Ale není jí přáno.
Servírka čekala, že jí začnu diktovat objednávku, a já se místo toho smutně pousmál v tušení odpovědi a zeptal se kelevotrenacionalité. Tak fajn, pokračoval jsem, v tom případě si dáme plzeň, budvar a staropramen. Oříšky a olivy jsme dostali jako pozornost podniku.
To byl můj poslední večer s Ilmarim a jeho kamarády. Zamířili pak na pár dní do Lyonu, na pár týdnů do Barcelony, a konečně zpátky do Helsinek.
A sotva jsem se oklepal (a odmítl návštěvy z Peru a z Belgie), už jsem se zase domlouval s někým z Lotyšska. Pochopte, ty alkoholové zásoby někdo vypít musí a na mou nabídku zatím nikdo nereagoval.
A najednou telefon. Ahoj, tak jsme právě dorazili, ale nemůžem najít tu autobusovou zastávku.
Vysvětluju po telefonu, jak nejlépe dovedu, ale oni stále bloudějí místy, která vůbec nepoznávám. Nemůžeme být na jiném nádraží?
Kdepak, ujišťuju je, v Ženevě je jenom jedno nádraží.
Ticho. V Ženevě? Ale my jsme v Paříži...
A pak už se jenom smějeme. Z jejich strany ale jako by ten smích byl maličko, trošičku hysterický.
Žádné komentáře:
Okomentovat