Očumováním jsem asistoval u porodu, který proběhl docela hladce. Už ani nevím, kolik koťat se to tam tehdy válelo... snad čtyři nebo pět. Dlouho jsem si vybíral - ale podle čeho si máte vybrat takové kotě? Nakonec jsem zvolil metriku povahových vlastností a sáhnul jsem po tom nejlepším.
Když chcete kotě, poprvé ho uvidíte v několika týdnech nebo měsících. Mé kotě si na mě zvykalo už od prvních dní. Dal jsem si je do kapsy u košile, pacičkama se zaháklo za okraj a čuchalo kolem. Byl to kocour a jmenoval se Wolfgang. Chlapi chtějí všemu rozumět, takže jsem s ním jezdil výtahem, ukazoval mu, jak splachuje záchod a při poslechu symfonií jeho jmenovce jej upozorňoval na drobné maličkosti, které napoprvé přeslechl.
Wolfgang rostl a tloustl, až se mi zdálo, že jedno jméno je pro takového skvělého kocoura málo. Zvlášť, když jeho nezvykle dlouhé nohy a bílé ponožky dávaly tušit někoho z vyšší společnosti. A tak jsem nakonec do očkovacího průkazu do kolonky "Jméno" vecpal: Ludwig Wolfgang Pontmercy de la Fere. Pak jsem přistoupil k další kolonce. "Jméno kočky". Pochopil jsem, že formuláře nepochopím.
(Jistě jste všichni znalci, a tak nemusím vysvětlovat, kde jsem ta jména a tituly sebral. Neznalcům by mohl napomoci google.)
Hrabě de la Fere je dnes v nejlepších letech. Důstojný mohutný pán, který ví, že má být obdivován. Ale není to typická kočka. Přiběhne na zavolání a sežere i suchý chléb, je-li mu nabídnut s láskou. Zvykli jsme si na sebe. Absolutně. Víme, co si vůči sobě můžeme a nemůžeme dovolit.
Tentokrát jsem to ale přehnal: Už dva měsíce jsem Ludwiga neviděl. Dneska přiletí.
Žádné komentáře:
Okomentovat