Promiň, Žertvo

Pěkně jsem si naběhl a omlouvám se.

Když jsem se včera o půl druhé v noci dozvěděl, že Žertva skončil, uleželo se mi to přes noc v hlavě a ráno jsem zplodil článek Proč Žertva skončil?, ve kterém jsem se zlehka zamyslel nad tím, jak to vlastně celé bylo a kdo by Žertva mohl být. Zčásti to byla legrace, např. poznámka o Vladimíru Železném, ale hlavně jsem tak nějak tajně doufal, že se opravdu najde nějaký Žertvův následovník (článek končil výzvou, jestli by někdo nebyl schopný si přerušený příběh domyslet).

Stalo se ale něco jiného: Ozval se Žertva a dal mi do ruky několik pádných důkazů toho, že je tím, za koho se vydává, spolu s několika pádnými důkazy toho, že není tím, za koho se vydává. A dokonce začal pokračovat ve svém deníku, což je pro mě nanejvýš pozitivní (pochopitelně se nedomnívám, že by na tom měl nějakou zásluhu zmíněný článek).

Ale bohužel došlo i na méně pozitivní věci. Vy, čtenáři mého blogu, jste se začali domnívat, že jsem nějaká detektivní kancelář, a začali jste mě nabádat a upozorňovat na detaily, kterých si mám všimnout, psali jste mi své teorie atd.

NE, VÁŽENÍ! Nehodlám o Žertvově identitě hloubat jinak než čtením jeho deníčku, nehodlám nikam telefonovat a nikoho se vyptávat, a už vůbec se mi nechce hledat nějaká jména a fotografie na webu Masarykovy univerzity. Nevím, co z toho máte, ale přijde mi to sprosté.

Pochopil jsem to příliš pozdě. Žertva nám totiž nabídl dobrý obchod: Jeden z nejlepších českých blogů za to, že jej necháme na pokoji. Je to opravdu tak těžké?

Včerejší článek jsem smazal. Promiň, Žertvo.