There's no flight like domestic flight.
Řekli byste si - co může být zvláštního na vnitrostátním letu? Tak už jen ten název, domestic a vnitrostátní? Vždyť je to z Kalifornie do Massachusetts, to je přeci mezi-státní, zvláště s mezipřistáním v Severní Karolíně.
Tak tedy: mezinárodní letiště v San Franciscu, domestic terminál. Rozdíl patrný hned venku: kufry se netahají do haly, odbavování probíhá rovnou na chodníku: taxík zastaví, kufry vyloží na váhu a než řidiči zaplatíte, už je pro vás připraven boarding pass a postupujte, nezdržujte, honem do další fronty.
Kontrola letenky a pasu? Ale prosímvás, mezistátní ano, ale mezinárodní ne, takže stačí zamávat řidičákem, zout se, projít bezpečnostním rámem a už se můžete postavit do té nejdůležitější fronty ze všech.
Do fronty na kafe.
A teprve tam, u gejtu, to teprve vidíte, ten rozdíl mezi přistěhovalcem, který se vydává na daleký, šest hodin trvající let (kam z Prahy doletíte za šest hodin!), a Američanem, který si jen tak odskočil na kratší výlet. Na nohou má žabky, v ruce kelímek Starbucks, a tváří se spokojeně.
A v těch žabkách a s tím kelímkem nastoupí do letadla, kde probíhá všelidová vzájemná výpomoc: Ty podržíš kelímek mě, já si sednu, pak já tobě, tlap tlap mlask mlask, letušky zvládnou držet až pět kelímků najednou, a pak už všichni spokojeně sedí, všechno v aprajt pozišn, takže kelímek furt pěkně v ruce, a hurá, startujeme.
Letadlo ovšem není metro, i když je to jenom šestihodinový let, takže se sousedi seznámí, přendají si kelímky do druhé ruky, aby si mohli těmi uvolněnými potřást, proberou se poslední zemětřesení, hurikány a ropné skvrny, a toho trapáka, co si hned na začátku vytáhl knížku, aby se nemusel s nikým bavit, si nebudeme všímat.
Po šesti hodinách letadlo přistane, všechny kelímky už jsou dávno prázdné a odevzdané letuškám, letadlo doroluje ke gejtu a už by měla nastat tlačenice, ale nic se neděje, Američani spořádaně sedí, nejsme přeci divá zvěř, přiletěli jsme do Bostonu, a když se konečně otevřou dveře, tak postupně vystoupí lidé z první řady, pak z druhé a tak dál, nikdo se nikam netlačí, prostě jen čeká, až na něj přijde řada, a pán ze sedadla 23C v uličce si prostě nedovolí vstát, dokud se do uličky nevybatolí paní ze sedadla 22A u okna.
A všichni v žabkách radostně tlapají k východu z letiště, a tam na ně čekají jejich rodiny a kamarádi a mají pro ně fungl nový kelímky s kávou, a cestovatelé se z nich napijí, a pak chtějí celé to příbuzenstvo obejmout a políbit, ale to s kelímkem jednoduše nejde, takže se zase různě přendavá, jde z ruky do ruky, až se nakonec dobrá věc podaří a je to.
Tedy pokud vám ty kufry omylem pořád ještě neleží někde v San Franciscu na chodníku.