Nejstarší česká kniha

Čas od času se vynoří otázka, kterou českou knihu lze označit za nejstarší. Odpovědi na tuto otázku dříve nebo později začnou posouvat hranici hluboko do 15. století (a najdou se i větší gerojové). Každý, kdo si kdy psal něco na papír, se dnes označuje za autora knihy.

Důležitá skutečnost při hledání první české knihy je prvek sebeuvědomění si sebe sama jako autora knihy. Jako někoho, kdo píše knihu. Slepice není slepicí, dokud si sama neuvědomí, že je slepicí. Programátor není programátorem, dokud si neuvědomí, že psaní zápisů v daném šíleném jazyce je programování. Z tohoto úhlu pohledu vypadávají všichni, kdo označují počátek svého psaní knih do let, které končí číslicí 58.

Kniha, aby byla knihou, musí naplňovat všechny formální znaky knihy:



  1. Kapitoly musí mít chronologicky řazené.
  2. Každá stránka musí být trvale a neměnně očíslována.
  3. Každá kniha musí mít obsah.

Většina "knih" je na štíru především s bodem č. 2. To už by skutečně šlo označit za knihu i lístek se včerejším nákupem.

Je mi jasné, že to co jsem napsal, bude použito proti mě. Budu označen za sektáře, nafoukance atd. Ale to nic nezmění na skutečnosti, že ne vše je kniha.

Tento článek prosím berte jako netradiční upoutávku na úvahu Jiřího Bureše.