Původní plán byl jasný: O víkendu dopíši a dopiluji scénář, ať už mám klid. Místo toho jsem se kouknul asi na šest filmů - a propadl beznaději.
Jak jsem se vlastně k psaní filmu dostal? Proč? A proč jsem (přes veřejné deklarace) nezůstal jen u scénáře, k čertu s kamerou, střihem a režií!
Čeho tedy chci dosáhnout natočením filmu? Skutečně chci něco říct, někoho oslovit? A pokud ano, musím to dělat tuctovým milostným příběhem přestárlých skautíků? Nemělo by to prapůvodní východisko být zhola odlišné? Pokud by vůbec mělo být...
Nepopírám, že se při psaní scénáře bavím, a natáčení samotné by jistě také nebylo zábavyprosté. Ale stačí to? To si opravdu nekladu vyšší cíle?
Tak s čím se to tu pachtím? Scénář od nescénáristy, herectví od neherců, kamera od nekameramana... O co se tu vlastně snažím? Proč?
Vždyť mně je ten scénář úplně cizí, kde v tom jsem já? Kam patřím? Kde je v těch textech má zkušenost? Proč je to všechno tak klišoidní, kašovité, oslizlé? Je to děj bez dna, bezdnaděj.
Tak s tím jsem se celý víkend potýkal a k řešení jsem nedospěl.
Pak jsem přidal audioroli otlemeného rozhlasového moderátora a do rekvizit připsal plácačku na mouchy.
Ale bude to stačit?
BUDE!!!
OdpovědětVymazatBUDE!!!
OdpovědětVymazatTrošku si robím starosť, či nepodceňuješ rybie oko a žabiu perspektívu.Ale jinak, hele, u mě dobrý!
OdpovědětVymazatBude. Každý nějak začínal.
OdpovědětVymazatBUDE! Ať žije plácačka!
OdpovědětVymazatProč plácačka na mouchy? V zimě mouchy nelétají.
OdpovědětVymazat