Znovu k parkování: řešení!

Před necelými dvěma týdny jsem se tu tázal, jak je možné, že nejsem schopen normálně zaparkovat, když jsem schopen normálně vyparkovat. Dnes už mám najeto přes tři sta ženevských kilometrů a konečně jsem na to přišel.

Nejprve upřesnění: jednalo se mi o příčné parkování popředu. Na radu Martina Žantovského jsem zkoušel (dvakrát) parkování pozadu, ale výsledek byl dost katastrofický. Také nemám problémy s tím, že bych neměl kam zaparkovat, za hříšné peníze si platím vlastní parkovací flek.

A teď konečně k té metodě. Mylně jsem se domníval, že mám při parkování aplikovat inverzní vyparkovávání. Jak vyparkovávám: Couvám rovně, rovně, pořád rovně, a když už se nebojím okolo stojících aut, tak co nejvíc zatočím.

Čili mé parkování vypadalo tak, že jsem co nejvíc zatočil a buď to bylo málo, nebo zase hodně, takže jsem musel trošku couvnout, to mě rozhodilo a už jsem se tam nějak dokodrcal nakřivo, nestačil jsem auto srovnat - prostě to nefungovalo.

Ale teď, teď mám fungl nový postup, který mě prostě jen tak napadl (z nouze ctnost), a funguje! A to takto (popíšu, jak parkuju doleva): zatočím doleva do prázdné skuliny tak, abych se do ní předkem trefil, na ničem jiném nezáleží, ale spíš se snažím zatočit míň než víc. Pak pomalu postupuju vpřed tak, aby pravý přední roh mého vozu kopíroval (s dostatečným odstupem) levý bok vedle stojícího auta. A když už jsem skoro tam, prudce strhnu volant doleva: a stojím! Rovně, krásně, bez problémů.

Základní poznatek tedy zní: Nesnažit se auto rovnat dřív, než je to nezbytně nutné. Zkuste si to taky. :-)