Ranní rituál je poměrně komplikovaný. Začíná v 7:24. Ludwig po mně začne netrpělivě podupávat, občas mňoukne, strká mi čumák do ucha a kontroluje, jestli opravdu spím. Obvykle mě tím vzbudí, ale ví, že stejně nevstanu. Do půl osmé jsem totiž v právu. Jenže v půl osmé zazvoní budík a Ludwig ví, že od té chvíle je v právu on. Mým úkolem je zvednout se a jít zamáčknout budík, jeho úkolem je nepustit mě zpátky do postele, dokud nedostane nažrat.
Začíná šamanské vzývání, Ludwig tančí na zadních, snaží se na sebe upoutat pozornost, vlákat mě do kuchyně. Předvádí, jak hladem nemůže ani chodit, úpí, vyděšeně křičí, když se vracím k postele, vztekle pláče - neboj, jenom hledám bačkory.
A pak se šourám do kuchyně. Na každý můj krok Ludwig odpovídá metrem dopředu a půl metrem zpátky. Usilovně vrtí ocáskem, abych cestou neusnul. Blížíme se k rozhodnému okamžiku: Do kuchyně se totiž mohu dostat dvěma cestami. Půjdu tentokrát vlevo nebo vpravo?
Pokud se vydám vpravo, Ludwig ví, že má vyhráno. Proběhne kolem mě a vběhne do kuchyně levými dveřmi. Potkáváme se u ledničky. Ááá, to je náhoda, zuřivě předstírá údiv a radost nad shledáním, no ale když už jsi tady, nedal bys mi nažrat?
Pokud se ale vydám vlevo, existuje nemalá šance, že nejdřív půjdu na záchod. Tuto alternativu je potřeba za každou cenu zhatit. Možností je několik: hysterický záchvat, psí oči v kombinaci s propadajícími se boky, nebo navození dojmu, že je záchod již obsazen.
Otevření ledničky je pokynem ke spuštění motorku. Čím hlasitější, tím víc jídla dostanu, myslí si. Ludwig je motůrkový přeborník, jeho vrnění s přehledem přehluší vrnění čtyř běžných neznačkových koček.
Dám mu trochu konzervy, Ludwig začně jemně mlaskat a já se vracím zpátky do postele. Ranní rituál je u konce. Pokračování zítra v 7:24.
Žádné komentáře:
Okomentovat