O cestě tam a zase zpět a co z toho plyne.
Přejel jsem německo-českou hranici a cítil jsem, že jsem doma. V radostném rozpoložení jsem vzal polského stopaře, který mi cestou polsky líčil svůj životní příběh, ze kterého jsem vyrozuměl, že studuje něco s cestovním ruchem, kvůli čemuž odjel někam do Španělska, tam jej okradli a on se teď vrací zpět do Polska. Což je celkem dost vzhledem k tomu, že polsky umím jenom moj kolega Tomek kupil sobe domek. Vyložil jsem kolegu Tomka v Praze na Hlaváku a půjčil mu dvacet euro. Pořád si říkám, že až se mi jednou skutečně něco stane a budu potřebovat od cizích lidí finanční výpomoc, tak se najde pár dobrodinců, které ještě neodradily vymyšlené průpovídky různých podvodníčků.
Byl jsem doma - nebo nebyl? Když jsem na Míráku špatně odbočil, auto za mnou mi laskavě umožnilo přejet do správného pruhu. Mohl taky křičet: Co jezdíš do ciziny, když se tu nevyznáš, debile! Zastavoval jsem u každého přechodu a nutil chodce, aby přecházeli. Zdálo se mi, že bych Švýcarsku neměl kazit pověst.
Patnáct minut jsem hledal místo k zaparkování, pak jsem vystoupil z auta a stal se zase Čechem. Poznal jsem, že se mi stýskalo - po městě, po lidech. Nestýskalo se mi po bance, čímž se mi bankomat odměnil tím, že mi sebral platební kartu. Nijak jsem se tím netrápil, byla platná jen do ledna a už jsem měl dávno novou.
O tři týdny pozděli jsem přejel německo-švýcarskou hranici a byl jsem zmatený. Cítil jsem totiž, že jsem doma. V Basileji? Po půl hodině marného přemýšlení o tom, jak je možné, že se po půl roce cítím v cizině doma, mi došlo, že bych měl vzít benzín, zbývalo mi jej jen na posledních sto čtyřicet kilometrů.
První benzínka byla taková tichá, klidná. Byl jsem tam sám, svítily jen dva stojany a benzín netekl. Samoobsluha - prý vložte kartu. Jenomže to bych musel znát pin a já touhle kartou zatím platil vždycky jen v obchodech, kde se pin nevyžaduje...
Druhá benzínka byla po třiceti kilometrech. Fungovala stejně. Bylo půl dvanácté v noci, sobota. Pracovní doba dávno skončila, v neděli se pracovat nesmí. Vyjel jsem vstříc další benzínce. Bylo mi jasné, že to bude zřejmě poslední benzínka, ke které jsem schopen dojet. A že u ní budu čekat tak dlouho, dokud na ní nepřijede někdo s kartou. Někdo tam přijet musí, už kvůli tomu Polákovi. Nebo tam budu tábořit do rána, v horším případě pondělního.
Třetí benzínka byla s obsluhou. V nádrži jsem měl poslední tři litry. Natankoval jsem plnou a šel jsem zaplatit. Pokladní mile pozdravila, třikrát poděkovala, popřála mi šťastný nový rok a příjemnou cestu. Suisse romande. Přece jenom jsem tu doma.
Zaparkoval jsem na svém předplaceném místě, bylo půl druhé a mě pohltil podivně šťastný holistický pocit z toho, že mám senzační dívku, přátele, spoustu kamarádů, vlezlého kocoura, dobrou práci, pěkný byt, auto a vyprané a vyžehlené košile. Že budu ve volném čase lyžovat, cestovat, připravovat další knížku a špinit košile.
A možná budu i ten Chinin psát, pokud mi v tom nebude bránit nechvalně známé Ministerstvo výživy.
