Když dohřměla Velká brána kyjevská, byl jsem vypuštěn na ulici, jenže ouha, pokoutně nějakým vedlejším východem. To je taková specialita (nejen místní), vypustí vás požárním schodištěm a hledej, šmudlo. Přišlo mi, že jsem zezadu budovy a že ji musím obejít. Když jste zezadu, tak je celkem jedno, jakým směrem se vydáte. Ta budova je ale velká! Než dojdete na roh, než obejdete druhý roh, pak zjistíte, že ani třetí strana není ta, kterou potřebujete a konečně, už celí unavení, dojdete před hlavní vchod, který je třicet metrů od vašeho schodiště, pokud byste se ovšem vydali na začátku správným směrem.
Nastává hledání parkoviště. Nebýt toho, že tam šla i další stovka lidí, nenašel bych to. Jenomže tihle lidé se nahromadili u jediných dvou automatů na placení a zablokovali celý vchod. Vážení, já musím nejdřív dolů do auta, kde mám peněženku, nechte mě projít!
A tak sestupuju dolů po schodišti a dochází mi, že podzemní parkoviště mívají víc pater než jen jedno a že bych mohl klesat ještě hodně dlouho. Tak honem do nejbližších dveří: mínus dvojka. No, vypadá to tu podobně, ale! Já mám přece auto hned za závorou, takže musím do mínus jedničky. Můj orientační (ne)smysl mě dnes poprvé nezklamal. U automatu to šlo rychle, zaplatil jsem dva franky a zamířil zase do auta. Uviděl jsem tu kolonu aut vinoucí se k východu a v tu chvíli jsem pochopil, proč bylo hned za závorama tolik volných míst. Než budu moct vyjet, strávím tu těch cenných deset minut, které mám na opuštění parkoviště a zahynu zde bídnou smrtí.
Tolik zoufalství jsem do té zpátečky ještě nikdy nedal. Ta bílá světla nesvítila, ta plakala a prosila, až uprosila, já si dal dobrý pozor, abych nemusel při krmení výstupního automatu vylézat z auta a odevzdaně jsem čekal, že mě parkoviště vyplivne někde, odkud nenajdu cestu zpět.
Ale opět mi přispěchalo na pomoc štěstí: Byl jsem v té jednosměrce, do které jsem původně chtěl! To znamená, že teď už pojedu jenom rovně... aha, další jednosměrka, no tak pojedu doprava a hele, tady se dá doleva, no ne, jsem tam, kde jsem chtěl být! Teď už je to prosté, pořád rovně a rovně, a pak za Carrefourem doprava k Jardin alpin.
Jsem proslulý tím, že ovládám cestování jen jedním směrem. Když znám cestu tam, netrefím zpátky. Ještě jako malý, když jsem trávil prázdniny u babičky a šel jsem nakoupit, cestou do krámu jsem šel najisto a zpátky jsem bloudil. Vždycky jsem se musel otočit, tvářit se, že jdu do krámu a přemýšlet, jestli jsem tudy opravdu před půlhodinou šel nebo ne. Každý den.
Proto mě ani nepřekvapilo, že jsem k žádnému Carrefouru nedorazil. Prostě jsem dojel někam jinam, nechápu jak (cesta tam byla pořád rovně!), ale po těch letech už akceptuju, že se mi to běžně stává. Tak jsem si dal dvacetiminutovku bloudění divnýma uličkama, projel jsem kolem filiálky Škoda auto, křižovatky jsem náhodně projížděl rovně nebo jsem zabočoval vpravo (to mi jde líp než vlevo), hledal nějaké ukazatele, co by mi pomohly vrátit se do civilizace a najednou jsem dojel na podivnou křižovatku. Je tak podivná, že ji nemůžete zapomenout. A já si řekl: Tak buď se mi teď vlevo ukáže Conforama, anebo tady takových křižovatek mají víc.
Osm červených písmen zazářilo (první "a" jim totiž nesvítí) a já pochopil, že taková křižovatka může být jen jedna. Věděl jsem, kde jsem a za pár minut se mi podařilo před domem zaparkovat (příčné parkoviště, na třetí pokus).
A příště jedu autobusem.
Žádné komentáře:
Okomentovat