Pár minút má prvý príbeh

Nastal čas čekání, nastal čas loučení.


Pochopte. Chinin už nikdy takový nebude. Už nebude tak vzdálený, už nebude ex. Neříkám, že nebude, ale nebude stejný. Nemůže být.
Ten prádný byt se mi líbil, uchvacoval mě. Ujišťoval jsem se, že si přesně takhle prázdně zařídím další byt. Velké, prázdné plochy. Jenomže mi z nich šibe.
Dvakrát už jsem se dnes chtěl natáhnout po slovníku cizích slov - není tu. Má oblíbená sklenka - není tu. O cédéčkách se raději nebavme.
I Ludwigovi je tu nějak divné, každé mňouknutí je násobené ozvěnou. Těch myšiček, co jsem vylovil zpoza mnoha koutů, ale žádná ho nebaví. Nervózně chodí, přešlapuje, neví.
Ani já nevím. Cedulku na dveřích mi na matfyzu prý ještě nezrušili, ale předměty už ano. Sbohem, výuko. Prý možná příští rok, ale kde já budu za rok? Na co si za rok zase budu stěžovat?
Jako bych tu už z ničeho neměl radost. Košili jsem si koupil, jednu, dvě, a proč to nepřiznat, tři, ale ani se mi nechce je rozbalovat. Už mě tu čeká jen poslední výběr. Původně jsem chtěl bílé, ale nakonec se asi přeci jen přikloním k těm černým.