Dovolím si opět porušiti tradici a část záznamu píši již dopoledne, neboť jest sobota. Nezvykle slunečný den včerejší byl nahrazen přes noc pokrývkou sněhu! A stále sněží a stále vločky padají a je větší a větší zima, snad to nebude dlouho trvati.
Nyní je jedenáct hodin večer. Dopoledne jsem strávil ve městě, v centru Lundu, se Ctiradem. Předtím jsem dočetl Ditu Saxovou, překvapilo mne, jak jsem byl zaujat některými krátkými pasážemi, citacemi v délce jedné dvou vět. Zřejmě si ji přečtu ještě jednou a budu si zároveň činiti poznámky do nějakého sešítku. Budu tam mít vždy po ruce myšlenky, ku kterým bych se měl vracet, myšlenky hodné připomínání nebo alespoň nezapomenutí.
V centru se ze sněhu stala břečka. Zakoupil jsem si tkaničky, protože staré již dosluhovaly, žel neodhadl jsem délku a mám je nepříjemně dlouhé. Nyní již vím, že do těchto bot nutno kupovat tkaničky metr dlouhé (jsou to ty hnědé boty). Prošli jsme pár obchodů s oděvy, na nic zvláštního nebylo naraženo. Též v galerii jsme byli, autor byl na můj vkus příliš orientován na základní geometrii. Po snězení bagety a vypití čaje dorazili jsme do kanceláře, kde jsem zůstal až do nočních hodin. Ctirad šel domů, já chvíli (asi hodinu) pracoval, mj. jsem se tam též navečeřel, a jinak jsem se psychicky naprosto vyčerpal následující hrou, již jsem inicioval, však nedomyslel následků:
Jeden známý kol. Klečky (který je též znám pod přezdívkou Gogo), říkejme mu mcc, jako malý český člověk, se rozhodl, že bude za úplatu psát slohové práce. Gogo mu vytvořil značně jednoduchou webovou stránku, na kterou umístil též e-mail směrovaný na sebe, neboť dotyčný mcc se s počítači nekamarádí. Začaly chodit první objednávky, které Gogo jménem mccovým vyřizoval, já se nabídl, že bych mohl též něco psát, a nakonec jsem si vymyslel, že bych mohl někoho požádat o spolupráci a z Goga si hezky vystřelit.
Varvara byla ochotná, a tak jsme rozvinuli nitky, já s Gogem komunikoval přes ICQ, s Varvarou přes Pískoviště, a oni dva si povídali přes maily - hrála zákaznici, dohadovali se o ceně apod., informoval jsem Varvaru, jak se Gogo pomalu zaplétá do svých vlastních sítí a patřičně to komentuje, na obou stranách jsem radil, co tomu druhému napsat... až byl Gogo dohnán k téměř zoufalému činu, a tehdy jsme se mu s Varvarou přiznali.
Následovalo ohromné zuření, které eskalovalo až do nečekaných výšin, ty chvíle mne ničily už jenom tím, že byly, úpěl jsem a sípal, třásl se a klepal, umdléval jsem, až jsem nakonec dospěl do stavu zhrouceni a tupě jsem resignoval, a tento pocit ve mně stále přetrvává, neumlká a snad i dokonce sílí. Myslím v tuto chvíli na jednu Holanovu báseň, ale nechci ji zde zpodobňovat.
Zapletl jsem se do prostředí, kde jsou lokty příliš ostré a barové židličky příliš vysoké. Jen z nerozumu jsem potkal pana profesora Červenku. Nyní již vím, že ne vše se má psát velkými písmeny (že, Dito Saxová, ráno jsem zavřel knihu a stejně jsem se nepoučil). Ani kapka krve. Když už jsem byl na cestě domů, přišla mi od Goga smířlivá SMS. V tu chvíli chtěl jsem se otočit a vrátit se, abych mohl odpovědět, protože zde ve Švédsku nemohu posílat SMS z mobilu, ale nakonec jsem jenom na chvíli zavřel oči a pak je zase otevřel a šel dál. Protože život není to, co máme, ale to, co chceme, a ta velká písmena jednou přijdou. Snad to bude brzy a snad to nebude bolet.
Blíží se půlnoc, a tak zhasnu a budu se - třeba i násilím - snažit zklidnit a rozmělnit rozjitřené myšlenky, které mi víří hlavou. Milovat a žít je víc než každé zvlášť.
Vida vida, furt je to pravda...
OdpovědětVymazat