Sněží. Sháním ptakopyska. Ananas rozdrcen mandarinkami. Ostuda a hanba. Nemusím jezdit na kole, ale asi pojedu na vodu. Minulé zápisníky a jak to s nimi dopadlo. Pátá.

Poslední týden zde. Ráno hlásili sněžení na severu Švédska, ted (jedenáct večer) už sněží i tady. To se mi to půjde pěkně domů v tom hnusném počasí! Neměl jsem tu tak dlouho zůstávat, dobře mi tak.

Práce se zase hýbla - přidal jsem classy k misím, už to začíná být docela prasácké, budu to muset nějak řádně rozstrukturovat. S pluginy je holt vždycky potíž...

Vytvořil jsem pro B. krásnou ptakopysčí stránku, jen toho živého ptakopyska se mi stále nedaří sehnat, třeba se vůbec neprodává. Nevím, kdy má B. narozeniny, ale snad do té doby ptakopyska seženu, i kdybych ho měl z Lega postavit!

Koupil jsem si kromě housek též ananas a mandarinky. Ananas je drcený, bohužel - je to na něm napsané i anglicky, žel neočekával jsem tam anglický nápis, takže jsem jej ani nehledal. S překvapením budu možná zítra konstatovat, v jaké formě jsou ty mandarinky. Nu což.

Zjistil jsem, jak jsem zlenivěl - podle deníčku. Konec sobotního zápisu jsem dokončoval až dnes večer! Jaká ostuda a hanba.

Už jsem tam znavený, že se mi ani psát nechce. Listzovo Requiem už dohrálo, je čas jít, zamknout kancelář, sněhem se prokousat a do postýlky. Zítra ráno mne čeká přednáška o Bluetooth a jeho performance kdovíco. Tím přijdu o cenné hodiny s B., co se dá dělat. Snad si mezitím alespoň přečte mail a prohlédne stránku ptakopysčí. Jistě se jí bude líbit.

Globe-Hanka se dneska přiznala, že ráda jezdí na kole - ihned jsem se jal ji seznamovat s Gogem, aby mě pořád neotravoval s těmi vyjíždkami ve sněhových vánicích (i když - teď už snad bude teplo, tak by se dalo vyrazit), ale je velmi stydlivá. Což mi připomíná, že jsem v tu dlouhou noc ze soboty na neděli Gogovi slíbil, že s ním pojedu na vodu, což je jakási velmi podezřelá akce nevábného názvu, ale prý tam s nimi bude i pes, a pes by snad nešel do ničeho špatného. Takže dubnový program zdá se mi už docela nabitý.

V tomto zápisníku jsem teprve na začátku - je mi nutno vymysleti, jak jej dále využiju - aby nedopadl jako ten ... nebo ten předtím, ten už vůbec nevím, kde je.

Jdu raději už, třeba se mi podaří vstát natolik brzo, že se stihnu i nasnídat. Už si ani nevybavuji, kdy se mi to povedlo naposledy.

Je těsně před půlnocí, už jsem na pokoji. Cesta byla bídná, zítra se o tom rozepíšu více. Ještě jsem si vzpomněl, že jsem si v knihovně půjčil partituru Čajkovského Páté symfonie e moll, opus 64. Nádherná věc.

Ještě jednu poznámku jsem chtěl mít k minulým zápisům, ale zase jsem ji zapomněl. Jistě zítra se mi to samo připomene. Spánek mne již volá a láká.

Jdu pěšky a šťourám do Písmáka. Den je pustý a počasí je divné. Těším se domů.

Vzbudil jsem se ještě před polednem a nakonec došel do práce pěšky. No, za moc to nestálo, až k večeru jsem se (s obtížemi) pořádně probral. Začal jsem štourat do Písmáka - konečně projekt, který (i když trochu pochybně) žije!

Jinak je ten den pustý, nic si nepamatuji (píši toto v pondělí), odešel jsem někdy po jedenácté po kratším hovoru s pharookem a těšil se do postele.

Počasí už začínalo být velmi divné, naposledy v pátek bylo hezky... kdoví, co se tu dá ještě očekávat. Stále nevím, kolik stojí ta cédečka - mám je koupit nebo nemám je koupit, toť dilema. Totálně promarněný den - aspoň že přišel k Márovi Kristián na návštěvu, ale zase nijak zvlášt k popukání to nebylo.

Už se těším domů. Mám pocit, že tři týdny tady jsou plně dostačující, potřebuji už zvolnit tempo nebo kompletně vysadit. Snad hned v sobotu mohl bych do kina...

Za pár dní už zase budou všichni na mě mluvit česky, za pár dní konečně uvidím ty, po kterých tu tak toužím. Oj!

Sobota u moře. Gogo pláče. Vedení deníku. Mostujeme a kupuji si pistoli. Závažné události a milostné dopisy.

Chýlí se mi pobyt ve Švédsku ke konci. Dnes je sobota, den volna, za chvilku mám jet k moři. Ani se nezdálo, že to už jsou tři týdny.

Gogo pláče, že jsem zahesloval webovou kopii deníku. Není to tak docela pravda, jenom jsem jej přesunul na jinou adresu (a není skutečně těžké jej najít), ale důvody k tomu jsem měl. Tížila mne vina (ať už skutečná nebo domnělá) autocenzury, a teď už zase nejdřív píšu a až pak přemýšlím, kdo to bude číst.

Samotného mne překvapuje, že jsem schopen připsat sem každý den jeden záznam. Nebyl bych schopen vést si deník pravidelně, i když by to jistě bylo zajímavé (pro psychoanalytika), ty hranice dané životem zde jsou už na hranicích únosnosti a snesitelnosti.

Jdu si číst.

Pobyt v Malmö byl nepříjemný, co se počasí týče. Město jsme jen tak proběhli a koupili si pár hloupostí v Ráji kutilů. Já koupil lepidlovou pistoli; děsně šikovná věc, když člověk potřebuje někoho zastřelit lepidlem.
Pak jsme jeli k mostu do Dánska. Když je člověk u příjezdové cesty, tak se mu na té osmiproudé dálnici nezdá nic podivného. Od mořského břehu je to pohled monstrozní. Vítr tam shodil zátarasy, takže jsme se dostali až velmi blízko (a málem spadli do moře), ale všechno dobře dopadlo. Nebyli jsme tam jediní, stálo tam u břehu pár dalších aut, ale všichni ostatní kombinovali ten pohled s pohodlím a byli zalezlí, ani okénko si neotevřeli.

Pak jsem zalezl do práce a debatoval s Gogem o závažných událostech životních. Toto téma nám vydrželo přes změnu na letní čas (poslal jsem domů SMS, ať si nezapomenou přeřídit hodinky) až do nějakých pěti či kolika, v to brzké ráno napsal jsem ještě mail B., vyjádřil jsem v něm po pravdě všechno, co cítím a jak se cítím, snad jsem dobře udělal a nebude ze mne mít legraci. Milostné dopisy jsou samy ve velmi obtížné pozici už jenom tím, že jsou, protože tím, jak jsou později čteny, nepřenáší se do nich to kouzlo okamžiku, a mohou tak často působit až směšně. Snad ten můj nedopadne také tak... Viz Marie, vrať se.

Šel jsem tedy spát velmi pozdě, uklidňovalo mne jen to, že nedělní práce začíná až ve dvě hodiny odpoledne.

Nespím. Děti. Příliš mnoho housek, příliš mnoho jogurtu. Bison. Dlouhý rozhovor. Nepříjemné je neumět pomoci.

Moc jsem toho nenaspal. Neustále mne dvě věci burcovaly: Jednak ten Ctiradův nápad, který skutečně zdá se velmi průlomovým, ale nebudu tu o něm moc psáti, protože jsou to záležitosti čistě metodické a formální, jednak že zase s B. se setkám, ještě před víkendem. Těším se a jsem velmi nedočkavý. Pohled jsem včera napsal, tak málo místa na něm bylo!

Dnes se má ozvat pjz, neboť nezvládá Lisp a je mu nutno z něj složit zkoušku. Je to člověk poměrně nabubřelý a jednoduchý, až hloupoučký. Setkal jsem se letmo i s jeho přáteli (spolužáky), a mají hodně společného. Především to jsou ještě děti.

Odeslal jsem pohledy, omylem jsem koupil housky (mám ještě včerejší!), mnoho vajec a mnoho chipsů v různých příchutích. Do konce švédského pobytu nehodlám již kupovat ani vejce, ani chipsy.

Snědl jsem najednou tři čtvrtě litru kokosového jogurtu a zapil to pul litrem mléka. Je mi špatně. Nemám už mléko ani kokosový jogurt.

Podařilo se mi zprovoznit překladač, využívám bisona v C a k tomu jsem napsal backend v PHP. Dokáže poměrně triviálně naplnit tabulku flow pro procesy mise - ještě ale nekončí SQL modulem, jen grafickým ztvárněním.

Poslal jsem do Bontonu mail, že chci znát ceny CE EMI GRC, odpověděli promptně - prázdným mailem. A tak stále nevím, zda se vyplatí je tu koupit nebo ne.

Hovořil jsem večer s Márou, probdělá noc, až to hezké nebylo - odcházel jsem z práce až dlouho po půlnoci. Ale stálo to za to.

Rozhovor s B. byl velmi dlouhý a velmi podnětný, ačkoli se dotýkal věcí velmi závažných. Naplno jsem vyslovil všechny své obavy - a tím je asi sám v sobě zahnal, ten pocit je možná více alibistický než osvobozující, nevím, ale zpětně si uvědomuji, že mám sílu to ustát, že to chci prožít a vznášet se v oblacích. Je to želvyčkovatý vztah, nejenom že mi ji B. v lečcem připomíná, ale též všemi ostatními okolnostmi i mým chováním vůči ní. A litoval jsem snad někdy dříve? Naopak, naopak, a to i v tragických chvílích nejtěžších.

Gogo je neštastný a já nemohu pomoci - divný a nepříjemný pocit a divná a nepřijemná situace, již v té jednoznačnosti konce, ke kterému to všechno směřovalo, vědomě, s jistotou všech zúčastněných. A přece, i když se člověk zaříkává a ujištuje se, každý den a každou hodinu se na to připravuje, je v té chvíli ve stejně těžké pozici, jako kdyby nic netušil a překvapen zkameněl v díle okamžiku.

Vracím knihy o józe a pamatuji si to hlavní. Obrovská liška. Zápas Coca-Coly s Pepsi.

Jeden Arab tu bydlí, stále něco kuchtí, a dneska za mnou přišel, že prý bydlel přede mnou v mém pokoji a zapomněl si tam zřejmě své knihy o joze a další věci - jistě že ano! Vydal jsem mu je, včetně dalšího materiálu nepodstatného a včetně krásných listů ku kreslení, však tento zápisník bylo mi nutno zatajiti, vždyť bych přišel o svůj deník drahocenný (jak rád jsem v tu chvíli byl za onu webovou kopii!). Takto neslavně tedy skončilo mé učení se józe, nebylo mi dopřáno ani začít. Však to hlavní si pamatuji - nesmí se začít cvičit dříve než 4 hodiny po jídle.

V práci se Ctiradovi povedla krásná věc, která nás posouvá neuvěřitelně kupředu. Ještě si budu chvíli propočítávat nějaké grafy, a pokud vše vyjde, překladač bude dokončen ještě zítra.

Též mne čekají teď krásné chvíle nad obrovským pohledem s liškou a dvěma krtky, proto bude dnešní zápis extrémně krátký. Však se také nic moc nedělo: Kasper zase přišel, pracovalo se a povídalo, jedlo (nový recept: do housky vejce vrazíme, na housku sýr, v mikrovlnce 90 sekund, thajskou omáčku na to, podáváme teplé) a pilo (Kasper pije Coca-Colu s odůvodněním, že je Pepsi moc sladká, já piju Pepsi s odůvodněním, že je Coca-Cola moc sladká) a tak vůbec porůznu.

Ani si dnes číst nebudu, naopak se upíšu až k naprostému vyčerpání.

Noci z hudby, poezie a lásky. Liška běží. Prozrazuji recept na bábovku a posílám pohledy. Snažím se (ne)být maniodepresivní.

Jen víc takových nocí! Ten sen byl tak poeticky krásný, tak živý, jen se dotknout, jen líbat... Nemohu jej zde vylíčiti, protože mé chabé umění na to nestačí. Každým slovem popisným bych jen kazil tu křehkou stavbu, je mi jen vzpomínati, těžko vyprávěti. To nejkrásnější, co nám život může dát, je hudba a poezie, říká Seifert - a v tomto směru mám život nejkrásnější. Avšak Seifert nekončí a dodává: Kromě lásky ovšem. A v tom ten háček, proto můj život schovával se v zákoutích a nikdy se neodvážil balancovat ve výšce na okapu. Tehdy ve své slepotě ptal jsem se sám sebe: Jak být člověkem a jak být hoden toho bytí? Zde odpověď leží, tolikrát bojácně jsem ji obcházel!

Jest krátce před jedenáctou. Dnes spatřila světlo světa první verze překladače, čistě pro svou vlastní potřebu nazývám jej liškou, a mám pro to své důvody. Ctirad pilně tvoří schemata v SDL, žel pochybuji o jejich jiném smyslu než čistě dokumentačním. Jeden z nejbližších dnů věnuji UML a hned mi bude jasněji zářit zrak.

Udělal jsem dnes dobrý skutek, prozradil jsem Gogovi recept na bábovku, jeden z těch lepších receptů, protože se domnívám, že si B. zaslouží jíst jenom lepší věci.

Dnešní den vůbec byl takový sluníčkovatý, jak už tak středeční dopoledne bývají (už je to týden!). Zato ty čtvrtky - budu se muset více upnout na práci.

Zakoupil jsem pohledy za 100 SEK a rozesílám je po všech čertech (a krtcích), vyčerpává mne to víc než psaní dokumentace.

Konzultoval jsem dnes s Márou po e-mailu svou nenormalitu - vědomé sklony k maniodepresivitě, znechucení sobectvím, ztrátu dráhy a kontextu, přetvářku schémat, nenávist - těžko říct, jak to z té hlavy dostat. Mára definoval ty problémy asi takto: jsem schopen tyto procesy v sobě rozpoznat a pojmenovat je, a následně se s nimi smiřuji (nebo dokonce ztotožnuji), a tím je činím nevratnými. Má víra v B. tyto procesy oslabuje a paralyzuje - ale co když je to jen dočasné, mohu si dovolit do toho vůbec někoho zatáhnout? Jak prosté by bylo po anglicku zmizet ze světa - však i toto řešení má mnohá proti.

Jdu si proto raději číst.

Kalkulačka. Stávka. Tajnosti a jak to odnesla snídaně. Opět se vracím a myslím na LW.

Beru do ruky deník, jen abych vypodobnil svůj hrozný noční sen. Jednalo se o jakousi zkoušku na matfyzu, Kryl zkoušel, asi půlhodiny odpovídal jsem na otázky vcelku dobře (nepamatuji si, čeho se týkaly), ale pak přišla otázka poslední, prý: Nechť je dána kalkulačka řešená asociativní pamětí, která umí jen dělit dvěma. Vypište pomocí ní všechny násobky tří. Nezvládl jsem a s hanbou jsem vyhozen odcházel...

Teď už jsem v práci, Internet téměř stávkuje, ozvu se ještě večer.

Pozdvižení bylo s tím Internetem veliké, ale několikanásobný restart bivoje plus pár manuálních úprav všechno spravilo. Jinak dneska práce nic moc, spíš studium než hmatatelné výsledky.

Většina dne byla tajná a nejtajnější, takže dnešní zápis bude velmi krátký. Sbalil jsem se už v osm, tady na pokoji se najedl dosytosti, mimo jiné jsem si v zápalu boje omylem snědl i zítřejší snídani, čert ji vem.

Budu si číst a brzy půjdu spát, krásné věci se mi budou zdát, ne o kalkulačce, ale o J. (asi lépe psát N.).

Předvčerejší báseň (že se k ní tedy stále vracím), tu milostnou, věnovanou, kterou jsem původně hodlal na svém srdci pozdržet třeba do oněmění, nakonec nevydržel jsem a poslal ji na správné místo určení. Však nelituji. Až přeroste zpátky v Praze virtuální kontakt v fyzický, nebude jí třeba, přísahám.

Též na LW myslím, i tento vztah je vzájemný.

Polévka místo čaje. Moudro. Posílám pohledy. Jsem pracant. Naprostý blbec a vizitky. B. J.

Všímám si, že mé zápisy se protahují svou délkou i nezáživností. Zřejmě jsem jen obyčejný grafoman.

Uvařil jsem si místo čaje polévku (nemám housky), koukám na tu včerejší báseň, ten gellnerovský začátek druhé sloky stále mne straší.

Jestliže optimismus je jen nedostatkem informací, tak pesimismus je naopak důsledné domýšlení informací do marných konců, jak rád jsem se toho zbavil.

Dnes asi začnu posílat pohledy, kolik jich bude? Nerad bych opomenul někoho, kdo si to nezaslouží. Žel neznám všechny adresy, takže k tomu stejně dojde.

Neškrtám nic! Líbí se mi báseň, jak je, už tedy dosti o tom.

Ech, včera jsem si odpočinul a dneska jsem dělal jak divý, až teď do půl dvanácté - a pořád jsem v práci!

Skutečně jen velmi krátký zápis, chci spát - zprovozňuju Forum, píšu dokumentaci, dělám k projektu WAB, plno koncepčních věcí... Honza vzdal všechno, napsal mail "sorry, ale připadám si jako naprostý blbec", takže teď už je všechno na mně, zřejmě mě z toho šibne! Musím do toho někoho zapojit, ať to neodřu sám...

Ctirad mi nadělil vizitky, je to od něj milé.

Koupil jsem si Pepsi a doplnil zásoby chipsů, zítra zase pár slov prohodím s J., co víc mohu chtít? Bylo mi třeba zaměnit B. za J. z jistých důvodů, však Bohu možno též říkat Jehova, tak což.

A dneska konec!

Nuda a pozdvižení. Výpisky a sprcha. Je jedenáct a možná je už víc. Jen pár slok. Pohled na třísky. Až na kost. Koncert bez klavíru. Sprosté slovo.

Krásně jsem se vyspal, až téměř do desíti. Waltari mne už docela nudí, je velmi rozvleklý, asi sáhnu po něčem jiném.

Nastěhovala se sem nějaká rodinka, je tu docela pozdvižení, pořád někdo huláká, dupe, křičí, bouchá, inu, mladost - radost. Dopoledne snad ještě chvilku juknu na diplomku, nejdu do práce!, ani mě nehne, dneska mám od programování pokoj, amen.

Jdu si dělat výpisky z četby. Ráno v posteli mne napadla báseň, ve sprše pak druhá. Obě jsem zapomněl. Mám to zapotřebí?

Je půl druhé. Četl jsem si o Churchillovi, dělal si výpisky ze Seiferta a spol., už toho mám téměř dvě stránky, a psal jsem. V tomto vyváženém čase odpočinku, a přitom ve smutku, že jsem ty ranní verše již zapomněl a již nikdy se mi nevrátí, jen na základě toho, že jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že je krátce po jedenácté, napsal jsem báseň o tom, jak cítíval jsem se, jak dobře se mi o tom píše teď, když už v tom marasmu nežiji! Druhá báseň je velmi osobní, lyrická a radostná, snad i milostná, a proto věnovaná, trochu Gellnera z ní cítím, ale bylo to nechtěné, možná ji ještě přepíšu. Někdy je těžké psát, když tolik lidí přede mnou už psalo. A že se zase vracím k tomu Seifertovi: K milionům veršů na světě / přidal jsem jen pár slok.

Je tu děsná zima. Na chvíli jsem byl nucen zalézt plně oblečen pod peřinu... každou chvílí se má Ctirad ozvat, kde se zdržel? Že jsem přeci jen nešel do práce, tam je alespoň teplo. Nouze naučila Dalibora housti, mne zima donutila obouti si boty. Je snad zima také tak dobrá učitelka jako bída? A jak velkým učitelem je strach? A morálka? Touha?

A vůbec, co mi po tom? Co mi po tom, dokud zase žiji?

Krásně a odpočinkavě jsem strávil den. Se Ctiradem jsme nejprve byli v "lese", tam, kde býval les, než přišla vichřice a porazila stromy, třísky z nich nadělala a pustou pláň za sebou zanechala. Šokující a ohromný pohled.

Pak mne zavezl k sobě domů, kde jsem se s jeho ženou a dětmi seznámil, pozdní oběd měl, večer příjemný strávil až do jedenácti večer. Oběd výborný, děti v pubertě, radost až na kost.

Diskutovali jsme o umění - literatuře, obrazech, hlavně však o hudbě, Ctirad hrával na klavír, teď už je trochu z formy, ale nakonec jsem jej vyprovokoval a šli jsme hledat noty k Mozartovu 24. klavírnímu koncertu - nenašli jsme, jen desku z edice Minus One, kde orchestr hraje bez sólového nástroje, skvělý nápad, mimochodem. Tak tedy příští víkend, snad k tomu dojde, noty se najdou a něco se zahraje.
Vyzpovídal jsem se ze své lásky k Fillovi, Gardinerovi, ... k hudbě a k dirigování zvlášt. Mám dojem, že jsem jej velmi překvapil, ačkoli na závěr při Smetanově Blaníku již se mu klížily oči.

Nyní užiji ostrého slova, které sám nemám ve svém slovníku, ale není zbytí; snad to byl Werich, kdo tvrdil, že slova jsou sprostá jen tehdy, když se sprostě myslí. Ctirad je zřejmě jediný člověk, který má doma nad klavírem obraz píči.

Po hlavě, po třiceti letech. Krásná mlynářka a Arabové. Křeslo. Monitor. Abraham. Felix. Seifert. Salome. Ctirad.

Pomalu zjištuji, že místo abych zde suše popisoval každodenní události, byl nestranným pozorovatelem a zapisovatelem, decentně vše líčil a s odstupem komentoval, tak tedy místo toho všeho po hlavě se vrhám do všeho a následně pak explicitně líčím své rozporuplné pocity.

Až si za třicet let sednu k přečtení tohoto deníku, nepoznám už nic z těch událostí a bude mi jen divné, co jsem to tehdy na konci dvacátého století v tom Švédsku vůbec prováděl. Však ne, tato situace nenastane, neb jsem proti ní pojištěň svým písmem, které tak nepřehledné a chaotické jest, že za pár let bude zcela k nepřečtení, a to bude zánik deníku (co s webovou kopií? též smazat?).

Stejně jako včera zastihl jsem v rádiu poslední dvě věty Eroicy, dnes ráno hráli Schubertovu Krásnou mlynářku, mile mne překvapilo, že jsem své nejoblíbenější písně Schubertovy poznal hned v prvních náhodných taktech, téměř jsem ustrnul, na mysli mi pochopitelně vytanulo PJ, a ted marně přemýšlím, zda šlo o ročník 97 či 98. Kloním se k tomu dřívějšímu.

Z litrové krabice teď upíjím bílý jogurt (při kupování se pozná tak, že jsou na obalu fotky Arabů, to teda nevím proč) a chýlí se k deváté hodině, zdá se, že Ctirad se zdržel, že bych šel zase jednou do práce pěšky?!

Šel jsem a už jsem zpátky.

Dlouho jsem teď seděl v křesle a uvažoval. O věcech závažných a o věcech nezávažných, dopředu i dozadu, jsem v posledních dnech (a buďme konkrétní, od toho telefonátu) tak neuvěřitelně klidný a duševně soustředěný, tak mírný, tak spokojený a štastný, až se cítím skoro vyzrálý, skoro dospělý. Nemyslel jsem si, že bych kdy dosáhl takového stavu, je v tom i jisté vnitřní vzrušení, nekontrolovatelné sice, ale přesto tak radostně pohodové. Sám sobě se divím a sám sebe překvapuji.

Dal jsem do pořádku monitor, takže již běžím na dostatečném rozlišení, zabudoval jsem Abrahama do Felixe, pravda, je trochu očesaný, ale krásně funguje. Historii jsem přidal a krátké textové zprávy dobudoval, i trochu s designem si hrál... Za ty dva týdny tady (už!) pohli jsme se neskutečně dopředu.

Cestou z práce napadla mne myšlenka, tentokrát se mi podařilo ji nezapomenout. Jde o pásmo básní Seifertových o TGM, uvozené nějakými texty a hudbou, toužím po tom, aby to přednášely děti, ať už se blíží věku pěti nebo patnácti let, živě to vidím před sebou, byla by to nádhera, teď ještě sehnat čtyři až 12 dětí a začít zkoušet.

Chybí mi režie, sám netušil jsem jak, kdeže jsou časy letní a Richard Freshman, kdeže jsou časy Angeliky a Jesuse Christa, tak dávné! Hned v dubnu nutno (!) obnovit Klasické večery, stůj co stůj! A cvičit! Cvičit, ať mi ruce neumdlévají v polovině symfonie.

Svůj slib ohledně dvou básní veselých jsem splnil, báseň věnována Salome. Jinak žádné přírůstky.

V rádiu se zbláznili, pořád opakují Mozart, Salieri, Rimský-Korsakov, a nic nehrají, vždycky dlouhá pauza a zase Mozart, Salieri, Rimský-Korsakov. A teď dokonce mluví nějak polsky nebo rusky nebo co to je - vypínám. A hle, zalekli se mého vyhrožování (však jsem jej myslel vážně!) a začli hrát, budiž jim to přičteno k dobru.

Zítra jdu navštívit Ctiradovu rodinu, jsem sám zvědav, jak na mne zapůsobí. Ted ještě trochu Seiferta, hruškového kompotu a zalehnout a číst si, číst a snít, snít a žít.

Nejtěžší sliby. Pravda láká. Nevěřím Descartovi a chci být normální. Umrzám před Beethovenem. Příjemná apatie a studovna. Cítím se dobře.

Ještě jsem nesplnil slib daný sobě (protože sliby sobě samému jsou nejtěžší, protože nejlehčeji se odpouští), totiž mám za sebou jen jednu životnou báseň - však je teprve pátek a brod ještě není vidět. Můj drahý kolega Jaroslav Seifert píše: Nešťastný básník, který hledá rýmy / jen tam, kde chodil stesk, kde chodil žal, / a verše mu jen smutek skandoval. / Nešťastný mezi nejnešťastnějšími.

Píše to o sobě, ve chvílích nejtěžších, a já, jak drzý, vztahuji to i na sebe - a přitom, jaká tíha, z mých textů čiší spíše nenávist než smutek, spíš otrocké vzpouzení se než prostý žal.

Sám nevím, kde je pravda, a přec ji ukazovat chci, protože mne volá a vábí, a pak tahá do bažin, ze kterých je úniku jen smetením přetvářky a hanebných lží, jen uvědoměním si sebe a pochopením své role v tomto světě. Král, který Já První si říkával, že Poslední je, to nevěděl - přesně v tom to je, tak to cítím, ale co nevím?

Bořím se po kotníky a už přestávám se smát, ale stále ještě nevím. Nevěřím Descartovi, že jsoucno vychází jen z myšlení, teprve kontext vyjadřuje a ohraničuje mou osobnost. Cítím za sebe ohromnou zodpovědnost a nezdá se mi to býti normální. Což nemohu být alespoň na chvíli normální??

Cestou z práce málem umrzl jsem, a to ještě není ani půl desáté. Odpoutal jsem se relativně brzy od počítače, a dobře jsem udělal - v rádiu hrají Beethovena! Nádhera z nejvyšších, tyhle věci jsou nepopsatelné, tak proč o nich píšu? Ne, nemohu už ani psát o jiných věcech, je mi nutno poslouchati naprosto v klidu, dá-li se dirigování nazývati klidem.

Máloco mne dokáže tak povzbudit jako hudba, a zvlášt Eroica, mé nejkrásnější vzpomínky na chvíle strávené se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem víří kolem mne a umocnují mi slzy v očích. Co bude tou první věcí, kterou si pustím po příchodu na kolej? Nevím, to až podle nálady.

Dnes večer opět začnu číst, ještě nevím co, Ctiradova nabídka čítá osm knih, snad to budou Nepřátelé lidstva.

Dnešní den asi se mi nechce popisovati, a tak jen velmi stručně: Honza dostal velmi vynadáno, grafika mi stále leží na tupounovi, JavaScript se mi podřídil, co chtít (z hlediska pracovního) více.

Jinak mne přepadá místy apatie, ale příjemného rázu, prostě čekám, až vše nějak dopadne, protože věřím, že to dopadne dobře, a ta víra všechno ustojí.

O jedné věci je nutno zmíniti se na závěr dnešního zápisu - studovna se snad začne stavět, architekt již zpracoval podklady a předložil své závěry, počátkem týdne začne se jednat a brzy jistě padne konečné stanovislo, kladné!, a počne se stavět.

Cítím se dobře a správně, a děkuji za to B.

Mládnu v půlnočním slunci. Šroubovák, pizza a kanec, divoký vepř. Závažná otázka. Virtualita osobnosti. Ukousávám květiny.

Za patnáct minut bude půlnoc, a přece svítí slunce. Jak marné zdání zdají se všechny sny a přece cítím, že zase mohu žít, že se vracím a že mládnu, všechno to dělám s úmysly nejčistšími a třeba právě proto jednou narazím a třeba právě proto budu jednou děsně zklamán a budu plakat a nadávat si, ale nešť, stojí to za ten let a stojí to za to žití.

Dnes přivezli nové monitory, 17 palců, jen ještě grafickou kartu musím vyměnit, tj. po šroubováku se poohlédnout a pak doufat, že Linux vydrží. Práce se zase povedl pěkný kus, že jsem si i pizzu na večer zasloužil, s Kasperem pohovořil, příběh o kanci, tom divokém vepři, a Bivojovi vyprávěl, skriptování ho učil, až se jako malé dítě radoval.

Cestou z práce mě napadla závažná otázka, ale zase jsem ji zapomněl; považoval jsem ji (když jsem o ní přemýšlel) za skutečně velmi zásadní, a proto mne to teď velmi mrzí. Je v tom taková pachuť ztracenosti a prázdnoty.

Nechci psát přes půlnoc, jen pár minut mi zbývá.

Čím to, že Internet tak mění osobnosti? To je její ztráta a opětovné virtuální nabytí tak vyzývavě lákavé, že nutí ke změně? Jenom v krátkosti chci říct myšlenku, kterou bych rád měl zapsanou: Pěstuje člověk rostlinu a má představu o tom, jak má vypadat, ale ona roste jinak a tomu člověku se tedy zdá křivá a ošklivá, protože ji chtěl jinou, a tak ji různě narovnává a překrucuje a rostlinka úpí. Ostatní to marně chápou, protože nevidí ten člověkův ideál, nemají s čím srovnávat. A pak ten člověk najednou pochopí, že je to on sám, že on je tou rostlinkou, která narostla jinak, než si představoval, a že se zbytečně snaží měnit sám sebe.

A od toho uvědomění je to stejně ještě daleko k tomu, aby ten člověk poznal, že ideál, který nosí v hlavě, není o něm, o té jeho rostlince, že je o tom druhém a že ho má hledat a najít. Protože sedmikráskám se mají ukusovat květy. Opravdu tomu věřím.

Jsem nezodpovědný a mám radost. Přituhuje. Plánuji si budoucnost ředitele zeměkoule. Mým dívkám.

Jsem velmi nezodpovědný, neboť místo toho, abych psal záznam (jako obvykle) večer, dostávám se k tomu až druhý den ráno. Důvody k tomu jsou objektivní i subjektivní. Prostě jsem nemohl! Bál jsem se, že uchopím-li tužku do ruky, zblázním se radostí a utopím se v pochybnostech, vyletím nad oblaka a spadnu z té výšky na kamení, sám nevěděl bych, co dřív, a proto raději jsem nepsal a snažil se být normální, tj. mlčet, když je vhodné mlčet.

A proto tedy zde řeknu, co je vhodné, a nevhodnosti nechám si pro sebe.

V práci začíná přituhovat. Ne pro mne, já svou práci odvádím v pořádku, ale Honza stále slibuje a neplní. Nakonec budu snad nucen dělat i jeho práci!

Na chvilku jsem byl (autem) ve městě, jenom jsme šli se Ctiradem koupit další knihy. Po Professional PHP Programming teď už máme i Professional JavaScript a Professional XML, pak též něco o UML. Kdybych to všechno přečetl, byl bych zřejmě nejchytřejší na světě a ihned bych zaujal místo ředitele zeměkoule. Jenomže nemám čas to řádně studovat, a tak se nestanu ředitelem dříve než tak za 10 let, se svým sklonem k pesimismu to určitě přeháním, bude to asi tak za osm let. Ale dříve ne - nejdřív povinnosti, potom zábava.

Přestože píšu lehkým perem, těžko se mi vybavují včerejší události v tak rozumném sledu, aby je bylo možno popsat. Už mi do toho všeho lezou i události dnešního rána (už je deset hodin dopoledne), takže toho asi nechám. Navíc tu pořád někdo chodí.

Zase chvilka klidu. Včera konečně měl jsem k obědu teplé jídlo, po dvou dnech, kdy jsem soustavně zapomínal polévky na pokoji a jedl až večer, je to příjemné zpestření.

Psal jsem zase básně, též je dávám na web, a snažím se je věnovat všem možným dívkám, které proplouvaly a proplouvají mým životem, ať už v dobrém či zlém, ať už zblízka či zdaleka, ať jsou si toho vědomy nebo nejsou... Jednou se všechny proti mne spiknou a zahynu děsivou smrtí, dívčí válka hadr. Někdy jsem málo konkrétní, a kdybych jednu báseň věnoval jiné, nikomu to nebude připadat zvláštní. Buď měl Mozart se svou operou pravdu, nebo prostě špatně píšu.

Ale některé ty básně dopadnou přesně, jak facka doprostřed tváře, a i ten pocit zůstává. Opravdu se mi některé líbí - sám jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží a kdy je sám začnu trhat na cucky, jako už tolikrát.

Pro dnešek (tedy včerejšek) už dosti, ozvu se zase večer (snad!), a o dni dnešním porozprávím. Sakra, ani dobrou noc si teď popřát nemohu, ale pravda je, že byla nezvykle klidná, navíc jsem si vyžádal druhou deku, takže i nezvykle teplá. Nejde mi na rozum, jak tu Švédové mohou jezdit na kolech téměř nahatí (přeháním), když já chodím s šálou a čepicí až na uši (nepřeháním).

Už nemohu, je toho příliš. Pátá je slast. Banalitky a jedna karta.

Půjde-li to takto dál, nedožiji léta. Ovládá mě apatie a ve slabých chvílích mne pathos zaplavuje. Nemohu normálně mysleti, nemohu normálně žíti. Být cílem výsměchu a škodolibosti - mám to zapotřebí? Mohu se vůbec s těmi lidmi dále stýkat bez černých vzpomínek na zažité chvíle čisté bolesti? Je toho na mne příliš a mohu být jenom rád, že jsem tak daleko od domova.

Již jsem to nemohl vydržet a pustil jsem Čajkovského Pátou. Rozbouřené hladiny mysli zaplavuje slast.

Má v této situaci vůbec cenu psát o dnešních banálnostech? Že jsem ráno našel pod oknem procházet se bažanta? Že mi Mára zpíval Rusalku? Že se opět o kus pokročilo s Felixem? (Ctirad mi dal jako ocenění mé práce čokoládovou sušenku.) Že jsem si koupil koprové chipsy u té pihovaté Švédky? Copak mohu tato themata dále rozvíjet?

Je to ošklivá a zlá hra, která je se mnou hrána a z rozjetého vlaku neodvážím se vyskočit.

Po deseti dnech slyším Čajkovského a chápu, že je nutno, ne možno, žít, ač sázím na jedinou svou kartu. Vždyť to všechno mohl bych brát jako lehký žert - proč mi to není umožněno? Však nakonec skončím jako ta Dita Saxová, bez minulosti a bez budoucnosti, jen v přítomnosti lehký otisk a pád ze srázu.

Chtít klidně žít? Je to snad tolik? Jen nechat do sebe kopat a pevnější si stavět ulitu. Jen vědět, co je čí, a nesahat na nic, co mi nepatří. Jen nemyslet dál a víc už nic.

Pro začátečníky. Pár technických detailů. Znesvěcení. Vzoromil prská a já mám hlad.

Začínám si zvykat na krátké zápisy ranní. V rádiu vyhrává Mozartova Sonáta pro začátečníky, nádherná skladbička, též znělka Bernsteinových TV koncertů pro mladé publikum, jsem lehce u vytržení.

Dnes okolo páté hodiny ranní přišel jsem na jednu záludnost v aplikaci, jde o session-proměnné, které se zdály nefungovat, ve skutečnosti se mi session_register z modulu login následně přepisovalo v prependu, hned to musím opravit.

Vstával jsem velmi pozdě, protože jsem pozdě šel spát, a tak jsem se jen stačil osprchovat a ted popíjím čaj (snad ho stihnu dopít, než dorazí Ct), žádná snídaně. Pozor, dnešní důležitý úkol (kromě vylepšení aplikace a psaní dokumentace): napsat na Ynformace o Vzoromilovi (Dallaský zpravodaj to jistí).

Budu muset to ranní psaní omezit, jinak mé zápisy budou dvakrát tak dlouhé, to jest neúnosně dlouhé. Naštěstí v tomto zápisníku dosti je ještě listů, toužících po znesvěcení své čistoty.

Je večer (v sále hrají pár dalších premiér). Odešel jsem z práce brzy, znaven (ach, znaven vším, ja volám smrt a klid), však spokojen s vykonanou prací, Felix vypadá stále lépe a lépe. Honza se ani moc nevztekal, spíše to přijal s poklidem (a možná i s vděčností). Uvidíme, jak se to bude zítra vyvíjet dál. Nutně! je třeba psát dokumentaci, již od rána. Nastínil jsem dnes Ctiradovi některé filosofické podtexty naší práce, nebyl z toho příliš nadšen, však také ony podtexty nesou většinou nějakou negativní skvrnu a vystavují ji na odiv.
Úkol ohledně Vzoromila splněn na výbornou, lehce prskal a sliboval odplatu. jsem tedy zvědav.

Zapomněl jsem si dnes vzít do práce jídlo, takže až teď mám něco teplého (polévku), přes den jsem byl na houskách, čaji, kávě a indiáncích (koupil jsem baleni po 12 kusech, polovina už je pryč). Teď se tedy oddávám polévce hrachové a následně to bude česnečka. Čest a sláva Vitaně. Na ráno mám připravené tři housky, nasadím je opět s tou výbornou provensálskou paštikou.

Též jsem si zapomněl rovnátka a nepříjemně mě bolí zuby. Je mi třeba se polepšit.

Sníh rychle mizí, teď už jsou vidět jen drobné ostrůvky mezi zelení. Třeba se už počasí konečně stabilizuje.
Dlouhé tkaničky mne neskutečně štvou!

Nyní zklamu všechny, kdo tento deník čtou, aby se v něm něco o sobě dozvěděli, protože o nich nic napsati nehodlám. Možná zítra.

Už to běží, ale musím dál tupě resignovat. Snažím se být maniodepresivní. Komické básně s hrachem.

Po předchozích nepěkných zápisech hodlám tento vyvésti v barvách zářivých.

Zásadní věc, kvůli které pořizuji tento zápis až půl hodiny před půlnocí, jest tato: Aplikace, kterou již měsíc vytváříme, možná i déle, nestopuji čas, dnes konečně poprvé se rozeběhla, i když trochu trhaně, a Honza na tom nemá žádné zásluhy, přijde k již hotovému. Ctirad se pustil do díla a korunoval své úsilí úspěchem. Zítra bude ještě veselo, protože jsem zřejmě svou specifikací narušil Honzovi veškeré koncepty, uvidíme, uvidíme.

A dále, s Gogem již normálně komunikuji, žel zdá se být ve velmi obtížné situaci, v situaci vážnější než je má, vždyť má je spíše k smíchu (nebo k pláči?), utvrzuje mne to alespoň v té "tupé resignaci", jak jsem to včera napsal. Dobře mi tak.

A dále, Mirco se zjevil na síti, respektive já byl na síti tak dlouho, že jsme se potkali, sice mi nedává naději stran bisexuality, ale maniodepresivita prý ještě není ztracena. Budu-li na tom pracovat, již brzy se mohu dočkat vytoužených zážitků.

A dále, Josefa jsem dnes potkal, na chvíli se zdržel v kanceláři. Spojuje nás nutnost hudby, v tichu nejsem schopný programovat! Vyhrávali jsme tedy na celé patro, nebýt víkendu, nemohli bychom si to dovolit. To mi připomíná, že na oslavu hýbající se aplikace pustil jsem Tak tvrdošíjná dívko jsi z Prodané nevěsty (už jsem se naučil ty závěrečné osminky, je to vlastně velmi jednoduché, nejdřív se zpívá "o-" na dva takty a pak se jede v kontrapunktu až po "zvědět") a dovršil jsem den předehrou Straussova Netopýra.

A dále, začal jsem tento deník zveřejnovat na webu (teď musím dávat pozor, abych se při přepisování nezacyklil!), včetně básní, které tu (až jaksi mimoděk) vznikají. Poslední dnes ráno! Slíbil jsem Varvaře nějaké veselé básně, až později mi došlo, že když už, tak nepíšu veselé, ale komické - je nutno s tím něco dělat! Během příštího týdne si dávám za úkol napsat alespoň dvě veselé básně, plné života, slunce a energie. Jinak zakoupím hrách a budu na něm klečet, dokud se patřičně nevytrestám. Neplačte, sami jste si to zavinili!

Čeká mě pondělní ráno, tak končím.

Dočetl jsem a kupuji dlouhé tkaničky. Jak jsem hrál a prohrál.

Dovolím si opět porušiti tradici a část záznamu píši již dopoledne, neboť jest sobota. Nezvykle slunečný den včerejší byl nahrazen přes noc pokrývkou sněhu! A stále sněží a stále vločky padají a je větší a větší zima, snad to nebude dlouho trvati.

Nyní je jedenáct hodin večer. Dopoledne jsem strávil ve městě, v centru Lundu, se Ctiradem. Předtím jsem dočetl Ditu Saxovou, překvapilo mne, jak jsem byl zaujat některými krátkými pasážemi, citacemi v délce jedné dvou vět. Zřejmě si ji přečtu ještě jednou a budu si zároveň činiti poznámky do nějakého sešítku. Budu tam mít vždy po ruce myšlenky, ku kterým bych se měl vracet, myšlenky hodné připomínání nebo alespoň nezapomenutí.

V centru se ze sněhu stala břečka. Zakoupil jsem si tkaničky, protože staré již dosluhovaly, žel neodhadl jsem délku a mám je nepříjemně dlouhé. Nyní již vím, že do těchto bot nutno kupovat tkaničky metr dlouhé (jsou to ty hnědé boty). Prošli jsme pár obchodů s oděvy, na nic zvláštního nebylo naraženo. Též v galerii jsme byli, autor byl na můj vkus příliš orientován na základní geometrii. Po snězení bagety a vypití čaje dorazili jsme do kanceláře, kde jsem zůstal až do nočních hodin. Ctirad šel domů, já chvíli (asi hodinu) pracoval, mj. jsem se tam též navečeřel, a jinak jsem se psychicky naprosto vyčerpal následující hrou, již jsem inicioval, však nedomyslel následků:

Jeden známý kol. Klečky (který je též znám pod přezdívkou Gogo), říkejme mu mcc, jako malý český člověk, se rozhodl, že bude za úplatu psát slohové práce. Gogo mu vytvořil značně jednoduchou webovou stránku, na kterou umístil též e-mail směrovaný na sebe, neboť dotyčný mcc se s počítači nekamarádí. Začaly chodit první objednávky, které Gogo jménem mccovým vyřizoval, já se nabídl, že bych mohl též něco psát, a nakonec jsem si vymyslel, že bych mohl někoho požádat o spolupráci a z Goga si hezky vystřelit.

Varvara byla ochotná, a tak jsme rozvinuli nitky, já s Gogem komunikoval přes ICQ, s Varvarou přes Pískoviště, a oni dva si povídali přes maily - hrála zákaznici, dohadovali se o ceně apod., informoval jsem Varvaru, jak se Gogo pomalu zaplétá do svých vlastních sítí a patřičně to komentuje, na obou stranách jsem radil, co tomu druhému napsat... až byl Gogo dohnán k téměř zoufalému činu, a tehdy jsme se mu s Varvarou přiznali.

Následovalo ohromné zuření, které eskalovalo až do nečekaných výšin, ty chvíle mne ničily už jenom tím, že byly, úpěl jsem a sípal, třásl se a klepal, umdléval jsem, až jsem nakonec dospěl do stavu zhrouceni a tupě jsem resignoval, a tento pocit ve mně stále přetrvává, neumlká a snad i dokonce sílí. Myslím v tuto chvíli na jednu Holanovu báseň, ale nechci ji zde zpodobňovat.

Zapletl jsem se do prostředí, kde jsou lokty příliš ostré a barové židličky příliš vysoké. Jen z nerozumu jsem potkal pana profesora Červenku. Nyní již vím, že ne vše se má psát velkými písmeny (že, Dito Saxová, ráno jsem zavřel knihu a stejně jsem se nepoučil). Ani kapka krve. Když už jsem byl na cestě domů, přišla mi od Goga smířlivá SMS. V tu chvíli chtěl jsem se otočit a vrátit se, abych mohl odpovědět, protože zde ve Švédsku nemohu posílat SMS z mobilu, ale nakonec jsem jenom na chvíli zavřel oči a pak je zase otevřel a šel dál. Protože život není to, co máme, ale to, co chceme, a ta velká písmena jednou přijdou. Snad to bude brzy a snad to nebude bolet.

Blíží se půlnoc, a tak zhasnu a budu se - třeba i násilím - snažit zklidnit a rozmělnit rozjitřené myšlenky, které mi víří hlavou. Milovat a žít je víc než každé zvlášť.

Budík. Ludwig a děsivé sny. O výčitkách.

Jest již zcela tma, a to už několik hodin. Dlouho jsem dnes pracoval a odcházel jsem až teprve v devět, a tady pak provinil jsem se tradicím a nejprve si četl a jedl a až nyní píšu, a to jsou již tři čtvrti na deset.

Ráno opět ten protivný budík odvedle, druhé zvonění až dvacet minut po šesté, a tedy ne tolik zlé, navíc v relativně krátké době umlčené.

Nyní se již mohu dostat k nejdůležitější zprávě dne: Můj drahý a milovaný Ludwig Wolfgang Pontmercy, hrabě de La Fere, jest zdráv, výsledky testů jeho krevních negativní jsou. Mám z toho radost ohromnou, i když jsem si vědom, jakou váhu tento výsledek má.

Stále mě trápí smrt Colombova a děsivé sny mívám. Představa, že bych snad měl ještě jednou prožít něco takového s některým z mých blízkých, mě děsí až k nepříčetnosti, srdce se mi svírá a zase a stále se mi oči halí do slzí. Již nikdy v životě si nepřeji být přítomen utracení zvířátka a v paměti chci si uchovat jen chvíle nejkrásnější. Až budu umírat na nějakou děsivou nevyléčitelnou chorobu, budu také jako Colombo? Ta apatie a oči bez pohledu...

A stále se vrací ta myšlenka prapůvodní, zda není lepší citové vazby vůbec nevytvářet a aktivně se podílet na jejich ničení hned při jejich možném zrodu, než snášet to hrozné utrpení, ze kterého není úniku? Jak dlouho to může trvat? Vždyt takto se jen další a další soužení skládají na sebe a na konci života ohlédnu se a zjistím, že jsem žil ve stále se stupňujícím smutku.

"Tos neměl," opakoval táta, protože já zabil, a je správné, že mi to nikdy nezapomene, ať už se říká a bude říkat cokoli, já cítím, že je to výčitka navždy, a na mých rukou lze nalézt krev.

Nemohu již déle psáti, přes slzy nevidím řádně na papír.

Nechce se mi vstávat. Poznávám Kaspera. Nakupuji a volá mi babička.

Již čtvrteční večer jest, čas jak splašený letí. Dnes mnohé se stalo a mnohé též nestalo. Též se staly věci, o kterých není mi nic známo, a též se staly věci, o kterých nevěděl jsem, že se měly stát.


Ponejprv nutno zdůraznit, že buzení ranní se dnes nekonalo a já spal klidně až do půl osmé, což zapříčinilo, že se mi vstávat pranic nechtělo a jen s obtížemi jsem se stihl nasnídat. Neodolal jsem přesto a v časovém presu jednu kapitolku Dity si v mžiku přečetl. Odhaduji, že již v pondělí bych neměl co číst, a tedy požádám Ctirada o zapůjčení některé z jeho knih.


Již se tu pečlivě zamyká, málem jsem se nedostal ven a ted večer zase dovnitř, budu muset vykoumati, jak ten zámek vlastně funguje.


Stále čekám na zprávu o Ludwigovi. Chlapeček můj si celkem spokojeně žije, žel ty neznámé výsledky testů krevních znervoznují mne a plaší. Snad každou chvíli rozezní se telefon...


Z hlediska práce celkem veselo je, již správně funguje login i logout (i když tam možná ještě nějaké nepřesnosti jsou, ale to se časem vypaří), zítra již jen pár věcí dodělám a vše řádně zdokumentuji. Radosti bude na Starém Bělidle až běda!


Kaspera jsem dnes poznal, trochu se skripty mu radil, a že prý zítra rozhodně musíme někam vyrazit, tož ani nevím, zda stihnu zapsati svůj záznam deníkový - nechám se překvapiti a v nejhorším kratší noticku popůlnoční učiním.


S diplomkou nehýbu, na matfyz nemyslím, jsem tedy ostuda, ale o víkendu plánuji to silně napravit!


Opět jsem byl dnes nakoupit, mnoho věcí jsem přinesl a mnoho peněz tam zanechal, ale po čase zase maso mám, jakési karbanátky a tlusté párky, dobrou omáčku, jogurt litrový, pomeranče a mnohem mnohem více. Možná snad i jogurt ještě dnes večer otevřu, sám nevím. Ted si čaj vařím, v kanceláři již jsem se najedl, přes poledne polévku jsem měl a housky s paštikou dojídal.


Ráno jsem stanici rozhlasovou s klasikou našel, je to velmi milé a prostředí hned jest přívětivější. Ted k večeru hrají jazz, lehce melancholický.


Včera téměř v noci báseň jsem složil, hned jsem pookřál. Jistě mi ta delší odmlka prospěla, ted už ale cítím, jak nabírám sílu k dalším výtvorům.


Volala mi babička, že se jí má kniha Ve jménu života vašeho hořím velmi líbila, to mne velmi těší a jsem tomu rád. Přesto přiznávám a uznávám, že jsou to básně ponuré a že bych měl vést sám sebe k většímu optimismu, abych vůbec přežil a neskončil na ploše šikmé a setmělé, na ploše hluboké deprese, na ploše, odkud již není nikdy návratu.
Však plané řeči, protože tak stejně skončím, ať dělám co dělám. Jen se tomu příliš nepoddávat, jen neváhat a věci včas dovést do konce, než zatmí se mi před očima.


Hodlám popíjet čaj a pojídat sušenky ve společnosti slečny Dity, tak tedy zase zítra, možná ve zkrácenější verzi, než dnes jsem učinil, ale jistě veseleji, budu tak veselý, jak jen budu moci, a to jsem prosím schopen být velmi veselý, jen se mi nestává často, že bych po tom toužil nebo to situace umožňovala, a tedy tento stav příliš často nevyvolávám. Ach, ty neprojevené stavy vědomí!

Práce, Dita a zase práce. Honza nepracuje a já mystifikuji. Poprvé o Ludwigových testech.

Zdá se mi, že chodím z práce stále později a později! Budu to muset začít pečlivěji sledovat.

Jóga mě zatím nijak zvlášt nezaujala, za to Dita Saxová ano, původně plánovanou kapitolku denně již dnes poruším, protože ráno jsem si už jednu kapitolu přečetl, a dneska se mi nechce moc dělat, takže alespoň dvě nebo tři zvládnu, než zase půjdu spát.

Koukal jsem též ráno na diplomku, budu s tím muset pohnout, však - až dočtu Ditu - nebudu mít do dělat, a ohledně diplomky je toho na čtení (a nejen na čtení) přiměřeně dost.

Ctirad mi donesl radio, naladěná stanice se nijak zvlášt neslučuje s mým hudebním vkusem, a tak už to asi nevydržím a půjdu naladit něco rozumnějšího.

Nic tam není, jaká bída! Našel jsem alespon Paula McCartneyho, jak slabá útěcha! Brzy to vypnu, ke čtení se to nehodí.

S prací postupuji, ale je mi kladena spousta nástrah, snad je zdárně překonám. Zítra bych rád, aby už něco fungovalo a v pátek uzavřít větší kapitolku - žel Honza je s prací pozadu, takže těžko říct, co očekávat, měl by se zjevit v Praze až v pondělí. Zítra se též mám (konečně!) setkat s Kasperem, který pro mou práci připravuje marketingové zázemí.

Jsem si vědom toho, že na mě leží celá tíha MTS, protože Honza moc neprogramuje; nepodaří-li se mi to šikovně dokončit do května, nebude další vývoj, protože nebudou peníze. Zodpovědnost veliká, však tíha světa to není.

Úspěšně pokračuji v zábavné mystifikaci některých osob, kde to vlastně jsem. Původní informace, že jsem ve Švédsku na dovolené, popírám a dokazuji tím, že stále jsem u počítače, a tak stále potvrzuji a vyvracím až do totálního zmatení.

Pár milých mailů jsem dneska dostal, slunce zářilo na mou duši, až bych málem vyrazil do zdejší přírody - je nedaleko, ale nevyznám se tu zatím příliš, a navíc počasí není z nejlepších, i když možná je to to nejlepší, co tu mohu očekávati. Neorientuji se v tom příliš.

Ludwigovy testy ještě nemám, ale v novém prostředí se mu daří dobře a je spokojen. Myslívám na něj, zda-li i on tak činí? Jistě ano a radostné to bude vítání.

ISIC karta a pojištění už je na cestě sem, zvědav jsem, kdy dorazí, jsem z toho lehce nesvůj, kdybych se zabil, nikdo po mně ani nevzdechne, a dále, není zdaleka jisté, zda na tu podivnou adresu ideonskou bez jediného čísla budou brát poštáci zřetel, nu doufejme, doufejme.

Jdu tedy už do postýlky, slibované maily ohledně školy plánuji poslat asi zítra. A do města chci, dnes jsem byl jen nakoupit (též peníze jsem dostal, abych tu nějak přežil). O víkendu bude více klidu, ale bude též více smutno, v tom proužkatě vytapetovaném malém pokojíčku pro panenky - ale jsem ve Švédsku, ne v Norsku, tedy dosti Ibsena a vzhůru na kutě.

Druhý den. Jóga a druhá polévka.

.

Ach, deníčku, jak jsem se na tebe těšil, ni vypovědět nemohu!

Den dnešní byl již pracovní, a stejně ještě tolik věcí na zařízení zbývalo! Především tedy komunikační záležitosti povedlo se zdárně vyřešit na všech frontách - mobil zprovozněn (oj, zapomněl jsem si jej v kanceláři, jaký žal), e-mail též funguje, leč zdá se, že zprávy včerejší nenávratně jsou ztraceny, a konečně - a to nejdéle trvalo - i to ICQ za pomoci Prahy zprovozněno bylo. FTP na Javerta krásně funguje, jen ta svá cédečka z Prahy přivezená nemám kde přehrát. Ale i to se jistě ku spokojenosti vyřeší, vždyt tu budu ještě tři a půl týdne.

Ohledně práce - daří se jen pozvolna, jsou v tom věci roztodivné, ale jistě se to časem spraví, rád bych nejpozději ve čtvrtek večer měl hotovou alespoň alfa verzi.

Knihy o józe včera nalezené spolu s tímto zápisníkem budou možná dnes mou inspirací. Skončil jsem brzy, neb očekávaná diskuse o projektu se nekonala. Jest deset hodin večer, upíjím polévku instantní (a zřejmě dám před půlnocí ještě jednu) a užuž kuji plány na zítřek. Krom Felixe již možná čas na diplomku a na pár mailů ohledně školy, však již semestr začal a než naději se, skončen bude a do kruté reality vržen budu, neb thema svých prázdnin letních ještě neznámé mi jest. Že by Švédsko opět? Švýcarsko lepší bylo v mnoha směrech. Rád bych s diplomkou závažněji pohnul, takže možná doma a pracovat...

Rozhodně by nějaký výlet nebyl na škodu, matně se mi vybavuje původní myšlenka a idea výletu "Po Mé vlasti" nazvaného. Původně jednodenní, pak dvoudenní, nu kdožpak ví, jak dlouhý nakonec bude, bude-li vůbec.

Dopíjím druhou polévku. Dnes ani žádné básně nebudou, psaní deníčku mne již sdostatek literárně vyčerpává a nepocituji již přetlaku. Za chvíli józe počnu se věnovati a pak se oddám Ditě a následně spánku sladkému.

Zatím tedy sbohem a na shledanou zítra.

Můj pokoj. Cesta. Hledání. Technické problémy a co se dělo pak.

.

V pokoji "A" tohoto skromného příbytku byl mnou nalezen tento zápisník, jehož úvodní stránky švédsky psané sám rozluštiti nemohu. Pokoj tento jest prominentní, neb pouze jednolůžkový jest, obsahuje stůl se spoustou malých šuplíčků, a dále též lampu a zásuvku elektrickou, umožnující mi se na pokoji holiti a tudíž reprezentovat důstojně. Zásuvce chybí kolík uzemňovací, však má rychlovarná konvice nevyžaduje jej, neb je její zástrčka i zásuvkám tohoto druhu uzpůsobena. Mé doupě opiové tedy sloužiti bude i jako vařírna čaje.

Nyní mi nutno vypodobniti obtížnou cestu a zdlouhavou z Prahy ku Lundu. Po děsivém děsu, že autobus nestihnu, tohoto cíle dosaženo bylo včas, za cesty ještě pár telefonátů vyřízeno a na hranicích s Německem SMS odeslána. Pak odmlčel se mobil a do dnešního dne již nepromluvil více.

Jízda strastiplná byla přerušována příchody celníků, kteří roztodivných otázek měli, ba někteří i drogovou prohlídku za pomoci líté zvěře vykonávali. Však nedal jsem se a své myšlenky, jichž jako drogy pro sebe používám, jsem zatajil. Brzy ráno dnešní den opustil jsem autobus a vrhl se do haly nádraží v Malmo. Čekání na Ctirada, ach, jak příznačný název, protáhlo se do hodin odpoledních. Jak ukázalo se později, radostně jsme se míjeli a málem bychom se nesetkali, nebýt kolegy Kolese, který byl mnou vybrán jako tajemný prostředník. Zaslal jsem mu totiž z internetové kavárny zprávu, kterou on Ctiradovi předal, a že ta zpráva obsahovala místo přesné, kde se nalézám, radostné bylo shledání.

Dále nutno odbočit, že cestou autobusem též jsem psal, a to básně převážně charakteru ponurého, celkem šest kousků. Usuzuji z toho, že ve mne bylo niterné prázdno, jelikož obvykle nepíšu jsa niterně pln.

Zpět k thematu - další tragédie nastaly záhy, ICQ odmítá se rozběhnout a stále pláče, což převelice smutné jest, a co hůře, mé maily mizí krátce poté, co se zjeví, pravidelně jsou mazány a přetahovány (doufám) někam jinak, však nemohu takového místa nalézti. Instruoval jsem Prahu, at se pokusí něco zařídit, žel asi bude marno, mám ale nápad, jak tomu zabránit a hned poránu jej jsem hotov realizovati. Mobil stále odmítá zvonit, též Praha instruována, výsledek zatím neznámý, neb přijít mailem měl.

Toť pro dnešek vše, den bohatý to byl, však jednoznačně nedospalý, je krátce po osmé hodině večerní, i uchopím do svého náručí Ditu a strávím s ní večer kouzelný.

Zítra před osmou vstávám a od půl deváté pracuji pilně a svědomitě.

Ve chvilce osamění teď myslím na ty, kteří tuší, že na ně myslím, i na ty, kteří to netuší. Ale ne na všechny.