Není pravda, že nepíšu

Jenom se mi píše tak nějak hůř, s tím dítětem na krku. Penis jsem pojmenoval MissMarple, abyste věděli, a objevil jsem Toma Evslina.

Nebýt Pavla, tak bych na něj pochopitelně nikdy nenarazil, ale takový už já jsem, co byste po mně chtěli.

O víkendu jsem oslavil své narozeniny, upekl jsem si čokoládový dort, dvakrát jsem ho podélně rozřízl, do prvního zářezu dal marmeládu a máslový krém, druhý vyztužil marcipánem, navrch položil podélně rozkrojené banány a celé to zalil půl litrem šlehačky s vanililkou.

Ale zpátky k Evslinovi. Ve svém úterním článku Customer Service – The Good, The Bad, and The Ugly popisuje své trable se zákaznickou podporou a někdy to vypadá, no, inu, jako v Čechách.

S Vltavou mám za sebou další sérii telefonátů a nutno říct, že ten, kdo vymýšlel systém, u kterého ty dívčiny s telefony sedí, by zasloužil na holou. A ty holky taky.

- No tak já se tam dívala a ono je to tak, že už to bylo odeslaný, desátýho a jedenáctýho, ale vrátilo se nám to, víte.
- Desátýho a jedenáctýho čeho?
- No listopadu.
- Ale to je objednávka z prosince.
- No tak prosince.
- Ale to je objednávka z patnáctýho prosince.
- No tak ledna.
- Ale ještě osmnáctého ledna...
- No to je jedno, já už si ten měsíc přesně nepamatuju, ale prostě už to bylo poslaný. Tak my vám to pošlem znova, ale teď ne, nemáme to na skladě, víte?

Vím. Ale už brzy to prý na skladě bude. Desátého, možná jedenáctého.

Hledám jméno pro penis

A kdo nějaké pěkné vymyslí, tomu bude pěkně poděkováno. Písemně!

Hledám nějaké pěkné jméno, které by popisovalo to, co je schováno za projektem přehled.net. Něco poutavého, co by se mohlo tvářít jako akronym z News, Mining, Personalized, Agent, Engine, System a tak podobně.

Jenomže mi z toho zatím leze jenom PENIS (PErsonalized News Information System). A má disertační práce si jistě zaslouží lepší jméno.

Nebo ne?

Dítě

Koupil jsem bonbony a postavil se před školu. Včera se ze mě totiž stal hodný strýček.

Při takové slavnostní události se, z důvodů mně neznámých, nemluví o ťuťuňuňu kráse, barvě očí či kvalitě vlasů, ale vše se rovnou seká na míry, délky a váhy.

Vězte tedy, že nový strýček má metr osmdesát a váží sedmdesát kilo (vím, neřekli byste to do mě, ale to je tím, že mám těžký mozek).

Takové dítě do rodiny, to radikálně mění situaci. Z otce je najednou dědeček, což je role jistě docela zábavná, až na to, že se zároveň stáváte manželem babičky.

A strejda? Toho si nikdo nevšímá. Odstrčen, nemilován.

Zapomenut.

Dopis policii

Možná k smíchu, možná k pláči.

Policie České republiky
Obvodní ředitelství Praha III
Místní oddělení Žižkov
Lipanská 16
130 72 Praha

Č. j.: ORIII-54-1/MO2-PŘ-2005

Vážený pane majore Touši,

děkuji Vám za Vaše vyrozumění z 24. ledna tohoto roku. Pochopil jsem z něj, že dosud neznámý pachatel poškodil žluté vozidlo Opel Corsa. Nevím ale, proč mi to oznamujete, protože s tímto vozidlem nemám nic společného.

Naopak bych se rád dozvěděl, jak pokračuje pátrání po pachateli, který poškodil mé vozidlo, modrý Opel Astra. V kopii Vašeho vyrozumění jsem si dovolil červeně zaškrtnout evidentně špatné údaje, i když jde v podstatě o drobnosti. Kromě jiného vozidla je špatně také místo (o dvě ulice) a čas (o jeden den) spáchání přestupku, a má adresa (o 100 kilometrů).

Z celého vyrozumění tedy zůstává platný pouze zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích. I tady ale přetrvávají jisté výhrady. Zákonem stanovená doba na zjištění osoby pachatele je podle paragrafu 58 odst. 3 písm. b) (na který se odvoláváte) jeden měsíc ode dne, kdy se orgán policie o přestupku dozvěděl. Zdá se tedy, že jste se o přestupku spáchaném na začátku ledna 2005 dozvěděli už 24. prosince 2004. Není mi jasné, proč jste včas nezasáhli.

Těším se, že od Vás dostanu nové, korektní vyrozumění, spolu s vysvětlením všech těch přehmatů. Jistě se tomu pak společně zasmějeme. Ostatně, já se směji již nyní.

Pokud pátrání po pachateli stále trvá (jak uvádíte), zajímalo by mě, jak se to reálně projevuje. Vyslýcháte svědky? Snímáte otisky prstů? Nebo jen čekáte, až se Vám někdo přizná? Berte to jako žádost podle paragrafu 58 odst. 4 výše zmíněného zákona.

Srdečně

Petr Olmer




Původní dopis:

Praha 24. leden 2005

Pan
Petr Olmer
Ul. Lipská č. 20
180 00 Praha 8


Vyrozumění

K případu přestupku proti majetku dle ustanovení paragrafu 50 odst. 1, písmena a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se dopustil dosud neznámý pachatel na Praze 3, ul. Přemyslovská č. 14 tím, že poškodil vozidlo tov zn. Opel Corsa, barvy žluté, R.Z. 3A2 7683 v přesně nezjištěné době od 09:30 hodin dne 31.12.2004 do 15:00 hodin dne 2.1.2005, Vám sděkuji, že celá věc byla dnešního dne odložena dle ustanovení paragrafu 58 odst. 3, písm. b), uvedeného zákona, neboť se v zákonem stanovené době nepodařilo zjistit osobu pachatele. Pátraní po pachateli trvá.

pprap. Gabriel Martin
policejní inspektor

mjr. Mgr. Petr TOUŠ
vedoucí oddělení

Čekání na Václava

Hlavička mu už kouká...

Tramvaj smetla pár lidí z Karláku. A TN to zabalila. Souvisí to spolu? Já bych se už nedivil ničemu.

Marně hledám na webu rady co dělat, když se člověk stane strýčkem. Mám se opít? Nebo jen tak zajuchat, rozeslat blahopřejné telegramy a držet minutu ticha? Ani pro portál státní správy to není "životní situace". Pro mě to tedy životní situace je.

Ale nechvalme dne před večeří, Václav je zatím ve tmě a vyčkává na pokyn.

Jacques Prévert řekl: Tak hyjé, ať se hnem!

Tajemství Sputniku

Pan Erben, klasik svého žánru, bydlel nad námi ve čtvrtém, hned vedle pana Urbana. Ta jména jsem si často pletl.

Ale zatímco pana Urbana jsem potkával akorát když jsem šel nakoupit do samošky (věčně před ní totiž vysedával), pan Erben u nás často zvonil.

Vracel se z hospody a zásadně nejezdil výtahem. Ve třetím patře mu došel dech, zazvonil u nás, protože nemohl najít klíče, a nechal si vysvětlit, že jej čeká ještě jedno patro. Většinou tam pak odkráčel sám, i ty klíče odněkud vyštrachal.

Jednou zase zazvonil. Pane Erben, ještě o patro výš, řekl mu můj otec, ale pan Erben na něj zamrkal a povídá: Šak já vim, já se dneska děsně ožral a nemůžu domu. A vpotácel se dovnitř, svalil se na lino a usnul.

Spal a chrápal, trochu jsem se ho bál, musel jsem překračovat to chrápající tělo, které blokovalo vchod do koupelny. Když se konečně probudil, opláchl si obličej, slušně poděkoval a odešel.

Druhý den jsem ho potkal v přízemí u schránek. Přimhouřil oči a zeptal se: Hele, mladej, zajímaj tě rakety? Já měl doma rozečteného nového Pacnera, a tak jsem jen dychtivě kývl.

Tak pojď, něco ti ukážu, a vyšlapali jsme spolu ta čtyři patra. Klíče našel hned. Jeho byt, přestože stejný jako ten náš pod ním, byl úplně jiný, fantastický, tmavý, plný haraburdí.

A na čestném místě byla nástěnka pokrytá technickými výkresy, šipkami, vykřičníky, a celé se to tvářilo děsně vědecky. Pan Erben, pan inženýr Erben se dmul pýchou. Nic nevysvětloval, jen to na mě nechal působit.

Úplně nahoře, zpola zakrytý, byl nápis vyvedený rudými papírovými písmeny; tehdy jich bylo plné papírnictví. Tajemství Sputniku. A malý Péťa na to fascinovaně zíral a usmyslel si, že se také stane inženýrem.

Přešlo mě to až v šestnácti letech. Jo a toho Pacnera jsem nikdy nedočetl.

K osmým narozeninám

Šest let starý Ludwigův příběh.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem u Artura četl o vodítku na dobrmanku. Neboť i já jednou koupil Ludwigovi vodítko.

Vodítka pro kočky se nepřipínají na obojek, ale na takový minuaturní koňský postroj. Tak pojď, Ludwigu, neprskej, tady řemínek, tuhle řemínek, uvidíš, jak se ti to bude líbit.

Ozdobený Ludwig běhá po bytě a nemůže se těch řemínků nabažit. Když už si trochu zvykne, velím k noze a vyrážíme na procházku.

Ludwig stojí ve dveřích a krčí nos. Tak pojď, tahám za vodítko. Hele, mně se nikam nechce, přesvědčuje mě Ludwig.

Uplatňuji svou morální převahu. Tak kdo je tady pánem? Jenomže Ludwig na to jde metodou pasivního odporu. Lehá si.

A tak se procházím chodbou tam a zpátky a táhnu za sebou bezvládnou kočku. Za chvíli je procházka u konce. Vysvobozuju Ludwiga z postroje a ukládám řemínky na bezpečné místo. Zítra pokračujeme, Ludwigu.

Leč zítra je všechno jinak. Tady jsem měl ty řemínky, tady byly! Kde jsou? Ludwigu? Ludwigu!

Ale copak copak, že by se výcvik odkládal na neurčito? diví se okázale Ludwig. No tak to já si půjdu zdřímnout, co říkáš.

Ty řemínky jsem už nikdy nenašel.

Povím vám dva příběhy

Jeden smutný, druhý veselý. Jeden žlutý, druhý zelený. Komu se nelení, tomu se ožení. Včetně dvou rozhovorů!

Příběh první

Švýcarský internetový obchod IT Prime Consulting. Ve čtvrtek si objednávám a platím, v pátek se mi odečtou peníze z účtu, v pondělí mi pošta přiveze balíček.

Příběh druhý

Český internetový obchod Vltava. Patnáctého prosince 2004 si objednám a zaplatím, a pak už jenom čekám. Je leden a jsem nervózní. Píšu jim email, nic. Volám jim, slibují, nic (rozhovor první). Je únor, píšu jim, nic, volám jim, slibují, nic. Je březen, píšu jim, nic, volám jim, nic (rozhovor druhý). A pořád jsem takový slušný, klidný, nikoho neškrtím, nikomu nevyhrožuju. Ale asi brzo začnu.

Rozhovor první

- Ale ta objednávka už je vyřízená.
- Mně nic nepřišlo.
- My to už expedovali.
- Kdy?
- No... nějak tu chybí datum. Možná jsme to neexpedovali.
- Takže?
- Tak já to stornuju, jo?
- Ne, já bych byl raději, kdybyste mi to poslali.
- No to taky můžeme, tak já to znovu expeduju a pošlu vám mail.

Nepřišel.

Rozhovor druhý

- Hmm... to je divný.
- Je už z prosince, viďte.
- No já to tu vidím, tak malý moment.

(telefon se na několik minut odmlčí, pak je slyšet následující)

- Takhle to tam... no... a co teď?... jo ó-k... a to číslo zákazníka? dej to takhle sem... a Enter... a teď c-t-r-l-c a c-t-r-l-v... nic, jo... no tak já nevím... Haló? Tak to je na dlouho, já si vezmu vaše telefonní číslo a zavolám vám, až to dáme do pořádku.
- Dobře. Plus čtyřicet jedna...
- To je Slovensko?
- Ne, Švýcarsko.
- Ježišimarjá...
- Nebo mi můžete poslat email.
- To bude lepší!
- Máte ho tam v mých údajích.
- No jo, mám, ale víte co, radši mi ho nadiktujte...

Video zabíjí rock'n'roll

Jak prostopášné...

Netušil jsem, že dřív, než Michal já-sbírám-céčka David přijde se svým muzikálem Tři mušketýři, byla tu hollywoodská filmová verzem s Genem Kellym. Ne že by snad zpíval, ale při šermířských soubojích stíhá tančit a jinak je to taky pěkná slátanina.

Všichni neustále někam chodí na nějaké narozeninové oslavy. A kdo přijde na mou narozeninovou oslavu, ptám se, ha? A lesy mlčí...

Není ti špatně od žaludku? Ptala se má matka. Že prý sem píšu divné věci. Tak jsem si to po sobě všechno přečetl, ta kvanta zápisů za poslední měsíc, ale na nic divného jsem nenarazil. Ale veseleji bych psát mohl, to ano.

Tralala, tralala.

Kdyby se Krakonoš naučil nervózně poposedávat, mohl by s úspěchem imitovat Leoše Mareše. Pokud by ovšem mluvil o médiích.

Střídám ulice.

Tak pověst nelhala, jsou tam a čekají!

Nejradši bych jim na zádíčka připnul nějaké tyčky s praporkem. Aby byly dobře vidět.

Objevil se mi takový vyrážka, podruhé v životě. Stal jsem se rootem. Root hledí do terminálu a čeká, jestli dojde k chybě při instalaci. Root zívá.

Sepisuju dopis pro žižkovské policajty. Nejvíc se mi v něm líbí věty: Jistě se tomu pak společně zasmějeme. Ostatně, já se směji již nyní.

Konečně teplo. Mozilla hlásí slabý severoseverovýchodní vítr a pět Celsiových dílků nad nulou. V Novosibirsku je nula.

Ty srazy, to je snad horší než vyrážka.

Nechci bouři, bouře bolí

Morální integrita se zase válí v bahně.

V pravidelných rituálech nalézáme rituální pravidla. Klíče do kapsy a až pak se obout, obráceně to nefunguje. A všichni kolem mě jsou těhotní.

I já jsem byl těhotný. Ale už jsem porodil. Dětátko, mentálně lehce zaostalé, se má k světu. Za chvilku budu muset poprosit strejdu Tibora o hlídání.

Na to, aby o vás byl natočen film, musíte mít úchylku. O normálních lidech se filmy netočí, to si nemyslete. A za chvíli už ani to černé mýdlo nebo bratříček utopený v kádi nebudou stačit.

Mydlím se marseillským mýdlem. Je prý nejlepší. Bohužel ale vůbec nemydlí. Zato dlouho vydrží.

Mezi umělými kopečky ňader bydlí kamarádka, kterou jsem ztratil z dohledu. Jak rychle se to stane! Kontakty se ztrácejí a zůstává samota.

Hledám si práci. Ale bouře bolí. A všude kolem samá zbla.

Nenávidím druhý břeh

Za všechno mohou PV a GK.

Proč to neříct. I když, poslední týdny to stálo obráceně: Proč to říct? Po několika osamělých výkřicích ticho na hladině, pak sem tam bublinka. Mrtvo.

Očekávání? Nesplněna. Tedy - mohlo to být lepší, a můžu si za to sám, svou leností. Jak maják v bouři, jen tak znudeně koukat kolem sebe a vědět, že mám ještě dost času, že ještě mohu chvilku stát a že až se konečně odhodlám přidat se do toho reje, až do něj spadnu, nebude pozdě.

Nebude pozdě? Bude, ale na poslední chvíli, odfláknuté, však dobře zamaskované, aby to nikdo nepoznal. Kakóje dělo! Suverenitou rychlosti zalepené záplaty.

A najednou jsem zpět, snad jako by se nic nestalo. Jeden člověk vás vykopne z rozjetého vlaku, pláčete, zkoumáte své modřiny pod lupou, a když se vám konečně začne vedle kolejí líbit, někdo jiný vás popadne za límec a jste v tom zpátky. Ale vždyť já chtěl ještě - ale už všechno marno. Už se jede. Už se nic nestihne.

Tak se možná sluší pozdravit a poděkovat. Přemoci se do těch slůvek, která nepoužívám, i když (protože?) dělají lidem dobře. Tak teda salut, všichni. Tak teda díky, gočo.