Řekni NE blogování! Příběh první: Ztráta reality

Vojtovi bude třicet let. Je vysoký, má krátké tmavé vlasy a nervózní oči a ruce. Během rozhovoru si pořád hraje s tužkou. Mluví tiše, většinou kouká do země. Sedíme v kavárně tzv. chráněného domu.

Vojto, jak ses vlastně k blogování dostal?
Tak nějak přes partu, tehdy vlastně blogovali všichni, takže jsem se taky přidal.

Kolik ti bylo?
Osmnáct.

Takže někdy v roce 2004?
Jo, na jaře. Měl jsem před maturitou, ale tu jsem ještě nějak zvládnul.

Jak dlouho jsi tehdy pravidelně blogoval?
Asi tři nebo čtyři roky, než mě rodiče vyhodili z domu, jsem něco blognul aspoň dvakrát denně, spíš teda i víckrát.

Kolikrát třeba?
Někdy třeba i desetkrát, prostě každou hodinu.

Co s tebou bylo po škole?
Tak já už ani nic nechtěl dělat, matka mě furt tlačila někam na brigádu, jenomže jsem nikde dlouho nevydržel.

Nebavilo tě to?
Vždycky mě nějak vykopli, když zjistili, že bloguju.

Co na to matka?
Tý jsem vždycky něco nakukal, takže ze začátku to bylo celkem dobrý. Ale pak se to provalilo přes nějaký sousedy a bylo zle, vyrazili mě.

Kde jsi pak bydlel?
Nejdřív různě po kámoších a když bylo teplo, tak jsem prostě spal venku.

Žebral jsi?
No jo, a všechny peníze jsem vrážel do blogování, že mi skoro ani na jídlo nezbejvalo.

Měl jsi holku?
Měl, ale ta mi dala kopačky už nějak hned po maturitě.

Proč?
Jsme se pohádali kvůli mýmu blogu, jsem tehdy blogoval dost otevřeně a jí se to dotklo.

Pamatuješ si, o čem konkrétně to bylo?
Asi jsem blognul něco o sexu&

Nechceš o tom mluvit?
Ne.

Dobře. A jak to bylo s blogováním, když jsi žil na ulici?
Tak jasně že to nebylo moc pohodlný, ale pořád bylo o čem blogovat. Už to teda nebylo tak často, některý dny jsem se k internetu vůbec nedostal.

Co léčení?
Já se léčit nechtěl, bylo mi celkem fajn, jenže pak přišla krize, začali mi ubývat čtenáři a& už to prostě bylo jiný, chtěl jsem z toho ven a nevěděl jsem jak.

To už jsi byl na ulici jak dlouho?
Skoro šest let.

Na léčení ses přihlásil sám?
Nakonec jo.

Bylo to obtížný?
Prvního půl roku jsem dvakrát utekl, vždycky si jenom něco blognout. Jenomže se ukázalo, že získat ztracenou pozici mezi bloggerama už skoro nejde. Takže jsem se zase vrátil.

Jak jsi na tom dneska?
Tak už půl roku jsem z léčení pryč, úplně jsem se ještě neosamostatnil, bydlím tady s ostatníma, ale už jsem si našel i práci&

Co děláš?
Barmana.

Co bylo na blogování nejhorší?
Asi ta ztráta reality. Určitě.

Co to znamená?
Prostě co jsem neblognul, to se vlastně nestalo. Úplně jsem to vytěsnil. Takže jsem se snažil blognout všechno, a to zase nešlo. A pak to hospodský ticho. Když jsme se s partou sešli a nikdo nemohl nic vykládat, protože všichni už to znali z blogu.

Takže jste si neměli o čem povídat?
Nakonec jsme se bavili o tom, co kdo blognul, a pak jsme tu debatu sami blogli, takže to byl takovej začarovanej kruh.

Stýkáš se ještě s někým z party?
Ne. Nechci je vidět, zkazili mi život. Oni a celý blogování.

Díky za rozhovor.