Colombo

Znáte to, první kočka (kocour) v domě. Nikdo jiný nemá nic tak krásného, malého, roztomilého, tak krásně černobíle vybarveného! Až později zjistíte, že jej od ostatních černobílých stvoření téměř nerozeznáte.

Nepsal bych to sem, kdybych na jiném blogu nepřečetl o leknínové Chloe. Přece není normální brečet, když si čtete o tom, že úplně cizí kočka, kterou jste nikdy neviděli, umírá na stejnou nemoc jako váš kocour před třemi a půl lety.

Colombo byl malý ďáblík. Jako koťátko mi poctivě šplhal po kalhotách, aby se na vlastní oči přesvědčil, co to tam u té kuchyňské linky dělám. Za pár týdnů mu už tak vysoký skok nedělal problémy, takže se škrábance na mých nohách rychle zahojily. Ale nikdy nevyskakoval tam, kde cítil maso, vždycky co nejdál, aby mohl po lince dokráčet až ke mně a tvářit se, že už je tam delší dobu a nemám sebemenší nárok jej vyhodit.

Pak dospěl a začal dirigovat celou rodinu. Byl to on, kdo určoval, kdo kdy půjde spát a kdo bude kdy vstávat. Během noci vždy poctivě vystřídal všechny postele, takže všichni byli ráno přesvědčeni, že celou noc spal právě u nich. Colombo se tomu jen lišácky zubil. Mám pocit, že stejně spal v obýváku.

Nakonec upadl Colombo do depresí. Smutně vysedával u televize, ztichnul a přestal žrát. Jezdil jsem tehdy domů jenom na víkend a potkával jsem jej vždycky zuboženějšího než před týdnem. Zůstala mu obrovská hlava a kostnaté tlapy, a tu svou velkou černobílou kůži, do které by se teď vešel dvakrát, si už přestal mýt. Jediné, co jakžtakž žral, byla vařená štika. Ale už ani tu nebyl schopný polykat, vypadávala mu z tlamy a on se marně snažil dostat do sebe aspoň kousek.

Tajně jsem se domluvil s veterinářem, popadl jsem igelitku, do ní krabici od bot a nějaké hadry, Colomba pod bundu a vyrazil jsem. Nic nenamítal, přední tlapky zabořil nad mé klíční kosti a očichával mi bradu. Pršelo a hlava mu zmokla, vypadal legračně, s těmi slepenými chlupy.

Po injekci se mu oči přetáhly blánou a z pootevřené tlamičky mu vylezl nepříjemně fialový jazyk. Najednou byl mnohem těžší... a cesta zpátky byla delší. Nakonec jsem tu vystlanou krabici s mrtvým Colombem nesl v náručí, bylo mi hloupé strkat jej do igelitky. Patnáct minut, po kterých jsem přemýšlel, jak to doma oznámím tátovi.

Už si nepamatuju, která otázka padla první, jestli "Kde jsi byl?" nebo "Kde je Colombo?". Nemusel jsem odpovídat ani na jednu. Táta se rozbrečel, křičel na mě, že jsem to neměl dělat, že by ho tam odnesl sám, až přijde ten správný čas, a já se cítil tak nesnesitelně hnusně... Ten den už jsme spolu nemluvili a brzy jsem odkvačil zpátky do Prahy. Přijel jsem jen na skok, už téměř ne domů, ale na návštěvu, a zabil jsem, nechal jsem zabít. Bylo mi pak ještě dlouho zle. Měl jsem ošklivé sny, ve kterých jsem vraždil, a táta do toho volal: Tos neměl dělat! Tos neměl... Už jsme o tom spolu nikdy nemluvili, ale asi mi to neodpustil. Neměl by mi to odpustit.

Colomba jsme pohřbili na zahradě. Vím, nesmí se to. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli umřel na FIP, kočičí AIDS (FIV) nebo leukémii. Veterináři se tehdy už nepodařilo odebrat Colombovi dostatečné množství krve.

Byl únor 2000, měl jsem za sebou první smrt milovaného zvířete a před sebou obavu z možného nakažení dalších. Naštěstí lichou... Ale nijak mě to nezocelilo. Asi jsem se z toho ještě nevzpamatoval. A přede mnou je ještě tolik smrtí...