Ještě jsem nesplnil slib daný sobě (protože sliby sobě samému jsou nejtěžší, protože nejlehčeji se odpouští), totiž mám za sebou jen jednu životnou báseň - však je teprve pátek a brod ještě není vidět. Můj drahý kolega Jaroslav Seifert píše: Nešťastný básník, který hledá rýmy / jen tam, kde chodil stesk, kde chodil žal, / a verše mu jen smutek skandoval. / Nešťastný mezi nejnešťastnějšími.
Píše to o sobě, ve chvílích nejtěžších, a já, jak drzý, vztahuji to i na sebe - a přitom, jaká tíha, z mých textů čiší spíše nenávist než smutek, spíš otrocké vzpouzení se než prostý žal.
Sám nevím, kde je pravda, a přec ji ukazovat chci, protože mne volá a vábí, a pak tahá do bažin, ze kterých je úniku jen smetením přetvářky a hanebných lží, jen uvědoměním si sebe a pochopením své role v tomto světě. Král, který Já První si říkával, že Poslední je, to nevěděl - přesně v tom to je, tak to cítím, ale co nevím?
Bořím se po kotníky a už přestávám se smát, ale stále ještě nevím. Nevěřím Descartovi, že jsoucno vychází jen z myšlení, teprve kontext vyjadřuje a ohraničuje mou osobnost. Cítím za sebe ohromnou zodpovědnost a nezdá se mi to býti normální. Což nemohu být alespoň na chvíli normální??
Cestou z práce málem umrzl jsem, a to ještě není ani půl desáté. Odpoutal jsem se relativně brzy od počítače, a dobře jsem udělal - v rádiu hrají Beethovena! Nádhera z nejvyšších, tyhle věci jsou nepopsatelné, tak proč o nich píšu? Ne, nemohu už ani psát o jiných věcech, je mi nutno poslouchati naprosto v klidu, dá-li se dirigování nazývati klidem.
Máloco mne dokáže tak povzbudit jako hudba, a zvlášt Eroica, mé nejkrásnější vzpomínky na chvíle strávené se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem víří kolem mne a umocnují mi slzy v očích. Co bude tou první věcí, kterou si pustím po příchodu na kolej? Nevím, to až podle nálady.
Dnes večer opět začnu číst, ještě nevím co, Ctiradova nabídka čítá osm knih, snad to budou Nepřátelé lidstva.
Dnešní den asi se mi nechce popisovati, a tak jen velmi stručně: Honza dostal velmi vynadáno, grafika mi stále leží na tupounovi, JavaScript se mi podřídil, co chtít (z hlediska pracovního) více.
Jinak mne přepadá místy apatie, ale příjemného rázu, prostě čekám, až vše nějak dopadne, protože věřím, že to dopadne dobře, a ta víra všechno ustojí.
O jedné věci je nutno zmíniti se na závěr dnešního zápisu - studovna se snad začne stavět, architekt již zpracoval podklady a předložil své závěry, počátkem týdne začne se jednat a brzy jistě padne konečné stanovislo, kladné!, a počne se stavět.
Cítím se dobře a správně, a děkuji za to B.
Žádné komentáře:
Okomentovat