Žehlení, nakupování a splněný sen

Žehlení. Neznám příjemnější způsob trávení nedělního podvečera. Zatímco tělo vykonává stále tytéž stereotypní pohyby, myšlenky mohou volně plout povětřím. Zvlášť když je větrno jako včera.

Také se vám oblečení samovolně roztahuje do šířky? Jako by volalo: Přiber, ztloustni, chci obejmout a mazlit se s tvými tukovými polštáři! No, zdá se, že moc daleko od žehlení ty myšlenky neodlétly.

Byla toho žehlení pěkná kupa, už jsem ji pozoroval delší dobu. Než tohle všechno žehlit, radši si koupím nové, řekl jsem si v sobotu ráno. Vyřadil jsem tedy kousky více než půl roku staré, neboť bych nerad chodil ve stejných věcech jako minulé léto, usoudil jsem, že tisíc franků v peněžence je dostatečně vysoký obnos, a vyrazil do města.

Že jsem si kromě oblečení koupil i několik těch kompaktních disků, to asi není třeba zdůrazňovat (tak proč to dělám? jo aha, chci se pochlubit, že jsem sehnal Péllea a Mélisandu na DVD).

Před pár lety jsem šťastně zmužněl do konfekčních velikostí a od té doby je radost na mě nakupovat. Nemusím se zdržovat zkoušením, nestojím frontu na zkoušecí kabinu. Svá čísla znám, mé bystré oči mě nenechají na pochybách, zda mi ten který kus oblečení bude slušet nebo ne, prostě se při nákupu zbytečně nezdržuju.

A tak jsem tedy během několika hodin obohatil svůj šatník o:

• jednu velmi pěknou mikinu s kapucí ("V mikině s kapucí se jí strašně líbíte." - Men's Health),
  
• čtvery tříčtvrteční kalhoty různých barev,
  
• ke každým z nich jedno chic tričko,
  
• plus pět dalších, ke kterým si můžu vzít libovolné z těch kalhot (takový jsem vychytralý),
  
• dvě bílé letní košile s jemným proužkem,
  
• jednu modrošedou s dlouhým rukávem a jednu plážovogrilovací, ve které budu ozdobou každého BBQ
  
• a konečně dvě čepice, jednu vlněnou pletenou a jednu plátěnou se štítkem, vlastně jednu retro (ke které mi ovšem ještě chybí pumpky) a jednu lehce postmoderní, však v klasických barvách.

To jistě stačí k tomu, aby byl člověk spokojen. Jenomže já si navíc splnil svůj letitý sen. Už ani nedokážu přesně datovat, kdy mě to popadlo, ale vím, že už před čtyřmi lety jsem po Tom nějakou dobu toužil.

Po bílém obleku. Ale ne po tom zářivě bílém, ve kterém se sestupuje po dlouhém osvíceném schodišti a zpívá se if I can make it there, I'll make it anywhere, it's up to you, New York, New York (sakra, že by?). Po tom zakaleném, režném. Po lněném obleku s kostěnými knoflíky, jednořadém, lehkém, letním, s jedním rozparkem vzadu pro elegantnější jízdu na koni.

Teď jej konečně mám. Takže si budu muset najít jiný sen.