Pro muže, jemuž láska není svobodou

Každou další vteřinou se mi ten sen rozplývá.

Stojíme vysoko ve větvích, já a moji věrní, a laškujeme, jak už tak muži před bitvou laškují. Hele, kámen! Smějeme se, kamenu je snadné uhnout. Druhý, třetí, to je švanda.

Míříme větvemi někam dál, stromy se mění v kamení, jsme v roklině, cestu nám zahrazují nějací zbrojnoši, ale než se postaví poslední do řady, odstrkávám ho, valíme se přes ně, míjím předáka nepřátel a rychle vylezu do výšky po drátěné stěně.

Mám supervtipný proslov, který jsem už zapomněl, a na jeho závěr přeseknu mečem nějakou slepici v půli, byla chudák zapletená do té stěny a popuzeně kvokala.

Okýnkem vystrkuju hlavu ven z té obří tramvaje a volám domluvené heslo, zas je den jeden ten táám! A strhne se bitva, jakou ještě nikdo nikdy nenatočil, užijeme si při spoustu legrace, protože nepřátelé padají jak hrušky, až konečně zůstáváme sami vysoko ve větvích, já a moji věrní, a laškujeme, jak už tak muži před bitvou laškují. Hele, kámen!

A celé to jede se vší parádou znova. Užívám si tu poslední skulinu, kterou proniknu až na stěnu, proslov, slepici, okénko. A potřetí a počtvrté, všechno do detailů stejné, jenom víc riskuji, až konečně chci vystrčit hlavu z okénka, ale to je příliš malé.

Tak co je, dělej, volají všichni znudeně, protože bez mého výkřiku to prostě nezačne, a já se snažím tam tu hlavu napasovat, nakonec se mi to povede a opět vítězíme, ale už je to nuda, takže jedeme do kina.

Zastavíme auto na ulici a jdeme o dva bloky výš. Ještě hrajou, musíme půl hodiny počkat, říká někdo, a všichni někam mizí, asi na kafe. Já si jdu zkontrolovat poštu, v tomhle domě jsem přeci bydlel před svým odjezdem do Švýcarska.

Schránka přetéká, to budou všechno reklamy, ale ne, samé dopisy, všechno adresované mně, je jich tam snad třicet, a jediná reklama je od toho pána, co vyrábí šperky ze vzácných dřev.

Nejkrásnější obálka je od Karla Schwanzerberga, krasopisně nadepsána, pod mým jménem je napsáno "pro muže, jemuž love není svobodou" a ještě něco, co už si nepamatuju, a na druhé straně je nápis "Ať žije ČSFR!"

Dojímám se nad těmi obálkami, tolik známých mi napsalo, na některé už jsem téměř zapomněl! A pak mi oko zalité slzami sklouzne dolů, pod schránky, a tam je jeden kartotékový šuplík, a na něm je zase moje jméno. Zatáhnu za něj, a ten metr šuplíku je napěchovaný dopisy.

Koukám na budík, ale je úplně slepý, prázdný. Došly-li baterky, je to vůle boží, že dnes nemám vstávat, soudím, převalím se na břicho a snažím se přijít na to, od koho jsou ty nové dopisy, ale už to nejde, už jsem vzhůru, a když se znovu podívám na budík, je sedm hodin.