Nějaký chytrák si vymyslel, že půjdeme bruslit na stadion v centru. Každý to najde, je to naproti Alligru, nelze to minout.
Když jsem to minul poprvé (přehlédl jsem odbočku doleva), říkal jsem si, že se to stává. Ostatně kvůli tomu jsem přece vyrazil o půl hodiny dřív, abych se pěkně projel po výpadovce na Lyon. Před dálnicí se mi ale ještě podařilo zahnout a soustava jednosměrek mě vtipně propletla do protisměru, ze kterého se ovšem do žádané odbočky nedalo uhnout, takže jsem se propletl městem, našel ulici, kterou jsem jel poprvé a vyrazil znovu.
Hle, odbočka vlevo! No, nebyla to ona, měla to být až ta padesát metrů za ní. Tentokrát mě jednosměrky zmátly natolik, že jsem ty zklidňovací kolečka musel udělat dvě, než jsem trefil na "svou" ulici. První odbočku vlevo ignorovat, správně, a do druhé zabočit!
Nestačilo to. Byl jsem blízko, ale ještě o jednu ulici vedle, a opět na nějaké výpadovce k dálnici. Dojel jsem na nesmyslně rozkopanou křižovatku, kterou jsem nebyl schopen pochopit, ale protože byla prázdná, směle jsem ji překřižoval a dostal se do ulice, ve které jsem měl být. Nalevo Alligro, napravo Centre sportif, šup na parkoviště, mám jenom 15 minut zpoždění.
Zaparkoval jsem, popadl jsem brusle a vlezl do haly pro pétanque. Aha, asi to bude ta vedlejší hala. Tenis, horolezci, sakra, copak tu není zimní stadion? Bloudil jsem z haly do haly, až jsem konečně zahlédl tribuny - tam bude stadion! Kolem prosvištěly stíny. Oj, tady se bruslí nějak rychle... S bruslemi na rameni jsem se šel prohlédnout cyklisty...
Kašlu na to, hodil jsem brusle do auta, a pak jsem si všiml, že je tu ještě jedna hala, trochu dál. Ale s bruslema tak už nejdu, nejsem magor. Došel jsem k bazénům. A za nimi, půl kilometru od mého auta, stál zimní stadion. Vrátil jsem se k autu, přeparkoval jsem, a za chvíli už jsem byl na ledě. Celkový čas: Hodina a půl. Osobní rekord.
A že jsem kdysi zastavil tak daleko od tlačítka, kterým se otevírá závora na parkovišti, že jsem musel z auta vystoupit, dávám si od té doby záležet, abych zajížděl vždy co nejblíž. Včera jsem při vyjíždění byl tak blízko, že se se mnou rozloučilo zpětné zrcátko. Viselo jen na vlásku, a tak jsem jel s pravou rukou na volante a s levou rukou vystrčenou z okýnka, přidržoval jsem zrcátko, aby neodpadlo úplně, a nouzově jsem zastavil na stezce pro cyklisty.
Ještě že mám tu lékarničku! Tlakovým obvazem přivážu zrcátko k autu a bude to. Že jsem ale výrazný technický vtip, začal jsem nejdřív zkoumat, co se vlastně ulomilo. Ukázalo se, že nic. Zrcátko jsem nasadil, zacvakl, a tvářilo se, jako by mu nic nebylo. Inu, vot technika...
Žádné komentáře:
Okomentovat