Osudové okamžiky, chvíle kdy se "to" láme, na první pohled nepatrné, s odstupem času hrozivé. Víš ty vůbec, jak to mohlo dopadnout?
Mladého Alexandra obklopili nepřátelé, mezi nimi i Spithridatés, urozený Peršan vyzbrojený sekerou, který Alexandrovi uštědřil těžkou ránu do hlavy a vážně mu poškodil přilbu. Po druhé ráně sekerou měl Alexandr rozpolcenou hlavu; byl na místě mrtvev.
Ta druhá rána nikdy nepadla, ale kdyby padla, bylo by všechno jinak. A takových příběhů je v knížce Co by bylo, kdyby? spousta. Co by se stalo, kdyby 6. června 1944 bouřka pokračovala a Eisenhower by se rozhodl nepokračovat v invazi?
Kromě úvah, co by se skutečně stalo, se knížka věnuje i hledání těch skutečných zlomových okamžiků. Která to je ta bitva, jejíž prohra by znamenala prohranou válku, která že padlá mlha byla ta důležitá...
Při ranním smýčení kuchyně (ne že bych uklízel, hledal jsem jen něco k snědku) se mi - jistě v inspiraci tou knihou - náhle a zcela jasně vynořily ty dva zásadní okamžiky, díky kterým jsem se dostal až - no prostě až tam, kde jsem teď.
Na tom srazu, deset let po maturitě, jsme nějak narazili na matfyz, kam jsme se z naší třídy vydali dva, oba Petrové. A Petr, již patřičně napružen, začal vykládat můj příběh tak, jak jsem ho ještě neslyšel: On se najednou úplně pomátnul a začal tam studovat tu šílenou teorii, ale ne tu obyčejnou, tu úplně nejtěžší, čemu se každej vyhejbal. Jsme tam měli takovou katedru, a tam nikdo nelez, do těch dveří, protože za nima byli jenom samí pošuci!
A to všechno jenom kvůli dvěma klíčovým momentům z první poloviny devadesátých let.
Ten první se stal tak někdy v roce 1991, řekl bych. Táta mi přinesl knížku, jestli ji koupil nebo dostal, sám nevím. Jmenovala se Ročenka výpočetní techniky 1, vyšla v roce 1989, byla psaná na stroji a nestrojové značky do ní byly vpsány ručně. Ročenka se skládala z mnoha článků od různých autorů, témata byla všemožná, já nerozuměl ničemu. Ale pořád mě fascinovala a často jsem se k ní vracel, k tomu báječnému článku o riscových procesorech, ale zejména k článku, který byl úplně plný těch podivných značek a za kterým jsem tušil něco opravdu velkého. Jmenoval se Logické programování a Prolog a napsali jej Petr a Olga Štěpánkovi. Kolikrát já do té stovky stran zíral!
Jenomže z elektrotechnické průmyslovky nevede přímá cesta na matfyz. Já sám věděl, a ostatní mě v tom utvrzovali, že matfyz je něco divného, nepraktického, k ničemu. A Péťa, až vyroste, bude přece inženýrem. Inženýr, to je panečku někdo. Magistr, ten snad prodává v lékárně, ne? Během těch prvních let na průmyslovce jsme takhle často doma seděli a rozebírali, která škola je lepší, a ČVUT vždycky zvítězil (pochopitelně to bylo nemístné zúžení, a ještě dnes, když řeknu ČVUT, mám obvykle na mysli především FEL). Ostatně i na škole se to tak nějak předpokládalo, a pár učitelů nám vykládalo, jak jim ještě budeme vděční, že jedou podle feláckých skript.
Jenomže přišel rok 1993 a dohadování nad systémem krajů postihlo i matematickou olympiádu. Zase jsem odjel vlakem do Ústí, zase jsem se na tom zatraceném kopci ztratil, zase jsem šel k pajďáku přes pole, zase mě všichni sledovali, jak přelézám dvoumetrový plot, zase jsem přišel pozdě a zase jsem místo úporného počítání vytáhl svačinu, protože hladový odmítám přemýšlet.
Jenomže tentokrát jsem to krajské kolo vyhrál. Nedivte se, matematické gymnázium v Jablonci bylo prostě přeřazeno do jiného kraje.
A jako vítěz jsem pak v létě jel na matematické soustředění do Jevíčka, kde jsem odhalil, že v matematice existují i obecnější postupy než je vzoreček na řešení kvadratických rovnic. Přes den jsme měli přednášky z kombinatoriky, z teorie čísel a podobných vymožeností, a večer mě kluci na pokoji učili derivovat a integrovat.
Když jsem se vrátil, měl jsem jasno. Jdu na matfyz. Chci se stát pošukem. A znovu jsem se vrátil k Ročence.
Pak už to šlo rychle. Ve druháku jsme se učili Prolog, ale spíš prakticky. V té době už jsem měl ten teoretický článek z Ročenky dávno nastudovaný a zdálo se mi dokonce, že mu snad i rozumím. A tak jsem chodil po matfyzu, hlásal logické evangelium a pomáhal spolužákům s úkoly.
A taky jsem věděl, že ten můj bůh, Petr Štěpánek, sedí někde za těmi dveřmi katedry, které se všichni vyhýbají obloukem.
Za pár let jsem tam už byl pečený vařený. Profesor Štěpánek se stal vedoucím mé diplomové práce a pak i mým školitelem, a přestože na té katedře jsou opravdu pošuci, mám je všechny rád.
Dvě úplné drobnosti - nějaká nesmyslná kniha a dělení krajů. Kdybych tu knihu tenkrát nedostal, kdyby s námi tehdy byl ten Jablonec, mohlo být všechno jinak.
dva nepatrné okamžiky a mohl z tebe být slušný člověk!
OdpovědětVymazatAle nakonec všechno dobře dopadlo, oddechla jsem si, a jsi tam, kde máš být. :o) Jednou napíšeš knihu "Kdyby té knihy nebylo" a další mladá duše se vrhne mezi pošuky. To je koloběh života. Ale lidé už neměli myšlenky na filozofy a ušlapali ho... ;o)
OdpovědětVymazatVeselý příběh ...
OdpovědětVymazatZdalipak, jsa pošukem, máš také nějaké to Erdösovo číslo?
OdpovědětVymazatKdepak, to ani nemám šanci získat, protože tolik do toho nefušuju. Ale znám někoho, kdo ho má, a to mi ke štěstí stačí. :-)
OdpovědětVymazat:o)) To já také znám jednoho, co jedno má (a impozantní!), ovšem u něj je pikantní, že do toho už vůbec a dlouho nefušuje. :o)) Třeba je to ten samý. A třeba ne - někdy Ti jeho příběh špitnu mailmo. :o))
OdpovědětVymazatTaky mám kamaráda z KTI, nebo jak se ten Pošukov jmenuje:) Dost se ale vymyká: nenosí obuv značky Prestige, jí příborem, atd. Mám ho rád. Když se zkouří, umí zasvěceně hovořit o Booleovských funkcích.
OdpovědětVymazatJéé a kdo to je?
OdpovědětVymazathttp://www.mff.cuni.cz/vnitro/is/sis/rozvrh/ir_udalost_rozvrh_ucitel_seznam?ucitel=50625Asi bude trochu mladší.
OdpovědětVymazatCo mi tu kazíš design, partiovko? Fakt ho neznám, koukám, že nastupuje mladá krev...
OdpovědětVymazatMáš to celé nějaké pokurvené:-))
OdpovědětVymazatTa škodolibá radost, že já neoslovil radši tebe než enimena...
OdpovědětVymazatNerozpakuji se to nazvat osudovým okamžikem.
OdpovědětVymazatTo zcela jistě, otázka je pro koho... ostatně, jestli se e. nedohodne s bennym, máš ještě šanci!
OdpovědětVymazatŘíká dívka svému hochovi, matfyzákovi: "Prosímtě, skoč do večerky pro pět klobásek...Jo, a kdyby měli čerstvý vajíčka, tak jich vem deset."I přijde ten dobrý muž do večerky, zeptá se: "Máte čerstvý vajíčka?" a po kladné odpovědi oznámí: "Tak já bych si vzal..."(každý správný matfyzák už touto dobou zná pointu...no? ;-)
OdpovědětVymazatano jistě: deset klobásek. a to jsem maturoval z dějepisu:-)
OdpovědětVymazatpřátelé!
OdpovědětVymazatjůva, co je to Erdösovo číslo? zní to ohromně záhadně ;)
OdpovědětVymazatich: ale o tom zde již dobrých 21 měsíců hovoříme! (viz odkaz)enimem: to znělo záludně...kate5ina: já bych to veřejně moc nerozmazával...
OdpovědětVymazatP~O: já vííím, však já to taky myslím jen v tom nejlepším. Taky mě vysílali na matematické olympiády...jen s tím Jabloncem to nějak nevyšlo ;-)
OdpovědětVymazatjá znám jednoho se čtyřkou :-)
OdpovědětVymazatJá znám jednu se dvojkou :)
OdpovědětVymazatVarvara: Já jednoho. :o))
OdpovědětVymazatA jeden s jedničkou mi napsal jedničku do indexu, heč.
OdpovědětVymazatTak tohle nepřebiju! :o)
OdpovědětVymazatA druhý s jedničkou do mě při jednom večírku štouchnul a zapištěl: A vy jste kdo, ahá?!
OdpovědětVymazatMůj život je v troskách! Jsem zcela pokořena. Avšak nikoli! Moje "dvojka" je renesanční génius, modla, mám fotografii s vlastnoručním věnováním a při téměř každém setkání dojde i na objetí! A tykáme si! Ha! (No dobrá, jednička je jednička, ale našeho "dvojku" bych nevyměnila. :o) )
OdpovědětVymazatS jedním dvojkou jsem jeden čas sdílel kolejní pokoj, takže si taky tykáme, ale vždycky, když jsme se (mimo kolej) potkali, jenom se na mě tak zamyšleně podíval, neznáme my se odněkud? Takže o objímání nemůže být řeč...
OdpovědětVymazatTak to ten "můj" (ne, nesmím být sobec! "Náš"!) mě pozná kdekoli - a já jeho také. A co víc - vždy dává najevo radost, že mě vidí - a já také! :o) Takže přece jen mi kus pocitu výjimečnosti zůstává! Pche, jedničky...
OdpovědětVymazatHelejcte, vy jednicky a dvojky...co to ma bejt?!? To me fakt zajima! Petre, zadam te tu verejne, abys mi to soukrome vysvetlil!!!
OdpovědětVymazatJsem taky už dočista ztracen... A na matematické olympiádě jsem byl jenom v okresním kole, dál už jsem se nikdy nedostal. Zato ty ruské recitační soutěže!
OdpovědětVymazatPaželv: Ano! Puškinův památník! :o)) To znám, akorát my jsme teda pěly. A pěli. :o)
OdpovědětVymazatKdyž mě ruštinářka začala honit do Pámjatnika Půškinu, vyvolalo to listopadovou revoluci.
OdpovědětVymazat