Co by bylo, kdyby - čili Jak jsem se stal pošukem

Osudové okamžiky, chvíle kdy se "to" láme, na první pohled nepatrné, s odstupem času hrozivé. Víš ty vůbec, jak to mohlo dopadnout?

Mladého Alexandra obklopili nepřátelé, mezi nimi i Spithridatés, urozený Peršan vyzbrojený sekerou, který Alexandrovi uštědřil těžkou ránu do hlavy a vážně mu poškodil přilbu. Po druhé ráně sekerou měl Alexandr rozpolcenou hlavu; byl na místě mrtvev.

Ta druhá rána nikdy nepadla, ale kdyby padla, bylo by všechno jinak. A takových příběhů je v knížce Co by bylo, kdyby? spousta. Co by se stalo, kdyby 6. června 1944 bouřka pokračovala a Eisenhower by se rozhodl nepokračovat v invazi?

Kromě úvah, co by se skutečně stalo, se knížka věnuje i hledání těch skutečných zlomových okamžiků. Která to je ta bitva, jejíž prohra by znamenala prohranou válku, která že padlá mlha byla ta důležitá...

Při ranním smýčení kuchyně (ne že bych uklízel, hledal jsem jen něco k snědku) se mi - jistě v inspiraci tou knihou - náhle a zcela jasně vynořily ty dva zásadní okamžiky, díky kterým jsem se dostal až - no prostě až tam, kde jsem teď.

Na tom srazu, deset let po maturitě, jsme nějak narazili na matfyz, kam jsme se z naší třídy vydali dva, oba Petrové. A Petr, již patřičně napružen, začal vykládat můj příběh tak, jak jsem ho ještě neslyšel: On se najednou úplně pomátnul a začal tam studovat tu šílenou teorii, ale ne tu obyčejnou, tu úplně nejtěžší, čemu se každej vyhejbal. Jsme tam měli takovou katedru, a tam nikdo nelez, do těch dveří, protože za nima byli jenom samí pošuci!

A to všechno jenom kvůli dvěma klíčovým momentům z první poloviny devadesátých let.

Ten první se stal tak někdy v roce 1991, řekl bych. Táta mi přinesl knížku, jestli ji koupil nebo dostal, sám nevím. Jmenovala se Ročenka výpočetní techniky 1, vyšla v roce 1989, byla psaná na stroji a nestrojové značky do ní byly vpsány ručně. Ročenka se skládala z mnoha článků od různých autorů, témata byla všemožná, já nerozuměl ničemu. Ale pořád mě fascinovala a často jsem se k ní vracel, k tomu báječnému článku o riscových procesorech, ale zejména k článku, který byl úplně plný těch podivných značek a za kterým jsem tušil něco opravdu velkého. Jmenoval se Logické programování a Prolog a napsali jej Petr a Olga Štěpánkovi. Kolikrát já do té stovky stran zíral!

Jenomže z elektrotechnické průmyslovky nevede přímá cesta na matfyz. Já sám věděl, a ostatní mě v tom utvrzovali, že matfyz je něco divného, nepraktického, k ničemu. A Péťa, až vyroste, bude přece inženýrem. Inženýr, to je panečku někdo. Magistr, ten snad prodává v lékárně, ne? Během těch prvních let na průmyslovce jsme takhle často doma seděli a rozebírali, která škola je lepší, a ČVUT vždycky zvítězil (pochopitelně to bylo nemístné zúžení, a ještě dnes, když řeknu ČVUT, mám obvykle na mysli především FEL). Ostatně i na škole se to tak nějak předpokládalo, a pár učitelů nám vykládalo, jak jim ještě budeme vděční, že jedou podle feláckých skript.

Jenomže přišel rok 1993 a dohadování nad systémem krajů postihlo i matematickou olympiádu. Zase jsem odjel vlakem do Ústí, zase jsem se na tom zatraceném kopci ztratil, zase jsem šel k pajďáku přes pole, zase mě všichni sledovali, jak přelézám dvoumetrový plot, zase jsem přišel pozdě a zase jsem místo úporného počítání vytáhl svačinu, protože hladový odmítám přemýšlet.

Jenomže tentokrát jsem to krajské kolo vyhrál. Nedivte se, matematické gymnázium v Jablonci bylo prostě přeřazeno do jiného kraje.

A jako vítěz jsem pak v létě jel na matematické soustředění do Jevíčka, kde jsem odhalil, že v matematice existují i obecnější postupy než je vzoreček na řešení kvadratických rovnic. Přes den jsme měli přednášky z kombinatoriky, z teorie čísel a podobných vymožeností, a večer mě kluci na pokoji učili derivovat a integrovat.

Když jsem se vrátil, měl jsem jasno. Jdu na matfyz. Chci se stát pošukem. A znovu jsem se vrátil k Ročence.

Pak už to šlo rychle. Ve druháku jsme se učili Prolog, ale spíš prakticky. V té době už jsem měl ten teoretický článek z Ročenky dávno nastudovaný a zdálo se mi dokonce, že mu snad i rozumím. A tak jsem chodil po matfyzu, hlásal logické evangelium a pomáhal spolužákům s úkoly.

A taky jsem věděl, že ten můj bůh, Petr Štěpánek, sedí někde za těmi dveřmi katedry, které se všichni vyhýbají obloukem.

Za pár let jsem tam už byl pečený vařený. Profesor Štěpánek se stal vedoucím mé diplomové práce a pak i mým školitelem, a přestože na té katedře jsou opravdu pošuci, mám je všechny rád.

Dvě úplné drobnosti - nějaká nesmyslná kniha a dělení krajů. Kdybych tu knihu tenkrát nedostal, kdyby s námi tehdy byl ten Jablonec, mohlo být všechno jinak.