Dopis Iljovi Hurníkovi

Vážený pane kolego,

děkuji Vám za Váš překlad slavné přednášky Kurta Hardecka Úvod do psychologie potlesku a zjevů příbuzných. Vy i prof. Hardeck jste odvedli znamenitou práci. Domnívám se však, že v dnešní době je již zapotřebí celý materiál (starý několik desítek let) zrevidovat. Ujal jsem se tohoto obtížného a nevděčného úkolu a zde Vám překládám své výsledky.

V původní studii je potlesk na koncertě dělen na tři části: úvodní, střední a závěrečnou. Zůstaňme u této klasifikace. Dále je zde uvedeno, že končí-li skladba forte, začíná potlesk rovněž forte. Zde je už potřeba se zastavit a popsat několik výjimek. Tedy, pauza před potleskem, která bývá tradičně ponechána doznění skladby, je občas narušována individualisty, kteří rychlý masový potlesk předcházejí svými co nejsilnějšími a zároveň pomalými údery, což doprovázejí mohutným kýváním hlavou. Jejich okolí je pak ihned zřejmé, že zážitek dotyčného je daleko silnější než všech ostatních aplaudujících.

Speciálním případem jsou skladby, jejichž mohutné finále končí dlouhým tónem. Je-li skladba publiku dobře známa, nebo dává-li dirigent všemožně znamení, že už opravdu bude konec (rudne, vyskakuje, máchá rukama, odhazuje partituru, lehá si na zem a kope kolem sebe apod.), začíná potlesk ještě před skončením skladby, čili je její nedílnou součástí. V takovém případě často orchestr skončí nepřesně, neboť je to už stejně jedno, anebo se vzepne k ještě hlasitějšímu výkonu, aby potlesku dokázal svou převahu.

Popis potlesku, který následuje po skladbě, jež končí pianissimo, je zcela přesný ještě dnes. Je však zapotřebí připomenout dirigenty, kteří to zmíněným individualistům nadmíru ztěžují tím, že se sami hlásí k prožitku. Po skončení skladby ještě několik vteřin nechají napjatě taktovku ve vzduchu a se zavřenýma očima si vychutnávají ticho před bouří. Je neslušné začít tleskat (byť individuálně) dříve, než se dirigent uvolní a povolí ruku s taktovkou. Začít však tleskat poté už není věcí prestiže. Dotyční jedinci proto napjatě sledují dirigenta a vciťují se do jeho myšlenek, aby mohli jako první začít tleskat přesně v ten křehký okamžik, ani dříve, ani později. Vrcholným číslem je pochopitelně tlesknout sice trošku dříve, ale natolik důrazně, aby dirigent procitl. Pokud se vám to podaří, je vítězství vaše, neboť se dirigent vašemu potlesku podřídil – a načasování je tedy dokonalé.

V popisu střední části potlesku chybí zmínka o potlesku synchronním, ke kterému dochází ve druhé nebo třetí aplaudační vlně. K synchronizaci dochází poté, co někteří posluchači přestali tleskat a opět se přidávají – ovšem už si neurčují sami své tempo, ale podřizují se většině. Někteří toto pomyšlení nesnesou a snaží se prosadit si své vlastní tempo navzdory majoritě. To se ale podaří málokomu, a tak se aspoň spokojí s tím, že tleskají ve stejném tempu, ale na jinou dobu, a radují se z takto vytvořených synkop. Nenápadně přitom pokukují po několika upocených nešťastnících, kteří skutečně tleskají mimo tempo. Jedná se o zoufalce, kteří by sice rádi šli s davem, ale nemohou se strefit.

Závěrečnou fázi potlesku ponechávám bez výhrad a přikračuji ke kašlání.

Jak známo, koncerty vážné hudby jsou různorodou přehlídkou astmatiků a nastydlých všech možných typů. Ti lidé si nepřišli poslechnout hudbu, ale předvést se. Po celou hudební větu si důkladně připravují bránici a správně dýchají, aby pak v krátké přestávce mezi větami mohli ohromit celý sál svou tuberou. Někdy to dojde i tak daleko, že je dirigent nucen vyčkat několik desítek vteřin, než všichni sborově dokašlou. Soutěž o to, kdo zakašle jako poslední, ale často nebere konce.

Individualisté pochopitelně tímto masovým kašlem a chrchláním pohrdají a zásadně se oslnivě předvádějí v tichých pasážích skladby. Slabší jedinci se tím dají strhnout, domnívají se, že je přestávka, a vrhají se do dusivého kašle. Docela nedávno jsem byl svědkem toho, jak jedno inspirativní zakašlání přimělo k postupnému kašli třináct následovníků. Dirigenta to téměř vykolejilo.

Za zásadní je ale opravdu třeba považovat správné načasování a výraz. Bylo to tuším Pražské jaro 1998, ve kterém se někomu podařilo naprosto fantasticky znuděně zakašlat zrovna v době, kdy Ctirad troubí na roh. Zatím však není hlášen koncert, na kterém by se někomu podařilo zakašlat do osminové pauzy na začátku Beethovenovy Páté symfonie. Též je vhodné si povšimnout, že po skončení koncertu už nekašle téměř nikdo. Nebylo by je v tom potlesku slyšet.

Vážený pane Hurníku,

věřím, že můj drobný příspěvek k hudební psychologii nezůstane bez odezvy v odborných kruzích.

Literatura:
Ilja Hurník: Trubači z Jericha. Supraphon, Praha, 1968.