Třikrát mejdan, protřepat, nechat odstát

Třeba něco vyplave.

"Jmenuješ se Lída Klánová," řekla jí místo pozdravu MB a přihodila adresu trvalého bydliště včetně čísla orientačního, "viděla jsem tě naposledy před dvaceti lety, bylo ti asi šest let. Jak se pořád máš?"

Jdu Litomyšlí a přemýšlím, zda odbočím vlevo na jarmark nebo vpravo na Váchala. "Tudy se jde k zámku, tady příšerně vařej, támhle je docela dobré pekařství," vysvětluje chlapec dívce, "tady asi zahneme a tamhleto je Petr Olmer." Dívka na mě se zájmem hledí, mě nenapadne nic lepšího než jí připitoměle zamávat. Jdu dál a oni jdou také dál a já marně přemýšlím, co to bylo za lidi.

Děsivé potkávání cizích, kteří mě znají, pokračuje neustále. Přicházím na sraz a ujišťuju se, že tu neznám vůbec nikoho, samozřejmě kromě PD, který se za ta léta, kdy jsem jeho bratrovi uštědřil zápočet z Prologu (a že to měl s odřenými boky), nezměnil. A pak samí cizí a cizí, sednul jsem si tedy odděleně do kouta a pozoroval všeobecné mlčení.

Pak to začalo. Někdo cizí na mě začal pomrkávat. Po pár indukčních krocích napojených na bayesiánskou filtraci jsem došel k závěru, že to musí být Z, se kterým jsem už údajně někdy v hospodě seděl, a tak jsem mrknutí opětoval.

Někdo se zasmál a měl smích jako TN. Bylo mi to divné, ale po čase mi nezbylo než uznat, že ta dívka v rohu přeci jen bude TN, i když jsem ji nepoznal.

Dorazilo mě, jako vždy, hromadné představování. PD, má jediná jistota ve světě měnících se obličejů a účesů, byl představen jako FP a chlapce s nálepkou PD jsme nepoznával.

"Ten PD se ale změnil, co," snažil jsem se explicitně definovat své obavy z měnících se paradigmatů občanské společnosti. "Přece nebejval tak silnej, to musel desně ztloustnout, ne?"

"Je furt stejnej. Vychovaly ho srny." Odpověď, která mě nepotěšila. Ale pak mi bylo vysvětleno, že ten subtilní šansoniér je přeci jen PD a že ten silnější morganovec, neustále slibující, že až přijde E, položí pět českejch na stůl, je přeci jen FP.

"Rád bych ti vzdal hold," řekl mi pak FP, ale ostatní zrovna nepěkně hlučeli, a tak to někteří z nich zřejmě přeslechli. "Tohle je P~O," řekla MB, když mě představovala své přítelkyni V, a té se podlomila kolena a mám pocit, že snad i maličko, maličko vykvikla.

"Přinesu něco k jídlu," vykřikla MB a hnala se do vedlejšího pokoje. G si představil, co asi tak může MB přinést, a naklonil se k nám: "Neznáte v okolí nějakou dobrou restauraci?"

"Tohle je chleba pro koně, ale G ho ukradl, a tak ho jíme my," přibíhá MB zpátky, ale G už si obouvá boty a prchá.

"Ukradli mi auto," líčí G2, "řekla jsem to v práci, kolega soustrastně pokýval hlavou a pak se mě zeptal, s jakou metalisou si objednám nové."

"Nemáte tu automat na pití?" táži se paní na recepci, to už jsem zase přeskočil do Litomyšli. "Nemáme," vrtí paní smutně hlavou, ale že vypadám vskutku žíznivě, nabízí mi, že když si umyju sklenku, dostanu trochu vody se šťávou. Když se vrátím s čistou skleničkou, stojí na pultu džbán s pomerančovým džusem. "Vemte si to na pokoj a ráno mi to přineste zpátky." Hodní lidé ještě žijí.

Jsou dvě ráno, elegantně vpluji do prostor jisté benzínky a s úžasem zjišťuji, že stojím tváří v tvář Petře Erneyiové, své dávné platonické lásce. Pochopitelně se tvářím, že ji neznám, a okázale ji ignoruju.

"Víš, mně se zdá, že vůbec netušíš, s kým mluvíš," říká mi K, a já s lehce pohoršeným úsměvem vysvětluju, že to je jen těžko možné, protože jsme se dnes už třikrát viděli, už hodinu si spolu povídáme, a navíc jsme se setkali loni i předloni a jistě i před třeti lety. "No dobře, a jak se teda jmenuju?" ptá se K, a já musím potupně uznat, že nemám ponětí, s kým vlastně mluvím.

Stojím frontu a na jejím začátku odbavuje frontové entity slečna, kterou neznám, spolu se slečnou, kterou znám. Mám nutkání zavolat na tu, kterou znám, jménem, ale naštěstí se ovládnu. Když na mě přijde řada, ta, kterou neznám, mi vesele říká "Ahoj, Petře!", a ta, o které jsem se mýlil, že ji znám, se ptá, kdo jsem.

V hospodě panují dvě ticha. Čteme se, a tak o sobě všechno víme. Nečteme se, a tak si nemáme co říct.

S říká, že už ne. Oponuji. Jednou přece přijede M a za zvuků fanfár, hruď vedle hrudi, vyrazíme vpřed, triple feature. S radostně přikyvuje, oheň je opět rozdmýchán a hoří jasným plamenem.

"Vypadáš a chováš se jako Liza Minnelli," říkám LM a ta má radost, protože takovou lichotku ji ještě nikdo neřekl. Ne vždy jsem mistr přes lichotky. "Řekl jsi, že jsem tlustý?" poulil oči FP, a na oplátku jsem mu musel vysvětlovat, jakými útrapami prochází seriosní mladý muž, od přírody plachý a nenalézající zalíbení ve světě silných slov a lascivních činů, když se musí tři týdny starat o blog, který je mu až bytostně cizí. "Najednou máš v hlavě podivné, nepěkné věci," popisuju mu, jak jsem málem napsal o tom, jaké má MB štěstí, že ví, co si myslí muži, kteří ji píchají. Tedy její známou. Prstem, pochopitelně. No vidíte, jak už se do toho začínám zamotávat.

"Já o tomhle srazu nebudu psát, protože já jak píšu o nějakém srazu, tak se to těm, o kterých jsem napsal, moc nelíbí," vysvětluju, a byl bych fakt nic nenapsal, kdyby V tak neprosila. "Nebudu nic psát, protože můžu jít s lidma do hospody a říct jim to osobně," snažím se jí vysvětlit, ale ona kontruje: "Se mnou do hospody nechodíš."

"A bude setkání, ale ještě jsi nedostal pozvánku, protože ty největší sígry dostal za úkol pozvat FP a vykašlal se na to," řekl mi před pár týdny AJ, já pochopil, jak to asi bylo, a ještě v pátek se FP a PD a Z divili, jak bystře jsem to pochopil.

Empatie, přátelé, víc v tom není. Nikoho z vás nepoznám, ale jak se cítíte, vím až moc dobře.