlo tolik kouře z ohně.

Za domácí úkol: Proč mají muži raději vanilkový pudink než čokoládový?

Zpráva o průběhu prvního BSG

Ženeva (od našeho spolupracovníka) – Obě delegace pak položily věnce na hrob neznámého bloggera.

První BSG (bloggerské soirée genevoise) proběhlo včera na kospiračním místě v západní části Ženevy. Byli přítomni zástupci všech platforem: českých bloggerů v zahraničí (Chinin), českých bloggerů doma (Marigold), nebloggerů (Honza) a bloggerů-pozorovatelů (Ludwig). Cenu Nejlepší blogger získal po svém přesvědčivém výkonu Ludwig, kterému se podařilo během deseti minut zablogovat dvě myši.

Večer proběhl v přátelské atmosféře. Účastníci se vzájemně svěřovali se svými problémy při psaní i čtení blogů a také reagovali na aktuální otázky bloglobalizace. Shodli se na tom, že je potřeba změnit současný trend, který vede k úbytku světových ledovců a jejich postupného nahrazování leblogci. „Čeho je moc, toho je příliš. Ledovce si rozvracet nedáme,“ nechal se slyšet jeden z přítomných.

V následné diskusi došlo i na osobní vzpomínky. Marigold vyprávěl, jak své mládí trávil cestováním po Francii připoutaný na železničním vagónu s nebezpečným odpadem. „Byla to těžká doba. Policajti to na mě zkoušeli i s autogenem, ale nevzdal jsem se,“ zavzpomínal Marigold.

Na závěr se všichni srdečně rozloučili a česká delegace odjela autobusem vstříc novým dobrodružstvím – aby ne, když v rozrušení nastoupila do autobusu jedoucího opačným směrem.

Microsoft bloguje?!

Jak mě Marigold s Honzou informovali, Bill Gates představil na ženevském výstavišti mj. i nový blogovací systém, nazvaný jednoduše Microsoft Blog. Systém spolupracuje s Instant Messangerem, jehož pomocí se dají přidávat (a asi i aktualizovat) jednotlivé spoty. Samozřejmostí je multimediální podpora – Microsoft Blog dovoluje jednoduše vkládat fotky i videa. Systém jsem neviděl, takže bohužel nemůžu posoudit jeho kvality, ale Marigold jistě přinese v průběhu dne podrobnější informace.

Nejstarší česká kniha

Čas od času se vynoří otázka, kterou českou knihu lze označit za nejstarší. Odpovědi na tuto otázku dříve nebo později začnou posouvat hranici hluboko do 15. století (a najdou se i větší gerojové). Každý, kdo si kdy psal něco na papír, se dnes označuje za autora knihy.

Důležitá skutečnost při hledání první české knihy je prvek sebeuvědomění si sebe sama jako autora knihy. Jako někoho, kdo píše knihu. Slepice není slepicí, dokud si sama neuvědomí, že je slepicí. Programátor není programátorem, dokud si neuvědomí, že psaní zápisů v daném šíleném jazyce je programování. Z tohoto úhlu pohledu vypadávají všichni, kdo označují počátek svého psaní knih do let, které končí číslicí 58.

Kniha, aby byla knihou, musí naplňovat všechny formální znaky knihy:

1. Kapitoly musí mít chronologicky řazené.
   
2. Každá stránka musí být trvale a neměnně očíslována.
   
3. Každá kniha musí mít obsah.

Většina "knih" je na štíru především s bodem č. 2. To už by skutečně šlo označit za knihu i lístek se včerejším nákupem.

Je mi jasné, že to co jsem napsal, bude použito proti mě. Budu označen za sektáře, nafoukance atd. Ale to nic nezmění na skutečnosti, že ne vše je kniha.

Tento článek prosím berte jako netradiční upoutávku na úvahu Jiřího Bureše.

Pozor, bloggerské soirée genevoise!

Dnes večer se koná speciální ženevská blogger session! Účast přislíbili všichni čeští bloggeři, kteří jsou právě v Ženevě.

O celém průběhu této dozajista pikantní akce vás pochopitelně budeme informovat. :-)

Změna je život čili opět nový web

Děsně dlouho jsem se odhodlával k tomu, že si předelám své osobní stránky, až se tak konečně stalo.

Taky to tak máte? V roce 1995 jsem vytvořil svou první, dozajista otřesnou, stránku, která určitě musela začínat nějak jako <H1>Vítejte na mé osobní stránce!</H1>. Od té doby jsem už mnohokrát dospěl k rozhodnutí, že je potřeba stránku zcela předělat. Dokonce mám pocit, že jsem některé roky na škole trávil jenom předěláváním svých stránek. Výsledek je tento:

- své stránky jsem měl (či mám) na minimálně šesti různých serverech, aktualizace přinejlepším předloni, navíc si obvykle nepamatuju hesla

- na každém serveru jsem několikrát měnil design, častokrát se k němu vázala i změna obsahu či alespoň jeho přerovnání; všechno to mám porůznu archivované, tj. zcela ztracené

- nevím, kde co mám; pokud už něco objevím, je to v několika verzích rozpracování, nejlépe nezávislých, takže není možné jednoduše rozpoznat tu aktuální

Jenže já si řekl dost, musím si v tom udělat pořádek! A tak jsem začal všechno postahovávat, urovnávat a dávat pěkně do kupy na jeden (pochopitelně zcela nový) server. Dlouho mi to nevydrželo, přiznávám. Přesun jsem nikdy nedokončil a navíc jsem si od té doby opět rozšířil působiště o další dvě adresy - naposledy bloguje.cz.

A tentokrát jsem to už vzal vážně. Znovu jsem prošel své senzačně zastaralé stránky, zjistil jsem, že většina obsahu zcela vyhnila a proto jej není třeba nikam přesouvat, ale stačí jej smazat, a pak jsem vzal papír (já vím, zastaralá technologie, ale mám těch šmíráků několik set) a pěkně si sepsal, co bych chtěl na svém webu mít.

Přes víkend jsem se mořil s CSS a XHTML a já nevím čím vším, zoufale jsem se snažil vymyslet, jak vytvořit pomocí CSS dvousloupcovou sazbu, aniž bych použil tabulky, které jsou prý tak zlé (až jsem to nakonec vzdal v hlubokém přesvědčení, že dva bloky nelze umístit vedle sebe, pokud je nechci mít plovoucí (nechci) nebo natvrdo umístěné (nechci)).

A tak jsem si tedy poosmdesátéšesté stvořil své stránky. Hoříte nedočkavostí, jak se mi povedly, co na nich je? Úplně zbytečně. Akorát si tam parsuju RSS Chininu.

Ženy, emancipace a pozitivní diskriminace

Vracím se ke komentáři o "irelevantních ženách", tentokrát ještě vážněji a důrazněji.

Musím se k tomu vrátit, protože se mi zdá, že problém zůstal nepochopen. Ženská emancipace je vážné téma. Bagatelizovat emancipaci jako snahu žen vyrovnat se mužům zavání mužským šovinismem, ve kterém stírání rozdílů mezi pohlavími vypadá tak, že se žena snaží dosáhnout mužské úrovně a muž se nad ní milosrdně sklání a občas si hraje na "přecitlivělého", aby jí udělal radost.

Můžete mít negativní postoj k celým gender studiím (včetně gender lingvistiky), ale faktem zůstává, že tento svět je světem mužů. Nemůžu se smířit s tím, že je toto podceňováno nebo zesměšňováno. Přečtete si příspěvek na téma, zda mají ženy právo na nepřechýlená příjmení, a řeknete si: Jéé, jejich starosti bych měl mít... Nechtějte. Situace je vážná. Mimochodem, muži - přijde vám zcela a naprosto v pořádku, že žena při sňatku ztratí své příjmení a převezme vaše?

Říkal jsem si: pozitivní diskriminace je totální nesmysl. Ale změnil jsem názor. Například politika - doména mužů. Objeví se politička, jenomže na mužském hřišti musí hrát podle mužských pravidel. Stane se snad žena emancipovanou tím, že si začne hrát na muže? Ženy do politiky nejdou, protože ženská politika by vypadala jinak.

Pozitivní diskriminace by dokázala nastartovat proces skutečné změny. Když bude ve dvousetčlenné poslanecké sněmovně sto žen, nemusí se přizpůsobovat, nedojde k asimilaci. Tím neříkám, že se vstupem žen se politika změní z nechutného svinstva na báječný pamlsek. Možná bude jen nechutná jiným způsobem, kdoví.

Jenomže žena ve vysoké politice, žena na ředitelském místě, to je přece kariéristka, mužatka, která by se ani o rodinu nedokázala postarat, že. Jenom si snaží dokázat, že je stejně dobrá jako všichni ti muži okolo. Až budete příště vykládat vtip o tom, jak je třeba manželce zkrátit řetěz, zpomalte a zauvažujte, jestli náhodou něco není špatně. Hodně špatně.

Kde je chyba?

Řekněte, vy všichni schopní řidiči, jak je možné, že nedokážu rovně zaparkovat do příčného parkovacího místa?

Jak je možné, že když už na vedlejších místech parkují auta, že tam nejsem schopen rovnou zajet, ale musím nejdřív do jednoho téměř nabourat, pak couvnout, a konečně (křivě) zaparkovat?

Přece když pak vyjíždím z toho zatracenýho místa, tak vždycky vyjedu rovnou bez problémů! Tak proč prostě při cestě tam nemůžu kopírovat cestu, kterou pak vyjedu zpátky? Je v tom nějaký fígl, který mi uniká?

Snažil jsem se sám naučit barré akordy na kytaru. Snažil jsem se fakt moc, ale prostě jsem tam ten ukazováček nenarval. Různě jsem to tak šolíchal, až jednou mi povídá kamarád: Fígl je v tom, ženejdřív musíš chytnout akord v ostatních prstech. Ten ukazováček tam už pak nějak vleze sám... A skutečně, začalo se mi dařit. Tak čekám, že nějaká takováhle blbost bude i u toho parkování.

Kéž by.

Řešení Velkého pořádku

Povím vám příběh z jedné nejmenované velké společnosti, kde se rozhodli udělat Velký pořádek a začít dodržovat interní Service Level Agreements.

Taková SLA třeba říkají, že když přijde na helpdesk e-mail s dotazem, musí být první odpověď odeslána do čtyř hodin a celý problém vyřešen do pěti pracovních dnů, pokud nespadá do přesně vymezených podmínek, které tuto hranici mohou posouvat.

Když už SLA máme, nemohli bychom je taky dodržovat? - ptali se ti nahoře. Tak tedy ano. A všichni se dohodli, že se vytvoří systém, který na jejich dodržování bude dohlížet. Totiž systém, který bude posílat e-maily, jejichž výhružnost bude postupně stoupat, stejně jako budou stoupat kopie těchto mailům nadřízeným a jejich nadřízeným...

A protože od slov k činům nemá být daleko, systém byl implementován a spuštěn. A nastaly problémy.

Když byly sepisovány požadavky na systém, tak měli všichni velké oči. Dopadlo to tak, že nad každým jednotlivým případem běží šest nezávislých časovačů, které si tikají a tikají, a každý z nich může spustit až tři různé alarmy. To máte osmnáct alarmů na jeden problém. Problémů bývá měsíčně asi 2500 a celé to znamená, že dotyční lidé dostávají denně desítky až stovky e-mailů, které vůbec nechtějí číst.

Hned druhý den po spuštění se proto jedna skupina usmyslela, že alarmů netřeba a počet použitých časovačů stáhla z šesti na jeden. Druhý skupina kontrovala tím, že chce mít sice časovačů šest, ale jiných! A navíc, definice těch časovačů jsou natolik složité, že se sice dají naprogramovat, ale nedají se nikomu vysvětlit!

Třístránkový dokument požadavků začali cupovat na kousky: to jsme mysleli jinak, toto chybí, jak se sem tohle dostalo?! Až konečně padla zásadní otázka: Je vůbec takový systém potřeba? Nemohli bychom si to ohlídat sami, bez mailů? Správněji: Bez mailů našim nadřízeným (neboť je nechceme obtěžovat a oni si nepřejí být obtěžováni)?

A pak někoho napadla ta chytrá věc, že když se časovač natáhne na dostatečně dlouhou dobu... no nic.

Zklamání z RSS

Už jsem si řekl, že je k nesnesení, když mám RSS kanál a vůbec nic s ním nedělám. Rozhodl jsem se, že ho pěkně prozkoumám, rozparsuju a nějaké ty pitominky si s ním vyzkouším, třeba vlastní seznam nejnovějších komentářů nebo tak něco.

Jenže ouha, já bláhový jsem se domníval, že RSS je jakýsi takýsi XML popis celého blogu - a ono ne! Neodděluje to perex a obsah, z každého příspěvku je tam jenom kousek a komentáře chybějí úplně. Trochu mě to zasmušilo...

Kočičková má nové album

Ester Kočičková bude křtít své nové album 19. října v Malostranské besedě. Víc nevím - ani jak se bude album jmenovat. Ale to první se mi moc líbilo.

Francouzka nebo Němka?

Všichni se určitě třesete nedočkavostí - jak to včera dopadlo? S kým jsem tančil? A jaké to bylo?

Bylo to prosté. Jen co jsem přišel, Němka se ke mně vrhla a upadli jsme do povrchního rozhovoru. Natálie přišla s partnerem, všichni ostatní byli také v párech - no a bylo vymalováno.

Minulý týden už se dostavilo pouze sedm párů, včera nás bylo ještě trochu méně, takže všechny problémy se dají řešit individuálně, což ladnosti kroků jen prospívá.

Byl jsem překvapen až vyděšen z toho, co všechno už mám umět do jivu, resp. rock'n'rollu! Ale tentokrát jsem sám sebe nezklamal a hned jak jsem přijel domů, všechno jsem to hodil na papír. Rock'n'rollová sestava se tedy skládá z dvaceti figur, v čače jich máme jen devatenáct a tango se svými devíti výrazně zaostává.

S tangem nemáme vůbec žádné problémy (ještě to tak!), v rock'n'rollu nám jen dělá potíže pamatovat si všechny návaznosti, ale ta čača! Po několika naprosto neúspěšných pokusech o vějíř jsem konečně postřehl, že si má partnerka počítá kroky jako un-deux-troi-cha-cha-cha, tj. že má o jeden krok víc. Mé vysvětlení, že úvodní un a závěrečné cha je to samé, sice akceptovala, ale do krve jí to ještě nepřešlo.

Další lekce bude katastrofická: Příští týden totiž taneční nejsou a přespříští týden tu ani jeden z nás dvou není, takže před sebou máme třítýdenní pauzu.

Irelevantní ženy

Ne že bych snad byl rozzuřený doběla (obvykle totiž nerudnu), ale už doutnám...

Eda Hlava se ptá: Smazávají se rozdíly mezi ženou a mužem? A hned kývá na tabulku, podle které si muži pamatují relevantní a dobře organizované informace, zatímco ženy jsou přebornice na zapamatování si irelevantních a náhodných informací.

No jo, ale co když se ta náhodná informace stane relevantní? Nebo co když je relevantní informace špatně organizována? A o té relevantnosti rozhoduje kdo? Muži?

A dále, muži vyžadují větší prostor, ženy vyžadují menší prostor. Jistě, podle průzkumu 82 % žen pracujících v kanceláři vyžaduje menší kancelář než má. A dokonce 87 % žen by chtělo doma menší kuchyň, pokud by jim muž občas pomohl s mytím nádobí.

Muži lépe rozlišují slané příchutě (má matka mému otci: Proč si tu polívku solíš, když jsi ji ještě neochutnal!!!). Muži snadněji zvládají větší počet cílů najednou. Žvýkat housku, číst si noviny, drbat se v rozkroku, poslouchat manželku, přikyvovat a sledovat fotbal - to vše dokáží muži v pohodě, zatímco žena má problém už tehdy, když má na sporáku brambory a vodu na kafe, v troubě kuře a právě jí doprala pračka.

Ovšem Hlava přemýšlí hlavou, a proto z té zábavné tabulky usuzuje, že se ženy "nevědomky snaží vyrovnat mužům a začínají s nimi soupeřit" a "naopak muži začínají být přecitlivělými". To je zdrcující ukázka macho stylu. Píše se rok 2003 a ženy začínají soupeřit s muži? Chtějí se jim nevědomky (!!!) vyrovnat? Ty přecitlivělé ženy, které by se tak rády staly nenavoněnými muži, žel není jim přáno?

O ženách a mužích, feminismu a emancipaci velmi přesně mluví Olga Sommerová. Bez tabulek a relevantně.

Zatracené taneční kroky!

Když jsem minulou středu odcházel z tanečních, říkal jsem si: jediná šance, jak tyhle kroky nezapomenout, je celou sekvenci si zapsat. Co nejdříve!

Týden uběhl a nic jsem si nezapsal. A tak jen tápu v mlze... jak že to bylo? Nejdřív tam a potom zpátky, pak ty ruce protočit, palec dolů, pak zase nahoru, za obě ruce chytnout, pod pravou rukou protočit, americkou spinu... a? Ještě šest figur mi chybí, k čertu s tím!

Podařilo se mi přijít pozdě, Natálie už tancovala s někým jiným, tak jsem popadl tu Němku, se kterou jsem tancoval na soirée. Ukázalo se, že to má několik výhod:

+ Mluví anglicky, takže se neutápíme v trapném mlčení.

+ Nechá si vysvětlit, kde dělá chyby.

Na druhou stranu:

- Je asi o 30 let starší než já.

- Natálie ty chyby nedělala.

Dneska přijdu včas (pokusím se) a koho si vyberu? Opravdu nevím. Třeba se situace vyřeší sama tím, že jedna z nich nepřijde anebo přijde už s partnerem. Třeba se situace sama nevyřeší. Ale jestli se rozhodnu pro Němku, musím ji přesvědčit, aby přestala tancovat v botaskách...

Nárazník Adama Javůrka

Je to možné? Senzační hudebně-publicistický Nárazník existuje už skoro rok a já si jej všiml až dnes??! Jsem to ale ignorant...

Kupování salámu

Žena povídá manželovi: Skoč prosím do krámu, kup dva párky, a když budou mít vajíčka, tak jich vem šest. Jenže manžel je programátor, vleze do krámu a povídá:
- Máte vajíčka?
- Ano.
- Tak mi dejte šest párků.

Tak tenhleten vtip mi připomněl mou skutečnou příhodu z dětství, mohlo mi být tak osm let, byl jsem vyslán na nákup a na lístečku mimo jiné stálo: 2 dkg salámu. (Už ani nevím, jakého.) A tak prodavačce směle povídám, že chci dvě deka, jí se to zdá divné, ale já trvám na svém, protože to přece mám napsané od maminky, a tak mi nakonec prodavačka opravdu uřízne dvě kolečka a zabalí je do papíru.

Doma se ukázalo, že nesmím všemu tak slepě věřit a že skutečně mělo jít o dvacet deka. Takže šupajdím zpátky do obchodu, vystojím si frontu a povídám: Osmnáct deka...

Dětské blogy. Znáte? Neznáte?

Baby-blog je fenoménem dneška! Já měl jenom takovou přiblblou knížečku, do které mi maminka zapisovala, kdy mi vyrostl první zoubek, jaká byla moje první slabika, kdy jsem přestal chodit na nočník a jak moc hodný jsem byl ve školce. Po osmém zápise ("Péťa chce pracovat v cirkuse, chce plácat zvířata, aby něco dělaly.") se odmlčela úplně.

Ovšem dneska, dneska jsou na řadě baby-blogy. Psané vtipně, s nadhledem - a jako vzpomínka po letech zcela nedostižné!

Zuzana

David

Dopis Iljovi Hurníkovi

Vážený pane kolego,

děkuji Vám za Váš překlad slavné přednášky Kurta Hardecka Úvod do psychologie potlesku a zjevů příbuzných. Vy i prof. Hardeck jste odvedli znamenitou práci. Domnívám se však, že v dnešní době je již zapotřebí celý materiál (starý několik desítek let) zrevidovat. Ujal jsem se tohoto obtížného a nevděčného úkolu a zde Vám překládám své výsledky.

V původní studii je potlesk na koncertě dělen na tři části: úvodní, střední a závěrečnou. Zůstaňme u této klasifikace. Dále je zde uvedeno, že končí-li skladba forte, začíná potlesk rovněž forte. Zde je už potřeba se zastavit a popsat několik výjimek. Tedy, pauza před potleskem, která bývá tradičně ponechána doznění skladby, je občas narušována individualisty, kteří rychlý masový potlesk předcházejí svými co nejsilnějšími a zároveň pomalými údery, což doprovázejí mohutným kýváním hlavou. Jejich okolí je pak ihned zřejmé, že zážitek dotyčného je daleko silnější než všech ostatních aplaudujících.

Speciálním případem jsou skladby, jejichž mohutné finále končí dlouhým tónem. Je-li skladba publiku dobře známa, nebo dává-li dirigent všemožně znamení, že už opravdu bude konec (rudne, vyskakuje, máchá rukama, odhazuje partituru, lehá si na zem a kope kolem sebe apod.), začíná potlesk ještě před skončením skladby, čili je její nedílnou součástí. V takovém případě často orchestr skončí nepřesně, neboť je to už stejně jedno, anebo se vzepne k ještě hlasitějšímu výkonu, aby potlesku dokázal svou převahu.

Popis potlesku, který následuje po skladbě, jež končí pianissimo, je zcela přesný ještě dnes. Je však zapotřebí připomenout dirigenty, kteří to zmíněným individualistům nadmíru ztěžují tím, že se sami hlásí k prožitku. Po skončení skladby ještě několik vteřin nechají napjatě taktovku ve vzduchu a se zavřenýma očima si vychutnávají ticho před bouří. Je neslušné začít tleskat (byť individuálně) dříve, než se dirigent uvolní a povolí ruku s taktovkou. Začít však tleskat poté už není věcí prestiže. Dotyční jedinci proto napjatě sledují dirigenta a vciťují se do jeho myšlenek, aby mohli jako první začít tleskat přesně v ten křehký okamžik, ani dříve, ani později. Vrcholným číslem je pochopitelně tlesknout sice trošku dříve, ale natolik důrazně, aby dirigent procitl. Pokud se vám to podaří, je vítězství vaše, neboť se dirigent vašemu potlesku podřídil – a načasování je tedy dokonalé.

V popisu střední části potlesku chybí zmínka o potlesku synchronním, ke kterému dochází ve druhé nebo třetí aplaudační vlně. K synchronizaci dochází poté, co někteří posluchači přestali tleskat a opět se přidávají – ovšem už si neurčují sami své tempo, ale podřizují se většině. Někteří toto pomyšlení nesnesou a snaží se prosadit si své vlastní tempo navzdory majoritě. To se ale podaří málokomu, a tak se aspoň spokojí s tím, že tleskají ve stejném tempu, ale na jinou dobu, a radují se z takto vytvořených synkop. Nenápadně přitom pokukují po několika upocených nešťastnících, kteří skutečně tleskají mimo tempo. Jedná se o zoufalce, kteří by sice rádi šli s davem, ale nemohou se strefit.

Závěrečnou fázi potlesku ponechávám bez výhrad a přikračuji ke kašlání.

Jak známo, koncerty vážné hudby jsou různorodou přehlídkou astmatiků a nastydlých všech možných typů. Ti lidé si nepřišli poslechnout hudbu, ale předvést se. Po celou hudební větu si důkladně připravují bránici a správně dýchají, aby pak v krátké přestávce mezi větami mohli ohromit celý sál svou tuberou. Někdy to dojde i tak daleko, že je dirigent nucen vyčkat několik desítek vteřin, než všichni sborově dokašlou. Soutěž o to, kdo zakašle jako poslední, ale často nebere konce.

Individualisté pochopitelně tímto masovým kašlem a chrchláním pohrdají a zásadně se oslnivě předvádějí v tichých pasážích skladby. Slabší jedinci se tím dají strhnout, domnívají se, že je přestávka, a vrhají se do dusivého kašle. Docela nedávno jsem byl svědkem toho, jak jedno inspirativní zakašlání přimělo k postupnému kašli třináct následovníků. Dirigenta to téměř vykolejilo.

Za zásadní je ale opravdu třeba považovat správné načasování a výraz. Bylo to tuším Pražské jaro 1998, ve kterém se někomu podařilo naprosto fantasticky znuděně zakašlat zrovna v době, kdy Ctirad troubí na roh. Zatím však není hlášen koncert, na kterém by se někomu podařilo zakašlat do osminové pauzy na začátku Beethovenovy Páté symfonie. Též je vhodné si povšimnout, že po skončení koncertu už nekašle téměř nikdo. Nebylo by je v tom potlesku slyšet.

Vážený pane Hurníku,

věřím, že můj drobný příspěvek k hudební psychologii nezůstane bez odezvy v odborných kruzích.

Literatura:
Ilja Hurník: Trubači z Jericha. Supraphon, Praha, 1968.

Správný způsob managementu

Kdesi jsem četl, že správný menežr nedělí problémy podle akutnosti, ale podle strategičnosti. Získá víc času a akutní nestrategické záležitosti tak nějak samy vymizí.

Můj šéf se vyzná. Před létem přinesli naši uživatelé seznam dvanácti problémů, červeně označených jako urgentní, a vysvětlili, že pokud se okamžitě tyto problémy nevyřeší, nemohou pokračovat v práci.

Tak to nechal vyhnít. Přes léto byly schůzky s uživateli zrušeny a první byla až teď. Z dvanáctipoložkového seznamu vyškrtl šéf čtyři úplné kraviny a se zbývajícími osmi položkami jsme vsoupili do jámy lvové. Postupně jsme procházeli jednu po druhé - obsolete, už není třeba, vyřešili jsme to jinak, teď už pracujeme jiným způsobem...

Kolik toho nakonec zůstalo na seznamu? Nic. A všichni jsou spokojeni.

O jídle

Pořád bych jenom nakupoval jídlo, až by se mi nevešlo do ledničky a musel bych si koupit větší, pak bych to všechno povařil, uvařil, zavařil, osmažil, usmažil, podusil, opekl, zapekl, připekl - a nakonec pochopitelně snědl.

Jel jsem si v pátek koupit mléko, kterého teď mám velkou spotřebu (piju totiž GSM - gin, sugar, milk), zaplatil jsem 65 franků a mléko jsem nekoupil, protože než jsem k němu došel, už se mi nevešlo do košíku.

V sobotu jsem tedy jel pro mléko znovu, tentokrát do obchodu, kde je mléko hned u vchodu. Tentokrát mě celá sranda vyšla na pouhých 45 franků.

Kromě mléka jsem si udělal zásobu masa. Mám dva půlkilové filety z nilského okouna, kilo kuřecích řízků a kilo vepřových kotlet. To se zase přežeru a budu tlustej!

Ověřený (totiž včerejší) recept: Uvařte brambory nakrájené na plátky, uvařte květák rozebraný na malé růžičky. Do malého pekáčku to házejte po vrstvách, navrch dejte zrající kozí sýr a zalijte kysanou smetanou s trochou mléka (je-li smetana příliš hustá) a šup s tím do trouby. Cibuli najemno pokrájejte a vhoďte ji do pánve se včerejším olejem. Filet z nilského okouna opláchněte, osušte, osolte a zvesela s ním na pánev s cibulí. Tvařte se, že se tam jako vejde. Z větvičky rozmarýnu otrhejte listí a okouna jím posypte. Z obou stran pečlivě opečte, brambory s květákem už by mohly být zapečené, takže je vytáhněte z trouby. Jídlo na dva dny.

Je asi jasné, že řízky i kotlety putovaly do mrazáku. Budu mít co dělat s rybou. Naštěstí rybám chinin nevadí. Koupil jsem krabí maso v konzervě. Velmi chutné! Rozemleté zbytky tresek pomalované červeným potravinářským barvivem se s tím nedají srovnat.

Taky jsem otevřel Fundovu marmeládu. Funda je dřevorubec žijící kdesi v lesích, jen výjimečně se objevující v civilizaci (tj. někde v hospodě). Nedávno si koupil lesní hrad Hauenštejn, opravil jej a teď už v něm bydlí. Oprava: Hrad koupil jeho věrný přítel, Funda zastává pozici multifunkčního kastelána a ochranky. Před mým odjezdem mi věnoval vlastnoručně zhotovenou jahodovou marmeládu, která je skutečně zcela výtečná a naprosto nedostižná. Kdo umí, ten umí.

Já třeba už umím koupit vánočku. Koupil jsem první vánočku - a byla slaná! Za čas jsem opět dostal chuť na vánočku, vidím vánočku s rozinkama - a zase byla slaná! Měla jen dvě rozinky na sobě jako nějaká obludka s očíčkama. Ale potřetí už jsem se nespletl: lehce posypaná plátky mandlí, přece nemůže být slaná... Ochutnal jsem - nebyla. To bude snídaně! Z radosti jsem celou slaďoučkou vánočku snědl hned po večeři.

Nilský okoun - dokud jsem jej nekoupil, nevěděl jsem, že něco takového existuje. Z webu jsem ale zjistil, že:
- taková ryba skutečně žije v Nilu
- může vážit až 100 kg, a měřit skoro dva metry
A že je velmi chutný, to jsem zjistil na vlastní buňky.

Optimálnější

Myslel jsem si, že slovo optimálnější je prostě kravina. Martin Žantovský se mě snaží přesvědčit, že je to morfémový pleonazmus. Tak nevím. :-)

HISvoice bloguje

Můj oblíbený časopis HISvoice se také zablogoval... Čtěte.

Bocelli v Praze

Neviděl jsem ho, neslyšel jsem ho, ale co jsem se dozvěděl z "recenze", to mě trochu šokovalo...

Jaroslav Špulák na novinkách.cz se zaprvé neumí rozhodnout, jestli je Bocelli muž nebo žena. Do titulku tedy strká Andreu, však on si s tím čtenář poradí. (Update: Jak jsem byl upozorněn, ohnuto je to dobře, i když trochu nezvykle.)

Ale k faktům. Svůj "skvělý výkon rozprostřel", to už začíná být zajímavé. Nejpve zazpíval "některé operní árie", říkáte si - jaké asi? No přece "konkrétně z děl Verdiho, Pucciniho, Rodriga a Denzi". Výborně, díky zkonkrétnění se nám počet možných árií omezil na pouhých několik set. (Naštěstí Rodrigo zas tolik oper nesložil, že.)

Ovšem pozor, pak zazněly "populární písně"! Že by Karel Svoboda? Kdepak, prý Leoncavallo a Lehár. Škoda, že nepřihodil nějaký ten popík od Schuberta.

Pak přišla "znamenitá italská sopranistka", která "příběhy jednotlivých skladeb prožívala radostnými i bolestnými grimasami". No u toho bych býval chtěl být!

A konečně jsme se dočkali "třetí osobnosti", která "svůj kumšt předvedla hned několikrát", bohužel však "v osmdesátihlavém hudebním náporu Českého národního symfonického orchestru trochu zanikala". Tady asi bylo něco špatně. Orchestr v plném složení mívá 112 členů a sólové housle v něm nesmějí zaniknout.

Na konci recenze se Špulák utrhne z řetězu: "Nutno si ovšem uvědomit, že pokud někdo signalizuje novou éru v opeře, její cestu k mládeži a masovému publiku, potom jedině on."

Pokud někdo signalizuje, tak má stát se signalizačními vlaječkami na kopci. Jinak by jej totiž mládež mohla snadno přehlédnout.

P.S. Chcete-li si přečíst skutečnou recenzi, nalistujte Luboše Stehlíka. To je pán, který se vyzná.

Seminář Umění a média (pozvánka)

Třeba by vás to zajímalo a nevíte o tom...

Od 17. do 19. října v Praze, hosty semináře budou Radim Smetana, Vladimír Železný a Jiřina Šiklová. Pořádá Hudební mládež ČR, další informace zde.

Rum

Když jsem onehdá u Štepána vypil sám láhev vína (ostatní pili pivo, a k tomu se já neznám), bylo mi špatně. Proto jsem si na další seanci přinesl grapefruitový džus a bílý rum (litr za sedm a půl libry).

Narozdíl od toho posledního vína mi tentokrát v lahvi ještě něco zbylo. Pět panáků jsem vypil a zle mi nebylo, tak je mi to divné: pěkrát 5 cl po 37,5 %, to je 9,4 cl a víno bylo 75 cl po 12 %, to je 9 cl alkoholu. Buď jsem ty panáky šidil, nebo si začínám zvykat...

První sníh

Než si v hlavě důkladně poskládám ten zásadní a vážný článek, jímž hodlám zakončit tento blog, mám pro vás poetickou zprávu.

Topení v autě začne hřát přibližně v tu dobu, kdy už v práci hledám místo k zaparkování, takže se celou cestu klepu zimou. A dnes byla ta zima krutější než dřív. Byla tak krutá, že ji musel zjemnit sníh.

Nečekejte snad, že se brodím závějemi. Do Ženevy sníh nikdy nedorazí, na to je zdejší jezero příliš silné, a navíc je podporováno jakýmisi teplými proudy vzduchu (já to neumím tak pěkně vysvětlit, ale meteorologové jistě vědí, o co jde - máme tady takový vzdušný Golfský proud).

Ale na obzoru jsou zasněžené hory! Můžu popadnout lyže a za patnáct minut být na sjezdovce. Místní sportovci si každé ráno sjedou jednou dvakrát nějakou menší sjezdovku a pak jdou do práce.

Ale já ne. Nemám totiž lyže. Takže musím co nejrychleji vyrazit do obchodu a koupit - ale co? Lyže? Snowboard? Bigfooty?

Mám najeto sto kilometrů aneb ...a zase zpátky

Pokračuji ve svých automobilových nepříjemnostech.

Když dohřměla Velká brána kyjevská, byl jsem vypuštěn na ulici, jenže ouha, pokoutně nějakým vedlejším východem. To je taková specialita (nejen místní), vypustí vás požárním schodištěm a hledej, šmudlo. Přišlo mi, že jsem zezadu budovy a že ji musím obejít. Když jste zezadu, tak je celkem jedno, jakým směrem se vydáte. Ta budova je ale velká! Než dojdete na roh, než obejdete druhý roh, pak zjistíte, že ani třetí strana není ta, kterou potřebujete a konečně, už celí unavení, dojdete před hlavní vchod, který je třicet metrů od vašeho schodiště, pokud byste se ovšem vydali na začátku správným směrem.

Nastává hledání parkoviště. Nebýt toho, že tam šla i další stovka lidí, nenašel bych to. Jenomže tihle lidé se nahromadili u jediných dvou automatů na placení a zablokovali celý vchod. Vážení, já musím nejdřív dolů do auta, kde mám peněženku, nechte mě projít!

A tak sestupuju dolů po schodišti a dochází mi, že podzemní parkoviště mívají víc pater než jen jedno a že bych mohl klesat ještě hodně dlouho. Tak honem do nejbližších dveří: mínus dvojka. No, vypadá to tu podobně, ale! Já mám přece auto hned za závorou, takže musím do mínus jedničky. Můj orientační (ne)smysl mě dnes poprvé nezklamal. U automatu to šlo rychle, zaplatil jsem dva franky a zamířil zase do auta. Uviděl jsem tu kolonu aut vinoucí se k východu a v tu chvíli jsem pochopil, proč bylo hned za závorama tolik volných míst. Než budu moct vyjet, strávím tu těch cenných deset minut, které mám na opuštění parkoviště a zahynu zde bídnou smrtí.

Tolik zoufalství jsem do té zpátečky ještě nikdy nedal. Ta bílá světla nesvítila, ta plakala a prosila, až uprosila, já si dal dobrý pozor, abych nemusel při krmení výstupního automatu vylézat z auta a odevzdaně jsem čekal, že mě parkoviště vyplivne někde, odkud nenajdu cestu zpět.

Ale opět mi přispěchalo na pomoc štěstí: Byl jsem v té jednosměrce, do které jsem původně chtěl! To znamená, že teď už pojedu jenom rovně... aha, další jednosměrka, no tak pojedu doprava a hele, tady se dá doleva, no ne, jsem tam, kde jsem chtěl být! Teď už je to prosté, pořád rovně a rovně, a pak za Carrefourem doprava k Jardin alpin.

Jsem proslulý tím, že ovládám cestování jen jedním směrem. Když znám cestu tam, netrefím zpátky. Ještě jako malý, když jsem trávil prázdniny u babičky a šel jsem nakoupit, cestou do krámu jsem šel najisto a zpátky jsem bloudil. Vždycky jsem se musel otočit, tvářit se, že jdu do krámu a přemýšlet, jestli jsem tudy opravdu před půlhodinou šel nebo ne. Každý den.

Proto mě ani nepřekvapilo, že jsem k žádnému Carrefouru nedorazil. Prostě jsem dojel někam jinam, nechápu jak (cesta tam byla pořád rovně!), ale po těch letech už akceptuju, že se mi to běžně stává. Tak jsem si dal dvacetiminutovku bloudění divnýma uličkama, projel jsem kolem filiálky Škoda auto,  křižovatky jsem náhodně projížděl rovně nebo jsem zabočoval vpravo (to mi jde líp než vlevo), hledal nějaké ukazatele, co by mi pomohly vrátit se do civilizace a najednou jsem dojel na podivnou křižovatku. Je tak podivná, že ji nemůžete zapomenout. A já si řekl: Tak buď se mi teď vlevo ukáže Conforama, anebo tady takových křižovatek mají víc.

Osm červených písmen zazářilo (první "a" jim totiž nesvítí) a já pochopil, že taková křižovatka může být jen jedna. Věděl jsem, kde jsem a za pár minut se mi podařilo před domem zaparkovat (příčné parkoviště, na třetí pokus).

A příště jedu autobusem.

Víte, co je bžunda?

Myslel jsem si, že to vím. Bžunda, to je přece legrace, sranda. Jenomže oficiální slovník se mi snaží namluvit, že bžunda je synonymicky spřízněná s neúspěchem, ostudou a podobnými věcmi. Tak nevím, že bych už zapomínal česky?

Koncert

L'Orchestre de la Suisse Romande (OSR) měl včera první koncert v řadě Répertoire, kterou mám předplacenou. OSR je docela slavný orchestr, slavící letos 85 let od svého založení. Kromě zakladatele Ernesta Ansermeta jsou v seznamu dirigentů OSR třeba Paul Kletzki nebo Wolfgang Sawalisch. Současným šéfdirigentem OSR je Pinchas Steinberg, který také řídil včerejší koncert.

Hrál se Bizet, Bartók a Mussorgský. Z Bizetovy symfonie C dur mě zaujala jen legrační třetí věta. Bartókův třetí klavírní koncert (sólista Zoltan Kocsis) si s dovolením nechám do soutěže, tak si k němu zatím něco nastudujte. Kartinki v Ravelově orchestraci byly senzační, což vysvětlím vzápětí.

Rád sedávám na varhanní empoře. Krásně vidím zepředu na dirigenta a vůbec se cítím tak nějak trochu víc v zázemí orchestru. Proto jsem si objednal varhanní emporu, nebo-li fauteuil d'orgue. Netušil jsem ale, že to nebudu sedět čelem k dirigentovi, ale bokem! Ano, seděl jsem za orchestrem, ale viděl jsem z něj jen půlku. Když jsem se překlonil, viděl jsem i na dirigenta (jaké štěstí!), ale z prvních houslí jsem neměl nic. Klavír byl postaven tak, že jsem jej viděl celý, z klavíristy jsem si užil ruce a hlavu (zbytek těla byl jistě nezajímavý). Příští rok chci sedět v lóži č. 15! Odtamtud je totiž vidět všechno...

Mé místo, na které teď budu pravidelně usedat (neb je mám předplacené, jak už jsem zmínil) je hned vedle perkusí. Už chápete, čím mě Kartinki ohromily? Už někdy někdo těsně vedle vás mlátil do činel, bouchal do bubnu, zvonil na zvon – nejlépe všechno najednou? Kartinki jsou na perkuse náročné, obsluhovali je čtyři hráči, kteří obklopovali tympánistu se čtyřmi kotly. Celkem ti pánové měli víc než patnáct párů paliček, kterými mlátili do všeho kolem sebe.

Však nejenom perkusemi jsou Kartinki nabité. Žestě! Hobojistky, které seděly před pozounisty, měly zátky v uších a mezi trubkami a klarinety byla dokonce improvizovaná zvuková bariéra z plexiskla.

Zajímavé bylo ladění. Tympánista i harfistky ladili podle elektronických ladiček a ladění celého orchestru trvalo nečekaně dlouho, protože první houslista nechával přísně ladit jednotlivé sekce zvlášť.

A konečně k interiéru budovy. Dostat se na pódium bylo velmi snadné, prostě proto, že pódium bezbariérově přechází v první galerii. Divím se, že jim tam v průběhu koncertu nějaký pomatenec nevběhl& Jak jsem to tam tak zkoumal, nemohl jsem přijít na to, kudy tam dostanou to křídlo – a vida, na pódiu bylo propadliště, vyvezli ho z podzemí! Jak elegantní&

Milý Ježíšku! (1)

Milý Ježíšku,

k Vánocům mi prosím naděl tyto knihy:

- Karel Kuna: Cesta do Malšic

- Lynn, Jay: Jistě, pane ministře II

- Jiří Hlušička: Emil Filla

- Mařík, Štěpánková, Lažanský: Umělá inteligence (4)

Děkuji!

Mám najeto sto kilometrů aneb cesta tam...

Sto pozdně letních kilometrů, to je moje bilance jízdy vlastním automobilem.Většinu jsem vyplýtval na cestu do práce a zpět, jednou jsem jel trochu dál nakupovat a jednou jsem vyrazil do Francie na besídku. A včera večer jsem se poprvé vypravil do centra Ženevy.

Tento text píšu téměř vzápětí poté, co jsem – celý roztřesený – vylezl z auta a zapadl do bytu. Mým cílem byla Victoria Hall, ženevská koncertní síň, neb jsem mířil na koncert místního orchestru. Začátek byl plánován na osmou, cesta docela krátká, autobusem tak patnáct minut, ale neriskoval jsem a vyrazil jsem trochu po sedmé.

Cestu jsem měl podle mapy dobře nastudovanou: Až vyjedu na hlavní výpadovku, tak pojedu pořád rovně do centra, za železniční tratí odbočím doprava, pak musím správně vystihnout, kde se ulice rozdvojuje, dát se mírně doleva a po levé straně je Viktorka, jistě s velkým parkovištěm.

Jak jsem se blížil k centru, provoz houstl. Ještě jsem zdaleka nebyl u železnice, když zhoustl natolik, že se zastavil. Až k té první odbočce jsem jel pouze na jedničku, většinou na brzdu. Ale v 19:45 jsem konečně odbočil, přejel řeku a začal pozorně hledat mírnou odbočku doleva.

Má mapa má menší nedostatky. Například v ní nejsou značeny jednosměrky. Odbočku jsem byl nucen žalostně minout a začal jsem tápat. Měl jsem mlhavou představu, kterým směrem VH je a že není daleko, a tak jsem se rozhodl prostě někde zastavit a zbytek dojít. Jenže zastavit nebylo kde! Auto přede mnou zahýbalo do stále menších a temnějších uliček a já nabyl přesvědčení, že jej řídí muž, který se vyzná, muž, který jde také na koncert, muž, který najde místo na parkování pro nás oba. Jel jsem nenápadně za ním.

K mé smůle jel onen muž domů. Byl jsem ztracen, už vůbec jsem se neorientoval, a tak jsem přešel do útoku a – štěstí v neštěstí – on uměl slušně anglicky, vysvětlil mi, že jsem jen kousek od cíle a že hned za rohem je podzemní parkoviště.

Sláva! Radostně jsem zahučel na parkoviště, zbývalo osm minut do začátku. Před závorou jsem pochopitelně zastavil tak, že jsem nedosáhl na tlačítko, takže jsem musel vylézt, jenomže jsem zapomněl zabrzdit auto, to začalo ujíždět, no prostě nebyla to nijak moc veselá scénka, ale pár metrů za závorou hned bylo místo, tak jsem tam najel.

To jsem vám ještě neřekl: Na silnici se jakžtakž udržím, ale parkování je moje hobby, moje specialita. Zatím jsem nebyl nucen parkovat podélně, to bych nikdy nezaparkoval, a i tohle příčné parkování mi dělá problémy. Jediné, co zvládám bravurně, je šikmé, a to jenom někdy. Byl jsem už dost nervózní, takže není divu, že jsem svého souseda trošku poškádlil, ale naštěstí to na (jeho ani mém) laku není vidět.

Vyběhl jsem ven, odchytl nějakou paní a ta mě nasměrovala do Victoria Hall. Za dvě minuty osm jsem zpocený, udýchaný a klepající se slavnostně vstoupil do budovy. Zážitky z koncertu si nechám do gramce, jen tu musím podotknout, že jsem se zklidňoval celé první dvě věty Bizetovy symfonie.

(pokračování příště)

Komár jde po krvi

Vzácný člověk Covex se konečně podělil o svá tajemství. Čtětě zde: http://bbs.cvut.cz/web/gw?post=Ynformace,JK

Nepřítel On My Mind

Cestou do práce si broukám Georgia On My Mind, na cédéčku vypálený nový senzační článek, který hodlám hned zveřejnit... a všechno je jinak!

Článek z cédéčka nedostanu, takže si mé řidičské schopnosti užijete až dnes po obědě. Mezitím jsem si přečetl MiMa, který proti mě sice nic nemá, ale považuje mě za vypšchlého, laciného, dechu docházejícího, zneužívajícího, křičejícího a chabého.

Zcela mylně se domnívá, že svého nepřítele jsem stvořil proto, abych si zvednul návštěvnost svého blogu. To je skutečně chabá a laciná úvaha. Jak už mi tak dochází dech, ani nejsem schopen prohlédnout tu implikaci, která by mi měla přivážet čtenáře (autobusy posíláme do Kladna, Mostu a Uherského Hradiště).

Zájem čtenářů mě pochopitelně nesmírně těší. Prastarým pohanským tancem vítám každý komentář, každého hlasujícího v anketě. Ale že bych si vymyslel tak vážnou věc, jako je osobní nepřítel, z toho mě prosím nepodezřívejte. Mám v zásobě několik mnohem fikanějších triků, jak přitáhnout čtenáře (zatím však není třeba jich využívat).

Nepodezřívám MiMa, že o mně píše kvůli tomu, aby si zvednul návštěvnost. Píše si pro radost, píše o tom, co ho zajímá, co se mu líbí, co jej trápí, co jej štve... Jako já. Jako snad všichni.

Pátrání po nepříteli

Podívejte se, vážení. Co z toho budete mít, když vypátráte mého nepřítele?

Končí mi zase jeden z těch obtížnějších pracovních dnů (neboli jednání s uživateli), říkám si, ještě na závěr juknu na své oblíbence - a ejhle, 21 se klepe strachy, že je můj nepřítel, pořádá k tomu anketu a snáší důkazy.

- Že už prý na dvacetjedničku nechodím. Ale chodím, když mi čas dovolí.

- Že jsem neodpověděl na jeho vzkaz. No bodejť bych odpověděl, když nevím, že mi takový vzkaz přišel. Místní vzkazník uniká mé pozornosti a jen náhodou si občas povšimnu, že mám nepřečtenou zprávu.

A co když to řeknu? Začne mě dotyčný též nesnášet? Nechme to být. Ostatně, je to můj nepřítel, ne váš.

Konečně nepřítel!

Možná to tak necítíte, ale já jsem takový: kromě komunit, do kterých patřím, potřebuju mít také komunity, do kterých nepatřím.

Potřebuji mít pověstný klub, do kterého nebudu chodit. Potřebuji mít člověka, se kterým budu v totálním rozporu. Abych věděl, kdo jsem, potřebuji vědět, kdo nejsem. Mít možnost se distancovat. Zanadávat si. Znechuceně se odvrátit.

A české blogy mi to nechtěly poskytnout. Jistě, občas se někde vyskytl článek, který bych užuž mohl brát v potaz, ale nebyl to celý blog, nebyl to pisatelův životní postoj, se kterým bych se mohl tvrdě neztotožnit. Ale teď už ho mám, dotyčný blog vyzrál, vyloupl se ze skořápky a já vím, že se s dotyčným autorem chci setkat nanejvýš proto, abych jej mohl ignorovat, abych se k němu mohl neznat. Že se s ním tedy setkat nechci.

Však kdybych s ním přeci jen navázal rozhovor, řekl bych mu: Pane, váš život není mým životem, ostře nesouhlasím s vašimi názory, ať už se týkají čehokoliv, jste mi cizí a pohrdám vámi.

Konečně tedy!

Soutěž Bravissimo: 1. kolo

Slibovaná soutěž právě startuje!

Historie: První kolo této znalostní soutěže by teď slavilo pět let, kdyby mělo o slavení zájem. V červnu 2003 jsem soutěž slavnostně ukončil, vyhlásil výsledky a odměnil vítěze. Pro velký úspěch pokračuji, tentokrát na webu, trochu formálněji, a opět od prvního kola.

Pravidla: Vždy jednou za čtrnáct dní, ve středu v 10:00, zde objevíte řešení předcházejícího kola (bylo-li nějaké) a nové zadání. Otázka se bude nějakým způsobem týkat vážné hudby a pokud se vám podaří správně odpovědět, získáte dva body. Navíc bude ke každé otázce přiložena doplňující, bonusová otázka, za jejíž zodpovězení získáte jeden bod, ale pouze v případě, že jste správně odpověděli i na základní otázku. Body se neodečítají, a proto po každém kole můžete být bohatší o nula, dva nebo tři body. Uzávěrka kola je za dvanáct dnů po vyhlášení kola, tedy v pondělí - odpovídat můžete až do půlnoci. Kromě běžných kol se občas objeví i kola speciální, kde budete moci ňapř. získat větší počet bodů, nebo body získává jen několik prvních správných odpovědí apod. Pravidla každého speciálního kola budou upřesněna. Soutěž je souběžně zveřejňována na boardu Bravissimo BBS Pískoviště (telnet://bbs.cvut.cz). Odpovídá se na e-mailovou adresu bravissimo@centrum.cz.

Vše je snad jasné a před vámi je otázka prvního kola.

Otázka: Skladatel-vtipálek sepsal symfonii s následujícím hudebním žertem: Sál je osvětlen pouze svíčkami, které mají hráči u svých partů. Celá symfonie proběhne bez zádrhelů, však ke konci poslední věty jednotlivé nástroje pomalu dohrávají. Ten, jehož part skončil, zhasne svou svíčku a odejde ze sálu. Symfonie tak postupně utichá a ztrácí se v šeru, až konečně zaniknou i poslední tóny a po nich i poslední svíčka. O jakou symfonii jde a kdo ji napsal?

Bonusová otázka: I dirigent sfoukává svou svíčku a odchází, když už hraje tak málo hráčů, že si sami dokáží udržet souhru. Který nástroj tedy vydrží až do konce symfonie?

Odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 13. října 2003.

Kinoautomat aneb záleží na vás

Na http://povidky.bloguje.cz jsem začal zveřejňovat povídku na pokračování, založenou na principu kinoautomatu: po nějakém čase se děl zastaví a čtenář má možnost rozhodnout, co se bude dít dál.

Je to recyklát, třetí zveřejnění, při jehož příležitosti jsem malinko zredigoval původní text. Třeba vás to zaujme - ale nezapomeňte, že tentokrát máte osud těch dvou postav ve svých rukou. A poznat takovou moc nemusí zůstat bez následků.