Bezdnaděj

Čili jak se víkend podepsal na Koloušcích.

Původní plán byl jasný: O víkendu dopíši a dopiluji scénář, ať už mám klid. Místo toho jsem se kouknul asi na šest filmů - a propadl beznaději.

Jak jsem se vlastně k psaní filmu dostal? Proč? A proč jsem (přes veřejné deklarace) nezůstal jen u scénáře, k čertu s kamerou, střihem a režií!

Čeho tedy chci dosáhnout natočením filmu? Skutečně chci něco říct, někoho oslovit? A pokud ano, musím to dělat tuctovým milostným příběhem přestárlých skautíků? Nemělo by to prapůvodní východisko být zhola odlišné? Pokud by vůbec mělo být...

Nepopírám, že se při psaní scénáře bavím, a natáčení samotné by jistě také nebylo zábavyprosté. Ale stačí to? To si opravdu nekladu vyšší cíle?

Tak s čím se to tu pachtím? Scénář od nescénáristy, herectví od neherců, kamera od nekameramana... O co se tu vlastně snažím? Proč?

Vždyť mně je ten scénář úplně cizí, kde v tom jsem já? Kam patřím? Kde je v těch textech má zkušenost? Proč je to všechno tak klišoidní, kašovité, oslizlé? Je to děj bez dna, bezdnaděj.

Tak s tím jsem se celý víkend potýkal a k řešení jsem nedospěl.

Pak jsem přidal audioroli otlemeného rozhlasového moderátora a do rekvizit připsal plácačku na mouchy.

Ale bude to stačit?