Je to ještě zajímavé, číst si o tom, co dělají ostatní? Kdepak. Žertva skončil, Sandra nudí, počasí se už omrzelo, ... je ještě vůbec o čem číst? Je ještě vůbec o čem psát? Vždyť kolik knih bylo napsáno jen o tom, že před několika málo sty dny ještě neměla půlka republiky svůj veřejný deník!
Všechno to můžete sledovat i tady. Památné pátrání po Ž. sem přitáhlo 150 lidí denně. A dnes? Je třeba být vtipný, pohotový, někdy i směšný. Zklamaní čtenáři se už nevracejí. A co bychom neudělali pro naši čtenářové? Jen se podívejte, kolik lidí najednou otevřeně popisuje své úspěchy i neúspěchy v lásce, v milostném životě, v práci... zasněně jdou ulicí a doufají, že do někoho vrazí tak, aby jim na oplátku vrazil facku. To by byl článek! A když nikdo nevráží, tak se to dá přece taky napsat, stačí jen trochu přibarvit kruhy pod očima a z nevyspalosti je mediální modřina.
Jenomže pak se začtete do ostatních blogů a vaše originalita, virtuozita a jedinečnost se rozplývá: Tamhleten píše líp než vy, tenhle zase častěji, tady se kladou tak provokativní otázky, že se to tu komentáři jenom hemží, a - proboha! - ten skvělý nápad s modřinou už dva bloggeři zveřejnili včera! Je to nechutné, ale je to tak: Žijeme všichni stejný život se stejnými příhodami, jen jejich pořadí je zpřeházené.
Ale pak se jeden článek povede a začínají chodit lidi. No, na co čekáte? Tolik lidí teď někde brouzdá a jenom tři si čtou můj úúúžasný článek? Potil jsem jej dvě hodiny a skoro jsem si nevymýšlel! Kde jste, haló...!
Blog, to je dieta. Většina diet vás za týden přestane bavit a další dva týdny přemýšlíte, jak se jí elegantně zbavit. Ale někteří vytrvají. Nový čtenář se postaví před blog, který před chvíli objevil, a s ohromením zjistí, že je před ním hora příspěvků, kterými se musí prokousat. To musím opravdu všechno přečíst, abych pochopil a porozuměl? Ano, ano! Blogger má radost, protože tenhle nový přírůstek se mu bude několikrát vracet, aby se mezi těmi miliony písmenek propletl až do současnosti. Blogger si pižlá další zářez a netrpělivě čeká na svou další oběť...
Trpělivosti vzkazuji, že ji nepoznávám.
Ten weblog mi pořád přijde vydařený, vydrž, je radost si něco počíst...
OdpovědětVymazatKacír som a nerád ruším vaše kruhy...Úplne narovinu a bez mučenia sa pred všetkými priznávam, že pre mňa, čoby bloggera, zeleného sťa vojenská uniforma, sú návštevy a čítanosť môjho blogu, čiže denníčka, dôležité. Potrebujem vedieť, že to ktosi číta. Motivuje ma to písať. A to, že píšem mi pomáha. A preto sa budem aj snažiť, aby sa aspoň jeden našiel... :) A mnohých, mnohých ďalších bloggerov podozrievam z toho istého. ;)
OdpovědětVymazatTaky píšu hlavně pro sebe. Než jsem sem přišla, myslela jsem si, že je to neveřejný deník, každý má své místečko pro sebe. Nikdy jsem se neodvážila psát si papírový deník, protože by mi ho někdo určitě přečetl ... teď může každý, ale když jsem anonymní, tak to nevadí :)A když chceš veřejnou prezentaci a co nejvíc čtenářů, využij reklamu :)) Slyšels někdy o bannerech?? ;)) Jenže co z toho deníku zbyde deníkového ...
OdpovědětVymazatVěř:-)že když vydržíš, bude mnohokrát ještě hůř. Vydrž. Piš pro sebe. Nepiš pro ostatní, na to je času dost. Myslím, že já už jsem dostatečně dokvašený bloger. Taky občas nakvašený. Občas smutný a občas veselý. Stejný jako Ty. Píšu pár let a chci něco jiného. Pokud máš někam dojít, musíš po cestě, nejde přeskočit.Vydrž:-)
OdpovědětVymazatPodívej, Chinine,sice jsem bloggerem zeleným, nedokvašeným, ale zatím chápu blog jako svůj deníček, kam vypíšu své strasti či slasti, nikoliv jako místo nějaké vědomé a cílené sebeprezentace. To, že si můj deník může přečíst někdo cizí, je jen jakési jeho zvýhodnění, prostě možnost tohoto druhu konfese člověku uleví. Takže určitě nejsem nešťastný z nul na počitadle přístupů, komentářů či hodnocení. Deník svůj účel i tak splnil.:-)
OdpovědětVymazat