Zahraniční politika Spojených států

Pokračuji ve čtení pamětí Madeleine Albrightové a koriguji si tak svůj názor na zahraniční politiku USA.

Pamatuju si, jak jsem měl rád Boutruse Boutruse Ghálího (čistě jenom kvůli jménu). A pak mě zmátlo, když jeho druhou kandidaturu na generálního tajemníka OSN vetovaly Spojené státy. Nějaký čas se nevědělo, co dál, a pak byl navržen a zvolen Kofi Annan, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel.

Až dnes je mi to jasnější. Netušil jsem, že BBG před svým prvním zvolením slíbil, že podruhé kandidovat nebude, že Annana měly USA vytipovaného ještě před svým vetem atd.

Díky Albrightové jsem trochu pronikl do mechanismu Rady bezpečnosti OSN. (Za předpokladu, že Albrightová píše alespoň částečnou pravdu.) Třeba že ostatní země, i když v neoficiálních rozhovorech podporují stanovisko USA, nechají raději v prvním hlasování Spojené státy osamocené, aby se pak k nim po složitých jednáních mohly přidat. Tahle hra na obě strany je (při zpětném popisu) vskutku kouzelná.

Osvětlilo se mi mnohé z balkánských konfliktů, masakru ve Rwandě, situace v Iráku apod. Albrightová přiznává i diplomatické neúspěchy. Po bitvě každý generálem, ale kdyby se tehdy nehrálo na politiku nevměšování se, dalo se zabránit genocidám.

Albrightová píše i o izraelsko-palestinském konfliktu. Částečně vysvětluje podporu Izraele a za mnohé kritizuje obě strany. Americký postoj ale zůstává neměnný: Pokud se Izrael vzdá nějakého území, je to trvalý krok, který nelze vzít zpět. Naproti tomu Arafatův "boj" proti terorismu je velmi nestálý.

Některé momenty jsou odbyty, nastíněny pár slovy. Irácká ropa, časté vetování rezolucí Rady bezpečnosti vůči Izraeli. Jako by bylo o čem mluvit, ale nesmělo se. Nebo se jenom nechtělo?

Je to zvláštní čtení. Historie, a přitom ty konflikty stále existují a lidé, o kterých se píše, jsou stále ve vysokých funkcích. Dokáže Colin Powell ve svých pamětech (budou-li nějaké) přesvědčivě obhájit postup USA v Iráku? To je asi jedna z těch věcí, o kterých ani nevíme, že je neznáme...