Setmělo se a pak se náhle na zlomek času rozsvítila všechna světla nebeská. Bouchlo to. Pořádně sice, ale trochu divně, nezvykle. Dřevěnou paličku omotejte látkou a vší silou udeřte do kotle potaženého teletinou.
A pak se konečně spustil déšť. Takový v Praze neseženete. Jde od západu, od francouzských vesnic, a chce obejmout celé město. Je to symfonie, epizoda z života velehor. Když ve Scene aux champs hřmí, je to předzvěst přívalů vody, které se ženou na Ženevu.
Ne, pražské deště jsou jiné. Měkčí, přítulnější. Když na konci Marche au supplice padne gilotina, je to příkaz: Vodu dolů! Pročistit vzduch!
Mám rád tyhle vzteklé deště. Není před nimi úniku, chytnou vás uprostřed ulice - a musíte s nimi tančit. Je to jejich sabat, ne váš. V téhle epizodce jsme nedostali ani tu sebemenší roli. A pak schluss. Smutek zahnal vodu do Rhony a vítr suší větve topolu. Konec představení.
Žádné komentáře:
Okomentovat