Harry Potter, Star Wars a Pán prstenů

Popkulturní fenomény, které se opakují.

Tohle jsem chtěl napsat už krátce po zhlédnutí Pomsty Sithů, ale než jsem se k tomu dostal, přišlo mi, že to už vystihl jIRI v Lucasově pomstě. Časem mi došlo, že jsem chtěl říct něco jiného, ale už mi to v hlavě usnulo, a probudil to až teď opět jIRI (Review.Game) a nový Potter.

V rámci shledávání paralel zase prásknu, kdo v Potterovi umře, ale nebral bych to tak tragicky. Kdo četl, už stejně ví, kdo nečetl a číst chce, buď ví, nebo mu to už v nějakém děsivém snu došlo, a kdo nečetl a číst nechce, s tím se, partiovko, nekamarádíme.

Nutno říct, že jsem k těm popkulturním fenoménům nějak necitlivý. O tom, že Hvězdné války plus mínus existují, jsem tak nějak podvědomě tušil od doby, kdy v televizi dávali Spaceballs, a Epizody IV, V a VI jsem viděl až někdy v roce 2001 nebo 2002, dávala je ČT, a já si je v rámci své exkurze do tohoto podivného světa dokonce nahrál na video.

Zpětně mám pocit, že mě Války nijak neohromily ani jinak nepoznamenaly, ale zdá se, že jsem tehdy několika lidem v průběhu rozhovoru zvážněl v tváři a hrobovým hlasem jim oznámil, že jsem jejich otec.

Z Epizody I jsem viděl úvodní souboj, snad čtyřikrát, a zbytek jsem dokoukal někdy později. Epizoda II mě minula úplně a viděl jsem ji až nedávno, když ji francouzská televize pouštěla jako upoutávku na Epizodu III, na kterou jsem se těšil, a dokonce jsem na ni šel do kina.

Že se začíná čtyřkou, to jsem bral jako dobrý žert, a nikdy jsem Lucasovi nevěřil, že má v hlavě příběh všech devíti epizod. Ostatně, od třetí trilogie dal sám Ó Velký ruce pryč, a z těch nových dílů až kape, že jestli měl Lucas něco vymyšlené předem, vešlo se to na jednu stránku v památníčku.

Že jsem ignoroval Pána prstenů, to je myslím dáno matfyzem. Ve společnosti úchylů, kteří v době, kdy nepočítají limity, po sobě vrhají jakási kouzla, volají na sebe pídžeji a ve dvanáctce na vás padají, protože se jednou rukou v tramvajových zákrutách neudrží a ve druhé ruce mají sedmdesáté šesté pokračování jakési superzábavné příšernosti, prostě nemůžete udělat nic jiného, než tomu zcela propadnout nebo se zcela distancovat. Já si vybral to druhé a s celým fantasy světem jsem skoncoval.

Až když se začalo psát o tom, že Jackson točí film, byl mi Pán prstenů vnucen s tím, že jsem blb a že není fantasy jako fantasy, a ať si to přečtu a nekecám. Což jsem tedy skutečně učinil, a aby má oběť byla skutečně potupná, Dvě věže jsem četl v samizdatovém vydání.

Tak jsem se tedy seznámil s další ikonou, a po vstřebání zfilmovaného Společenstva prstenu jsem pro změnu zastavoval lidi v průchodech a pasážích a mocným hlasem na ně volal you shall not pass! Ale co, pořád lepší než nejmenovaný dotyčný, který si ještě dva dny hrál na útočící skřety.

Přesto mě to Tolkienovo monstrdílo nijak zvlášť nechytlo, a filmové zpracování mám radši, protože proškrtává ty nudné verneovské pasáže, které tolik lidí fascinují. Já, snad proto, že jsem pořád ještě - ke své škodě - nepochopil historii aktuálního světa, nemám o historie světů vymyšlených nejmenší zájem.

I do toho Pottera jsem byl navezen, a zase pozdě, už vyšel třetí díl, když mi doporučeno, abych si ho zkusil přečíst, a já opáčil, zvedaje hlavu od rozečtených Muminků, že pohádky nečtu a že mě ten humbuk, který je kolem tohoto pseudofenoménu, ani v nejmenším nezajímá.

Přemluvit jsem se ale dal, a s lehkým odporem začal číst, a jestli si vybavíte ty první kapitoly Kamene mudrců, tak chápete, že jsem trpěl. Leč bylo mi slíbeno, že když se prokoušu těmi úvodními desítkami šílených stránek, dočkám se zajímavého příběhu, a já tedy vydržel a skutečně se dočkal.

Teď si připadám jako Malý čtenář, už hodinu píšu, a mám za sebou sotva úvod, navíc téměř nepodstatný. Všechno, co jsem vlastně do této chvíle chtěl o mladém panu Potterovi, světelných mečích a hobitech říct, se dá shrnout do tvrzení, že přestože to všechno jakž takž znám, ba jsem ochoten o tom i diskutovat, rozhodně nepatřím mezi ty nadšence, kteří si vykládají o Brumbíkovi a Voldym, ve chvílích volna nosí černou helmu a každému na potkání ukazují svá podivuhodně zarostlá chodidla.

A k tomu hlavnímu se holt dostanu až zítra.